195
Polja: Skučnyj on . . . i vsjo žalujetsja . . . něuverennyj potomu čto . . .
Mužčina dolžen znať, čto jemu nužno dělať v žizni. Polja: Je nudný ... a neustále naříká . . . nevěří si, poněvadž . . . Muž
má vědět, co má v životě dělat. Poľa: Stále je smutný . . . žaluje sa . . . Je nepresvedčivý, lebo . . . Muž
má vždy vedieť, čo má robiť v živote.
Oba překladatelé zbytečně zintelektuálšťují Poljiny úvahy — Mathesi-us blazeovanou interpretací „je nudný" místo „smutný", Podolinský zase ,Je nepresvedčivý" místo „nevěří si". V této scéně nejde o estetickou kritiku fiktivní postavy (zda je nudná nebo přesvědčivá), ale o charakterizování vztahu obou dívek k některým životním postojům u muže. Jednotně není v překladech kvalifikována ani ženská postava knížky — zřejmě Poljin ženský ideál, podle něhož by se sama ráda stylizovala . . .
Polja: Ona očeň už privlekatělnaja . . . takaja prjamaja, prostaja, dušev-naja!
Polja: Ona je tuze zajímavá . . . přímá, prostá, srdečná! Poľa: Ona je veľmi zaujímavá . . . taká úprimná, prostá a preduchovne-lá!
Polju sociálně charakterizuje i to, že Tětěreva označuje jako „chytrého'^, člověka u Mathesia, jako „vzdelaného", „učeného" u Podolinského. Pravdu má Podolinský: vždyť právě kontrast mezi přirozeným, životným Nilem a Poljou a neplodným intelektuálstvím Petra i Tětěreva je ve hře do té míry výrazný, že po první české inscenaci r. 1902 měšťanské Národní listy, které přirozeně nechtěly vidět protiměšťáckou ideu liry, pokládaly právě toto za jeden z hlavních problémů hry.
Všechny části partu dramatické postavy nejsou stejně závažné: můžeme někdy skoro říci, že i jazyková charakteristika postav má svou expozici a své rozuzlení. Proto se vyplatí pečlivě stylisticky řešit první repliky postavy ii.i m nic, protože ty vytvoří divákovi její obraz — a ten se pak nesnadno koriguje.
Překladatelské pojetí hlavních postav se nutně dotýka celého smyslu hry. Problematika Hamleta pro nás