I Wudební nástroje i
Vavel Yatrßrst)
K. Muzikanti
799
Diferenciace folkloristických souborů
autentickýfolklór: Hudba tvorená a interpretovaná neškolenými jednotlivcami ludového kolektívu (pôvodne ludové muziky),
Imitovaný hudobný folklór: Hudba tvorená neškolenými jednotlivcami
(anonymnými tvorcami) ludového kolektívu a interpretovaná rôznymi interpretmi na najrozmanitejšej technickej úrovni (spravidla ludové hudby súborové).
Stylizovaný hudobný folklór: Pôvodná ludová hudba upravovaná a rozvíjaná najmä po stránke harmonickej a formovej (napríklad úpravy T. Andra-šovana a i.).
Prekomponovaný hudobný folklór: Pôvodné ludové motívy, melódie alebo ich časti vtavenédo individuálnej umeleckej reä skladatela (opera Krútňava E. Suchoňa)."
Leng, Ladislav: Slovenské hudobné nárečia.
Hudební nástroje lidového instrumentáře (vesměs jde o kopie či volné -;reace)jsou dnes výlučně v rukou folkloristických ansámblů. Jaké jsou to soubory? Skutečně uspokojivou odpověď - nějakou vyčerpávající definici - jsem r.ikde nenašel. Použijme tedy vlastní pracovní definici, že jde o převážně insti-::'.cionali%pvaná, více evokovaná než spontánní, oficiálně podporovaná zájmová se-skupení, která se v růdnýchformách zabývajífolklorní hudbou, folklorním tancem, ale : ~ádném případě ne hudebnímfolklorem nebo tanečnímfolklorem. Folklorní hudba i canec jsou totiž schopny docela dobře fungovat bez svého genetického pod-loží - bez folkloru.
„Dnes již klasický pojem folklor a dále jeho v současnosti pilně frekventovaná, avšak obvykle mnohovýznamová modifikacefolklorismus, jsou stále předmětem diskusí. Heslář příslušných odvozenin, díky tvárným jazykovým mož--ostem češtiny, čítá pár desítek jednoslovných výrazů i konstantních sousloví, ať již usilujících o subtilní postižení metamorfóz tradičně definova--eho folkloru (metafolklor atp.), nebo s žurnalistickou ležérností vymýšlejících matoucí pleonasmy a kontradikce (supetfolklor, lidový folklor, folkloristický ^pěv i:p.). Za folkloristu je nyní běžně pokládán anebo se za něj sám suverénně vy-áává nejen kdejaký amatérský milovník všeho tradičně lidového, ale i mnohý ir.alupářský sběratel kolovratů, starých chomoutů, podkov i kafemlejnků, ji-z£< zároveň heraldický ctitel kulajdy, cmundy, mlíkouky, pagáču a dalších .: jlkloristických" pokrmů. (Podle D. Holého i Járy da Cimrmana se tu jedná : rypický „folk and roli".)" - (Markl, Jaroslav: 14. etnomu%ikologický semi-mř ve Strážnici. In: Národopisné aktuality XXII, 1985, č. 1).
Dnes si snad již opravdu nikdo vážně nemyslí, že folklor, jehož produktů s: úbory využívají, jak třeba hudební, tak i taneční, nepřetržitě - jenom třeba ť: ;unut na novou společenskou bázi, pokračuje ve své existenci právě v těchto ■: morech. Ty žijí pouze z úroků období, které již minulo. Tím, že se sociálně 1 ekonomicky vyrovnaly rozdíly mezi městem a venkovem, že životní slohy
800
III. Hudební nástroje v českých zemích
jsou už v podstatě bez rozdílů, že nastala značná nivelizace hudebního vkusu, tradičně chápaný hudební folklor v podstatě zmizel. Zůstaly jen jeho znaky, objevující se v jakémsi - většinou sentimentálním - revivalismu, vracení se k projevům a romantickému uchovávání některých znaků oněch projevů, které kdysi folklor, hudební folklor, vyprodukoval.
Není v podstatě formální rozdíl mezi souborem, který se snaží reprodukovat hudbu zaniklých Beatles, a souborem, který se snaží reprodukovat hudbu dávno nežijících hudců. Není rovněž formální rozdíl mezi souborem, který třeba v Liberci předtančí latinskoamerické folklorní tance, a moravským souborem, který veřejně uvádí svá čísla z českých folklorních tanců. Vtom směru se ovšem od nich neodlišovala ani havajská skupina Václava Kučery z Prahy, protože míra profesionality je zde nedůležitá. V tomto smyslu je také nedůležité, do jaké míry se ten či onen soubor přibližuje své původní předloze, o níž má většinou jen mlhavou představu (má-li ji vůbec). Je lhostejné, jestli se jedná o úplně přesnou kopii (pokud je z čeho kopírovat), nebo o velice pečlivou rekonstrukci, anebo o další libovolné nakládání s folklorním materiálem - například s folklorní hudbou.
Na tento folklorní revivalismus se musíme dívat především jako na odezvu oficiální i živelné společenské objednávky. Znamená to, že není vůbec správné ho zatracovat, nebo naopak ho činit nedotknutelným, aleje nutné a žádoucí se jím zcela vážně zabývat - i když musíme jednoznačně přiznat, že jde nakonec jen o velmi malou složku zábavního průmyslu.
Toto hnutí nás jako muzikology, organology a národopisce musí zajímat. Částí našeho povolání je i povinnost sledovat a zkoumat to, co se děje se znaky zaniklých tradic v přítomnosti. Jde tedy o postoj čistě vědecký. V žádném případě není povinností vědců řídit činnost souborů anebo ji usměrňovat podle svého vkusu. Pokud tak přece jenom činí, ocitají se tím na půdě zájmové činnosti a jejich podíl je hoden pozornosti vědy právě tak, jako je jí hoden podíl jiných aktivistů v této oblasti. Sami se tak stávají předmětem vlastního studia. Muzikologie, organologie a národopis mají schopnost prokazovat svoji společenskou prospěšnost přiměřenějšími způsoby než manažerstvím v oboru umělecké zájmové činnosti. Jeden postoj k této činnosti je tedy postoj vědce. Druhý, diametrálně se lišící, je postoj onoho aktivisty, pracovníka osvětové instituce, nacvičovatele, pracovníka zábavního průmyslu, nadšeného folklo-risty anebo i profesionála-hudebníka, který se touto činností zabývá a který ji má mnohdy ve své pracovní náplni. Shrnuto: činností folkloristických souborů se můžeme zabývat jednak jako vědci - to znamená, že se stávají předmětem našeho bádání, aniž bychom je ovšem jakýmkoliv způsobem ovlivňovali - do jisté míry by to zavánělo falšováním výsledků výzkumů (pokud soubory nevyužíváme k vědeckým rekonstrukcím), jednak se jimi můžeme zabývat jako organizátoři a v neposlední řadě jako členové těchto souborů.
Budeme se tedy dále zabývat souborovým jevem pouze z hlediska zájmu vědního oboru. Jsem si zcela vědom toho, že tento postoj zavání takzvaným vědním elitářstvím, odtrženým od života. O tomto vědeckém elitářství se již často, především v minulém režimu, debatovalo a nakonec je to otázka neu-
K. Muzikanti
801
stále aktuální. V dnešní době platí zase více představy, často u nás vulgarizo-vané, o spojení vědy s praxí. Příliš mnoho lidí si myslí, že každá vědecká práce musí okamžitě poskytnout použitelné výsledky. Tito lidé soudí dobré či ípatné o vědci nebo vědecké instituci, zabývající se určitou problematikou,
en podle kvantity, kterou poskytují výsledky jejich bádání tomu či onomu :dvětví. To je ovšem nesprávné. Takový přístup je naivní a vede ke škodlivému zjednodušování. I povrchní studium dějin vědy a kultury dokazuje, že každá věda zákonitě ovlivňuje celý náš způsob života.
K části předmětu svého bádání (minulý hudební, taneční i slovesný folklor) máme dnes už jen nepřímý přístup. Ve Strážnici je možné uslyšet, že
;dna strážnická cimbálová muzika hraje více „strážnicky", zatímco druhá (také strážnická) cimbálka hraje „strážnicky" méně. Měli bychom si uvědomit, že mi Strážničané, ani ostatní nemají pro ono „strážnické" nebo „nestrážnické", r.ebo jakékoliv jiné podání vůbec žádná jiná měřítka než jen svá měřítka současná a že si snad ani neuvědomujeme, že tyto soubory (dejme tomu „strážnické") hrají podle norem, které byly vytvořeny v době zcela nedávné (ačkoliv jsou většinou vydávány za „prapůvodní" a „starobylé"), podle jakýchsi _mformních, už málem nadregionálních tendencí. Ve skutečnosti u naprosté
■ étšiny cimbálových muzik je za hlavní kritérium kvality považován stupeň je-:ch přiblížení se vzoru maďarských a slovenských cikánských kavárenských kapel. To je ovšem v souladu se změnou životního stylu, s nivelizací hudebního
■ kusu s městem, která v této oblasti prudce a výrazně nastoupila (zejména
■ tomto bohatém regionu) někdy v polovině třicátých let dvacátého století, ale která byla připravována již od konce století devatenáctého.
Folkloristické soubory je možné rozdělit do tří skupin bez ohledu na to, sou-li z města, nebo z venkova, je-li „slovácký krúžek" z Prahy, nebo z Uherského Hradiště, přičemž jeden soubor může být zařazen do všech tří skupin -Dodle své okamžité činnosti.
Za prvé jsou to soubory, které rekonstruují folklorní hudbu. Možností je mnoho. Bud ji rekonstruují podle nějakých dokumentů, podle nějakého pramenného materiálu písemné podoby, nebo podle technických možností dokovaných hudebních nástrojů, na které se provozovala v minulosti. Z hudebního nástroje lze vyčíst řadu informací: jaké tóny a v jaké kvalitě byl nastroj schopen produkovat, jak se na něj hrálo (například podle vyhmataní -matníku, podle zbytků strun atd.), také z technického ustrojení nástroje lze ■yčíst mnoho o tom, jak na nástroj bylo hráno. Hudbu lze také rekonstruovat rodle dosud existujících projevů, například ze sousedních nebo jinak pří-r jzných regionů atd. Zkrátka - v této první skupině můžeme soubory ještě emněji diferencovat, rozlišovat, a to podle stupně reviviscence. Vcelku lze říci, re jsou to soubory, které se snaží o rekonstrukci hry, tance z víceméně přesně _rčené doby a místa - jsou to soubory, které respektují jednotu místa, času a žije a které pracují podle konkrétních pramenů.
Za druhé jsou to soubory, které produkují kopie folklorní hudby, jinými slo-;■ - předvádějí přesně folklorní hudbu, okopírovanou například z nahrávky, • :erá se třeba z počátku dvacátého století zachovala na válečcích fonografu.
802
III. Hudební nástroje v českých zemích
Za třetí jde o soubory, které s folklorním materiálem zacházejí, na rozdh od předchozích, volně, s volností přecházející až do vlastní tvorby. Sem patn také soubory vytvářející spekulativní, vědecky nepodložené pseudorekon-strukce, které se snaží byt za každou cenu nové a zvláštní (ovšem líbivé); jsou to soubory, které například používají středověké nástroje, lépe řečeno jejich „rekonstrukce", ve fantastických seskupeních, jimiž doprovázejí písně a tance většinou z druhé poloviny devatenáctého století. Do této třetí skupiny patn i soubory, které produkují cosi, co by se snad dalo nazvat recesivní produkcí -což je však také jedna z forem (z oprávněných forem) zájmové (podtrhuji! i činnosti. Sem patří také soubory, které již uvedené kopírují; pochopitelné jsou i soubory, které kopírují kopírované - u jiných dochází k dalšímu kopírování kopírovaného atd. Jsou zde také soubory, které samy, dnes většinou již unifikované, upravují folklorní hudbu nebo se pseudofolklorními vlastními skladbami snaží vměstnat do vkusu publika. Tyto soubory dovedou také velice ohebně plnit objednávky autorů různých pořadů a slavnostních nebo oslavných vystoupení či různých lidových veselic. Je nutné mít v patrnosti také profesionální velesoubory, které bývaly určené především na vývoz a které se svými hudebními, pohybovými a kostýmovými kreacemi již neměly se zájmovou činností nic společného. Jejich produkce sestávala často z univerzálních, prefabrikovaných a podbízivých postupů. Nelze však podceňovat jejich vliv na soubory předchozích skupin.
V žádném případě nelze žádnou z uvedených tří forem této činnosti ze strany vědeckých pracovníků preferovat, odsuzovat, dávat jako odstrašující příklad, nebo dokonce zesměšňovat. Všechny mají své oprávnění a smysl. Přinejmenším zabavují skupinu lidí v jejich volném čase. Vznikaly a vznikají z konzumních potřeb, z tvořivých a ochotnických potřeb členů souborů, ze sentimentu či romantismu. Někdy však také z potřeb politických a ekonomických. Folkloristické soubory jsou již dlouho žádaným artiklem pro mezinárodní kulturní výměnu a také pro státní reprezentaci. Předmětem vědecké práce není posuzovat, je-li některý soubor dobrý více nebo méně (nakonec podle jakých kritérií?), nebo dokonce je-li „autentický" více nebo „autentický" méně. Prací vědce je tento jev zkoumat jako společenský a kulturní fenomén.
Literatura:
Leng, Ladislav: Slovenskéhudobne nárečia. Bratislava 1964.