JAN KOCHANOWSKI
Žalozpěvy
ODEON
i-in t
i i 6 % vy
HeJoži] Jan Pilař
Tales sunt hominum mcntes, quali pater ipse Juppiter auctiferas lustravit íuminc terras.
VORSILCE   KOCHÁNO W'SKÉ,
roztomilé, veselé, podivuhodné dcerušce, která projevivši velké vlohy veškerých ctností a vlastností dívčích náhle, nesmyslně, v nezralém věku svém, za velikého a nesnesitelného žalu svých rodičů zhasla - Jan Kochanowski, nešťastný otec, svému nej-milejšímu děcku složil se slzami v očích.
Není tě, Voršiilto mojeí
m
Slzy, jež vyplakal nejeden mudřec řecký,
i verše smuteční i lamentace všecky,
pozemské žalosti i hořekování
i všechna trápení, ruk zalamování,
vy všechny vejděte teď houfem do stavení
a plakat nad milou mou dcerkou pomozte mi,
kterou smrt bezbožná mi uloupila lstí,
a tak mě zbavila náhle všech radostí.
Jen had se vrhá tak na malé slavíčky,
když hnízdo vyslídí ukryté pod kříčky,
9
chtivě je vybere: a zatím bědná matka pouští se pípajíc do boje o holátka, nadarmo! ukrutník se sápe také na ni, taktak že vyrve mu peříčka svoje z tlamy. „Ty pláčeš nadarmo" - vy třeba řeknete mi. Pro Boha živého, což svět náš marný není? Nadarmo tápeme, toužíme měkce žiti, všude však těsno jel Klam - to je lidské bytí! Nevím, co lehčí je: či nahlas takhle lkát, nebo svou povahu násilím přemáhat?
/n/
O dětech veršíky psát dáno bylo-li mi
a hledat kvůli nim i lehkonohé rýmy,
kéž bych byl raději děčátka kolébal
a chůvám písničky tak jako jiní psal.
Aby je zpívaly svým nemluvňátkům k spánku
a konejšily pláč těch věčných uplakánků!
Psát ukolébavky by prospěšnější bylo
než, jak mě neštěstí mé nyní naučilo,
nad hrobem mlčícím své nejmilejší lkát
a tvrdost vládkyni podsvětí vyčítat.
to
K volbě té neměl jsem však stejné volnosti: prve se zdálo být pro věk mé zralosti nevhodné; násilím mě osud přiměl nato to druhé zvolit si a truchlit nad tou ztrátou. Ba ani pomyslit, věřte, teď nechce se mi, jak budou přijaty v budoucnu moje trény. Živým jsem nezpíval a nyní mrtvým musím, byl! pláču pro dítě, sám žalostí se dusím. Co naplat! Štěstěna jak koho podělí, býváme nešťastní anebo veselí.
Ó právo křivdící! Zlá kněžno podsvětí, kam stíny zemřelých navždycky odletí! Cožpak má Voršilka, jež nepoznala nic z života, musela jít od nás navždy pryč? Yždyi_nenabrala__si jasjlunce do jvých očí a musí bědná už vidět kraj věčné noci! Ó kéž by raději nežila v světě tom! Vždyť nepoznala víc než zrození a skon. Namísto radosti, již jednou by nám dala, v přetěžkém zármutku rodiče zanechala.
12
13
/III/
Ty jsi mnou pohrdla, má těšitelko malá! Snad se ti otcova ves příliš těsná zdála, než abys poklidně mohla v ní přebývat. Asi je tomu tak, jak se má vyrovnat bystrému rozoumku a vlastnostem tvým stačit, v nichž se už začaly tvé příští vlohy zračit. Ó dětské hry, pukrlátka, ó slova! : jak se mi stýská dnes tak nevýslovně po vás! Ty potěšení mé, už se mi nevrátíš a nikdy smutek můj, nikdy už nezkrátíš!
Nic mi už nezbývá než za tebou se chystat a ve tvých ilápůtkáoh dojít až na ta místa, kde s boží pomocí tě spatřím a ty též milýma ručkama tatínka obejmešl
/IV/
Násilím, Smrti zlá, jsi oči přinutila hledět, jak umírá dceruška naše milá, vidět, jak setřásáš jablíčko sotva zralé, zatímco rodičům pukalo srdce žalem. Vždycky bych prožíval její smrt s bolestí, vždycky bych pocítil jak kruté neštěstí, kdyby nám odešla ve věku kterémkoli, truchlil bych opuštěn, jak hruška v širém poli; větší žal nemůže být než ten, co mě drtí, a smutek tklivější z té nenadálé smrti.
16
Kdyby Bůh býval chtěl a ona déle žila,
radosti pro můj zrak by byla rozmnožila.
Já mohl alespoň pokojně dokončit
svůj život pozemský a před Smrt předstoupit
a srdce ušetřit té trýznivosti hrozné,
se kterou na zemi nic srovnat není možné.
Chápu už Niobu, že vidíc mrtvá těla
svých dětí nej dražších, od žalu zkameněla.
17
/v/
Maličká oliva vyraší na zahrádce,
vzpíná se od země nahoru ke své matce,
nemajíc lístečků, haluzky jediné,
jen útlý prouteček po boku matčině:
jestli ji podetne nedosti opatrný
sadař, když seká tam kopřivy, plevel, trny,
pozbude rodných šťáv a nenávratně vadne
a k nohám matčiným bez dechu,mrtva padne.
Právě tak bylo to i s naší holčičkou.
Před zrakem rodičů rostla a maličko
18
se nad zem zdvíhala, když dechem morovým ji ovanula Smrt a ona klesla svým rodičům u nohou. Proč, Smrti, tvojí vinou nám slzy marnosti potokem z očí plynou?
/VI/
Rozkošný zpěváčku, má Sapfó slovanská! Tys měla podědit má práva pozemská a moji loutnu též, co hrávala mi k písním! Takové naděje jsem si v ní tenkrát vysnil, když nové písničky si sama skládala a po celičký den je prozpěvovala jak malý slavíček, co v háji přebývá a něžným hrdélkem celou noc prozpívá. Předčasně umlklas! Předčasně vyplašila tě nelítostná Smrt, má štěbetalko milá!
Poskrovnu písniček oblažilo můj sluch, slzami tolika mám spláceti ten dluh. Ty ani ve smrti jsi zpívat nepřestala, maminku líbajíc jsi teskně žalovala: „Já už ti nebudu pomáhat, maminko má, a ani za stolem sedávat s tebou doma; musím se chystati, vrátit od domu klíč, já musím, rodiče, od vás navždycky pryč." Mé hoře otcovské mi nedovolí teď vzpomínat na slova, jež vyřkla naposled.
20
21
/VII/
Matce, jež slyšela to rozloučení tklivé,^ /     oblečky žaluplné, nešťastné košilky
zázrakem zůstalo v tom žalu srdce živé. , mé milované Voršilky!
i       Pročpak mé smutné oči k sobě přitahujete ! a žal můj prohlubujete?
Ona tělíčko svoje si do vás neoděje -
zústanem bez naděje! Železný sen ji sevřel jak obruč navždycky .. nepotřebuje šatičky, ;      ani stužky a mašle, blůzky a sukýnky, ty marné dárky maminky.
22
*3
Nemělas, dceruško má, v takovou ložnici
zvát k sobě matku truchlící! Ne takovou výbavu ti přece slibovala,
jakou ti na cestu dala! Rubášek ti oblékla, na hlavu čepičku-;
otec ti vložil hrstičku hlíny pod hlavu. - Běda, dceruška i věno
je v truhličce uzamčeno!
/VIII/
Když jsi nám, Voršilko; zmizela zčistajasna, prázdnota v stavení se rozhostila strašná'!' Ač je nás plný dům, je v něm jak po vymření tak mnoho, holčičko, odešlo, když tě není!' Za všechny zpívalas, za všechny hovořila, kdejaký kouteček jsi v domě prosmejčila. Dovedlas zapudit mamince chmury z čela, otci jsi dotěrné myšlenky odháněla, k tomu se přitulíc a hned k onomu zas, svým smíchem perlivým nás obšťastňovala?.
24
25
Ted všechno umlklo, pustota v domě děsí, neozývá se smích, nikdo nás nepotěší. Z každého koutu žal se dívá na člověka a srdce nadarmo na potěšení čeká.
/ IX/
Za velké peníze tě koupit, Moudrosti,
jež podle mudrců a lidské chtivosti
i lidská trápení dovedeš vykořenit
a málem člověka v andělskou bytost změnit,
jež trýzeň necítí a nezná bolesti,
strachu se nepoddá, neklesá v neštěstí.
Pozemským trampotám ty nepřikládáš váhy,
v hoři i radosti znáš míru rovnováhy
rozumu. Smrti se nebojíš zejména,
jsouc plna jistoty, věčná a neměnná.
26
27
zlatem a bohatstvím neměříš blahobyt,
ile jen prostě tím, zdali je člověk syt
podle své potřeby. I pod vznešeným šatem -
ivé oči objeví nuzáka častokráte,
a přeješ blaženost těm mezi chudými, '
co řídit chtějí se jen tvými pokyny.
Já, člověk nešťastný, jsem pro nic léta nežil,
než abych jednou směl překročit práh tvých dveří
Teď náhle ze stupně svržen, jenž k tobě vede,
jsem včleněn mezi dav, jak ze zástupu jeden.
/X/
Má drahá Voršilko, kam ses mi poděla?
Kudy jsi odešla, v který kraj zmizela?
Třeba tě vynesli až na nebeské kůry
a ty jsi andílek, jenž na mne hledí shůry?
Nebo snad v ráji jsi? Nebo tě odvezli
na šťastné ostrovy? Anebo Charón zlý
tě nyní převáží přes řeku zapomnění
a ty už netušíš, jak smutno, smutno je mi?
Nebo jsi odvrhla svou dívčí postavičku
a jsi teď slavíčkem, co prozpěvuje v kříčku?
28
29
Nebo jsi v očistci, jestliže tvoje tělo maličkou poskvrnku přece jen někde mělo? Nebo ses vrátila tam, kde jsi dříve byla, než k mému zármutku ses matce narodila? Kdekoli přebýváš, jestli jsi, spas mou lítost, a jestli nemáš už někdejší svoji bytost, jakkoli utěš mě, a třeba zjev se mi, bud jako sen, či stín, či klamné zjevení!
3°
/XI/
„Ctnost - to je fraška jen!" řek Brutus
po porážce . .
Dívej se, odkud chceš, ctnost podobá se frašce Kohopak spasila někdy pobožnost jeho? Kohopak zbavila dobrota pádu zlého ? Nad lidským osudem visí neznámá kletba, ad dobrý jsi či zlý, ona na to nic nedbá. Když ta se přiblíží, neunikne jí žádný, dostihne každého, padni si komu padni. Navzdory tomu se rozumem honosíme:
33
a mezi prosŕáčky, že pranic neumíme,
se k nebi vzpínáme, úporně hledajíce
nejvyšší tajemství; svit naší zřítelnice
příliš však slabý je! Vábí nás lehké snění,
.z něhož se v skutečnost sotva kdy něco změní...
Hoře! Čím stíháš mě? Nebo mám za tvé hrozby
zdravého rozumu i útěchy své pozbýt?
/XII/
Sotva kdy otec víc nežli já miloval své dítě, sotva měl kdo prožít větší žal. Však dítě takové se stěží narodilo, že lásku rodičů si zplna zasloužilo. Poslušné, pořádné, čisté a pracovité,, žvatlalo, zpívalo a rýmovalo hbitě,, každého dovedlo předvést a přivábit, chovat se vesele s dívčími půvaby; chytré a způsobné, skromné a ušlechtilé,-prosté a nevinné, nenáročné a milé.
34
35
A když se vzbudila, než sedla ke snídani, říkala nejdříve svou modlitbičku ranní. A večer před spánkem objala matku zas a Boha prosila o zdraví obou nás. Ňa otce pokaždé čekala na zápraží a z cest ho vítala s radostí, která blaží. Pomohla při práci a vždycky chtěla být první, jež rodičům by směla posloužit. A tak se chovala moudře a přemítavě, až třicet měsíců jí uplynulo právě.
Tolik vloh unést však to mládí nešťastné nemohlo; vyrostla a padla předčasně, nedočkavši se žní. Můj klásku jediný, ještě jsi nedozrál a já už do hlíny smutné tě mnohem dřív jak zrnko zahrabávám a všechny naděje tam s tebou pochovávám: neb ty už nevzklíčíš, nevzkveteš před mýma na věky věkoucí smutnýma očima.
36
37
/XIII/
ľy ses mi, Voršilko, kterou jsem měl tak rád,
luď rodit neměla, nebo mi umírat!
la chvilku útěchy prožívám tolik strázně,
•roto, žes odešla od nás tak lehkovážně.
fy jsi mě zklamala jako sen o půlnoci,
enž zlatým zářením přivábí chtivé oči
i pak se rozplyne, a z krásy té ti pouhý
tesk v duši zůstane a nesplněné touhy.
Pak ses ty, Voršilko, vůči mně zachovala,
reliké naděje jsi v srdci rozdmýchala
a pak jsi najednou odběhla bůhvíkam
i s mými radostmi a já tu truchlím sám.
Ty si mi urvala polovic mojí duše
a v tom, co zbylo z ní, je trúchlivo a hluše.
Tady mi postavte, zedníci, hrobní kámen,
na smutnou památku vyryjte slova na něm:
„Voršilka Kochanowská zde odpočívá tiše,
tatínkův miláček, či pláč a hoře spíše.
Zvrtla jsi osudy, ó smrti nevidomá:
ne já jí želet měl, leč mne naopak ona."
38
39
/XIV/
ide je ten strašný vchod, kterým před mnoha léty irfeus za ženou sestoupil do podsvětí? lad abych také já se vydal po stezce té i milou dceruškou ke břehu řeky Léthé, řes kterou převozník převáží stíny bledé v háje cypřišů smutných je potom vede? . ty mě neopusť při tom, má loutno drahá, stále se mnou pojď až tam, kam říše sahá cutého Plutona! A tam snad jeho hněv bměkčí buď můj pláč, nebo můj žalozpěv,
a on mi. vrátí zas mé dítě nejmilejší a rozjitřený žal tak ve mně ukonejší. Ztratit ji nemůže, všichni sem dojdeme, ať tedy dozrát dá jahůdce zelené. A kdyby ten bůh měl své srdce z tvrdé a zármutek a žal jím vůbec nepohnuly, co počít? Raději zůstanu pod zemí a z duše odvalím ten balvan soužení.
41
/XV/
Má loutno líbezná, i ty, múzo mých písní, kde berou útěchu lidé, kteří jsou v tísni! Utište na chvíli srdce mé, které bolí, jinak se proměním ve skálu někde v poli, co roní moře slz z mramoru krvavého jak socha.zármutku a věčný symbol jeho. Mýlím se? Člověk, jenž zří cizí neštěstí, může snad hoře své lehčeji unésti? Ó matko nebohá (přičítat neštěstí-li lze to, co sami jsme hloupostí zavinili),
4^
kde je tvých sedm dcer a sedm synů, kde kdo tě teď konejší smutnou a bez naděje? Těch čtrnáct hrobečků vidím. Ty bolestivá, kterás jen zázrakem zůstala dosud živá, objímáš mohyly, do nichž - ach zoufalosti -jsi děti pohřbila, zabité bez lítosti! Tak leží květiny, buď kosou posečeny, anebo lijavcem zlým zadupány k zemi. Jakou máš naději? Nač čekáš ještě, nač? Proč, smrti, neskončíš můj usedavý pláč?
43
Kde se váš přesný luk s prudkými.šípy skrývá,
ty Foibe bezcitný, bohyně pomstychtivá ?
Z hněvu, když z lítosti trest zrušit nechcete,
ta muka trýznivá, proboha, skončete!
A její hrdost pak znovu pomstěna byla:
Nioba plačící se v kámen proměnila,
na strmém Sipylu je mramor ošlehaný,
ale i v kameni jsou živé skryté rány
a slzy žalosti ze skály tryskají
a dolů pramenem průzračným padají,
kde pije zvěř i pták; tu uvězněna sama je věčně šílenou vichřicí bičována. Ten hrob na mrtvém není, ten mrtvý není
v hrobě,
leč on je mrtev sám, i hrobem sám je sobě.
44
4!
/XVI/
Kvůli zármutku a nešťastné smrti, která až k dřeni kostí mě teď drtí, své rýmy i loutnu odvrhnout musím, málem i duši.
Jsem živý ještě? Či zlý sen mě šálí, který se ztratí a rozplyne v dáli, ale teď dotěrně doráží na mne, vidění klamné?
Ó lidské bludy, jež člověk si vysní! Jak je to lehké být na rozum pyšný, když patří ti všechno a svět je krásný a rozum jasný.
Chválíme bídu, když žijeme v blahu, v pohodě bérem žal na lehkou váhu, pradlena dokud nit souká nám v tichu, smrt je nám k smíchu.
46
47
Když ale nouze a žal na nás padne, žiti jak hlásáš už není tak snadné, smrt teprv tehdy nás děsí a tíží, když se k nám blíží.
I tebe smutek, můj Cicero, jímá, když prcháš z vlasti. Cožpak krom Říma tvá neplatí moudrost, v které jsi hlásal, že kyne spása?
Proč tolik truchlíš pro zemřelé dítě? Snad aby lidé nepomluvili tě; vždyť pohromy přece různého druhu jdou ti spíš k duhu!
Smrt - říkáš - děsí pouze lidi hříšné. A přece ses, Ctnostný, bránil smrti přísné, když jednou jsi pro své bouřlivé řeči byl v nebezpečí?
48
49
Radil jsi jiným, neporadil sobě; snáz se to mluví, než jedná, i tobě, andělské pero, stejný žal tě v duši jako mě dusí.
Z kamene nejsme, člověk štěstí má-li, takové se v něm rodí ideály. Prokleté štěstí! Čím víc jitří rány, tím hůř je s námi?
Čase, jenž smažeš všechny lidské ztráty, učiň, co nesved rozum ani svatí, zhoj smutné srdce a žal usedavý vypuď mi z hlavy!
5°
/XVII/
Dotkla se mě ruka Páně, všechnu radost odnesla mně: sotva v sobě cítím duši, také ji snad vydat musím.
Ať vychází slunce jasné, ať navečer zase zhasne, srdce bolí bez ustání a nikdo je neochrání.
52
Oči nikdv neosuším, neustále plakat musím! Musím plakat - kdo jen, kd před tebou se skryje, Bože?
Ač po moři nejezdíme, ani v bitvách neválčíme: hoře číhá na člověka všude, kde je nejmíň čeká.
-5 3
Vedl jsem svůj život skromně, málokdo co věděl o mne, ani závist, ani žaly v životě mě nepotkaly.
Ale Pán, jenž všechno řídí, nedbaje na bdělost lidí, ranil mě tím citelněji, čím jsem si žil bezpečněji.
Rozum, který v časech štěstí doved mluvit o neštěstí, dneska slova mocen není, tak pomáhá utrpení,
Někdy touží pomoci mně, setřást ze mne těžké břímě, ač se sebevíce snaží, misku žalu nepřeváží.
54
55
Darmo chtějí mudrcové nazývat žal jiným slovem; tomu, kdo se v žalu směje, řeknu, blázen prostě že je.
Ti, co moji lítost haní, vystupují s námitkami; pláč ti neuleví v žití, ještě více při tíží ti.
Když mám poraněnou duši, chtě či nechtě zapláču si, snad to není hodno chvály, přetvářka však také pálí.
Těžký lék to, ó můj Pane, pro mé srdce utýrané! Příteli můj nejmilejší, porad mi lék účinnější!
56
57
Musím slzy prolévati, naději jsem všechnu ztratil. Rozum neví kam a kudy, dokud Bůh žal nezapudí.
58
/XVIII/
My, Pane, Tvoje neposlušná dítka, ve šťastných dobách zřídka na Tebe vzpomínáme,
jen radostí svých světských užíváme.
Nedbáme, že z Tvé lásky všechno plyne
a také rychle mine,
nečekej, Pane, díků za náklonnost svou od nás smrtelníků.
61
Na uzdě drž nás a kroť bez milosti chvilkové marnivosti, ať každý z nás Tě cení,
když už ne v lásce, aspoň v utrpení.
A trestej nás jak otec milující, před hněvivou Tvou lící se sněhu podobáme
a jako on se v slunci rozplýváme.
Zahubit nás je pro Tebe tak snadné,
stačí, když na nás padne
Tvá těžká božská ruka; Tvá neláska nám způsobuje muka.
Tvé milosrdenství je dobře známé,
spíš zhyne svět, než, Pane,
pohrdneš kajícníkem, třebaže byl Tvým vzpurným protivníkem.
62
63
Veliká před Tebou jsou provinění moje,
leč slitování Tvoje
převýší zlobu tvou. Slituj se, Pane, dneska nade mnou!
/XIX/
Zármutkem přemožen jsem dlouho v noci bděl
a tělo zemdlené na lůžku převracel;
teprve hodinu před ranním rozedněním
mi spánek zaclonil zrak svými perutěmi.
A právě v chvíli té se zjevila mi matka
a v jejím náručí Voršilka moje sladká,
jak denně po ránu chodila ke mně vždycky
hned rovnou z postýlky pro svoje modlitbičky.
S hlavičkou zcuchanou, v košilce sněhobílé,
ruměná, v očích už šibalství rozpustilé.
6-1
Chviličku vyčkávám, pak matka řekne mi : „Spíš, Jene? Nebo tě budí tvé trápení?" Těžce jsem vydechl a přitom se mi zdálo, že jsem se probudil. - Pak pomlčivši málo, znova se ozvala: „Tvůj bezútešný žal mne k tobě, synáčku, zdaleka přivolal, •neboť tvůj hořký pláč a usedavé stkaní až k sídlům zemřelých pronikly temnotami. Já jsem ti přinesla na ruce dcerku tvoji, abys ji spatřil zas a žal svůj upokojil,
66
co v srdci hlodá ti a sil ti ubírá
a zdraví chatrné ti zvolna užírá,
jak oheň suchý knot mění na pouhý troud,
a ani na chvíli ti nedá vydechnout.
Cožpak si myslíte o našem nebytí,
že mrtvým slunce už navěky nesvítí?
Náš život posmrtný je o to důstojnější,
oč v hrubém těle ukryt je duch šlechetnější.
Prach obrátí se v prach, duch z nebe seslán byl,
ten že by zahynul a zpět se nevrátil?
67
A tak se nemuč tím a věř bez. pochybností, že i tvá Voršilka je živa na věčnosti. . Teď ve své podobě se zjevuje ti sama, .jak vídávaly ji tvé oči pozemšťana. Uprostřed duší však a mezi andělíčky svítí jak jitřenka a žvatlá modlitbičky za svoje rodiče ták, jak to umívala, - ■ • ' • když ještě zaživa slovíčka stěží znala. ■ '■ Jestli tě skličuje, že její mladá léta byla dřív zlomena, než slasti toho světa .
okoušet mohla by? Ó bědné, jalové jsou vaše rozkoše, neboť jsou takové, že více trápení je v nich a více ran! Vždyť ty to poznáváš nejlíp na sobě sám! Neboť jsi s dceruškou v takovém štěstí žil, že ona veselost a radost oněch chvil může teď vyvážit hoře, jež zakoušíš? Vidím, že souhlasíš! Tak vzpamatuj se již a přestaň naříkat na smrt, jež předčasně ti vyrvala z náruče tvé nejmilejší z dětí!
68
69
Neušla radostem; ušla však soužení,
práci a trampotám, slzám a trápení,
a těch je v životě časném, ach běda, tolik,
že ,ai zde na zemi přilnete k čemukoli,
pokaždé kápne vám do vašich radostí
pelyněk loučení a hrůza marnosti.
Proč pláčeš, proboha? Čehože neužila?
2e za své věno si ženicha nekoupila?
2e ušla pomluvám, že ušla cizím svodům?
2e nepoznala snad bolesti při porodu?
2e neprožila to, co smutná matka její
prožiti musela: co bolí děsivěji,
rodit, či pohřbívat? - Tak to je ten váš med,
kterým si na zemi sladíte hořký svět! -
V nebi je blaženost věčná a přečirá,
žiješ si v bezpečí a strach tě nesvírá;
nepoznáš starostí, bez práce čas tu kvapí,
a žádné neštěstí tě tady nepřekvapí,
strasti a nemoci nejsou tu pražádné,
smrt pláčem sycená tu u nás nevládne.
70
71
Žijem čas bez konce v blaženost pohrouženi a známe předobře příčiny všeho dění. Slunce a věčný den jsou bez ustání s námi a nevidomá noc je nikdy nezaclání. Vidíme Majestát všech věcí Stvořitele, což je však upřeno vám, uvězněným v těle, Svou mysl obrať včas, můj synu, už se chystej pa onu blaženost, co čeká tě v těch místech. Poznals, co umí svět a jeho proradnost; k vážnějším starostem obrať svou pozornost!
Věř, že tvá dceruška se správnou cestou brala
a že si právě tak v svých věcech počínala
jak ten, kdo uviděv, že jeho lod se řítí
vstříc jisté záhubě v šíleném vlnobití,
k břehu se obrací. A ti, co svěřovali
své plachty vichřici, padli na slepé skály;
ten mrazem udolán, ten hladem vysílen,
málokdo na vraku dosáhne suchou zem.
Smrti by neušla, i kdyby prožila
delší věk nežli ta pradávná Sibyla.
72
73
Co přijít muselo, raději uspíšila; tím méně pozemských trápení zakusila. Některé zůstanou po matce, po otci nebohé, bezbranné, samy jak sirotci. A jinou vypudí za mužem brzy z domu a její majetek připadne bůhví komu, a jiné rodičům vyrvou, nejednu ženu unesou hordy a prodají do harému, kde v službě hanebné jak otrokyne pašů plačíce čekají na smrt jak na svou spásu.
Toho se Voršilka obávat nemusila, jak děcko nevinné do nebe vzata byla, vždyť nepoznala svět, jeho zlo, jeho trny, a duši bez hříchů měla a bez poskvrny. Je jistě smířena, a proto, synu můj, netruchli marnivě a na smrt nežaluj 1 Zvaž svoje omyly a zvaž svou zoufalost a pamětlivý buď, že tvoje rozvážnost a statečnost je víc! Ovládni svůj smutek, byť sebekrutěji zbavuje rozumu tě.
74
75
rakový úděl už člověka obdařil,
ozličná neštěstí v něm nalézají cíl;
ěžko to setřást lze! A6 chce se ti či nechce,
cdyž nechceš po dobrém, on donutí tě lehce,
ak proč, co prokletím je lidstva veškerého,
e těžké, synu můj, pro tebe jediného?
Imrtelná jako ty i tvá dceruška byla:
ak bylo souzeno, tak dlouho ona žila,
íá vím, že nedlouho! Zde nezmůžem nic sami
i marné, marné je veškeré naříkání.
Soud Páně skrytý je; jestli on pokyne, ■
bude nám nejlépe, když se s tím smíříme^
Slzy jsou zbytečné; když tělo duši Ztratí,
darmo se naděješ, že se tam opět vrátí.
Člověk však sprayedliv málokdy bývá dosud,
vidí jen trápení, jež svalil na něj osud,
jako by zapomněl, a nebo nechtěl znát,
že leccos dobrého prožíval častokrát.
Tak vládne Štěstěna, můj nejmiléjší Synu,
netřeba horšit se, jestli nám někdo zhynul,
76
77
děkovat sluší spíš, že zůstalo nám cosi
z toho, co neštěstí už nestačilo skosit. .
I ty se podrob též té sudbě odvěčně
a zabraň žalu vstup do srdce konečně
a hleď si toho víc, co zbylo bez pohromy;
člověk má ziskem zvát, co získal bez úhony.
Nač, řekni, byly ti výdaje, odříkání,
nač dlouhá řada let, práce a přemáhání,
jež všechna bezmála jsi nad knihami strávil,
nic přitom neužil a pramálo se bavil?
' Když jsi dal uzráti na stromech ovoci,
i svou slabou povahu zachraň teď z bezmoci!
i Druhé jsi těšíval, když padli do neštěstí,
! a sám bys nedoved své vlastní hoře sqésti?
Teď, mistře, sám se léč! Čas všechno zahojí, kdo z lidí nehodlá se však s tím spokojit, I ať nespoléhá víc na lék ten zdlouhavý,
raději rozumem ať všechno napravil A jak to dělá čas? Zážitky staré ti novými zážitky vyhání z paměti,
78
79
zlými i dobrými; jen člověk ostražitý, jenž ví, co čeká ho, ä nelpí ve svém žití na věcech minulých, se zítřka nebojí, má srdce zchystáno pro osud obojí. Toho se, synu, drž a snášej lidské drama lidsky; neb žal a smích má jediného Pána." Zmizela. - Procit jsem. - Ač nevím, zdali se mi zjevila ve spánku, či jsem ji slyšel v bdění.
•80
EPITAF HANÉ KOCHANOWSKÉ
I ty jsi, Hano, příliš za sestrou spěchala a do podsvětí předčasně ses vydala, aby nešťastný otec moh naráz oplakati všechno a trvalejším věcem se věnovati.
JAN KOCHANOWSKI (1530 - 1584)
čemu vděčí polská poezie za básníka, který stojí na samém začátku jejího rodokmenu a po čtyři sta let je měřítkem jejích myšlenkových a uměleckých hodnot? Nepochybně renesanční Evropě a bezprostřednímu kontaktu Kochanomského s největšími básníky Itálie a Francie, ale Zároveň i zralosti, které díky těmto vlivům dosáhl Ko-chanowski až doma, v Polsku, vytvořiv podobu básníka neopakovatelnou ve vyjádření vztahu k rodné zemi a ideálu plného člověka novodobé epochy.
Dobové rytiny představují Jana Kochanomského jako Zemana z nepříliš bohaté šlechty, v mužném věku, s moudrou tváří vroubenou plnovousem. Narozen na zemi ra-
89
domské jako syn sandomihkého soudce rozvijí své přirozené vlohy nejdříve na krakovské akademii, poté na univerzitě o Královci. Podporován mecenášem Albrechtem Pruským odjíždí na studia do nejznámějšího střediska renesanční Itálie, na univerzitu v Padově, Tam obklopen atmosférou humanistického učení a nových básnických výbojů rozvíjí svůj intelekt a Začne psát latinsky první verše. Jména velkých tvůrců jako Dante, Petr ar ca, Bocca-ccio, Ariosto a Tasso, s jejichž díly se seznamoval, dostatečně ilustrují kulturní situaci, v níž se octl dvaadvacetiletý Polák, dychtivý poznání. Polsko 16. století prožívalo ekonomický i myšlenkový přelom. Poměrnou stabilizací
se ze zemanské šlechty stává kulturotvorná vrstva. Vydání převratného spisu polského astronoma Mikuláše Koperní-ka o závislosti letně na Slunci se stalo nejen symbolem vítězství nové obrozené doby nad středověkem, ale v Polsku i začátkem vrcholné éry renesance. V ní zaujal nejvýznamněji místo právě Jan Kochanowski, jehož smrtí se tato perioda uzavírá.
Až do svých třiceti let cestuje Kochanowski po hlavních střediscích renesanční vědy. Několikerý pobyt v Padově vystřídá novým pobytem v Královci a zastávkou v Paříži, která posílila jeho myšlenky o funkci národního jazyka v písemnictví. Setkává se s francouzským
90
91
Unikem Pierrem de Ronsardem, vůdčím zjevem básnické upiny Plejády. Přitahuje ho jeho poezie o lásce a přídě, inspiruje ho jeho úsilí o vytvoření velké národní ezie v rodném jazyku, jak pro to horoval jiný" clen tpiny Joachim Du Bellay.
Vyzbrojen bohatými vědomostmi filologickými a fi-ofickými, vrací se básník natrvalo do vlasti. Nejprve luchu dobových obyčejů pobývá na magnátských dvo-h polských Šlechticů, poté je doporučen na dvůr krále munda Augusta, kde se mu dostane titulu sekretáře, '.st/ií se politického života, veřejné otázky pronikají o jeho básnických skladeb, které mají převážně cha-
rakter dvorské poezie a pěstují oslavné panegyriky na význačné osobnosti nebo zpěvy na zemřelé šlechtice. Pohled do nitra rozmařile žijící polské vládnoucí šlechty dává básníkovi mnoho látky k přemýšlení. Vidí úpadek mravů, konfrontací skutečného života s renesančním ideálem člověka se vyostruje jeho satirický postřeh. Začíná psát krátké, většinou dvouveršové epigramy, jimiž vytvoří v polské poezii svérázný Žánr frašky s odlišným významem, než je tomu u nás.
Život u královského dvora na krakovském Wawelu však Kochanowského neuspokojuje. Jak prozrazují narážky v cyklech jeho lyrickoreflexívních Písní, ne všech-
92
93
'o se mu na královském dvoře zamlouvalo. „Svoboda je in draíší než lesk perel", touží po světe, kde „jen na ?bo přání je závislá každá hodina" a kde „hladový netuší čekat, až pán pocítí hlad". V roce 1570 jako čty-'cetiletý opouští královský dvůr a odebere se na otcov-iý statek v Černolese (Czarnolas) v radomském kraji, íízko rodné Sycyny. Dům, kde prožil čtrnáct nejplodněj-ch let, zůstal zachován dodnes. Jen málo autentických umátek připomíná dobu před čtyřmi stoletími. Park, kte-í obklopuje skromné, nehonosné sídlo, dýchá však po-ickou pohodou na každého, kdo sem vkročí a předsta-tje si podle dobových zpráv básníka, čerstvě oženěné-
ho, jak sedí pod košatou lipou s loutnou v ruce v kruhu své rodiny a svých přátel, jak odkládá nástroj a zdvíhá modře pomalovaný džbán s medovinou a připíjí na Zdraví všem, kdo mají rádi život uprostřed přírody, jakkoli je tento obraz lidského štěstí napohled poněkud idylický, nechybělo v něm ani myšlenkových zápasů, ani opravdového žalu.
Kochanowski se jednoznačně rozhodl pro psaní poezie v rodném jazyku. Jeho polština je křišťálová, přístupná dnešnímu čtenáři tak jako nám kultivovaný básnický jazyk Kralické bible z téže doby. Má úzké kontakty s mluvou lidu, o mnoho let předbíhá snažení básníků
94
95
'.stoupit ke zdrojům lidové slovesnosti. Nejzřetelněji je i vidět na cyklické lyrické skladbě Visen před svatým tnem (Pieští šwietojaňska o Sobótce), kde chvála pra-ovitého lidu na polích splývá s mytologii lidové viry kouzla a čáry. Kochanowski byl v duchu své epochy uměřeným a lášenlivým křestanem. Opíral se o antickou filozofii, bolu se stolky věřil, Že člověk vyzbrojený- poznáním je zhopen s vyrovnanou myslí čelit jakémukoliv neštěstí, yl předsvědčen o moci lidské ctnosti, která se může rojevit zejména v službě jednotlivce vlasti. Jeho řesvědčení mělo světský charakter: lyrickým hrdinou
jeho básní je hospodář uprostřed polí, s optimistickým pohledem na neměnný řád světa. Jestliže tuto filozofii vyznával ve své poezii, at měla podobu žertovných a často smělých a dráždivých epigramů, v nichž neušetřil nikoho a tepal zlořády svetské i církevní, nebo delších skladeb lyrického i epického charakteru, znamenají Žalozpěvy (Třeny, 1580) zásadní přelom v jeho tvorbě.
Dnešní čtenář, který bude číst devatenáct Zpěvů na smrt milované básníkovy dcerušky Voršilky, je musí chápat na pozadí renesanční epochy, situace v polském písemnictví, v němž jediným význačným předchůdcem Ko-chanowského byl Mikolaj Rej z Naglowic, a vývoje sa-
96
97
otného básníka. Z dnešního hlediska není nic neobytného na tom, že autor vyjadřuje svou bolest nad ■átou milované osoby. V žalozpěvech se vsak človek Znávající předtím jistoty rozumu a harmonickou vy-vnanost cítí náhle vykolejen tváři v tvář bezbřehému n. Smrt nevinného bezbranného dítěte se mu zdá ne-yslná, nespravedlivá, na pocit marnosti nenalézá odpo-t ani ve filozofii, ani ve vědě, ani v náboženství; fakt 'ti rozboří všechny jeho dosavadní myšlenkové kon-ikce. Vyznávaný pořádek světa se náhle octne v krizi a nik podrobuje skepticismu vše, čemu dosud věřil a co l. Pochybuje o pravdivosti filozofických dogmat, o funk-
98
ci ctnosti, moudrosti, ba i o existenci Boba a posmrtného Života. Zazní tu první tón vzpoury proti majestátu Boha, který mlčí nad žalem člověka. Kochanowski se Zalekne své hereze a privoláva na pomoc svou matku, která se mu v Závěru skladby zjevuje s Voršilkou v náruči a utěšuje ho. Tak je zde v duchu lidové víry naznačeno to, co mnohem později poznáme u Hrbena či Mickiewicze. Život pozemský nelze chápat už jen jako přípravu na život věčný. Básník, který poznal utrpení, se nezbaví pocitu lidské slabosti, křehkosti, rozdvojenosti. Jeho devízou zůstanou matčina slova, aby napříště snášel „lidské drama lidsky".
99
Žalozpěvy jsoti tedy pole/nikou s ideovou koncepcí °by, .siJloscmadnlm. Životním názorem autora. Jypojení itimní lyriky s existenciálnímiotázkami života a smrti,, > je novum, které _Kochanpwski vnesl do renesanční oezie._ Žalozpěvy mají svůj vlastní emoční náboj, je nich vyjádřen lyrismus lidského srdce. Východisko Z kri-! otce-básníka je však pozemsky světské, jak to ukazuje připojená báseň autora XX. věku, Boleslava Lešmiana.
Jan Kochanowski se od dob romantismu stal pro echny další generace polských básníků velkým vzorem, ho tvorba však dávno přesáhla hranice Polska: při-•meňme si, že do češtiny byly například jeho frašky
přeloženy už v roce isgS, písně z jeho mistrovských překladů Davidova žaltáře se dostaly i do našich českobratrských zpěvníků, slavnou báseň Čeho si od nás přeješ, ^ane (Czego chcesz od nas, Panie) přeložil krásným jazykem o padesát let mladší Jan Amos Komenský, jeho \rše často vycházely i ve dvacátém století. To vše nás i \ře h tomu, abychom i my přiblížili opět našim čtenáři < tohoto významného polského renesančního pěvce a vz }fi mu hold v roce, kdy si připomínáme 400 let, které   plynuly od jeho náhlé smrti.
j   'í PILAŘ