4. 4. Zpět na Zemi – člověk
A.Člověk jako živý tvor – spis O duši
B.Člověk jako tvor usilující o dobro – Etika Níkomachova
C.Člověk jako tvor žijící ve společnosti – Politika

4. A. Člověk jako živý tvor
•Plán výkladu o spise O duši
•
a.Metodologie zkoumání duše (I 1)
b.Vymezení duše (II 1)
c.Duše a život – úrovně života (II 2-4)
d.Vnímání jako funkce duše (II 5-12)
e.Rozum a myšlení (III 4-6)
f.Duše a počátek místního pohybu? (III 9-11)
g.

4. A. a. Metodologie zkoumání duše (I 1)
•Věda o duši je významná pro poznání přírody, neboť duše je „jakoby počátek živých bytostí.“
•témata psychologie:
§ke které kategorii duše náleží?
§je v možnosti nebo je určitou skutečností?
§je dělitelná nebo nedělitelná?
§jsou všechny duše stejnorodé nebo se liší druhově nebo rodově – tj. je druhově stejná či rozdílná
např. duše lidská a duše jiných živočichů?
§jestliže není mnoho druhů duší, nýbrž jen mnoho částí jedné duše, je třeba zkoumat celou duši nebo
části?
§je třeba poznat nejen podstatu, nýbrž i vlastnosti, protože ty nám umožňují vyjádřit se správněji
i o podstatě
§jsou všechny duševní stavy sdíleny i tělem, nebo existuje zvláštní vlastnost duše samotné? �

4. A. a. Metodologie zkoumání duše (I 1)
•Duše a typy věd
•
Øposlední téma vedlo Aristotela k zajímavé úvaze:
§přírodovědec („fyzik“) – určení z hlediska látky – duševní stav jako určitý druh pohybu (hněv =
var krve nebo tepla v srdci)
§dialektik – určení z hlediska tvaru a bytnosti (εἶδος καὶ λόγος; hněv = touha po odvetě)
•předměty věd – kam patří duše?
§fyzika – neodlučitelné, pokud je neodlučitelné
§matematika – neodlučitelné ve skutečnosti, avšak abstrahované od konkrétního tělesa (čára,
plocha…)
§první filosofie – odlučitelné (odloučené) pokud je myšleno jako odloučené
§duševní stavy jsou neodlučitelné od těla à psychologie tedy spadá pod „fyziku“

4. A. b. Vymezení duše (II 1)
•duše je tedy podstatou (οὐσία, ve smyslu „tvar“ – εἶδος) přírodního těla, které má v možnosti
život
•duše je první skutečností (πρώτη ἐντελέχεια) organického těla
•duše je bytností (τὸ τί ἦν εἶναι) přírodního tělesa; znamená „být živým organismem“
•jako taková je duše neoddělitelná od těla
§ale u některých jejích částí nemusí odloučení nic bránit, jestliže nejsou skutečností – ἐντελέχεια
– žádné části těla…
•určité tělo je určitou možností a skutečnost každé věci se přirozeně projevuje v její konkrétní
možnosti, tj. ve vlastní látce à v určitém těle může být pouze určitá duše

4. A. c. Duše a život – úrovně života (II 2-4)
•mít duši = žít. Ale co znamená „žít“?
•projevy života:
§myšlení
§smyslové vnímání
§pohyb a klid
§výživa, růst, ubývání
•úrovně života – podle počtu a druhu obsažených duševních mohutností (tj. např. rostliny a
živočichové se liší v prvé řadě duší, nikoli tělem!; viz také Terminologie):
§rostliny – vyživovací duše = nezbytná podmínka života à výživa a plození
§živočichové – navíc smyslové vnímání à žádostivost à schopnost pohybu
§člověk – navíc rozum à myšlení

4. A. d. Vnímání jako funkce duše (III 1 + 12-13)
•existuje pouze 5 smyslů
§pohyb a klid, tvar, velikost, číslo postřehujeme jakýmsi společným smyslem, přičemž patero smyslů
je vnímá „mimotně“
§právě kvůli lepšímu postižení těchto společných vlastností máme více smyslů, a ne pouze jeden
•
•pro živočicha je nezbytný pouze hmat:
§bez něj by se nemohl ničemu vyhnout a nepřežil by
§nevnímal by ani potravu (a tedy ani nenašel à nepřežil…)
§chuť je totiž také druhem hmatu
§bez ostatních smyslů (i bez chuti) může živočich žít
§ztráta hmatu znamená zánik celého živočicha (ztráta např. zraku ne)
•
Øhmat je prvním a základním smyslem

4. A. d. Vnímání jako funkce duše (II 5-12)
•i. Základní charakteristiky vnímání (II 12)
•
•smysl (jako duševní δύναμις) je schopen přijímat smyslové tvary bez látky, jako vosk přijímá znak
prstenu bez železa nebo zlata
•smysl zaměřený na jednotlivý předmět bývá drážděn předmětem, který má barvu nebo chuť nebo zvuk
(nikoli předmětem jako jednotlivinou, nýbrž jeho vlastnostmi),
•čidlo je (tělesné) ústrojí, v němž je taková schopnost
•čidlo představuje určitou střední hodnotu vnímané veličiny, od níž se připodobňuje podnětu
(chladné ß vlažné čidlo à teplé)

4. A. d. Vnímání jako funkce duše (II 5-12)
•ii. Vnímání z hlediska možnosti a skutečnosti (II 5)
•
•vnímání závisí na vnějším předmětu (nevidíme, když nemáme co vidět) à je mohutností, možností
(δύναμις)
•co je schopné vnímat (tj. smyslový orgán), je v možnosti takové, jaké je ve skutečnosti to, co je
předmětem vnímání (tj. vnější těleso)
•schéma procesu vnímání:
1.smyslový orgán pasivně „čeká“ na uskutečnění vjemu
2.podnět (vnější těleso) skrze prostředí zapůsobí na orgán, který působení „vytrpí“
3.tímto působením se orgán připodobní podnětu a stane se stejným jako on
•příklad schématu:
1.ruka (kůže jako orgán hmatu) přivyklá prostředí nevnímá a „čeká“ na podnět
2.chladnější předmět při zprostředkovaném dotyku působí na teplejší ruku, ruka je vůči němu ve
stavu trpnosti
3.ruka se působením ochladí a připodobní předmětu

4. A. e. Rozum a myšlení (III 4-6)
•i. Rozumové poznání z hlediska možnosti a skutečnosti (III 4)
•
•myšlení podobně jako vnímání je dráždění tím, co je myslitelné
Ørozum je neměnný, ale vnímavý pro tvar, v možnosti takový a takový à mohoucnost, δύναμις
•rozum v možnosti je v jisté míře myslitelnými předměty, ale ve skutečnosti není ničím, dokud
nemyslí
•rozum poznává bytnost věcí, oddělenou od látky
•může myslet sám sebe, protože u bytostí bez látky je myslící a myšlené totožné

4. A. e. Rozum a myšlení (III 4-6)
•ii. Rozum činný a trpný – νοῦς παθητικὸς καὶ νοῦς ἀπαθής (III 5)
•
•u všech přírodních bytostí je třeba rozlišovat
§látku, která je u všeho možností
§příčinu a působícího činitele
•tedy také rozum je
a)jednak takový, že se stává vším = možnost
b)jednak takový, že jako jakási zdatnost všechno působí (podobně jako světlo činí možné barvy
barvami skutečnými) = skutečnost
•ad a) παθητικὸς = „trpný“, pomíjivý, proměnlivý
•ad b) ἀπαθής = „bez trpění“ (neměnný) à činný (ποιητικός), odloučený, nesmíchaný, nesmrtelný,
věčný, jeho jsoucností je ἐνέργεια
•srovnejte tento rozum s prvním pohybujícím nepohnutým!

4. A. f. Duše a počátek pohybu? (III 9-11)
•zdroj místního pohybu – jedna z nejzákladnějších charakteristik duše
•působí pohyb celá duše, nebo jen její část? Která by to byla?
§vyživovací (θρεπτικόν)?
§vnímavá (αἰσθητικόν)?
§obrazivost, představivost (φανταστικόν)?
§rozum (λογιστικόν, νοῦς)?
§nebo snad žádostivost (ὀρεκτικόν)?

4. A. f. Duše a počátek pohybu? (III 9-11)
•θρεπτικόν není zdrojem pohybu:
§místní pohyb je účelový na základě představivosti nebo žádostivosti – θρεπτικόν s nimi
nespolupracuje
Ørostliny nemají schopnost místního pohybu
•αἰσθητικόν není zdrojem pohybu:
§někteří živočichové mají smyslové vnímání, ale místně se nepohybují
•νοῦς spíše není zdrojem pohybu:
§teoretický rozum se v principu vůbec nezabývá jednáním a nedává pokyny, co konat a nekonat – to je
ovšem počátkem pohybu
§jestliže se rozum i zabývá praktickými záležitostmi, výsledek jeho úvahy nevede vždy k pohybu –
může totiž nastat konflikt se žádostivostí
•ὀρεκτικόν také není bezvýhradným zdrojem pohybu:
§zdrženliví lidé poslouchají rozum i proti žádosti
•tedy φανταστικόν? → viz další úvaha

4. A. f. Duše a počátek pohybu? (III 9-11)
•zdrojem pohybu tedy může být pouze rozum (praktický, který v úvaze směřuje k účelu) a žádostivost
•primárnější je však žádostivost, protože žádané je počátkem úvahy praktického rozumu
Ø→ rozum nepohybuje bez žádostivosti, žádostivost bez rozumu či dokonce proti němu ano
§také obrazivost působí pohyb se žádostivostí
Øžádostivost je hybným činitelem v duši
Øjen ta živá bytost, jež má žádostivost, má také schopnost vlastního pohybu
•
•nezbytná je také obrazivost – rozumová (pouze u člověka) nebo vnímavá (i u zvířat)

4. A. f. Duše a počátek pohybu? (III 9-11)
•příčinné schéma pohybu živočicha:
§pohybující prvky
§nehybný předmět jako cíl = dobro
§pohybovaná a pohybující žádostivost jako úsilí o dobro
§tělesné ústrojí, jímž žádostivost působí pohyb těla
§děj, který náleží společně tělu i duši
§tento pohybový tělesný orgán není blíže určen
§pohybovaný živočich
•srovnejte s výkladem o počátku pohybu ve fyzice!

4. B. Člověk jako tvor usilující o dobro
•Plán výkladu o Etice Níkomachově
•
a.Metodologie etiky (I 1)
b.Etika a duše (VI 2, 13)
c.Εὐδαιμονία jako cíl (I 1-6)
d.Lidská εὐδαιμονία (X 5-8)
–

4. B. a. Metodologie etiky – systém vědění
A.Rozsah vědění
i.Příčiny, prvky a počátky jsoucna ve všech rovinách, tj. „rodech“.
ii.Morální a „technologické“ vědění včetně.
B.Kritéria klasifikace
i.Cíl dané vědy či daného oboru vědění:
a.Poznání samo pro sebe.
b.Poznání sloužící dobrému jednání, tj. dobrému (po stránce mravní) životu.
c.Poznání sloužící vytváření, výrobě – nejčastěji zajištění životních potřeb.
ii.Předmět dané vědy či oboru.
a.Různé vědy poznávají různé úrovně či rody jsoucna (např. geometrie a aritmetika). Jejich
rozdílnost je dána rozdílností předmětu.
b.Počátky a důkazy nelze přenášet z jedné vědy do druhé (týká se především teoretických věd).

4. B. a. Metodologie etiky – systém vědění
•Teoretické vědění – cílem je samo poznání, pravda.
–Teologie (první filosofie) – předmět odloučený a nehybný, věčný.
–Matematika – předmět nehybný a věčný, ale neodloučený.
–Fyzika – předmět odloučený, ale v pohybu.
•Praktické vědění – cílem je dobro, dobré jednání.
–Politika – dobro pro celou obec.
–Etika – dobro pro jednotlivce.
–Vojevůdcovství, hospodářství, řečnictví.
•Poiétické vědění – cílem je dílo.
–Stavitelství.
–Básnictví.
–…

4. B. a. Metodologie etiky - charakteristika
•nejde o teoretické poznání, nýbrž o dosažení dobra à je nutno se zabývat jednotlivostmi:
§… tam, kde se pojednává o praktickém životě, všeobecné věty jsou příliš prázdné, zato částečné
jsou pravdivější; vždyť praktické jednání se týká jednotlivostí… (EN II 7)
§… úvaha o jednotlivých případech vylučuje naprostou přesnost; … jednající osoby samy pokaždé musí
hleděti k tomu, co jest v určitém případě vhodné, jak se to děje i v lékařství a v kormidelnictví.
(EN II 2)
•menší míra přesnosti – dobro, krása, spravedlnost jsou věci velmi nejisté (EN I 1):
§Musíme se … spokojiti s tím, že pravdu vyjádříme jen zhruba v obryse.
•Příklad se středem:
§ je třeba volit střed = ctnost
§nikoli aritmetický střed mezi obecnými krajnostmi, nýbrž s ohledem na nás – jednotlivce

4. B. b. Etika a duše (EN I 13 + VI 2, 13)
•Duše:
§nerozumná à mravní ctnosti (štědrost, uměřenost…)
–rostlinná složka (vyživovací; φυτικόν) – nemá účast na ctnosti, protože nevede k jednání
–složka žádavá a touživá (ἐπιθυμητικόν καὶ ὅλως ὀρεκτικόν) tj. vnímání, představivost, žádostivost
•areté = správná volba středu
§rozumná → rozumové ctnosti (moudrost, rozumnost...)
–poznávací (τὸ ἐπιστημονικόν)
•cílem je pravda (zlem lež)
•areté = moudrost (σοφία)
–usuzovací či uvažovací (τὸ λογιστικόν)
•cílem je pravdivý úsudek o cestě k cíli danému správnou žádostí (tj. ctností)
•areté = rozumnost (φρόνησις)

4. B. c. Εὐδαιμονία jako cíl (EN I 1-5)
•Každé umění i věda a také praktické jednání (πρᾶξις) směřuje k nějakému dobru jako účelu.
•V účelech vládne hierarchie a pro vyšší účely si žádáme těch nižších.
•Nejvyšší dobro je takovým cílem, že jej chceme pro něj samotný a ostatní věci pro něj.
•Takové dobro činí soběstačným člověka, jeho nejbližší příbuzné a přátele a také obec.
•Takové dobro je obecně označováno termínem εὐδαιμονία („blaženost“).
•Ale v čem spočívá lidská blaženost?
–život v rozkoši
–život politický
–život rozjímavý (θεωρητικός)

4. B. d. Lidská εὐδαιμονία (EN I 6 + X 5-8)
•Blaženost člověka spočívá v tom, co je člověku vlastní a v něm nejhodnotnější (viz analýza
mohutností duše):
§nikoli život – náleží i rostlinám
§nikoli smyslový život – náleží i živočichům
§činný život rozumový à skutečná činnost duše ve shodě s rozumem, činnost rozjímavá (θεωρητική)
§… nejlepší a nejpříjemnější každému jest to, co jest mu přirozeně vlastní. Tedy pro člověka jest
to život podle rozumu, poněvadž to jest nejvíce člověk.
•Činnost rozumu je nejstálejší – rozjímat můžeme téměř bez přestání.
•Činnost rozumu je nejsoběstačnější – není třeba druhých lidí na rozdíl od života spravedlivého.
•To je dokonalá blaženost člověka, pokud trvá po celý život. Ale…
•… to by vlastně byl už život nadlidský a božský.

4. B. d. Lidská εὐδαιμονία (EN I 6 + X 5-8)
•… skutečná činnost boha, který nad vše vyniká blažeností, jest asi činnost rozjímavá.
•Vzpomeňme, co vlastně dělá a čím je první nehybné pohybující?
(Ctrl+C, Ctrl+V z posledního okna prezentace 4.1 Fyzika_pohyb.)
•
•rozum, myšlení o sobě jako skutečná činnost
•myslí sám sebe (rozum ve stavu činnosti je totožný se svým předmětem) – ἔστιν ἡ νόησις νοήσεως
νόησις (1074b34-35)
•à θεωρία = věčný a nejlepší způsob života
•à živá bytost
•à věčná, ve stavu neustálé blaženosti = bůh (jako bytost dokonalá, nadlidská)

4. B. d. Lidská εὐδαιμονία (EN I 6 + X 5-8)
•Kam až tedy sahá rozjímání (θεωρία), tam i blaženost (εὐδαιμονία), a bytosti, které mohou více
rozjímati, jsou i více blažené, ne nahodile, nýbrž v podstatě samého rozjímání; neboť toto jest
samo o sobě hodnotné. Tudíž blaženost jest jakési rozjímání.
•
•lidská blaženost je vztažena k božské dokonalosti a od ní odvozena
•nyní je aspoň částečně zřejmé, jak může nehybný hybatel pohybovat
•
•
•Ale potřebuje pak člověk vůbec žít ve společnosti, když jeho nejvyšší dobro spočívá v soběstačném
(„poustevnickém“) rozjímání?

4. C. Člověk jako tvor žijící ve společnosti
•Plán výkladu o Politice
•
a.Život teoretický nebo praktický? (VII 2-3)
b.Politika a etika

4. C. a. Život teoretický nebo praktický?
(Polit. VII 2-3)
•život politický a prakticky činný X život rozjímavý, vlastní filosofovi
•
•Blaženost obce a jednotlivce má být tatáž.
•Nejlepší ústava musí umožňovat občanům dobré jednání a dosažení blaženosti.
•Život politický neznamená násilné vládnutí, nýbrž vládu podle přirozenosti à nejlepší činný život.
•Ale θεωρία samotná je také činnost, neboť představuje blaženost, jež je činností (viz stav boha a
kosmu!). Proto…
•… nejvíce činní jsou ti, kdo svým myšlením vedou a řídí i vnější činnosti.

4. C. b. Politika a etika
•politika zahrnuje účely ostatních praktických věd à je jim nadřazena
•jejím předmětem je nejvyšší dobro
•dobro jednotlivce je odvozeno od dobra obce
§… i jestliže toto [tj. dobro] jest i pro jednotlivce i pro obec totéž, přece je patrně dobro obce
něco většího a dokonalejšího…; vždyť milé jest dosáhnouti dobra i pro jednotlivce, krásnější však a
ve větší míře božské dosíci ho pro národ a obce. (EN I 1)
§
•dokonalost (ctnost) dobrého člověka či muže je podmíněna a omezena politickou situací
§areté muže = vládnout sám sobě a svým věcem na základě rozumu
§areté dobrého občana = vládnout nebo poslouchat podle politického postavení
•
•ideálně – blaženost obce = blaženost jednotlivce (viz VII 2)