188
há odměny (IV 2 — 3). Profesionální přetvářka i vulgární zištnost jsou v ní tak zakořeněny, že hrubé slůvko jí uklouzne i v okamžiku nejsladšího „zlatíčkování", a naopak, i když vrcholí hádka o odměnu, mechanicky použije navyklého „zoloto":
Už ja vas, zolotyje, razpečataju: budětě znať! Ja vas tak po Mo-skve-to rasslavlju, čto stydno budět v ljudi glaza pokazať! . . . Ach, ja důra, dura, důra, s kem svjazalas! Dame-to zvanijem, s činom . . . Ťfu! Ťfu! Ťfu!
Těšte se, jak vás roznesu. Tak vás proslavím, že se budete bát ukázat ve městě! Já husa, husa hloupá, že jsem se s nimi zahazovala. Dáma s takovým jménem a titulem! Fuj, fuj, fuj! Q. Vorel)
Tím, že v českém textu vypadl tento nepatrný detail, stírá se zakořeněnost obou jazykových tváří, stávají se spíše něčím vnějším, a charakter Ustini Naumovny se ochuzuje.
Někdy je postava charakterizována celým komplexem sociálních i národních jazykových příznaků, který je produktem zvláštního historického vývoje a sociální struktury autorovy společnosti, a je proto nesmírně obtížné postavu jazykově nezkreslit při převodu do jiného jazyka. V Ostrovského Vlcích a ovcích je stará panna velkostatkářka Mur-zavecká charakterizována tím, že používá staromilných úsloví. Ta ji jazykově přiřazují k staromilným, patriarchálním vrstvám ruského venkova, ale ona sama si jimi chce dodávat zdání „lidovosti". Pro překladatele je to neobyčejně obtížná situace. Český hovorový jazyk je prosycen spíše prvky z eticky dynamičtějšího a sociálně vyvinutějšího městského prostředí, a proto překladatel musel konzervativní rustikalismy nahradit jakýmsi neutrálními kolokvialismy.
Dobrý dramatik svou postavu charakterizuje zevnitř, její jazykový výraz je diktován charakterem, a ne naopak. Proto by také nebylo zdravé, aby se překladatel stal jakýmsi sběratelem jazykových zvláštností postav, také jeho stylizace by měla vyplývat z jeho představy o charakteru postavy a o jejím vývoji. Role má také svou