Polské kroniky Polské kroniky pochází od tzv. “Životů svatých”, které se považují za nejstarší texty a které popisují idealizované příběhy ze života svatých. Třeba, první život svatého Vojtěcha byl popsán Janem Kanapatiusem až v letech 998-999. Dva dalších života byly popsáné Brunem z Querfurtu. Dalším životem, který došel do našich času, je dílo o Stanislawu ze Szcepanowa, který byl kanonizovan v roce 1253. Žíl ten člověk v dobu panování Boleslawa Směleho. Taky opomenuje o něm Gall Anonym, o kterém bude v tomto handoutu zmíněno níže. Menší život svatého Stanislawa byl napsán Wincentem z Kielc přibližně v létech 1218-1222. Populárnost text získal po přepracování významným kronikařem Janem Dlugoszem v 15. století a překladu do polštiny Mikulášem z Wilkowiecka v 16. století. Dalším "rodičem" kronik jsou tzv. “ročníky”, které začali vznikat od 10. století a existovali až do 16. století. Lidé začali zaznamenávat významné události, aby zachránit dějiny pro potomky. Zachránilo se velmi málo textů, dodnes se zachovaly takové jako "Rocznik świętokrzyski" (12. století) "Rocznik kapitulny krakowski" (13. století) a "Rocznik miechowski" (14. století). Pozdější kroniky často čerpaly z těch tří ročníků informaci. Prvni dílo, které bylo pojmenováno jako kronika, napsal Gall Anonym. Autor má takové divné jméno kvůli tomu, že až do 16. století o ním nikdo nic nevěděl, dokud se nenašla v díle historika Marcina Kromera poznámka o tom, že Gall byl mnichem. Taky je možné, že pochází ten autor z Francii, v té době pojmenované Galie. Kronika Galla je psaná latinou, má panegiricku skladbu a je stylizovaná v podobě ars dictandi - rytmizované prózy z veršovanýmá úvodama, kvůli čemu vznikaly spory o tom, zdá-li je to doopravdy kronika nebo něco jiné. Skládá se kronika ze tří knih. První je věnována Boleslavu Chrabremu a Boleslavu Smělemu, druhá a třetí - jejich potomku Boleslavu Křivoústu. Kronika popisuje 11. - 12. století. Taky zajímavou je "Cronica Polonorum" královského mistra Wincentyho Kadlubka (1150-1123), napsána pod vlivem kroniky Galla. Popisovala události 13. století (až do roku 1202), život svatého Stanislawa a také postav Gallové kroniky. Skládala se z čtyř knih, první tří v podobě dialogu mezi arcibiskupem Janem z Hnězna a biscupem Matějem z Krakowa. Čtvrtá kniha je napsána jménem autora, který se obrací přímo na čtenáře. Ví se, že bylo to dílo v středověku použité jako učebnice. Nějak změnily, doplnili a přepracováli kroniku takové autoři jako Dzierzwa (v 13.-14. staletích) a Godzislaw Baszko. Obě kroniky byli vydané tiskem spolu s názvem "Vincentius Kadlubko et Martinus Gallus scriptores historiae Polonae vetustissimi" v roce 1749 v Gdaňsku, a Kadlubkova kronika ještě v roce 1612 v Dobromilu. Dalšímy důležitými kronikama jsou "Księga henrykowska" neznámého autora z přelomu 13. a 14. století a "Kronika Jana z Czarnkowa" (1376-1387). Bogurodzica "Bogurodzica" - je to název rytířské písní (podle prvních slov), která také byla národní hymnou a vznikla, podle jedné z verzi, v 12. nebo 13. staletí. Podle jiné verze, její autorem je svatý Vojtěch. Druhá část obsahuje v sobě velikonoční písní, přidané v 15. století k první části. V 16. století byla přidána tzv. píseň pašijová. Kvůli všem tým přídavkům a anonimnosti autora není možné určit přesný čas vzniku. Ale píseň se považuje za nejstarší polský text. V roce 1506 byla "Bogurodzica" vepsáná do díla Jana Laskeho "Statuty". V 1529 stala součástí prvního statutu Velkého knížství Litevského. Dnes se chrání original textu v Jagellonove knihovně. Kazání a žalmy Za první vzorec polské prózy považujeme tzv. kazání - zapsané během bohoslužby modlitby . Nejstarším dílem je "Kazania świętokrzyskie", které našel A.Brückner v roce 1890. Vzniklo to dílo přibližně v 13. století. Trochu později, v 14. století vznikly "Kazania gneźnieńske". Polských textů v tom díle jenom 10, latinskych - 103. Kazání jsou důležitou části protestanství. Každé kazání je fragmentem Biblie a přednáši se nejčastěji v svátky. Jiným vzorcem první polské prózy jsou žalmy - modlitby z Žaltáře, psané poetickou formou. První překlad vznikl v 13. století a popisoval život svaté Kingi, manželky Boleslava Stydlivého. Celý Žaltář byl překladen v 14. století nebo raněji a dostal jméno "Psalterz Jadvigi" kvůli tomu, že byl překladen pro královnu Jadvigu, také známý pod dalším názvem "Psalterz Floriański", kvůli tomu, že do roku 1931 se nacházel v opatství svatého Floriana, (posléze vykoupen Národní Knihovnou ve Varšavě). Existuje v tří jazycích - českém, polském a německém. V 15. staletí se objevil další překlad žaltáře - Psalterz Puławski. Neznáme auotra tohoto překladu. Dílo je napsáne na pergamentu a je ozdobené barevnými ilustrace. V tom díle jsou použité nosovky "ą" a "ę", a taky podvojené písmena, jako "rz" nebo "cz". Teď original je schován v Muzeu Czartoryskich v Krakowě. První překlad Biblie je datován 15. stoletím, udělan pro vdovu Vladislava Jegellonskeho Žofiu. Světská poezie. Rozmowa. Żale Matki Boskiej pod krzyżem Paralelně z rozkvětem poezie trubadúrů v Evropě v 14.-15. stoletích začíná se objevovat v Polsku literatura, odlišná od náboženské tématiky. Prvními díly tohoto žánru byly "Nagrobek Zawiszy Czarnemu" autora Adama Świnki a "Pochwala Krakowa" autora Stanislawa Ciolkova. První dílo povídá o rytíři, který upadl do tureckého zajetí, druhé dílo - žalozpěv. Také se objevují první vzorky milostné a erotické liriky, třeba "Skarga na pannę" nebo "List żaka do panny". Taková literatura byla polským biskupstvím zakázována. Postavy Ježíše a Marie začali dostávat rysy lidskosti, napřiklad lidské emoce. Dřív Ježíš byl zobrazen jako někdo bez vlastního tvaru, spíše jako absolutní symbol utrpení a objetování. Marie byla symbolem čistoty a pokory. Jednym z vzorku takové změny postav je dílo nevědomého autora 15. staletí "Źale Matki Boskiej pod krzyżem", také má názvy "Planctus", Lament świętokrzyski" a "Posłuchajcie Bracia Miła". Je to dramatický monolog Matky Boží po smrti její syna, v kterém ona vykazuje takové emoce jako bolest, hněv, láska a lítost, díky čemu čtenář vidí v ní spíš nešťastnu matku, než svatou mučedníci. Jiným žánrem světské literatury jsou legendy - epické útvary o heroických dějinách, opravdových nebo vymýšlených. Zajímavým vzorkem je "Zlata legenda" ("Legenda aurea"), sestavena v roce 1260 dominikanským mnichem Jakubem de Voragine sbírka zivotopisů svatých. Populární byla také legenda o svatém Alexiusu, který nechal celé své bohatství a šel cestovat, pomáhajíc chudým a nešťastným. Novou literární postavou se stává smrt. Církev prohlašovala, že život člověka je jen přípravou k životu v ráji, a kvůli tomu člověk se musí omezovat, musí čekat na smrt, jako na svého nejlepšího kamaráda. Kvůli tomu, že středověké lidé popisovali nahlou skutečnost, smrt v umění se objevovala dost často, lidé viděli ji skoro každý den. Přičin tomu bylo nesčetné množství - epidemie, války, neexistující medicina... Velké množství současných lidí nejlíp ze všeho středověkého umění si pamatují dva obrázky - lékař v kostýmu, který musí ho chránit proti moru, a smrt, která tancuje z člověkem a vede jeho za sebou (dance macabre - tanec smrti). Významným dílem o smrti je "Dialogus magistri Polycarpi cum Morte" nebo "De Morte prologus" neznámého autora 15. století, které popisuje setkání moudrého muže ze smrti a její vysvětlení, odkud se vzala, proč bere člověku život a co se stáne po smrti. Ubývající literatura se týká dalších aspektů lidského života Třeba "O zachowaniu się przy stole" autora Zloty popisuje, jak se správně chovat u stolu a z ženy. Taky se začínají psát ironické díla, veršované kalendáře a vplná převypravění biblických textů.