RENESANCE Jan Kochanowski. Nepravděpodobnější autorova podobizna převzatá z náhrobku ve Zvoleni (dřevoryt) 1. ÚVOD Renesancí nazýváme v dějinách kultury období, které v Itálii začíná ve 14. stol. a trvá do poč. 16. století. Ve střední a severní Evropě je ohraničeno počátkem a koncem 16. stol. Renesance (z fr. renaissance), někdy obrození či vzkříšení, je výsledkem složitého historického vývoje, k němuž významnou měrou přispěly takové události jako krize papežství a císařství, rychlý rozvoj měst, nové způsoby hospodaření a z toho plynoucí pocit ekonomické stability, politická expanze šlechty, sjednocování států po období feudální rozdrobenosti apod. Je to období zásadního přelomu v kultuře, imponující množstvím vynikajících a všestranných individualit, kde významnou roli sehrálo obrození a prisvojení antické kultury, jež bylo spíše důsledkem všeobecných společensko-politických procesů než jejich příčinou. Renesance je také pojmenováním epochy, v níž bylo popřáno slyšení různým myšlenkovým a náboženským proudům. K dvěma nej významnějším počítáme reformaci a humanismus. Středověk shromáždil obrovskou sumu vědeckých poznatků a vypracoval rafinovanou kulturu vědecké spekulativní interpretace - scholastiku, jejímž cílem bylo odůvodnění víry rozumem. Doba se díky svému kon-zervatismu jevila jako velice stabilní. Vše, co mohlo stávající pořádky narušit, bylo nebezpečné - vnějším nebezpečím byli nevěřící, vnitřním heretici. To, co způsobilo nástup nové epochy, nebylo vědomě a přímo zaměřeno proti církevnímu pořádku pozdního středověku. Už zmíněný rozvoj měst, obchodu a řemesel, cestování a geografické objevy přirozeně a nutně rozšířily obzoiy lidského poznání; člověk pochopil, že systém svrchu daných hodnot není uzavřený ani konečný. Rozbití jednolité struktury světa bylo nejprve společenským a až pak kulturním faktem. Dnes, s odstupem staletí snáze chápeme, co znamenal rozpad západoevropského křesťanství na katolicismus a protestantismus. Najednou proti sobě stály dva konkurující si ideové systémy; svět už nebyl tou ideální jednotou jako před sto lety. Humanistický individualismus nelze chápat jen jako kategorii uměleckou, ale především jako odraz nebo důsledek pronikání společenských změn do kultury. V návaznosti na změnu forem společenského života se mění i lidské vědomí. 37 V bohatém spektru kulturního života si zvláštní pozornost zasluhuje humanismus a reformace. Humanismem nazýváme takový způsob uvažování, který se zaměřil na lidskou bytost ve všech jejích projevech. Název je vyvozován ze slavné věty římského autora komedií Terentia: „Horno sum et nihil humanum a me alienum esse puto" (Jsem člověk a nic, co je lidské, není mi cizí). Nelze ji však pokládat za definici humanismu. Humanismus byl ve svých antropologických názorech dost eklektický, přinejmenším však antidogmatický a ve své počáteční fázi epikurejský a hedonistický. V krajních případech se humanisté do spora s katolickou církví dostávali, ale v podstatě se s ní pokoušeli koexistovat - na apoštolskou stolici zasedali během 15. stol. mnozí humanisté, např. Eneáš Silvius Piccolomini v letech 1458 - 1464 jako Pius II. Proti tomu reformace jako silné náboženské hnutí, jež vyrůstalo ze soudobých konfliktů a válek, napadalo především katolickou církev, významnou baštu feudalismu. Během svého nej aktivnějšího, ofenzivního období, kdy hlásala radikální reformu náboženského života a církevních institucí, stála po boku humanismu, protože omezovala moc nej vyšší autority středověku a razila cestu národním tendencím. Později se cesty obou rozešly. Humanismus více přál rozvoji světského, laického myšlení a nenapadal jen určitou církev či vyznání, ale směřoval k náboženské indiferenci, volno-myšlenkářství až ateismu, kdežto aktivita reformátorů zpravidla uvízla v síti nové ortodoxie. Konflikt humanismu a reformace, papežství a jinověrectví, kultury stredomorské s kulturou severních oblastí Evropy velmi bystře zaregistroval vynikající duch 16. století Erasmus Rotterdamský (1469 - 1536). Kritizoval církev, ale od katolické víry neustoupil. Ve svých dílech Křesťanská říše a duchovní život (pol. v Královci r. 1558) a Chvála bláznovství (1509) vyložil zásady zbožnosti jako umění vnitřního života a vysmíval se naduté učenosti. Snažil se přivést rozbouřenou Evropu k míra a shodě, tzv. ireneismu (nastolení klidu a míra), a nalezl nadšené stoupence i v Polsku, s nimiž udržoval čilý písemný styk. Až tridentský koncil (1545 - 1563) přinesl obnovení římského katolicismu a provedl morální a organizační změny (zakázal okázalý přepych církve, věnoval zájem rozvoji školství a úrovni duchovní osvěty). V r. 1542 založil bývalý španělský voják Ignác z Loyoly Societas lesu, Tovaryšstvo Ježíšovo, vycházející z bezmezné poslušnosti svých členů a určené k misijním akcím. Jeho působištěm nebyl klášter, ale nebezpečný svět protestantismu. Jezuité dosáhli nezpochybnitelných úspěchů především ve výchově a vzdělání, zakládali početná kolegia (koleje), jejichž úroveň si nezadala s upadajícími univerzitami. 2. HUMANISMUS A POČÁTKY RENESANCE V POLSKU Humanismus a renesance mají v Polsku své specifické rysy. Navíc je nutno zdůraznit, že žádná následující epocha v dějinách polské kultury neprobíhala v takovém souznění s přeměnami v celé latinizované Evropě. Polsko vkročilo do období ideově politických otřesů, jež zmítaly Evropou od západu na východ a naopak, jako sjednocený stát, jako silný a vzkvétající ekonomický celek. Období 15. a 16. století je dobou intenzivního ekonomického rozvoje, kdy narůstá význam trhu, intenzifikace rolní produkce a měst. Země Koraný polské (bez ruských území) byly poměrně hustě osídleny (20 osob na km2). Ve městech žilo kolem 22 % obyvatelstva, přičemž v nej větších městských centrech té doby (Krakov, Gdaňsk) sídlilo více než 20 tis. obyvatel. Narozdíl od situace na západě Evropy však stálo polské měšťanstvo mimo politický život. Už během 15. století dosáhla šlechta převahy nad měšťany a venkovem a stále více ukrajovala z moci královské. Její boj o postavení ve státě se světskými velmoži a duchovenstvem se stává dominantním prvkem politického života oněch časů. V důsledku těchto změn se proměňuje i kultura: modernizuje se, poevropšťuje a sílí její světský a národní obsah. Podle nejnovějších poznatků nemá polský humanismus a renesance především „importovanou" podobu, jak se dlouho soudilo, ale díky zájmu o měšťanskou a plebejskou tvorbu je stále zřejmější jejich domácí charakter. Kulturní úroveň vzrůstá také díky rozšíření knihtisku. V r. 1503 fungovala na polském teritoriu jedna tiskárna, v r. 1580 jich už pracovalo 17. Iniciační událostí byl na počátku století polský tisk písně Bogurodzica, na konci pak vycházejí tiskem díla Rejová, Kochanowského, Frycze Modrzewského a dalších a počet vydaných knih na polském území se odhaduje na tři a půl milionu exemplářů. K nej známějším tiskařům patří např. Kasper Hochfeder, který založil pivní tiskárnu v Krakově (po něm ji převzal Jan Halier), Florian Ungler, Hieronym Wietor, Maciej Szaffenberg, Maciej Wirzbieta a další. Výsledky renesanční vědy světové úrovně prezentují polští vědci v takových oblastech, jako je geografie, historie, jazykověda, klasická filologie, teorie státu a práva, ale především v astronomii. Vrcholným dílem polského vědeckého bádání v této sféře lidského konání se stalo dílo Mikuláše Kopernika (1473 - 1543) De revolutionibus orb hun coelesti-um (O obrotach sfér niebieskich), jehož vydání v Norimberku se autor dočkal na smrtelné posteli, navíc bylo toto první vydání plné tiskařských 38 39 chyb a svévolných změn originálního textu, jichž se dopustil vydavatel Andrzej Osiander. Největším pochybením bylo nahrazení originální Kopernikovy předmluvy falzem z pera vydavatele, v němž proti autorově vůli prezentuje jeho objev jako pouhou hypotézu. Podvrh odhalil až Jan Kepler (1571 - 1631) díky zachovalé korespondenci Kopernika s Osiandrem. Ani druhé, tzv. bazilejské vydání z r. 1566 se nevyvarovalo nedostatků. Až třetí, tzv. amsterodamské z r. 1617, pořízené profesorem Mikulášem Mulierem, bylo důstojné svého tvůrce, i když autentickou předmluvu Koperníkovu uveřejňuje až varšavské vydání z r. 1854, jež vycházelo z autografu, uloženého tehdy v knihovně hraběte Nostice v Praze. Geniální polský astronom se narodil v Toruni v měšťanské rodině apo otcově smrti se těšil péči strýce Lukáše Waczenroda, pozdějšího var-miňského biskupa. Studoval v Krakově, pak pobýval v Boloni, Padově a Ferraře, kde r. 1503 získal doktorát kanonického práva. I když jej zajímalo právo, medicína a další oboiy, upsal se na více než třicet let astronomii. Jeho rozhodnutí vydat tiskem O pohybech nebeských těles v šesti knihách bylo triujtnfem vědce a dokladem velké osobní odvahy, s níž demaskoval falešné představy významných autorit své doby. Svým odvážným činem, kterému předcházela usilovná vědecká práce, razil cestu novému poznání a probouzel důvěru v lidský rozum a jeho neomezené možnosti ve střetu s tmářstvím a poverčivostí. Budiž připomenuto Koperníkovi ku cti a chvále, že nezůstal pohroužen v astronomická bádání, ale zabýval se i aktuálními problémy, jak je tehdejší život přinášel. V r. 1519 řídil fortifikační práce v Olsztyně a o rok později organizoval obranu této jediné varmiňské pevnosti proti křižákům. Průchod svému znechucení z cílevědomého snižování hodnoty polské mince křižáky dal v latinsky psaném traktátu Monetae cudendae ratio (O monecie)1. K dalším zájmům polského badatele patří historie, geografie, topografie, překládání z řečtiny a vlastní literární tvorba. Významnou roli v rozvoji nových kulturních proudů a umělecké tvorby hraje panovnický dvůr za vlády Zikmunda I. Starého (1467 - 1548) a Zikmunda II. Augusta (1520 - 1572), především ale za panování druhé manželky Zikmunda Starého Bony z italského rodu Sforzů. V opozici se ') Řád německých rytířů v úmyslu oslabit ekonomiku polského státu cílevědomě stahoval z oběhu na poč. 16. stol. kvalitní stříbrnou minci a ve svých mincovnách do ní přidával méněcenný kov, což vedlo k poklesu její hodnoty v Průších a Varmii. Kopemik jako delegát varmiňské kapituly v r. 1522 vystoupil na jednom ze sněmíků pruských sta™ s projektem nápravy tohoto stavu, jemuž dal o šest let později písemnou podobu. starou tradicí současní historikové tvrdí, že kulturní elita existovala na královském dvoře už dávno před příchodem Bony (1494 - 1557) do Polska v r. 1518, nemůže být ale sporu o tom, že za jejího působení nabyl proces renesanční obrody pod italskou patronací nebývalého rozsahu. Panovnický dvůr se stal vzorem pro světské i církevní magnáty. Nejsilnějším impulzem byla renesanční přestavba sídla polských králů na Wawelu v letech 1507 - 1540. Renesanční architektura byla především architekturou světskou, vzniká a je přestavováno daleko více zámků a paláců než kostelů. Mění se i podoba polských měst. Královská podpora se týkala i literátů, jimž byla financována studia nebo hrazena jejich tvorba. Druhým centrem, z něhož se šířila humanistická vzdělanost, byla už tradičně krakovská akademie. Vedle antických velikánů (Vergilius, Horatius, Ovídius aj.) jsou popularizována díla Boccaciova, Petrarkova a v první řadě Erasma Rotterdamského. I když mezinárodní prestiž vysokého krakovského učení ve 30. letech 16. stol. slábne a uvadá, díky vyučujícím a odchovancům, k nimž patří např. Jan z Koszyczek, Hieronym Wietor, Biernat z Lublina či Jan Dantyszek, se dále ve veřejnosti šíří humanistické ideály. Významnou úlohu opět sehrávají aktivity polských tiskařů, kteří vedle podpory humanistických myšlenek chápou také potřeby nepříliš vzdělaného publika, jež zná latinu málo, nebo vůbec ne. Jsou vydávána díla pro masového čtenáře, populární romány, zábavné texty i náboženské tisky. V tiskárně Floriana Unglera vyšel v r. 1513 Raj duszny Biernata z Lublina, tradičně považovaný za první tištěnou polskou knihu. Nová bádání se přiklánějí spíše k religijní Historyji umeczenia Pana naszego Jezusa Chrystusa, která byla vytištěna anonymně před r. 1508 u Hochfedera. Všechny tiskaře, autory a překladatele spojovalo úsilí o nový typ literatury pro málo vzdělaného recipienta. Tady má své nezastupitelné místo polské měšťanstvo, které jako první začalo žádat četbu v polském jazyce. Z iniciativy protestantů je do národního jazyka překládána Bible, jejíž původní text je analyzován a kriticky zpracován. To se stává zdrojem polemik mezi katolickými vydáními a pojetím biblických textů jinými konfesemi - rozvíjí se publicistika. Šedesátá léta 16. století jsou významná pro rozvoj polského jazyka. O sémantické bohatosti a vysokém stupni vývoje polštiny svědčí Lexicon Latino - Polonicum Jana Maczyňského. vydaný v Královci v r. 1564. První polská gramatika Polonicae grammatices institutio z r. 1568 je dílem původem Francouze Piotra Statoria. Svá vrcholná díla vydává „otec polského písemnictví" Mikolaj Rej z Naglowic (1505 - 1569), Lukasz Górnicki (1527 - 1603) přichází na veřejnost se svým překladem (přepracováním) díla Baltazara Castigliona Dworzanin polski (1566), dílaneu- 40 41 stáleho uměleckého hledání vycházejí Janu Kochanowskému. Apogeuni netrvá dlouho. V 80. letech, kdy umírá Kochanowski a před ním už představitel literatury přechodu mezi renesancí a barokem Mikolaj S$p Szarzyňski, už můžeme hovořit o barokních tendencích v renesančním kostýmu. Renesance v Polsku je obdobím přerodu. Neuskutečnil se ze dne na den, ale sílil a mohutněl během celého 16. století, jež je označováno za „zlatý věk". Nebylo by jím však, kdyby se na jeho přípravě nepodílelo století předešlé, tzv. podzim polského středověku, jak je vzletně, ale zároveň nostalgicky nazýváno. Patnácté století v mnoha směrech dokonce dominovalo, ať už se jedná o vysokou úroveň vědeckého bádání, latinského písemnictví nebo krakovské akademie. Sympatická a velmi plodná byla snaha polské renesance o harmonické spojení nové kultury s minulostí, ač jí polemiky ani spory nebyly cizí. Ve středu zájmů humanistů stál člověk jako osobnost i jako člen společnosti. Krize středověkého náboženského myšlení a morálky přivedla humanisty ke zkoumání společenských, politických a morálních problémů, k jejichž řešení se inspirovali světem antiky, starověkou kulturou a literaturou. Zajímala je využitelnost tehdejších poznatků, jejich aktualizace, protože uzavřený svět antiky považovali za dokonalý vzor, jímž poměřovali svou dobu, její problémy i perspektivy. Antika pro humanisty představovala velkou autoritu a stala se měřítkem hodnot; její poznávání zároveň vedlo ke změnám způsobů myšlení, inspirovalo k vytváření nových vzorů a cílů, k nimž by měl člověk směřovat. Díky novým prizmatům, příp. kategoriím, kdy světské nahradilo náboženské či národní zvítězilo nad univerzálním, se humanisté zasloužili o probuzení národního povědomí a vznik kultury v národním jazyce. Nositeli prvních projevů humanistického myšlení byli už v první polovině 15. stol. významní polští vědci, politikové, diplomati a profesoři krakovské Almae Matris. Posledně jmenovaní jako např. Pawel Wlodkowic nebo Andrzej Laskarz o sobě dali vědět už na kostnickém koncilu (1414 - 1418). Vliv humanistických ideálů nacházíme v řecích profesora krakovského vysokého učení Jana z Ludziska (asi v r. 1400 - po r. 1447), který se zhlédl v humanistických projevech (řecích) a podle nich komponoval své projevy, v nichž - sám původem z venkova - se zasazoval o nastolení rovnosti mezi lidmi. Podobně bychom se snadno dobrali humanistické inspirace v dílech Jana Ostroroga, Jana Dlugosze či v korespondenci biskupa Zbigniewa Oleánického. Jedním z prvních aktivních propagátorů humanismu v Polsku byl lvovský arcibiskup Grzegorz ze Sanoka (1406 - 1477), na jehož dvoře v Dunajowě nalezl azyl italský humanista Filippo Buonaccorsi, nazývaný Kallimachem (1437 - 1496). Ve své vlasti byl obviněn ze spiknutí proti papeži a po létech pronásledování, kdy musel opustit Řím, se od r. 1470 načas v Sanoku usadil. Díky svému mecenáši odolával trestu ze strany katolické církve a na přímluvu téhož se dostal až ke dvoru Kazimíra Jagellonského, kde zastával funkci sekretáře a vychovatele panovníkových synů. Jeho dílo je obsáhlé a různorodé. Psal mj. i milostné epigramy, verše (např. k poctě Jana Dlugosze), zajímala ho teorie literatury, politika a historie. Nejzajímavější je jeho panegyrický spis De vita et moribus Gregoru Sanocensis (O životě a mravech...), 1476, v němž z vděčnosti za poskytnuté pohostinství a ochranu oslavil osobnost svého ochránce. Vytvořil zde ideál humanisty, člověka všestranných zájmů, filozofa a estéta. Charakterem a posláním jde o konvenční vzor renesančního velmože, hodný následování. Je mu připisováno i dílo Consilia Callimachi (Rady Kallimachowe), kde autor radí panovníkovi, jak čelit vzrůstajícímu politickému vlivu šlechty. Údajné autorství mu připravilo mnoho horkých chvil, protože jej šlechta pokládala za svého nepřítele. Společně s potulným německým humanistou Konrádem Celtisem (vl. jm, K. Pickel, 1459 - 1508) založili humanistické sdružení Sodalitas Litteraria Vistulana, v němž sdružili krakovské humanisty. První polovina 16. století přináší tvorbu autorů, kteří díky studiím nebo pobytu v zahraničí vnášejí na domácí půdu velmi dobrou znalost antických poetických forem, i když obsahově není jejich tvorba originální ani samostatná. Z velkého počtu tvůrců uveďme Pawla z Krosna (kolem r. 1470 - 1517), výborného znalce a interpretátora Vergilia a Ovidia, nebo Jana z Wišlice (1485 - 1520), jenž sice nedosáhl formální úrovně svého učitele, ale příjemně překvapuje obsahovou originalitou. Sté výročí bitvy u Grunwaldu oslavil obšírnou poemou Bellům Prutenum (Pruská válka), 1516, rozvláčnou, didakticky zaměřenou skladbou, která měla mladým čtenářům připomenout hrdinství předků. Zajímavá je geneze skladby Piešň o žubrze (Carmen... de statura, feritate ac venatione bisontis), 1523. O zajímavém zvířeti polských pralesů, zubrovi se dozvěděl papež Leon X., vášnivý lovec. Polský biskup Ciolek, přebývající tou dobou v Římě, mu chtěl udělat radost a objednal vycpané zvíře u lvovského vojvody Radziwilla, zároveň požádal člena svého doprovodu Mikolaj e Hussowského (kol. r. 1480 - po r. 1533), aby verbálně zubra oslavil. Papež zemřel, vycpaný zubr do Říma nedorazil, ale neobvyklá skladba s originálním námětem se zachovala. Výmluvně svědčí o talentu svého autora, který dokázal zvíře nejen věrně popsat, ale zároveň i poeticky vykreslit litevský prales, lovecké scény, přírodní scenérie, obyvatele Litvy, jejich zvyky a historii. Mladopolský básník Jan Kasprowicz, který přeložil 42 43 toto dílo do polštiny, jej přirovnal k některým epizodám z Mickiewiczova Pana Tadeáše. V další básni při příležitosti vítězství nad Turky u Trembowle v r. 1524 dokázal Hussowski pod dojmem bezprostředního zážitku bez formálních a obsahových berliček antických vzorů přesvědčivě, střízlivě, ale zároveň výmluvně popsat válečné utrpení lidí, statečnost venkovanů, kteří opustili své úkryty v lesích a společně s panstvem vytáhli proti smrtelnému nepříteli. Za dvořana šlechtického původu narozdíl od předchozích autorů, kteří pocházeli z řad měšťanstva, politika a diplomata, můžeme pokládat dalšího básníka doby Zikmunda I. Andrzeje Krzyckého (1482 - 1537), jehož literární historie poctila přídomkem „kronikář velké i malé politiky". Hodí se na něj i další charakteristiky jako karierista, vyznavač dobrého jídla a pití, sukničkář, cynik apod. Vedle panegyrických básní, pamfletů na své nepřátele a erotických veršů dokázal projevit i obavy o osud státu a církve Religionis et Reipublicae quaerimonia (Skarga Religii i Rzeczypospo-litej), 1522. Dalším literátem-diplomatem, pozdějším varmiňským biskupem, byl Jan Dantyszek (1485 - 1548). V jeho případě nás upoutá výrazná změna poetické konfese na sklonku života. Autor milostných elegií (např. Ad gri-neam, 1518) a autobiografické skladby, tiskem vydané na konci 17. stol, Vita Ioannis de Curiis Dantisci, v níž vyjadřuje vím v boží milosrdenství a spasení, se odvrací od ideálů humanismu a v posledním roce života mu vycházejí náboženské Hymni aliquot ecclesiastici. Nej významnější a nej zajímavější postavou v řadě polsko-latinských básníků první poloviny 16. stol. se stal Klemens Janicki (1516 - 1543). Tomuto původem venkovanovi ze vsi Januszkowo u Žnina zajistila literární nesmrtelnost autobiografická elegie ze sbírky Tristium liber, 1542 (Kniha žalozpěvů), jíž dal titul Elégia o sobie samým do potomnošci (O sobě samém potomkům). Srovnáme-li ji s tvorbou jeho souputníků, je jeho skladba výrazem individuality, jeho prožitků a myšlení. Její popularita spočívá jednak v literární hodnotě textu, dále v srozumitelnosti poslání a úspěšné snaze autora o navázání úzkého kontaktu s recipientem; Ty, co pomyšlisz o mnie i zapragníesz Kiedyš, w przyszlošci, poznač moje žycie, Przeczytaj wiersze... Nabízí se otázka, proč Janicki užívá ve své intimní elegické autobiografii latiny a ne jako jeho nejbližší následovníci (Rej, Kochanowski, Górnicki) polštiny. I když si Janicki už mohl vybrat mezi latinou a polšti- nou, preferoval latinu, která stále ještě plnila funkci jazyka pro „vysokou" literaturu, nabízela léty osvědčené umělecké prostředky, schopnost vyjádřit nejjemnější odstíny citu a také pocit sounáležitosti s autory nejvyšší kvality (Vergiliem, Ciceronem či Ovidiem). Polština byla v Janického době ještě jazykem chudým, v oblasti abstraktního vyjadřování nepříliš obratným, hodící se spíše jako jazyk překladů. V této době se ještě na originální díla v mateřském jazyce čeká. Nebudeme asi daleko od pravdy, když budeme předpokládat, že Janického, který se ze studií v Padově vrátil nejen s titulem doktora práv, ale i s vavřínovým věncem za poezii (poeta laureatus), ani nenapadlo psát v polštině. Nadaný básník se prosadil díky přízni biskupa a básníka Andrzeje Krzyckého a po jeho smrti v r. 1537 krakovského vojvody Piotra Kmity. Intimní hloubku jeho už zmíněné skladbě (De se ipso ad posteritatem) a nadčasový rozměr dodává vědomí nevyléčitelné dědičné choroby, jíž nadějný básník v 26 letech podléhá. Připomeňme si ještě jeho debutantskou práci Vitae archiepisco-porum Gnesnensium (Žywoty arcybiskupów gniežnieňskich), vznik v 1536 - 37, vytištěno až r. 1574, v nichž vylíčil jak pozitivní, tak i - sice v mírném a žertovném tónu - negativní stránky života hnězdenských arcibiskupů. Stejně jako tato práce, jež plnila funkci populární zkratky polské historie a byla často vydávána, byly oblíbené i Vitae Regnum Polonorum elegiaco carmine descriptae, prvně vydané v Antverpách v r. 1563 (Žywoty królów polskich wierszem elegijnym opisane) ve formě čtyřiceti čtyř krátkých dvanáctiveršových básní. Janicki dosáhl v latině jisté virtuozity a naznačil témata, která rozvinuli až jeho nástupci (Kochanowski). V jeho latinské tvorbě bylo dosaženo kulminačního bodu: formy a prostředky antiky si žádaly nový obsah a kultivovaný domácí jazykový ekvivalent. 3. LITERATURA V NÁRODNÍM JAZYCE Paralelně s polsko-latinskou poezií se rozvíjí i tvorba v národním jazyce. Revoluční vynález - knihtisk pomohl uspokojit hlad po informacích. V prvé řadě se jednalo o překlady určené širokým, ale málo vzdělaným vrstvám, které v nich hledaly odpovědi na znepokojující otázky, poznatky o vzdálených zemích a jejich exotických obyvatelích, zábavné anekdoty nebo líčení nezvyklých zážitků a dobrodružství. V literární a kulturní his- 44 45 torii jsou navždy zafixována jména malých tiskáren a jejich majitelů, kteří se ve spolupráci s literáty a bakaláři krakovského vysokého učení postarali o tematickou pestrost a grafickou úpravu nejstarších tisků. V jejich úsilí bylo něco víc než jen snaha o vlastní prospěch, o rozvoj lukrativního podnikání. Vedle překladů a úprav životopisů svatých (např. apokryfický Žywot Pana Jezu Krysta Baltazara Opecia) vycházely i překlady a přepracování světských textů a středověkých románů (Historie rzymskie, História o siedmi medrcach a Marcholt). V r. 1521 vyšel překlad velmi populárního Marcholta, jehož titul v polštině zní: Rozmowy, które mial król Salomon madry z Marcholtem grubym a sprosným (Rozmluvy, které vedl moudrý král Šalamoun s neotesaným a hloupým Marcholtem). Jejich autorem byl talentovaný překladatel Jan z Koszyczek, jehož data narození ani úmrtí přesně neznáme. Apokryfický biblický motiv o moudrém izraelském králi Šalamounovi byl přetvořen v zábavnou frašku, jejímž hlavním hrdinou už není král, ale značně jej intelektuálně převyšující pros-ťáček Marcholt. Ten je protipólem ve středověku uznávaného a závazného modelu hrdiny, jímž byl rytíř nebo světec z váženého rodu, krásný a moudrý. Středověký překladatel měl obtížnou úlohu, protože latinský text byl naplněn hovorovými obraty, vtipy, založenými na hře se slovy. Dílo si získalo obrovskou popularitu, ale navzdory četným vydáním, nedochovalo se vcelku do našich časů. Marcholt nevstoupil do polské literatury v národním jazyce sám, doprovázeli jej další mudrci-blázni jako Ezop či německý Till Eulenspiegl (vznikl kolem r. 1500, do polštiny byl přeložen v r. 1530 pod názvem Sownociardlko a o několik let později jako Sowižrzal). Ústřední postavou příběhu je opět prosťáček, který si dělá legraci, případně kritizuje mocné tehdejšího světa: od císaře a papeže až po učence, měšťan}', řemeslníky a chudáky. Zápletky jsou prostinké a mnohdy naivní, avšak jejich protagonista symbolizuje společenský protest proti těm, kteří se podle středověké biblické hierarchie zpronevěřili svému poslání. Jednou z nej zajímavějších postav rané renesance v Polsku byl Biernat (Bernard) z Lublina (mezi lety 1460/67 - kol. r. 1529). Polský literární kritik a historik přelomu 19. a 20. stol. A. Brückner byl přesvědčen, že právě Biernat z Lublina: „... pierwszy lody lámal i Bielskim czy Rejom wzory stawial, a drog? ulatwial, že celowal ich wszystkich myšla_ niezawislq. .."2 a „... przed Rejem i Bielskim tworzyl literatur? polska; on, 2) Brückner, A.: rec. díla: Biernat z Lublina, Ezop. Bibliotéka Pisarzów Polskich, Krakow 1910, lir. 55, in: Pamietnik Literacki IX, 1910, s. 581 - 582 nie Rej, w niej rej wodzil."3 Narozdíl od mnoha dalších badatelů, kteří akcentovali osobnost Mikolaje Reje, pokládá právě Biemata z Lublina za zakladatele polské národní literatury, za „ojca literatur}' polskiej." Pro prvenství Biernatovo hovoří především to, že byl autorem první polské knihy, která byla vytištěna celá (Raj duszny v r. 1513), i když nejnovější poznatky korigují tento fakt s tím, že šlo pravděpodobně o jednu z pivních polských knih. Dílo tohoto vzdělaného plebejce mělo zajímavé osudy. Až do 19. století se nevědělo, kdo byl autorem prozaické modlitební knihy ani skladby Žywot Ezopa Fryga med r ca obyczajnego i z przypowiešciami jego (asi 1516 n. 1522), byť byly obě známy, vydávány a čteny. Až díky jeho autobiografickým poznámkám a výpovědím současníků bylo možné tato díla Biernatovi z Lublina přisoudit. Vlastní curriculum vitae přičlenil autor jen tak mimochodem na titulní stránku jedné své knihy: Gdy mialem lat osiemnašcie, przyjaj mnie Jan Zieleúski, starosta h.i-kowski. Odszedlszy od niego, služylem u pana Gotarda Bystrama, w zámku w Rogožnie pruskim, potem u wdowy po nim, póžniej u Filipa Kallimacha, potem u Lazarza, kupca lubelskiego, wreszcie u Mikolaja Bystrama. Potem w r. 1492 przeszedlem do Jana Pileckiego, wojewody ruskiego, a po jego smierci zostalem u jego najmlodszego syna Jana i zostalem tam až po rok 1516. Czas ten przeszedl mi przedewszystkim na czytaniu: dostatek, wielošé ksiqg, spokoj w Pilicy, jak najmniej trosk, meuciqzliwe obowiazki ka-plaňskie i utrzymanie dostateczne z laskawosci patrona, Jana Pileckiego, tego, który szczególnie wslawil sie w wojnie moskiewskiej. -Jam byl Biernat z Lublina.4 Žywot Ezopa Fryga je nejobsáhlejším dílem polské rané renesance -tvoří jej téměř devět tisíc veršů. Příklon jeho autora k sylabickému verši znamená zároveň zásadní obrat k modernizaci polského versifikačního systému. Vedle výrazných intelektuálních, literárních a jazykových kvalit jej na první místo mezi zakladatele polské národní literatury řadí také zájem o polská přísloví, jichž nalezneme v Biernatově díle více než 270.5 Věhlas Biernatova díla v 16. stol. a výpady proti katolické církvi vedly k zařazení Žywota na Index librorum prohibitorum, jenž pořídil v r. 1604 3> Brückner, A.: Biernat z Lublina, in: Polski slownik biograficzny. T. 2, Krakow 1936, s. 85 ^ Ziomek, J.: Biernat z Lublina, Wybór pism, Wroclaw 1953, s. XX s> Swirko, S.: Biernat z Lublina, pierwszy paremiograf i bajkopisarz polski, Literatura Ludowa III, 1959, nr. 5-6, s. 13 46 47 v Zamoáci biskup Jerzy Zamoyski. Aleksander Brukner, obdivovatel a popularizátor Biernatova díla, soudil, že se o to přičinily především dvě bajky: Swe grzechy smiechy a Wilk welnisty - zlodziej isty, v níž se praví: Takiež - ci w Božej owczami S3. wilcy starzy i czarni: Wilczř). siersč welna^ pokryli, Aby tak rýchlej zdradzili.6 Originální ezopovská verze pozdějších přepracování (příp. můžeme uvažovat o „ezopovské bajce") vzniká někdy v 6. stol. př. n. 1., postupně prochází obměnami a nabývá na obsahu. Z řeckého textu ve 12. století pak čerpají italští humanisté. Latinská verze jednoho z nich Ranuccia d'Arezza z 15. století, doplněná z jiných zdrojů, se pak stala odrazovým můstkem pro dílo Biemata z Lublina. On i další autoři přebírali z ideového hlediska vzory cizích tvůrců, přizpůsobovali je však domácím potřebám. Žywot Ezopa Fryga je vyprávěním o osvobození a kariéře otroka, který se díky svým osobním vlastnostem: talentu, moudrosti, obratnému jednání, předvídavosti a morálce, stává královským rádcem a mudrcem. Biernat příběh antického mudrce a autora bajek aktualizoval a doplnil více než dvěma sty bajek. Základním konstrukčním prvkem postavy Ezopa a jemu podobných hrdinů je protiklad mezi tím, jak vypadají a jakého jsou původu, a tím, jakjednají. Jsou téměř vždy fyzicky nepřitažliví (ajeto patřičně plasticky vyjádřeno), navíc plebejského původu, ale vzhledem ke svým morálním a intelektuálním vlastnostem si říkají o místo na slunci, o kariéru. Měšťanští a plebejští autoři polemizují s obsahem pojmů šle-chtictví, šlechtic a šlechta. Snažili se jim dát nový obsah. Šlechticem (v pojetí výše uvedených tvůrců šlechtic = šlechetný člověk) by neměl být jen člověk urozený, ale i ten, kdo je moudrý, ctnostný a morálky dbalý. Prostředkem k získání těchto atributů šlechtictví se mělo stát vzdělání, jež pro plebejce mohlo znamenat předpoklad k společenskému uplatnění a kariéře. Nutno dodat, že kritika podstaty šlechtictví neměla antifeudální charakter; měšťané a plebejští vzdělanci usilovali o změnu obsahu (příp. chápání) tohoto pojmu a tím pro ně možný (či snazší) vstup mezi společenskou elitu. Pro ilustraci uveďme Ezopův popis v úvodu skladby: Byl jeden maž bardzo dziwny, W rzadzeniu žywota pilný, 6)Ziomek, J.: op. cit., s. 150 Urodzenia niewolnego, A rozumu álachetnego. Z Amonijum wsi frygijskiej, Która jest w ziemi trojanskiej, Wyszedl Ezop twarzy žadnej, A wymowy bardzo šladnej, Glow? tež mial bardzo silna^ Oczy wpadle, barw? czarna^ Krótkiej szyje, dlugoczelusty, Czarnoz^by, z wielkimi usty, Szeroki, niskiego wzrostu, Wielkich nóg, miažszego bystu, Z tylu niezmiernie garbaty, A z przodu lepak brzuchaty; Vedle lidskosti jako nej vyšší hodnoty je v polské plebejské literatuře vytvářen kult vědy a rozumu. Měšťanem byl i další básník píšící polsky a tvořící u královského dvora. Je znám pod jménem Stanislaw Kleryka (kol. r. 1493 - 1562), ve skutečnosti se jmenoval Gasiorek, působil jako zámecký kaplan na Wawelu a byl strýcem a mecenášem další velké postavy polské renesanční literatury Lukasze Górnického. Polsky psaná tvorba tohoto autora reaguje na události „nejvyššího státního významu". Tak vznikají příležitostné skladby jako O powyszeniu Zygmunta Augusta Królewicza na Ksiestwo Wielkie Litewskie (1530) nebo Na wesele królewny Izabelle (1539). Jsou to panegyrické skladby, které nikterak nepřevyšují tehdejší průměrnou tvorbu. Až žertovná sbírka veršů-věšteb Fortuna (1531) ve formě osmislabičného verše, čerpající z lidové tradice, zajistila autorovi místo v dějinách polského písemnictví. Opožděným debutantem, jenž vyhověl volání šlechty na sněmíku ve Šrodzie v r. 1534 po polsky psaném zábavném čtení a připravil nenáročný kratochvilně moralizující text, byl šlechtic Marcin Bielski (kol. r. 1495 - 1575) z rodu Wolskich. V r. 1535 vydal své první dílo - polskou mutaci Konáčovy parafráze knihy W. Burleye De vita et moribus filosophorum et poetaram ze 14. století. Bielského Žywoty filozofów, jak svou práci nazval, představují zvláštní směsici historických faktů a fantazie, v níž hlavní roli hrají antičtí mudrcové, spisovatelé a reci. Jejím hlavním účelem bylo uspokojit touhy středověkého recipienta po neznámých zemích, výji- 48 49 mečných osobnostech a jejich neobvyklých osudech a dobrodružstvích. Podobný chatrakter měla a stejnou popularitu si získala Kronika wszyst-kiego šwiata (1551) - první polský pokus o zaznamenání obecné historie od starozákonných časů až po autorovu současnost. Za Bielského života vyšla dvakrát (1554 a 1564) a po jeho smrti ji vydal syn Joachim (1597) v dosti pozměněné podobě, protože se snažil zastřít protestantské postoje svého otce. Vedle moralit je Bielski autorem i satir, z nichž nejvíce povedenou je Rozmowa nowych proroków, dwu baranów o jednej glowie (1566 -67). Zachovala se jen ve zlomcích, z nichž je patrné, že se spolu baví kamenné beraní hlavy domu na krakovském náměstí (Dom Pod Baranami), jež komentují nejen rach na rynku, ale zajímají je i důležitější věci jako války, šlechta a její vztah k státu, život nevolníků aj. Chybí zde kritika kléru, zřejmě opět důsledek synových úprav (vydání z 80. let 16. století). První desetiletí 16. století je v Polsku obdobím velké aktivity šlechty, jež důsledně směřovala k získání primátu vlády. Osmělena ziskem významných privilegií, snažila se silná a početná střední vrstva překonat moc magnátstva a bohatého duchovenstva, zároveň však usilovala o svůj podíl v kultuře. Zásadním problémem se v té době stalo konstituování národního jazyka a vymezení jeho místa v rozvoji polského písemnictví. Vznik národních literatur (literatur v národním jazyce) je v této době zjevem celoevropským. Polsko netvořilo výjimku, jen se zde tento proces vyznačoval silným politickým akcentem. Uspokojování potřeby textů v polském jazyce se přirozenou cestou spojovalo s vymezením role církve ve státě a jejího vlivu v kultuře a politice. Nezanedbatelnou roli sehrála v tomto případě reformace, jejíž působení bylo v Polsku více než patrné. 4. PUBLICISTIKA A HISTORIOGRAFIE (MODRZEWSKI A ORZECHOWSKI) Politický boj šlechty o stále větší podíl na řízení státu a s ním spojené požitky probíhal ve všech oblastech společenského života tehdejšího Polska. Postupně se zformovaly dva tábory: stoupenci a odpůrci tzv. exekučního programu, který v první polovině 16. století spojoval většinu polské šlechty. Jeden z významných exponentů tohoto programu Mikolaj Sienicki jej stručně charakterizoval takto: „(Aby) sprawa dobra i rzad po- spolitý wsz^dzie byly doma, a od postronnych pokoj, i tosmy egzekucja^ nazwali". Stoupenci tohoto programu vycházeli z předpokladu, že nad veškerou mocí v Království má panovat právo a snažili se jej navrátit do všech oblastí, kde je panovník a jeho vláda porušovali. K požadavkům exekučního tábora dále patřilo sjednocení všech zemí pod jagellonskou nadvládou (unie Polska s Litvou), pevnější začlenění Královských Prus do unie a rovnoměrné rozložení všech povinností (daní) vůči státu na všechny stavy. V exekučním programu figurovaly i požadavky týkající se kumulace významných funkcí v jedné osobě, zvýšení daní duchovenstvu, úprava církevní i světské soudní pravomoci, zajištění svobody vyznání apod. Tento proces odrážela nadprodukce nej různějších brožur, traktátů a satirických skladeb (vtipů) apod. Bylo mezi nimi možné nalézt i přemýšlivé texty, jejichž motivací byl hluboký a upřímný zájem o osud vlasti a jejích obyvatel. Vrcholem angažované publicistiky tohoto obsahu je dílo Andrzeje Frycze Modrzewského (1503 - 1572). Patřil ve své době k typickým všestranně teoreticky i prakticky vyzbrojeným vzdělancům. Svými následovníky byl nazýván „otcem polského demokratického myšlení". Když se v r. 1540 vrátil ze studií do vlasti, zaujala jej především otázka vzájemného vztahu církve a státu (zejména požadovaná sekularizace). Jeho první literární vystoupení se však týkalo jiného aktuálního problému: nerovného trestu za vraždu. Šlechtic za zabití nešlechtíce zaplatil pokutu a v případě zabití šlechtice byl potrestán ročním vězením; byl-li ovšem vrahem nešlechtíc (měšťan či venkovan), přišel o hlavu. Latinsky napsaná stylizovaná řeč po Ciceronově vzoru z r. 1543 je uváděna pod zkráceným titulem: ...Lascius, sive de Poena homicidii oratio prima (Laski, czyli O karze za me_žobójstwo mowa pierwsza), v níž vložil do úst už nežijícího sieradského vojvody Laského, jenž se tak stal mluvčím všech nespravedlivě popravených, své výhrady k nespravedlnosti porušující -podle něho - boží i lidský řád: Wiadomo równoczešnie, že chudopacholkom nie przysluguje ta swo-boda; oni ciagle maj 3. przed oczyma kar Kochanowski, I: Já dobré mysli vždycky chci užívat - Ja dobrej mysli zawždy chcij užywač, Fraszki wydane w Pradze w roku 1598 przez Bartlomieja Paprockiego, PIW, Warszawa 1981, s. 10-U 10> op. cit., s. 60-61 70 71 Písně mají jednolitější tón než frašky a jsou zařazeny do dvou svazků. Jsou decentnější, city a vášně jsou tlumené. Vedle milostných motivů se v nich vyskytují i politické úvahy, mají reflexívní, ale i zábavný charakter. Kochanowski často a s oblibou parafrázuje Horatia a Propertia. V písních autor vyjadřuje své ideály, životní hodnoty, k nimž se dopracoval nejen díky četbě antických klasiků a renesančních moralistů, ale i vlastní zkušeností. Patří k nim např. zdrženlivost, spokojenost s tím, co osud přináší, ctnost, rozum a štěstí i s jeho odvrácenou tváří, jíž lze čelit statečností a duševní harmonií. Půvabnou ukázkou náboženské lyriky je již zmíněný cyklus Czego chcesz od nas, Panie, zaTvve hojne dary..., který do češtiny přeložil už Jan Amos Komenský a zařadil ho do amsterodamského vydání svého Kancionálu (1659). Odtud jej přejal do populárního slovenského kancionálu Cithara sanctorum Jiří Třanovský. Ve vlasteneckých písních autor uvažuje o historických osudech národa a jeho vztahu k jiným národům. Tyto skladby mají často podobu projevu. Takovým rétorickým výbuchem, který byl vyvolán pobouřením a satirickým výsměchem, je Piesň V, již Kochanowski napsal po vpádu Tatarů do Podolí. Plamenný výlev hýří bohatou škálou řečnických prostředků, apostrofů, vykřičníků, řečnických otázek. Skladba vrcholí sžíravou ironií, založenou na travestii úsloví: Nowa^ przypowieác Polák sobie kupi, že i przed szkodík i po szkodzie glupi. Zcela odlišný typ poezie tvoří cyklus Piešň šwietojaňska o Sobótce, v němž došlo k zajimavé syntéze umělé a lidové poezie. Vznikl asi v 70. letech a byl součástí Písní. Kochanowski v něm navázal na starodávný slovanský pohanský obřad11, kdy se o svátku sv. Jana Křtitele (příp. letního slunovratu) zapalovaly na odlehlých místech (slovanský výraz „sobota", pocházející ze zaniklého výrazu „sob", který označoval něco osamoceného, lidem vzdáleného, označuje odlehlá místa, často vyvýšená - soboty) ohně, tančilo se, zpívalo a o půlnoci se plavily v potocích věnečky. Celá bohatá škála úkonů měla zajistit úrodu, plodnost, zdraví a štěstí po celý rok. Důležitou roli zde hrál oheň, jenž byl pokládán za nejúčinnější prostředek proti zlým silám. V selankovité čemoleské inscenaci slaví dvanáct panen svátek lásky a jednotlivě se vyjadřují k různým záležitostem (pochvalují si tanec, haní vojnu, protože jim bere milého apod.). Sobotka je také písní o zpívání: "'Zinkow, X: Krakowskie i Jurajskie (wybór) podania, legendy, zwyczaje, wyd. Platan, Kraków 1994, wyd. II, s. 207-211 Spiewa žeglarz w cudze strony Naglym wichrem zaniesiony; I oracz ubogi ápiewa, Choc od pracej až omdlewa. Spiewa slowik na topoli A w sercu go przedsi? boli Dawna krzywda; mocny Bože, Iž z czlowieka ptak byč može! Je zde mnoho lidových výrazů a lidový je i osmislabičný verš, který signalizuje venkovskou - do jisté míry archaickou - atmosféru prostých popěvků. Kochanowski zde poprvé veřejně vystoupil jako obránce a propagátor lidového obyčeje, jako umělec, který vědomě využívá podnětů z lidové kultury. Kochanowski nejspíše podvědomě toužil změřit síly své poetiky se všemi estetickými normami antiky, včetně tragédie a eposu či epopeje. Zřejmě se pokoušel o překlad homérske Iliady, protože se v jeho literární pozůstalosti nalezl poměrně zdařilý úryvek, nazvaný Monomachyja Parysowa z Menelausem. Z let 1562 - 63 zřejmě pochází 300 veršová skladba, jejímž námětem se stala událost, která vzrušila tehdejší polskou veřejnost. Skladba se jmenuje Pamiatka wszytkimi cnotami h oj nie obdarzonemu Janowi Baptyšcie hrabi na Teczynie ... a je věnována památce diplomata, který se zamiloval do švédské princezny Cecílie a cestou za ní byl zajat dánským loďstvem, uvězněn a ve vězení ponechán na pospas smrti. Další významnou historickou událost, lenní hold knížete Albrechta II. Fridricha polskému králi v r. 1569 v Lublině, oslavil poemou Proporzec, albo Hold pruski. Patetickou panegyrickou skladbou je také Jazda do Moskwy o vojenských úspěších knížete Radziwilla na teritoriu moskevského knížectví v r. 1581. Už od antiky se datující záliba v heroikomic-kém eposu našla svůj odraz v Kochanowského spise Szachy, jenž vznikl někdy před r. 1567 a byl inspirován dílem klasika tohoto žánru Marca Girolama Vidy (1480 - 1566) Scacchia ludus z r. 1527. Homérskym stylem je zde líčena šachová hra, kterou prý vynalezli bohové Apollón s Merkurem. Vidovo dílo si získalo rychle popularitu, vyšlo i v češtině a jeho příklad nalezl následovníky: v Cechách v době nár. obrození takto básník František Turínský prezentoval taroky, v Polsku Adam Mickiewicz podobně propagoval vrhcáby. Šachové klání Kochanowského spisu se odbývá na dvoře dánského krále Tarsa, kde se o niku jeho dcery střetnou nej-lepší z uchazečů Fiedor a Borzuj: 72 73 Mé srdce touží vylíčit zde klání, v němž není třeba zbraní, bez brnění, bez arkebuz i koulí ten boj se může vystříhat všech boulí.12 Tři Kochanowského nej významnější díla vznikla se vší pravděpodobností v Cernolesí, máme na mysli tragedii Odprawa poslów greckich, Psalterz a Třeny. První z nich vyšla tiskem ve Varšavě v r. 1578 a byla téhož roku už 12. ledna v Jazdowě u Varšavy při příležitosti sňatku korunního podkancléře Jana Zamoyského a Krystyny Radziwillové inscenována. Režie se ujal lékař Wojciech Oczko a v řadách herců se prezentovali mladíci z nejlepších rodin. Tragédie Odmítnutí řeckých poslů je důkazem zájmu básníka o řeckou kulturu a je sepsána v duchu experimentálních snah polské renesance. Je dílem politickým ve smyslu morálně politických úvah, jež se týkají existence a fungování státního organismu. Problém vzájemného vztahu lidské morálky a státní moci, otázka povinností jedince, jež na jeho bedra klade aktuální historická situace, a vzájemného střetu zájmů individua a společnosti, to všechno tehdejší společnost živě zajímalo. Kochanowski se inspiroval Illiadou, z níž vybral motiv odmítnutí vydat řeckým poslům Helenu, již unesl Aleksander (Paris), atak rozhodl o dalších osudech Troje. Ústředním konfliktem tragédie je střet názoru Antenora, hrdiny, který preferuje zájem státu, a Aleksandra rozhodnutého Helenu nevydat za žádnou cenu. Starověká Trója se stala v Kochanowského pojetí příkladem státu ohroženého záhubou vzhledem k morálnímu stavu jeho obyvatel. Přestože se autor jinak řídil zásadami kompozice antického dramatu (jednota místa, času, akce), nezkonstruoval explicite katastrofu, ale naznačil její nevyhnutelnost. Využil jenom expozice konfliktu, soudě že si znalý čtenář nebo divák důsledky anachie a morálního úpadku domyslí. Napomoci mu v tomto může Kasandřin monolog-věštba o záhubě Troje. Vedle Kasandry je další důležitou postavou (protagonistou) dramatu chór. Funkcí chóru, jenž tvoří trojské panny, není jako u Aristotela zasahovat do děje a podílet se na konfliktu. Chór je v Odmítnutí euripidovsky autonomní, statický a s postavami s výjimkou Kasandry nekomunikuje. Vyhlašuje proti tomu morální a politické zásady; např. ve své drahé písni: „Wy, którzy pospolitý rzeczq. wlada-cie ..." se obrací k vládnoucím špičkám státu, jež nesou zodpovědnost za jeho osud, a vyzývaje, aby více než o vlastní prospěch dbali o zájem společenský. Odmítnutí je dílem v Polsku umělecky průkopnickým, je první v národním jazyce sepsanou originální tragedií. 12> Kochanowski, J.: Šachy, Odeon, Praha 1979 (přel. O. Hostovská), s. 9 Rok po Odmítnutí vyšel tiskem Psalterz zwany Dawidowym (1579). Šlo o umělecky i filologicky velice komplikovaný úkol. Je všeobecně známo, že práce na překladech (parafrázích) žalmů trvala básníkovi osm let. Ovšem svým originálním řešením vytvořil Kochanowski monumentům staropolské náboženské lyrice. Základem jeho překladu se stala parafráze latinských žalmů skotského původu (George Buchanan), ale nepochybně se seznámil i s jinými polskými a evropskými překlady. Biblický základ mu nikterak nebránil stylizovat text v antickém duchu - vedle adorace boha jako tvůrce a umělce a rozumného demiurga všehomíra se zde objevují i nové stylizace boží existence: Chmury - Twój wóz; Twe konie - wiatiy niescignione: Duchy - poslancy; sludzy - gromy zapalone. Tematika žalmů je rozmanitá a žánry se vzájemně prolínají: pokání, poděkování, zlořečení, blahoslavení, lamentace, proroctví aj., čímž je obohacován jejich poetický jazyk. Kochanowského překladová adaptace stírá exotické vyznění vzorů, zmírňuje vášnivá zlořečení a nenávist vůči nepřátelům, čímž se prohlubuje antropomorfizace božího působení a existence - zmenšuje vzdálenost mezi člověkem a bohem. Kochanowského žalmy jsou racionální a optimistické, protože ani zde v sobě nezapře erudovaného humanistu, v jehož díle koexistují tři aspekty: filozofické myšlení, filologická erudice a literární kultura a tradice. O popularitě Žaltáře ve staropolské i pozdější literatuře existují mnohá svědectví. V r. 1580 byly vydány Melodiae na Psalterz polski vynikajícího hudebního skladatele 16. století Mikolaje Gomólki. Nej výraznějším však oceněním tohoto díla, zejména jeho religijní univerzality bylo jeho užívání jak katolickými, tak protestantskými centry (včetně ariánů). V r. 1580 byly vydány Třeny (Smutky, Žalozpěvy), jistě nejznámější Kochanowského dílo, které se stalo příkladem a symbolem trvalých hodnot v literatuře a nejlépe odolávalo zubu času. Uršula zemřela v r. 1579, i když o jejím krátkém životě nemáme ani jeden doklad s výjimkou Žalozpěvů. Zajímavé je, že až do doby polského romantismu byly populárnější Písně, Frašky a Žaltář, pak už setrvávají na výsluní až dodnes Třeny, jež jsou osobitým dílem i na pozadí Kochanowského lyriky. Představují sumarizaci nejosobitějších, intimních a individuálních tónů jeho „loutny", i když mají veškeré znaky renesanční lyriky a zrodily se ze závazných pravidel tehdejší literární konvence. Přesto jimi dodnes proniká proud citu a vzrušení. Jsou dílem opředeným legendami, jež dodalo impuls mnoha oblastem umění a lidského konání. Už romantiky vzrušoval spor o spon- 74 75 tánní či literární charakter erupce otcovského smutku nad smrtí malé Uršulky. Mnoho odborných prací bylo věnováno filologické i psychické genezi díla. Novější bádání zdůraznila, že nelze Žalozpěvy interpretovat jen jako drama otce, který oplakává ztrátu dítěte, ale spíše jako světonázorovou krizi a doklad změny postoje individua, jenž je spojen s hlubokým životním otřesem, jemuž dal ve svém vrcholném díle výraz. Neobvyklost Žalozpěvů charakterizuje i jejich „obrana" vydavatelem Janem Januszowkým, litery napsal: „Ten wielki i zacny poeta polski ... zostawil Třeny; lekkie, rzeka^ podobno; ja nie wiem; afektu ojcowskiego przeciw dziatkom w tej mierze upatruj?, którego nie widz?, by kiedy kto lepiej wyrazič mógl i umial". Dětský hrdina vtrhl do literatury a umění společně s rozšířením jejích horizontů a expanzí světské tematiky. Atmosféra humanismu přála rodinným citům, jejich umělecké manifestaci. Pro renesanční sochařství jsou například příznačné i náhrobní skulptury rodičů s dětmi (např. náhrobek L. Nagórského se synkem ve varšavské katedrále z r. 1571). Originalita Kochanowského epicedia (posmrtný žalozpěv) spočívá nejen v tom, že byla do literatury uvedena neobvyklá hrdinka, která nesplňovala požadavky důstojnosti a společenského postavení (persona gravis), v nezvyklém kompozičním uspořádání cyklu, ale také v psychologickém a sociálním realismu zobrazení dítěte, otcovského smutku a atmosféře rodinného zázemí, čímž byla bohatě překonána průměrná renesanční norma. Polskému básníkovi se podařilo v lyrickém díle vzájemně propojit intimní a obecnou (filozofickou) rovinu, jež se vzájemně doplňují, tvoří organickou jednotu a tím silněji působí na čtenáře. Formálně se Žalozpěvy skládají z 19 částí a mají dva vrcholy: forte žalu a smutku v části XI. a epické finále v žalozpěvu XIX. První žalozpěvy mají charakter expozice, kde se prozrazuje téma díla a hlavní problémy, oplakávání zemřelé se spojuje s hořkými úvahami o smrti, vzpourou proti ní, neustálým hledáním útěchy apod. Realistická linie Žalozpěvů, jež je plná detailů a dodává skladbě intimní, lyrický tón je spojena s postavou Uršuly. Její popis je všestranný a vyčerpávající, včetně gest, chování, oděvu, hraček i prvních zkomolených slovíček. Básník při popisu dítěte používá mazlivých slov ademinutiv. Zvláště emotivně vyznívá uvedení lidové písničky: „Jajužto-bie, moja matko, služyó nie b?d?." Atmosféru rodinného domu přibližují také další rodinní příslušníci jako je mlčící matka a žena básníkova a babička, která hraje významnou roli v závěru díla. V Žalozpěvech také poprvé autor zlehčí význam poetické slávy. Při prožívání žalu a smutku se vymaní z moci literární konvence a probíjí se všemi rétorickými figurami a okrasami renesanční poetiky k citu - odříká se poetické slávy. Rodinná tragédie jako by vyhrotila otázky, které si básník kladl už dávno předtím. Jeho etický racionalistický systém prošel náročnou zkouškou. Účtuje se stoickou filozofií j ako nereálnou amrzačící lidskou přirozenost (Žalozpěvy IX., XVI. a XVII.V stejně jako s vlastní minulostí a předchozí podobou vlastních názorů. V Žalozpěvech se objevuje takové pojetí lidské přirozenosti, jež připouští slabost, počítá s ní, nebere ohled jen na rozum, ale i na srdce a pláč a smutek v neštěstí pokládá za přirozené právo. Abstraktní racionalismus stoiků totiž razil koncepci všestranného člověka, jehož předností je vyváženost rozumu a srdce. V hledání útěchy se básník střídavě obrací k rozumu, bohu (zejména v Žalozpěvu XVIII.), až v poslední části se mu zjevuje jeho matka s Uršulouv náručí a radí mu, jak se vyrovnat s prožitým neštěstím. Jedná se o apel burcující statečnost a soudnost, jež musí zmírnit jakýkoliv žal, postulát života podléhajícího zákonům přírody a uznávající její práva. Truchlící syn se z jejích úst dozvídá životní moudrost (maximu): „Ludzkie przygody, Ludzkie nos!" Tato sentence pochází z Cicerona (hu-mana humane ferenda) a stala se mottem Žalozpěvů. V Žalozpěvech silněji než ve Fraškách a Písních zazněla originální nota Kochanowského poezie, vlastního literárního objevu, jímž se cyklus věnovaný Uršule nepochybně stal. Humanismus této skladby není poklidný, ale je vítězný, protože vychází z dramatické koncepce lidského osudu, plného konfliktů a zklamání, a počítá s utrpením a neštěstím. K historickým zásluhám Jana Kochanowského patří zformulování moderního programu národní poezie, jenž svou tvorbou prakticky uskutečňoval. Nevyhýbal se latinské tvorbě, ale tvořil v národním jazyce a na základě antických vzorů vyjadřoval humanistické ideály své doby. Dokázal ve svém díle spojit dvě odlišné linie renesanční poezie - latinskou a polskou - a zároveň tuto syntézu dovedl k vrcholům artismu s vědomím její důležitosti. Díky rozsáhlé kulturní erudici dokázal zformulovat vlastní zralý poetický program. Stejně jako jiní umělci té doby byl přesvědčen o hodnotách vlastního díla, o jeho významu a důležitosti. Vyjádřil své přesvědčení mnohokrát, zejména ve známé dedikaci Žaltáře příteli a mecenáši Piotru Myszkowskému: „Tymžeš mi serca dodal, žem si? rýmy swymi Wažyl zetrzeč z poety znakomitszymi I wdarlem si? na skal? pi?knej Kalijopy, Gdzie dotychmiast nie bylo znaku polskiej stopy." Forma dedikace přímo zvoní pocitem moderního individualismu a vlastenecké pýchy. V elegii Muza, která začíná slovy: 76 77 „Sobie spiewam a Mužom. Bo kto jest na ziemi, Co by serce ucieszyc chcial piesniami memi?" označil Kochanowski postavení básníka za životní poslání, které je významnější než pohrávání osudu. Z toho vyplývalo, že je třeba si vlastní tvorby vážit víc než hmotných statků, funkcí a moci. Začíná se tu rýsovat protiklad mezi básníkem (umělcem) a davem, který si tvorby necení. Kochanowského poetické vyznání dokládá zásadní kvalitativní přeměnu, k níž došlo v polské kultuře v epoše renesance. 7. BAROKNÍ TENDENCE V DÍLECH RENESANČNÍCH AUTORŮ Ve stopách Kochanowského kráčel ve své tvorbě o dvacet let mladší a předčasně zemřelý Mikolaj Sep Szarzyňski (okolo r. 1550 - 1581), jehož Rytmy, abo Wiersze polskie vydal dvacet let po jeho smrti bratr Jakub a Mikulášův zpovědník Antonín z Przemysla. Ač tvořili s Kocha-nowským v téže době, byla Szarzyňského tvorba tak odlišná, že na něj bylo pohlíženo jako na básníka přechodu mezi renesancí a barokem. Přes své mládí si získal úctu díky talentu, schopnostem a náboženské horoucnosti. Mnoho jeho prací se ztratilo a u dalších je jeho autorství sporné. Vyznával různé žánry, od epitafů přes vlastenecké a náboženské písně až po cyklus sonetů, který byl velice náročný a vymykal se dobovým normám a vzorům. Fascinovalo ho téma smrti, spasení a boha jako jediné šance na záchranu lidské duše, vydané na pospas satanovi, hříšnému světu a tělu. Ve svých žalmech neustále zdůrazňoval rozdíl mezi člověkem a bohem - protireformační pesimismus v pohledu na lidskou přirozenost. Sejp Szarzyňski byl básníkem reprezentujícím metafyzickou poezii; „barokní poetiku v renesančním šatu" (J. Bloňski). Velkým obdivovatelem Kochanowského byl zprvu městský radní a pak starosta Lublina Sebastian Fabian _ Klonowic, zvaný Acernus (kol. r. 1545 - 1602). Po jeho skonu napsal Žale nagrobne na šlachetnie urod-zonego i znacznie uczonego meža, nieboszczyka pana Jana Kocha-nowskiego (1585), aniž by svůj velký vzor nějak napodoboval. Bukolický žalozpěv je psán v Theokritově duchu, protože adresátem jeho smutku je celý svět. Zajímavý je latinský popis cesty po Červené Rusi Roxolania (1584), který do polštiny přeložil Ludwik Kondratowicz. V polštině napsal více děl, pozornost si zaslouží dvě: Flis, to jest Spuszczanie statków Wislž{ i inszyrni rzekami do niej przypadajacymi (1595) a Worek Judaszów (1600). První líčí cestu nákladů s obilím po Visle do Gdaňská, daihé je moralizátorský traktát, jakási svérázná encyklopedie zla. Jedním z posledních velkých básníků soumraku polské renesance byl Szyrnon Szymonowicz, řečený Simon Simonides (1558 - 1629), i když i v jeho tvorbě se začínají prosazovat barokní tendence. Pro jeho další život a tvorbu bylo významné setkání s Janem Zamoyským, jemuž později věnoval mnoho prací. Pomáhal mu se založením a obsazením akademie v Zamošci. Po Zamoyského smrti vychovává jeho syna a akademii věnuje svou sbírku 1428 knih. Tvořil především v latině: poema Divus Stanislaus (před r. 1583) je věnována sporu krále Boleslava Smělého s biskupem Stanislavem. Po smrti Jakuba Górského napsal na jeho počest Naenia funebris (1586) a na tradice Senekových a Euripidových moralit navázal tragédií Castus Joseph, 1587 (Cudný Josef). Opatřen přízní Jana Zamoyského píše Flagellum livoris 1588 (Bicz na zawiáč...) - devatenáct písní v Horatiově stylu, v nichž se mísí prvky křesťanské s mytologickými a antickými. Jeho nej-významnějším dílem jsou však Sielanki (1614), v nichž navazuje na Piešn áwietojansk^ o Sobótce Jana Kochanowského a dále rozvíjí literární žánr, který nalezl v dalších stoletích velkou oblibu. Volně parafrázuje pastýře a pastýřky podle antických předloh (Vergilius), i když se mu často do tohoto stylizovaného antického světa dostává živá realita polského venkova, každodenní práce, ale také morální aspekt ve střetu prostého žence s šafářem (Žeňcy). Předzvěstí barokní poetiky jsou některé naturalistické scén}'. Szymonowiczowa sbírka odehrála významnou roli v rozvoji tohoto žánru. Přišel s hotovým vzorem a do dialogů svých pastýřů vnesl prvky převzaté ze současného života, čímž se mu podařilo překonat dosud uznávané konvence tohoto původem antického schématu. 8. RELIGIJNÍ PRÓZA PIOTRA SKARGY Bezkonkurenčně nejpopulárnějším polským autorem 16. a 17. století byl kněz Piotr Skarga Pow§ski (1536 - 1612), typický představitel prvního pokolení polských jezuitů, a jeho nejčtenějším dílem Žywoty šwietych, poprvé vydané v r. 1579 ve Vilně. Skarga proslul j ako vynikající kazatel, 78 79 teolog, hagiograf, ale také jako učitel a organizátor jezuitských kolejí. Pocházel z Mazovska ze zchudlé šlechtické rodiny. Do řádu vstoupil v Římě a po návratu do vlasti zahájil svou všestrannou činnost, jejímž základem byl neúprosný boj proti všem formám hereze. Skarga zastával funkci rektora jezuitské akademie ve Vilně a od r. 1588 až do své smrti působil jako dvorní kazatel Zikmunda III. Vasy. Žywoty šwietych částečně zpracoval podle latinské předlohy Lorenza Suria, ale inspiroval se i jinde. Do svého díla zařadil svatořečené i kanonizované Poláky a mučedník)', kteří položili život za víru v boji proti protestantům. Největším úspěchem u čtenářů se však mohou pochlubit Kázania sejmowe, jejichž ohlas u mnoha pozdějších generací recipientů výrazně překročil jejich aktuální význam. Okolo Skargovy osobnosti vznikla postupem času romantická legenda, v níž byl kazatel prezentován jako věštec, který neúnavně pranýřoval hříchy svých bližních a předpověděl zkázu polskému státu. V r. 1595 vydal Kázania na niedziele i šwi$ta calego roku a po dvou letech k nim připojil několik kázání, která vyšla i v r. 1600 jako součást Kazan o siedmiu sakramentach a v r. 1610 i ve sbírce Kazaň przygodnych. Tato kázání se týkala problémů, jež měl vyřešit sněm ve Varšavě v r. 1597 (posílení vlády, turecké nebezpečí a zejména zajištění reálné svobody vyznání v duchu varšavské konfederace z r. 1573). Jednání skončilo fiaskem a obratný kazatel Skarga, rigidní moralista, talentovaný demagog a skvělý řečník zkonstruoval své intuitivní vize, které tak hluboce zasáhly citlivá místa polské společnosti: Nastapi postronny nieprzyjaciel, jawszy si? za wasz? niezgod? i mówič bedzie: „Rozdzielilo si? serce ich, teraz pogina/'. I czasu, tak dobrego do waszego zlego, a na swoje tyraňstwo pogodnego, nie omieszka. Czeka na to ten, co wam zle žyczy, i b?dzie mówil: „Euge, euge, teraz je požerajmy, teraz posliznela si? noga ich, odjac si? nam nie moga_" ... Ziemie i ksi?stwa wielkie, które si? z Koróny zjednoczyly, w jedno cialo zrosly, odpadne i rozerwač si? dla waszej niezgody musz^. ... J?zyk swój, w którym samým to królestwo mi?dzy wielkimi onymi slo-wieňskimi wolne zostalo, i naród swój pogubicie, i ostatki tego národu, tak starego i po šwiecie szeroko rozkwitnionego, potracicie, i w obcy si? naród, który was nienawidzi, obrócicie, jak si? inszym przydalo. Snadno si dokážeme představit, jaký dopad na lidskou psychiku asi měla tato slova v dobách, kdy bylo Polsko a jeho obyvatelé ohroženi ve své existenci. Skarga nebyl jasnovidcem, jen velmi obratně využíval biblic- kých podobenství ve formě katechetických a publicisticky orientovaných kázání. 9. POČÁTKY POLSKÉHO DIVADLA Epocha renesance poskytla středověkému člověku, který zaujímal dosud vyhrazené mu místo v přírodě a cítil se její součástí, více dramatických podnětů než období předcházející. O lidové kultuře se nám dochovalo jen velmi málo autentických informací, snažíme se proto o rekonstrukci s pomocí přeživších reliktu. Aby situace nebyla příliš jednoduchá, prolínají se zde prvky fixované tradicí s fenomény, jež se postupem doby staly součástí oficiální katolické ideologie (doktríny). Obecně lze konstatovat, že během 14. století došlo ke zformování dvou konvencí, které spolu kupodivu relativně dlouhou dobu koexistovaly. První můžeme označit za drama regulérní (aristotelovské), jež vychází z tradice řeckých a římských autorů a jeho teoretickou základnu tvoří Aristotelova Poetika. Během 16. století jej autoři rozvinuli do podoby humanistického dramatu, v němž dále rozvíjeli Aristotelovo pojetí (nadřazenost tragédie nad komedií, jednota obsahu a formy apod.). Druhá konvence je starší, protože informace o aristotelovských zásadách dorazila do latinizované Evropy až prostřednictvím arabské recepce během 12. stol. Nikterak to však nebránilo vzniku liturgického divadla, jehož obsahem byly zdramatizované úryvky evangelií či části liturgických obřadů během roku (zejm. Velikonoce) - drama neregulémí (nearistotelovské). Žánrově se vyhranilo v mystérium, moralitu a masopustní hni (drama). Humanistické drama se v Polsku objevilo nejprve v latinské podobě v první polovině 14. stol.; bylo buď originálním dílem původem cizích humanistů, nebo překladem či adaptací antických předloh (Terentius, Plautus, Euripides, Seneca). O těchto autorech se přednášelo v akademii a byli inscenováni na dvoře Zikmunda I. (asi od r. 1506). První důvěryhodnější infonnace o divadelním představení pocházejí z r. 1522, kdy bylo u panovnického dvora předvedeno drama německého humanisty Jacoba Lochera Iudicium Paris de porno aureo (Sad Parysa, królewi-cza trojaňskiego), nejstarší známý polský dramatický text, který vyšel latinsky tiskem v Krakově ještě téhož roku (polsky pak v r. 1542). Školní a jezuitské divadlo bylo provozováno v Poznani, Elbk\gu, Toruni a Gdaňsku. Nej významnějším scénickým dílem polské renesance se stala 80 81 tragédie Jana Kochanowského Odmítnutí řeckých poslů (viz str. 101-102). Značně ztížené podmínky měla humanistická komedie, protože neexistovala stálá divadelní scéna, divadlo tak bylo záležitostí příležitostnou a komediální žánr ani ve své nobilitované podobě (comoedia erudita) neměl na růžích ustláno. Komediální soubor a scéna se zformovaly až ke konci 16. století, avšak v odlišné teatrální konvenci (teatr rybaltowski). Přesto je známa polská humanistická komedie, vytištěná v r. 1597 v Zamošci, Potrojný (Třígroš) Piotra Ciekliňského (1558 - 1604), jež byla parafrází Plautovy komediálně satirické morality Trinummus. Z velikonočních představení a pašijových her se postupně rodila představení, která byla uváděna mimo kostely na veřejných prostranstvích, oživována byla světskými výjevy a postavami a v řadách předvádějících neustále stoupal počet žáků, bakalářů, ale i měšťanů a řemeslníků. Za nej-významnější polské mystérium je pokládána História o Chwalebnym Zmartwychwstaniu Paňskim (zv. též Czestochowski Dialog), jejímž autorem byl zřejmě Mikolaj z Wilkowiecka (viz též s. 44). Skládá se z prologu a šesti částí a díky své dramaturgické nápaditosti, živosti jazyka a akčnosti vzbuzuje její realizace zájem dodnes. Nejvíce a nejpestřeji zastoupeným dramatickým žánrem v Polsku 16. stol. je moralita, která díky své formální stránce (alegorické a personifikované postavy např. Dobra, Zla, Víry, Lásky, Hereze aj.) maximálně vyhovovala literárnímu či dramatickému ztvárnění religijních, morálních a ideových sporů polské společnosti v 15. a 16. stol. Patří sem traktáty a dialogy M. Reje (viz též s. 79 - 88) a dílo Marcina Bielského (viz též s. 65) Komedyja Justýna i Konstancyjej (1557), která se od raných moralit liší zvýšenou aktivitou protagonistů, jimiž je Otec a jeho dvě děti: Justýn (z lat. iustus - spravedlivý) a Konstancie (z lat. constantia - statečná, přen. i svědomí). I další vystupující jsou nositeli určitých vlastností: některé zjevně (nomen omen) jako Bakchus, Stáří či Pomsta, jiní zpro-středkovaněji: Vdova (osamělost), Otec (zkušenosti). Zajímavé je, že je jejich verbální projev umocněn ještě určitým typem verše: třináctislabičný slouží k prezentaci názorů (Otec, Stáří, Moudrost), desetislabičný k jejich většímu důrazu, příp. výhrůžce (Justýn, Konstancie, Nemoc, Láska, Poslušnost), osmislabičný je vyhrazen hádce, sporu, urážkám (Bakchus, Pomsta, Stud, Vdova aj.). Bielski zde prezentuje střet názorů dospívajících dětí, které se mají rozhodnout, jakou životní cestu zvolí, a jejich otce, jenž se jim pomocí personifikovaných postav, vstupujících do sporu, pokouší radit. Reprezentativní ukázkou masopustního dramatu (karnevalové hry, něm. Fastnachtspiel) je Tragédia žebracza nowo uczyniona (asi před r. 1551), z níž se zachovalo jenom torzo. K dispozici ale máme český překlad Tragedie neb hra žebrací (nebo také Komedie o žebrácích hodujících a kupci, s kterým půtku měli), který byl vydán v r. 1573 (dále pak v r. 1608 a 1619) společně s překlady Rejových veršovaných dialogů, což svědčí výmluvně o zájmu české strany o tehdejší polskou produkci. Děj skladby se odehrává v obci Potok u Čenstochové, kde se žebráci dostanou do sporu s Kupcem, který je uráží a dostane zato co proto. ICdyž si pak na ně stěžuje u rychtáře, dostává se mu šalamounské odpovědi: Sluchajcie mego wyroku: Zyszko, badž o jednym oku, Abys sie z Kupcem pogodzil, W niczym mu wi?cej nie szkodzil. Szczudlu zasutnijcie nog?, Inaczej sa_dzic nie möge. Chromemu utnijcie r?ce, Niech Kupca nie bije wi?cej. A wy zasi?, staré baby, Miejcie zawždy žywot slabý, Byšcie wiecej nie rodzily Žešcie tego Kupca zbily. j (přel. Józef Magnuszewski) í Celá hra se nese v duchu masopustního veselí a nevázanosti, jež umož- ňují na chvíli zapomenout na životní bídu, opovrhování a vysmát se boha-! tým a mocným. Tragedie žebrací je anonymní reprezentativní skladbou I velice produktivního měšťansko-plebejského proudu v 16. století, který ! přivedl k zájmu o divadlo širší publikum díky navázání přímého kontaktu herců s diváky a aktualizací her v žertovné, satirické až komické podobě, i Připomeňme, že kočovní herci, mimové aj. se spojovali v spolky a různá I bratrstva a v letech 1535 - 1538 vydali v Krakově svůj statut tzv. j Frantowe prawa (podle českých Frantových práv). Výraz frant se v j Polsku stal synonymem pro šibala a dobrého kumpána, jenž se postavil do i řady po boku už zavedených plebejských hrdinů jako Ezopa, Marcholta j a Enšpígla. I i 82 83 10. ZÁVĚR Renesance zrodila mnoho životaschopných talentů a zasáhla všechny oblasti kulturního života v Polsku. Skromné začátky polského písemnictví dovedla k nebývalému rozkvětu. Renesanční tvůrce je sebevědomý, erudovaný a všestranný. Na literární mapě polské renesance vedle sebe koexistují díla psaná latinsky i polsky, přičemž polská nemají tak vyhraněně „propagační" charakter, jsou více spjata se společenskými a politickými problémy země. Pro středověk tak příznačná dvojjazyčnost přetrvává, kvalitativně k lepšímu se mění literární produkce. Prosazují se žánry, které čerpají z lidové tradice, zvyšuje se počet literárně potentních měšťanů a plebejců, jež vytvářejí hrdiny, stojící v opozici vůči starším literárním vzorů. Nové žánry přicházejí s novým obsahem, novou vizí světa a novým ideálem člověka a občana. V poslední čtvrtině 16. stol. se objevují nové tendence, které vycházejí ze studií římských historiků a ztotožňují slovanské předky polského etnika se Sarmaty, bojovnými jezdeckými kmeny, které ze svých původních sídel mezi Donem a dolní Volhou pronikly od Dněpru až po Vislu a podmanily si domácí obyvatelstvo. Skutečný sarmatismus jako ideologie polské šlechty, jako glorifikace vlastního stavu, jeho historické a politické funkce se plně prosadí až v 17. století. Časem zdůrazňování jeho iracionálního aspektu dovede polskou společnost až k ideologii národního me-sianismu. Ideologie sarmatismu je důsledkem renesance, protože šlechtice ovládl kult antiky a vzrůstala potřeba takového povědomí (Miechowita, Bielski, Stryjkowski, Sarnicki aj.). Součástí sarmatské mentality se stala manifestace rovnosti uvnitř šlechtické komunity, která čím víc se jevila jako iluzorní, tím více přidávala na hlase. Posílení této myšlenky sledovala mnohá z děl známého heraldika a panegyrika, historika a dobrodruha Bartolomieje Paprockého z Glogol (kol. r. 1543 - 1614), původem polského šlechtice, který v 80. letech 16. století v Polsku podporoval kandidaturu Habsburků na polský trůn. Po jejich neúspěchu byl nucen emigrovat a pobýval a tvořil v českých zemích. Svá díla psal polsky a česky a jsou žánrově i obsahově velmi různorodá. Psal poezii i prózu, literaturu náboženskou, moralistní, didaktickou, naučnou, politickou i zábavnou. V dějinách polské literatury patří mezi druhořadé autory, protože jeho originální tvorba je spíše průměrná. V českém literárním kontextu jsou oceňovány některé stránky jeho spisovatelského úsilí: díky němu zdomácněly v české literatuře některé původně polské žánry, je pokládán za zakladatele české heraldicko-genealogické literatury a ceníme si jeho úvah na téma slovanské vzájemnosti. Bývá zahrnován mezi autory pozdní renesance, v jejichž díle se už prosazují barokní tendence. Česky psaným spisům předcházejí starší Gniazdo cnoty, vydané v Krakově v r. 1578, a Herby rycerstwa polskiego, vydané tamtéž v r. 1584. K dějinám Čech, Moravy a Slezska se vztahují Zrcadlo slavného markrabství moravského, vydané v Olomouci r. 1593, Diadochos, id est succesio, jinak posloupnost knížat a králův českých (Praha 1602) a konečně Stambuch slezský (Brno 1609). Nepopiratelným přínosem Paprockého je propagace polské literatury v Čechách. Významné místo v tomto případě patří sbírce: „...žartów, uciesznych przykladów w rožných przypadkach i zdarzeniach, ku pocie-szeniu ludzkiemu", jak charakterizuje Novou kratochvíli (viz s. 70-71) sám autor. Obsahem je málo původní, ale zato podává přesvědčivé důkazy, jak inspirativní byla tvorba velikánů polské renesance: Mikolaje Reje a Jana Kochanowského. Na tvorbu největšího zjevu polské renesance navázal i v moralitě Třinácte tabulí věku lidského (1601). Paprocki ve své době představuje kvantitativní vrchol zájmu o literární tvorbu našich severovýchodních sousedů, méně však už kvalitativní. V rámci polsko-českých a česko-polských kulturních'kontaktů připadla české literatuře na počátku úloha významného (ne však jediného) prostředníka při seznamování s úspěchy středoevropské kultury. V latinsky psané hagiografické tvorbě se soudí, že autorem nejstaršího života sv. Vojtěcha Versus de passione sancti Adalberti byl jeho bratr, první hnězdenský arcibiskup Radim-Gaudenty.13 Z relací prvních kronikářů je sice patrný nepříliš příchylný vzájemný vztah obou etnik, přesto v praxi existovaly čilé kontakty a výměna informací mezi církevními hodnostáři a kláštery. České vlivy, zejména jazykového charakteru, můžeme nalézt v textu významných liturgických památek ze 14. století jako jsou Kázania svvi?tokrzyskie a Psalterz florianski. Vzájemná výměna informací nej-různější provenience sílí ke konci 14. století, kdy na pražském vysokém učení studuje velký počet Poláků. Vliv Karlova učení na konstituování krakovského studium generále je také více než patrný. Husitská ideologie byla sice polskou katolickou církví oficiálně odmítána, ale mnoho polských sympatizujících z řad rytířstva i plebejců aktivně působilo v Čechách v husitských houfcích. Husitství nacházelo sympatie i v samotném Polsku (Kujavy, Velkopolsko i Malopolsko). Taktéž reforma českého jazyka nezapadla bez ohlasu. V 16. století nachází polská zemanská poetická tvorba odraz v díle Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic a naopak se např. Biernat z Lublina inspiruje ve svém Králík, O.: Filiace vojtěšských legend, Praha 1971 84 85 Dialogu Palinura s Charonem (kol. r. 1536) českou verzí latinského Pseudo-Lukiana Mikuláše Konáče z Hodiškova. Z kancionálu Jana Roha Písně chval božských (1541) vychází editorsky Jan Seklucjan v díle Piesni duchowne i nábožne (1547). Tato inspirace je významnější tím, že Jednota bratrská sehrála v cesko-polských kulturních stycích v drahé polovině 16. stol. stěžejní roli. Po vyhnání příslušníků a kazatelů Jednoty z Čech v r. 1547 se jich mnoho usadilo ve Velkopolsku, kde pokračovali ve své učitelské, literární i kazatelské činnosti. Péčí Alexandra Aujezdského byl v r. 1561 vytištěn tzv. Kancionál šamotulský (podle to~ ponyma Szamotuly). Z mladších potomků emigrantů se pak rekrutovali už polsky píšící autoři: Szymon Teofil Turnowski, jeho bratranec Jan a bratři Matěj a Jan Rybiňští. Tento proces přinášel i opačný efekt. Na sklonku 16. století přeložili čeští bratři kalvínskou Postyllu Grzegorze ze Žarnowce a do svých kancionálů často zařazovali překlady polských textů. S ohledem na současný stav bádání pokládáme za prvního polského autora přeloženého do češtiny Jana Glogowczyka, jehož Extertitium ve-teris artis bylo česky pod titulem Praktika vydáno v r. 1503. Česká historiografie v postavách Václava Hájka z Libočan a Daniela Adama z Veleslavína čerpala z děl polských historiků a kronikářů (např. Miechowity, Kromera a dalších). Už zmíněná Tragedie žebrací byla vydána kolem r. 1573 litomyšlskou tiskárnou Andrzeje Graudence, který vytiskl i další přeložená polonika: Postyllu Jakuba Wujka v r. 1592 a Paprockého Potěšitedlné napomenutí proti pohanuom (1594). V průběhu 16. století se pronikavě mění charakter a obsah vzájemných polsko-českých a česko-polských literárních kontaktů, protože máme už co činit se dvěma rozvinutými evropskými literaturami, přičemž v Cechách má literární produkce charakter měšťansko-reformační, v Polsku proti tomu pak nese literární tvorba výraznou pečeť šlechticko-renesanč- ni. 14 14> Magnuszewski, J.: Literatura polska i literatura czeska do polowy XVIII wieku, in: Literatura polska w kregu literatur slowiaňskieh, Ossolineum, Wroolaw 1993, s. 30 - 55 VÝBEROVÁ BIBLIOGRAFIE A n oni m tzw. Call: Kronika polska, Ossolineum, Wroclaw Í965 Bečka, J.: Polské písemnictví ve světle českých překladů, in: Čcsko-pol- ský sborník věd. prací II Brückner, A.: Dějiny literatury polské, nakl. J. Laichter, Praha 1905 (přel. Dr. Bořivoj Pnisík) Frycz Modrzewski, A.: Wybór pism, PIW, Warszawa 1953 Górnicki, L.: Dworzanin polski, Ossolineum, Wroclaw 1954 Heyduk, B.: Legendy i powiešci o Krakowie, Wyd. Literackie, Krakow 1994 Hrabětová, I.: Erbovní pověsti v českých spisech Bartoloměje Paprockého z Hlohol, MU, Brno 1992 Jakubowski, J. Z.: Literatura polska od sredniowiecza do pozytywizmu PWN, Warszawa 1974 Jasienica, P.: Polska Piastów, Warszawa 1983 Jastrun, M.: Poeta i dworzanin. Rzecz o Janie Kochanowskim, Warszawa 1980 Kochanowski, J.: Dziela polskie. T. 1 - 2, Warszawa 1967, wyd. 5 (opr. J. Krzyžanowski) Kochanowski, J.: Třeny, Ossolineum, Wroclaw 1986 Kopecký, M.: K polské a české verzi hry o žebrácích, „Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity", 1963, D. 10, s. 99 Kopernik, M.: Wybór pism, Krakowska Spólka Wydawnicza, Krakow 1920 (opr. L. A. Birkenmajer) Krejčí, K.: Bartoloměj Paprocki z Hlohol a Paprocké Vůle, Praha 1946 Krejčí, K.: Dějiny polské literatury, Československý spisovatel Praha 1953 Krejčí, K.: Polské a české bajky Bartoloměje Paprockého, zvi. otisk z časopisu „Slávia", č. 2 - 3, Praha 1939 Lehr-Splawiňski, T., Piwarski, K., Wojciechowski, Z.: Polska - Czechy. Dziesieó wieków sasiedztwa, Katowice - Wroclaw 1947 Lektury polonistyczne. Šredniowiecze-Renesans-Barok. Tom pierwszy. Uniwersitas, Krakow 1995 Lektury polonistyczne. Sredniowiecze-Renesans-Barok. Tom dragi. Uniwersitas, Krakow 1997 Lewaňski, J.: Dramat i teatr sredniowiecza i renesansu w Polsce, Warszawa 1981 86 87 Libera, Z., Pietrusiewiczowa, J,, Rytel, D.: Literatura polska. Od šredni- owicza do oáwiecenia. PWN Warszawa 1989 Literatura polska I, II. Przewodnik encyklopedyczny. PWN, Warszawa 1984, 1985 Magnuszewski, J.: Literatura polska w kr^gu literatur slowiaňskich, Ossolineum, Wroclaw 1993 Měšťan, A.: Kochanowski w Czechach od XVI wieku po dzieň dzisiejszy, in: Literatura. Komparatystyka. Folklor. Ksi^ga pošwi^cona Julianowi Krzyžanowskiemu, Warszawa 1968 Měšťan, A.: Polska i Polacy w pišmiennictwie czeskim XVI wieku, Pamietaik Slowiaiiski, t. 15, 1965 Michalowska, T.: Šredniowiecze, Wyd. naukowe PWN, Warszawa 1997 Najdawniejsze zabytki j?zyka polskiego, Krakowska Spólka Wydawnicza, Kraków 1927 (opr. W. Taszycki) Pele, J.: Jan Kochanowski, Szczyt renesansu w literaturze polskiej, Warszawa 1980 Pele, J.: „Třeny" Jana Kochanowskiego, Warszawa 1969, wyd. II Pele, J,: Jan Kochanowski w tradycjach literatury polskiej (od XVI do po- lowy XVIII w.). Warszawa 1965 Pelikán, J.: Nástin dějin polského divadla, UJEP, Brno 1988 Pohleiová, M.: Česko-polské literární vztahy. Výběrová bibliografie prací z let 1945 - 1979 s úvodní studií, Státní knihovna ČSR, Slovanská knihovna, Praha 1982 Polska w epoce Odrodzenia. Paústwo - spoleczeňstwo - kultura. Warszawa 1970 (pod. red. A. Wyczanskiego) Rej, M.: Pisma prozaj wierszem, Kraków 1926 (opr. A. Briickner) Sajkowski, A.: Staropolska milošč, Wyd. Poznanskie, Poznali 1981 Samsonowicz, H.: Zlota jesieň polskiego sredniowiecza, Warszawa 1971 Slownik literatury staropolskiej (Šredniowiecze - Renesans - Barok). Wroclaw - Warszawa - Kraków 1990 (pod. red. T. Michalowskiej) Slovník spisovatelů - Polsko, Odeon, Praha 1974 St£pieri, M., Wilkoií, A. a kol.: História literatury polskiej w zarysie, PWN, Warszawa 1978 Stepieň, M., Wilkoň, A. a kol.: Dejiny polskej literatúry, Tatran, Bratislava 1987 (přel. J. Sedlák) Soutová, M.: Polská krásná literatura v českých překladech 1945 - 1979. Bibliografie s úvodní studií. Státní knihovna CSR, Slovanská knihovna, Praha 1982 Šredniowieczna piesň religijna polska, Ossolineum, Wroclaw 1980 (opr. M. Korolko) Šredniowieczna poezja polska šwiecka, Ossolineum, Wroclaw 1952 (opr. S. Vrtel-Wierczyúski) Tazbir, J.: Kultura szlachecka w Polsce. Rozkwit - úpadek - relikty. Warszawa 1979 Topolski, J.: História Polski, Polczek, Warszawa-Kraków 1993, wyd. II Ulewicz, T.: O zwiazkach kulturalnych i literaekich polsko-czeskich w do- bie humanizmu i renesansu. „Ruch literacki", 1968, z. 4, s. 197 Vitoň, J.: Úvod do dějin a kultury Polska I (do r. 1815), Karolinum, Praha 1995 Witczak, T.: Literatura Sredniowiecza, Wyd. naukowe PWN, Warszawa 1990 Zinkow, J.: Krakowskie i Jurajskie (wybór) podania, legendy, zwyczaje, Wyd. Platan, Kraków 1994, wyd. II Ziomek, J.: Literatura Odrodzenia, PWN, Warszawa 1987 Ziomek, J.: Renesans, PWN, Warszawa 1980 88 89