m. '"'Nk í"1^* ''i?*y,^^SÍÍ*|- '" ' * ■"'"V i'" 'i -'■ ' pec""' »gwítáf«t tttftÄí V" Incipit jednoho z rukopisů kroniky tzv. Galia Anonyma (14. stol.) STREDOVEK i. UVOD O kulturním a duchovním životě Slovanů v předkřesťanském období se z domácích zdrojů dochovalo jen málo věrohodných zpráv a informací. Zásadní překážkou byla neznalost písma. Kusých poznatků, jež se především týkají charakteristiky slovanských etnik a jejich sídlišť, se nám tak dostává z cizích zdrojů (Hérodotos, Plinius Starší, Tacitus, Ptolemaios, Jordán a další). V souvislosti s vývojem sousedních kmenů soudíme, že základním prvkem kultury té doby byla víra a duchovní život tehdejších obyvatel polského území byl velmi těsně spjat s každodenní praxí a probíhal v interakci s přírodním prostředím. Byzantský historik Prokopius z Kaisareie v 6. stol. n. 1. o náboženství Slovanů napsal: „Myslí si..., že jen jeden bůh, vládnoucí blesku, je pánem celého světa a v oběť mu přinášejí voly a další obětní zvířata. O osudu nevědí nic a ani mu v lidském životě nepřikládají nějakou roli. Když ale pohlédnou smrti do tváře, ať už v nemoci, či boji, slibují, uniknou-li jí, bohu okamžitou oběť jako protihodnotu za zachráněný život. Pokud smrti skutečně uniknou, obětují, jak přislíbili, a jsou přesvědčeni, že se vykoupili právě tou obětí. Uctívají také řeky, nymfy a jiné duchy a přinášejí jim veškeré oběti a v tom čase pronášejí proroctví." O pohanských zvycích a rituálech na polském území mnoho nevíme a pozdější relace kronikáře Jana Dlugosze, který o pět století později nacházel analogie mezi relikty pohanských zvyků na polském teritoriu a antickou mytologií, patří k historickým mystifikacím. Proti tomu jsou nám dostupné věrohodné informace o pohanských zvycích na Rusi, u Obodritů či Veletů a na západním Pomoří, můžeme se proto domnívat, že je reálná jistá analogie jejich duchovního života s životem obyvatelstva na polských územích. Bez větších pochybností lze konstatovat, že prapolské obyvatelstvo přijalo od svých sousedů uzavřený systém náboženských představ, jenž vyústil ve zformování ideje svrchovaného boha (Swaróg -bůh ohně a blesku). Převažovala však polydoxie (víra v přírodní síly a démony) a polytheismus (mnohobožství). Místy kultů se stala vyvýšená místa, později opředená pověstmi, jako např. hora Sl^ža ve Slezsku nebo Lysa Góra ve Svatokřížských horách. Svatyně a kněží jsou projevem až vrchol- 5 ného pohanství. Posvátným zvířetem byl kůň a jeden z hlavních pohanských rituálů se odehrával v den svátku sv. Jana Křtitele, příp. letního slunovratu (tzv. sobota, sobótka). Díky zprostředkovaným informacím, relacím cizích kronikářů a historiků, příp. z později získaných zdrojů usuzujeme, že v předkřesťanském Polsku existovaly jakési obřadní písně, ale jejich znění se nedochovala v důsledku změn, k nimž docházelo během ústního tradování. Mizivé stopy těchto písní můžeme nalézt v lidových písních, shromážděných v 19. století polským etnografem, folkloristou a hudebním skladatelem Oskarem Kolbergem (1814 - 1890). V polovině 10. stol. se Polsko jevilo jako již organizovaný státní útvar v čele s prvním historicky doloženým vládcem, knížetem Měškem I. (ok. r. 922 - 992), a rozlohou cca 200 tis. km2. Vnitřní (odlišné regionální kulty kmenové) a vnější (nároky německé říše na christianizaci pohanů) nebezpečí, jež ohrožovala mladý polský stát, měla výrazný podíl na zformování Měškova politického programu a jeho důsledné realizaci: východiskem a zároveň cézurou se stalo přijetí křesťanství v r. 966. Nej starší polský kronikář Gall Anonym (poč. 12. stol.) uvádí ve své latinsky psané kronice i "lidský aspekt" této nepochybně epochální události: Mieszko objawszy ksiestwo zaczaj dawaé dowody zdolnosci úmyslu i sil cielesnych i čoraz cz^sciej napastowac ludy [sasiednie] dookola. Dotychczas jednak w takich pogražony byl biedach pogaňstwa, že wedle swego zwyczaju siedmiu žon zažywal. W koňcu zažádal w mal-žeňstwo jednej bardzo dobrej chrzešcijanki z Czech, imieniem Dabrówka.1 Lecz ona odmówila pošlubienia go, jesli nie zarzuci owe-go zdrožnego obyczaju i nie przyrzeknie zostaé chrzešcijaninem. Gdy zas on [nato] przystal, že porzuci ów zwyczaj poganski i przyjmie sak-ramenta wiary chrzešcijaňskiej, pani owa przybyla do Polski z vviel-kim orszakiem [dostojników] áwieckich i duchownych, ale nie pierwej podzielila z nim lože malžeňskie, až powoli a pilnie zaznajamiajac si? z obyczajem chrzescijaňskim i prawami košcielnymi, wyrzekl si? bl^dów poganstwa i przeszedl na lono matki - Košciola. (přel. R. Grodecki) ''dcera českého knížete Boleslava I.; sňatek s Měškem I. v r. 966, zemřela v r. 977 Přijetí křesťanství ovlivnilo celou další historii a kulturu Polska. Především to znamenalo zařazení polského státu do latinské (západoevropské) kulturní a civilizační sféry. Na vysvětlenou ještě připomeňme, že se před oficiálním přijetím křtu na území Polska pokoušely prosadit různé religijní mise. Nejznámější nám je misijní činnost Cyrila a Metoděje ve Velkomoravské říši, o níž však na polském teritoriu máme jen velmi málo zpráv. Křesťanská víra se v Polsku prosazovala bez většího odporu, i když se jednalo o dlouhodobý proces. K postupné christianizaci polské společnosti přispěla i nenásilná inkorporace různých svátků, oslav a magických obřadů, jež nebyly v rozporu s křesťanskou doktrínou, do oficiálních církevních rituálů. Křesťanství nabízelo novou vizi světa, poskytovalo člověku duchovní oporu za života a boží po smrti, včetně požitků případné rajské existence. První vlnu vzdělanců tvořili v Polsku cizí duchovní, kteří ovládali latinu, zprvu jazyk církve a liturgie, později i školy, knížecí kanceláře, skriptoria a diplomacie. Postupně se pak duchovní rekrutují i z domácích zdrojů, vzdělávají se však především na zahraničních univerzitách. Od 12. století jsou nej vyhledávanější mi v Itálii v Boloni (právo) a ve Francii pařížská Sorbonna (teologie a filozofie). V druhé polovině 14. století je nejnavštěvovanějším vysokým učením mimo polské území Karlova univerzita v Praze. Zahraniční zkušenosti a zájem krále Kazimíra III. Velikého přinesly své ovoce v r. 1364, kdy byla v Krakově založena druhá středoevropská univerzita s artistickou, právnickou a lékařskou fakultou. Zaznamenala výrazné oživení společenského, vědeckého i kulturního života v Polsku, nevyjímajíce pověstné střety studentů s ctihodnými krakovskými měšťany (60. léta 14. stol.). Po smrti zakladatele a hlavního mecenáše vysokého učení v r. 1370 význam univerzity upadl. Až polsko-litevská dvojice na polském trůně (Jadwiga z Anjou a Vladislav II. Jagellonský) vrátila na sklonku 14. století Almae matri lesk a jejich přičiněním se stala opět středem všech sfér společenského života. V období počátků a rozvoje polského písemnictví (10. - 15. století) dominují jako tvůrci latiny znalí duchovní zprvu cizího, později domácího původu. Výhradně latinsky přepisovali liturgické pomůcky, vedli právní a diplomatickou agendu a v tzv. rocznikach (anály, letopisy), což byly předchůdci a zároveň zdroje informací pro pozdější kroniky, zaznamenávali k jednotlivým datům události a jejich komentáře, pokud je považovali za významné. Jim vděčíme později za glosy a první zmínky v polském jazyce. V r. ,{1281/vybi dl tehdejší arcibiskup Jakub Šwinka v synodním usnesení duchovní k modlení se a kázání v mateřském jazyce. I když důvody tohoto rozhodnutí byly pragmatické (pevnější spojení věřících s církví a omezení vlivu cizinců v souvislosti s kolonizací ve Slezsku), stalo se toto rozhodnutí výrazem probouzejícího se národního povědomí a v neposlední řadě se otevřela polštině cesta do písemnictví, i když si latina ještě dlouho uchovávala nimbus jazyka vzdělanců a vyšší literatury (kultury). Polština se postupně stává prostředkem k vyjádření jak subjektivních dojmů a pocitů, tak objektivních problémů a plně rozkvete až perem autorů polské renesance. 2. HAGIOGRAFICKÉ PÍSEMNICTVÍ K nejstarším textům patří především didaktické životy svatých. Vždy mělo své opodstatnění zajímavé vylíčení životních osudů významných osob, zejména jejich hrdinského skonu nebo obětování se pro nějaký ideál. Vznikaly příběhy, jež se během toku času a měnících se požadavků na ctnost a morálku proměňovaly. Jejich hrdiny byli chrabří rytin, knížata nebo světci, kteří neváhali položit svůj život na oltář víry. Jde o texty jak literární, tak historické, protože jejich protagonisté reálně existovali v určitých podmínkách a čase a dost často se v jejich vypravování dostalo i na konkrétní podrobnosti z nej různějších oblastí společenského, politického a kulturního života. Z literárního hlediska se jedná o velmi umně jazykově zkonstruované skladby se zvláštní poetikou a spojením reality a fikce. Nej staršími památkami tohoto typu literatury jsou tři životy sv. Vojtěcha2 a Vita quinque fratrum (Zywot Pi^ciu Brači Meczeników). První život sy. Vojtěcha Sancti Adalberti Pragensis episcopi et martyris vita prior (Šwietego Wojciecha, biskupa praskiego i meczenika žywot pierwszy) sepsal Jan Kanaparius asi v letech 998 - 999, druhý a třetí život jsou dílem v Polsku přebývajícího a latinsky píšícího Bruna z Querfurtu, který je také autorem Zywota pi^ciu braci... Velmi zajímavá by pro nás nepochybně byla ta verze života sv. Vojtěcha, na niž se ve svém díle odvolává Gall Anonym: 2) sv. Vojtěch, pražský biskup z rodu Slavníkovců, který zahynul mučednickou smrtí během své misijní cesty do pohanských Prus 23. 4. 997 ...cesarz Otto Rudy przybyl do [grobu] šw. Wojciecha dla modlitwy i pojednania, a zárazem w celu poznania slawnego Boleslawa, jak 0 tym možná dokladniej wyczytac w ksi^dze o m^czeústwie [tego] swietego. (přel. R. Grodecki) Zřejmě v ní byly dopodrobna vylíčeny kontakty Boleslawa Chrabrého s německým králem a římským císařem Otou III. a jistě vznikla na popud polského panovníka a u jeho dvora. Kronikář Gali k ní měl přístup, ale po vydání jeho kroniky ji postihl osud děl, která splnila svou funkci a upadla v zapomnění, případně podlehla zubu času. Podobný osud očekával i Gallovo dílo, jež neuspělo v konfrontaci s o něco mladší kronikou mistra Wincentyho Kadlubka. 1 přes svou schematičnost, jistý stereotyp v kompozici a samozřejmou afinitu k panovníkovi jsou tyto skladby zajímavým svědectvím, dokumentem sice velice subjektivním, ale zároveň bezprostředním, kritickým a dostatečně výmluvným. Jinou - ale neméně zajímavou - skupinu textů, tvoří díla o životě, aktivitách a mučednické smrti krakovského biskupa Stanislawa ze Szczepanowa, který byl kanonizovali v r. 1253. Biskup Stanislaw se dostal do sporu s panovníkem Boleslavem Smělým (též zv. Štědrým) a za zradu na něm byl odsouzen k rozčtvrcení. Co se vlastně událo onoho památného roku 1079? Gali Anonj'm, jehož kronika je jedním ze zdrojů informací, z opatrnosti jádro sporu neuvádí, pouze mírně kárá obě znepřátelené strany: Jak zaá doszlo do wyp^dzenia króla Boleslawa z Polski, dlugo bylo by o tym mówič; tyle wszakže možná powiedzieč, že sam b^dac pomazancem [Božym] nie powinien byl [drugiego] pomazanca za žáden grzech karač cielešnie. Wiele mu to bowiem zaszkodzilo, gdy przeciw grze-chowi grzech zastosowal i za zdrad? wydal biskupa na obciecie czlon-ków. My zaá ani nie usprawiedliwiamy biskupa-zdrajcy, ani nie zalecamy króla, który tak szpetnie dochodzil swych spraw - lecz po-zostawmy te sprawy, a opowiedzmy, jak przyjeto go na W^grzech. (přel. R. Grodecki) Celá kauza je zahalena tajemstvím, protože se stávalo velmi zřídka, aby byl vysoký církevní hodnostář vydán po církevním ortelu světské mo- 8 9 ci a ta jej odsoudila k smrti. Navíc nevíme nic o bezprostřední reakci hlavy katolické církve a polská nejvyšší církevní místa také po jeho popravě zachovávala dlouho mlčení. Až po téměř sto letech, které uplynuly od jeho smrti, se začíná zvolna vytvářet legenda. Ve své kronice ji zaznamenal další z polských kronikářů mistr Wincenty zv. Kadlubek. Není spora o tom, že biskup Stanislav byl jedním z účastníků spiknutí proti králi, jež vedl jeho vlády chtivý bratr Vladislav Heřman. Až však v druhé polovině našeho století se objevily nové skutečnosti, které nahrávají hypotéze, že reálným jádrem sporu byla otázka slovanské liturgie, která se těšila velkému zájmu zejména v Malopolsku, kde se udržela ještě z pohanských dob. Za vlády Boleslava Chrabrého se metropolí slovanského ritu stal Krakov (kostel sv. Michala na Wawelu). Boleslav Smělý slovanský obřad podporoval a získal dokonce svolení papeže Řehoře VII. k tomu, aby se novým sídlem metropole slov. obřadu stala Sandoměř (1076), což pochopitelně lépe vyhovovalo jeho expanzivním záměrům východním směrem. Při obsazování nového úřadu byl krakovský pretendent na funkci biskupa Stanislav králem opomenut. Tím krakovská diecéze i sám její nejvyšší představitel ztratili na významu a opozice proti králi tak získala dalšího významného člena. Této hypotéze nahrávají i další dvě skutečnosti: když biskup v r. 1078 uvrhl krále do klatby, dotyčný si z toho nic nedělal, protože na něj byla uvalena hierarchií cizího mu obřadu a pak je také známo, že se v procesu kanonizace v letech 1250 - 53 objevilo ze strany kardinálů i papeže Inocence IV. mnoho výhrad k osobě biskupa Stanislava, že snad jen zázrak mohl - podle kronikáře Dlugosze - tuto záležitost dovést úspěšně do konce. První skladbou je tzv. menší život Vita sancti Stanislai (Žywot šwi?-tego Stanislawa) z pera Wincentyho z Kiele (vznikl v letech 1218 - 22), druhý, mladší pochází z let 1256 - 60. Boleslav Smělý je v něm představen jako lítý vrah a biskup jako nevinný mučedník. V 15. století text přepracoval Jan Dlugosz a v 16. stol. do polštiny přeložil Mikuláš z Wilkowiecka. Díky tomu se Život sv. Stanislava stal velmi populárním, pronikl do lidové tvorby a patřičně až do 19. století košatěl. 3. KRONIKY Nejspíše už koncem 10. století za panování Měška I. se započalo se zaznamenáváním významných událostí, jež se vztahovaly k určitému datu; vznikaly tzv. roezniki. Jednalo se o obsahově zpravidla velmi lakonické záznamy, týkající se určitého omezeného teritoria, jejichž vykonávání bylo více či méně pravidelné. Tento způsob zaznamenávání přetrval až do 15. stol, ale jen velmi málo textů se zachovalo. Na polském teritoriu patří k nej významnějším Rocznik kapitulny krakowski (první polovina 13. stol.), Rocznik šwietokrzyski (12. stol.) a Rocznik miechowski (14. stol.). Pozdější kroniky, jejichž autoři často z těchto zdrojů čerpali, se s nimi shodují v chronologickém řazení událostí. Narozdíl od stručných poznámek se však autoři kronik snaží postihnout vybrané události siřeji, zasadit je do "světových" souvislostí, komentovat je, ilustrovat příklady a pochlubit se svou erudicí a znalostmi děl či postupů klasiků tohoto žánru (Tacitus, Livius aj.). Výchozím bodem kronikárskych záznamů bývá často stvoření světa, zrození Krista, případně legendární počátky vzniku státního útvaru nebo panovnické dynastie. Autorem nej staršího latinsky psaného díla, jež s trochou nadsázky a díky historické tradici nazýváme kronikou, vzniklého na polském území byl neznámý benediktýnský mnich, původem z Galie (dnešní Francie), kterému vývoj historického poznání přisoudil přízvisko Gall Anonym. Ještě v meziválečném Polsku se řešil spor o to, jestli zařadit jeho dílo mezi kroniky, nebo spíše pokládat za panegyrickou skladbu či biografii Boleslava Křivoústého (A. Briickner). Osoba autora vzbuzovala vždy velký zájem, ale až do 16. století nebyly k dispozici žádné informace, dokud nepoznamenal historik Marcin Kromer (1512 - 89) v jednom zachovalém přepisu kroniky, že jejím autorem byl jakýsi: "Gall, mnich jakis zapewne (...)", čímž naznačil autorův možný původ. Další zkoumání potvrdila, že se osoba autora kroniky dostala do Polska s největší pravděpodobností z Uher z kláštera ze Somogyváru, kam připutoval z provensálského St. Gilles. Přestože je text v latině a autorem není Polák, je jeho dílo zařazeno do zlatého fondu polské národní literatury. Vzniklo totiž na polském území v letech 1112 - 1116 na dvoře knížete Boleslava Křivoústého z domácích zdrojů a jeho obsahem jsou osudy polských panovníků. Z dostupného písemného materiálu a nepochybně i ústní tradice sestavil Gall Anonym podle osvědčeného schématu dílo, které se skládá ze tří knih. Ústřední postavou je autorův mecenáš Boleslav Křivoústý (1085 -1138), jemuž jsou věnovány II. a III. kniha, v nichž jsou vylíčeny jeho osudy od narození až po bitvu u Nakla (1113). První kníhaje chválou na předky polského panovníka: Boleslava Chrabrého a Boleslava Smělého. Dle vzoru, jímž autorovi byla žánrově latinská gesta (gesta romanorum), soustřeďuje svou pozornost na hrdinské činy svých oblíbenců: 10 11 Poniewaž na rozleglych obszarach švviata królowie i ksiažeta dokonuja^ ňader wielu czynów godnych pamieci [plurima memorabilia geruntur], które z powodu niecheci i niedbalosci... okrywa milczenie, uznališmy za rzecz warta_ trudu niektoré czyny [guasdam res gestas] ksiažat pol-skich opisač raczej skromným naszym piórem ... (přel. R. Grodecki) Kronika má výrazně světský charakter. Vedle hrdinských činů neskrblí autor ani popisem či patetickou charakteristikou země a jejích obyvatel: Kraj to wprawdzie bardzo lesisty, ale niemalo przeciež obfituje w zloto i srebro, chleb i mi$so, w ryby i miód, a pod tym zwlaszcza wzgl in: Najdawniejsze zabytki jezyka polskiego, opr. W. Taszycki, Bibliotéka Narodowa, Kraków 1927, s. 32 Vedle latinsky psané prózy se také objevuje poezie. V Gallově kronice jsou to carmina (písně) a cantilenae (písničky), jimiž kronikář ozvlášt-ňoval své líčení. Vyjadřují především emoce (radost, žal, obdiv, opovržení aj.), pak inklinují k lyrice, nebo líčí vítězství na poli válečném a blíží se epice. Podle západoevropských vzorů vznikají i v Polsku latinské hymny, určené k chorálnímu přednesu, např. patetická skladba Gaude Mater Polonia... Světský obsah má Piešň o wójcie krakowskim Albercie (De quodam advocato cracoviensi Alberto), jež vznikla kolem r. 1320. Krakovský starosta Albert, Němec, stál v letech 1311 - 1312 v čele opozice proti králi Vladislavu Lokýtkovi (vládl v 1. 1306 - 1333). Jan Dlugosz popisuje celou situaci takto: „ICsiaže Wladyslaw, wszedlszy do Krakowa z liczniejs-zym niž kiedy indziej rycerstwa pocztem, wszystkie dochody wójtostwa krakowskiego, oplaty z mlynów, jatek, sklepów, domów i innych miejsc, zabral [...], zas sprawców i przywódców buntu na postrach i przyklad dla dragich, aby si? podobnej wystrzegali zbrodni, kázal pojmac i koňmi wlóczyc po ulicach, a potem wieszac albo w kolo wplatač..." 4. POČÁTKY PÍSEMNICTVÍ V POLSKÉM JAZYCE - BOGURODZICA „Gdy wytrabiono haslo bojowe, wszystko wojsko królewskie zabrz-mialo glošno piesň ojczysta_Bogarodzic?, a potem z podnieszonymi kópiami pobieglo do bitwy," těmito slovy zahajuje kronikář Jan Dlugosz líčení „...spotkania i bitwy strasznej Polaków z Krzyžakami" u Grunwaldu v r. 1410. Bogurodzica dziewica, Bogiem slawiena Maryja, U twego syna gospodzina, matko zwolena, Maryja! Zyszczy nam, spušci nam! Kyrie eleison. Twego dziela ICrzciciela, božycze, Uslysz glosy, napeln mysli czlowiecze. Slysz modlitw?, j až nosimy, A dac raczy, jegož prosimy: 16 17 A na áwiecie zbožný pobyt Po žywocie rajski przebyt. Kyrie eleison. (upr. J. Woronczak) Tato nejstarší „carmen patrium" neplnila jen funkci rytířské nebo bitevní písně, ale fungovala také jako národní hymnus při významných státních událostech. Když v r. 1506 vydal velký korunní kancléř Jan Laski tiskem Statuty Królestwa Polskiego, uvedl jejich text slokami z této skladby a za jejího autora označil sv. Vojtěcha. Toto mínění se udrželo velmi dlouho; u některých badatelů prakticky dodnes. Vedle toho existuje i verze, že byla Bogurodzica, jak je tato píseň nazývána (i když titul, jak bylo v době jejího vzniku zvykem, nemá a ve funkci názvu se užívá prvního, nebo několika prvních slov), písní Jagellonců a vznikla na přelomu 14. a 15. století. Údajně by o tom mohly vypovídat nejen ruské jazykové vlivy, které byly živé v době vlády Vladislava II. Jagellonského, ale také dodatečně připojené sloky, jež obsahují modlitby za krále, královnu Žofii a její syny. Polská lingvistka E. Ostrowska, která se jazykovou stránkou této skladby léta zabývala4, soudí v protikladu s názorem dalšího polského badatele S. Urbaiíczyka5, znalce česko-polských kulturních, literárních i jazykových kontaktů ve středověku a významného jazykovědce, který nalezl vzor nejstaršího polského hymnu ne v raně středověké latinské písni, ale v české písni Hospodine, pomiluj ny (plnila funkci „carmen patrium" v Čechách od pol. 13. a ve 14. století), atak pokládá za dobu jejího vzniku až 14. století, že existují důvody (z hlediska kompozičního, versologického i syntaktického) pro iniciační vliv latinské písně Salve Regina, jejíž autor Herman zwany Ulomnym zemřel v r. 1054. Bogurodzica může patřit do stejného stylového okruhu (období), tj. 11. anejpozději 1. pol. 12. století. Na podporu svého tvrzení uvádí Ostrowska ještě jisté obsahové fenomény, které se v textu vyskytují a mají časově omezenou platnost (kult sv. Jana Křtitele apod.). Spory, jež se týkají vzniku, se vedou zejména o první dvě sloky, protože B. je konglomerátem skladeb z různých období. Druhá část, jež začíná slovy: „Nas dla wstal z martwych Syn Božy", je tvořena tzv. písní veliko- 4> Bogurodzica. opr. J. Woronczak. Wstijp jezykoznawczy E. Ostrowska. Wstep muzykologiczny H. Feicht. Wrociaw 1962. Bibliotéka Pisarzów Polskieh. Séria A, nr 1 51 Urbaňczyk, S.: „Bogurodzica". Problémy czasu powstania i tla kulturalnego, Pamietnik Literacki, 1978, zeszyt 1, s. 35 - 70 noční, která byla k stávajícímu textu doplněna v 15. století, a třetí částí je tzv. píseň pašijová: „Ciebie dla czlowiecze dal Bog przekloc sobie" z 15. a 16. stol. Počet slok se časem ustálil na čtyřiadvaceti. Melodie písně je originální a starobylá a vznikala zároveň s textem. Muzikologové (H. Feicht a další) nalezli její stopy v rukopisech z 11. a 12. století, i když první polský notový záznam je až ze 14. stol. Nejde o melodii čistě gregoriánskou, protože je ovlivněna hudbou trubadúrů a truvérů. Pokračovateli anonymního autora B. byli tvůrci písní z 15. století (např. Maryjo, panno szlachetna nebo O przenajslawniejsza Panno czysta). Anonymita není velkým nedostatkem. Bogurodzica totiž jako píseň anonymního tvůrce nejen že věrně odráží hloubku a spontaneitu náboženského cítění středověkého člověka, ale i ducha doby, jejímiž symboly byly kříž a meč. Bogurodzica budí nadšení i údiv. Poskytuje přesvědčivý důkaz o bohatosti a košatosti polského jazyka na počátku jeho historie. Abychom porozuměli textu, který ve starobylé formě i obsahu může činit potíže, je třeba interpretovat jej slovo po slově. Kdybychom se pokusili o převod do současné polštiny, vypadal by asi takto: Bogurodzico, Dziewico, przez Boga wslawiona, Maryjo! U Twego Syna Pana, Matko wybrana, Maryjo! Pozyskaj nam, spuáó nam! Kyrie elejson! Dla Twego Chrzciciela, Synu Božy, uslysz glosy, napelnij mysli czlowiecze. Uslysz modlitw?, jakq. zanosimy, to dac racz, o co prosimy: na šwiecie pobožné žycie, a po žyciu žywot wieczny. Kyrie elejson! (přel. a upr. M. Krassowski) Bogurodzica je písní prosebnou a jako mnohé další středověké skladby vyjadřuje pocity člověka, který se neustále pídil po znameních boží prozřetelnosti. Zdánlivě paradoxní je fakt, že dílo, které je prezentováno jako horoucně vlastenecké, se ani slovem nezmiňuje o národu (nekonkretizuje jej), jehož se stalo duchovním skvostem. V jistém smyslu slova jde o univerzální text, který mohl fungovat kdekoli v křesťanské Evropě. Pokud se 18 19 vzdáme ahistorického nazírání, je vysvětlení nasnadě. Polsko 11. a 12. století bylo kulturně i politicky nezralé, národní cítění bylo vlastní jen špičkám světské a duchovní elity. Prostý člověk uvažoval a cítil hlavně v kategoriích víry a toto kolektivní prožívání mohlo působit jako sjednocující element. Prvními písemnými památkami polské prózy jsou vedle překladů nej-populárnějších modliteb kázání. Nej starší z nich jsou Kázania šwieto-krzyskie, která objevil A. Brückner zcela náhodou v r. 1890 v petrohradské veřejné knihovně, když jej upoutal hřbet jednoho rukopisu, do něhož byly všity kousky pergamenu se starobylým polským textem. Zůstaly tak zachovány zlomky j akýchsi středověkých kázání. Svatokřížskými byla nazvána podle posledního místa uložení v Polsku v klášteře benediktýnů ve Svatokřížských horách. Nalezené úryvky už byly kopií původního textu, jehož vznik zasazujeme do 13. století. Jedno kázání se zachovalo celé (na den svaté Kateřiny). Začíná latinským citátem ze Šalamounovy Písně písní: „Surge, propera, amica mea et venu" (Wstaň, prawi, pošpiej si?, mimika moja, i pojdzi!). Autor vysvětluje tuto větu jako výzvu pro zbožnou duši ke vstupu do království nebeského. Text, nevelký rozsahem, je díky snaze autora o uměleckou formu (užití synonym, epitet, deminutiv apod.) cenným dokladem o stavu polštiny na přelomu 13. a 14. století. Méně patetickým slohem jsou psána Kázania gniežnieňskie ze 14. stol. Skládají se ze 103 latinských a 10 polsky psaných kázání (4 vánoční, jedno na den sv. Jana Křtitele, sv. Maří Magdaleny, sv. Vavřince a sv. Bartoloměje a dvě na den sv. Jana Evangelisty). Autora charakterizuje snaha o co největší přístupnost obsahu pro polské posluchače; text začíná obratem „dziatki mile", je plný oprav a přepisů, jak se autor snažil o větší srozumitelnost, a je zpestřen legendami a anekdotami. V polském písemnictví se relativně pozdě objevily překlady žalmů. Žaltář (psalterz) plnil ve středověku funkci modlitební knížky. Dá se reálně předpokládat, že první překlad vznikl už ve 13. stol. a byl pořízen pro sv. Kingu, manželku Boleslava Stydlivého. Autor Žywota Kingi (Vita et miracula sanctae Kyngae), informoval, že si královna zvykla odříkávat modlitby „w j?zyku pospolitým". Nejstarší dochovaný polský překlad žaltáře pochází z konce 14. stol. a byl vypracován pro potřeby královny Jadvigy, je proto často nazýván Psalterzem Jadwigi, i když oficiální titul zní Psalterz Floriaňski (podle opatství sv. Floriana u Lince v Horních Rakousích, kde byl přechováván, než byl v r. 1931 zakoupen Národní knihovnou ve Varšavě). Rukopis pochází z konce 14. stol., ale někteří badatelé soudí, že je určitě starší (A. Brückner pokládá za datum jeho vzniku rok 1280). Byl zapsán na pergamenu, bohatě vypraven a na jeho stránkách 20 se objevovalo ozdobné písmeno ,,m", které zdobilo i královninu komnatu a jí patřící užitkové předměty. Z toho se usuzuje, že byl darem královně. Pořízen byl v latině, němčině a polštině, i když ne vždy německá a polská mutace věrně vystihuje obsah latinské verze. Další překlad žaltáře z 2. pol. 15. stol. je znám jako Psalterz Pulawski. První překlad Bible byl v Polsku vyhotoven v pol. 15. stol. Participovalo na něm více překladatelů (mj. kněz J^drzej z Jaszowic) a hojně bylo využíváno české verze (bohemismy). Dílo bylo určeno Žofii, vdově po Vladislavovi Jagellonském, je proto nazýváno Biblia^ królowej Žofii nebo také Biblia^ szaroszpatack^ podle místa, kde bylo během 2. světové války ukryto. 5. POLITICKÉ A HISTORIOGRAFICKÉ PÍSEMNICTVÍ V 15. STOL. Přelom 14. a 15. století znamená především reorganizaci a oživení studentského a vědeckého života na krakovské akademii, o něž se zasloužil především panovnický pár. Narozdíl od časů Kazimíra Velikého bylo krakovské vysoké učení podřízeno církevní moci (kancléřem ústavu byl krakovský biskup) a pyšnilo se už všemi obvyklými fakultami: artistickou, právnickou, lékařskou i teologickou. Univerzita natolik vrostla do života krakovských měšťanů, že se někteří stali jejími mecenáši (např. Jan Stabner v r. 1405 financoval vznik katedry matematiky a astronomie, jediné svého druhu v Evropě). Od r. 1491 zde studoval světoznámý astronom Mikuláš Kopernik (1473 - 1543). Navazovány a prohlubovány byly kontakty s dalšími centry vzdělanosti v Evropě. Vliv, význam a uznání vysokého učení se projevily také v rychlém růstu počtu škol a ve zvýšení podílu vzdělanců na fungování polského státního aparátu a jeho recepci v Evropě. K právníkům evropského významu můžeme počítat Stanislawa ze Skarbimierze (zemřel r. 1431), prvního rektora Jagellonské univerzity, který ve svém díle De bellis iustis (O wojnach sprawiedliwych) vědecky zdůvodnil obranný charakter válek (obrana hranic a státní suverenity) proti válkám agresivním. Toutéž oblastí mezinárodního práva se zabýval další rektor JU, absolvent univerzit v Praze a Padově, Pawel Wlodkowic (zemřel po r. 1434), jenž reprezentoval Polsko na kostnickém koncilu, kde vystoupil s traktátem De potestate papae et imperatoris respectu infidelium (O vvladzy papieža i cesarza w stosunku do niewiernych). V souvislosti s aktivitami řádu německých rytířů na polském území zpochybnil úspěšně autoritu papeže a císaře v otázkách obracení nevěrných na pravou vím a zabírání jejich území. V druhém traktátu De ordine Cruciferorum et de bello Polonorum contra dictos fratres (O zakonie Krzyžaków i o wojnie Polaków prze-ciwko wymienionym braciom) odpověděl na paskvil sepsaný dominiká-nem Janem Falkenbergem, který hájil zájmy křižáků, a umně obhájil právo Polska na politickou nezávislost. Tyto a další myšlenky o rovnosti národů, cti člověka či reformách katolické církve připravovaly půdu pro humanistické ideály, přicházející z Itálie. Významnou roli v jejich šíření sehrál Ital Filippo Buonacorsi, známý pod jménem Kallimach (1437 -1496), jenž nalezl přítele a mecenáše ve znalci starověké kultury a lvov-ském arcibiskupovi Řehoři ze Sanoka. Nej významnějším reprezentantem myšlenek rodícího se humanismu v Polsku se stal velkopolský magnát a doktor obojího práva (římského i církevního), poznaňský vojvoda, politický myslitel a spisovatel Jan Ostroróg (1436 - 1501). Jeho traktát Monumentům pro Republicae or-dinatione (Memoriál w sprawie uporzadkowania Rzeczypospolitej), o jehož přesném datu vzniku se vedou diskuse (nejpozději v r. 1475, ale možná už před r. 1460), se stal základním kamenem polské politické literatury a publicistiky, která dosáhla svého rozkvětu o století později. Memoriál se skládá ze dvou částí: první je věnována vzájemným vztahům světské a církevní moci, obsahem drahé pak je návrh reformy státního aparátu. V úvodu Ostroróg vášnivě apeluje na poslance (netajil se tím, že psal své dílo s vidinou účastníků valného sněmu), aby zájmy státu povýšili nad své vlastní: „Usilujcie [...] okazač rada, i czynami, že wiecej ojczyzn? niž samých siebie, wiecej Rzeczpospolita_ niž siebie, niž dzieci, niž swych braci, niž wreszcie wszelkie mienie milujecie [...]". Ostroróg je stoupencem pevné královské moci a její nezávislosti na církvi, brojí proti vměšování se hlavy katolické církve do věcí světských, poplatkům za církevní úkony včetně odpustků; podle něj má mít král právo jmenovat biskupy, duchovenstvo má platit daně apod. Stranou jeho zájmu nezůstal ani polský jazyk. Vášnivě opět vystupoval proti německy proneseným kázáním v polských kostelích: „Niech si? uczy polskiej mowy, kto chce w Polsce mieszkac..." V neposlední řadě jej zajímá i problém obrany státu a otázka vyměření spravedlnosti provinilým: žádá zrušení mučení a vynášení ortelů až po dokázání viny obviněným. V otázce obrany státních hranic vychází z úvah svých předchůdců, Stanislawa ze Skarbimierze aPawlaWlodkowice. Nerozlišuje jako oni mezi spravedlivým či nespravedlivým bojem, zajímá jej charakter a kvalita moci, jež by byla schopna čelit agresorovi. Bránící vojsko by pod- le něj mělo být disciplinované, neměla by být trpěna žádná svévole: „Rabunki i pokrzywdzenia wlosciannie powinny uchodzič bezkarnie [...]". Jan Ostroróg ve svém stěžejním díle nastínil novou koncepci státu jako instituce, která má sloužit společnosti a normalizovat mezilidské vztahy; instituce, jež by měla světský charakter. Díky činnosti farních škol, vysokému učení, zájmu bohatších občanů a stále častějším výjezdům na studia do zahraničí značně vzrostla úroveň vzdělání a osvěty v polsko-litevském soustátí. Přispěl k tomu i vynález knihtisku (Jan Gutenberg v r. 1450). Knihy se staly přístupnými širšímu kruhu zájemců (nejstarším polským tiskem byl pravděpodobně v Krakově tiskařem Kasprem Staubem vydaný kalendář na rok 1474). Vzrostl také zájem o rodící se polskou náboženskou a světskou tvorbu - písně, dramata a dějepisectví. Zanejvětšího a nej oblíbenějšího polského spisovatele 15. století je pokládán polský historik Jan Dlugosz (1415 - 1480), autor monumentální dvanáctisvazkové latinsky psané historie Polska Annales seu cronicae inclyti regni Poloniae (Roczniki, czyli Kroniki slawnego Królestwa Polskiego), psané v letech 1455 - 1480. Budoucí slavný polský kronikář se narodil v Brzežnici v rodině purkrabího, přímého účastníka bojů u Grunwaldu. Po nedokončených studiích na krakovské univerzitě (nevyhovující materiální podmínky) se na něj štěstí usmálo v podobě místa u dvora krakovského biskupa Zbigniewa Ole.šnického, kde plnil funkci notáře, tajemníka a vedoucího kanceláře. Zde měl dostatek možností seznámit se s aktuálními problémy tehdejší politiky a novými kulturními proudy; svůj intelektuální potenciál obohacoval i díky významným diplomatickým misím,^ jimiž byl pověřován (mj. doprovázel Vladislava Jagellonského do Cech na korunovaci v r. 1471). Přes velké pracovní vytížení stihl holdovat i svému velkému koníčku - historii. Jako přípravné pracek jeho velkému dílu evropského významu můžeme chápat v r. 1470 vydané Liber beneficiorum dioecensis Cracoviensis (Ksiegi uposažeň diecezji krakowskiej) a známější Banderia Prutenorum (1448), zevrubný popis dobytých křižáckých korouhví v bitvě u Grunwaldu (1410), který doprovodil vlastními kresbami. Roczniki se zaobírají polskou historií od bájných počátků až do autorových posledních dnů. V předmluvě se Dlugosz vyznává ze svého obdivu a vděčnosti k biskupovi Oleánickému, kterého také označuje za iniciátora svého díla, a apeluje na univerzitní učence, aby ve studiu dějin vlasti pokračovali. Dlugosz byl vyznavačem historie jako vědy chronologicky uspořádané, založené na faktech spojených příčinami a následky - vzorem mu byl Livius a zásadami historická pravda a mo- 22 23 rálka. Pečlivě dbal formy, kriticky hodnotil prameny a z informací důvěřoval spíše těm starším. Jeho latina je plynná, vybroušená, prostá barbarismů. V jeho díle bylo novátorské hodnocení událostí z ideologického zřetele; tady Dlugosz nezapřel svůj vzor biskupa Olesnického a přijal koncepci podřízenosti státu církvi, čímž zároveň prezentoval meze svého pojetí historie. Současníci si Dlugosze příliš necenili, i když z něho bez skrupulí hojně čerpali. V r. 1614 bylo uvažováno o druhém vydání jeho díla, ale na zásah krále Zikmunda III. z tohoto záměru nakonec sešlo. Až druhá polovina 19. stol. přinesla latinské vydání Dlugoszova odkazu a první překlad Annales do polštiny (Karol Mecherzyňski). 6. POLSKÁ NÁBOŽENSKÁ A SVĚTSKÁ LYRIKA Přelom 14. a 15. století znamená i větší pozornost emotivním prožíváním subjektu a jejich odraz v latinské i polské tvorbě. Přežívají ještě středověké vzory, ale motivy se objevují nové. Vedle náboženského zaměření se stále více prosazují i obsahy světské. Zajímavými jsou latinsky psané epitafy Adama Swinki, zejména ten, který věnoval památce rytíře Zawiszy Czamego (Nagrobek Zawiszy Czarnemu). Neobvykle obšírně zde líčí situaci, v níž tento křesťanský rek hrdinně padl v bitvě u Golubce (1428), když odmítl opustit své druhy v bezvýchodné situaci. Skladba končí výzvou těm, kteří upadli do tureckého zajetí, aby nikdy nezapomněli na toho: „który z wami spolem / Wolal krew m?žnie przelač, niž žycie ocalič". Většího „ohlasu" se dostalo absolventu pražské univerzity a úředníkovi kanceláře Vladislava Jagellonského Stanislawu Ciolkovi (kol. r. 1382 -1437). Proslul nepříliš pevnou morálkou a sklony ke kariérismu; svůj post poznaňského biskupa musel na protest šlechty opustit. Vedle nechutného paskvilu na královnu Alžbětu, třetí ženu Vladislava Jagellonského, zaujal chvalozpěvem na město Krakov Laus Cracoviae (Pochwala Krakova). Milostná lyrika, která v západní Evropě zažívala rozkvět v poezii trubadúrů, minesangrů, vagantů aj., se v Polsku objevovala jen sporadicky. Jejími tvůrci nebyli příslušníci urozeného stavu s poetickou potencí, ale žáci, scholárové, klerici, koncipisté a vandrovní vaganti. Milostná vyznání či erotika nebyly hodny cenných rukopisů. Ale, světe, div se, když v seriozním středověkém kodexu, který obsahoval text Bible, znavený, ale šťastný opisovač po poděkování Bohu: "Falatobie, mily Panie Jezu, z dokonania tego uczynku dobrego...", ještě neočekávaně dodává, „Scriptori pro pennadabitur ei pulcra puella..."6 (Písařovi za pero [psaní] dostane se krásné dívky). Mezi řádky liturgických spisů, statutů, právnických textů, teologických traktátů apod. nesměle vykukují polské erotické drobničky z 15. století. Vedle povzdechnutí: Nigdym ternu wierzyó nie chcial, Bych kiedy tak milowac mial, postěžování si: Ach, milošč, cos uczynila, Ežeš mi? tak oslepila, Ežesm si? na milosc podal, Jako bych nikogo na swiecie znal..., i apel: Miluj, mila, miluj wiernie, Miej go w sercu zawždy pewnie... Vznikaly i písně kratochvilné, nepřístojné (cantilenae inhonestae), jež sloužily k pobavení veselé společnosti v krčmách a byly biskupskými edikty zakazovány, např. Skarga na panne z poč. 15. stol., jež je uložena v univerzitní knihovně ve Vratislavi7 a je zajímavá tím, že její polský pr-vovzor byl přepracován česky a výsledná verze tak představuje polsko-českou jazykovou směs.8 Latinskými a polskými frázemi je zachovaný dopis neznámého krakovského žáka (List žáka do panny), který představuje žánr žertovného dopisu (epištola iocosa) a ve shodě s tehdy uznávanou kompozicí se skládá z pozdravení (salutatio), chvály půvabů (laudatio pulchritudinis), vyjádření obdivu (captatio benevolentiae), prosby (rogatio) a • přesvědčení (conclusio). Půvaby milované popisuje zamilovaný takto: 6) rukopis Biblioteki Ossoliúskich, nr 2 (por. Kftrzyňski, W.: Katalog rekopisów Biblioteki Ossoliúskich I, s. 1) 7) rukopis univerzitní knihovny ve Vratislavi, sign. I. Q. 466 S) text opatřil komentářem a publikoval R. Jakobson v díle: Slezsko-polská cantilena inhonesta ze začátku XV. století, zvi. otisk z Národopisného Věstníku Ceskoslovanského, Praha 1934 24 25 Paluszki masz pieszczone, Ramiona toczone; Zabki z kosci sloniowej, Zlota^ wlosów koron?. Ciemne Twe powieki Niby hiacynty, Krok Twój wdzi?cznie lekki, Ród Twój znamienity. Slyszcie moje), mow?, Pi?kniejsza, niž Salomona: Ustajej purpurowe, Twarz zorzfj. barwiona, Rysie sq. jej oezy: Tej dziewczynie uroezej Niechaj wszystkie národy Klaniaja^ si? w zawody!9 (přel. J. Jedlicz) K rozvoji středověké náboženské písně v polském jazyce významnou měrou přispěly společenské a kulturní poměry, jimiž Evropa procházela během 14. a 15. století. Jednou z nej vlivnějších byla „deklerikalizace" západoevropského křesťanství. Namísto elitaristické religiozity se začíná projevovat religiozita masová. Důležitým stimulem tohoto procesu byl postupně se prosazující národní fenomén (v Polsku v souvislosti s ohrožením ze strany řádu německých rytířů). V teologii započal proces humanizace Ježíše Krista. Stále více se klade důraz na jeho člověčenství; prvky, jimiž se za života i po smrti přiblížil prostým lidem. Proto se ústředními tématy teologických traktátů a kázání stávají Ježíšovo narození a mučednická smrt. Množí se přirozeně i tvorba apokryfická, jež obohacuje stěžejní momenty Ježíšovy existence, případně jde o smyšlené konstrukce, vydedukované z biblických textů. Z hlediska kvantitativního byla polská náboženská i světská poezie v 15. stol. daleko bohatší než v uplynulém století, i když se to vzhledem k počtu do našich časů dochovaných textů nezdá. Zlomek zachovaných textů, jež přetrval staletí, pohřbila s konečnou platností apokalypsa 2. svě- 9) Šredniowieczna poezjn polska šwiecka, opr. S. Vrtel-Wierczyiiski, Ossolineiim, Bibliotéka Narodowa, Wroclaw 1952, s. 80 tové války. Tak se např. po r. 1820 ztratil mimořádně cenný Kancionál Przeworszczyka z 15. století. Zpravidla anonymní autoři více či méně volně překládají latinské texty, vytvářejí však i původní polská díla. Nejznámější polskou velikonoční písní z poč. 15. stol. je tzv. piešň godzin-kowa (z lat. horae), jejíž obecný název vychází z breviářového oficia, které obsahuje texty uspořádané podle kanonických hodin. Začíná slovy: „Jezus Chrystus, Bog Czlowiek madrosč Očca swego...". Pro potřeby laiků pak vznikala tzv. malá oficia (oficia parva), zkrácené breviáre, jejichž nejčastěj-ší formou byly tzv. godzinki o M?ce Panskiej agodzinki o N. M. Pannie. Už originálním polským textem je jiná velikonoční píseň z r. 1488, jejímž autorem byl mnich Ladyslaw z Gielniowa Zoltarz Jezusów, czyli Pieuiašcie rozmyšlaň o Božym umeezeniu (začíná slovy: „Jezusa Judasz przedal za pieniadze nedzne..."). Původně obsahovala 15 veršů, z nichž každý byl věnován jednomu zastavení na křížové cestě, a byla velmi populární, takže došlo ke spora o její původ. Stoupencem polské mutace českého originálu byl S. Dobrzycki, oponoval mu A. Brückner10 s tím, že česká verze je překladem z polštiny. Kořeny koled tkví v pohanských tradicích novoročních obřadů, kdy se během vzájemného navštěvování zpívalo, přálo a dávaly se dárky. Nový obsah a význam koledám (z lat. calendae) vtiskla katolická církev. IColeda v jejím pojetí byla původně daní v naturální či později peněžní formě, kterou věřící odevzdával svým duchovním o Vánocích, pak se spojila s vánoční písní nebo dárkem za obchůzku se zpěvy. Nej starší polské koledy vznikly v 15. století přetvořením latinských nebo českých textů. K rozšíření koled přispěla tradice jesliček (scénické ztvárnění Ježíšova narození v Betlémě), již od 14. stol. zavedly v kostelích krakovské klarisky a později i františkáni a bernardýni. Analogicky vznikají velikonoční koledy. Nejstarší známou polskou koledou z r. 1424, kterou měl ve svém vánočním kázání zazname-manou pražský magistr Štěkna, pozdější zpovědník královny Jadvigy, je Zdrów badž, królu anjelski! Většinou vyjadřují tyto texty radostnou náladu, vyjadřují údiv nad tajemným početím a velebí matku-pannu: Panna, Panna porodzila, Panna, Panna Zbawiciela, Stworzyciela, Pana naszego [Z] milego Ducha Swietego. W[e]selmy si? dzisia ninie, Bo przez jego narodzenie Mamy zbawienie. I0> Kwartalnik Historyczny, rocz. XIV, 1900, s. 653 26 27 Nejvyšší umělecké úrovně dosahovali autoři mariánských písní, jež se dělí do dvou tematických okruhů: tajemné mateřství, které zajistilo hříšníkům zrození vykupitele, a bezmezné utrpení matky, jejíž syn umírá na kříži. Nej cennějším dílem je skladba z cyklu tzv. lysohorských písní z druhé poloviny 15. století Planctus (další název: Zale Matki Boskiej pod krzyžem) anonymního originálního lyrika. Báseň je dramatickým monologem Matky Boží, která musí bezradně přihlížet synovu utrpení: Poslúchaj cie, bracia mila, Kceé wam skoržyé krwawa^ glow?; Uslyszycie mój zametek, Jen mi si$ stal w Wielki Piatek. Požaluj mi?, starý mlody, Boč mi przyszly krvvawe gody: Jednegociem Syna miala I tegociem ožalala. V dalších strofách se obrací k synovi a zoufá si, protože nemůže ani zmírnit jeho utrpení. Obrací se k archandělovi Gabrielovi s výčitkou, kam se poděl jeho slib o velkém veselí, jež jí sliboval při zvěstování. Předposlední sloka je varováním všem ostatním matkám, aby prosili Boha a nestalo se jim nic podobného. Skladba končí dvojveršovou pointou, kde se snoubí mateřská oddanost se zoufalstvím: Nie mam, ani b?d$ mieé inego, Jedno ciebie, Synu, na krzyžu rozbitego. Záznam vnitřního dramatu, plného emocí, hněvu, lítosti, bolesti, bezmoci a lásky, formální uvolněnost a absence jakýchkoliv nadpřirozených a zázračných prvků přibližuje toto dílo renesanční lyrice. Ideálem středověkého člověka 15. stol. už nebyli domácí světci, jako tomu bylo v předchozích staletích, žijící a trpící na polském teritoriu, ale osoby, které přicházely zvenčí. Často se jedná o postavy ze Zlaté legendy (Legenda Aurea) italského dominikána Jakuba de Voragine z doby před r. 1260 (např. Legenda o sv. Dorotě). Nej populárnější se však stala Legenda o šw. Aleksym, jejíž nejstarší redakce pochází z r. 1454 a chybí ji zakončení. Boží muž Alexius se zříká majetku a mladé manželky a vydává se na pouť, během níž rozdává potřebným vše, co má s sebou. Žije z almužen, kaje se a modlí. Po letech se vrací do rodného domu, nenechá se ale poznat a jako žebrák se živí zbytky z panského stolu. Po jeho smrti začnou samy od sebe zvonit zvony. Když pak papež a kardinálové najdou jeho ostatky, podaří se jeho ženě vyjmout mu z ruky papír, z něhož je zřejmé, že jde o jejího muže. Legenda o sv. Alexiovi patří k nejponuřejším, je oslavou odříkám, vzdání se majetku a osobního štěstí. Světec se stal patronem žebráků a poutníků. Legenda si, snad nedo-stižností svého ideálu, získala nebývalou popularitu. V literatuře ožila během 20. století, kdy ji ve svém románu Zywe kamienie využil W. Berent a A. Golubiew se jí inspiroval v historickém cyklu Boleslaw Chrobry. S ideálem askety (askeze) je spojena otázka smrti a posmrtného života, který má takovou kvalitu, jak sugerovala středověkým věřícím církev, o jaké rozhodne mimozemský tribunál. Člověk věřící, věrný církvi, mohl klidně očekávat smrt, jež pro něj znamenala vysvobození z pozemských útrap a zároveň zahájení rajské etapy posmrtného žití. Prakticky však kazatelé smrtí spíše vyhrožovali, varovali před tělesnými potřebami, strašili rozkladem tělesné matérie, zatracovali její péči apod. Smrt se stává věrným průvodcem člověka 14. a 15. století také díky reálnému ohrožení: válkám, epidemiím, hladomorům, jež decimovaly obyvatelstvo jižní a západní Evropy. Na první pohled by se mohlo zdát, že autoři polského středověku neprojevili příliš velký zájem o tak významné téma, jaké smrt bezesporu představuje. Musíme však stále mít na paměti, že do dnešních dnů zachované texty jsou jen zlomkem vzniklých a jejich vypovídací hodnota z tematického či žánrového hlediska je omezená. Téma smrti hrálo v polské středověké literatuře neméně významnou roli, jako kdekoli jinde v Evropě. Poměrně brzy, už v 11. a 12. stol., vznikají texty (contempus mundi), v nichž byla nevyhnutelnost smrti traktována. Ve dvanáctém století pak vznikají texty, kde se střetávají živí s metamorfizovanou smrtí. Pozdější lamentace (skargi, žale aj.) přinášejí pocity umírajícího člověka. Až ve 14. stol. se objevují ikonografická vyjádření tance smrti (danse macabre), kdy smrt vévodí tanečnímu reji, v němž se střetávají představitelé nejrňznějších stavů, společenského významu a věku s vesele rejdícími kostlivci (smrtkami). Snad při těchto mystériích, jež byla provozována v kostelích, měl prostý člověk pocit satisfakce, že tváří v tvář smrti jsou si všichni rovni. Největší popularitu si však získaly rozhovory (spory, kolokvia, disputace...) člověka se smrtí, jež využívaly privilegované formy dialogu. K nejstarším skladbám tohoto typu patří báseň Dialogus Mortis cum hornine z 12. stol., ale až ve 14. stol. se partnerem Smrti stal mistr Polikarp (polykarpos, z řec. plodný, rozumný) a veršovaná forma přešla v prozaickou: 28 29 Dialogus magistri Polycarpi cum Morte11. Jedna z mnoha redakcí se stala předlohou neznámému tvůrci polského přepracování z 2. pol. 15. stol. Rozmowa mistrza Polikarpa ze Šmiercií} (De Morte prologus). V originále dominovalo morální hledisko a mělo sloužit jako vzor k následování, v polské mutaci jsou proti tomu akcentovány především satirické výpady proti představitelům různých stavů a povolání. Autor, který v dialogu zastává funkci vypravěče, se nejprve obrací k Bohu, svěřuje se do jeho péče a ochrany a dí, že dílo tvoří k jeho chvále. V druhé apostrofe se tvůrce obrací ke všem lidem: Wszytci ludzie, posluchajcie, Okrutnošc šmirci poznaj cie! Wy, co jej nizacz nie macie, Przy skonaniu j 3. poznacie. Badž to starý albo mlody, Žádny nie ujdzie smiertelnej szkody. Oslovení „všichni lidé" a spojení „staří nebo mladí" poukazuje na univerzálnost tématu, jímž se musí každý zabývat. Připomíná apostrofy ze skladby Planctus apod. Postupně se dovídáme, jak se všechno sběhlo. Mistr Polikarpus, „medrzec wielki, mistrz wybrany", toužil poznat smrt, která se mu jednou po mši, když zůstal v kostele sám, zjevila. Padl na zem strachy a vstal, až když se ujistil, že si Smrt nepřišla pro něho. Smrt, rozkládající se mrtvola ženského pohlaví, jak je zdůrazněno (przyrodzenia niewiešciego), srší energií, nutí mistra, aby se ptal, protože má mnoho práce a málo času. V kontrastu s charakteristikou vypravěčovou je mistr pro ni jen „wila (blázen), nieborak, ubogi žak" apod. Smrt má jasnou fyzickou i intelektuální převahu a je si toho vědoma. Mistr Polikarpus je substancí pomíjivou. Charakteristika smrti je daleko důkladnější než člověka. Je hubená, nahá, přepásaná jen kusem plátna, lysá, má zažloutlou tvář bez nosu a rtů, krvavé skvrny na lících, vystouplá žebra a mává kosou. Celkově je „szkaradna" (v lat. textu terribilis - strašná), hnusná a odpudivá. Ve středověké ikonografii bývala smrt zpravidla bezpohlavní, i když měla ženské rysy. Autorovi polské verze nestačilo ani to, že mors, - tis je v latině femininum, stejně jako smierč v polštině; explicitněji přisoudil ženské pohlaví, které už od pra-máti Evy, zodpovědné za vyhnání z ráje, mělo vždy v sobě něco špatného. Pirožyňska, Cz.: Laciiíska „Rozmowa mistrza Polikarpa ze Smiercia," - „Dialogus magistri Polycarpi cum Morte", in: sb. Šredniowiecze. Studia o kulturze. T. 3, Wroclaw 1966, s. 80-105 V dialogu zdánlivě dominuje Smrt, její dominance je však v rovině verbálně deklarované převahy, hybatelem je člověk, který řídí rozhovor, provokuje svou partnerku k vyčerpávajícím odpovědím. Pro genetické myšlení středověkého člověka je příznačná už první mistrova otázka: Mila Smierci, gdzieš si? wzieja, Dawno liá si? urodzila? Rad bych wíedzial do ostatka, Gdzie twoj ociec albo matka. Smrt mu vysvětluje, že byla ukryta v jablku ze zakázaného stromu poznání v ráji, které Eva nabídla Adamovi. Zvídavého mistra dále zajímá, zda se dá smrti nějak uniknout, ukrýt se před ní. Smrt mu vysvětluje, že si najde každého a všude; jediní, kteří se nemusí bát (i když jí nemohou uniknout), jsou: Dobrzy mniszy si? nie boj 3, Ktorzy žywot dobry majek Acz mq. kos? poznají Ale si? jej nie lekajaj To wszytkim dobrem pospolno -Jidq. przed mq. kosq rowno, Bo dobrému malo placi, Acz umrze, nic nie Straci... Poslední mistrova otázka se týká toho, co bude se smrtí po posledním soudu. Smrt ho uklidňuje, ale zároveň vany e: Ten, kto ma rozum stateezny, wie, iž Bóg jest žywot wieczny: a przeto gdzie Kryst kroluje, tamo juž Smirč nie panuje. Gdy Bog b?dzie grzeszne s?dzič, ja je mam do piekla p?dzič, a kiedy juž w piekle si?daJ wielkie m?ki cirzpieč b^dq.. (upr. S. Vrtel-Wierczyňski) 30 31 1 Poslání celé skladby vyjadřuje jedno ze závěrečných dvojverší: „Služ Bogu we dnie i nocy, ujdziesz mají przy tej pomocy." Rozmowa se nezachovala celá, rukopis, který byl uložen v knihovně plocké kapituly, se za války ztratil. Závěr skladby byl proto rekonstruován na základě zachovalého staroruského překladu ze 16. století. S problematikou smrti jsou spojeny i další skladby: Skarga umiera-jí^cego..., Oto usta juž zamkniona..., Dusza z ciala wyleciala.... Člověk na smrtelném loži, tváři v tvář smrti, bilancuje, uvědomuje si, že mohl dokázat víc a zmocňuje se ho smutek a strach z božího soudu: Dusza z ciala wyleciala, Na zielonej lace stala - Stawszy silno, bardzo rzewno zaplakala. K nie przyszedl swiety Piotr arzeknacy: „Czemu, duszo, rzewno placzesz?" - Ona rzekla: „Nie wola mi rzewno plakač, A ja nie wiem, kam si? podziec". Rzekl swiety Piotr jej: „Pojdzi, dusze moje mita! Powied? ciq do rajskiego, Do krolestwa niebieskiego. Tato lyricky čistá skladba se stala velmi populární a v různých verzích přežila v lidové poezii dodnes. Náboženský ráz má i skladba, která se zabývá prvotními zásadami stolování O zachowaniu si? przy stole (O chování se u stolu). Autor - jakýsi Slota (Zlota) na počátku 15. stol. zarámoval zásady jednoduchého stolování evokací Boží milosti. Pozorujeme zde pozvolné formování nejen kultury stolování, ale také galantního vztahu k ženám, jak jej autor při pobytu v cizině zaregistroval. I když v 15. stol. převažuje lyrická poezie s náboženskou tematikou a světská témata zatím spíše koexistují s náboženskými (např. v tzv. Piešniach Sandomierzanina), postupně se poměr začíná vyrovnávat, ožívá proud epické poezie, kteiý akcentuje osudy významných osobností a historické události. Hmatatelných důkazů se mnoho nezachovalo, světlou výjimku tvoří Piešň o zabiciu Andrzeja T§czyňského, která je do- kladem o vzájemné řevnivosti šlechty a měšťanstva. Pyšný magnát byl v r. 1461 krakovskými měšťany zavražděn zato, že napadl platnéře. Autor skladby nelituje života šesti měšťanů, kteří byli za tento čin vydáni katu, naopak soudí, že jich takto potrestáno bylo málo. Jiný charaktermá Satyra na leuiwych chlopów, v níž ve 2. pol. 15. stol. naříká autor - šlechtic na líné venkovany, kteří místo aby pracovali, často odpočívají, chodí pozdě do práce, po cestě se loudají a nestojí-li pán nad nimi, stojí práce. Předcházela jí zřejmě skladba z r. 1414 Satyra na ksiežy, jež začíná slovy: Kaplanie, chcesz polepszyč dusze swej, Nie mow cz^sto „Piwanalej! Kritizuje nešvary v řadách duchovenstva a je možná odrazem kritiky katolické církve v husitských Čechách. Společenské problémy sousedních Čech pronikly do polské literatur}' dílem Jedizeje C alky z Dobczyna Piešň o Wiklefie (vznikla před r. 1449). Mistr J?drzej patřil v Polsku k nemnoha stoupencům husitství v Království českém a za vlastnictví Viklefových knih mu hrozil proces. Unikl nejprve do Slezska a pak do Čech, odkud poslal do Polska jednomu příteli list se svou obhajobou a už zmíněnou skladbou. Veršované formy jsou také využívány k praktickým účelům, rodí se veršované kalendáře, tzv. cyzjojany (z lat. circumcisio a Januarius). Ohlasy husitského hnutí zasáhly i oblast ortografie. Po Husově vzoru sestavil nový pravopisný systém polštiny rektor Jagellonské univerzity Jakub Paíkoszowic z Žórawic. Sepsal latinský traktát, ale nechtěl se přiznat k inspiraci z Čech, proto ke spisku připojil veršované Obiecado. czyli Wierszowany alfabet Parkosza. Od počátku křesťanství vznikaly texty, jež byly vedle knih Písma, jejichž obsah byl pokládán za pravdivý čili kanonický, plodem fantazie lidí, kteří se neustále pídili po podrobnostech ze života biblických postav, zejména Marie a Ježíše. Máme na mysli podvrhy (apokryfy), které byly velice populární a v překladech se rychle šířily. V Polsku představuje nejcennější relikt apokryfické literatury Rozmyšlanie o žywocie Pana Jezusa (tzv. Rozmyšlanie przemyskie); rukopis byl totiž dlouhou dobu přechováván v knihovně řeckokatolické kapituly v Przemyšlu. Obsah tvoří vyprávění o životě Marie a Ježíše, převzaté z Evangelií a doplněné podrobnostmi z latinských apokryfů z 12. a 13. století. A. Brückner nazval toto dílo „duchovním románem", protože udivuje svou dokumentární pečlivostí, živým jazykem a reflexivitou. Rozmyšlanie przemyskie je nej- 32 33 významnějším, ne však jediným apokryfickým zlomkem ve staropolském písemnictví. O něco později, na poč. 16. stol. vznikla Kázania o Matce Boskiej Jana Paterka ze Szamotul. I zde je uveden sugestivní popis Panny Marie a její nevídané krásy. Mistr Paterek měl ovšem jiný vkus než anonymní autor Rozmyšlaň. Jeho Marie není blondýnkou, ale brunetkou s černýma očima, které „... ostré widzenie i cudnošó dajq,..". Z r. 1544 pochází tzv. Kodeks Wawrzyňce z Laská, v němž jsou zaznamenány tři apokryfy staršího data: Sprawa ch^doga o mece Pana Chrystusowej, Ewangelia Nikodéma a História Trzech Króli. předlohy. Základy společenskovědní a politické tvorby položili představitelé krakovského vysokého učení, s jejichž aktivitami se západoevropští intelektuálové měli možnost podrobně seznámit. Zaznamenáváme i první polské drama História o chwalebnym Zmartwychwstaniu Paňskim (1580) z pera Mikolaje z Wilkowiecka, jež je zřejmě upravenou verzí staršího textu a zaujal i režiséry 20. století (L. Schiller, K. Dejmek). 7. ZÁVĚR Hodnocení literami produkce polského středověku je obtížné, protože objektivní posouzení je možné jen na základě dochovaných textů a těch se dodnes podařilo uchovat jen málo. Na jejich ztrátách a likvidaci se podepsala nejen specifická situace polského teritoria v 15. a 16. století, která nepřála múzám, ale další mnohdy tragický vývoj polského státu, kdy byla systematicky likvidována polská kultura a její materiální projevy. Co přetrvalo staletí, sežehl žár 2. světové války. Počáteční období je charakteristické převahou latinských děl, která psali cizinci, žijící v Polsku (Gall Anonym, Bruno z Querfurtu a další). Sepětí těchto textů s problematikou rodícího se polského státu a národa z nich činí klenot)' národní literatury. První díla v národním jazyce vznikala relativně pozdě, i když některá z nich současní badatelé na základě nových, zejména jazykovedných interpretací posouvají hlouběji do minulosti, přesto ale výmluvně svědčí o velmi dobré úrovni myšlenkové i spisovatelské erudice často anonymních tvůrců. Napovídají také o živých kontaktech s tehdejší evropskou kulturou, stejně jako o existenci domácí ústní tradice, v níž figurovala tehdejší polština. Obdobím, které připravovalo půdu pro „zlatý věk" polské kultury v 16. století, je století předcházející, kdy dochází k jisté stabilizaci polské společnosti, umění a vědy podporuje a rozvíjí obnovená krakovská akademie, jež se také stává působištěm mnohých intelektuálů nepolského původu. Literatura košatí v obsahu i formě a mnohá díla, byť se zrodila přepracováním nebo překladem latinských či jiných originálů, jsou zajímavější, umělecky průbojnější a formálně dokonalejší než jejich 34 35