RAINER MARIA RILKE
dopis • , w;'-;
[Nedatovanú   dopis polskému
Wltoldu Hulewtczovl z podzimu adateU Rtlkooa díla fehoí první otázky fsou vlcemén; zactna- dotazníkem, poslední se týká Elegll. Odpooě&romého charakteru, statnou Část listu.) nl predstavuje pod-" '
1 Tady, milý příteli, odvažuj 1 Mohl bych se snad pokusit c sotva něco řici. samých, ale takto? Kde začasněnl na básních A jsem to já, kdo smi dát E] ' 5 lení? Přesahují mne nekonejn správné vysvět-/ ší rozvití oněch podstatnýchPovažuji Je za dalj dány už v „Knize hodinek"3pokladů, jež byly „Nových básní" hravě i poku si v obou dílech rázem světa" a jež se pak íky posloužily „ob-10 do konfliktů, přelily zpět dltovi, soustředěny téměř k důkazu, že tento dovota a vedly tam vot není možný. V Elegiích šedna zavěšený žl-ností život stává znovu mož) základě týchž, da-definitivní přitakání, k němí ba nalézá tu ono : 15 správné těžké cestě „des lořladý Malte, ač na ještě dojít. Přitakání životu s études", nemohl zuje se v Elegiích Jako jedtakání smrti ukq-jedno bez druhého by nakoa totéž. Připustit zde prožito a slaveno — omebylo — tak ]e to " ' "      "    " zertim, vylučujícím vše ■u) neKonecne. s>mrt je ou nas odvrácená, námi neosvětlená strana života: musíme se pokusit o realizaci nejširšího vědomí našeho bytování, jež *je doma v obou neomezených okruzích, z obou nevyčerpatelně živeno ... Opravdový tvar života za-25 hrnuje obě oblasti, oběma se žene krev největšiho i
1 oběhu: neexistuje ani tento, ani onen svět, nýbrž veliká jednota, v níž sídlí bytosti, jež nás přesa-,   hují, „andělé". A nyní sltuovanost problému lásky v tomto světě, rozšířeném o svou větší půli, teprve 5 teď celém a teprve teď neporušeném. Udivuje mne, že Vám „Sonety Orfeovi", které jsou přinejmenším stejně „těžké", naplněné stejnou esencí, více nepomáhají při chápání „Elégií". Ty jsem započal v roce 1912 (v Dulnu), pokračoval Jsem — fragmentár-10 ně — ve Španělsku a v Paříži až do roku 1914; válka úplně přerušila tuto mou nej větší práci; když jsem se v roce 1922 (zde) odvážil znovu se: do ní dát, předešly nové „Elégie" a jejich závěr „Sonety Orfeovi", jež se mi bouřlivě vnutily (a ne-15 byly v mém plánu). Jsou, Jak to jinak ani nemůže být, stejného „rodu" jako „Elégie", a to, že přišly náhle, aniž jsem chtěl, v souvislosti s předčasně zemřelou dívkou, přivádí je tím blíž k prameni Je-- jich původujítato souvislost je jen další vztah ke 20 středu oné říše, jejíž hloubku a vliv sdílíme bez omezení s mrtvými i s budoucími..My zdejší a ny-. nější nejsme ani na okamžik uspokojeni v časovém světě a nejsme na něj ani vázáni; přecházíme neustále k přechodům, k našemu původu a k těm, 25 kteří zdánlivě přicházejí po nás. V onom největším „otevřeném" světě jsou všichni — nelze říci „současně", protože právě zmizení času podmiňuje, že všichni Jsou. Pomíjivost se všude propadá do hlubokého bytí. A tak je zapotřebí neužívat jen všech 10 podob zdejšna v časovém omezení, ale — pokud to | svedeme — podřadit je oněm mocnějším významům, na nichž se podílíme. Ale ne v křesťanském smyslu (od něhož se vášnivěji a vášnivěji vzdaluji), nýbrž v čistě pozemském, hluboce pozemském, > >5 blaženě pozemském vědomí Je zapotřebí uvést zde viděné a dotýkané do širšího, nejširšího okruhu. \ Ne do nějakého „onoho světa", Jenž zastiňuje zemi, \ ale do celku, do tohoto celku. Příroda, věci našeho i obcování a užívání jsou provizórium a chatrnost; l 0 ale Jsou, pokud Jsme zde, naším vlastnictvím a na- í šiml přáteli, sdílejí s námi naši bídu a naši radost, j
1 tak jako už byly důvěrníky našich předků. Běží tedy nejen o to nedělat vše zdejší špatnýma nesnižovat je, ale v nejhlubším nitru pochopit a pro-
' měnit tyto věci a jevy, právě pro jejich předběž-5 nost, kterou s námi sdílejí. Proměnit? Ano, neboť naší úlohou je vštípit si tuto předběžnou a chatrnou' zemi do paměti tak bolestně a vášnivě, aby v nás byla v neviditelnosti znovuvzkříšena její podstata. Jsme včely neviditelnaXNous butions éperdument
10 le mlel du visible, poufľaccumuler dans la grande ruche ďor de ľlnvisible. „Elégie" nás ukazují při této práci, při ustavičném proměňování viditelných a uchopitelných věcí, jež milujeme, v neviditelné záchvěvy a vzrušení naší bytosti, která tak
15 zavádí nové kmitočty do vibrujících sfér vesmíru. (Protože různé látky ve vesmíru jsou jen různé exponenty kmitání, připravujeme tak nejen intenzity duchovního charakteru, ale kdož ví, snad nové tělesa, kovy, mlhoviny a souhvězdí.) A tato činnost
20 je zvláštním způsobem podporována a poháněna stále rychlejším mizením mnoha viditelných věcí, které už nebudou nahrazeny. Ještě pro naše prarodiče znamenaly „dům", „studna", důvěrně známá věž, ano i jejich vlastní šat, jejich plášť něco neko-
25 nečně víc, něco nekonečně důvěrnějšího; každá věc byla nádobou, v níž nacházeli a do níž střádali lidskostrNyní nás Amerika zahrnuje prázdnými, lhostejnými věcmi, atrapami života ... Dům v americkém smyslu slova, americké jablko nebo tamní
30 hrozen vína nemají nic společného s domem, s plodem, s hroznem, v něž vešla naděje a uvážlivost našich předků ... Oživené, prožité, nás spoluvědou-ci věci spějí k zániku a nemohou už být nahrazeny. My jsme snad poslední, kdo takové věci Ještě znali.
35 A my zodpovídáme za zachování nejen jejich památky (to by bylo málo a nebylo by to spolehlivé), ale i jejich humánní a larlcké hodnoty. („Larické" ve smyslu domácích bůžků.) j^emě nemá.jlnó-vý-chodisko než stát se neviditelnou: v nás, kteří se
40 částí své bytosti účastníme na neviditelném, kteří přinejmenším vlastníme určitý podíl na něm a mů-
1 žeme během našeho bytování své vlastnictví neviditelna rozmnožovat — pouze v nás se může usku-V tečnit tato intimní a trvalá proměna viditelného v neviditelné, Jež už nezávis! na viditelnosti a ucho-5 pitelnosti, stejně jako se náš vlastní osud stává současně po ruce Jsoucím i neviditelným) Elegle stanoví tuto normu pro bytování; zajišťují a slaví toto vědomí. Vřazují je opatrně do jeho tradic tím, že se dovolávají prastarých zvyků a zpráv o nich,
10 zvyků a zpráv, které potvrzují tuto naši domněnku, a objevuji dokonce v egyptském kultu mrtvých předběžné vědomí takových vztahů. (Ačkoli „zemi Žalostí", Jíž vede nejstarší „Žalost" mladého mrtvého, nelze ztotožnit s Egyptem; je jen — do jisté
15 míry — zrcadlením země kolem Nilu v pouštní průzračnosti vědomi mrtvých.) Dopouští-H se někdo té chyby, že přiřazuje Elegiím nebo Sonetům katolické pojmy smrti, onoho světa a věčnosti, vzdaluje se úplně jejich vyznění a rozumí jim stále
20 méně. „Anděl" v Elegilch nemá nic společného s andělem křesťanského nebe (spíš s andělskými postavami islámu) ... Anděl Elegil je bytost, v niž se proměna viditelného v neviditelné už uskutečnila. Pro anděla Elegil všechny zaniklé věže a pa-
25 láce existuji, poněvadž se dávno staly neviditelnými, a Ještě existující věže a mosty našeho bytování -Jsou pro něho už neviditelné, ačkoli (pro nás) ještě hmotně trvají. Anděl Eleglí Je bytost, která zaručuje, že v neviditelném poznáváme vyšší stupeň
,30 reality. Je pro nás „hrozný" proto, žerny, kteří ho milujeme a proměňujeme, přece jen ještě lpíme na viditelném. Všechny světy vesmíru se řítí v neviditelno, ve svou další, hlubší skutečnost. Některé hvězdy vzplanou v okamžiku a hned zanikají v ne-
35 konečném vědomí andělů — Jiné jsou odkázány na bytosti, Jež Je pomalu a namáhavě proměňují,, v Jejichž hrůze a nadšení dosahují svého příštího, neviditelného uskutečnění. My Jsme, ještě Jednou to budiž zdůrazněno, ve smyslu Eleglí, my jsme
40 tito proměňovatelé země, naše celé bytování, vzlety a pády naši lásky, vše nás zmocňuje k této úloze
l (vedle níž žádná Jiná podstatně neobstojí). (Sonety ukazují detaily této činnosti, zde pod Jménem a ochranou mrtvé dívky, Jejíž nedovrSenost a nevinnost nechává dveře hrobu dokořán, takže ona
5 patří po svém odchodu k těm mocnostem, Jež zachovávají polovinu náležející životu čerstvou a otevřenou vůči té druhé, otevřené Jako rána.) Elegie a Sonety se neustále navzájem podporují — a Já vidím nekonečnou milost v tom, že Jsem mohl
10 Jedním dechem vypnout obě plachty: malou rezavou plachtu Sonetů i obrovské bílé plátno Eleglí. Doufám, milý příteli, že tu aspoň zčásti naleznete radu a vysvětlení a v ostatním že si pomůžete sám: neboť nevím, budu-li kdy s to říci více.