191
Po slovní přestřelce mezi Marií a šaškem, při níž si oba tykají, přijde na scénu Olivie; u Sládka začne šaškovi přezíravě tykat, u Saud-ka odměřeně vykat:
Jdi, jsi suchopárný šašek; mám tě již dost. Kromě toho stáváš se darebný. Q. V. Sládek)
Dejte pokoj! Jste suchopárný šašek. Nudíte mě. Krom toho se začínáte spouštět. (E. A. Saudek)
Saudek pak v dalších replikách přechází v tykání. Sládek se v jedné replice naopak bez zjevného důvodu uchyluje k vykání (Dobře, pane, z nedostatku jiné prázdné kratochvíle, čekám na váš důkaz). V originálu je ve všech případech jednotně „you".
V téže scéně přichází Marie ohlásit Caesaria-Violu; Olivie své služebné Marii u Sládka vyká (Odstraňte jej, prosím vás), u Saudka tyká (tady se zřejmě projevuje jiný společenský úzus u nás kolem r. 1900 a kolem r. 1950); jenže za několik minut u Sládka Olivie Marii tyká (Podej mi závoj; tvář si zahal, tak); v originálu opět není podklad pro kolísání. Nebylo by asi nezajímavé zjišťovat, jak se ustalovalo vykání, příp. tykání u některých jiných postav, jak zde působila tradice překladatelská i divadelní.
Protože dialog je jednání slovy, jde při překladu také o zachování intenzity, s níž apeluje na protihráče, aby ho přiměl k nějaké akci:
Pjotr: Pora by čaj piť . . .
Polja (zažigajet lampu): Pojdu, pochlopoču.
Petr: A bude čaj?
Polja (rozsvítí lampu): Půjdu, podívám se.
Piotr: Zišlo by sa už vypiť čaju . . .
Poľa (z.ažíha lampu): Idem, prichystám . . .
U Mathesia se melancholický Petr až příliš aktivně dožaduje čaje. A o kousek dále slyšíme z jeho úst:
Pjolr: Po večerám u nas v dome kak-to osobenno . . . těsno i ugrjumo. Pili  ľci večerech bývá u nás v domě nějak zvlášť nepříjemně.