184
Mar.:Já nevím.
Val.: Na mou čest, ta odpověď vám sluší.
Vy nevíte? Mar.: Ne. Val.: Ne?
Mar.: Co radíte mi vy?
Val.: Vdát se za něho. Je zbožný, horlivý . . .
Mar.: Vy mně to radíte?
Val.: (mlčky přikývne).
Mar.: A upřímně?
Val.: Nu ano.
Té volby musí být pro její skvělost dbáno.
V tomto okamžiku Valeriova zdánlivá nečitelnost pomůže Marii nalézt rovnováhu a od té chvíle nastává slovní souboj obou milenců, projevující se i jazykově stichomy-thií:
Mar.: Nuž, já, když myslíte, tu radu přijímám, Val.: Bez větších rozpaků, než patřilo by vám. Mar.: Ne větších vašich prV, když z úst vám vyplývala.
Val.: Já vám ji přece dal, že vy jste si ji přála. Mar.: A já ji přijala, že jste si vy tak přál.
Členění do veršů a zvláště rýmy se zde tedy velmi účinně podílejí na dramatické situaci, na přesouvání nadvlády v dialogu z jedné postavy na druhou. Proto je zde nutné zachovat vztah mezi myšlenkou a veršem, jak to také činí Kadlec.
Poněkud méně důsledně je rýmu k pointování dialogu využito ve slovenském překladu Jána Poničana (1947). Některé repliky jsou totiž ze dvou veršů staženy do jednoho a nemohou tedy zachovat epigra-matický souzvuk dvou rýmů: