V polštině nejsou dlouhé samohlásky, všechny samohlásky mají tedy stejnou délku. Přízvuk je (stejně
jako v italštině) většinou na předposlední slabice (penultimě)

Samohlásky i/y – se ve výslovnosti zásadně liší, podobně jako např. v ruštině (nebo svým způsobem
podobně jako i v češtině, když se mluvčí snaží přehnaně zdůrazněnou výslovností ukázat, zda se má
psát i nebo y). Dá se tedy poznat, kdy se říká być (být) a kdy bić (bít).

Samohláska ó se čte jako u, není žádný rozdíl ve výslovnosti ó a u.

Podobnosti s češtinou Písmeno ó často ve slovech odpovídá českému ů, např. wóz – [vuz] (vůz) Hláska
ó [u] se pak při ohýbání slov skutečně mění na o, podobně jako v češtině: wóz [vuz] / do woza [do
voza].

Hlásky h/ch se ve výslovnosti od sebe neliší, takže i zde mají školáci i dospělí často problém, co
napsat. Ch se hláskuje jako [ce-cha], samotné h jako [cha].

Polské ł se vyslovuje jako anglické w, ławka – uavka (lavice), łąka – uonka (louka)


Sykavky a měkčení

V polštině jsou tři řady sykavek: Obvyklé, měkké a tvrdé.

Obvyklé sykavky

Obvyklé sykavky v polštině jsou c, dz, s, z.

Dvojznak dz se v češtině neužívá, viz například dzwon (zvon).

Měkké sykavky

Poština má dále měkké ć, dź, ś, ź, takto s čárkou psané před souhláskami (śruba, leśny) před
samohláskami ale vždy psané jako xi s následným nevysloveným i - pokud nejde přímo o hlásku i, pak
se nezdvojí - např. cię, się, dziś, ziarno. Tato měkká řada funkcí odpovídá českým hláskám ť, ď, s
a z.

Polské ń se vyslovuje jako české ň. Před samohláskami je také vždy psané jako "ni", např. Toruń,
bez Torunia: Podobně jako v češtině, s měkkým i už změkčující diakritické znaménko není potřeba.

Tvrdé sykavky

A konečně je Poštině i třetí řada tvrdých cz, dż, sz, ż, funkčně odpovídající českým č, dž, š, ž (k
tomu můžeme přihrnout i rz s výslovností jako ż). Česká č, dž, š, ž jsou co do tvrdosti mezi
polskými měkkými a tvrdými hláskami, blíže tvrdým, a také jazyk je při výslovnosti polských hlásek
mezi oběma polohami. Občas, obvykle pro ozvláštnění nápisů, se místo tečkovaného ż píše vodorovně
přeškrtnuté [DEL: z :DEL] .

Polské rz se ve výslovnosti Polákovi neliší od ż, funkčně je na stejném místě jako české ř. Proto
také Poláci mají při psaní problém, kde se píše rz a kde ż, podle zvuku to nepoznají a musí se jeho
použití učit nazpamět - obdobně jako Češi, kde se v češtině píše jaké "i/y". Tedy v polštině se
řeší tato dvojice, ne "i/y": V polštině se totiž po obou, po rz i ż, vždy píše y, protože jde o
tvrdé souhlásky.