194
překladatelovu pojetí příslušných dramatických útvarů a jeho představě o hlavním cíli představení. Proto jeho vztah k textu je pružný, jednou je nejdůležitější přesný významový odstín, jindy zase spíše styl a intonace.
Které momenty překladatelovy interpretace mají praktický dosah pro inscenaci, lze ukázat na kterémkoli úryvku z divadelní hry, ku-př. na samém začátku první scény Gorkého Měšťáků v českém překladu B. Mathesia a ve slovenském překladu K. Podolinského.
Významový odstín je zvláště důležitý v těch složkách divadelního textu, jejichž funkcí je kvalifikovat, charakterizovat postavu, scénu, hercova fyzická jednání, způsob pronášení repliky apod. Tato funkce nejzřetelněji převažuje ve scénických poznámkách: nezáleží v nich na stylizaci, zato i drobná významová odchylka může pozměnit např. výtvarné řešení scény. V 1. scéně Měšťáků jde po této stránce jen o detaily, i když není zcela lhostejné, má-li výtvarník před sebou pokyn „pokoj v bohatém maloměšťáckém domě", nebo „izba v majetnom meštiackom dome", má-li mezi rekvizitami předepsány „dřevěné židle se sedátky upletenými ze slámy" (M) nebo „továrenské stoličky" (P. — vjenskije stulja). Závažnější již jsou významové odstíny u poznámek kvalifikujících hercova gesta nebo tón — to bývají obvykle po významové stránce nejcitlivější místa hry. Na Poljino naivní přiznání, že by ráda věděla, zda se milenci v Taťánině knížce vezmou, nebo ne, odpoví Taťána:
Taťjana (s dosadoj): Ně v etom dělo . . .
Taťána (mrzutě): O to nejde . . .
Tatjana (urazeno): To nie je podstatné . . .
Podolinský zde podkládá Taťáně zbytečnou povýšenost.
Nepřesný překlad může herce přimět k docela protismyslným
pohybům: v Čechovově Strýčku Váňovi překladatel B. Prusík honil
Marinu kolem stolu, ačkoli má sedět u samovaru:
Marina (syraja malopodvižnaja staruška, šidit u samovara, vjažet čulok).
Marina (otevřená, málohybná stařenka, chodí u stolu a plete punčochu).
Také hlavním úkolem některých částí dialogu zvláště často v expozici — je přesně kvalifikovat a charakterizovat postavy, mluvčího samého apod. Polja takto charakterizuje hrdinu Taťániny knížky — a tím současně sebe, svůj ideál a svého Nila: