O převodu ruských vlastních jmen do češtiny

Bohuslav Ilek

[Články]

(pdf)

Těsné styky se Sovětským svazem a zájem o celý jeho život se živě odrážejí v našem rozhlase i
tisku. Denně slýcháme a čteme jména sovětských úderníků, umělců, vědců, politiků, jména sovětských
měst, vsí, řek i hor. Převod vlastních jmen z ruského grafického systému do českého není jednoduchá
věc a bývá provázen značným kolísáním. Aby byl do přepisu ruských jmen zaveden jednotný pořádek,
uveřejnila Naše řeč zásadní článek prof. dr. B. Havránka Psaní ruských jmen v češtině (roč. 33,
1949, str. 41n.). Pro slovenštinu stanovil hlavní zásady přepisu ruských jmen E. Jóna v článku Ako
prepisovať ruské mená v slovenčině? (Slovenská reč, roč. 15, 1949—50), který se opírá o návrh
Havránkův. Tento pevný základ nám umožňuje, abychom přistoupili k řešení některých dalších otázek
převodu ruských jmen do češtiny. Přesněji řečeno, jde tu vůbec o sovětská vlastní jména
přicházející k nám v ruské transkripci.

Dosud je značné kolísání v označování kvantity. Délku samohlásky v přepisu ruských jmen
neoznačujeme, i když je samohláska přízvučná ve výslovnosti zdloužena. Výjimku činí á, í v
některých známých osobních jménech, kde je kvantita ve výslovnosti i v písmu ustálena tradicí a
jména nabyla již charakteru jmen českých: Dáša, Máša, Káťa, Táňa, Míša, Míťa. Ostatní jména píšeme
a zpravidla vyslovujeme bez délky: Jaša, Paša, Saša, Darja, Varja, Galja, Vasja, Nataša, Paraša,
Taťana, Tamara, Feďa, Peťa, Žeňa, Seňa, Lelja, Nina, Zina, Irina, Borja, Kolja, Soňa, Troša, Zoja,
Gruňa, Duňa, Šura, třebaže se u některých z nich vyskytuje též výslovnost a psaní s délkou, jako na
př. Sáša, Péťa, Taťána. Stejně krátce píšeme i patronymika: Ivanovna (ne Ivánovna), Nikolajevna,
Iljinična atd.

Nominativ sing. mužských příjmení adjektivních ponecháváme v původním tvaru na -yj, -ij, -oj:
Gorkij, Tolstoj, Čajkovskij. Je to ve shodě s obecnou zásadou převodu vlastních jmen do češtiny. V
ostatních pádech je normální skloňování adjektivní: Gorkého, Tolstého, o Polevém atd. Ženská
příjmení většinou nepřejímáme v původní podobě, nýbrž odvozujeme podle zásad platných v českém
jazyce (srov. Undsetová, Sandová). Tak k muž. Minskij je v ruštině ženská podoba Minskaja, česky
Minská, a podobně Tolstoj—Tolstá, Polevoj—Polevá, Koševoj—Koševá. Tato zásada platí i v případech
ukrajinských a neslovanských příjmení, jež v ruštině nepřijímají zvláštní koncovku pro označení
ženy: Zina Makarenko, čes. Makarenková, Anna Sakse, čes. Saksová, Naděžda Klemm, čes. Klemmová,
Kachchori, čes. Kachchoriová atd.

Nemůžeme doporučit skloňování Tolstoj — Tolstoje, Polevoj — Polevoje a pod. u těchto jmen
adjektivních, přestože je dost rozšířeno. Zejména proto ne, že by pak příslušné jméno ženské musilo
znít Tolstojová, Polevojová, Koševojová; takováto podoba byla by již naprosto vzdálená příslušné
podobě ruské (Tolstaja, Polevaja, Koševaja). U jmen ženských by pak byl kromě toho bez přesné
znalosti přízvuku nebo podoby mužské český uživatel naprosto na rozpacích, má-li užít formy typu
Koševá nebo Koševojová. Tomuto prostě adjektivnímu skloňování všech takových jmen zdánlivě odporují
nominativy jako Gorkij, Tolstoj. Ale třeba mít na paměti, že jména žen v češtině vždy mají již
odvozovací příponu a mají tím ustálenou formu, kdežto jména mužská této unifikaci nepodléhají.
Ovšem v užití zcela populárním anebo u jmen hrdinů v románě a pod. nelze vylučovat ani zde formu
počešťěnou, tedy Čajkovský a pod. — Ustálené odvozeniny jako tolstojovec, tolstojovství a pod. by
ovšem zůstaly. Jména jako Priboj, která nejsou adjektivy, skloňují se ovšem prostě Priboje atd.

Při uvádění jmen sovětských umělkyň a autorek zachovává se u nás často původní, nepřechýlená
podoba, i když odvození příponou -ová by nedělalo potíže (na př. Tamara Chamur, Nataša Zaščipina,
Anna Karavajeva). U jmen hereček to bývá v češtině obecně zvykem, neboť jméno tu má do jisté míry
platnost značky, nepociťuje se jako odvozené od mužského základu, nýbrž jako pojmenování
samostatné. U jmen spisovatelek jsme však zvyklí užívat důsledně tvarů přechýlených (Undsetová,
Seghersová), a je tedy žádoucí užívat podob na -ová i u autorek ruských a vůbec sovětských (Anna
Karavajevová, Paša Angelinová, E. S. Istrinová), pokud nejde o přímý citát; v něm je možno konečně
zachovat i formu Krupskaja.

Ruština většinou neskloňuje neruská příjmení, i když by jejich zařadění do domácího vzoru nedělalo
potíže. Na př. Nikolaj Vegera, g. Nikolaja Vegera, Andrej Tiljupo, g. Andreja Tiljupo. V češtině
naopak platí zásada pokud možná skloňovat. Skloňujeme tedy Andreje Tiljupa, Nikolaje Vegery, D.
Varandiho (k nom. Varandi), A. Tammsaara (k nom. Tammsaare) atd. Přejímání ruské jazykové praxe by
vedlo k rozšíření skupiny nesklonných příjmení daleko nad míru v češtině obvyklou.

Některá exotická jména mohou někdy zůstat neskloňována. Na př. Tair Bajramby, gen. Taira Bajramby,
Kristjan Taaksalu, dat. Kristjanovi Taaksalu. Jestliže však stojí sama o sobě (bez křestního jména
nebo jiného skloňovaného označení), pak je skloňovat musíme; tedy gen. Bajrambyho (podle „pěší“,
jako u typu Bondy), Taaksala (podle obdobného typu jmen rumunských). Ruská příjmení typu Čutkich,
Černych jsou původem genitiv pl., a tedy v ruštině nesklonná, ale v češtině je skloňujeme normálně:
gen. Čutkicha, dat. Černychovi atd. Je možné, že rozšíření našeho obzoru na mimoevropské prostory a
každodenní užívání jmen z nejrůznějších jazyků, zejména asijských, si vyžádá zjednodušení
gramatických norem i při skloňování (zvětšení skupiny nesklonných) i při odvozování ženských jmen.

V této souvislosti je nutno nadhodit otázku převodu ruských ženských příjmení od mužských jmen na
-ov. V češtině připojením dalšího -ová vzniká forma dvojnásobná -ovová, která zejména v
instrumentále zní nevhodně (-ovovou). Je proto nutno pomýšlet na připuštění místo typu -ovová
zkráceného tvaru -ová, který v jazykové praxi je značně rozšířen, tedy na př. Belovodová m.
Belovodovová, Bornovoloková m. Bornovolokovová a také Somová m. Somovová. Námitka, že tento
zkrácený tvar by vedl k nedorozumění (Somová k Som a ne Somov), nemá oporu v samém českém jazyce,
kde jméno Fialová může být stejně k Fiala jako k Fialový, Šaršová k Šarš, Šarša i Šarše, Drozdová k
Drozd i Drozda, Pírková k Pírek i Pírko atd. Naproti tomu při jménech typu Kareninová, Burcevová a
j. nevzniká nijaká kakofonie a koncovka -ová může zůstat nezkrácena, třebaže název Anna Karenina je
skoro ustálen v literatuře. Avšak jména typu Sejfullina, pokud jsou odvozena od základu na -a
(tatarské Sejfulla), mají v češtině znít Sejfullová (nikoliv Sejfullinová, ani Sejfullina). U
rodových jmen v množném čísle je možno užít také zkrácené koncovky -ovi m. -ovovi: Karamazovi, od
nom. sg. Karamazov. Jiná je situace skutečných přídavných jmen přivlastňovacích, jako Čechovův,
Čechovova… Zde nelze tuto tvarovou dvojnásobnost zakončení nepřipouštět, už vzhledem k nominativu
-ův; máme zde prostě možnost přivlastňovacího adjektiva neužít a užít genitivu tam, kde by vznikly
tvary opravdu nelibozvučné.

Značné potíže ve skloňování způsobují zeměpisná vlastní jména typu Volčij Log. Pokud nejde o
vědeckou studii, na př. topografickou a j., je vhodné v běžném užívání převádět adjektivní
přívlastek do češtiny, a to pokud možno se zachováním zvukové podoby. Na př. Verchnij, Južnyj,
Vyšnij, Srednij, Volčij, Lisij, Medvežij nám dají Vrchní (ne Horní), Jižní, Vyšší, Střední, Vlčí,
Liščí atd., na př. ve Středním Viljujsku, z Vrchní Chavy, s Medvědí hory atd. Stejně postupujeme
při skloňování místních jmen jako Volč’ja, Lis’je, Medvež’je, Sčuč’je; tam, kde jde o přesnou
identifikaci místa, v zeměpisných příručkách, ponecháváme je beze změny; v literatuře krásné je
počešťujeme na Vlčí, Liščí, Medvědí (Nedvězí), Štičí, poněvadž jinak by působila veliké potíže při
skloňování.

Odvozování obyvatelských jmen od místních má v ruštině větší bohatství přípon než v češtině:
moskvič, sibirjak, pomorec, odessit. Proti tomu jev češtině jediná přípona -an: Moskvan, Sibiřan,
Pomořan, Oděsan (česká přípona -ák má v těchto a v podobných případech odstín pejorativní a je spíš
hovorová). Je nutno dát pozor, že v některých případech je jméno obyvatele odvozeno teprve od
příslušného adjektiva, na př. čitinec, Čes. Čiťan od Čita, adj. čitinskij, čes. čitský.

Značnou obezřelost vyžaduje někdy převod přídavných jmen odvozených od jmen vlastních. Zásady
odvozování takových jmen jsou v obou jazycích příbuzné: Volga—volžskij, Volha—volžský,
Ural—Ural’skij, Ural—uralský. Proti ruskému pohyblivému o stojí české e: Moskva—moskovskij, čes.
moskevský a podobně mordovskij, čes. mordevský. Proti nezměněné kmenové souhlásce stojí změněná
česká: Oka—okskij, čes. ocký, Kazach—kazachskij, čes. kazašský, Olga—Olgin, čes. Olžin (hovorově
též Olgin). Měkkost původní souhlásky ň se v češtině v odvozených adjektivech zachovává, na rozdíl
od ruštiny: Tamaň—tamanskij, čes. tamaňský, Kubaň—kubanskij, čes. kubaňský. Ruské přípony -enskij,
-inskij, -imskij, -ijskij u jmen (většinou neruských) na -a, -i, -e v češtině neexistují:
Emba—embinskij, Balachna—balachninskij, Šachty— šachtinskij, Umricha—umrichinskij, Ufa—ufimskij,
Frunze—frunzenskij, Soči—sočinskij, El’gi—el’ginskij, Chamra—chamrijskij zní v češtině embský,
balachenský, šachetský, umrišský, ufský, frunzský, (srov. francouzský), sočský, elžský, chamerský.
Proti Kuba—kubinskij máme obyčejně kubánský (na rozdíl od kubaňský, viz výše). Adj. kupavinskij je
nutno česky převést jako kupavenský, protože je od Kupavna (Staraja Kupavna) a je v ruštině tvořeno
analogicky koncovkou -inskij. K Baku je v češtině přídavné jméno bakuský (rus. bakinskij), k Dněpr
je rus. dněprovskij, čes. dněperský; ke Kreml je rus. kremlëvskij, čes. kremelský.

Po r. 1945 do češtiny proniklo a stále ještě proniká mnoho rusismů v různých oblastech jazyka, ve
skladbě, ve slovníku, v tvoření slov. K takovým rusismům patří tvoření slov typu stalinský,
mičurinec místo stalinovský, mičurinovec. Tyto rusismy velmi rychle zdomácněly. Avšak chybné je
nerozlišovat adjektiva typu stalinský od přivlastňovacích adjektiv typu Stalinův. Ruština má totiž
přivlastňovací adjektiva typu ‚bratrův, sestřin‘ (otcov, ďadin) jen v archaických zbytcích a užívá
pro oba významy, čes. adj. přivlastňovacího a adj. na -ovský, pouze tvaru na -skij (stalinskij
místo českého Stalinův i stalinovský).[1] Tvar Stalinův vyjadřuje bezprostřední vztah ke Stalinovi,
adj. stalinský označuje vlastnost typisovanou nebo vzdálenější vztah. Srovnej Smetanova hudba (t.
j. hudba vytvořená Smetanou) — a smetanovská hudba (t. j. hudba tvořená v duchu Smetanově). Při
překladu slov typu stalinskij je proto nutno vždy rozlišit, o který případ jde. Česky říkáme
Leninův plán elektrisace, Leninova mládež (t. j. hlásící se k němu jako k svému otci a tvůrci),
Stalinovy články, Stalinova doba (t. j. doba, jíž vtiskl svou pečeť), Stalinova cena míru,
Stalinova pětiletka (jejímž je bezprostředním iniciátorem), ale leninská pronikavost, stalinská
průbojnost, stalinská energie. Stachanovův výkon je výkon dosažený samým Stachanovem, kdežto
stachanovský je výkon někoho jiného podle vzoru Stachanovova. Stejně tak rozlišujeme fysiologii
Pavlovovu a pavlovskou (v jeho stopách), pokusy Mičurinovy a mičurinovské (mičurinské) atd.
Adjektiva typu ‚smetanovský‘ od jmen adjektivního původu na -kij (na př. Gorkij) jsou v češtině
řídká. Tvoříme je přímo od základu (bez přípony -ij), tedy na př. Gorkij — gorkovský (rus.
goŕkovskij), nikoliv gorkiovský nebo gorkijovský.

Příbuznost obou jazyků, ruštiny a češtiny, a nová výstavba socialistické společnosti a celého
života, sledující sovětský vzor, podporují přijímání ruských typů i v jazyce. Mnohdy je to
samozřejmé, ale tato samozřejmost nesmí vést k stírání významových rozdílů mezi typy formálně
shodnými, jako je tomu na př. u přídavného jména stalinskij—stalinský, Stalinův; zde nedomyšlenost
při překládání přímo nevhodně zastírá důležité významové rozdíly.
________________________________

[1] O poměru přípon -ský a -ovský viz článek Šmilauerův v Naší řeči 23 (1939), str. 99n.

Naše řeč, ročník 35 (1951), číslo 1-2

http://sas.ujc.cas.cz/archiv.php?art=722#_ftn1