EPITAF HANÉ KGCHANOWSKÉ I ty jsi, Hano, příliš za sestrou spěchala a do podsvětí předčasně ses vydala, aby nešťastný otec moh' naráz oplakati všechno a trvalejším věcem se věnovati. Z i'RVNl KNIHY Píseň1 I í Když to vidí, 'srdce vydechne si! Pár dnů tomu holé byly lesy, na zemi sníh zvýši lokte ležel, po řece kůň s těžkým vozem běžel. Ted se stromy listím oděly, polní louky kvetou pro včely, ledy sešly a po čisté vodě plují čluny a tesané lodě. Teď se teprv celá země směje, ozim povstal, teplý vítr věje, ptáci hnízda staví po háji a už před svítáním zpívají. Je však základ veselosti pravé, jen když člověk svědomí má zdravé, necítí-li v srdci žádných vad, pro něž hanbil by se, že je rád. Tomu netřeba trunk dolévat, ani zpívat, ani tance hrát; vesel je, byť o chlebu a vodě, protože se cítí ve svobodě. 61 Koho však červ hryže schovaný, tomu trpkne oběd vybraný, žádná písnička ho nevzruší, vítr odvane vše od uší. Dobrá mysli, kterou nepřivábí, byť se někdo oděl do hedvábí, nehled svrchu na můj chudý byt — sé mnou bud, ať střízliv jsem, či zpit! Píseň III Džbánku malovaný, džbánku polévaný, hned pláč, hned smích, hned sváry neseš, džbánku, hned lásku zas, hned ukolébáš k spánku. Ať je jakékoli víno, jímž jsi dolit, přiviň se k hrudi, dej se nachýlit, chtěl bych tvým darem hosty posílit. Tebe k sobě vine, i kdo moudrým slyne: nejeden filosof tě míval rád, a přece jsi mu rozum nepomát. Tobě neodolá, džbánku, nikdo zhola; nápady moudrých, tajná usnesení tvou tichou zradou spatří světlo denní. Vléváš novou tuchu zlomenému duchu; chudákům zvedáš jejich srdce slabá, že nebojí se krále ani drába. 62 1. í 63 Teď se, džbäiikUj zpotíš; dneska v noci totiž z rukou tě pustím, až se rozední a den až zhasí hvězdu poslední. Píseň V Kdo má svého chleba, co je k žití třeba, ten může nedbat o vysoké platy, | o vsi a města, o hrad stověžatý. Pán je, podle mého,' komu stačí jeho; ] kdo hledá víc, na srozuměnou dává, že se mu pořád ještě nedostává. Ten má vždycky více, kdo s Chtivostí chyť se;' to těžší je než Turkům fángli vzít, či Tataříny v bitvě porazit. Silou vzal kus světa za nedlouhá léta král makedonský, a pak se mu zdálo, že jeden svět je pro něj ještě málo. K čemu jsou ti zbroje, í moc a síla tvoje? j Tkaniny drahé srdce neozdraví \ a zlato starost nevypudí z hlavy. 64 65 A smrt, nenasyta, stejně za krk chytá bohaté pány jako prosté sluhy, nepočká ani, až vybereš dluhy. Člověk přesto ale . stará se jen stále, by k jeho zlatu zlato přibývalo; by ti sebevíc měl — lakomému málo, Po tvé smrti, pane, nic ti nezůstane! A cos tu sebral v touze nesytné, kdož ví, v čí truhlici se ocitne. Tvůj sklep na to tata otevře svá vrata: a vínem, co se tolik bojíš o ně, bude tvůj dědic napájet své koně. Píseň VII .5 Co zmůžeš? Nutnost chce, bychom se rozjeli; odložím na ten čas loutnu i veselí. S tebou mi odchází všechna má nálada a v tomhle vězení zůstat mi připadá, dokud zas nespatřím tě, paní krásnější než všechny, které znám ve chvíli nynější. Z mysli mi vypadly všechny ty všední tváře; tvé líčko půvabné je pro mne jako záře, která se po ránu nad mořem zarumění a zvolna noční tmu obrací v světlo denní; drobnější hvězdy před ní mizí po jedné a na noc čekají, schovány v světle dne. Takovás v očích mých. To velké štěstí cest, které tak ztepilé dvě nožky mohou nést; jak žárlím, husté lesy, skály špičaté, že rozkoš takovou dřív než já poznáte. Libý hlas uslyšíte, slova dojímavá, po kterých teskní tak ubohá moje hlava. Ach, ty mé veselí, ach, ty mé milé víno! Je asi zbytečné tu hledat radu jinou 66 67 než srdce tesknící upříti na naději; Píseň IX v naději orají, v naději lidé sejí. , A ty mě dlouho nemuč, slitování měj, -nechť záhy spatřím zas tvůj krásný obličej! Chcem bavit, zasmát se?f Tak přikaž čeládce, ať rychle na stoly dobrého vína dají a k tomu na zlaté housle či loutnu hrají. Kdopak z nás uhádne, : jak zítra dopadne? Jen Bůh zná budoucí a směje se nám v nebi, když člověk stará se víc, než je zapotřebí. Hospodař dobře s tím, co máš, leč ostatním / ' nechť vládně Štěstěna: jednou snaď laskavěji, a jindy hůře zas; jsme všichni v moci její. A u ní je to hned,-•"■ '' že kdo stál; padne zpět,' ' - --a ten, kdo nédávrió: lěžěl jí-pódribhamáj ' " po chvíli pohlédneš — a už je pýcha sama, Všecko tak divně splet ten mizerný náš svět; a kdo by rozumem chtěl chápat vše, co vidí, zahyne, pravdy však se přesto nedopídí. 68 69, Smrtelným zbytečné starat se o věčné; postačí, vědí-li, že nikdo nevyhne se tomu, co z boží vůle stáří s sebou nese. Nikdy se nesplete ve věci téhleté, kdo umí neštěstí i štěstí stejně snášet, tu mužně vydržet, onde se nepovznášet. I já mám štěstí rád. Nechce však vytrvat? Všeho, co mám, se vzdám, oději se svou ctností, v počestné chudobě budu žít v budoucnosti. Když vráz se vichr zved a opřel do plachet, neumím poklekat, podplácet světce boží, by vodám lakomým to turecké mé zboží jen probůh nedali nárazem na skály; já srdcem bezpečným, nadějí stále plný v svém člunu popluji přes rozbouřené vlny. Píseň XI Vyhýbáš se mi, Neto nedotčená, jako ta laňka, která vystrašená svou matku hledá v opuštěném lese a celá bázní, úzkostí se třese. Sebemíň větřík lístky stromu zježí, sebemíň ještěrka se pohne v keři, a už se srdce tolik poleká, že laňka strachem k zemi pokleká. Já na tebe však nechci vyřítit se jak medvěd nebo pomstychtivá lvice; ^ přestaň už jednou za svou matkou chodit, vždyť se už dobře můžeš muži hodit. 70 71 Píseň XII Píseň XV Proč déle; tajit to? Přiznám se přeď všemi: nikdy bych, neřekl, že líto bude mi, tak líto toho, co nikdy mé nebylo; popravdě srdce mé spíš dobrém tušilo. Jenže jsem najednou výpad z té naděje a mému. neštěstí můj sok se zasměje. Jiný má bez práče; oč dbával pramálo, mne za mou péči však neštěstí potkalo.. Vlastníma, rukama jsem ohradil ten sad, aby jej zvěř či pták nemohli ro/hrabat; .sám jsem jej zaléval,.,když. slunce sušilo, sám jsem jej zakrýval, když venku mrazilo. A když jsem v duchu už se těšil na hody, nějaký člověk zlý otrhal jahody a plodů nesetých užívá s rozkoší; mně se teď bolestí snad srdce rozskočí. Bodejť je nestrávil a stonat ulehl, že mě k těm překrásným jahodám předběhl! Já už se nedočkám takových trachtací; jak medvěd musím teď jen tlapu lízat si. Nevidím, že by u mne chyba byla, když náhle tak se chováš, moje milá. Hledej, jak chceš, nenajdeš na mně viny, ledaže líbí se ti někdo jiný. A co mám já říct? Musím snést tu ránu. Jednomu se však divit nepřestanu: odkud tu nestálost svou berou ženy, že se jak letní vítr stále mění? Není to dávno, co mě pokládali za toho šťastlivce, jenž, požádá-li, vždy všechno dostat může od tebe; a mně se zdálo, že jdu do nebe. Příznivé větry už mi nevějí, ztratil jsem naráz vše i s nadějí; snad zasedla si na mne vědma, kdoví, a uřknula mě ďábelskými slovy. Kéž ti čas, milá, jenom dobré nese, s kýmkoli zůstat srdce rozhodne se, vždy ale přítele se poznat snaž; jednoho z mnoha těžko vyhledáš. 72 73; Na toho nedej, kdo jde za půvabem, takový staví na základě slabém: slunce vždy stejně vzchází, zapadá, každý den o něco nás okrádá. A když pak přijde poslední náš čas, sotva se najde, kdo by pohřbil nás. Takovým přítelem chci já být tobě; však lip, když budeš ty lkát na mém hrobě. Píseň XVIII Laskavý sousede, díky ti za pozvání. U tebe hostem být — kéž milý Bůh mě chrání! Nutíš mě do svého prachodporného piva, a nechci-li pít do dna, hledíš na mne zkřiva. Všecko tě rozčilí: na nos ti moucha sedla, a ty hned běduješ, že celý nos ti snědla. Od stolu ženu plísníš, houkáš na pacholky, vyházels talíře a vyházíš i stolky. A host jen krčí se, zda taky nedostane. Jak chceš, se zlob a durdi, jenom nebij, pane, neboť z tvých patoků požitek pramalý mám; přípitek přijmu rád, džbán ale nepřijímám. Jde-li ti o slávu, kdo vydrží pít déle, měj si to prvenství, já půjdu do postele; bud si tím rytířem, co pivo bere ztečí a co pak před sedláčkem vezme do zaječích. Jestliže, sousede, takhle mě hodláš hostit, nehostíš, trápíš mě; to se jdu raděj postit. Uctít mě chceš? Pak přej, ať svobodně se cítím a ať mě nikdo přes moc nenalévá pitím. 74 75 Zbytečně nabízíš mi kámen na vrhnutí, byť všecko vydávil bych, lovit nebudu ti; vím, že tví ohaři by mě pak špehovali a jen bych ulehl, hubu mi olízali. Lov zkrátka nemám rád. O to jen ti se hrdlí, co nedpškyařený špek jedí a. sýr ztvrdlý, co hrdla ..ostří si na neviňoučké pivo sledem,či okurkou; viděls to jaktěživo?! Rozumu mají, i střízliví, málo v hlavě a i tu.špetku chtějí zalít při zábavě. Raděj ať není nic, má-li ho.být tak málo, alespoň nebude, ..co by se pomotalo. , . A už je vojna tady: hostitel se vrtí, bodejť jste do jednoho zašli náhlou, smrtí! Já mírnil vás, až sám jsem dostal po lebeni; bijte se tedy dál, mně do toho nic není. ... Džbánečky lítají jak kroupy; další sténá: na hlavě rozbité je konev naražena. A potom po kordech. ;—To za zábavu máte? Když tak jste veselí, jak se pak hádáváte? Ráno se smiřují: zas naléváš jim piva, a kdo má trošku hlas, ten pánům píseň zpívá: ,,Jen nezapomínej, ty moje znejmilejší!" .V červené čapce šel,.," zdá se mi příhodnější. Pět basů uslyšíš a dvanáct diskantů, pár altů, tenorů a dvanáct vagantů, až od té písničky na stole tísnou, spáči, a druzí volají: ,Já chci ven, ven chci radši!" Bodejť vám smrdí z huby, tváře zuhrovatí, opilci, protože to na ženu zvlášť platí. Ve stáří křivých nohou, neohebných šíjí a nadávek se snadno dočkají, kdož pijí. ?6 11 Píseň XIX i Ubohá, líto mně tě, 1 že nemáš na tom světě, kdo by ti stranou řek: Mou radu vyslyš, a pak si dělej už, jak sama myslíš! Bodejť se propadlo to tvoje zrcadlo, neboť ti lže; ty ale nevnímáš, í že dávno hledíš ne už na svou tvář. Prohlédni si své zboží, až vyjde slunko boží: uvidíš drsnou pleť a řadu zubů ne právě bílých, otevři jen hubu. A líčidlo už žádné | léta ti neukradne: jen spočítej si pod očima vrásky; ty nesetřou ti masti ani masky. Až za tebe se stydím, když tancovat tě vidím. A už to vím, co na tobě mi vadí: Jak by ses totiž vysmívala mládí. A taky ty tvé kroje jak nebyly by tvoje; je příliš dnešní ta tvá toaleta a tím, má milá, urážíš svá léta. Kačenku neplísni, to láska vrtí s ní, že musí skákat jak ta laňka v lese; a není špatnost, co věk s sebou nese. Máš věru na svá léta načase vzdát se,světa; ; tobě spíš sluší příst, než ve věnci u stolu sedět — bába s mládenci. 78 79 Píseň XX Miló vyvádět, když k tomu čas, a tak, bratři, připij každý z nás; nalačno se špatně tancuje, vypij však ■—hned lip se šaškuje. Pána nechrne doma, jaké fraky, a své vlastní důstojnosti taky;' tituly pryč, bez všech okolků vedle pána sedej pacholku! Dobrá mysl brzy svěsí uši, kde se z papíru čte, co se sluší; a já tvrdím, že tím svět se sladí, když se vážnost s žertem kamarádí. Jenže vy mě tady posloucháte a nikdo mi sklínku nepodáte. Zná kdo střízlivého básníka? Takový sotva v něčem vyniká. Připijte mi, držím s vámi, milí! Nu a pak, až najdete si chvíli, každý něco pošeptej své paní; jaképak tu dneska upejpání! 80 Byť je moudrý, nemá u mne místa, kdo se dlouho k dobré mysli chystá: Běží čas a nikdo neuhádne, jaký osud zítra na něj padne. Dnes bud vesel, dnes si vína přej, se zítřkem si hlavu nedělej: To už Pán Bůh stačil promysliti, a co vymyslil, to nepoviti. Píseň XXI Ty spíš, a já sám tú v sadu od večera, od západu trpím noční nepohodou; slituj se přec nad mou škodou! Neslyšíš, jak mrská stěny déšť s kroupami promíšený? Probud se a promluv na mě, ženo, krutá přenáramně! Kde co ukrást, nevyhlížím, třebaže se nocí plížím; přesto vzal bych, kdybys dala, nade mnou se slitovala. Nikde není pýchy méně nežli v srdci s láskou k ženě; krása sice sluhy získá, drží je však plná miska. Slyšíš? Či můj hlas, ó hoře! nedoletí na tvé lože? Sluchu tedy popřeje mi noční stín a kámen němý. Amfíóná podle báje' poslouchaly lesy, háje, jeho hrou se tvrdé skály samy v'hradbu poskládaly; Před Orfeem, dalším hráčem, Erinye lkaly pláčem, když šel, duši usouzenou, pod zem za svou vyvolenou. Jeho písní smutně znící změkli bozi nepřející, dali mu, oč usiloval; on si to však špatně choval. Nedodržel smlouvu danou, osud ho stih novou ranou: ohlíd se a znenadání čerti zas mu vzali paní. Proč nepočkal dvě tři chvíle? Je-li však co komu milé, hned chce míti, po čem prahne, hodina jak rok se táhne. A jak dlouho mám hrát já tu? Slyšíš zvon u premonstrátů? Divně jsme to pomíchali: já jsem nespal, ti už vstali. 82, 83 Dobrou noc, jestli kdo slyší, Píséň XXII a můj věnec v té zlé tiši ^ ať si visí do svítání,i.-, svědek mého nevyspaní. Rozume můj, nač se máš užírati? Co je pryč, to nikdy se nenavrátí. Dokud čas byl, dokavad štěstí přálo, měl jsi vše, a nebylo toho málo. Ted jak vidíš, v nebi nám nepřejí, milé věci z dálky nás míjejí. Co my na to? škoda si lámat hlavy. Šétřměsi je, zas přijdou1 doby slávy. Nemysli si, že jsi sám v téhle roli, nejednoho u srdce stejně bolí; jenže ä leckdo to skrývat umí lip; v duši smutek, navrch sám smích a vtip. Smutek můj však smích zakrýt nedovede, tvář mě zradí, když srdci zle se vede. Ale vidím: nač se mám užírati, co je pryč, to nikdy se nenavrátí. 84 85 Píseň XXIII í Píseň XXIV Je dobré někdy smlčet, že tě něco bolí, aby sok nepoznal, žé utluče tě holí; , leč nade všecko je rychle se vylitovat a nevděčnému pánu hezky poděkovat. Já tolik trpěl jsem, až stydno povídat, a každý mohl by mi hloupost vyčítat; že jsem se za. nos dal tak dlouho vodit; vida, jak na mé úsluhy se pohrdáním kydá. Jenomže já chtěl zlost odrazit srdečností a vytrvalostí jít proti nevděčnosti; ■ marně jsem stálý byl,- snažil; sě nadaremně, neb její povrchnost se nehodila ke mně. Bůh s vámi, nevděčná a necitelná vrata, mým marným chozením, mým žalem nedojatá; bodejť by se vás plíseň ehytlaještě dríes a zámky nevděčné vám rozhlodala rez! Slyšíte? Orloj bije. ' Vari, melancholie! Vážnosti přes den dost, teď vládne veselost. U Boha každý šaškem, ať mlynářem či práškem, a čím víc úsilí, tím větší omyly. Kdo by chtěl za života zkoumat, jak svět se motá, poznal by k svému hoři, že člověk — hříčka boží. Hodnosti, úřady' jsou liché parády; smrt po všech stejně sahá, světská moc nepomáhá. A zcela bez konce je hloupost lakomce: pro jiné totiž chamtí, neb zemře dřív než tamti. 86 87 A být i synové jak jejich otcové, dávno se kvůli nim svět živí žebráním. Tu však Bůh dobře radí: co jeden nahromadí, druhý jde promarnit — a svět má z čeho žít. Po smrti těžko vést; otec měl rozum, čest, syn spočte zlato s mědí, však rozum nepodědí. A tak tu starost naši přenechme satanáši, ať netíží nás více, - k Fuggerům do truhlice! A rychle víno noste, ať nálada v nás roste; když starost zalita je, jak jarní sněhy taje. 88 Zi DRUHÉ KNIHY Píseň IX, i Nechci, aby chladné; skály při mém hraní tancovaly; vlci ať mi neslouchají, lesy za mnou neběhají. Kvůli tobě zpívám, Hano, a když je mi tebou přáno, předstihnu i Amfióna ,. a loutnistu Arióna. Nedbám pouze vnější krásy, ani ta mne nezíská si, co svým dědem honí vodu, starým erbem svého rodu. Chci svou řečí;zalíbit se srdci moudré krasavice; ty mě pochval, moje paní, nedbám, že mě druzí haní. Ctnost vždy stíhá závist hadí; silný strom vždy větrům vadí; budeš-li však ku pomoci, nic nemůže závist zmoci. 89. A jestli mé prahy chudé krásná nožka šlapat bude, víc nebude zapotřebí, ocitnu se v sedmém nebi. Volají tě i mé stěny, k veselosti připraveny; lípa stojí nade dvorem, vyhlíží, zda nejdeš borem. Rychle koně! Zapřáhnije, nasedni :ahyjé! hyjé! Nej krásnější čas je nyní, zeleň lesa pěkně stíní, louky'kvítím^ potěší tě, • . zajíc se už "schová v žitě; usmívá se oráč, mysle, kolik po žních pošle k Visle. U vody si stáda hrají, 1 pastýř sedí V stinném háji, na píšťalu notuje si, plné faunů jsou teď lesy. Spěchej, dokud jasná zoře nezapadne v bystré moře; černé můry brzy vstanou, co noc nosí nedospanou. Píseň III Štěstěně nevěř, že ti posečká, měj na paměti zadní kolečka: ta paní vrtkavé má přirození a záměry své velmi často mění. Nečekej na zlato a na poklady a v každé chvíli obávej se zrady; Štěstěna může vzít, co dala ti, neb žádná držba pro ni neplatí. Kdož s tebou jsou teď v každém mumreji, štěstěně se, ne tobě, klanějí; půjde-li ona, oni zmizí taky jak stín, když slunce zajde, za oblaky. A jak si sama oči zaclonila, tak lichotou svou lidi pobláznila, že leckdo div si pod nos nedá špejle a na druhé se kouká skrze brejle. Pamatuj: vše, co máš, má v moci Štěstí, a právě proto hled vždy tak si vésti, abys měl svého aspoň něco málo, kdyby si Štěstí vzalo, co ti dalo. 90 91 Ctnost — poklad věčný, perla vzácná, kterou ti nepřátelé žádní neseberou, nevezme voda, oheň nezhlodá. Vše ostatní má v moci náhoda, . Poláku, věčná hanba, nespočtená ' škoda se stala! Země zpustošená, . Podolská zem, a pohán nemrava f i u Dněstru smutný lup si rozdává, Proradný TurČín pustilha tvé pláně své psy; ti vyštvali tvé krásné laně i s robátky a není naděje, že ještě někdy uvidíme je. Za Dunaj Turkům jedny prodali a do ležení druhé zahnali; šlechtické dcery (ustrň se, ó Bože!) psům bisuřmanským stelou hnusné lože, i n , Lupiči (bohužel) nás porážejí, .'.,(:(„- co města ani vísky nestavějí; pod stany jen tak v polích kočují a nás, ach nesvorné, nás sužují. Tak v zatoulaném stádu vlci draví ;.(,;-}; ■ r, \ řádí, když nikdo se jim nepostaví, . I .■ když ani pastýř kolem ovcí nechodí, , . .v |..; ani psy bdělé s sebou nevodí. Píseň V 92 93 Jak asi Turkovi to k duhu přijde, když udolají nás tak špatní lidé! Taktak už ted nám nevnucuje krále; jen pohled blíž, to nejsou věci malé. Sen z očí zaplaš, vzchopit se je čas, Lechu! Kdož ví, zda jeho nebo nás navštíví štěstí. Dokud: však svůj soud Mars nevyřkne, nedej se pouty skout. A k tomu obrať myšlení své celé, jak donutil bys nyní nepřítele, by krví škody zaplatil a smyl tu skvrnu, jíž tvou zemi ppšpinil. Na kůň? Či drží nás tu plné mísy? Ubohé mísy, co jen pomyslí si? Je pán a na stříbře nechť hoduje, kdo železného Marta miluje. Talíře překovejme na tolary a pro vojáky chystejme si dary! Někdo zbůhdarma cestou rozmetaje, a my chcem skrblit na záchranu kraje? Dejme; a nejdřív dejme! Sebe samé pro těžší časy raděj zachováme. « Dřív nežli hrud vždy raděj nastav štít, když probodli tě, pozdě pukléř chtít. Znáte to: Polák moudrý po škodě; není-li to však s pravdou ve shodě, pak nové úsloví si Polák koupí: že před škodou i po škodě je hloupý. 94 95 Slunce žhne, v popel téměř obrací se zem, svět zmizel pod prachem; z řek jsou jen pramínky, po dešti volají povadlé bylinky. Nuž, s lahví ke studni; do stínu lípy stůl, aby den méně žhnul; chládkem se odmění strom svému hospodáři za zasazení. Má loutno, se mnou bud; tvé struny, když mi znějí, trampoty zahánějí a starosti a hoře po větru pouštějí až za červené moře. Ten silnou paží v boji získá slávu, ten, že má výřečnost či dobrou hlavu, když ale muže neozdobí žena, nic cenu nemá. Jednomu půda, tomu obchody, jinému úřad nese důchody; když ale žena nepřidá se k němu, je konec všemu. Počestná žena — chlouba mužova a nejjistější základ domova; na hlavě muže ona odjakživa korunou bývá. Trampotám muže ona předchází, včas varuje před každou nesnází; zažene starost, jen se o ní doví, něžnými slovy. To ona děti blízké otci rodí a s dětmi velká radost domem chodí; příbuzní v podíl nedoufají, vědí, že syn vše zdědí. 97 Třikráte šťasten je, kdo vstává z lůžka Píseň XVI s takovou ženou; zato špatná družka \ vše vezme ti a strast tě ještě v mládí \ do hrobu vsadí. Načpak ty lahůdky? Nás neláká to . tepané stříbro na stole a zlato; ■ pro nás, jimž kvetou pozdních růží květy, zbytečné trety.; Stačí i máta, která všude roste; . a když si k stolu šednou správní hosté, hned nálada je; ještě lepší bývá, když loutna zpívá; Loutna— co písněmi a tancem baví, loutna — co léčí utrápené hlavy. Při jejich tónech zlahodní i strozí podsvětní bozi. 98 99 .'P-iáežLXXi A že je hudba, již stačí ittslyšet, ! a člověk nikdy nevrátí se už zpět k ženě a k dětem, neboť dá přednost tomu být věčně otrokem v čarodějném domu. Jakou to - závistí,; j akou divnou,; zlostí, ■ biskupe vzácný) Vzplál jsi k přijala tě za milého. 1 ■.•■■>■' Dej některé naději, ať se taky zasměji. "i"' I já hloupá jsem tě chtěla, • ■■ ' ■ s důvěrou ti naletěla; dnes už ne a nikdy v žití, '■ ••<•• • •••• .' •'• ■ kopřiva jsi, pěkné kvítí. 120: 121 Když se se mnou vybavuješ, * jiné nohu nastavuješ; s takovýmhle záletníkem bavit se mým není zvykem. . S ohněm si. už přestaň hrát, neb náš budou pomlouvat; málo ti to bude svědčit, budu-li já v lidských řecích. Šesté děvče Horké týdny nastávají, pole suchem umírají; cvrček slunci vyčítavě plným hlasem spílá v trávě. Dobytek se žízní souží a po stínu marně touží, pastýři, co chodí za ním, probouzejí lesy hraním. Dozrává už žitko naše, i po barvě rozpozná se, že se jeho čas už tenčí: Připravte si srpy, ženci! Ozim srpem poseká se, na jař stačí kosa zase; a vy, mladší, noste snopy, a ti druzí ať je kopí! Hospodáři vyvolený, tobě věnec dají ženy, až naposled zazpívá si křivá kosa mezi klasy. 122 123 Až obilí odvezeme, teprve si vydechneme nad posledním naším stohem; a pak, děti, spánembohem! Až nalezneš všechno v humně, miláčku, buď v> ten čas u mne, nepřijdeš-li v této době, donutíš; mě přijít k tobě; SEDMÉ. DĚVČE -Vyhlížím tě darmo-v kole: Můj milý, máš radši pole; zvěř si-lovíš někde venku, netancuješ, piješ v šenku. Taky bych si přihnout chtěla, abych na žal zapomněla; marně k tomu sbírám síly, srdce k tobě touží, milý. Někdy mívám touhu jinou, někde v lese pod houštinou, miláčku, tě polaskati, na číhané s tebou stati. Co ti všechno láska řekne! Já už trefím, jak pes štěkne, kde zajíce s chrty svými štveš z houštiny do houštiny. Budeš-li mít velké leče, půjdu s tebou na ně přece, nebudu-li se ti hodit, ať za tebou psy smím vodit! 124 125 Žádné trní, žádné klády | OSMÉ DÉVČE tu mou cestu nepřehradí; [ . jako mha za létem letí, J k patám, milý, přimknu se ti! Myslivce můj černooký, bud k nám zamiř svoje kroky; Volečky mé ustarané, nebo pro mne lehko bude . u lesa je chladný pramen za tebou jít vždy a všude! j a lučina nespasená, j kosou nikdy nesečená. Tady se dnes napasete: pohlídám vás na louce té, budu tady sedět s vámi, trhat kvítky na té pláni, Kvítky barvy rozmanité, které do věnečku svité připevním si do závoje a vložím na čílko svoje. I Ten věneček upletený nikdo z vás už nevezme mi! Sama jsem ho pletla z kvítí, sama ho ted budu míti. Včera už jsem jeden dala; a ted abych litovala; j zbavena jsem bez lítosti j své panenské nevinnosti. 126 127 Volečky mé ustarané, pro vás je ten chlladný pramen; tá lučinka 'zelená, ; kosou neposezená! DEVÁTÉ DĚVČE Hořekuji a žal v hrudi npvý nářek ve mně budí. Zpívá vězeň přikovaný, , skrývaje své vnitřní rány, Zpívá plavec unášený, vichřicí do cizích zemí; •zbědovaný oráč zpívá,. • div že z dřiny neomdlívá. Zpívá slavík v širém poli, ačkoli ho v srdci bolí.' stará křivda; Bože, jak ; z člověka se- rjnqhjstátkpták! Pohledná to dívka byla, pokud mezi lidmi žila i,.., ta kťása jí "ublížila,:-, <,-v hezká tvář všem bývá milá. i .<■'■'•■ '■ L % .e.'. Zlý- .a, podlý.-- nevěrní kú*Y. ■poháněj ä* nestoudriíku! Milijsi;ženě privéstjšéstru, na fakšnou sveďs ji cestu. :,V '-f-. (řj:; 7 i. . Ľ29 Darmo jazyk vyťal jsi jí, činy tvé na poplach bijí, na šátku to sestře stejně krví vykreslila věrně. Zanech všeho vytáčení, známo je tvé provinění; na šelmy nic nesvaluj, bezectný je skutek tvůj. Sedni, jsi-li hladov tuze, nakrmí tě po zásluze; už ti žena vaří syna, neúprosná je tvá vina. Nevíš, jakou krmi, králi, k obědu ti přichystali; ach, ty nevíš, co se dělo, chtivě hltáš vlastní tělo! Po hostině k číši vína přinesli mu hlavu syna; i číš mu z ruky sletěla, jazyk zmlk, tvář zbělela. Žena z křesla vyskočila: „Nejíš, co jsem navařila? Za neřest to patří tobě, zrádče můj a synův hrobe I'' Muž, který se vzchopil zatím, stal se dudkem chocholatým; 130 z ní se vlaštovička stane, co naříkat nepřestane. A nevinné oné dceři narostlo slavičí peří; těší sladkým hláskem v máji poutníky, co pospíchají. Zaplať Bůh, že ve vlasti mé, panují už mravy jiné; v Polsku po čas žití mého , nestalo se nic, tak zlého. Mne však srdce pobolívá; kvůli lidéfn dneska zpívám, ač bych plakat měla radši a můj zpěv je roven pláči. 1 DESÁTÉ DÉVČE Běda,' prosby mé) můj milý, nä tebe nic neplatily; -nadarmo jsem plakávala-a žalostně naříkala.1 - Tys po svojí cestě spěchal á mě nešťastnici nechal v těžkém smutku, který-dusí :přeukrutttěr moji duši.■ Kéž zakusí všechny muky ten, kdo sešikoval pluky a vymyslel ve své hlavě kanonády v strašné vřavě. Jaké hloupé počínání: hledati smrt v lítém klání! Ona přece stejně čeká i zde doma na člověka. Aspoň kdybych v sečích krutých mohla stati po boku ti; přivykla bych i já zbroji, proklet budiž, kdo se bojí! Ty buď jenom potuď smělý, aby ses mi vrátil celý; •nedej [Z-mírati mně smutné v odloučení přeukrutném. Věrnost, kterou slíbil jsi mi, sťřez jak snítku rozmaríny; tu mi přines a.sám sebe;; : nic víc nechci; j enom tebe! JEDENÁCTÉ DĚVČE Šumaři, spusť v kole zdejším píseň o mé znejmilejší, • chop se skřipek, zahraj na ně 0 Dorotce milované! Dorotko, ty zdáš se mi zlatem mezi kameny, jako měsíc v hvězdné báni záříš mezi družičkami! 1 vrkoče srovnal bys s větvičkami něžných bříz; na líčkách máš růže samé s liliemi pomíchané. Nosík rovně vykrojený, čelo mramor vyhlazený; husté brvy na obočí a dva uhle místo očí. Rty z korálů červených, zuby z pravých perel v nich; šíji plnou, ušlechtilou, ňadra oblá, ruku bílou. V srdce se mi řine krev, když slyším ten chvalozpěv: když tě mohu políbiti, tři dny v ústech sladko cítím. Svůdněji než bohyně se, Dorotko, při tanci neseš: pýcha v tobě neskrývá se, což je vzácné při té kráse. Všem lidem jsi proto milá mě jsi navždy ujařmila; zato zvučné'struny mé tě budou slavit v celém světě. 134 135 DVANÁCTÉ DĚVČE Vesničko máj jakým hlasem lze vzdát chválu tvojí kráse? Jaké dary pro nás skrýváš, nikdo naráz nevyzpívá. Člověk:žije před tvou tváří počestně a nelichvaří; počíná-si bohabojně: a má všeho bydla hojně. Jiní dvory navštěvují, v plachetnicích mořem plují, kde se velký vítr zdvíhá a smrt na člověka číhá. Jiní rady prodávají, za jazyk si platit dají, druzí zisky krví sytí, vrhajíce v sázku žití. Oráč krájí brázdy země; z ní i sebe, i své plémě, i čeládku, která tu je, i dobytek vyživuje. Zahrada dá přínos velký, med mu poskytují včelky;/ jemu patří z ovcí vlna, i ohrada j ehňat plná. Lučiny i pole kosí, do stodoly snopy nosí. Brzy zrno zasejeme, kolem-krbu usedneme. ■ ■ Pustíme.se do písničky, -.-zahrajem srrůzné- hříčky,' potancujem spolu taky sousedské i natřasáký. . A hospodář za šírání , 'se sítí jde.na čekání ' > nebo líčí pasti v lese; vždycky domů kořist nese. Hustá vrš je v řece skrytá, na prut někdy ryby chytá; vesele mu při té práci štěbetají kolem ptáci. U potoka skot se honí, pastýř sedí pod jabloní, na píšťalu písně hude; a faunové tančí všude. Hospodyně, když se zšeří, chystá jídlo na večeři, 137 na zásoby nenaříká, obejde se bez řezníka. Sama stáda přepočítá, když se z pastvy vrátí sytá, podojí — a kde jen může — podporuje svého muže. I ti vnoučci, co se hravě tulívají k staré hlavě, prostě žít si navykají, í i studu, ctnosti přivykají. Už je den a jasné zoře zapadlo by znovu v moře, než by píseň vyslovila vděk tvůj všechen, vísko milá. Na epigramy Nu co mám dělat? Pít? — To škodí ná zdraví; s hazardem taky se škoda jen dostaví; na lásku naději už nemáš, starouši, a stejně, láská prý jen kosti vysouší. Nuž, kamarádi mí, jen užívejte sami ■ hry, vína, lásek! Jan — bude psát epigramy, Hostovi Máš-li zdarma tuhle knížku; zůstalo-li zlato v míšku, '1 její autor chválí tě: . , ,<•'.•' ••>■ neprodělals určitě. ■ r.; ■ • Jestlis ale klopil z tašky, nekoupil jsi nic — než frašky. r ...i O lidském životě ..'Íím1.-;..' Za frašku stojí vše, co myslíme, ■za frašku stojí vše, co činíme. Nic na tom;světěmemá.setrvání, ' zbytečně člověk pachtí se a shání. Váženost; krása',?peníze, moc,.sláva,v.: ' i; to všechno mine jak'taipolhí éeávář h:i;••vj o- 141 Když pobavíme svými choutkami, do pytle s námi — jako s loutkami. O Haně Srdce mi uteklo, a jak je znám, nejspíše k Haně, nej radš bývá tam. Řek jsem jí, aby k sobě nepouštěla už toho zběha, spíš ho vyháněla. Hledat ho jdu. Strach pad však do duše: Mám zůstat s ním? Dej radu, Venuše! Na starou Ted by sis ráda se mnou pohrávala, teď, když jsi, chudinko, už zestarala. Dej, probůh, pokoj! Sama chápeš snad: Co po trní, když růže květ už zvad? Na nerozhodnou Odmítni, když nemáš chuti; dej, když tě to vzruší. Zanech však těch řečí kolem, už mě bolí uši. Na vybíravé zemany Na vybíravé zemany mám pifku, ; co neustále vši hledají v pivku. ) i 142 , Pij tehdy teprv, když tě žízeň nutí, potom ti každé pivo přijde k chuti. Na tu, co nedrží slovo Doufal jsem pevně, že se skutkem stane vše s takou chutí od ní slibované. Jenomže slova ženou muži daná jak na vodě a do větru jsou psána. Na pobožnou Jestliže nehřešíš, jak povídáš, proč tedy se tak často zpovídáš ? Na Konráda Proč při obědě, Konráde, mlčíte? To si svou hubu jen na chléb šetříte? Joštovi Víš, cos mi dlužen; sáhni do tašky, nebo tě, Jošte, strčím do frašky. M35 Jakubovi Že krátké frašky píšu, to se ti zdá vadné? Tvé mnohem kratší jsou: nepíšeš totiž žádné. Epitaf Včera pil s námi, dnes ho pohřbíváme; však nevím, proč tu hrdost v chůzi máme? Smrt nedá na zlato a na parádu, po jednom bere jak ty slípky z hradu, Ustaranému Sluhové pijí ti, příteli? Proto jsi ustaraný? Střízliví sluhové vymřeli se střízlivými pány. Na svatého otce Svatým zvát nemohu tě, otcem — neváhám, vždyť přece velekněze, tvoje syny, znám. ' Na matematika Přeměřil země, moře, celý svět, východ i západ slunce vypočet, rozumí větrům, všecko vydumá, neví jen to, že doma kurvu rná. Na obranu pijáků Země déšť pije, zemi stromy pijí, z řek moře, z moře všecky hvězdy, žijí, Kdož ví, proč na nás tak se lidé čilí, proč je jim divné, že jsme kapku pili? O prelátovi I z toho bude fraška nesvätá, jak pohostili jednou preláta. Sedělo jednou u jednoho stolu nemálo mládenců a panen spolu. Byl tam i prelát na té trachtaci, že nepokazil žádnou legraci. Zleva mnich seděl, nu a z pravé strany mu posadili postarší už paní. Pán v čele stolu dámé pusu dal a kolem tabule to poslal dál. A ještě víckrát začali to dělat; koho to netěší, je chudák prelát: jej totiž vždycky líbá bába zprava, on mnichovi zas pusu dává. V očistci zaživa byl na té večeři. Takový přál bych všem, co na něj nevěří. 144 145 O doktoru Hišpánovi Lásce „Náš dobrý doktor domů zase běží, nepočká s námi ani na večeři!" „Nechte ho! Však ho nájdem v posteli; prozatím sami buďme veselí!" „Je po,večeři, pojďme za Hišpánem!" „Ba věru, pojďme, ale s plným džbánem." „Doktore, vpusť nás, milý, rozmilýl" Nevpustil, doktor, dveře vpustily. „Však jedna neškodí. Tak, na tvé zdraví!" „Aby jen jedna!" doktor na to praví. Z té první došlo brzy k deváté a doktor má už čelo rozhřáté. „Je strašná," mumlá, "společnost těch pánů E Sel jsem spát střízlivý, a namol vstanu." Na mládí Jako by roky bez jara mít chtěli,.■ kdož nechtějí, by mladí vyváděli. Na stáří Ubohé stáří, kdekdo si tě přeje,, ale když přijdeš,; naříká, že zle je.. Jen v srdce, lásko, nestřílej svůj šíp. Do jiných údů však — čím víc, tím lip! O hostině Záchod mě stojí groš, ač jsem jen vejce sně' dráž. seru, nežli jím. Ech, převrácený svět! .ěd Krásné paní Tvé jméno, paní, mně tak drahé jméno zdobí v mých knihách nejediný list, Budou-li moje rýmy lidé číst, dost, podle mého, bude oslaveno.. Byť z mramoru bych vytesal tvou hlavu, z ryzího zlata ulít dal tvé tělo> (jak ctnosti, kráse tvé by náleželo), přec nezajistil bych ti věčnou slávu. Lesk mausoleí, výška pyramid, nic neunikne navždy před smrtí. Oheň je spálí, voda může vzít, žárlivý čas je na prach rozdrtí. Jen sláva vtipu věčně obstojí, ta síly ani let se nebojí,. 14.7 Hedvice í Proboha, Hedviko, mé srdce vrať mi zpět! Proč jsi tak bezcitná, jak to mám vydržet? Vždyť jenom ze srdce, ze srdce bez těla, stejně bys, Hedviko, požitek neměla; a zatím život můj to podrývá a ruší, když nemám lepší část svého já — totiž duši. A proto, prosím tě: budto mi vrať to mé, anebo místo něho dej mi srdce své. Epitaf Soběchovi Všichni, kdož zaživa tě na té zemi znali, že prý moc peněz máš, Soběchu, povídali. Já ale poznal jsem — svědkem mi budiž nebe! ) ne tys měl peníze, leč ony měly tebe. Petrovi Ač dávno nestojí ta věc už, Petře, s ženou si zahrát, chuť se občas vetře. Kdejaký recept z apatyky sněd jsi kvůli té malé neposlušné věci. Nebudou věřit kamarádi moji, že to, co nestojí —■ přec tolik stojí. ' O Kozlovi Kozel, však znáš ho, do půlnoci pil a potom za nic domů netrefil. Kohosi potkal: „Poslyš, pane mladý, prosím tě, nevíš, kde já bydlím tady?" „Snad věděl bych, kdo jsi, však řekni dřív." „Já? Já jsem Kozel." — „Tak si najdi chlív!" O kaplanovi Královna chtěla jít na mši, leč po kaplanu jak by se slehla zem; hleděl si někde džbánu. Když přišel konečně v červeném ornáte, řekla mu královna: „Dlouho si spáváte!" A kaplan výtečník odpověděl své paní: „Dnes jsem si ještě neleh, jaké tedy spaní?!" O druhém kaplanovi Nu a co s tímhle božím slouhou? „Pátere, nemějte mši dlouhou!" „Ach, beze všeho, příteli. Nebude žádná, chcete-li." Hostiteli Rád bývám u tebe, můj hostiteli milý. Jenomže tolik pít je nad mé slabé síly. 148 149 A když mi doléváš, jak dodával bys k tomu: „Doufám, že brzy tě vynesou z mého domu." O kazateli Ptali se kazatele: „Pročpak, preláte, jinače kážete a jinač děláte?" (Měl doma kuchařku.) Odvětil odhodlaně: „Nediv se kázání, vždyť mám pět stovek za ně. Však ani za tisíc, za jmění za celé bych nechtěl dělat tak, jak kážu v kostele." Děvčeti Dej, co se nesmrskne, byť sebevíce dáš, dej, cp pak m,arně už hudeš chtít dávat, až vrásky ti zbrázdí tvář a hladké zrcadlo ti poví do očí, že líčko povadlo, Ta něžná slovíčka: „Staníčku, duše má!" ti slušet přestanou. Spíš „Zdrávas Maria," si častěj zašeptáš, růženec přebírajíc, s nímž bába před chrámem si žebrá na svůj krajíc. Tecf můžeš Hlií hebký vlas otočit, můžeš si zazpívat, v tanci si poskočit, Za pár let děvčata už budou se ti smát: ,,,Ti chlapci pro nás jsou. Pro tebe — kolovrat." -Doktorovi Říkám ti, doktore, nenos mi domů již vtipy, co v biskupské ložnici Uslyšíš; : vždyť vtipů,-jak sám víš, mám doma habaděj. Chceš-li už nosit, pak — peníze nej raděj. Vojtovi Ptáš se, zda smutno mi není tak sám tu sedět? Smutnej mi s tebou je, Vojto, když to chceš vědět. Stanislavovi Kdepak se schováváš, příteli Stanislave ? Tak dlouho hledám tě, že to až není zdravé. Ode dne, co j si mě na-oběd pozval k vám, už jsem tě neviděl a jídám stále sám. O Římu- ' Kdys všechny národy Římu se podrobily, dokud měl štěstí dost a dokud měl dost síly. Sotva však silný Řím maličko klopýt, hned vrhl se na něho bezmála celý svět. šťastnější jazyk byl, téri i dheš je nám milý: vždycky víc^drží ploď rozumu než síly. O svých rýmech Já jinač nepíšu, vždycky jen tak, jak žij u; rýmy mám opilé — protože sám rád piju;; • mám žerty, vtipy rád a různé radovánky i sukně; a tím vším plním i tyhle stránky. Nač přetvařovat se ? — Ty chceš mě učit žít, a přitom, pátere, i v tobě čert je skryt. Na zdraví Nikdo si, zdraví, dřív nepředstaví, jakou máš cenu — až zkazíš se mu. Až pak to vidí většina lidí a všichni praví: nic nad to zdraví lepšího není, dražšího není. Vážnost a jmění, drahokamen!, veškeré zboží, mládí; dar boží, : i krása čistá; vysoká místa jsou dobrá, ale — když zdráv jsi stále. Jen když jsou síly, je ti svět milý. Klenote cenný, hle, otevřeny jsou ti mé prahy. Vstup, zůstaň, drahý! Náhrobek Rozalině Zde, syta věku, leží Rozalina; leč pouze věku, nikolivěk vína, Nestojí o mši ani o hranu, raděj by trochu piva do džbánu. Děvčeti Neprchej přede mnou, děvenko hezká, mladá, s tvou tváří ruměnou šedivá moje brada shodne se výborně; kdo věnec uvijí, ten bez všech cavyků dá růži k lilii, Neprchej přede mnou, děvenko hezká, mladá, mé srdce mladé je, i když je sivá brada; ač bradu sivou mám, nejsem tak udřený; česnek má bílou léb, však ohon zelený. Neprchej, milá; víš: čím starší kocour bývá, jak lidé říkají, tím tvrdší ocas mívá; a dub, ač usýchá, ač listí popelaví, přec pevně stojí dál, neboť má kořen zdravý. 153 153 O chlapci Pán chlapce poslal, by-mu přived- žínku; chtěl si s ní užít chvilku odpočinku. Když na chlapce už čekal hezkou chvíli —• jiný by za ten čas byl ušel míli —, vyhlédl oknem. — Podívejme šelmu! podivil se ten pán a pověděl mu: ,,U čerta, chlapče, nech přece tu paní! Řekl jsem přiveď, a..ty jedeš na ní." Na slovník Ma_czyňského Bys pro všecko nechodil do školy, ba sám moh radit jiným v okolí, velikou pomoc budeš mít z těch knih, když latině se budeš učit z nich. ; Je, profesoři, konec vaší-slávě, , žák vše tu najde, co vy máte v-hlavě. Plná na zdraví , Na zdraví zved číš pán domu: , . ; .-. Vstávej, hoste, připiji,Komu? ..„, Přece králi!- —-Povstávejme, . , .y; ;,i'sklínky!vrch dnem obracejme! .,,.,■> Na královnu! — Chvíle vhodná ' . - , vstát a znovu vypít do dna. : ■ Na princezny!;— Vše .už stojí;- :,;:>,,. Sychlg podej;sklínka-mpjij... ,; X54 Na biskupa! ^— Povstávejme! Ci spíš ani nesedejme. Další. Na čest maršálkovu! ; Ouvej, hoste; vstávej znovu! ,. Na hraběte! — Vstaňme zpátky! Kdy si sednou naše. zadky? Na pána, co nás tak hostí! Vstát je naší povinností. Odneste ty lavice ztad! Musím to tu nějak— přestát. Selská anekdota „Jenom pij, rychtáři!"—, „Pane, už pil jsem dost." „Však jen pij!" — „Děkuju za velkou laskavost; mám už tak akorát a snad už abych šel, slůvko mi vyklouzne — přec víš, co umí chmel." „Jenom pij dál a mluv, co jazyk usmyslí si, zpříma, jak bývalo za našich otců kdysi." „Ba, pane, bývalo: to pívali jsme s pánem a nepohrdal pán svým poddaným, svým kmánem. Dnes je vše jinačí, vážnější nějak, vskutku, jak pravím: osnovy je dost, však málo útku." Na varšavský most Bůh, králi, zaplať ti, žes postavil ten most! Dřív jsem si šesták vždy nechával pro nutnost; dnes, že už za přívoz nebudu platit beztak, byť šel bych k ránu až, propil jsem i ten šesták. Na mé knihy OBSAH Nedbají tyhle mé archy na reky a patriarchy; nic jim Mars, ač řízný, strohý, ani Achill rýchlonohý; ale žerty, ale smích Lyrická balada Jana Kochanowského . . 7 sbírám na stránkách svých knih. MÚZA (přeložil Erich Sojka) .... 19 Písně, tance s mumraji TRÉNY (přeložil Jan Pilař) ...... 25 rády na nich bývají. , PlSNĚ (přeložil Erich Sojka)..... 59 Vážnost dneska málo platí, PÍSEŇ před svatým Janem (přeložil prací člověk jenom tratí. Jan Pilař)............. 109 K frašce vždy mi nalejí FRAŠKY čili epigramy (přeložil za to, že se zasmějí. Erich Sojka)............ 139 Na epigramy. ........... 141 Hostovi............. 141 O lidském životě.......... 141 O Haně ............. 142 Na starou ............ . 142 Na nerozhodnou.......' . . . 142 Na vybíravé zemany . . . . . . . . 142 < ' Na tu, co nedrží slovo. . . . . , . . 143 Na pobožnou....... . . 143 Na Konráda ........ . . . . 143 Joštovi ■ . . . . . . ■■ .' 1 '.- . . . 143 Jakubovi . . . . . . . . 144 ; Epitaf • . . , ... ... .:;V'\" ';- . 144 <■ Ustaranému ...... . , . . . . 144 Na svatého otce ........ . ', 144 Na obranu pijáků..........145 ISO