Hölderlin Básně
Menonovy nářky nad Diotimou
Domov
Mé vlasti, ale i dome matky i vás,
Mých bratří a sester objetí, přivítám zas
A vy mě sevřete do svého středu,
Abych se uzdravil ve vašich poutech,
Vy drazí! věrní jste stále, však vím, ach vím,
Že bolest lásky nemůže minout hned,
Na ni se nenajde píseň v hrudi,
Jakou se konejší smrtelné duše.
Vždyť bozi, kteří dávají nebeský žár,
Nám k němu darují také svatý žal
A budiž to tak. Jsem, zdá se, synem
Země; stvořený k lásce i k žalu.
Rozchod
Dej mi zmlknout a dej, ať již nemusím znát
Tento smrtelný svět, neboť se konečně chci
Smířen v samotu vydat,
V níž by i rozchod byl jenom náš,
Sama mi podej tu číš, abych posvátný jed,
Který nám spásu dá, abych ten čarovný mok
Lethé s tebou vypil
Z lásky a zášti pak nezbude nic!
…
S úžasem vidím tvou tvář, hlasy a sladký zpěv
Jako z dávných dob slyším s hudbou strun
A nad bystřinou zlatě
Lilie voní a vzhlíží k nám.
Rýn
Co opustil sevřené hory,
Zvolňuje v německé zemi tiše krok
A spokojen mírní dobrými činy
Touhu, když nanáší půdu, otec Rýn,
A ve městech, která založil, živí
Své milé děti.
Však nikdy, nikdy neztrácí paměť.
To spíš se příbytek zbortí
A pomine zákon a v beztvarost změní
Se lidský den, než aby
Takový živel zapomněl na svůj
Původ a na své mládí. (…)
Synové země jsou jako matka,
Milují vše, a proto přijmou,
Šťastní, bez námahy všechno.
Je tedy smrtelný člověk
Překvapen, ano zděšen,
Když přemýšlí o nebi, které
Si navršil na svá bedra
Rukama plnýma lásky,
A o tíži čisté radosti;
Tu se mu často zdá, že
Nejlepší bude sejít z mysli
A žít, kde nepálí slunce,
Ve stínu lesa
(…)
Nádherné je pak povstat ze svatého spánku
A procitnout z chladu lesa
A zvečera vykročit vstříc už
Mírnější záři (…)
Když také on teď spočinul a jak
Tvůrce, co má spíš důvod
Ke chvále než k haně,
Se ke své žačce,
Den k dnešní zemi, sklání. –
Pak slaví svatbu lidé a bozi,
Slaví ji všichni živí
A pro tu chvíli
je osud srovnán.
Chléb a víno