m/6 Terciární deklinační paradigmata: prónómina a numerália 6.0 Úvod. Jak vyložit periferii deklinačního systému Jelikož jsme se v této práci rozhodli pro čistě morfosyntaktické vymezování slovních druhů, musíme jednoznačně prohlásit, že zájmena ani číslovky slovními druhy nejsou (1/2). Existují však lexikální jednotky, morfosyntakticky zařaditelné jako adjektíva a substantiva (některé mohou spadat i do obou tříd zároveň), jež se vyznačují úzce specifickou lexikální sémantikou, textově-deiktickou (u zájmen) nebo kvantitativní (u číslovek), jsou vystavené některým syntaktickým omezením (nejčastěji tomu, že je nelze syntakticky rozvíjet) a především vykazují morfologické zvláštnosti, jaké v primární, substantívni ani v sekundární, adjektívní deklinaci nepotkáme. Právě proto mluvíme o deklinaci terciární. V této kapitole se zaměříme na formální deklinační paradigmata dotyčných lexémů v jejich platnosti adjektívní (většinou) nebo substantívni (menšinově). Znát tvarosloví (nejen) litevských zájmen a číslovek však předpokládá znát též kategorie a prostředky morfologické derivace, jež od základních lexikálních jednotek, adjektiv a substantiv, odvozuje další adjektíva a substantiva, případně též adverbia. Ve smyslu 1.2 jde o transformace lexikálně-paradigmatické a lexikálně-syntagmatické. Soustavně je popíšeme až v navazujícím svazku (IV/3), kde zároveň uvidíme, jak málo početné jsou lexikální kořeny, z nichž zájmena i číslovky vycházejí; zde si jejich kmenotvorby budeme všímat jen v té míře, jaká je nezbytná pro uchopení formální morfologie. Výklad formálních paradigmat, podle nichž se zájmena a číslovky skloňují, rozložíme do čtyř oddílů: 6.1 Zájmena «rodová» (jako jis, tóks, maňas) 6.2 Zájmena «bezrodá» (jako áš, měs, sáu) a číslovky "2", "3" 6.3 Ostatní číslovky syntakticky nekoordinované (jako "4" - "10", "13", "30", "100","1000") 6.4 Ostatní zájmena, morfosyntakticky komplexní (jako šitas, múdu, kai kuris, kas nórs, kas ne kás), a číslovky syntakticky koordinované (jako "3.333") Toto rozložení nevychází z tradičního sémantického dělení zájmen a číslovek, nýbrž ze zvláštností, jež terciární sféra vnáší do vztahu mezi kategoriálním a formálním paradigmatem. Poznáme jak novou prosodickou charakteristiku kmene, tak dosud neužívané diftongové alo-morfy koncovek (6.1), poznáme formální paradigmata s proměnou hranice mezi «kmenem» a «koncovkou» (6.2), deklinaci redukovanou až defektní (6.3) i komplexní deklinaci vícesložkových kmenů (6.4). Porovnejme nyní toto rozdělení, motivované výlučně popisem formálních deklinačních odlišností, s tradičními kategoriemi, jež formální morfologii podřizují lexikální sémantice. Začneme zájmeny paradigmatický rozlišujícími rod (6.1). Tradičně se jim říká «rodo-vá» a stejně tak tradičně se dělí na ukazovací, tázací, vztažná a neurčitá. My k nim přidáme ještě několik lexikálních jednotek z tradičních kategorií zájmen osobních (jis, ji, jiě, jós 'on, ona, oni, ony') a přivlastňovacích (maňas 'můj vlastní') a budeme na ně nahlížet jako na adjektiva či přechylovaná substantiva sloužící k deixi v rámci diskursní situace. Ve skupině «bezrodých» zájmen (6.2) tak zbudou nepřechylovaná substantiva s deik-tickou sémantikou, jež odkazují bud' k osobám diskursním (áš, tu 'já, ty'), nebo k osobě (v syntaktické roli) podmetu (sáu 'sobě'), a neohebné výrazy, jež v postavení atributívním označují obecný vztah k právě uvedeným osobám (mano, távo, sávo 'můj, tvůj, svůj'). Na rozdíl od češtiny nezahrnujeme v litevštině mezi bezrodá zájmena osobní zvratnou príklonku si (II/2.2.4). Tu pokládáme za morf slovesný. Důvod je trojí. 1° Litevská príklonka si je plně inkorporována do slovesného tvaru, zatímco česká může stát i mi- 2 Nomen liber III mo sloveso. 2° Litevská zvratná príklonka nemá protějšek v príklonkách jiných osob, kdežto k českému Si existuje ještě mi, ti, mu. 3° Litevská príklonka se vyskytuje v jediné podobě, a tudíž nelze mluvit ani o zbytku flexe, jak to v češtině stále dovoluje protiklad D si:: A se. Bezrodé je rovněž tázací a vztažné zájmeno kás, které svou formální paradigmatikou sice spadá do oddílu 6.1, leč vykazuje i kategoriální zvláštnost oddílu 6.2. Z hlediska systémového uchopení příslušných lexémů nestačí pouze vyložit jejich formální paradigmatiku, ale též objasnit jejich morfosyntaktické chování při větné kongruenci (6.2.1.1-2) a textovou příznako-vost jejich deixe (probereme až v navazujícím svazku zároveň se všemi zdvořilostními ekvivalenty výrazů pro diskursní osoby, cf. IV/2.1). Číslovky (6.3) nevymezujeme jako slovní druh, ale jako soubor lexikálních kořenů. Morfologicky nejjednodušší kmen mají číslovky zvané «základní» ('tři'), morfologicky složitější, příznakový kmen mají číslovky «řadové» ('třetí'), «druhové» ('troje'), «hromadné» ('trojice'), «podílné» ('třetina', 'půltřetího'). U «základních» číslovek vyložíme jistou minimální lexikální kmenotvorbu, aby bylo vidět, jak se slovem 'tři' souvisí slova 'třináct' a 'třicet', kmenotvorbu příznakových číslovek však vyložíme až v dalším svazku (IV/3). Formální paradigmata základních číslovek připouštějí značný pádový synkretismus: jejich lexikální sémantika je totiž tak specifická, že se může stát nadbytečným vyznačovat v plné míře všechny morfosyntaktické vztahy, v nichž číslovka coby lexikální jednotka vystupuje. Zájmena i číslovky vytvářejí řadu dvousložkových (vzácněji i složitějších) komplexů, které syntakticky fungují jako jediné (plnovýznamové) slovo a fonotakticky někdy i nosí jediný (hlavní slovní) prízvuk. V komplexu je alespoň jedna složka ohýbatelná a ta se skloňuje podle již známých zájmenných či číslovkových paradigmatických typů. Komplexy typově ne-rozhojňují formální paradigmatiku litevského jména, přesto však představují oblast, ve které je třeba se gramaticky zorientovat: znát jazyk znamená též vědět, jaké složky komplexy vytvářejí a která ze složek se v kterém komplexu skloňuje. Tak v českém komplexu tam-ten se skloňuje složka druhá, kdežto v komplexu ten-to první, ačkoliv složku -to lze formálně skloňovat též. Ani nesklonná složka tam- není zcela vyloučena z morfématických komutací, jak dokládají výrazy tady-ten, tam-hle--ten (s alomorfem tám-hle-teri) a tady-hle-ten. V oddíle 6.4 se zaměříme na formální podobu komplexů (morfologie usouvztažňovací), jejich sémantice a odvozování (morfologie slovotvorná) se budeme věnovat v dalším svazku (IV/3). 6.1 Dodatečné úpravy sekundárních typů: zájmena «rodová» V oddíle 4.1 jsme coby zvláštní morfologický konstrukt předvedli deklinační typy litevského adjektiva. Třírozměrné kategoriální paradigma o složkách pád - číslo - rod jsme uchopili pomocí dvou rodově specifických dílčích typů (masc - fem) a na těch pak ukázali, v čem se sekundární, adjektívní typy liší od typů primárních, substantívních. V obou rodových složkách šlo o synkretismus V&N.sg, v dílčích typech maskulína jsme navíc konstatovali výskyt zvláštních koncovek signalizujících «nesubstantívní deklinaci» (4.1.2). Výraz «nesubstantívní deklinace» se nyní ukazuje trochu nešikovný: ony zvláštní koncovky se totiž uplatňují i u takových zájmen, jež jsou v našem vymezení substantivy. Jak jsme nicméně upozornili již v oddíle 6.0, jde o substantiva zvláštní, syntakticky i sémanticky příznaková. Postačí tedy, upřesníme-li, že ikonická hodnota «nesubstantívní deklinace» označuje odchylku od nepřízna-kových, syntakticky i sémanticky neomezených substantiv. Caput 6 Terciární deklinační paradigmata: prónóraina a numerália 3 Slovnědruhové zařazení rodového zájmena se může měnit. Ve větě ta žmůgu aš kaž-kuř esu mňte.s 'toho člověka jsem už někde viděl' vystupuje výraz tg. (A.sg masc) jako adjektivum (shodou okolností proklitické) v syntaktické roli přívlastek, ve větě ...o tq ašpaskui mačiaú dár kelis kartús '...a toho jsem později viděl ještě několikrát' vystupuje týž výraz ta (A.sg masc) jako substantivum (shodou okolností s vlastním fonotaktickým přízvukem) v syntaktické roli předmět. V oddíle 4.2.4 jsme tvrdili, že ikonické koncovky nesubstantívní deklinace usnadňují orientaci v syntaktické struktuře věty tím, že zvýrazňují větný člen v postavení atributu. Dodejme k tomu, že právě ta příznaková substantiva, v jejichž deklinaci se objevují nesubstantívní koncovky, atributem vůbec rozvíjena být nemohou. 6.1.1 Kategoriální paradigma, které nyní předvedeme, bude stejně jako u adjektiv tvořeno trojicí sémat z kategorií pád - ČÍSLO - ROD. Rod (o obvyklých hodnotách masc a fem) zavádíme soustavně, bez ohledu na to, zda do paradigmatu zařazujeme (morfosyntaktické) adjektivum nebo substantivum. Naše pozice, že rod substantiva je významově irelevantní (1.3.3), se nijak nemění: k již známé skutečnosti, že rod substantiva je v jazykovém systému relevantní kongruenčně, pouze dodáme, že je relevantní též deikticky, sc. pro jazykovou referenci v textu. Deiktická substantiva se proto vyskytují ve dvojicích. V kategorii čísla nadále rozlišujeme tři hodnoty (sg - PL - du). Uvidíme, že u deiktických výrazů se duálu používá podstatně víc než u jiných jmen. Do kategorie pádu nezahrnujeme transperiferní séma VOKATÍv, které je pro deixi neuplatnitelné. 6.1.2 Formální paradigmata, jež v této práci pojímáme jako individuální konstrukty vázané na konkrétní lexikální jednotky, popisujeme pomocí (deklinačních) paradigmatických typů, koncovkových sad schopných obsloužit větší množství lexikálních kmenů. Soubory kmenů, z nichž lexémy zájmen a číslovek vycházejí, nejsou početně nijak veliké, přesto pokládáme za úsporné v této části 6.1 s paradigmatickými typy pracovat. Vzhledem k rodovému střídání půjde stejně jako u adjektiv (cap.4) o dvojice rodově specifických tabulek pro masc a fem. Dílčí typy fem vycházejí z typu IV, a to v plné palatalizáciu škále IV -»IV.a -* IV.b bez jakýchkoliv odchylek v morfonématické či morfoprosodématické struktuře koncovek. Dílčí paradigmata masc vycházejí z typu P (stejně jako I"), leč fonématická stavba jeho morfů se vyznačuje několika zvláštnostmi. Abstraktní typ P, jejž jsme předvedli v 2. kapitole této III. knihy, nabízí v jistých kategoriích dva různé alomorfy, odlišené délkou vokalické base (stupeň krátký :: dvojhláskový). Alternace postihuje krajní samohlásky: přední i ie a zadní u «* uo. Když jsme v kapitole 4 při popisu sekundární deklinace rozebírali dílčí paradigmata masc, upozornili jsme (4.2.1), že dílčí paradigma I™ lze vnímat jako typ P, jenž nabyl jednoznačné podoby tím, že ve všech případech výběru volí krátký alomorf. V terciární deklinaci se u dílčích typů masc uplatňují alomorfy dlouhé, a to bud' zároveň pro přední i zadní voka-lickou basi, nebo pouze pro přední. Takovéto dílčí typy budeme označovat indexem oc+ + , pokud volí dvojhláskovou variantu v obou vokalických basích, indexem cc+, pokud volí dvojhláskovou variantu pouze v přední vokalické basi. Teoreticky tak dostáváme typy P++ a F+, kde počet znamének + vyjadřuje míru dvojhláskových odchylek od již známého dílčího typu Ia. I na takové typy lze vztáhnout palatalizaci, jednoduchou (cf. I I.a, I" -* I.a") i složenou (cf. I.a I.b, I.a" -» I.b"), takže litevský systém připouští potenciálně šest nových dílčích typů masc: P++ a Ia+, I.aa+ + a I.a0+, I.b"++ a I.b°+. Litevský úsus však dává uplatnění pouze třem z nich: P++, I.ba++, I.ba+. 4 Nomen Liber III Celkem se v deklinaci «rodových» zájmen uplatňují čtyři rodově specifické typy. Jejich přehled podává tabulka T 6.1/1. První tři jsou nové, specifické pro terciární deklinaci, čtvrtý známe již z deklinace sekundární. Zde jej uvádíme pro kontrast. Jednotlivé deklinační typy předvedeme v dalších částech oddílu 6.1 v tabulkách T 6.1/2-4 na skloňovacích vzorech konkrétních lexikálních jednotek s konkrétní prosodickou charakteristikou. Obecnou sémantickou charakteristiku všech čtyř typů pak podáme v části 6.1.6. Dvojhláskový alomorf se může vyskytnout i v jedné okrajové koncovce fem, sc. N//A.du. To vyznačujeme indexem (+) u příslušného femininního typu. t 6.1/1 Mascvlinvm Femininvm iv<+) I.ba++ IV.b(+) I.b" IV a r IV 6.1.3 Než však ohlášené vzory předvedeme, musíme vyložit ještě dvě prosodické zvláštnosti, které se s nimi pojí. První budeme říkat absolutní oxytonace: slovní přízvuk je vždy na koncovce, a to i na koncovkách, jež nesouce prosodickou charakteristiku \\ 0, v jiných paradigmatech přízvuk nikdy nepřijímají. Absolutní oxytonaci (AO) nelze pokládat zajev vynucený okolnostmi, jmenovitě tím, že kmen sám nemá žádnou slabiku, na níž by přízvuk mohl spočinout, cf. /'t-át-as1"3/ > /'tas/ 'ten'; postihuje totiž i slova s kmenem slabičným, cf. /'an-Ä-as1"3/ > /a'nás/ 'onen'. Musíme ji proto prohlásit za zvláštní prosodickou charakteristiku, odlišnou od těch, s nimiž jsme dosud pracovali (cf. 2.3). Pro samostatný popis empirického jevu, že skloňované jméno má ve všech pádech přízvuk na koncovce, jistě nepotřebujeme rozlišovat mezi prosodickými vlastnostmi koncovky a kmene. Jelikož však celkový aparát našeho popisu vyžaduje, abychom prosodicky mezi kmenem a koncovkou coby svébytnými morfy důsledně rozlišovali, musíme rozhodnout, kam rys absolutní oxytonace (AO) přiřadit. Přiřadíme jej kmeni, takže konkatenaci kmenového morfii s koncovkovým budeme zapisovat /'anAO-&-as*0/ > /a'näs/ (vs. /'kit2B-&-as*0/ > /'kitäs/). Vedle absolutních oxyton, jež přenášejí přízvuk na koncovku jakékoliv prosodické charakteristiky (tedy i té, jež jinak přízvuk nepřijímá), se v terciární deklinaci vyskytují též absolutní paroxytona (AP), jež si ve všech případech udržují přízvuk na kmeni, a to i tehdy, když v jiné deklinaci by si koncovka přízvuk z kmene přetáhla. Absolutní paroxytona se zdánlivě chovají jako 1A, leč jejich kmen tomu morfoprosodématicky není disponován z důvodů vyložených v 2.4.1, cf. /'šitAP-&-a0b/ > /'šita/ (vs. /rkit2B-&-a0b/ > /ki'taV). 6.1.4 Již v cap.4 jsme viděli, že rozdíl formálních paradigmat sekundární a primární deklinace se projevoval především v dílčím paradigmatu masc. I rozdíly terciární a sekundární deklinace jsou nejvíce viditelné v masc. Předvedeme je na další stránce v tabulce T 6.1/2. Překlad: tas 'ten', kltas 'jiný', jis 'on', tóks 'takový'. Caput 6 Terciární deklinační paradigmata: prónómina a numerália 5 T 6.1/2 P AO P 2B I.ba+ + AO I.ba+ 2A N sg -as*0 t-äs*0 kit-as*0 j-is*0 tók-s*0 A -a*0 t-ä*0 kit-aí0 j_rl|0 tók-i*0 G V0 t-ô»0 kit-o*0 j-ô"0 tók-iV0 D -am00 t-ám00 kit-ám00 j-ám00 tok-i-ám00 I -(uo*m)*b t-uô*b kit-úH j-uö"b tók-i-u*b L -ame00 t-ame00 kit-amě00 j-amě00 tok-i-amě00 N pl -(ie«ň)0b t-iě0b kit-i0b j-iě0b tok-iě0b A -(uos**us)k b t-uôVb kit-üs*b j-uôV b tók-i-us*b G -u00 t-a00 kit-u00 j-400 tok-i-ů00 D -iems00 t-íems00 kit-íems00 j-iems00 tok-íems00 I -ais00 t-aís00 kit-aís00 j-ais00 tok-i-aís00 L -uose00 t-uose00 kit-uosě00 j-uose00 tok-i-uosě00 N/A du -(uo**u)llb t-uô*b-du kit-ü*b j-uö|b-du tók-i-ubb D -iem-00 t-íem-00-dviem kit-íem-00 j-iem-00-dviem tok-íem-00 I -iem-00 t-iem-00-dviem kit-iěm=00 j-iěm-00-dviem tok-iěm=00 Poznámky a pozorování 1) Sloupce tas a kitás předvádějí dvě cesty, jimiž se z nejednoznačného paradigmatického schématu P stávají jednoznačné paradigmatické typy, a to důslednou volbou dvojhláskových (P++: tas) nebo jednohláskových (F: kltas) koncovkových morfii. Sloupce fis a tóks předvádějí - pravda, v podobě se složenou palatalizací, již jedinou litevský úsus připouští - rozdíl mezi plným a částečným uplatněním dvojhláskových morfů (I.ba++ pro přední i zadní z krajních vokalických basí, I.ba+ pouze pro přední), jak jsme jej popsali v části 6.1.2. 2) Složená palatalizace v případech I.ba++ i I.ba+ si žádá zvláštního komentáře pouze pro kategorii N.sg masc, jinak pro ní platí to, co jsme říkali v cap.3-4. Primární paradigmatický typ I. b jsme popisovali tak, že N.sg má koncovku /-ís00/, která se v neprízvučné poloze krátí na /-ís00/. Sekundární typ I.ba jsme popisovali tak, že má základní koncovku l-ls00^ 0I, jež v důsledku odlišné prosodické charakteristiky vede pravidelně na neprízvučný tvar /-ís * 0I a pouze u několika slov-výjimek se uplatňuje prízvučná podoba /-ís00/. Terciární paradigmatické typy I.b"*"1" i I.ba+ budeme popisovat tak, že mají koncovku /-Is1"0/, jejíž vokalická base lil mimo přízvuk zaniká, cf. /'tók-s1"0/, podobně jako se vokalická base koncovky -ís00*"0 mimo přízvuk krátí. Koncovka /-Is110/ se pod přízvuk dostane (a vokalickou basi si tak udrží) právě jen v absolutních oxytonech, které jsou zvláštností terciární deklinace. Zakončení l-sl v I.btt+(+) (to budiž společný zápis pro l.ba++ a I.b"+) pokládáme raději za zvláštní realizaci koncovky, jež přízvuk nepřijímá, tedy /-ís110/, než za výsle- 6 Nomen Liber III dek tronkace koncovky, jež přízvuk přijímá, tedy /-is00/, sc. /'tók-s/ < */tó'k-is00/. K tronkaci v I.btt+í+) skutečně dochází, leč pouze u dvojslabičného absolutního oxyto-mkuris, a má za následek cirkumflexovou intonaci, cf. /ku'r-is/ > /'kurs/. Tronkaci hypotetického */to'k-is/ by tak muselo vzniknout */'tôks/, nikoliv /'tóks/. 3) Absolutní oxytona jsou jediné litevské lexikální jednotky, u nichž se dosud spontánně užívá duálu (cf. DLKG §804). Spontánní používání duálu se projevuje i tím, že základní paradigmatické koncovky se zesilují príklonkou 'dva' (v temže pádě), cf. /'tíemdvíem/A0 < /'tíem+'dvíem/ 'těm dvěma' vs. /ki'tíem/2B 'jiným dvěma'. Takovýto reduplikovaný duál je druhotný a svědčí o perifernosti duálovách koncovek v moderním jazyce (cf. 6.4.1.1,7.3). Nereduplikovanou duálovou koncovku dokládá třeba úsloví mešká su lókiu abudu tó-kiu (s variantou ...abú labu tókiu) 'huňáč nebo brtník, oba jsou stejní (stejně příjemní)', sc. když je potkáš v lese (o věcech nerozlišitelných: mešká a loky s jsou syno-nymní výrazy znamenající "medvěd"), kde zájmeno tóks, jež není absolutním oxyto-nem, stojí v paradigmatický běžném tvaru N.du masc tókiu, homonymním s I.sg masc, čímž vzniká rým lókiu — tókiu; labú je duálový tvar adjektíva läbas. Spontánní reduplikovaný duál absolutních oxyton se stává inovačním zdrojem i pro další deik-tické či obecně determinující jednotky, jak vyložíme v poznámce za tabulkou T 6.1/4 pro adjektivum víenas 'osamělý'. 6.1.5 Na následujících stranách předvádějí tabulky T 6.1/3-4 skloňovací vzory základních «rodových» zájmen v obou rodových složkách. Tři vzory vykazují specifické rysy terciární deklinace, F+ + - IV(+), I.ba++ - IV.b(+), I.ba+ - IV.a, čtvrtý z nich, F - IV, patří do deklinace sekundární (vyložili jsme jej již v cap.4). Poznámky a pozorování 1) Terciární paradigmatický typ F++ - IV(+) je zcela paralelní k sekundárnímu typu F - IV. Terciární typy I.b"++ - IV.b(+) a I.ba+ - IV.a se od sekundárních liší volbou rodových protějšků: dílčí typy masc, jež vycházejí z I.b, se pojí s dílčími typy fem, jež vycházejí z IV, přičemž narážíme na různé stupně palatalizace, složenou (b) i jednoduchou (a). Oproti tomu sekundární paradigmatické typy vykazují pro všechny varianty masc, sc. I.b""15"7, jedinou podobu fem, sc. V. 2) V terciárním paradigmatickom typu I.ba+ - IV.a nese koncovka N.sg masc proso-dické rysy \\ 0 (cf. 6.1.4 sub 2), zatímco stejná koncovka výchozí, primární deklinace I.b nese rysy 00. Přidružená koncovka N.sg fem, jež je v terciární i primární deklinaci stejná, tuto změnu prosodického rysu nepřebírá. Tím se rodová dvojice I.ba+ - IV.a z terciární deklinace liší od dvojic F"Pv.b - V z deklinace sekundární, kde koncovka N.sg fem mění své prosodické rysy právě tehdy, mění-li je koncovka N.sg masc (cf. 4.3.3). 3) S korespondencí I.ba+ - IV.a lze dávat do souvislosti i zvláštní výběr mezi krátkým a diftongovým alomorfem maskulinních koncovek (cf. 6.1.2): i.sg masc i A.pl masc mají -u- (nikoliv -uo-), zatímco N.pl masc má -ie- (nikoliv -i-). Ostatní maskulinní paradigmata berou buď vždy diftongy, nebo vždy krátké samohlásky. Domnívám se, že diftongová koncovka -iě0b (místo -i01) slouží ke zvýraznění kategorie N.pl masc. Alomorf -i0i by totiž byl homonymní s koncovkou N.sg fem paradigmatického typu IV.b (ten se od typu IV.a liší právě jedině koncovkou N.sg). Z adjektiv vykazují v N.sg fem koncovku -i0fc pouze ta, jež v N.pl masc mají koncovky odlišné, sc. -uskS> (IF - IV.b) nebo -ys*0 (IIIP - IV.b, k tomu navíc 8.1.3). V této souvislosti ještě podotkněme, že v N//A.du fem se uplatňuje krátký alomorf -i'*', cf. kók-i, přestože pro dílčí typ masc jsme distribuci zdloužených alomorfů vázali právě na vokalickou basi i «* ie, cf. N.pl masc kok-iě. Caput 6 Terciární deklinační paradigmata: prónómina a numerália 7 4) Vzory anás - aná a kurís - kurí, což jsou absolutní oxytona, vykazují reduplikovaný duál, jejž jsme vyložili v 6.1.4 sub 3). T 6.1/3 JCÍ+ + AO I.b°+ + AO IV.b<+) N sg an-äs*0 an-ä01. kur-is*0 kur-i0b A an-ä>0 kur-í.*0 kur-i-ä*0 G an-ô*0 an-ôs00 kur-i-ô110 kur-i-ôs00 D an-ám00 an-ái*0 kur-i-ám00 kur-i-ái*0 I an-uô"' an-ä" kur-i-uô1"' kur-i-ä*b L ^ 00 an-ame •^00 an-oje^ kur-i-ame00 kur-i-oje00 N Pl an-ié0b an-ôs110 kur-iě0b kur-i-ôs^0 A an-uôsl'', an-as111. kur-i-uôs11 ^ km-i-as" G an-ij00 kur-i-vj 00 D ' 00 an-iems ' 00 an-oms kur-íems00 kur-i-óms00 I an-aTs00 an-orais00 kur-i-aís00 kur-i-omis00 L an-uose1^ an-ose00 kur-i-uose00 kur-i-ose00 N/A du an-uô11''-du an-iě^-dvi kur-i-uô "''-du kur-iě^-dvi D an-íem- 0 0-dviem an-óm-00-dviem kur-íem-0 0-dviem kur-i-óm - 0 0 -dviem i an-iěm-00-dviem an-ômr00-dviem kur-iěm - 0 0-dviem kur-i-ôm2 0 0-dviem PREKLAD T 6.1/3: anäs - aná 'onen - ona', kurís - kurí 'který - která'. T 6.1/4: víenas - viená 'jeden - jedna', koks - kokiä 'jaký - jaká'. Adjektivum víen-as vyjadřuje «číslovku» 'jeden' teprve druhotne; za prvotní význam pokládejme vytýkací 'sám' (lat. sôlus), 'osamělý, bez doprovodu, vydělený od ostatních', cf. víenas - kltas 'jeden - druhý'. Právě tyto významy se uplatní v pl, sc. vieni 'sami, osamocení', vieru - kiň 'jedni - druzí', ale též v DU pro vyjádření osamělé, osamoceně pojaté dvojice.1 1 Neznám doklad na systémově čistý duálový tvar víenu - víeni. LKŽ (XIX:243-244) nicméně uvádí samostatné heslo víenudu - víenidvi, což je systémový duál víenu - víeni rozšířený o příklonnou číslovku du - dvi. Příklady jsou výmluvné: kitq kartq. gyvenusiu (PART DU.MASC) vienudu (N.DU MASC) brolis su seseria 'žili kdysi úplně sami bratr se sestrou'; iinai, Petreli, nepadoru mergaitei su berniuku vieniemdviem (D.du MASC) gatvéje Šnekéti 'víš, milý Petře, ono se nesluší, když se děvče s mládencem jen tak sami spolu baví na ulici'. 8 Nomen Liber III T 6.1/4 P 2A IV I.ba+ 2A IV a N sg víen-as110 vien-a kók-s*0 kok-i-ä0t A víen-a110 kók-i*0 kók-iV0 G víen-o110 ~ 00 vien-os kók-i-o*0 kok-i-ös00 D vien-ám00 vien-ar kok-i-ám00 kók-i-ai*0 I víen-u*k víen-akí kók-i-u*b kók-i-aH L vien-amě00 vien-oje kok-i-ame00 kok-i-oje00 N pl vien-i0b víen-os110 kok-iě0b kók-i-os110 A víen-us11 b víen-as1''' kók-i-usH kók-i-as*b G vien-ü00 kok-i-ü00 D ' 0 0 vien-iems^0 00 vien-oms kok-íems00 kok-i-óms00 I vien-ais00 vien-omis00 kok-i-aTs00 kok-i-omis00 L vien-uosě00 vien-ose kok-i-uose00 kok-i-ose00 N/A du vien-u' víen-i'"' kók-i-u*b kók-i,b D / -r Git?) vien-iem- vien-om- kok-íem-00 kok-i-óm-00 I vien-iem- -00 vien-om- kok-ičm=00 kok-i-ôm-00 6.1.6 Lexikální sémantika a prosodická charakteristika Tabulky T 6.1 pokrývají prakticky všechna «rodová zájmena*, jež jsou základní v tom smyslu, že mají simplexní kmen o jediném kořenu. Mimo ně zůstává toliko adjektívum//substantí-vum páts - paň 'sám' (vytýkací deixe, lat. ipse, nikoliv sôlus), jež jsme vyložili v části 4.3.7, a některá adjektiva deixe kvantitativní, jež ještě v této kapitole probereme zároveň s číslovkami (6.2.2, 6.3.1). Dílčí paradigmatický typ F++ z tabulky T 6.1/1 obsluhuje i několik syntaktických substantiv bezrodých, či rodově obojetných (6.2.1.5). 1) Formální zvláštností terciární deklinace je užití dvojhláskových alomorfů koncovek v masc (rys oc++), okrajově též ve fem, a výskyt kmenů s prosodickou charakteristikou absolutní oxytonace (rys AO). Tyto dva jevy jsou provázané. Všechny kmeny AO se skloňují podle paradigmatických typů s rysem cc+ + . Právě a jedině v tomto případě se zároveň vyskytne dvojhláskový alomorf i v okrajové koncovce femininní, v N//A.du fem. K paradigmatickému typu P++ - IV(+) (nepalatalizovanému) patří rodová zájmena tas - ta '(tam) ten', anäs - aná 'onen', kat rás - katrá 'který (ze dvou)', taträs - tatra 'tento (ze dvou)';2 dále pak rodově obojetné kas 'kdo //co', jehož paradigmatické zvláštnos- 2 Primární lexikální význam adjektíva//substantíva katras je "který ze dvou", sekundární pak "který z více možností". Stejně tak taträs znamená primárně "tento ze dvou", sekundárně "tento z více mož- Caput 6 Terciární deklinační paradigmata: prónómina a numerália 9 ti předvedeme v částech 6.2.1.2 a 6.2.1.5, a komplexy kai kás 'ně-kdo //co', bet kas 'kde--kdo//co', kaíkás 'kdoví-kdo//co', katras nórs 'kterýkoliv (ze dvou)', cf. 6.4.2.3. K paradigmatickému typu I.ba++ - IV.b(+) (palatalizovanému) patří pouze rodová zájmena fis - ji 'on - ona', sis - ši '(zde) ten', kuris - kurí 'který' a komplexy odvozované od posledního z nich, jako jsou kažkurís 'kdovíkterý', kai kurie 'někteří'. 2) Paralelně k absolutním oxytonům existují navíc ^absolutní paroxytona». Jsou to rodové adjektivum šitas - šita 'tento' a bezrodá, či spíše rodově neuchopitelná substantiva viskos 'všechno', kitkas 'něco jiného', niekas 'nikdo//nic', daúg kas 'leckdo //leccos'. Tato slova patří k nepalatalizovanému paradigmatickému typu Ia++ - IV(+) a svůj prízvuk drží stále na kmeni. Jejich kmen má přitom slabiku krátkou, případně dlouhou cirkumflexovou, takže podle obecných pravidel (2.4.1) by se kmenový přízvuk měl přesouvat přinejmenším na koncovky s prosodickým rysem b. K tomu však nedochází, cf. I.sg /'visk^-Ä-uô11 V > /'viskuoV (vs. /'vis2B-&-uH/ > /vi'su/), N.PL masc /ršitAP-&-iě0b/ > /'šitiě/ (vs. /'kit2B-&-i0V > /ki'ti/). Heuristický význam absolutních paroxyton spočívá v tom, že dokládají nezávislost diftongových alomorfu (což je formální zvláštnost terciárních typů P++ i i.ba++) na prízvuku. Morfosyntakticky je vyložíme jako komplexy s nevyužitým potenciálem dvousložkové flexe, přizvukované na první složce, cf. 6.4.1.4. 3) Příklady uvedenými výše sub 1) et 2) je výčet kmenů skloňovaných podle paradigmatických typů s rysem a++ vyčerpán: podle terciárního typu se specifickým rysem a++ se skloňují pouze absolutní oxytona a paroxytona (jejich kmeny jsou navíc geneticky propojeny). Absolutní oxytona i jejich paroxytonové deriváty mají sémantiku čistě deiktickou, ať již jako «osobní», «ukazovací» či «vztažná» zájmena. Intonační podoba koncovek je vidět z tabulek T 6.1/2-4. Jak tato podoba souvisí s komplexní prosodickou charakteristikou celého systému litovských deklinačních koncovek, jsme vyložili v části 2.4.2. 4) K typu I.b"+ - IV.a (o různých stupních palatalizace v dílčích složkách), jenž pouze v jediném případě používá dvojhláskového alomorfu (N.PL masc, cf. 6.1.5 sub 3), patří výlučně odvozeniny se sufixem -ok-. Odkazují k vlastnostem, zatímco jména předchozích dvou typů odkazují k předmětům, nositelům vlastností. Kmenový přízvuk spočívá na sufixu -ok-. Příslušná slova jsou prosodické charakteristiky 2A, pokud vycházejí z kořene neslabičného, ností". V primárním významu indukuje podmětové katräs, byť samo stojí v singulárovém tvaru, na straně slovesného predikátu séma du, cf. katrä (sg.fem) husita (Vf 2.du) namiě rytój? 'která budete zítra doma', katräs (N.sg masc) judu (N.du masc) kaltésnis (N.sg masc), tu arJónas? 'který jste se víc provinil, ty nebo Jan?' (ad litteram: "který jste provinělejší?", Vf chybí, domýšlíme si duálové ěsata, místo něho je přítomen duálový podmět judu), katräs pirmas (N.sg masc) pribegsiva (Vf I.du), tam ir těks lazdá 'kdo tam první doběhneme, tomu (z nás dvou) ta hůl připadne' — příklady pocházejí od Jablonského (1922: §76 fl3—14, gl2). V sekundárním významu indukuje podmětové katräs na straně predikátu séma pl, cf. katräs (N.sg masc) pävogéte (Vf 2.pl) mano kepúre? 'který jste mi ukradl čepici?' a uplatňují se i tvary plurálové, cf. katriě norés, tiě ir gaús 'kteří budou chtít, ti dostanou', ba duálové se vzornou reduplikací, cf. katruódu pažinou - tai mäno brolěliai 'ti dva, které jsem poznala, to byli mí bratři' — příklady citovány z LKŽ (VI:413-414). «Zájmeno» taträs - tatra je okrajové. DLKŽ (1993) je zmiňuje coby žemaitský regionalis-mus, DLKG (1994) o něm mlčí. Starší gramatiky (Jablonskis 1922: §77d) je uvádějí, soudobé monografie (Paulauskiené 1994, Rosinas 1996, Valeckiené 1998) nikoliv. 10 Nomen Liber III cf. N.sg masc t-ók-s 'takový', j-ók-s 'žádný', k-ók-s 'jaký' -* D.sg masc t-ok-i-ám, j-ok--i-ám, k-ok-i-ám & N.pl masc t-ok-iě, j-ok-iě, k-ok-iě (2A); a 1A, pokud vycházejí z kořene slabičného, cf. N.sg masc an-ók-s 'takový (jako onen)', kit-ók-s 'jinačí', vis-ók-s 'všelijaký' -» D.sg masc an-ók-i-am, kit-ók-i-am, vis-ók-i-am & N.pl masc an-ók-ie, kit-ók-ie, vis-ók-ie (1A). Na tvarech anók-ie, kitók-ie, visók-ie můžeme opět doložit, že dlouhý koncovkový alomorf -ie se vyskytuje i mimo přízvuk. 5) Všechna ostatní «rodová zájmena* patří k paradigmatickému typu I" - IV (nepalatali-zovanému). Tato slova se zájmenům jakožto lexikálněsémantické třídě slov pouze deiktic-kých, referenčně nesamostatných, vzdalují nejen formálně (mají čistě adjektívní, sekundární deklinaci bez pronominálních, terciárních zvláštností), ale i sémanticky: jejich případná deixe vždy nese jistý denotační obsah, takže odkazují, dodávajíce kvality víenas "jeden//osamoce-ný", tulas "ne-jeden//mnohý", visas "celý//ne-částečný", kitas "jiný//odlišný", maňas "mající vztah k osobě mluvčího", sävas "mající vztah k referenční osobě", čili "vlastní". Oněm zájmenům se tradičně - a dosti neurčitě - říká «neurčitá», v případě mänas, sävas pak ^přivlastňovací*. Jistá gramatická tradice je společně řadí jako determinátory, muselo by se ale vysvětlit, čím se determinace takovýmito přívlastky liší od determinace obecnými adjektivy jako jáunas 'mladý' a sěnas 'starý'.3 My k nim později přidáme ještě řadové číslovky a budeme se na všechna ta slova dívat jako na přídavná jména, jež se zapojují do mnohem širšího okruhu adverbiální derivace, než činí «běžná» adjektiva. Zatímco «obyčejné» adjektivum gěr-as 'dobrý' dává v morfologické derivaci lexikál-něsyntaktické jediné adverbium ger-at 'dobře' a jen několik málo «obyčejných» adjektiv tvoří adverbia alespoň dvě, cf. žem-as 'nízký' iem-ai 'nízko' i 'nízce' vs. žem-yn 'dolů', sěn-as 'starý' -* sen-at 'staře' vs. sen-i-ai 'dávno' vs. sen-aíp 'po stáru', adjektiva jako vžs-ów, kit-as, víen-as vytvářejí velké množství příslovcí, cf. vls-as -» vis 'pořád', vis-ái 'úplně', vis-aí, vis-aíp 'všelijak', vis-uř 'všude', vis-ád, vis-adä, vis-adôs 'vždy',... Soustavně o tom ve druhém svazku (IV/3). Nakolik, či zda vůbec tato adjektiva podléhají syntaktickým omezením pro rozvíjení ve větě, ještě zbývá prověřit. Nevím o popisu litevského jazyka, který by na podobné otázky dával spolehlivé odpovědi, sám takový úkol v této práci, pojednávající o formální paradigmatice, řešit nebudu. Základní rodová zájmena tohoto paradigmatického typu 1° - IV mají kmen jednoslabičný o prosodickém rysu 2,4 podle délky a intonace kmenové slabiky nabývají charakteristik 2A jako víen-as 'jeden', tul-as 'mnohý', či 2B jako kit-as 'jiný', vls-as 'všechen', män-as 'můj'.5 Tato prosodická charakteristika se plně shoduje s prosodickou charakteristikou základních adjektiv paradigmatického typu F - IV (ta jsou všechna 2A nebo 2B, cf. 6.4.1). 3 Tradice, na niž narážíme, je zakotvena najmě v jazycích se členem. Determinátor je obecně takový atribut, který se členem komutuje. Komutace se ale jazyk od jazyka liší: «zájmeno» "můj" se ve francouzštině se členem vylučuje, takže může být determinátorem, kdežto v italštině se se členem nevylučuje, takže by determinátorem být nemělo. 4 Víceslabičný kmen se vyskytuje pouze v komplexech jako kiek-víen-as (2A) 'jeden každý', ně_víen--as (2A) 'ani jeden', tam_äkr-as (2B) 'určitý íjistý' (adjektivum vágní deixe), cf. 6.4.2.3. 5 Totéž platí pro řadové číslovky, cf. pirmas (2A) 'první', aňtras (2B) 'druhý*. Caput 6 Terciární deklinační paradigmata: prónómina a numerália 11 Palatalizované varianty paradigmatického typu I" - IV se u zájmen vůbec neuplatňují. I to odpovídá sémantické charakteristice adjektiv, jakou jsme podali v oddíle 4.4. * Typy I.a" - IV.a (1. stupeň palatalizace) i I.ba - V (2. stupeň palatalizace) jsou -odhlédneme-li od stupňování - uzavřené a neproduktivní s kmeny o charakteristice 2.6 Takže nevznikla-li kdysi nějaká «zájmena» příslušných typů, pak nová již nevzniknou. • K typům l.bm - V (2. stupeň palatalizace) patří jedině adjektiva odvozená či složená (tedy relační a korelující), vždy s kmenem o charakteristice 1. Takže «zájmenem» tohoto typu může být jen odvozenina se sémantickým rysem "vymezený příznačnými vlastnostmi výchozího slova". Jistě lze podle tohoto vzorce vytvořit i slova vycházející z uznávaných «zá-jmen», jak dokládá třeba dvojice mús-lšk-is (1B) I.by//I.b 'náš domácí, našinec' - mus-išk-é (1B) V 'nějaká od nás', odvozená od kmene mus- zájmena mes 'my'. Proč ale tato slova pokládat za zájmena? Syntakticky i morfologicky to jsou řádná adjektiva, případně substantiva, lexikálně-sémanticky naprosto odpovídají výrazům jako nam-tšk-is (1B) 'domácí' či viln-išk-é (1B) 'vilenská', odvozovaným od substantiv nam-as 'dům', Vún-ius. ZÁVĚR. Vlastní «rodová zájmena*, lexikální jednotky s čistě deiktickou sémantikou a s omezenými možnostmi syntaktického rozvíjení, vykazují v litevštině paradigmatické zvláštnosti terciární deklinace (typy P++ - IV(+), Lba++ - IV.b(+>, I.ba+ - IV.a). U deklinačního typu 1° - IV, sekundárního, lze za zájmena označit jen výrazy «přivlastňovací», vyjadřující vztah k diskursním osobám. 6.2 Pohyblivá hranice morfů: «bezrodá zájmena* a číslovky "2", "3" U některých lexikálních jednotek se během skloňování mění hranice mezi «kmenem» a «kon-covkou»: morfy, vymezené nějakými historickými vztahy, přestanou být vnímány jako takové a stávají se neprůhlednými řetězci fonémat nesoucími jistá prosodémata. Tyto neprůhledné řetězce však nadále zůstávají výrazovým prostředkem flexívnflio jazyka, takže je stále důvod, aby je jazykový systém interpretoval. Aniž se změní celkový tvar řetězce, nastoupí na místo opuštěného členění lkmenr&.-koncovkall členění /kmen2-&-koncovka2f (morf lkoncovka2l přitom může být i nulový). K nově uchopenému morfu Ikmen^ se pak v nových paradigmatických alternacích začnou připínat další koncovkové morfy. V češtině takovým způsobem vznikají nespisovné tvary číslovky dva. Současný stav nevidí strukturaci N//A dv-a, dv-ě, G&L dv-ou, D&I dv-ě-ma. Spíše platí, že N//A dva, dvě představují nemotivované tvary přímých pádů a G dvou stejně nemotivovaný tvar pádu nepřímého. Od tvaru dvou se pak nově tvoří další nepřímé pády. Přitom lze rozlišit dvojí motivaci: jedna vychází z deklinace substantívni, druhá z adjektív-ní.7 První z nich dává pouze vnější impuls (značeno -*): číslovka dva přebírá v nepří- 6 Protože odhlížíme od stupňování, neruší nás skutečnost, že superlativy jsou prosodicky 1A. 7 Rozčlenění formální deklinace na substantívni a adjektívní jsme v této práci provedli pouze pro litevštinu. Český materiál zde soustavně rozebírat nemůžeme. Pro potřeby uvedeného příkladu toliko poznamenáme, že jsou důvody, abychom do jediné české adjektívní deklinace spojili jak běžná paradigmata «dlouhá», podle nichž se skloňuje většina přídavných jmen, i různě smíšená paradigmata «krátká» a «dlouhá», podle nichž se skloňují některé skupiny přídavných jmen (e.g. otcův, matčin) a zájmen (e.g. ten, nás). 12 Nomen Liber III mých pádech finální segmenty plurálních substantívních koncovek, aniž napodobuje proměny vokalické base substantívni koncovky; druhá, adjektívní, nabízí analogii úplnou (značeno *»): týž finální segment a neměnná vokalická base u koncovek slova dva na jedné straně a u prónómin a adjektiv na straně druhé (oběma stranám je přitom společná syntaktická role atributu). G -> D dvou -» dvou-m (cf. dokonalá analogie dubů -* dubů-m,* nedokonalá vrb vrbá-m) D «* I dvou-m ** dvou-ma (cf. těm starý-IIstarej-m dubů-m, vrbá-m ** těma starý- -llstarej-ma duba-ma, vrba-ma) D «* L dvou-m «* dvou-ch (cf. tě-m starý-llstarej-m dubů-m, vrbá-m ** tě-ch starý- -listarej-ch dube-ch, vrbá-ch) L G dvou-ch ** dvou-ch (cf. tě-ch starý-llstarej-ch dubech, vrbách ** tě-ch starý- -l/starej-ch dubů, vrb) Novým genitívem dvouch se motivační okruh nepřímých pádů uzavírá: bylo dosaženo plné shody formálního paradigmatu slova dva s formálními paradigmaty ostatních atri-butívně užívaných slov, adjektiv i zájmen. V litevštině můžeme proměnu hranice kmene a koncovky pozorovat u číslovek 'dva', 'oba', 'tři' (6.2.2) a u základních osobních zájmen (6.2.1). Těmi začneme. 6.2.1 Inventář základních osobních zájmen má litevština shodný s češtinou: áš - mán 'já -mně', tu - táu 'ty - tobě', tněs - múms 'my - nám', jús - júms 'vy - vám'. Tradičně se jim říká «osobní bezrodá»: osobní proto, že odkazují k diskursním osobám, bezrodá proto, že nemají jednoznačně stanovený rod. V této práci je diskursní osoba explicitně zavedena (cf. II/1), a to v protikladu k dis-kursní neosobě. Diskursní osoba pokrývá (1) mluvčího a (2) posluchače, přičemž rozlišujeme podobu individuální ("já" vs. "ty", sg), kolektivní ("já s někým" vs. "ty s někým", pl) a párovou ("já s někým ve dvojici" vs. "ty s někým ve dvojici", du).9 Vzhledem k takovému rozdělení pak můžeme prohlásit, že rodově spárovaná zájmena jako fis - ji 'on - ona', tas -tá 'ten - ta' vůbec nejsou osobní, protože odkazují k diskursní neosobě. Soustava diskursních osob počítá s kategorií duálu. Vskutku existují zájmena mudu/l múdvi - mudviem 'my dva//dvě - nám dvěma' a judulljudvi -júdviem 'vy dva//dvě - vám dvěma'. Jsou to morfologické komplexy s číslovkou 'dva//dvě' ve druhé složce. Právě ta dodává oněm osobním zájmenům rodovou specifičnost. Soustavně je popíšeme v 6.4.1.2. Zároveň k diskursní osobě i neosobě dokáží odkazovat rodově indiferentní *** - sáu '*** - sobě' a rodově obojaké kas - kám 'kdo //co - komu//čemu'. Oběma se zde budeme věnovat. Prvnímu proto, že vykazuje stejné proměny kmene a koncovky jako zájmena o dativech mán, táu, druhému pro kontrast. Upřesnění «základní» jsme dali proto, že odkazování k diskursním osobám jsou schopny ještě další výrazy, jejichž uplatnění souvisí povětšinou se stupni zdvořilosti.10 Jimi 8 Podobnou reinterpretací duálových tvarů rukou, nohou vznikají v češtině nespisovné dativy rukoum, nohoum. 9 Sémata SG, pl, du můžeme diskursním osobám přidělit toliko podle analogie v kongruenci prísudku a podmetu, cf. II/1.1.4-5, III/1.1.4. 10 V litevštině jde třeba o rodově indiferentní támsta či o rodově specifické páts - paň, v polštině o výrazy pan - pani (vs. paňsťwo). Pro češtinu připomeňme, že výrazů on - ona se okrajově užívalo pro diskursní osobu "ty". Caput 6 Terciární deklinační paradigmata: prónómina a numerália 13 se zde zabývat nebudeme, protože jejich formální paradigmatika nijak nesouvisí s ústředním jevem tohoto oddílu, totiž s proměnlivou hranicí kmene a koncovky. 6.2.1.1 morfématické kategorie Výrazy áš, tu, měs, jús, sáu i kas jsou syntakticky vzato substantiva. Jasně se u nich projevuje kategorie pádu, jež je pro substantivum coby slovní druh specifická. Postavení zbylých substantívních kategorií - Čísla, rodu, osoby - je u nich zvláštní. Jazykový systém jim nedovoluje tvarové proměny uchopitelné v kategorii čísla ("my" není plurál k singuláru "já") ani syntaktická zapojení, v jakých se při kongruenci jasně projevuje kategorie rodu; v osobě, jež se projevuje kongruenci s predikátovým Vf, nesou bud' jednoznačně příznak (áš, tu, měs, jús), nebojsou proměnlivá (kás), případně nestanovitelná (sáu). Studovaná substantiva vystupují ve všech pádech, které obsluhují morfosyntaktické vztahy ve větě (to znamená, že neuvažujeme o vokatívu, cf. 1.4.2); sáu se neuplatňuje v nominativu. Nelze je rozvíjet žádným, natož kongruentním atributem, takže chybí primární kontext, ve kterém se číslo a rod substantiva syntakticky projevují. Můžeme pouze popisovat, s jakými rysy čísla a rodu se vyšetřovaná zájmena pojí v jistém sekundárním syntaktickém kontextu, totiž při koreferenční kongruenci 1. a 2. aktantu slovesa búti i některých jiných významově blízkých sloves, jež ve 2. aktantu běžně připouštějí adjektíva. V pojmech větněčlenských se prvnímu aktantu takových sloves tradičně říká podmět, druhému pak jmenná část prísudku. Zájmeno o dativu sáu je z tohoto vyšetřování vyloučeno, protože se v podmětu neuplatní. Podmětové áš a tu vyžadují u 2. aktantu rys sg (cf. áš buvaů laimlngas ' byl jsem šťastný '), podmětové měs a jús rys PL (cf. měs búvome laimlngi' byli jsme šťastní '), všechny čtyři připouštějí jak masc, tak fem (cf. tu buvaľ laiminga ' bylas šťastná jús búvote laimingos ' byly jste šťastné '). K tomuto banálnímu pozorování dodejme, že jús připouští i rys sg, a to při vykání. Litevské vykání se distribucí morfologických kategorií dokonale shoduje s češtinou: uerbum fínítum nese důsledně rys pl, participium i adjektivum důsledně rys sg, cf. jas jaú prie tô búvote (Vf: 2.pl) priprätusi (Part: sg.fem) 'vy jste (Vf: 2.pl) už na to byla (Part: sg.fem) zvyklá (Adj: sg.fem)'. To není nijak samozřejmé, uváží-me-li, že slovenština se chová jinak než čeština (majíc adjektivum v sg, leč participiální složku slovesa v pl, cf. prečo ste (Vf: 2.pl) boli (Part: pl) taká (Adj: sg_ fem) utrápená (Adj: sg.fem)?) a ruština zase jinak (majíc v pl jak participiální složku slovesa, tak krátké tvary adjektiv, takže v sg se objevují jen adjektiva dlouhá, cf. Bii oblím (Part: pl) HaBepHaica aobojibhm (Adj: pl) 'určitě jste byl(a) spokojen-(a)' 6mjih (part: pl) 6bi bh ko mhé Bcer^a TaKoň (adj: sg.masc) .npôpuň (Adj: sg.masc)? 'byl byste ke mně vždy tak laskavý?').11 Vedle vykání existuje v litevštině též «mykání», autorský plúralis modestiae; monarchistický plúrälis maiestätis se uplatní leda v idiolektické stilizaci historického románu. Oproti jús však zájmeno měs rys sg koreferenČně nepřipouští. 11 Pojmy uerbum finitum (Vf) a participium (Part) jsou v této práci explicite zavedeny pouze pro litev-štinu. Ve slovanských jazycích je možné, ba žádoucí s nimi zacházet jinak, než jak uvádíme v našich příkladech. Označením Part u (části nebo celku) slovanského préterita zde nechceme předjímat jejich interpretaci uvnitř české, slovenské či ruské morfologie, pouze pro potřeby srovnání upozorňujeme, že jde o tvar odvozovaný od kmene slovesného a schopný nést jisté morfologické kategorie kmene jmenného. Označením Adj u výrazů zvyklá, utrápená nijak nepopíráme, že jejich kmen je utvořen jako participium. 14 Nomen Liber HI I v tomto ohledu se litevština dokonale shoduje s češtinou, cf. jaü ěsame (Vf: 1 .pl) porode(Part: pl.masc), kád... 'již jsme (Vf: I.pl) ukázali (Part: pl.masc), že...', kita sykinebebüsim (Vf: I.pl) tokiě (Adj: pl.masc) malönüs (Adj: pl.masc) 'příště už nebudeme (Vf: I.pl) tak laskaví (Adj: pl.masc)'.12 Ze zmíněného rozdílu nebudeme vyvozovat, že měs má ke kategorii čísla zásadně jiný vztah než jus, spíše uznáme, že platí jiný usus v distribuci kategoriálních rysů čísla a rodu u adjektiv a participií, jež jsou koreferenční s podmětovým měs, a u těch, jež jsou koreferenční s podmětovým jus. Zájmeno kás 'kdo //co', rovněž syntaktické substantivum, je v litevštině na rozdíl od češtiny či latiny indiferentní k lexikálněsémantickému protikladu "životnost" :: "neživotnost". Přívlastek u sebe nepřipouští, takže opět není z čeho stanovit, s jakými sématy (masc :: fem, sg :: pl) vstupuje do formální kongruence. Coby podmět předpokládá slovesný predikát povětšinou v neosobě, cf. kás atsiňko? (Vf: NON-pers) 'co se stalo?', kás atějo? (VF: non-pers) 'kdo přišel?'. Adjektíva i participia se s ním pojí ponejvíce v predikatívu (IV/4.1), cf. käs tarne nuostabü? (praed) 'co je na tom divné?' (dosl. 'co na tom [co je] divné?'), käs yrá atěje:? (praed) 'kdo je tu?' (dosl. 'kdo je [to co] přišlo?'). Nicméně je-li jasné, jakých gramatických kategorií designát nabývá, podmětové kas je připouští, cf. vaiklnai (Subst: pl.masc), kás išjásu tai yrá (Vf: non-pers) padáres (Part: sg.masc) ? 'kluci, kdo//který z vás to udělal?' vaiklnai (Subst: pl.masc), kás iš jasu tai ěsate (Vf: 2.pl) padär^s (Part: sg.masc) ? 'kluci, kdo//který z vás jste to udělal?' vaiklnai (Subst: pl.masc), kas iš jasu tai yrá (Vf: non-pers) paaare. (Part: pl.masc) ? 'kluci, kdo//kteří z vás to udělali?' vaiklnai (Subst: pl.masc), kas iš jásu tai ěsate (Vf: 2,pl) padáre (Part: pl.masc) ? 'kluci, kdo//kteří z vás jste to udělali?' vaikinai (Subst: pl.masc), kas iš músu tai yrá (Vf: non-pers) padärgs (Part: sg.masc) ? 'kluci, kdo//který z nás to udělal?' vaikinai (Subst: pl.masc), kás iš músu tai ěsame (Vf: I.pl) padärgs (Part: sg.masc) ?* 'kluci, kdo//který z nás jsme to udělal?' vaikinai (Subst: pl.masc), kás iš músu tai yrá (Vf: non-pers) padäre. (Part: pl.masc) ? 'kluci, kdo//kteří z nás to udělali?' vaikinai (Subst: pl.masc), kás iš masy. tai ěsame (Vf: I.pl) padäre (Part: pl.masc) ? 'kluci, kdo//kteří z nás jsme to udělali?' 12 Že i při «mykání» lze koreferenčně uplatnit rys sg, dokládá grafický úsus francouzštiny (velká část francouzské morfologie se odehrává pouze v písmu, aniž má oporu ve zvuku), cf. metne arrive (Part: sg.masc)! ä ce stade, nous ne sommes (Vf: I.pl)! pas du tout súr (Adj: sg.masc)! ' byť (jsme) dospěli (Part: pl.masc) až do tohoto stadia, stále si vůbec nejsme (Vf: 1 .pl) jisti (Adj: pl.masc), zda...' (Greimas: Sémantique structurale, Presses Universitaires de France, 1986, p.67); nous n'évo-querons (Vf: l.pl)! que des données indispensables..., quitte (ADJ: sg.masc)! ä paraitre trop bref (Adj: sg.masc)! la oú... 1 zmíníme (Vf: l.pl) jen nejnutnější údaje, (jsouce) odhodláni (Adj: pl_ masc) raději vypadat příliš struční (Adj: pl.masc) tam, kde...' (Rastier: Sémantique interpretative, Presses Universitaires de France, 1987, p.213). Vidíme, že francouzský úsus (pravda, v morfologii povýtce grafické) uplatňuje u osoby "my" stejnou distribuci rodu a čísla, jakou uplatňuje u osoby "vy". U osoby "vy" se přitom francouzský úsus shoduje s litevským i s českým (v nichž obou je ona distribuce nejen vidět, ale i slyšet), u osoby "my" se francouzský úsus od litevského i českého liší. Caput 6 Terciární deklinační paradigmata: prónómina a numerália 15 merginos (Subst: pl.fem), kás iš jüsu taiyrä (Vf: non-pers) padäriusi (part: sg.fem) ? 'holky, kdo //která z vás to udělala?' merginos (subst: pl.fem), käs iš jüsu tai ěsate (VF: 2.pl) padäriusi (Part: SG.fem) ? 'holky, kdo//která z vás jste to udělala?' merginos (Subst: pl. fem), kás iš jüsu taiyrä (Vf: non-pers) padäriusios (Part: pl.fem) ? 'holky, kdo //které z vás to udělaly?' merginos (Subst: pl.fem), kás iš jüsu tai ěsate (Vf: 2.pl) padäriusios (Part: pl.fem) ? 'holky, kdo//které z vás jste to udělaly?' merginos (Subst: pl.fem), kás iš müsu taiyrä (Vf: non-pers) padäriusi (Part: sg.fem) ? 'holky, kdo //která z nás to udělala?' merginos (Subst: pl.fem), kás iš müsu tai ěsame (Vf: I.pl) padäriusi (Part: SG.fem) ?* 'holky, kdo//která z nás jsme to udělala?' merginos (subst: pl.fem), kás išmúsu taiyrä (VF: non-pers) padäriusios (part: pl.fem)? 'holky, kdo //které z nás to udělaly?' merginos (Subst: pl.fem), kas iš müsu tai ěsame (VF: I.pl)padäriusios (Part: pl.fem) ? 'holky, kdo//které z nás jsme to udělaly?' Poznámka. Participiální konstrukce käs tai yrá padäre (ve všech paradigmatických proměnách) znamená především "kdo už to (zkoušku) má za sebou", "kdo už je s tím (úkolem) hotov". Střídání mluvnické osoby na straně Vf je funkční: volbou non-pers se mluvčí prostřednictvím jisté skupiny ptá na větší celek (představujme si pohlavně nesmíšenou skupinu, skautský oddíl, sportovní družstvo), k němuž oslovení patří a do něhož tazatel sám se buď zařazuje (iš müsu), nebo nezařazuje (iš jüsu), volbou příznakové osoby zdůrazňuje, že zjišťuje stav spíše u přímo oslovených než u dalších, situačně nepřítomných členů téže skupiny, přičemž znovu rozlišuje, zda se mezi oslovené též zařazuje (tš müsu), nebo ne (iš jüsu). V předvedených příkladech jsme chtěli ukázat koreferenční kongruenci při všech možných kombinacích osoby, čísla a rodu. Nelze smlčet, že usus odmítá případ käs iš müsu tai ěsame (Vf: I.pl) padäres (Part: sg.masc), stejně jako jeho rodový protějšek kas iš müsu tai ěsame (Vf: 1 ,pl) padäriusi (Part: sg.fem), které jsou proto opatřeny hvězdičkou (*). Toto odmítání dáváme do souvislosti s odlišným chováním litevského «mykání» oproti vykání: při jus je koreferenční souvýskyt sémat pl na straně Vf a sg (masc/fem) na straně Part zcela běžný, kdežto při měs k němu nedochází (cf. n. 12). Uvedené omezení však nijak nenarušuje platnost tvrzení, že při koreferenční kongruenci přes Vf büti se substantivum kas pojí se všemi hodnotami kategorií osoba, číslo a rod. a to jediné chtěly naše příklady prokázat. Uzavřeme. Substantiva äš, tu, měs, jus, sáu i kás se prokazatelně proměňují v kategorii pádu, čímž splňují základní podmínku svého slovnědruhového zařazení (cf. 1.1, 1.4), Substantivu sáu schází séma "nominativ", což v celku litevského systému představuje zcela jedinečný případ pádové schodnosti, defektivity (cf. 1.5.3.1). Substantiva äš, měs, sáu, Mí nedisponují sématem "vokatív", jež s ohledem na svou lexikální sémantiku v textu ani nemohou uplatňovat, nicméně toto omezení sdílejí ještě s dalšími, e.g. tas, fis, páts. Substantiva äš, tu, měs, jus jsou jednoznačnými nositeli příznakových osob. Z kategorie čísla si pro druhotnou, koreferenční kongruenci mezi aktanty slovesa büti (prvotní kongru-ence, postavená na bezprostředním syntaktickém rozvíjení, je u nich systémově vyloučena) žádají äš, tu sématu sg, měs sématu pl, jus rovněž sématu pl, leč za jistých podmínek připouští, ba vynucuje si i sg. Z kategorie rodu pak všechna čtyři substantiva korefererenčně 16 Nomen Liber III připouštějí obě sémata, masc i fem. V tomto smyslu tedy nejde o zájmena «bezrodá», nýbrž naopak «vícerodá» (1.1.4). Kás je potom z hlediska koreferenční kongruence substantivum «víceosobové», «vícečíselné» i «vícerodé». Poznámka. Koreferenční kongruenci vyšetřujeme výhradně v takových větách, kde kas coby l.aktant vystupuje v syntaktické roli podmetu. V pozici 2.aktantu může kas doprovázet jakékoliv podmětové substantivum, e.g. norějo žinóti, kas aš (masc/fem) esu, kas tu (masc/fem) esi, kas fis (masc) / fl (fem) yrá... 'chtěli vědět, kdo jsem / kdo jsi / kdo je...'. Stejně tak z argumentace vylučujeme kás koordinační, jímž se vytvářejí příslovečná určení jako kas mětai (pl.masc) 'každý rok' (ad lit. "co rok, to..."), kas viená vásara (sg.fem) 'úplně každé léto' (ad lit. "co jedno léto, to..."), ir žeňgé kas žiňgsnis (sg.masc) tai septýnios mylios 'a šel co krok, to sedm mil'. Zato u sáu se nemůžeme opřít ani o druhotnou, koreferenční kongruenci, k níž dochází mezi podmětem a 2.aktantem slovesa buti, protože samo v podmětu nikdy nevystupuje. Je sice pravda, že sáu vždy odkazuje k podmětu, v jehož roli může stát jméno s jakýmkoliv sématem osoby, čísla i rodu, nic z toho se však na straně sáu neprojeví ani morfologickou proměnou, ani morfosyntaktickou konstelací. Uzavřeme, že sáu je jméno tak defektní, že se nepodílí ani na osobě, ani na čísle, ani na rodu: je dokonale «bezosobní», «bezčíselné» a «bezrodé». 6.2.1.2 Formální paradigmata obecně Formální paradigmata probíraných zájmen předvádí tabulka T 6.2/1. Než se však podíváme, jak se u nich mění hranice mezi «kmenem» a «koncovkou», musíme se pozastavit u paradigmatu kategoriálního. Že paradigma sestává z jediné kategorie pádu, bez přítomnosti kategorií čísla a jmenného rodu, je přirozeným důsledkem toho, co jsme řekli v části 6.2.1.1. Nyní musíme upozornit, že deklinační tabulka zdvojuje řádek odpovídající pádové kategorii G. Některá litevská osobní zájmena totiž disponují dvojím genitívem, adverbálním (adv) a adno-minálním (adn). Tvary Gadv vyjadřují kromě vlastní syntaktické funkce G navíc to, že zájmeno primárně doplňuje predikátové uerbum finltum, cf. bljo mangs (Gadv) 'bojí se mě', juô-kiasi iš maněs (Gadv) 'dělá si ze mě legraci',13 kdežto tvary Gadn, že zájmeno doplňuje nô-men, cf. mano trys vaikaí 'mé tři děti',14 popř. predikatív, cf. štai távo padarýta 'hle, co po tobě nakonec zůstává'.15 Jelikož se Gadv a Gadn nemohou funkčně střetnout (každý se objevuje v jiném syntaktickém kontextu), pokládáme je za dva alomorfy téhož morfému G. 6.2.1.3 Poznámky k pádovým tvarům zájmen o dativu man, táu, sáu • Kromě nominativu jsou všechna tři zájmena dokonale paralelní a kvantitativně sourodá (cf. 3.1.3). 13 Teprve druhotně se predikátové doplnění ve tvaru Gadv může dostat do postavení atributívního, cf. šitas láiškas yrallatějo iš tavis 'tento dopis je//přišel od tebe' (Gadv rozvíjí predikáty yrá nebo atéjó) -* láiškas iŠ tavěs 'dopis od tebe' (Gadv rozvíjí jméno láiškas jako jeho atribut). Zájmeno ve tvaru Gadv je v takovém případě vždy doprovázeno předložkou. 14 Opatríme-íi takové nepredikatívní syntagma větnou intonací, vzniká věta thetická, e.g. mano trys vaikaí'mäm tři děti', dosl. "pokud jde o mě, jsou [tu] děti tři" (Gadn rozvíjí jméno, jež thetická věta předkládá jako existující, případně vyskytující se v jistých vztazích). Soustavně o tom pojednáme až v dalším svazku (V/3). 15 Doslova "hle, [co] vzhledem k tobě [je] postiženo tím, že proběhla činnost" (cf. V/3). Caput 6 Terciární deklinační paradigmata: prónómina a numerália 17 T 6.2/1 Ja+ + N k-äs äš tu *** m-ěs j-üs A m man-ě tav-ě sav-ě m-ús j-ús Gadv k-ô man-ěs tav-ěs sav-ěs müs-u jüs-u Gadn kien-ô män-o täv-o säv-o müs-u jüs-u D k-ám mán táu sáu m-úms j-ums I k-uö man-imi tav-imi sav-imi m-umis j-umis L k-amě man-yjě tav-yjě sav-yjě mum-ysě jum-ysě • Nominativ äš, příslušný k dativu mán, je jednoznačně supletívní: vychází z jiného kořene. Nominativ tu, příslušný k dativu táu, je supletívní na úrovni kmene; kořen mají tvary tu i táu společný. Zvratné zájmeno o dativu sáu k sobě nominativ vůbec nemá. • Dativy mán, táu a sáu slouží jako kmen pro zbývající pádové tvary. Dvojhláska au se přitom disociuje na a-v (jde tedy o diftong morfonologicky dvojmístný, cf. 1/3.4). • Omezíme-li se na soubor tvarů I, L a Gadn, můžeme prohlásit, že kmeny man-, tav-, sav- nesou prosodický rys 2, přičemž s ohledem na povahu kmenové slabiky musí jít o 2B. Prosodická podoba tvaru D na tomto soudu nemůže nic změnit, stejně jako na něm nic nezmění prosodická podoba N, protože ani v prvním ani ve druhém případě nedochází k segmentaci /man-&-koncovka/. Ve tvarech A a Gadv, kde tuto segmentaci rovněž máme, potkáváme koncovkové morfy, jež nikde jinde v litevském systému nemají obdoby. • Je nápadné, že v Gadn se «kmenové» /ä/ pod přízvukem nedlouzí, cf. /'mäno, 'tävo, 'savo/. Zato se však kmenové /ä/ zcela podle pravidel dlouží, padne-li na ně přízvuk v relačních adjektivech män-as, täv-as, säv-as 'můj, tvůj, svůj (vlastní)'. Povšimněme si protikladu (Gadn) mano :: mäno (G.sg masc), kde jde sice o stejný kmen /man-/, leč o dva odlišné morfologické kontexty: tvar män-o (G.sg masc) vychází z jednotného jmenného kmene /mán-/, a tak se chová jako řádný jmenný kmen s vokalismem e//a, tedy dlouží se pod přízvukem,16 kdežto tvar mán-o (Gadn) vychází ze supletívního «kmene», hotového tvaru mán a pod přízvukem se nedlouzí. • Dativy mán, táu a sáu mají akútovou intonaci, jak je pro dativy příznačné (cf. 2.4.2). • Koncovky I a L jsou koncovkami I.sg a L.sg ze schématu III. • Koncovka Gadn je koncovkou G.sg ze schématu I. • Koncovky A a G jsou zvláštní: akuzatívní -e nemá k sobě v litevské deklinaci obdoby; v adverbálně genitívním -gs vidíme segment -ä z III.c, přidaný k akuzatívní koncovce -e ;17 v adnominálně genitívním -o*10 pak máme koncovku G.sg ze schémat Pal. Historicky je tvar man-ě nejstarší; obsluhoval zároveň A i G. Podobu man-<* (dosud dialektálně žije) lze pokládat za pokus jazykového systému odlišit A od G ikonickou nosov kou, jenže bez prosodématu 16 Stejně jako se dlouží kmenové /ä/ u homonymního výrazu mäno, což je Ind.praes slovesa 'míní'. 17 O prosodické charakteristice koncovky -gs lze s jistotou říci jen to, že není Ij 0. Dá se interpretovat 00, 0 b i \ t>, a nemáme v systému jazyka nic, co by nám umožnilo rozhodnout se. 18 Nomen Liber III t 0. Nicméně i tvar man-g plnil v nejstarších doložených památkách funkci jak A, takG. Proto se k pádově nevyhraněnému man-ě přidal ještě genitívni segment -s, čímž vzniklo man-ěs. Z druhé strany i tvar mano svědčí o snaze systému vymanit se z homonymie G a A, a to vypůjčením jednoznačně genitívni koncovky -ok0 z typů P//I. Výsledky obou snah, sc. man-ěs a man-o, se nakonec setkaly a jazykový systém je kontextově rozlišil jako Gadv a Gadn. • Jedině tvar Gadn má koncovku o ikonické rodové hodnotě MASC. Ve všech ostatních pádech těchto bezrodých zájmen potkáváme koncovky //tvary rodově nespecifické nebo vůbec neurčitelné: tvary N a D na jedné straně i koncovky A a Gadv na straně druhé jsou v systému litevských paradigmatických schémat naprosto ojedinělé, za koncovky I a L slouží koncovky I.SG a L.SG paradigmatického typu III, jež jsou rodově nespecifické. 6.2.1.4 Poznámky k pádovým tvarům zájmen o datívu múms a júms • Obě zájmena jsou ve svých paradigmatech dokonale paralelní a kvantitativně sourodá (cf. 2.1.3). Rozcházejí se pouze ve vokalismu tvarů nominatívních. • Formální paradigma nerozlišuje genitív adnominální a adverbální: séma G obsluhují jednotně tvary mus-u, jus-u. • Nejjednodušší kmeny mají podobu m- a j-. Od nich jsou odvozeny tvary A, D a I, a to koncovkami A.pl, D.pl a I.pl ze schématu II. • Od kmenů m- a j- lze odvodit i nominativy mě s a jus. V případě jus můžeme zůstat ve schémam II. V něm sice má koncovka N.pl -us prosodickou charakteristiku \ 0, takže nepřijímá přízvuk, nicméně v jednoslabičném slově se tato vlastnost neuplatní. Segment -es z nominativu měs lze opřít jedině o schéma III.c, které má v N.pl koncovku -s*0 s variantou -esw (cf. 3.4). Znovu konstatujeme, že tato koncovka přízvuk nepřijímá, leč v jednoslabičném slově není kam jinam přízvuk dát. Slabičná délka /měs/ nemůže být předhistorického stáří, sc. nemůže vycházet z indo-evropského Itl, protože to by dalo Itl. Můžeme se ji snažit vykládat jako projev obecného dloužení kmenového Itl pod přízvukem, leč narazíme na potíže: nemáme standardní kmenovou situaci (koncovkové Itl se pod přízvukem nedlouzí) a máme za sousedy tvary /'mano, 'tävo, 'sävo/, kde se «mnohem kmenovější* /ä/ pod přízvukem nedlouzí. Raději proto budeme podobu /'měs/ vysvětlovat analogickým vyrovnáním podle /'jus/. • Akuzatívní mus a jus lze chápat jako důsledek krácení mús < *mus, jus < *jíis. Dlouhé podoby mus a jus pak posloužily jako «kmen» pro genitívy mus-u a jús-u s ikonickou koncovkou -u. • Z datívních a instrumentálových tvarů lze vyčlenit úsek mum-, popř. jum-, jenž slouží jako «kmen» pro L s koncovkou L.pl podle schématu III. • Supletívní «kmeny» nemají jednotnou prosodickou charakteristiku: L mum-ysě, jum--ysě se chovají, jako by nesly rys 2 (nutně 2B), G mus-u, jús-u se zase chovají, jako by nesly rys 1 (nutně 1A). 6.2.1.5 Poznámky k pádovým tvarům zájmena käs • Zájmeno kas - kám sleduje kategoriální paradigma zájmena áš - mán, včetně rozlišování Gadv a Gadn. 18 Je možné, že N jus byl původně též akátový, shodný s A, a že podstoupil metatonii, aby předešel krácení. Tak se oba pády zároveň mohly i formálně odlišit, cf. (N) *jus > jus ^ jus < *jus (A). Caput 6 Terciární deklinační paradigmata: prónómina a numerália 19 • Ve všech pádech kromě Gadn se zájmeno kás skloňuje podle SG paradigmatického typu P++ a v cei£m paradigmatu se chová jako absolutní oxytonon, tedy podle logiky typu F+ + . • Odkud pochází supletívní kmen kien-, jenž se objevuje pouze ve tvaru Gadn kien-ô, není v synchronním pohledu jasné.19 Koncovka Gadn odpovídá koncovce -o1,0 zájmen o dativu mán, táu, sáu, leč poloha prízvuku odpovídá absolutním oxytonům. • Alomorfu Gadn používají i odvozené komplexy niě-kas 'nikdo//nic', daúg-kas 'lec-kdo//leccos', a to ve významu životném, sc. osobností nadaném, cf. niěkieno nepastebetas 'nikým nezpozorován', daúg kieno núomone 'podle lecčíhos názoru'. Komplexy vis-kas 'všechno', kit-kas 'něco jiného', uplatňované pouze ve významu neživotném, alomorfu Gadn nepoužívají. Více o těchto komplexech pojednáváme v částech 6.1.6 a 6.4.1.3. 6.2.1.6 ZÁVĚREČNÉ PROHLÁŠENÍ Autora této práce vůbec nezajímá, jak to «vlastně» bylo cestou od indoevropštiny k baltštině. V předchozích částech 6.2.1.3-5 se pouze snažil ukázat, o co všechno a za jakou cenu lze v produktivním systému litevské deklinace opírat podobu spisovných tvarů osobních zájmen. 6.2.2 Proměnu «kmene» a «koncovky» jsme nejdříve ilustrovali na české číslovce dva. V litevštině tato proměna postihuje vedle zájmen uvedených v 6.2.1 právě číslovky dú 'dva', trys 'tri' a deiktický výraz abú 'oba'.20 Syntakticky tato slova představují adjektiva. Jejich kategoriální paradigma nerozlišuje číslo (cf. 6.3.1), rozlišuje však rod (ačkoliv ne ve všech pádech najdeme rodově specifické tvary). Segmentaci kmene a koncovky předvádí tabulka T 6.2/2, kde pro srovnám navíc uvádíme distributivní adverbium odvozované od číslovek (Advdistr), protože i jeho tvary reflektují vokalismus kmenově-koncovkových segmentů. Formální paradigmata výrazů dú a abú jsou dokonale paralelní, a to jak ve specifickém rozlišení MASC vs. FEM, tak ve volbě a segmentaci koncovek. Žádná jiná lexikální jednotka se jim svým paradigmatem již nepodobá. Formální paradigma číslovky trys je zcela bez obdoby. Nedáváme proto prosodickou charakteristiku kmenů a koncovek, jen vyznačujeme polohu prízvuku v slovních tvarech. Prízvuk je vždy na poslední slabice (kromě adver-bia dvíese, jež nepatří do kategoriálního paradigmatu). 6.2.2.1 U výrazů dú, abú nalézáme v pádových kategoriích N a A ikonické koncovky duálové, sc. -iŕb pro DU.MASC, -i" ^ pro DU.FEM. Ty jsou zde stejně jako v celém litevském systému pro oba pády homonymní. Kmen číslovky 'dva' vykazuje supletivismus d- ** dv-, kmen adjektiva 'oba' je jednotný, ab-. V kategoriích D a I se ke kmenům dv- a ab- připojují ikonické duálové koncovky -iem-00 a -iem-0Q>, rozlišené pouze intonací. V kategoriích G a L, 19 Arumaa (1930: 57) uvádí, že dialektálně nalezl i adjektivum kien-as 'čí', prosodické charakteristiky AO. Tento jeho nález pak cituje LKŽ (V:754) jakožto jediný doklad slova kienás. 20 Gramatická tradice shodně označuje výrazy du 'dva' a abú 'oba' za číslovky. Jistě tomu napomáhá i formální shoda jejich paradigmat, zaznamenatelná snad ve všech starých indoevropských jazycích (cf. lat. duo, ambó). Nicméně uznáme-li, že hlavním sémantickým rysem «základní» číslovky je schopnost početně upřesňovat množství, pak duo číslovkou jistě je, ambo však nikoliv: vyjadřuje totiž celistvost (cf. lat. totus, lit. visas), a to ve zvláštním případe, kdy celkem je dvojice. V této práci pokládáme lit. abú za deiktické adjektivum s denotačním aspektem "celý//ne-částečný", fakticky za duál slova visas. 20 Nomen Liber III tedy právě v těch, kde du nikde v litevském systému nemá zvláštní koncovky, nalézáme koncovky plurálové (-u00 pro G.masc et fem, -uose00 pro L.masc, -ose00 pro L.fem), jež jsou přes segment -j- připojeny ke kmenům dvie- a abie-, v nichž snadno rozpoznáme počáteční fonématický úsek tvarů D&I. Koncovka G je silně ikonická, koncovky L vycházejí z rodově specifických schémat I a IV. Vzhledem k izolovanosti formálních paradigmat není o co opřít diskusi, zda segment -j- je spíše pomocný prvek kmenotvorný (epenthese), či druhotně konso-nantizovaný prvek /i/ z palatalizované koncovky (cf. 4.3.2 Diskuse I, 5.2.2 Diskuse II). T 6.2/2 masc fem masc fem masc fem N d-ü dv-i ab-ú ab i tr-ýs A d-ü dv-i ab-ú ab i tr-is G dvie-j-ú abie-j-Q tri-j-ň D dv-íem ab-íem tr-ims I dv-iem ab-iěm tr-imis L dvie-j-uose dvie-j-ose abie-j-uosě abie-j-osě tri-j-uose tri-j-ose Advdistr dvíese trisě 6.2.2.2 Číslovka trys má v N, A, D, I kmen tr- a plurálové koncovky dle schématu III, v G a L kmen tri (což je počáteční úsek tvarů A, D, I) a koncovky se - stejně jako u číslovky 'dva' - připínají přes segment I použité koncovky jsou shodné jako u 'dva': v genitívu nastupuje universální a silně ikonická koncovka -u, v lokále specifické koncovky -uose pro masc (dle I) a -ose pro fem (dle IV). Lokál je jediný pád s formálním rodovým rozlišením. Ani zde není o co argumentačně opřít diskusi o povaze vnitřního segmentu -j-. 6.2.2.3 Tvary distributivního adverbia dvíese 'po dvou', 've dvojici', trisě 'po třech', 've trojici' do kategoriálního paradigmatu nepatří. Rozdíl mezi L a Advdistr ilustruje dvojice vět dviejuosě ätvejuose (L.masc) sutinkame 've dvou případech se shodujeme' vs. keliävome dvíese (Advdistr) 'putovali jsme ve dvou'. Od «nečísIovky» abú, deiktického výrazu odkazujícího ke dvoučlennému celku, se distributivní adverbium neodvozuje. Segmentace tvarů Advdistr není jednoznačná. Můžeme vidět dělení dvíe-se, tri-sě, tedy s rozšířeným kmenem, jaký vystupuje v kategorii L, a se segmentem -se, jenž je příznačný pro koncovky L.pl. S tím však nesouhlasí poloha prízvuku ve tvaru dvíese, jež poukazuje spíš na přizvukování sufixů, nikoliv koncovek (cf. L dviejuosě). Záhy uvidíme (6.3.1), že sufixem -íese se odvozují výrazy stejného významu i od jiných číslovek, cf. ketur-íese 'po čtyřech', 've čtveřici'. Proto dáme přednost segmentaci dv-íese, i s vědomím, že tvar trisě bude představovat odchylku od sufixového vzorce. 6.2.2.4 Pozor! Od kmenů dv- a tr- se odvozují ještě další číslovkové kmeny. Rozlišujme (dú - dvi 'dva - dvě' G dvieju ^ dveju G (<-- dvejl, dvějos 'dvoje') (trys 'tři' -*) G triju treju G (*- treji, trějos 'troje') Soustavně tyto odvozené kmeny popíšeme až v dalším svazku (IV/3). Caput 6 Terciární deklinační paradigmata: prónómina a numerália 21 6.3 Deklinace morfosyntakticky defektní: «základní» číslovky Již v úvodním oddíle 6.0 jsme prohlásili, že číslovky nevymezujeme jako slovní druh, ale jako soubor lexikálních kořenů. Zde se soustředíme na formální paradigmatiku číslovek ve dvojím smyslu «základních». Morfologicky základní je ta číslovka, která má morfologicky nejjednodušší kmen; složitější kmen mají číslovky odvozené (řadové, druhové, etc). Kmeno-tvorbu, jež z číslovkových kořenů vychází, vyložíme zvlášť (IV/3). Syntakticky základní jsou číslovky, jež nejsou složené, totiž nekoordinují více lexikálních jednotek (syntakticky základní je kterákoliv z číslovek sto, dvacet, čtyři, složená je oproti tomu číslovka sto dvacet čtyři). Deklinaci syntakticky složených číslovek vyložíme v části 6.4.2.2. V tomto oddíle, omezeném na malý soubor lexikálních jednotek, předvedeme formální paradigmatiku v podmínkách, kdy kategoriální paradigma může být na jednu stranu neúplné a na druhou naopak rozšířené o zvláštní položky. 6.3.1 Litevské číslovky 'l'-'9' jsou morfosyntakticky adjektiva. Syntakticky jsou omezeny tím, že je nelze rozvíjet. Z morfématických kategorií všechny rozlišují gramatický rod (masc :: fem), pouze číslovka 'ľ rozlišuje též gramatické číslo (sg :: (pl :: du)).21 Ostatní jsou číselně defektní, přičemž při kongruenci stojí na straně substantiva séma pl; '2' tam připouští i du, ne však ve funkčním protikladu k pl, nýbrž jako jeho příznakovou variantu. 6.3.1.1 Číslovka víenas - viená 'ľ se skloňuje jako řádné adjektivum paradigmatického typu F - IV. Individuální paradigmata číslovek dú - dví a trys jsme předvedli v části 6.2.2. Zbývají číslovky '4'-'9'. Seznamme se nejprve s jejich kmeny: '4' ketur-i0b - kětur-i-os^0 (2A) '5' penk-i0b - peňk-i-osí0 (2B) '6' šeš-i0b - šěš-i-os^0 (2B) '7' septyn-i0b - septýn-i-os*0 (2A) '8' aštuon-i0b - aštúon-i-os*0 (2A) '9' devyn-i0b - devýn-i-os*0 (2A) Těchto šest číslovek se skloňuje podle společného typu, k němuž kromě nich patří ještě slovo keli - kělios 'několik (dobrých)*, adjektivum kvantitativní deixe označující «větší» neurčité množství (víc než «pouze» dva tři) a mající význam i tázacího 'kolik'.22 6.3.1.2 Příslušný paradigmatický typ spolu se dvěma prosodicky odlišnými vzory předvádí tabulka T 6.3/1. Abychom v ní ušetřili místo, uvádíme moríy nebo i jen prosodické charakteristiky, které jsou pro oba rody stejné, v příslušném pádovém políčku uprostřed. Tento paradigmatický typ odpovídá s výjimkou tvaru A.pl masc adjektívnímu I.a//ba - IV.a//b.23 21 Cf. T 6.1/4 a komentář v části Překlad. 22 Malé neurčité množství, pouze "dva tři", označuje v litevštině podobně jako v češtině slovo porá 'pár', obrovské neurčité množství pak slovo áibé 'spousta'. Obě jsou morfosyntakticky substantiva. 23 Varianty a a b typů I a IV vyjadřují míru palatalizace (cf. 3.2-3, 4.2). Tu však lze odlišit pouze v sg, nikoliv v pl. Vyskytuje-li se některé jméno výlučně s koncovkami plurálovými, palatalizační rozdíl a :: b se u něho nedá stanovit. 22 Nomen Liber III Koncovka A.pl masc -is>h je převzata ze schématu III a odpovídá deklinaci substantívni.24 Představuje paradigmatickou zvláštnost příznačnou pouze pro číslovky (morfologicky) základní. Jiné Číslovky s adjektívní platností, například řadové nebo druhové, používají obvyklé koncovky -(j)-^^, cf. A.pl masc kel-is^ '(ně)kolik' (základní) :: kěl-er-i-us^ '(ně)kolikery' (druhová) :: kel-in-t-ús*^ '(ně)kolikátý' (řadová). t 6.3/1 (2A) masc fem (2B) N ketur-i0t ketur-i-os"0 -i0b w0 kel-i0k kěl-i-os*0 A kětur-is'b kětur-i-ash k -is,fc -i-as"1. kel-isH kel~i-äs^ G ketur-i-íj00 _i_u00 kel-i-Q00 D ketur-íems 00 ketur-i-óms -iems 00 -i-oms kel-íems 00 kel-i-óms i keftir-i-aís 00 ketur-i-omis -i-ais 00-i-omis kel-i-aís 00 kel-i-omis L ketur-i-uose 00 ketur-i-ose 00 -i-uose -i-ose kel-i-uose 00 kel-i-ose Advdistr ketur-íese -íese kel-íese Všechny kmeny příslušné tomuto paradigmatickému typu nesou prosodický rys 2; jednoslabičné v podobě 2B, jak předvádí vzor kel-i0^ - kěl-i-os*0, dvojslabičné v podobě 2A, jak předvádí vzor ketur-i0í - kětur-i-os*0. Upozorněme však, že zatímco '4' nosí kmenový prízvuk na první slabice, cf. kětur-is :: ketur-i (A.pl masc :: N.pl masc), číslovky '7', '8', '9' jej nosí na druhé, cf. septýn-is :: septyn-i, aštúon-is :: aštuon-i, devýn-is :: devyn-l. i k tabulce T 6.3/1 přidáváme pro srovnání řádek Advdistr, který do kategoriálního paradigmatu nepatří. Distributivní tvar lze odvodit od všech číslovek '4'-'9'. Segment -ie-v morfu -tese nevychází z vokalické base koncovek; morf -iese je ke kmeni přidán jako celek, jako derivační sufix. Všimněme si, že dvojslabičný morf -íese (Advdistr) nese přízvuk na předposlední slabice, zatímco dvojslabičné koncovky -uosě, -ose (L) jej nesou na poslední slabice, což je obecná prosodématická vlastnost dvojslabičných koncovek (cf. 2.3.7). 6.3.2 Číslovky z řady ' 11'—' 19' stejně jako násobky desítky, jež tvoří řadu '10', '20', '30'... '90', jsou syntakticky omezená a morfologicky defektní substantiva. Lexikální derivaci obou řad podává tabulka T 6.3/2. Poznámky • Číslovky "x 10" větší než děšimt jsou stažená sousloví; z čeho vznikla, ukazuje sloupec "počet desítek": druhé složkové slovo se zredukovalo na pouhý kmen, první složkové slovo zůstalo tak, jak do složeniny vstoupilo, pouze se zkrátila jeho koncovka (o > a, y > i). Staženina má jediný přízvuk, a to v té poloze, kde jej mělo první složkové slovo. U adjektívního typu IIP je v A.pl -i-us* \ původní vokalickou basi si udržuje pouze N.pl -ys*0. Caput 6 Terciární deklinační paradigmata: prónómina a numerália 23 • Číslovky " + 10" se historicky rovněž vykládají jako stažená sousloví, leč morfosyn-taktický původ druhé složky není jasný.25 První složka má místo koncovky přizvukovanou vokalickou basi. Ta je vždy dlouhá, a to -i-o- u složek, které mají N.fem na -i-os, -ý- pro složky '2' a '3% jež mají v paradigmatu í-ový vokalismus, -úo- pro složku T. • Neurčitá číslovka keliólika znamená 'výrazně přes deset', výrazy kělios desimtys a kěliasdešimt pak 'několik (dobrých, nezanedbatelných) desítek'. T 6.3/2 jednotky jednotky + 10 jednotky x 10 počet desítek 1 víen-as//vien-á vien-úo-lika děšřmt (viena) dešimt-is 2 dú//dvi: dv-i- dv-ý-lika dv-i-dešimt dvi děšimt-ys 3 trýs: tr-i- tr-ý-lika tr-is-dešimt trys děšimt-ys 4 kětur-i-os ketur-i-ó-lika kětur-i-as-dešimt kětur-i-os děšimt-ys 5 peřík-i-os penk-i-ó-lika peňk-i-as-dešimt penk-i-os děšimt-ys 6 šěš-i-os šeš-i-ó-lika šěš-i-as-dešimt šěš-i-os děšimt-ys 7 septýn-i.-os septyn-i-ó-lika septýn i-as-dešimt septýn-i-os děšimt-ys 8 aštúon-i-os aštuon-i-ó-lika aštúon-i-as-dešimt aštúon-i-os děšimt-ys 9 devýn-i-os devyn-i-ó-lika devýn-i-as-dešimt devýn-i-os děšimt-ys * kěl-i-os kel-Í-ó-lika kěl-i-as-dešímt kěl-i-os děšimt-ys 6.3.2.1 Syntaktická omezenost číslovek "10 + n"i"10 x n"(l ch komplexů: zájmena i číslovky «složené» V oddílech 6.1- 6.3 jsme probírali zájmena a číslovky ve dvojím smyslu «základní». Morfologicky byly základní proto, že měly co nejjednodušší podobu kmene i koncovky, syntakticky byly základní proto, že nekoordinovaly vícero lexikálních jednotek do celku fungujícího jako lexikální jednotka jediná.34 Nyní musíme uspořádat zájmena a číslovky, jež alespoň v jednom ohledu základní nejsou. K vychýlení může dojít různými cestami. Společné jim je to, že zájmenné a číslovkové morfy schopné samostatné syntaktické existence se spojují do komplexů, jež vystupují jako jediná syntaktická jednotka. Ve větě juôdu nekeňčia víenas kito 'oni dva se navzájem nesnášejí' představuje juôdu komplex dvou morru, juô a dú, vystupujících dohromady jako jediná jednotka syntaktická (jediný závislostní uzel) i fonotaktická (jediný prízvuk). Leč i dvojice morfů víenas kito 'jeden druhého' se dvěma prízvuky, jež vedou na dva fonotaktické celky, je komplex o jediné syntaktické roli, jak vyplývá z nemožnosti nahradit jednotlivé složky jinými lexikálními jednotkami při zachování všech syntaktických vztahů. Místo :A Od zásady morfologické jednoduchosti jsme se odchýlili jen v ojedinělých případech, kdy bylo potřeba vysvětlit nějakou paradigmatickou zvláštnost: šlo o absolutní paroxytona (6.1.6 sub 2) a o vzory koks - kokiä (6.1.6 sub 4), keliólika a kěliasdešimt (6.3.2); od zásady syntaktické jednoduchosti jsme se neodchýlili vůbec. Caput 6 Terciární deklinační paradigmata: prónómina a numerália 29 víenas kito lze přitom dát jak dílčí slovesný morf si, cf. juôdu nesikeňčia 'oni dva se nesnášejí', tak úplný substantívni morf savgs, cf. juôdu nekeňčia savěs 'idem', ale i zcela jiné substantivum, e.g. juôdu nekeňaa pámotěs 'oni dva nesnášejí [svou] macechu'. Zato ve větě judvieju víenas nekeňčia kito 'u nich dvou jeden nesnáší druhého' představují víenas a kito dva různé větné členy vystupující ve dvou různých pádech, první v podmětovém nominativu, druhý v předmětovém genitívu, z nichž každý lze - při zachování všech syntaktických vztahů výchozí věty - samostatně nahradit jiným lexémem, e.g. judvieju Jônas nekeňčia Maňjos (bet fi ji slaptai mýli) 'u nich dvou [je to tak, že] Jan nesnáší Marii (ale ta ho tajně miluje)'. Vedle juódu nekeňčia víenas kito však existuje i věta juôdu víeno kito ir nekeňčia 'oni oba tu a tam něco nesnášejí', kde obě lexikální jednotky jsou společně v předmětovém genitívu a společně představují sice dva oddělené fonotaktické celky, leč jedinou syntaktickou jednotku. Ta vyjadřuje zcela vágní předmět, o němž víme jen to, že se může nahodile vyskytnout, ne však ve velkém množství (překládáme 'tu a tam něco'). Morfosyntaktické komplexy zájmen a číslovek budeme třídit podle dvojí motivace, morfologické a syntaktické. Motivací rozumíme, že zkoumaný jev má synchronní oporu v (centru) systému jazyka, a důsledněji odlišujeme od diachrónni genese toho kterého komplexu. Studované komplexy pokládáme jednotně za komplexy morfosyntaktické. Vedle zřetelných případů, kdy lze přesvědčivě prohlásit, že daný komplex je motivován vztahem buď morfologickým, nebo syntaktickým, setkáme se i s případy, jejichž motivaci jednoznačně charakterizovat nelze. Nicméně i ty podle daných hledisek utřídíme. Nejde nám tolik o to, kam ten který komplex zařadíme, jako spíš o to, abychom sebrali všechny komplexy. Za komplex s jasnou morfologickou motivací můžeme pokládat lexikální jednotku o N juôdu a G judvieju. Máme-li komunikativní potřebu vyjádřit substantivum jis 'on' v duálu a přitom víme, že systémový duálový tvar pro nominativ je málo průhledný a pro genitív vůbec schází, je jistě dobrým řešením posílit stávající koncovkový morf, ať již duálový nebo plurálový, o morf číslovky 'dva', jenž nebude vyjadřovat nic víc než séma duálu, totiž párovost. Za komplex s jasnou motivací syntaktickou můžeme pokládat spojení víenas kitas ve významu 'tu a tam něco'. Každá složka zvlášť je obecně deiktická a jejich protiklad, představují-li dva různé členy, vyjadřuje, že se odkazuje ke dvěma různým věcem. Pokud tuto dvojici syntakticky přehodnotíme tak, že představuje větný člen jediný, získáme prostředek deixe k malému, ne však jednočlennému souboru jednotlivostí. 6.4.1 Začněme komplexy motivovanými morfologicky. Jasným příkladem morfologické motivace je zdvojená flexe, kdy se lexikální jednotka mající vlastní morfovou strukturu a schopná samostatné flexe spojí s jinou lexikální jednotkou, stejně ohebnou a též vnitřně strukturovanou, aby se sřetězením jejich (lexikálních i gramatických) morfů vyjádřila gramatická (u-souvztažňovací) sémata, jež výchozí lexikální jednotka nedovedla vyjádřit buď vůbec, nebo ne dost výrazně. Lexikální význam komplexu je dán první složkou, druhá pak upřesňuje, v jakém vztahu, či v jaké perspektivě je onen lexikální význam podán. Má tedy «gramatické usouvztažnění» blízko ke slovotvorbě. Takové poznání nás nemůže překvapit: morfologie je ze své podstaty vždy gramatická i lexikální zároveň a liší se spíše jen poměrem obou složek. Záleží tedy pouze na nás, kam který jev ve svém výkladu zařadíme. V systémových souvislostech litevské deklinace můžeme doložit, že jako přídatné motty byly zapracovány dvě lexikální jednotky, deiktické jis//ji 'on //ona' (vyjadřuje přídatné séma: "takový, že se od ostatních liší právě vlastností vyjádřenou výchozí lexikální jednotkou") a kvantitativní dúlldvi 'dva //dvě' (vyjadřuje přídatné séma: "výchozí lexikální jednot- 30 Nomen LIBER III ka pojata jako dvojice", čili duál). Přídatný morf jisfffi došel tak velkého systémového uplatnění, že vytvořil zvláštní adjektívní flexi. Předvedeme ji, včetně její systémové genese, v samostatné kapitole 7 této III. knihy. Uplatnění morfu dú/ldvi, rozsahem mnohem skromnější, vyložíme zde, a to v centrálním i periferním případě. Rozbor periferního případu nám nakonec umožní interpretovat jako přídatný morf - pravda, velmi omezeného uplatnění - ještě deiktické jednotky kas 'co' a tas 'to' (vyjadřují přídatná sémata: "něco//to, v čem se projevuje výchozí lexikální jednotka"). 6.4.1.1 Centrální případ pro uplatnění přídatného morfu dúlldvi 'dva //dvě' představuje spontánně užívaný duál některých rodových zájmen (primárně absolutních oxyton). Protože jednoduché duálové tvary žijí, či spíše živoří na okraji morfologického systému, potřebuje duálové séma "pojato jako dvojice" zvýraznit. Vytváří se proto komplex sestávající z duálového, popř. plurálového tvaru toho kterého zájmena v patřičné pádové a rodové podobě a z číslovky dú/ldvi 'dva //dvě' ve stejném pádu i rodu. Zatímco prostý duál má pouze tři vlastní pádové tvary (pro N//A//V, pro D a pro I) a v ostatních pádech používá tvarů plurálových, nový duál nabízí řešení i pro G a někdy též pro L, čímž zaplňuje celé kategoriální paradigma. Předvedeme jej v tabulce T 6.4/1 na vzorech tuódu - tiědvi '(tam)ti dva - (tam)ty dvě', šiuôdu - šiědvi 'ti(to) dva - ty(to) dvě', zastupujících oba paradigmatické typy absolutních oxyton, sc. F++ - IV(+) a I.ba++ -IV.b(+). T 6.4/1 p+ + IV(+) I.ba++ IV.b(+) N/A du t-uô^-d-u t-iě^-dv-i š-i-uo^-d-u š-iě^-dv-i G t-u00-dvie-j-u š-i-u00-dvie-j-u D t-íem-dv-iem -00 t-óm-dv-iem š-íem-dv-iem -00 š-i-óm-dv-iem I t-iěm-dv-iem -00 t-öm-dv-iem š-iěm-dv-iem 100 š-i-ôm-dv-iem L (i) (u) (iii) tuosě dvíese tosě dvíese tuödviese tiědviese tuosě dviejuosě tosě dviejosě šiuosě dvíese šiosě dvíese šiuôdviese šiědviese šiuosě dviejuosě šiosě dviejosě Poznámka (typo)GRAFICKÁ: abychom ušetřili místo, tiskneme tvary, či jen prosodické charakteristiky, jež jsou oběma rodům společné, doprostřed sloupce. Struktura paradigmatu I • Tvary «duálových» pádů, tedy N//A, D&I, známe již z tabulek T 6.1/2-3. Sestávají z paradigmatického prostého duálu a příklonné číslovky 'dva //dvě', jež vyjadřuje shodný pád i shodný rod. Komplexy vytvářejí jediné fonotaktické slovo s jediným přízvukem, jejž nese vždy první složka, a to tak, jak by byla podle pravidel přizvukována, i kdyby stála sama, bez přídatné číslovky. Rodové rozlišení zajišťují v N//A obě složky, v D&I pouze složka první, «lexikální». Morfové komplexy Dal jsou rozlišeny jedině intonací. • Tvar G je utvořen zcela analogicky: /morf zájmena -&- morf číslovky/ spojené v jediný fonotaktický celek s přízvukem na koncovce první složky. V zájmenu jsou použity morfy plurálové t-u, š-i-u, protože zvláštní duálové morfy vůbec neexistují. Rodové rozlišení není Caput 6 Terciární deklinační paradigmata: prónómina a numerália 31 v G možné, což je obecný stav platný pro všechna adjektíva i rodově diferencovaná zájmena a číslovky. • Tvar L nemá jednotnou podobu: ve funkci L.masc / fem lze ve starších gramatikách doložit podoby (i) tuosě dvíese I tosě dvíese, (ii) tuôdviese I tiědviese, zatímco soudobý úsus používá spíš (iii) tuosě dviejuosě I tosě dviejosě.35 Ve variantách (i) a (iii) má každá složka vlastní přízvuk; varianta (ii) má prízvuk jediný. Rodově specifické složky -dviejuosě I -dvie-josě ve variantě (iii) jsou paradigmatickými tvary L.masc / fem číslovky 'dva //dvě'. Rodově nespecifická složka -dvíese či -dviese ve variantách (i) a (ii) je jiným lokatívním tvarem odvozovaným od téže číslovky; v nynějším systému jej chápeme jako distributivní adverbium (ADVdistr) s významy 'po dvou', 've dvojici'.36 Varianta (ii) t-uô-dv-iese jako jediná nabízí v L jediné fonotaktické slovo, což odpovídá prosodickému stavu v ostatních pádech. Její první složka nevychází z L.pl, nýbrž přejímá tvar N//A.DU, jenž dokáže rozlišit rod na ploše jediné slabiky. Řetězce *t-uosě-dv-iese či *t-uosě-dvie-j-uose, sestavené z dlouhých morfů 0 složité vnitřní stavbě, by zřejmě byly příliš morfologicky zatížené, než aby vytvořily jediný fonotaktický celek. Proto ve variantách (i) a (iii) vystupují dva samostatně přizvukované celky. Lokatívy druhého, palatalizovaného vzoru mají zcela shodnou strukturu, jenom s ohledem na jednom výkladu musíme při jejich morfonologické segmentaci zvlášť vyčleňovat palatali-zační morfoném všude tam, kde se uplatňuje, cf. š-i-uô-dviese vs. š-iě-dviese. Struktura paradigmatu n Dva fonotaktické celky, z nichž sestávají lokálové varianty (i) a (iii), lze samozřejmě chápat 1 jako syntagmata. Syntagma a morfologický tvar se coby výkladové pojmy navzájem vylučují. Připomeneme-li si přijatou zásadu, že primárním předmětem morfématického popisu litevštiny bude jediný (fonotaktický vymezený) morfonologický celek (cf. 1/2.1), musíme uznat, že varianty (i) a (iii) do morfonologického paradigmatu nepatří. Zde jsme je v tabulce T 6.4/1 uvedli proto, že celá kapitola pojednává o periferii deklinační soustavy, tedy o oblasti, kde dochází, či může dojít k přehodnocení morfosyntaktického útvaru ze syntagmatu samostatných morfému na morfonologický tvar morfému jediného.37 Alomorfičnost • Vedle tvarů N//A.du masc t-uó-d-u, š-i-uô-d-u, jež vycházejí ze starých systémových duálů t-uô, š-i-uó", existují i tvary t-iě-d-u, š-iě-d-u (Senn 1929: L24, §2; 1966: §249), vy- 35 Jaunius (1908: 103) předepisuje pouze variantu (i), aniž v poznámkách, které jsou u něho jinak vždy bohaté a soustavně popisují dialektální zvláštnosti, cokoliv dodává. Jablonskis (1922: §79) zmiňuje (i) a (ii) jako alternativy. Senn (1929: L24, §2; 1966: §249) má pouze (ii). DLKG (§804) uvádí kategoriální paradigma neúplně, bez lokatívu. Počítačový korpus soudobého litevského jazyka varianty (i) a (ii) vůbec nezná a dokládá jedině textový výskyt varianty (iii). To vše vypovídá o tom, jak nejisté je postavení kategorie L.du v paradigmatu. 36 Jaunius (1908: 103) přizvukuje složku dviese na poslední slabice, cf. tuosě dviese - tosě dviese. V jeho výkladu totiž tvar dviese představuje paradigmatický lokál číslovky "2". 37 Takové přehodnocování lze doložit i v jiných pádech. Jablonskis (1922: §79) uvádí v jediném formálním paradigmatu alternativní podoby - vedle již zmíněné kategorie L.du - též u D.du (šióm dvíem <> šiódviem) a I.du (šióm dviěm ** šiôdviem), zatímco v G.du má pouze syntagma (šiu dvieju) a v N//A.du pouze komplex (šiedvi). 32 Nomen liber III cházející z podoby N.pl masc t-iě, š-ie. Ve prospěch těchto druhých alomorfů mluví skutečnost, že jsou motivovány centrálním tvarem pl, nikoliv periferním tvarem du. Rodová homo-nymie přitom nehrozí, neboť rod bezpečně rozliší číslovková složka -du vs. -dvi (cf. masc tiědu vs. fem tiědvi). Paradigma je vskutku duálové, takže varianta vycházející z tvaru N.pl masc se uplatňuje jak v N.du masc, tak i v A.du masc. Duálový synkretismus N//A však zároveň nepřímo podporuje alomorfy t-uô-d-u, š-i-uô-d-u, které lze synchronně motivovat i centrálními tvary A.pl masc t-uôs, š-i-uôs. • Ve tvarech Dal může být pohlcen vnitřní segment -m-, a to jak v masc, tak ve fem, cf. t-íem-dviem > t-íe-dviem, t-óm-dviem > t-ó-dviem; t-iěm-dviem > t-iě-dviem, t-om--dviem > t-ô-dviem (v obou případech jsou Dal rozlišeny jedině intonací). Zde jde o vý-slovnostní varianty, ve složeném skloňování (cap.7) však podobná pohlcení budou charakteristickým rysem kompositních koncovek. Produktivita Komplexní duály s dvousložkovým skloňováním lze vytvořit pro všechna absolutní oxytona, cf. 6.1.6. Podle nepalatalizováného vzoru tuôdu - tiědvi '(tam)ti dva - (tam)ty dvě' se skloňuje ještě anuôdu - aniědvi 'oni (vzdálení) dva - ony (vzdálené) dvě' a katruódu - katriědvi 'kteří(žto) dva - které(žto) dvě' (cf. 6.1.6 n.2), podle palatalizovaného šiuôdu - Šiědvi 'ti(to) dva - ty(to) dvě' se skloňuje ještě juôdu - jiědvi 'oni dva - ony dvě' a kuriuôdu -kuriědvi 'kteří(žto) dva - které(žto) dvě'. Skloňování vztažných zájmen katruódu a kuriuôdu předvádí v «duálových» pádech N, A, D, I tabulka T 6.1/2-3. G vypadá z logiky systému jednoznačně: katrijidvieju, kuriUdvieju?* Pro L těchto dvou lexikálních jednotek v normativních gramatikách vůbec nenalézám doloženou podobu, což znamená, že se zvláštním duálovým tvarem se v kategorii L nepočítá: to je sice ve shodě s obecným principem litevského pádového synkretismu, leč nedůsledné, uvážíme-li, že podle téhož principu nemá ani G mít zvláštní duálový tvar. Za spontánní řešení pro L lze nejspíše doporučit variantu (iii), tedy kuriuosě dviejuosě. • Stejným způsobem je odvozen i zesílený (pleonastický) tvar N//A abudu (abuôdu) -abidvi (abiědví) 'oba dva - obě dvě'. V dalších pádech najdeme G abiědvieju, D abíe(m)-dviem, I abiě(m)dviem, L.masc - fem abiědviejuose - abiědviejose?9 Dvojhláskové alomorfy v první složce N//A kopírují stav z absolutních oxyton, cf. t-uô-du - t-iě-dvi, pohlcení m-ového segmentu ve tvarech D&I se děje stejně, jak bylo popsáno výše (t-íem-dviem > t-íe--dviem, t-iěm-dviem > t-iě-dviem), a rozlišení obou tvarů opět obstarává pouze intonace. Nápadná je morfová redukce první složky ve tvarech G a L. V případě G můžeme uvažovat o synkopě abie-j-u-dvie-j-u > abiě-dvie-j-u, v případě L je lépe hovořit o analogii abiě--dvie-j-u -* abiě-dvie-j-uoflo-se: je to jednodušší než postulovat morfologicky přetížené tvary 38 Dokonce i počítačový korpus současného litevského jazyka dokládá textový výskyt genitívních komplexů judvieju, šiudvieju (hojné), tudvieju, anudvieju (ojedinělé). 39 DLKG (§804) uvádí zesílený tvar jedině pro NIIA, a to ještě pouze s krátkým alomorfem (v ostatních pádech předepisuje prosté tvary podle T 6.2/2). Reduplikované tvary pro všechny pády uvádějí Jablonskis (1922: §73) a Senn (1929: L28 §5; 1966: §291), dlouhý alomorf pro N//A zmiňuje pouze Jablonskis. Caput 6 Terciární deklinační paradigmata: prónómina a numerá! ia 33 *abie-j-uosě-dvie-j-uose, *abie-j-osě-dvie-j-ose a ty následně synkopicky krátit hned ve dvou slabikách za sebou. • Dalším příkladem je výraz víenudu - víenidvi 'sami dva - samy dvě', o němž jsme se zmiňovali v části 6.1.5 (n.l). Ten sice má samostatné heslo v LKŽ, nemá však doloženy jiné pádové tvary než N//A a D (vieníemdviem). Ze systémových souvislostí vyvodíme, že I musí vypadat vieniěmdviem a že D i I podléhají hláskovému zjednodušení do podob vieníe-dviem a vieniědviem. • Konečně uveďme, že reduplikovaný tvar najdeme i v popisech paradigmatického typu I.ba+ - IV.a (dle našeho značení). Jaunius (1908: 105) a Jablonskis (1922: §81) uvádějí alomorfy N//A.du kókiudu - kókidvi vedle kókiu - kóki, kdežto Senn (1966: §255) má vedle prostého tókiu - tóki syntagmata tókiu dú - tóki dvi. Prosodická charakteristika komplexu Všechna fonotakticky nedělená slova se zesíleným duálem nesou prízvuk na první, lexikálně relevantní složce, a tam je přízvuk umístěn stejně, jako by byl v samostatném slově (tuô -* tuô-du, abú -> abú-du, víenu -* víenu-du). Ze systémových souvislostí musíme u druhé složky ve tvarech N//A masc et fem předpokládat prosodickou charakteristiku : b (právě tu totiž mají odpovídající duálové koncovky -uk k a -i"b). Nicméně morfová hranice mezi první a druhou složkou je tak silná, že druhá složka tuto charakteristiku nemůže uplatnit k tomu, aby si přetáhla přízvuk, ačkoliv nositelem prízvuku je slabika krátká {abú-du) či cirkumflexově intonovaná (tuô-du). Z «obyčejného» kmene by si za těchto okolností duálová koncovka přízvuk bez překážek přetáhla. Tvarová proměnlivost první složky, opatřené vlastními koncovkami, je jistě sama o sobě dostatečným důvodem, abychom ji nepokládali za «kmen» morfologicky složeného zájmena, je však dobré si uvědomit, že se tu setkáváme s jevem, který je podstatou kmenové charakteristiky absolutní paroxytonon (cf. 6.1.6 sub 2).40 Nemožnost přetáhnout přízvuk z kmene na koncovku nám v další části poslouží jako kritérium pro rozpoznání periferních případů morfologicky motivovaných komplexů. 6.4.1.2 I v centrálním případě morfologicky motivovaných komplexů jsme se již setkali s pádovými tvary, ve kterých první, lexikální složka neměla podobu plně strukturovaného morfového řetězce /kmen-&-koncovka/, nýbrž sestávala jen z rudimentárního kmenového morfu a z vokálu různě motivovaného. To byl případ G abiě-dvie-j-u i L t-uô-dv-iese vs. t-iě--dv-iese. Jejich druhé, číslovkové složky sestávají z kmene a koncovky příslušného pádu (či z adverbiálního sufixu), v první, obecně deiktické složce však dokážeme určit jen minimální segment lexikálního morfu (ab-, ŕ-) a vokalické rozšíření zařaditelné do různých souvislostí (úsek ab-ie- interpretujeme jako kmenový alomorf, cf. 6.2.2, úseky t-uô- vs. t-iě- jako tvary převzaté z nominativu, ovšem jen s tím účelem, aby rozlišily rod). V centrálním případě byly takové tvary v menšině, zvážíme-li jejich postavení v paradigmatu. V periferním případě budou většinové, ba výlučné. Dokládají to duálová osobní zájmena múdu - múdvi 'my dva -my dvě', judu - júdvi 'vy dva - vy dvě'. V nich opět vidíme složku vyjadřující zájmeno mis 'my' a jús 'vy' a složku číslovkovou, leč na rozdíl od případu centrálního se první složka při flexi nemění. Seznamme se s tímto případem nejprve v tabulce T 6.4/2. 40 V kapitole 7 uvidíme, že komplexy o druhé složce jísflji předpokládají v první složce odlišnou intonaci, cf. N.du masc tuô-du vs. tíe-ji N.pl masc. 34 Nomen Liber III t 6.4/2 N/A mú-d-u mú-dv-i jú-d-u jú-dv-i G mú-dv-ie-j-ii jú-dv-ie-j-ii D mít-dv-iem jú-dv-iem I mú-dv-iem jú-dv-iem L (ii) (iii) mú-dv-iese mú-dvie-j-uose mú-dvie-j-ose jú-dv-iese jú-dvie-j-uose jú-dvie-j-ose Štruktúra a produktivita paradigmatu Ve druhé složce předvedených komplexů vidíme číslovku 'dva' s úplným kmenem a úplnou vlastní koncovkou, což je stav shodný s centrálním případem. Shodně s centrálním případem nalézáme též v L dvě podoby, jednu, rozlišující rod, opřenou o paradigmatický lokál číslovky 'dva', druhou, rodově indiferentní, opřenou o distributivní adverbium; značky (ii) a (iii) odkazují k příslušným řádkům tabulky T 6.4/1. Morfonologická interpretace první složky je obtížnější. Vzhledem k proměnám «kme-ne» a «koncovky» u litevských zájmen 'my' a 'vy' (cf. 6.2.1) ji sotva můžeme pokládat za «kmen» příslušného osobního zájmena: m- a j- jsou pouze charakteristické, «kořenové» konsonanty. Vokál -u- odráží většinový vokalismus v pádových tvarech oněch zájmen, zároveň však představuje ikonickou koncovku duálu maskulína. Tradiční historický výklad (cf. Stang 1966: 257; Zinkevičius 1987: 204) praví, že mú-du, jú-du jsou primární tvary N//A, což znamená, že vokalismus -u- první složky se interpretuje jako duálová koncovka, a dále praví, že ostatní pádové tvary byly u-tvořeny dodatečně, analogicky, zachovávajíce beze změny první složku mu-,ju-. Takový výklad nicméně pracuje s analogií již v prvním kroku: předpokládané duály m-ú,j-ú, k nimž baltské doklady vůbec nejsou, nemají oporu ani v duálových tvarech osobních zájmen doložených v jiných starých indoevropských jazycích. Motivace ze substantívni a adjektívní flexe je jistě přirozená, jenom zbývá pojmenovat dodatečný předpoklad, že se vybírá koncovka příznakově maskulinní a že se s ní pracuje jako s koncovkou rodově nepříznakovou. To není nijak samozřejmé, uvážíme-li, že tvary N//A jsou v primární i sekundární deklinaci důsledně rodově rozlišovány. Proč máme mú-du - mú-dvi, jú-du - jú-dvi spíše než mú-du - *mi-dvi, jú-du - *ji-dvi podle vzoru abú-du - abi-dvi ? Dvojice mú-du - mú-dvi, jú-du - jú-dvi jsou ve spisovném jazyce osamělé. Jediné srovnání nabízí žemaitská zvláštnost vě-du - vě-dvi 'my dva - my dvě' ve funkcích N//A. Ta se však vyznačuje výrazně odlišnými tvary druhé složky: N//A.fem vě-di//dvi//dvés, G vě-dum(s), D&I vě-dim//diem//dvim//dvěm(s)//duo (lokál LKŽ nedokládá). Vokalismus první složky není v litevském systému (synchronním ani diachronním) nijak motivován.41 41 Historické výklady u tohoto výrazu vyzdvihují, že dokládá analogii ke slovanskému duálovému zájmenu vě 'my dvaAlvě', ačkoliv korespondence nehledí k fonologickému rysu délky: slovanské vě má vokál původem dlouhý, žemaitské vě-du/ldvi vokál původem krátký; LKŽ (XVIIL486) dokonce přímo dokládá původní krátkou podobu vě-du - vě-dvi. Výklady se zde spokojují s vágnější a širší Caput 6 Terciární deklinační paradigmata: prónómina a numerália 35 O prosodické stránce se lze vyjádřit velmi stručně: prízvuk je vždy na první slabice, totiž na první složce. Znovu však uvažme, že u druhé složky ve tvarech N//A masc - pem nutno předpokládat prosodickou charakteristiku t| b, takže stojí za to poznamenat, že druhá složka na sebe přízvuk nepřetahuje, ačkoliv je k tomu morfologicky plně motivována a disponována. Výrazy mú-du - mú-dvi, jú-du - jú-dvi, ale též vě-du - vě-dvi se v NIIA chovají jako absolutní paroxytona. První složka sice na rozdíl od centrálního případu morfologicky motivovaných komplexů nemá vlastní flexi, shodně s centrálním případem si však drží prosodickou samostatnost. Právě tato samostatnost odlišuje morfologické komplexy od případů (morfonologicky) jednoduché flexe slov se složeným kmenem. 6.4.1.3 Soustředíme-li se na prosodickou zvláštnost morfologicky motivovaných komplexů, jakou představují absolutní paroxytona, musíme uvést ještě komplexy o druhé složce kas. Pomocí AtgLKŽ a ze standardních litevských gramatik lze sestavit následující výčet: vis-kas 'všechno', klt-kas 'něco jiného', niě-kas 'nikdo//nic', daúg-kas 'leckdo//leccos'.42 Ze se daug kas píše zvlášť, kdežto viskas, kitkas i niekas dohromady, je irelevantní: ve všech čtyřech případech jde o jediné fonotaktické slovo, syntaktické substantivum. V první složce vystupují morfémy: vis- "všechen//celý//ne-částečný", cf. vis-as kit- "jiný//odlišný", cf. kit-as niě- "ani", cf. nel, né (jediný nelexématický morfém) daug- "hodně", cf. daug Ve druhé složce potkáváme lexém kás 'kdo //co'. Morfosyntaktický komplex lze sémanticky interpretovat: "ten, v kom //to, v čem se projevuje výchozí lexikální jednotka". Z hlediska formálního paradigmatu nalézáme v první složce holé kmeny ohebných adjektiv vis-as a kit--as, obvyklý tvar neohebného adverbia daug a neobvyklou vokalickou variantu neohebné vytýkací partikule neíllné,43 užívané též jako koordinační spojky. Komplexy se skloňují ve indoevropskou shodou v náslovném konsonantismu v-. Velmi populární je v této souvislosti ojedinělý nález tvaru nuo-du ve funkci A 'nás dva' (všemi citovaný jediný doklad z časopisu Lietuviu Tauta 111:417, 1923, kde jsou publikovány výsledky jistých amatérských etnografických sběrů z let 1886-1894). Toto hapax legomenon (bylo-li vůbec korektně zaznamenáno) odpovídá svou první složkou slovanskému duálovému akuzativu na, přičemž na rozdíl od korespondence slovan. vě ■** žemait. ve-dull dvi respektuje historické délky vokálů (slov. a i lit. uo jsou odvoditelné z i.-e. ô, cf. ř. v (dvíemD tukstanáamsD penkíemsB šimtámsD keturias-dešimtmv frwwD)(D) litams (D); hovorový jazyk však má snahu skloňovat jen poslední složku, sc. {dúN túkstančiai^ penkiN šimtaľN kěturiasdešimtmv trimsD)(D) litams (D), čímž dochází k vázanosti: ne všechny složky nyní vyjadřují ten větný vztah, ve kterém komplex vystupuje. Toto chování (skloňování pouze poslední složky) je názorným příkladem organizačního principu aglutinačního, jenž přidává jeden společný gramatický morf vždy celému syntagmatu. U číslovek nezákladních (řadových, druhových, hromadných i dalších), jejichž soustavu vyložíme v knize IV/3, tento aglutinační princip patří do spisovného jazyka a představuje jediný způsob odvozování i skloňování: pouze poslední složka nese derivační sufix «řadové», «dru-hové» či jiné «nezákladní» číslovky a zároveň s ním i koncovku podle rodu, čísla a pádu, zatímco všechny předcházející složky jsou buď v (N), nebo v nesklonném tvaru, a to navíc vždy jako číslovky základní, cf. (keturiN šimtatN septýniasdešimtmv penktómsD. (D) su-kaktúvéms (D) 'k čtyřstému sedmdesátému pátému výročí', pasáulis (tukstantisN devyniN šimtaíN devýniasdešimt]av devyneriaisy. dnihová)(I) mětais (I) vyrěsnisllseněsnis 'svět je o tisíc devět set devadesát devět let vyspělejší//starší'.50 Není těžké prokázat, že výše uvedené složené číslovky představují jediné syntaktické slovo: žádná ze složek nemůže být samostatně rozvíjena, mezi složky nelze nic vložit, pořadím složek nelze hýbat. Hůře však prokážeme, že ony číslovky tvoří též jediný celek fonotaktický: každá složka má svůj vlastní přízvuk, se kterým může v jiných syntagmatech vystupovat jako samostatné slovo; lze sice postulovat, že přízvuk první (nebo jisté jedné) složky komplexu je «hlavní», ostatních pak «vedlejší», leč při po- m Výraz kuris ne kuňs i jemu obdobný kás ne käs 'tu a tam někdo//něco' vypadají jako komplexy třísložkové. Jde v nich nicméně pouze o dvojí výskyt téhož lexému (kas, kurís), který je koordinován gramatématem ne. 50 Protože slovo mětai 'rok' je v litevštině pomnožné, počítají se roky v číslovkách druhových, nikoliv základních. 40 Nomen Liber III tenciálně neomezené délce komplexu toto řešení není uspokojivé. Navíc i uvnitř komplexu lze uplatnit aktuální členění, jež se vyjádří právě přesunem «hlavního» prízvuku v komplexu, cf. tai ivyko tukstantis penkj šimtaí devýniasdešimt šeštaís mětais, ne tukstantis KETUtú šimtaí 'stalo se to v roce tisíc pět set devadesát šest, ne tisíc čtyři sta' (složka s «hlavním», zde kontrastívním přízvukem je vyznačena majuskulemi). Musíme proto uznat, že fonotaktické hledisko, v písmu nezachycované, není heuristicky rovnocenné syntaktickému.51 Zdůrazněme, že s řídícím substantivem se v rodě a čísle shoduje jedině číslovková složka řádu jednotek, tedy právě ta, která se s ním shoduje i v pádě. Jednotkové číslovky, které vyjadřují počet stovek a tisíců, mají rysy masc a pl podle substantiv šimtas a tukstantis. 6.4.2.3 Syntakticky motivované komplexy heterogenní jsou konstelace morfů, z nichž každý, vzat samostatně, vyjadřuje ve větě jiný vztah. Vlastní vztahy těchto složek přestávají být v důsledku lexikalizace relevantní, na důležitosti nabývá jedině vnější syntaktický vztah celého komplexu ke zbytku věty. Onen vnější vztah tvaroslovně vyjadřuje jen jediná ze složek komplexu, ostatní se tvarově neproměňují. A právě ze systémových analogií oněch neproměnných tvarů usuzujeme na motivovanost specifickými větnými vztahy. A) Lze vyčlenit heterogenní komplexy motivované odkazy k větné perspektivě (nejde tedy o větný vztah závislostní, nýbrž vytýkací). Radíme sem: • toks pat se skloňovatelnou složkou toks. Znamená 'stejný' coby totožnost v kvalitě, doslo- va "právě takový" (něm. der gleiche oproti derselbé). Složka pat 'též, právě' je holý kmen zájmena páts 'sám', "právě on a nikdo jiný" a slouží v litevské větě jako ré-matizátor, prostředek zvýrazňující libovolný větný člen, cf. ikipát väkaro 'do samého večera', ten pat 'právě tam, tamtéž', jam pat 'právě jemu'; • tas pat 'totéž' i 'tentýž' má skloňovatelnou složku tas 'ten, to',52 neměnná složka pat je stejná jako u právě rozebraného výrazu toks pat. Komplex vystupuje jako substantivum, cf. gíeda ta pat 'pořád vede svou', dosl. "zpívá totéž", i adjektivum, cf. atějo tas pat žmogús 'přišel týž člověk'; • tam tikras mající za skloňovatelnou složku adjektivum tikras 'pravý', 'věrný'. Celek zna- mená 'určitý' ve smyslu "určitelný, leč [zde ted'] neurčovaný" a slouží k neurčité deixi: mluvčí dává na jevo, že ví, k čemu odkazuje, a že to posluchači nepoví. Neměnný výraz tám, D.sg masc zájmena tas zde ve významu "to", je «tematizátor», deiktický prostředek vyjadřující zřetel k něčemu, co se podává jako dané výpovědní situací. Výsledný sémantický rys "určitý" tak můžeme vykládat jako účinek morféma-tických spojení "tomu odpovídající" či "tam příslušný". Přízvuk spočívá vždy na druhé složce komplexu, ať už je ohebná, či nikoliv. B) Lze vyčlenit heterogenní komplexy motivované koordinací vůči položkám naznačeným jako situačně dané. Za skloňovatelnou složku mají víenas 'sám, osamocený, jeden': 51 Nevím o studii, která by se zabývala litevskou fonotaktikou ve vztahu k syntaxi. Sám tyto záležitosti zkoumat nemohu. 52 Připomeňme zde, že litevština nemá neutrum. Zájmeno tas je maskulinní složkou z přechylované dvojice tas - tä 'ten — ta' . Femininní tvar je příznakový: odkazuje k referentu jasně opatřenému rysem fem. Maskulinní tvar odkazuje jak k referentům s rysem masc, tak k referentům bez jakéhokoliv rodového určení: odtud význam tas 'to'. Caput 6 Terciární deklinační paradigmata: prónómina a numerália 41 • v komplexu ně víenas 'žádný' (dosl. "ani jeden") se uplatňuje ně 'ani', spojka «záporně slučovací», jež popírá, že by šlo přidat byť jedinou položku z kontextově přítomných; • komplex kiekvíenas 'jeden každý', dosl. "co jeden, to...", znamená "všichni" při takovém pohledu na kontextově daný soubor, kdy se nehledá nějaká úhrnná vlastnost, nýbrž probírá každý prvek zvlášť. Uplatňuje se zde adverbium kíek 'kolik', jež funguje jako jako koordinační výraz 'co - to', 'kolik - tolik'. Přízvuk opět spočívá na druhé složce komplexu, shodou okolností vždy ohebné. C) Lze vyčlenit heterogenní komplexy motivované determinací zájmenného výrazu. Protože zájmena běžným způsobem syntakticky determinovat nejde (v tom spočívá jejich hlavní syntaktická omezenost), uplatňují se výrazy s povahou částice, jež modifikují platnost celé věty, případně koordinují či komentují textové výskyty vět nebo jejich částí. Komplexy tohoto druhu jsou v litevštině nejhojnější. Zde se omezíme pouze na ty, jež lze syntakticky zařadit jako adjektiva nebo substantiva, e.g. kas nórs, kai kuris, kažin koks, kažkóks, bet katrás, a budeme vlastně jen ilustrovat různé možné morfémové konstelace. Svůj jediný přízvuk nesou tyto komplexy - shodně s případy A i B - vždy na druhé složce, ať už je ohebná, nebo ne. Přestože se píší povětšinou odděleně, představují vždy jediné fonotaktické slovo a syntakticky nedělitelný celek: mezi jednotlivé složky nemůže vstoupit žádný morf. Ve skloňovatelné složce vystupují tázací a vztažné výrazy redukovatelné na kořen k-, e.g. kás, koks, kuris, katrás (cf. IV/3). Jako nesklonná složka slouží • kai, jež samostatně funguje coby relativum okolnostní, cf. kai... tai 'když... tak'. V kom- plexu kai -&- k- je vyjádřena neurčitost nepříznaková: 'někdo', 'některý', 'cosi'; • kažin, zkráceně kaž, původně věta kás žino 'kdo ví'. V komplexu kažin Ukaž- -&- k- je vyjádřena neurčitost s nepředvídatelnými možnostmi: 'kdovíco', 'kdovíjaký'; • bet, samostatně fungující jako přípustka "ale, nicméně". V komplexu bet -&- k- je vyjád- řena neurčitost s nahodilým výběrem z daných možností: 'kterýkoliv', 'kdokoliv'; • nors, staženina z norěsi dosl. "budeš chtít". V komplexuk- -&- nors je vyjádřena neurči- tost se záměrným výběrem z daných možností: 'který chceš'. Svou stavbou patří k typu C) i výrazy nekás 'nevalný, špatný' (Adj), nekóks idem, kde vystupuje záporná částice ne (nepřízvukovaná). Ta slouží coby lexikálněderivační prefix. Přináší hodnotu depreciatívní, jak jsme pro běžná substantiva předvedli v části 5.1.6,53 takže ne kažin kas (psáno odděleně s ohledem na oddělenou grafiku kažin kas) neznamená "něco obyčejného // někdo obyčejný", což by stačilo k popření "ne kdovíco//kdo", ale přímo 'prkotina', "něco bezvýznamného", ve spojení s rysem "životnost" pak 'nula, nicka', "někdo bezvýznamný" (Svbst). Tento slovotvorný komplex se vztahuje i na adverbia, cf. kaíp 'jak' -* nekaip 'mizerně', kíek 'kolik, hodně' -* nekíek 'jen trochu málo', a jak dokládá již ne kažin kas, nevyhýbá se ani komplexům, cf. kažin kuř 'kdovíkde, kdovíjak daleko' •* ne kažin kuř 'kousek odtud', kažin koks 'kdovíjak výtečný" -* ne kažin koks 'ubohý'. Právě proto však, že formant ne - na rozdíl od všech ostatních, které jsou výše uvedeny - přistupuje i ke komplexům, a zároveň že modifikuje výchozí význam ne jeho prostým větným popřením, jak by odpovídalo syntagmatické motivaci, nýbrž přiřazuje mu krajní opak, vyjímáme útvary jím odvozené z tohoto výkladu morfosyntakticky motivovaných 53 Připomeňme, že ne-tuřtas není pouhé popření "bohatství", kam by se stále ještě vešla jak "střídmost" ozdobená důstojností, tak "skromnost" nebránící štěstí, nýbrž krajní protiklad k němu, "bída", jež důstojnost i štěstí znemožňuje. Podobně ne-tiesá není ledajaké popření "pravdy", jímž může být i "omyl", "přehlédnutí" či "nedopatření", nýbrž vyložená "lež". 42 Nomen Liber III komplexů — podobně jako jsme substantívni deriváty s prefixem ne vyňali ze slovo-tvorby morfologickou konversí (5.1.6). D) Nakonec vyčleníme heterogenní komplexy motivované vztahem predikace. Takovou motivaci vidíme ve výrazech vis-kas 'všechno', kít-kas 'něco jiného', niě-kas 'nikdo//nic', daůg-kas 'leckdo//leccos', a to v podobě (predikát -&- kas), cf. visa kás 'je všechno, co...' -> vis-k-as 'všechno', kltakás 'je něco j iného, co...' -^kit-k-as 'něco jiného', nérá kás 'není kdo//co...' -* niě-kas 'nikdo //nic', daůg (yrá) kás 'je mnoho, kdo//co...' -»ť&iKg kas 'leckdo//leccos'. Že se daiťg kas píše zvlášť, kdežto v/sto, kitkas i raěfcos dohromady, je irelevantní: ve všech čtyřech případech jde o jediné fonotaktické i syntaktické slovo. Komplexy se skloňují ve složce kas, druhé, tedy podle paradigmatického typu F++ a bez proměny v kategorii čísla (koncovky jsu formálně sg). Přízvuk spočívá na složce první. Vznikají tak absolutní paroxytona; mimo spisovný jazyk lze doložit i varianty typu 2B vzniklé prosodic-kým i morfologickým přehodnocením kmenů komplexních v kmeny jednoduché, v případě prosodické varianty daug kás může jít i o přeřazení k podtypu C). Popsaný model ustrnulých syntagmat predikatívních je neproduktivní, uvedené příklady jsou všechny, které soudobý jazyk užívá (cf. AtgDLKŽ). 6.4.3 Čtenáři, který si všiml, že v bodě D) předchozí části 6.4.2.3 vykládám syntaktickou motivací stejné komplexy, které jsem v části 6.4.1.3 vykládal motivací morfologickou, blaho-přeju k tomu, že si při čtení až do těchto míst udržel bdělost. Sotva lze oddíl o morfosyntak-tické motivaci uzavřít lépe než příkladem, kdy se morfologický a syntaktický výklad v plné své rozdílnosti setkávají. Dvojí motivace první složky u niě-kas, totiž nei/lně "aniž" ze strany morfologické a nérá "není" ze strany syntaktické, nestojí v rozporu: v obou případech se konstatuje, že "není co //kdo", přičemž neexistenci vyjadřuje jednou záporná juxtapozice, sc. "a nelze přidat", jednou záporná predikace, sc. "nevyskytuje se, co//kdo by mohl...". Otázku, jak to při vzniku výrazu niekas «doopravdy bylo», není rozumné klást: postup, pro nějž jsme se zde rozhodli (porovnávání jazykového znaku s jinými jazykovými znaky uvnitř systému, který jejich vskyt vůbec umožňuje), k odpovědi nevede, a kdybychom i nějakou jinou cestou odpověď ziskali, nijak by neovlivnila naše porozumění litevské terciární deklinaci. Leč musím přidat ještě jeden pohled na problematiku morfosyntaktických komplexů. Komplex je komplexem proto, že dva lexémy, schopné jeden každý vystupovat jako zvláštní větný člen, se sdruží tak, že ve větě představují větný člen jediný. Zda k tomu skutečně došlo, prokazujeme možností, či naopak nemožností obměny jednotlivých lexématických složek vyšetřovaného komplexu při zachovám všech syntaktických vztahů v dané větě. Podívejme se v této souvislosti na výrazy typu víenas láta, vieni kitu, viená kitai, jež do češtiny překládáme "(se/ si) navzájem". Obě složky vykazují vždy stejný rod (masc :: fem) i stejné číslo (sg :: pl), v pádech se však liší: víenas je v podmětovém nominativu, kitas v pádu předmětové rekce, případně i s předložkou, cf. vieni i kitus neatsižveígia ' navzájem na sebe neberou ohled '. Na počátku oddílu 6.4 jsme rozebírali větu juódu nekeňčia víenas kito 'oni dva se navzájem nesnášejí'. Předvedli jsme, že výraz víenas kito, byť sestává ze dvou fono-taktických slov, vytváří jen jeden větný člen, protože se dá nahradit jediným lexé-raem, e.g. sav&, pämotés, ne však dvojicí lexémů, e.g. *Jónas Marijos. Abychom dvojici Jónas Marijos vůbec mohli uvést jako náhradu za víenas kito, převedli jsme Caput 6 Terciární deklinační paradigmata: prónómina a numerália 43 nejprve podmětový nominativ juódu 'oni dva' na genitív tematické prolepse júdvieju 'pokud jde o ně dva'. Tím se ve větě uprázdnila podmětová pozice a složka víenas ji okamžitě obsadila. Zdá se, že víenas kito je komplexem z donucení, z nedostatku vhodných syntaktických příležitostí. Litevské gramatiky takové výrazy nijak netematizují,54 podívejme se na ně proto v širších souvislostech. Vyjdeme z lexikálního obsahu obou složek: víenas znamená "sám, zvlášť vyčleněný, jeden", kitas pak "jiný, odlišný, další". Při společném textovém výskytu tak vedou na dvojí designaci, jež z textově daných možností vybírá nejprve jednoho zástupce {víenas), pak ještě dalšího (kltas). Protiklad SG :: pl přitom vyjadřuje, zda se ti zástupci vybírají jako jednotlivci nebo jako skupiny, protiklad masc :: fem potvrzuje, že zástupci se vybírají z textově daných designátů jmen toho či onoho rodu.55 Nyní rozlišme tři konstelace. • Není-li textovou situací nijak dáno, jak se jednotliví zástupci vybírají, pokládáme výběr za nahodilý. Právě to motivuje komplex víenas kitas (vyskytující se i s jediným přízvu-kem coby vienas kitas) o významu "tu a tam někdo//něco", jejž jsme předvedli v 6.4.2.1. Obě složky nutně vystupují ve stejném pádu. Kdyby tomu tak nebylo, popřela by se interpretace, že v prvním i druhém případě se vybírá stejným způsobem ze stejného souboru. • Je-li naopak textovou situací dáno, kteří zástupci se vybírají, interpretujeme souvýskyt víenas — kitas jako kontrast "ten jeden" vs. "ten druhý". Stojí-li každý výraz sám ve zvláštní predikaci, elementární větě, vzniká paralelismus "jeden [dělá to] — druhý [dělá ono]". Pádová shoda obou výrazů jistě podtrhává strukturní paralelismus kontrastívně postavených vět, není však nezbytně nutná, cf. "jedni s tím souhlasili — jiným se to nezdálo".56 • Kontrast víenas — kitas, což již předpokládá, že výběr designátů je z textu jednoznačně dán, se však může vyskytnout i v rámci jediné větné predikace. Právě zde místo paralel-nosti dochází ke střetu, což vede na interpretaci "navzájem". Nutnou podmínkou je, že každá ze složek víenas — kitas vystupuje v jiném větné vztahu (jinak by šlo o koordinaci, což je svého druhu paralelismus), a to se projeví i rozdílnými pádovými tvary, e.g. kitalkitolkitám. Souvýskyt víenas — kitas v jediné větě je při této funkci tak důležitý, že se výslovně užívá 54 Nemluví o nich ani naše referenční DLKG ani s ní myšlenkově propojená Valeckiené (1998), ačkoliv obě práce shodně vyčleňují třeba dvojici víenas — kitas (vždy shodné v rodě, čísle i pádu) coby prostředek koordinace dvou vět o paralelních syntaktických strukturách, e.g. vieni tg kalněli vaďina Milžinkapiu, kiň Šměklu kálnu 'jedni tomu vrchu říkají Mohyla bohatýrů, jiní Strašidelná hora'. Pouze Rozinas (1996: 1.11.5), nakolik vím, tematizuje typ víenas kita coby zvláštní druh zájmen, jimž říká «reciproční». Argumentuje přitom referenční sémantikou, proměnlivosti syntaktických rolí si nevšímá. V našem popisu však syntaktické role a morfologická způsobilost k nim jsou pro argumentaci klíčové. 55 Do protikladu čísla lze teoreticky zahrnout i du jako odkaz ke dvojici. Rys pl může formální shodou potvrzovat i individuální designát označovaný jménem pomnožným: spisovná norma vyžaduje nahradit vieni výrazem vieneri, leč kiťi zůstává beze změny, cf. vieneri mětai — kiň mětai 'jeden rok — druhý rok'. 56 Tento interpretační postup je tak dobře zaveden, že sama skutečnost paralelního výskytu víenas — kitas ve dvou textově sousedních predikacích vede k obsahové interpretaci "je možný kontrast mezi dvěma skupinami" a nutí nás hledat, z čeho takové skupiny vybírat. Dobře to vidíme na příkladu vieni ta kalněli vadina Milžinkapiu, kiň Šměklu kálnu 'jedni tomu vrchu říkají Mohyla bohatýrů, jiní Strašidelná hora' (n.54). Toto souvětí jistě předpokládá textovou přítomnost designátů pro "vrch", teprve ono však sděluje, že vůbec existují dvě skupiny lidí odlišené jistým vztahem k tomu vrchu. 44 Nomen Liber III obou lexémů, i když pro první z nich ve větě není syntaktické místo, cf. juôdu (N) nekeňčia (Vf) víenas (N) kito (G) 'oni dva se navzájem nesnášejí', ad litteram "oni dva nesnášejí jeden druhého", kde "oni dva" i "jeden" svými nominativy pretendují na syntaktickou roli podmětu, zároveň ji však zastávat nemohou. U typu víenas kita, viení kitQ., viená kitai "(se/si) navzájem" proto dílčí morf víenas interpretujeme jen jako složku morfématického komplexu, jenž vystupuje v syntaktické roli jistého nepodmětového větného členu. Složka víenas se sice neskloňuje, leč proměňuje v rodě a čísle.