174
3.VÝZNAMOVÉ KONTEXTY
V epické próze se význam z největší části realizuje po jedné linii: jazykový znak pojmenovává jistou mimo-jazykovou skutečnost. Divadelní dialog je po stránce významové složitější, protože replika vedle vztahů k pojmenovaným objektům může vstoupit ještě do řady dalších významových vztahů:
a) do vztahu k předmětům na jevišti, příp. k dramatické situaci;
b) může mít současně pro několik vnímatelů různý význam, tedy být součástí několika významových kontextů;
c) replika není jen slovní pojmenování, ale také slovní jednání.
a) Vztah k věcem viditelným na jevišti, k rekvizitám, vstupuje do popředí jasněji jen v některých situacích. Dramatik pak k předmětům, které na jevišti „hrají", nejčastěji odkazuje ukazovacími zájmeny, příslovci „zde", „teď", „potom" atd. Překladatelé někdy rádi věci plně pojmenovávají, a tím dialog od situace na jevišti odtrhnou, „vykoření". Toho si všiml již Vojtěch Jirát54 u dvou obrozenských překladatelů libreta k Mozartovu Donu Juanovi, ve scéně, v níž Leporello ukazuje v seznamu Elvíře jednotlivá jména:
Tuhle samé vesničanky Upejpavé vesničanky,
Zde jsou samé zas měšťanky, chytré panské a měšťanky,
Tu baronky a hraběnky, hrabinky a baronesky,
Zdehle kněžny, princezenky! vejvodinky a princesky,
Hle! tu ženské všeho stavu. jak to roste,
(J. N. Štěpánek) vzácné, sprosté,
pána vábí
napořád.
(S. M. Macháček)