Ingeborg Bachmannová Malina osoby: ivan narozen 1935 v Pešti (dříve Pětikostelí). Maďarsko. Už několik let žije ve Vídni a pracuje v budově na Korutánske třídě. Abychom Ivanovi nějak zbytečně nekomplikovali budoucnost, nazvěme jeho pracoviště Ústavem pro nanejvýš potřebné záležitosti, protože tu jde o peníze. Creditanstalt to ale není. béla děti, 7 a 5 let andras malina na pohled neurčitého stáří, dnes právě dosáhl čtyřicítky, autor Apokryfu, díla na knižním trhu v současnosti nedostupného, jehož se v druhé polovině padesátých let prodalo několik výtisků. Z důvodu maskování státní zaměstnanec první kategorie v Rakouském vojenském muzeu, kde našel uplatnění díky ukončenému studiu historie (hlavní obor) a dějin umění (obor vedlejší) a nastoupil na výhodné místo s možností automatického postupu, aniž by na sebe musel upozorňovat ať už vměšováním, projevy ctižádosti nebo kladením požadavků či nekalými návrhy, jak zdokonalit procedurální otázky a písemný styk mezi ministerstvem obrany na nábřeží Františka Josefa a nenápadným muzeem v Arzenálu, které patří k nejpodivuhodnějším zařízením našeho města. JÁ rakouský pas vydaný ministerstvem vnitra. Ověřený doklad státní příslušnosti. Oči hn., vlasy sv., narozena v Klagenfurtu, následují data a povolání, dvakrát přeškrtnuté a přepisované, adresa, třikrát přeškrtnutá a krasopisně nadepsaná: bytem Uherská ulice 6, Vídeň III. čas dnes místo Vídeň Pouze nad údajem času jsem musela dlouho přemýšlet, protože říct „dnes" je pro mě téměř nemožné, třebas se to říká, ba musí říkat den co den, když mi ovšem například lidé sdělují, co mají dnes na programu - o zítřku ani nemluvě -, nezačnu se tvářit nepřítomně, jak se domnívají, nýbrž ze samých rozpaků velice zpozorním, tak beznadějný je můj vztah k „dnešku", kterým dokážu projít jedině v smrtelné hrůze a překotném chvatu a napsat o tom, anebo to jen vyřknout, ve vší té smrtelné hrůze, říct, k čemu dochází, protože cokoli se o dnešku napíše, by se mělo okamžitě zničit, tak jako roztrháme, zmačkáme, nedopíšeme a neodešlene skutečné dopisy, protože jsou z dneška a v žádném dalším dnešku nemůžou už dojít. Jestliže jsem k této jednotě času nedospěla nijak nahodile, nýbrž pod strašlivým tlakem, pak za jednotu místa vděčím milosrdné náhodě, neboť nebyla jsem to já, kdo ji nalezl. V této mnohem nepravděpodobnější jednotě jsem našla sebe samu a v ní se také vyznám, ach, až moc dobře, protože tím místem je Vídeň jako taková. Není těžké uhádnout, že ve Vídni existují daleko hezčí ulice, ale ty se vyskytují v jiných okresech a má se to s nimi jako s překrásnými ženami, každý si jich hned všimne, vzdá jim povinný hold, a ani mu nepřijde na mysl, aby si s nimi něco začal. Zatím ještě nikdo nikdy netvrdil, že Uherská ulice je krásná nebo že mu křižovatka ulice Invalidů a Uherské svým kouzlem vyrazila dech. Tak ani nehodlám vyrukovat s neudržitelnými tvrzeními o své, o naší ulici, kdepak, spíš bych se měla zamyslet sama nad sebou, proč jsem do ní tak křečovitě zaklíněná, vždyť ona pouze ve mně opisuje svůj oblouk, až k číslu 9 a 6, a měla bych se sama sebe ptát, proč věčně vězím v jejím magnetickém poli, ať už přecházím Freyung, jdu nakupovat na Příkop, vláčím se k Národní knihovně, postávám na Lobkovicově náměstí a říkám si, ano, tady by měl člověk bydlet! Tady nebo na Hradním náměstí! Můj vztah k Malinoví se celá dlouhá léta skládal z nevydařených setkání, naprostých nedorozumění a jakýchsi hloupých výplodů fantazie - chci tím říct, že ta nedorozumění byla daleko citelnější než ve vztahu k ostatním lidem. Nicméně jsem mu byla od začátku podřízená a zřejmě jsem si brzy uvědomila, že je to můj osud, že Malina obsadil své místo dřív, než se zjevil v mém životě. Ušetřená jsem zůstala, nebo jsem se sama uchráni-; la pouze toho, že jsme se nesešli předčasně. Už jednou totiž na zastávce tramvají E 2 a H 2 u Městského parku moc nechybělo a bylo by to začalo. Stál tam Malina s novinami v ruce a já se tvářila, jako že ho nevnímám, a přes okraj svých novin jsem ho bez ustání upřeně pozorovala, ale nedokázala jsem odhadnout, jestli byl do těch novin opravdu tak zabraný, nebo jestli si všiml, že ho fixuji, hypnotizuji, že ho chci přinutit, aby zvedl oči od papíru. Já, a přinutit Malinu! Od té doby, co se mezi námi všechno seběhlo tak, jak se seběhlo, si jen dál kladu otázku, co pro sebe navzájem znamenáme, když jsme si tak nepodobní, Malina a já, tak odlišní, a není to rozdíl pohlaví, způsobu a sebejistoty jeho existence v protikladu k mé nejistotě. Jistě, Malina nikdy nežil tak křečovitě jako já, nepromrhával svůj život nicotnostmi, obtelefonováváním, nic si nepouštěl příliš k tělu, do ničeho nezapadl až po uši, natož aby stál půl hodiny před zrcadlem, zíral na sebe a pak se někam hnal, vždycky pozdě, koktající omluvy, rozpačitý z otázek i odpovědí. Myslím, že ani dnes nemáme mnoho společného, snášíme se navzájem, divíme se jeden druhému, ale k mému údivu (divise Malina vůbec něčemu? stále víc o tom pochybuji) se přidružuje zvědavost a neklid, protože má přítomnost Malinu nikdy nezncklidňu-je, podle libosti ji buď vnímá, nebo nebere na vědomí, není-li o čem mluvit, jako bychom kolem sebe ustavičně nechodili v bytě. kde se nemůžeme přehlédnout a při každodenních činnostech ani přeslechnout. Tehdy mi připadá, že je proto tak klidný, protože mé já je pro něj bezvýznamné a známé, že mě vyloučil jako odpad, jakousi nadbytečnou člověčinu, jako bych povstala jen z jeho žebra a on mě nijak nepostrádal. 1'rvní kapitola Šťastná s Ivanem Zase jsem začala kouřit a pít. počítat cigarety a skleničky, a pro dnešek si dopřála dvě cigarety navíc, protože mezi dneškem a pondělím zbývají ještě celé tři dny bez Ivana. Za šedesát cigaret bude ale Ivan zpátky ve Vídni, nejdřív brnkne na správný čas a zkontroluje si hodinky, potom zavolá buzení telefonem, ti obratem zavolají zpátky, pak okamžitě usne, tak rychle jak to dokáže jen on, probudí se po zazvonění telefonu plný zlosti, které dává pokaždé jiný průchod, vzdychá, kleje, zuří, nadává. Pak na všechen vztek zapomene a vpadne do koupelny, vyčistí si zuby, vysprchuje se a oholí. Zapne tranzistor a poslechne si ranní zprávy. Rakousko, první program. APA. Přinášíme krátké zpravodajství: Washington... Kdepak, Washington a Moskva a Berlín jsou jenom taková hnízda, která se naparují a tváří důležitě. V končinách mé Uherské ulice je nebereme vážně, anebo se nad jejich dotěrností usmíváme, jako by to byl projev nějakého ctižádostivého kariéristy. Už nijak neovlivní můj život, s nímž jsem vběhla do jiného života, tam na Hlav- ní třídě před tím květinářstvím, jehož jméno si ještě musím zjistit. V běhu jsem se zastavila jen proto, že ve výloze stála nevídaná kytice zlatohlavých lilií, rudá a sedmkrát rudější než rudá, a před výlohou stál Ivan, víc nevím, protože jsem hned šla s Ivanem, nejdřív na poštu v ulici Razumovského, kde jsme museli zajít ke dvěma rozličným přepážkám, on k Poštovním poukázkám a já k Poštovním ceninám, a už tahle první odluka byla tak bolestivá, že jsem u východu při opětovném shledání s Ivanem nebyla mocna slova, Ivan se mě nemusel na nic ptát. protože mé ani nenapadlo pochybovat 0 tom, že s ním půjdu dál a rovnou k němu. což k mému překvapení bylo jen pár domů ode mě. Vytyčit hranice netrvalo dlouho, protože se měla založit jen malá zemička bez územních nároků a opravdové ústavy, země opojení, kde stojí jenom dva domy, co se dají najít i potmě, při zatmění Slunce i Měsíce, a já vím nazpaměť, kolik je to kroků přes ulici k Ivanovu domu. klidně bych mohla jít i se zavřenýma očima. Ostatní svět. v němž jsem dosud žila - ve stálé panice, s vyprahlými ústy. se smyčkou na hrdle -. se teď zredukoval na bezvýznamné minimum, protože se mu postavila skutečná síla, i když ta síla dnes už sestává jen z čekání a kouření, aby z ní nic nepřišlo nazmar. Zdvihnu sluchátko a opatrně desetkrát otáčím překroucenou šňůrou od telefonu, aby byla opět po ruce v případě nezbytí, takže můžu, ještě než onen případ nastane, vytočit i číslo: 72 68 93. Vím, že nikdo neodpoví, ale na tom nesejde, hlavně že to u Ivana v zatemněném bytě zvoní, a protože vím, kde telefon stojí, má jeho vyzvánění z toho místa zvěstovat všemu kolem, co patří Ivanovi: To jsem já, to já volám. Uslyší to hluboké bytelné křeslo, kde rád vysedává a nenadále si na pět minut zdřímne, i skříně a lampa, pod kterou spolu ležíme, jeho košile, obleky a prádlo, které odhodil na zem, aby paní Agnes věděla, co musí odnést do prádelny. Od té doby, co můžu vytáčet tohle číslo, mi život už konečně jen tak neplyne, nic mě nedrtí, nedostávám se do bezvýchodných potíží, nikam se neženu, a nezbloudím tak z cesty, protože zatajím dech, zadržím čas, vytáčím číslo a kouřím a čekám. Kdybych sc z nějakého důvodu byla nepřestěhovala před dvěma lety do Uherské ulice a bydlela dosud v Beatri-cině ulici jako za studií, nebo v cizině jako tolikrát později, asi by se byl můj život odvíjel docela nahodile a nebyla bych se nikdy dozvěděla to nejdůležitější na světě: že všechno, co je mi dosažitelné, telefon, sluchátko a šňůra, chleba a máslo a uzenáče, které schovávám na pondělní večer, protože Ivan je jí ze všeho nejradši, anebo šunkový salám, který mám nejradši zas já, že všechno to má značku Ivan, všechno to je od firmy Ivan. Patrně i psací stroj a vysavač, které dřív tropily nesnesitelný hluk, skoupila a zkrotila tato dobrá a vlivná firma, dvířka aut už mi tak netřískají pod okny a pod Ivanovou ochranou se dokonce znenáhla ocitla i příroda, neboť ptáci ráno zpívají trochu tišeji a já si můžu podruhé nakrátko zdřímnout. Po této změně držby se toho ale děje daleko víc, až mě udivuje, že to nezaznamenala medicína, která se považuje za vědu a nadto vědu prudce se rozvíjející. Že totiž v mém okruhu ubývá bolesti, na Uherské ulici mezi čísly 6 až 9 klesá výskyt nehod, rakoviny, nádorů, astmatu a infarktů, horečky, infekcí a kolapsů, ba dokonce se zmírňují bolesti hlavy a citlivost na výkyvy počasí, a já se sama sebe ptám, zda není mou povinností informovat vědce o tomhle prajednoduchém prostředku, s jehož pomocí by se výzkum, přesvědčený, že všechny neduhy je možno potřít léky a prostředky stále rafinovanějšími, dostal konečně o skok kupředu. Tady se téměř upokojilo 1 nervózní rozechvění, vysoké napětí ovlivňující tohle město a pravděpodobně všechno, a schizotymie, schizo-idnost světa, jeho šílená, stále víc se rozestupující trhlina se nepozorovaně zavírá. A z rozčilení zůstalo jen překotné hledání sponek a punčoch, lehký třas při nanášení řasenky, roztírání očních stínů a kresbě očních linek, rozechvění, s nímž nořím vzdušné chomáčky vaty do světlého a tmavého pudru. Anebo nepotlačitelná vlhkost v očích, když pobíhám mezi koupelnou a chodbou, hledám kabelku a kapesník, nebo naběhlé rty. takové ty drobné fyziologické změny, vznosnější chůze, která přidá centimetr na výšce, a lehký úbytek váhy. protože nastalo pozdní odpoledne a kanceláře pomalu zavírají, a pak ten průnik, kdy se do Uherské ulice vplíží jako guerilla sny za bílého dne. celou ji obsadí a rozvrátí, náhle se jí zcela zmocní nádhernými proklamacemi a jediným heslem, které pro svůj cíl znají, a to slovo, které už dnes platí pro budoucnost, nemůže znít jinak než Ivan. Zní Ivan. Znovu a znovu Ivan. Proti zkáze a všednodennosti. proti životu a smrti, proti nahodilému uplývání. proti všem hrozbám z rádia, proti všem titulkům novin, které šíří mor, proti proradnosti prosakující z horních i spodních pater, proti vleklému rozežírání zevnitř a pohlcování zvenčí, proti uražené tváři paní Breitnerové, kterou mi nastavuje každé ráno. držím zde svou podvečerní hlídku a s rostoucí nadějí a jistotou čekám a kouřím tak neoblomné a jistě jako nikdo jiný, neboť v tomto znamení zvítězím. Ačkoliv byl Ivan dozajista stvořený pro mě. presto na něj nemůžu vznášet nárok sama. Přišel, aby dal souhláskám pevný a jasný obrys, aby otevřel a nechal naplno zaznít samohlásky, aby mi slova opět přecházela přes rty, aby se obnovily první porušené souvislosti a vyřešily problémy, a já proto od něj ani o píď neustoupím, sladím a napíšu přes sebe naše totožná, jasně znějící začáteční písmena, kterými podepisujeme svoje lístečky, a až se naše jména spojí, můžeme opět obezřetně začít prvními slovy vzdávat čest tomuhle světu, aby i on znovu chtěl mít tu čest, a protože toužíme po zmrtvýchvstání, nikoli po zkáze, máme se na pozoru, abychom se na veřejnosti dotkli třeba jen rukama, a očima na sobě utkvíváme taky jenom pokradmu, neboť Ivan mi nejdřív musí svými pohledy smýt z očí obrazy, které před jeho příchodem dopadly na sítnici, a přes tolikerou očistu se pak přece jen znovu vynořuje temný a hrůzný, téměř nesmazatelný obraz, který mi Ivan rychle překryje jiným, jasným obrazem, abych se tak zle nedívala, abych ztratila onen úděsný pohled, o kterém vím, jak jsem k němu přišla, ale nevzpomínám si, nevzpomínám... (Ještě to nedokážeš, ještě stále ne, je toho tolik, co tě ruší...) Ale protože mě Ivan začíná léčit, nemůže to být na světě zas tak zlé. Prozradím důvod, proč zavírám dveře, spouštím záclonu, proč předstupuji sama před Ivana, přestože dnes už nikdo neví, co kdysi věděli všichni, totiž proč se to má dít tajně. Nedělám to, abych nás skrývala, ale abych obnovila jisté tabu, a Malina to pochopil bez vysvětlování, takže i tehdy, když mám dveře do ložnice otevřené a jsem sama nebo on je sám v bytě, přejde kolem a jde k sobě do pokoje, jako by tu nikdy nebyly žádné dveře dokořán, jako by nikdy nebyly žádné dveře zavřené, jako by tu nebyl vůbec žádný prostor, aby se nic nezne-světilo a projevy první opovážlivosti i poslední něžné odevzdanosti dostaly opět šanci. Jelikož nám hrozilo takové nebezpečí, jelikož by tři věty před výkladem byly až příliš, chvatně jsme to krajně nebezpečné místo opustili a leccos jsme úmyslně přešli a nechali být. Proto nám trvalo tak dlouho, než jsme se dostali za první nic neříkající větičky. Vlastně ani nevím, jestli se dnes dá už říct, že spolu dokážeme hovořit a bavit se jako jiní lidé. Ale my nemáme naspěch. Máme před sebou ještě celý život, říká Ivan. Já ale klečím na podlaze před telefonem a doufám, že mě ani Malina nikdy nepřekvapí v téhle pozici, že mě nikdy nepřistihne při tom, jak padám na kolena před telefon jako muslim na svůj kobereček, čelo přitisknuté na parkety. Nemohla bys trochu zřetelněji Zkusím sluchátko, je to lepší? A ty, co máš ještě v plánu? Já? Ach, nic zvláštního Má Mekka a můj Jeruzalém! Tak vyvolená jsem ze všech telefonních účastníků a tak si mě volí, mé číslo 72 31 44, protože Ivan mě už dokáže najít zpaměti na všech číselnících a nachází mé číslo s větší jistotou než mé vlasy a ústa a dlaň. Já dnes večer? Ne, když nemůžeš Ale přece jsi To ano, ale tam se mi nechce Promiň, ale to pokládám za Říkám ti přece, nemá to vůbec Bude lepší, když tam půjdeš, já úplně zapomněl Takže ty máš. Takže ty jsi Pak tedy zítra, dobře se vyspi! Ivan tedy nemá čas a sluchátko studí jako led, jako by bylo z kovu, a ne z plastu, sklouzne mi na spánek, protože slyším, jak zavěsil, a chtěla bych, aby to bylo jako výstřel, krátký, rychlý, aby se to skončilo, nechci, aby Ivan byl takový jako dnes, chci konec. Zavěsím, zůstanu klečet na zemi, pak se dovlečú k houpacímu křeslu a vezmu ze stolku knihu Kam vedou vesmírné cesty? Horečně čtu, co je to za nesmysl, vždyť zavolal, i on chtěl, aby to bylo jinak, a musím si zvyknout, že se o tom už nezmíní, ani já slovo neřeknu, kapitola je u konce, Myslím na Ivana. Myslím na lásku. Na injekce skutečnosti. Na to, že účinkují jenom několik hodin. Na další, silnější injekci. Přemýšlím v tichosti. Myslím si, že je pozdě. Je to nevyléčitelné. A je příliš pozdě. Ale já přežívám a přemýšlím. A myslím si: nebude to Ivan. Ať přijde cokoli, bude to něco jiného. Žij u v Ivanovi. Ivana neprežijú. Proboha, co děláš s tím střelcem, prosím tě, promysli si ten tah znova. Copak jsi nepostřehla, jak hraju? Když Ivan navíc pronese: Istenfáját! nebo az Isten kinját!. předpokládám, že takové výrazy patří do souboru jeho nepřeložitelných kleteb, a tyhle domnělé nadávky mě přirozeně vyvádějí z konceptu. Ty hraješ bez plánu, nezapojuješ figury do hry, královnu máš naprosto pasivní, říká Ivan. Ivan přichází, a tak chvatně končím, jenom kopie dopisů se tu povalují a Ivan se mě jedinkrát zeptá, copak tu vlastně dělám, a já odpovím: Ach nic, a vypadám přitom tak rozpačitě, že se rozesměje. Dopisy ho nezajímají, zato jeden bezelstný lístek, na kterém stojí Tři vrazi, a Ivan ho opět odloží. Sice se tomu vyhýbá, dnes se ale zeptá, co mají ty lístky znamenat, nechala jsem totiž pár listů ležet na sedačce. Bere do ruky ještě jeden další a pobaveně předčítá: Druhy smrti. A z jiné cedulky: Egyptské temno. Ze to je tvoje písmo, žes to psala? A protože neodpovídám, praví: To se mi nelíbí, něco takového jsem tušil a všechny ty hromady knih, co máš v té tvé hrobce, ani pes po nich neštěkne, proč existují jenom takovéhle knihy, přece musí být i jiné, jako je Exsul- laie JUOllUie, iiuy ciuvciv lauusu v^n*n*i t. f\ u/ v.. ví.^j;i ty taky čas od času radostí vyletíš z kůže, a proč tedy takhle nepíšeš. Je to odporné nosit tu bídu na trh, ještě dál ji na světě rozmnožovat, všechny ty knihy jsou odpudivé. Co je to jen za posedlost, s tím temnem, všechno je věčně smutné a v těch foliantech tomu přidávají ještě víc ponurosti. Tak prosím, tady: Z mrtvého domu, no promiň. Ano, ale, pravím celá zaražená. Žádné ale, říká Ivan, a tihle vždycky rovnou trpí za celé lidstvo a za všecko, co si nadrobilo, a myslí na války a hned už si představují nové, ale když se mnou piješ kávu nebo popíjíme víno a hrajeme šachy, kde je pak válka a kde je hladovějící a hynoucí lidstvo, a je ti pak opravdu všeho líto, anebo toho lituješ jenom proto, že jsi prohrála partii, nebo že budu mít každou chvilku hlad jako vlk, a proč se teď směješ, je snad lidstvu v tuhle chvíli nějak zvlášť do smíchu? Ale já se nesméju, říkám, přesto se musím smát a neštěstí posílám někam jinam, protože tady, kde si Ivan se mnou sedá ke stolu, neštěstí neexistuje. Dokážu myslet už jen na sůl, která ještě chybí na stole, na máslo, které jsem zapomněla v kuchyni, a nahlas to neřeknu, ale když vidím, jak Ivan doufá, že nebudu psát o třech vrazích a nebudu tu bídu ani jedinou knihou dál rozmnožovat, umiňuji si, že pro Ivana vynajdu krásnou knihu, a už ho dál neposlouchám. V noci se mě Ivan ptá: Proč existuje jenom Zeď nářků proč nikdy nikdo nepostavil Zeď radosti? Šťastná. Jsem šťastná. Když si to Ivan přeje, postavím Zeď radosti kolem celí Vídně, kde je teď Okružní třída na místě starých hradeb a pro mě za mě i Zeď štěstí kolemohyzdných vídeň ských předměstí. Pak bychom den co den mohli chodil k těm novým zdem a rozplývat se radostí a štěstím, pro tože tomu se říká štěstí, a my jsme šťastní. Ivan se ptá: Mám zhasnout? Nejedno světlo nech, ať jedno svítí! Jednou ti ale zhasnu všechna světla, spi konečně, bud šťastná. Já jsem šťastná. Když nejsi šťastná -Co pak? Pak nikdy nic dobrého nesvedeš. A já si říkám, šťastná to dokážu. Ivan vychází poticki z pokoje, zhasíná za sebou všechna světla, slyším ho odcházet, ležím tu klidná, šťastná. Vymrštím se a rozsvítím lampičku na nočním stolku, vyděšená stojím uprostřed pokoje, vlasy rozcuchané, rty rozkousané, vybíhám z místnosti a rozsvěcuji všechna světla, protože Malina je už možná doma, okamžitě musím mluvit s Malinou. Proč neexistuje Zeď radosti a ani Zeď štěstí? Jak se jmenuje ta zeď, kam znovu chodím v noci? Užaslý Malina vyšel ze svého pokoje, dívá se na mě a kroutí hlavou. Má to se mnou ještě cenu? ptám se Maliny, a Malina neodpovídá, vede mě do koupelny, namáčí žínku do teplé vody, otírá mi obličej a laskavě říká: Jak to vypadáš? Co se to zase stalo? V centru města nedaleko kostela svatého Petra jsem viděla starý psací pultík, starožitník nehodlá slevit, ale já ho chci koupit, protože pak bych mohla napsat něco na starý trvanlivý pergamen, jaký už není k máni, opravdovým perem, jaké se už nedostane, a inkoustem, který není k sehnání. Ve stoje bych napsala inkunábulu protože dnes je to přesně dvacet let, co miluji Ivana, a dnešního jedenatřicátého je to přesně rok a tři měsíce a jednatřicet dní, co ho znám, ale pak bych ještě připsala obludný latinský letopočet ANNO DOMINI MDXXLI, co nikomu nemůže nic říct. Do majuskule bych červeným inkoustem zakreslila květy zlatohlavé lilie a mohla bych sc ukrýt do legendy o ženě, která TAJEMSTVÍ PRINCEZNY Z KAGRANU Byla jednou jedna princezna z Chagre nebo z Chagera-nu, z rodu později nazývaného Kagran. Svatý Jiří, který v bažinách zabil draka, aby po smrti neshnity mohlo vzniknout město Klagenfurt, působil totiž i tady na druhém břehu Dunaje, ve staré vsi na Moravském poli, a jeho památku tli připomíná koste! nedaleko záplavového území. Princezna byla velice mladá, a velice krásná a měla vraníka, na němž letěla vpřed rychleji než kdokoli jiný. Členové její družiny ji přemlouvali a prosili, aby se držela zpátky, neboť kraj kolem Dunaje, kde žili, byl vždycky v ohrožení, a tam, kde se později rozkládala Raetie, Mar-komanie, Noricum, Moesie, Dacie, Illyrie a Pannonie, dosud nebyly hranice. Neexistovalo ještě ani Předlitavsko a Zalitavsko, protože byl čas stěhování národů. Jednoho dne sem z pusty, z dalekých neprobádaných Uher vtrhli jezdci. Přicválali na divokých asijských ořích, rychlých jako princeznin vraník, a všechno se před nimi třáslo. Princeznu zbavili vlády, byla častokrát uvržena do zajetí, protože nebojovala, ale nechtěla být ženou ani starého krále Hunů, ani starého krále Avarů. Drželi, ji v zajetí jako kořist střeženou hordou rudých a modrých jezdců. Jelikož to byla opravdová princezna, z\>olila by raději smrt, než by padla do rukou starého krále, a tak si přei rozbřeskem musela dodat odvahy, protože ji chtěli odvézt na hrad hlinského nebo dokonce avarského krále. Pomýšlela na útěk a doufala, že strážci usnou před úsvitem, ale její naděje pomalu hasla. I vraníka jí vzali a oni netušila, jak najde cestu z ležení a jak se dostane zpět do země modravých kopců. Ležela ve stanu a spánek nepřicházel. Hluboko v noci se jí zdálo, že slyší hlas, kteiý zpíval a nehovořil, šepotal a uspával, a pak ten hlas už nezpíval pro cizí, nýbrž zně! pouze pro ni a jeho řeč ji okouzlila, třebas nerozuměla jedinému slůvku. Věděla, že ten hlas patři jenom jí a že ji volá. Nebylo třeba rozuměl slovům. V okouzlení vstala a rozhrnula stan, hleděla na nekonečně temné nebe Asie a první z hvězd, na kterou pohlédla, slétla k zemi. Hlas pronikl až k ní a řekl, že si může něco přát, a ona si to přála z celého srdce. Náhle před sebou sparíila cizince zahaleného do dlouhého černého pláště, tento cizinec nepatřil k rudým ani modiým jezdcům a ubýval svou tvář v tmách, a třebaže ho nemohla vidět, věděla, že to kvůli ní naříkal a pro ni pln naděje zpíval hlasem, jaký dosud neslyšela, a že přišel, aby ji osvobodil. Držel jejího vraníka za uzdu a ona potichounku pohnula rty a zašeptala: Kdo jsi? Jak se jmenuješ, můj zachránce? Jak se ti odvděčím? Cizinec si položil dva prsty na ústa, uhádla, že ji nabádá k mlčení, pokynul, aby ho následovala, a pak ji zahalil do svého černého pláště, aby je nikdo nespatřil. Byli temnější než nejčernější noc a on ji vedl táborem do stepi a spolu s ní i vraníka, kteiý opatrně našlapoval a ani nezaržál. Princezně zněl stále v uších cizincův překrásný zpěv a toužila znovu slyšet ten hlas, kterv ji nadobro omámil. Chtěla ho poprosit, aby ji doprovázel dál proti proudu, on jí však beze slova podal otěže. Ještě stále jí hrozilo velké nebezpečí a cizinec ji posunkem vybídl, aby nasedla na koně. Tehdy princezna ztratila srdce, přestože dosud nespatřila cizincovu tvář, kterou skrýval, ale poslechla ho, protože ho poslechnout musela. Vyšvihla se na vraníka, mlčky na něj shlížela ze sedla a toužila mu povědět, něco na rozloučenou v jeho i ve své řeči. Řekla mu to očima. Cizinec se však odvrátil a zmizel v noci. Vraník se pustil cvalem k řece, kterou ohlašoval vlhký vzduch. Princezna se poprvé v životě rozplakala a národy, které touto krajinou později putovaly, tu nalezly několik říčních perel, jež věnovaly svému prvnímu králi a které jsou spolu s nejstaršími polodrahokamy uchované do dnešních dnů ve svatoštěpánské koruně. Když se princezna dostala na volné prostranství, hnala koně ještě mnoho dní a nocí, dokud nedorazila do končin, kde se proud rozléval všemi směry do nesčetných říčních ramen. Když byla princezna malá, vyprávěli jí o této na výsost vážné zemi u Dunaje, o jejích čarodějných ostrovech, kde člověk umírá hlady, ale má i vidiny a nejvyšší rozkoš zažívá v bouři zániku. Princezně se zdálo, že se s ní ostrov hýbe, hrůzu, která se jí zmocnila, však nezpůsobil vzedmutý proud, strach a úžas byly skryty v ní a spolu s nimi dosud nepoznaný neklid, který vycházel z vrbin. Bylo to něco nesmírně hrozivého a tato tíha padla na princeznino srdce. Princezna dospěla na hranice lidského světa. Sklonila se k vraníkovi, který \yčerpán ulehl a zanaříkal, neboť i on cítil, že už není východiska, a zmírajícím pohledem prosil o odpuštění, že už ji dál nedokáže nést. Princezna ulehla do dolíku vedle koně, naplněná nebývalou úzkostí, vrby šuměly stále víc, chichotaly se, šepotaly, sténaly a vzdychaly. Už ji nepronásledovaly pluky vojáků, ale obklíčily ji houfy cizích bytostí, myriády lístků se třepotaly nad košatými hlavami vrb, princezna se ocitla v oblasti, kde řeka vede do říše mrtvých, vytřeštěnýma očima sledovala, jak se na ni valí hrůzná kolona bytostí z říše stínů, potom na chvilku skryla hlavu do dlaní, aby neslyšela skučení příšerného vichru, hned pak zas vyskočila vyděšená jakýmsi dupotem a hrabáním, Nemohla dopředu ani zpátky, mohla pouze volit mezi vodou a všemocným vrbovím, avšak v největší lem-notese jí zjevilo světýlko, které nemohlo být ze světa lidi, nýbrž jen z říše. duchů, a ona se za ním vydala v smrtelné hrůze, a přitom očarovaná a omámená. Nebylo to světlo, byla to květina rudější než rudá a nezrodila ji země, nýbrž tato rozpoutaná noc. Princezna k ní vztáhla ruku a její dlaň se spolu s květem dotkla i jiné dlaně. Zmlkl vítr i chichot vrbin a v podivně bílém svitu měsíce vycházejícího nad dchnoucími vodami Dunaje rozpoznala cizince v černém plášti, držel ji za ruku a dvěma prsty druhé ruky si zakrýval ústa, aby se ho ope"! nezeptala, kdo je, ale jeho tmavé teplé oči na ni shlížely s úsměvem. Byl. černější než temnota kolem ní a princezna sklesla k němu a v jeho náruči padla do písku a cizinec jí položil na prsa květinu, jako kdyby byla mrtvá, a ji i sebe zahalil svým pláštěm. Slunce už stálo vysoko na nebi, když cizinec vzbudil princeznu ze spánku podobného smrti. Umlčel i živly, jedinou skutečně nesmrtelnou sílu. Princezna a cizinec rozmlouvali, jako by se znali odedávna, a když jeden hovořil, druhý se usmíval. Říkali si věci jasné i temné. Vysoká voda opadla a ještě před západem slunce princezna zaslechla, jak její vraník vstal, zafrkal a odeválal houštinou. Zhrozila se do hloubi duše a pravila: Musím jít dál, vzhůru proti proudu, pojď se mnou a nikdy už mě neopusť! Cizinec však zavrtěl hlavou a princezna se zeptala: Musíš se vrátit ke svému národu? Cizinec se pousmál: Můj národ je starší než všechny národy světa a rozprášený je do všech s\'ěta stran. Tak pojď se mnou! vykřikla princezna plná žalu a netrpělivosti, avšak cizinec odpověděl: Strpení, měj strpení, ty přece víš, vždyť víš. V noci nabyla princezna věšteckého daru, a proto pravila v slzách: Já vím, znovu se uvidíme. Kde? otázal se cizinec s úsměvem, a kdy? Vždyť pravdivá je jen nekonečná pouť. Princezna pohlédla na vyhaslou, povadlou květinu, pohozenou na zemi, zavřela oči a řekla na prahu snu: Poč-kei, podívám se! Zvolna se rozhovořila: Bude to dál proti proudu, nastane čas nového stěhování národů, bude to v jiném století, mohu hádat?, uplyne víc než dvacet století a ty mě oslovíš po způsobu lidí: Milovaná... Co je to století? zeptal se cizinec. Princezna nabrala do dlaně hrst písku, rychle ho propouštěla mezi prsty a pravila: Asi tolik je dvacet století, potom nadejde čas, abys přišel a políbil mě. Pak se to stane brzo, řekl cizinec, mluv dál! Bude to v jednom městě a v jedné ulici, pokračovala princezna, budeme hrát karty, já přijdu o oči a v zrcadle bude neděle. Co je to město a ulice? ptal se cizinec zaraženě. Princezna se podivila a pravila: To přece brzy uvidíme, znám pro to pouze slova, ale spatříme to, až mi t\-ůj osten probodne srdce, budeme stát u okna, nech mě domluvit!, to okno bude samý květ, za každé století jeden a všechny stejné jako tato květina, bude jich víc než dvacet a podle toho poznáme, že jsme se octli na správném místě! Princezna se vyšvihla na vraníka, nedokázala už unést mraky nad hlavou, protože cizinec mlčky načrtl svou i její pnmí smrt. Na rozloučenou jí nezazpíval a ona v strašlivém tichu, neboť cizinec jí už zabodl do srdce první osten, cválala vstříc své zemi modrých pahorkíi vynořující se z dáli a na hradním nádvoří v kruhu svých věrných padla krvácejíc z koně. Na rtech však měla úsměv a blouznila v horečce: Vždyť vím, já vím! Psací pultík jsem nekoupila, protože stál pět tisíc šilinků a původně patřil do kláštera, což mi taky vadí, a psát bych na něm stejně nemohla, protože pergamen ani inkoust nejsou k máni, ani slečna Jellineková by nebyla nijak nadšená, protože si už zvykla na můj psací stroj. Listy s princeznou z Kagranu rychle schovávám do desek, aby slečna Jellineková neviděla, co jsem to napsala, je jistě důležitější, abychom už konečně něco „vyřídily", usedám za jejími zády na tři schůdky ke knihovně, srovnávám si pár papírů a začínám diktovat: Čtení je neřest, která může všechny ostatní neřesti nahradit nebo případně na jejich místě dopomoci všem ještě intenzivněji k životu, je to prostopášnost, sžíravá choroba. Ne, nehltám drogy, hltám knihy, jistěže si vybírám, leckteré knihy mi nedělají dobře, některé užívám jenom dopoledne, j iné pouze v noci, existují knihy, od kterých se neodtrhnu, nosím je po bytě sem a tam, přenáším je z obýváku do kuchyně, čtu je ve stoje na chodbě, nepoužívám záložky, nepohybuji rty při čtení, bezvadně číst jsem se naučila hodně brzo, na metodu si už nevzpomínám, ale jednou byste se na to měl zaměřit, na našich provinčních základních školách museli používat vynikající metodu, aspoň tehdy, když jsem se tam učila číst já. Ano, taky jsem si všimla, ovšem až později, že v jiných zemích lidé neumějí číst, nebo aspoň ne rychle, ale tempo je důležité, nejen koncentrace, prosím vás, komu by se chtělo bez pocitu hnusu přežvykovat jednoduchou nebo složenou větu, znovu ji žvýkat očima či ústy; věta skládající se jen z podmetu a prísudku se musí zhltnout rychle a věta s mnoha přístavky se musí právě proto zvládnout v bleskovém tempu nepostřehnutelným slalomem zorniček, protože se jinak nepoddá, věta se musí čtenáři „poddat". Nejsem schopná se knihou „propracovat", to už by hraničilo se zaměstnáváním. Jsou tací lidé, řeknu vám, že co se týče čtení, nevyjde našinec z úžasu... Nicméně mám slabost pro analfabety, dokonce i tady znám někoho, kdo nečte a číst nechce; ten, kdo propadl neřesti čtení, spíš pochopí, co je to setrvat ve stavu nevinnosti, člověk by neměl vůbec číst anebo by měl umět číst doopravdy... Spálenou rukou píšu o povaze ohně; láska mě uvrhla do ohně, do ohně lásky mě uvrhla, ale byl už dvakrát v Americe a na slovo „begetter" tam nenarazil.) Přes všechny odlišnosti máme s Malinou společný stud před svými jmény, jenom Ivan se svým jménem dokonale splývá, a protože je mu jeho jméno samozřejmé a on v něm nalézá svou totožnost, je i pro mě požitkem jeho jméno vyslovit, pomyslit si je, sama pro sebe ho vyřknout. Jeho jméno mi působí rozkoš, je to nepostradatelný luxus v mém ubohém životě a já pečuji o to, aby se Ivanovo jméno vynořovalo po celém městě, pošept-mu i potichu v myšlenkách. I když jsem sama a sama chodím po Vídni, existuje mnoho míst, kde si můžu říct, tady jsem šla s Ivanem, tady jsem čekala na Ivana, U lípy jsme s Ivanem jedli, na Zelném trhu jsem s Ivanem pila espresso, na Korutánske třídě Ivan pracuje, tady si Ivan kupuje košile, tuhle je Ivanova cestovní kancelář. Snad zase hned tak nepojede do Paříže nebo Mnichova! A na místech, kde jsem s Ivanem nebyla, si v duchu říkám, sem jednou musím s Ivanem zajít, tohle musím Ivanovi ukázat, jednou večer bych chtěla spolu s Ivanem shlížet na město z Cobenzlu nebo z té výškové budovy v Herrengasse. Ivan sebou hned pohne, vyskočí, když ho někdo zavolá; Malina váhá, a stejně tak váhám já, jde-li o mě. Proto je dobře, že mne Ivan neoslovuje pokaždé jménem, nýbrž žc mě obdaruje rozličnými nadávkami, jaké mu zrovna vytanou na mysli, anebo mi říká „slečinko". Slečinko, zase jsme se prozradili, to je hanba, to si musíme rychle odvyknout. Glissons. Glissons. 4. otázka:.....? (Podruhé.) Odpověď: Knihy? Ano, hodně čtu, odjakživa jsem hodně četla. Nejradši čtu na podlaze, ale i v posteli, skoro všecko vleže, ne, nejde přitom ani tak o knihy, především to má co dělat se čtením, s černým na bílém, s písmeny, slabikami, řádky, těmi nelidskými fixacemi, se znaky, těmi danostmi, tím lidským přeludem, který ustrnul ve výraz. Věřte mi, výraz je přelud, zrodilo ho naše šílenství. Má to co dělat i s listováním, s těkáním od jedné stránky ke druhé, s únikem, se spoluvinou na cho-romyslném ustydlém výronu, má to co do činění s hanebností přesahu, s jištěním života v jedné jediné větě, se zpětnou pojistkou vět v životě. Odpověď: Vždycky mi byl milejší výraz „rakouský dům", protože mi lip než všechny ostatní, které se nabízely, vysvětlil, co mě poutá. Určitě jsem v tom domě žila za rozličných časů, vždyť se okamžitě rozpomenu, v pražských uličkách i v terstském přístavu, sním česky, slovinsky, bosensky, vždycky jsem byla doma v tomhle domě, který byl kromě ve snu vždycky vysněný, a přitom jsem necítila ani nejmenší chuť ho opět obývat, znovu ho vlastnit, vznést na něj nárok, protože korunní země připadly mně a já abdikovala a ve dvorním kostele odložila nejstarší korunu. V hlubokém skrytu se vytváří obraz ženy, je v tom něco z prvopočátku, s aurou, která nikomu nesvítí. Dvacetkrát je třeba prokar-táčovat vlasy, nohy nakrémovat a nehty nalakovat, odstranit chloupky na nohou a v podpaždí, pustit a zavřít sprchu, v koupelně se vznáší obláček tělového pudru, pohledy do zrcadla, vždycky je neděle, otázky do zrcadla na stěně, už by mohla být neděle. Jednou budou mít všechny ženy zlaté oči, budou nosit zlaté střevíčky a zlaté šaty, a ona si česala své zlaté vlasy, rvala si je, ne! a ve větru vlál její zlatý vlas, když na svém oři cválala proti proudu Dunaje a dorazila do Raetie... Nadejde den, kdy ženy budou mít rudozlalé oči, rudozla-té vlasy, den, kdy se obrodí poezie jejich rodu... Vstoupila jsem do zrcadla, v zrcadle jsem se ztratila, nahlédla jsem do budoucna, byla jsem sama se sebou ve shodě, a teď se zas se sebou neshodnu. Procitlá mžourám do zrcadla a tužkou si obtahuji okraj víček. Můžu to vzdát. Na okamžik jsem byla nesmrtelná a byla jsem já, nebyla jsem tu pro Ivana a nežila skrze něj, nemělo to význam. Nadejde den, kdy lidé budou mít rudozlaté oči siderické hlasy a ruce stvořené pro lásku, den, kdy se obrodí poezie jejich rodu... Už při škrtání, probírání, vyřazování. ...a ruce budou mít stvořené pro dobro, rukama ne-potřísněnýma vinou sáhnou po statku nejvyšším, protože nemají navěky, protože lidé nemají čekat navěky, nebudou muset čekat navěky... Vyzvídám na Ivanovi, zda o tom už někdy přemýšlel a co si myslel dřív a co si myslí teď o lásce. Ivan kouří, popel trousí na zem, mlčky hledá boty, našel už obě a obrací se ke mně, je mu zatěžko najít slova. Copak je to něco, o čem se přemýšlí, mám si tím lámat hlavu, potřebuješ pro to slova? Chceš mi nastražit past, slečinko? Ano i ne. Nadejde den, kdy se naše domy zbortí a auta se promění v hromady šrotu, kdy budeme osvobození od letadel a raket, zřekneme se vynálezu kola a štěpení atomu, kdy z modravých pahorků zavane svěží vánek a naplní nám hrud, budeme mrtví a budeme dýchat, a to bude celý život. Na pouštích vyschne voda, na poušti znovu uzříme zjevení, savany a vodstva nás budou vábit čistotou, drahokamy se pro nás pro všechny zalesknou ze skal, pohltí nás prales, kde dřív jsme tápali v nočním lese myšlenek, přestaneme myslet a trpět, bude to vykoupení. Pozdě navečer ještě jednou vyrážíme na jezero rychlostí třicet až pětatřicet uzlů, protože Atti má schůzku s výrobcem plachet, noc je studená, Antoinette se nás zbavila, dnes má premiéru Jedermann a ona tam musí být. Ustavičně slyším nějakou hudbu: A v snách se toulám v blahých dálkách... jsem v Benátkách, vzpomínám na Vídeň, hledím nad hladinu a hledím do vody, do temných příběhů, kterými proplouvám. Jsme Ivan a já temný příběh? Ne, on ne, já sama jsem temný příběh. Slyším jen motor, je tu hezky, vstanu a přidržuji se okenního rámu, na protějším břehu už rozeznávám ošuntělá světla, ztracená a nedospaná, a vlasy mi vlají ve větru. ... a kromě ní tu nebylo živé duše a ona ztratila cestit... jako by se všechno dostalo do pohybu, vlny vrboví, vlny vod plynuly svou vlastní cestou ... neklid dosud nepoznaný ji opanoval a tísnivě jí dolehl na srdce... druhá kapitola Třetí muž Ať se Malina na všechno ptá. Ale já odpovídám i bez ptaní: Místo není tentokrát Vídeň. Je to místo, které se zve Všude a Nikde. Čas není dnes. Čas už vůbec není, neboť by to mohlo být včera, mohlo by to být dávno, může to být znovu, ustavičně, něco z toho nebude nikdy. Neexistuje míra pro jednotky tohoto času, kam zasahují jiné časy, a neexistuje míra pro nečasy, kam prolíná i to, co nikdy nebylo v čase. Ať si Malina všechno ví. Ale já rozhoduji: Jsou to sny z dnešní noci. Velké okno se otvírá, větší než všechna okna, jaká jsem kdy viděla, ale nevede do dvora našeho domu v Uherské ulici, nýbrž do neprostupných chmurných mračen. Pod mraky by mohlo ležet jezero. Zmocní se mě podezření, co by to mohlo být za jezero. Teď už není zamrzlé, ani není sváteční noc a pryč jsou i cituplnč mužské sbory, které kdysi stály na ledě uprostřed jezera. A neviditelné jezero lemují četné hřbitovy. Jsou bez křížů, ale nad -6- každým hrobem se stahují hrozivé černé mraky; hroby a náhrobní kameny s nápisy skoro nejsou k rozeznání. Můj otec stojí vedle mě a sundá ruku z mého ramene, protože se přiblížil hrobník. Otec si starce panovačně přeměří a hrobník se po jeho pohledu zděšeně obrátí ke mně. Chce něco říct, ale jenom nezvučně pohybuje rty a já zaslechnu až jeho poslední větu: Tady je hřbitov zavražděných dcer. To mi neměl říkat, a já se hořce rozpláču. Komora je rozlehlá a tmavá, ne, je to sál se špinavými stěnami, mohlo by to být v Apulii, na zámku Hohenstau-fenů. Nejsou tu totiž dveře ani okna. Můj otec mě zamkl a já bych ráda věděla, co má se mnou za úmysly, ale nemám odvahu se zeptat a ještě jednou se rozhlížím kolem dokola, musí tu být přece dveře, aspoň jedny jediné dveře, abych sc dostala ven, ale už jsem pochopila, že tu není nic, žádný otvor, teď tu už žádné otvory nejsou, protože ke všem jsou připevněné černé hadice, jsou přilepené všude kolem jako obrovské černé pijavice, které chtějí něco ze zdí vysát. Proč jsem si těch hadic nevšimla už dřív, musely tu přece být od samého začátku! Byla jsem v přítmí tak slepá a jen jsem tápala podél stěn, abych otce neztratila z očí, abych spolu s ním našla dveře, teď ale najdu jeho a řeknu: Dveře, ukaž mi dveře. Otec klidně odtrhne se stěny první hadici, vidím kulatý otvor, kterým to fouká dovnitř, a skrčím se, otec jde dál, odtrhává hadici za hadicí, a než stačím vykřiknout, vdechuji už plyn, víc a víc plynu. Jsem v plynové komoře, to je ona, největší plynová komora na světě, a já jsem v ní sama. V plynu se člověk nebrání. Otec zmizel, věděl, kde jsou dveře, a neukázal mi je, a když umírám, umírá i má touha ještě jedinkrát ho uvidět a povědět mu to jedno jediné. Otče můj, říkám mu, ačkoliv už tu není, nebyla bych tě byla prozradila, já bych to bývala nikomu neřekla. Tady se člověk nebrání. Otec se snáší k zemi v těžkých poryvech barev a říká s posměchem: Jdi dál, jen jdi dál! A já si držím dlaň před ústy, všechny zuby mi vypadaly a teď tu leží přede mnou, dva oblouky z mramorových kvádrů, jako neprostupná hradba. Nemůžu promluvit, protože musím pryč od otce a přes mramorovou hradbu, ale v jiné řeči říkám: Ne! Ne! a v mnoha dalších řečech: No! No! Non! Non! Nět! Nět! No! Ném! Ném! Ne! I v naší řeči totiž můžu říct jenom „ne", jiné slovo v žádné jiné řeči už nenacházím. Řítí se pa mě rachotící konstrukce, možná ruské kolo, z gondol se lijou výkaly a já říkám: Ne! Ném! Abych přestala křičet své ne, vrazí mi otec prsty do očí, ty krátké, pevné, tvrdé prsty, jsem slepá, ale musím jít dál. Není to k vydržení. Usmívám se tedy, protože otec se mi sápe po jazyku a chce mi ho vytrhnout, aby mé „ne" ani tady nikdo nezaslechl, ačkoliv mě neslyší živá duše, ale než. mi ho stačí vytrhnout, stane se něco strašlivého, do úst mi padne obrovská modrá kaňka, abych už nevydala ani hlásku. Má modř, má skvostná modř, v níž se procházejí pávi, a má modř dálek, má modrá náhoda na obzoru! Modř mnou proniká hloub a hloub, až do hrdla, a otec jí napomáhá a vyrve mi srdce a útroby z těla, ale já ještě můžu jít, brodím se prvním rozbředlým sněhem a pak přicházím do říše věčného ledu a v nitru mi zní: Copak tu není živá duše, jediný člověk na celém širém světě, jediný člověk zde a mezi bratry, copak už člověk nemá žádnou cenu a ani mezi bratry! Co ze mě zbylo, ztuhne v led, v kus ledu, a já hledím vzhůru, kde ti druzí žijí ve světě tepla, a Velký Siegfried mě volá, nejprv tiše, pak hlasitě a nedočkavě: Co to hledáš, jakou knihu to hledáš? A já jsem bez hlasu. Co chce Velký Siegfried? Volá shora stále zřetelněji: Co to bude za knihu, jaká bude ta tvoje kniha? Najednou dokážu vzkřiknout z vrcholu pólu, odkud není návratu: Kniha o pekle. Kniha o pekle! Led puká, pod pólem se propadám do nitra země. Jsem v pekle. Jemné žluté plamínky se vlní, ohnivé kadeře mi splývají až na paty, plivám plameny, polykám plameny. Prosím, osvoboďte mě! Osvoboďte mě z této hodiny! Hovořím hlasem ze školních let, ale mé vědomí je zostřené, uvědomuji si, že jde do tuhého, vrhám se k dýmající zemi a nepřestávám myslet, ležím na zemi a myslím na to, že musím být ještě schopná z plna hrdla přivolat lidi, kteří mě zachrání. Volám matku a svou sestru Eleonoru, přesně dodržuji pořadí, nejdřív tedy volám matku prvním mazlivým jménem z dětství, potom sestru, pak - (při procitnutí mě napadne, že jsem nevolala otce). Z ledu jsem se ocitla v ohni a zanikám v něm, lebka se mi roztéká, soustřeďuji všechny své síly, abych volala v hierarchickém pořadí, protože to zruší všechny čáry. Nastal konec světa, katastrofální pád do nicoty, svět, ve kterém šílím, spěje k zániku, jako obvykle se dotknu hlavy a vyděsím se, protože mám na vyholené hlavě kovové destičky a zaraženě se rozhlížím. Kolem sedí lékaři v bílých pláštích, vypadají přívětivě. Shodně tvrdí, že jsem zachráněná, i destičky se už můžou sundat, vlasy mi zase narostou. Dali mi elektrický šok. Ptám se: Musím platit hned? Otec totiž nezaplatí. Pánové si podrželi přívětivou tvář, že prý to počká. Hlavně že jste zachráněná. Ještě jednou padám, podruhé se probouzím, ale já jsem ještě nikdy z postele nespadla, lékaři nikde, vlasy mi narostly. Malina mě zvedne a položí zpátky na postel. malina: Uklidni se. Nic to není. Ale řekni mi konečně: Kdo je tvůj otec? j á: (hořce pláču) Jsem opravdu tady. Jsi opravdu tady! malina: Panebože, proč pořád říkáš „můj otec"? já: Dobře, že mi to připomínáš. Ale dopřej mi čas, musím o tom zapřemýšlet. Přikryj mě. Kdo by mohl být můj otec? Víš například ty, kdo je tvůj otec? malina: Nechrne toho. já: Řekněme, že si tu vytvářím nějakou předsta- vu. Ty si nikdy žádnou neděláš? malina: Chceš se vykroutit, chceš mě přechytračit? já: Možná. Jednou bych tě taky ráda doběhla. Řekni mi jedno. Jak jsi přišel na to, že můj otec není můj otec? malina: Kdo je tvůj otec? já: Nevím, nevím, opravdu nevím. Ty jsi chyt- řejší, vždycky přece všechno víš, z té tvojí vševědoucnosti jsem celá špatná. Ty z toho nejsi někdy špatný? Ach ne, ty ne. Zahřej mi nohy, tak, díky, mám je jako kus ledu. Otec se náhodou ještě jednou vrátil domů. Matka má v rukou tři květy. Jsou to květiny pro můj život, nejsou červené, nejsou modré ani bílé, ale jsou určeny pro mě, a než se otec k nám přiblíží, hodí mu matka první květ pod nohy. Vím, že má pravdu, musela to udělat, ale už taky vím, že ona ví všechno, krvcsmilstvo, bylo to krve-smilstvo, ale stejně ji poprosím o ty ostatní květy, ve smrtelné hrůze vidím otce, jak rve matce květy z rukou, aby se i jí pomstil, a šlape po nich, dupe po všech třech květinách, jak to dělal tolikrát v záchvatu zuřivosti, šlape po nich a rozdupává je, jako by chtěl zašlápnout tři štěnice, natolik ho můj život ještě zajímá. Nemůžu se už na otce ani podívat, pověsím se na matku a rozkřičím se, ano, tak to bylo, on to byl, bylo to krvesmilstvo. Ale pak zjistím, že nejenže matka mlčí a nehýbe se, ale ani já jsem od počátku nevydala ani hlásku, křičím, ale nikdo mě neslyší, nic se neozývá, mám jen ústa dokořán, on mě připravil i o hlas, nedokážu vyslovit slovo, které jsem mu chtěla vmést do tváře, a v tomto úsilí, při těch vyprahlých otevřených ústech to přijde zas, vím, že zešílím, a abych nezeší-lela, plivnu otci do tváře, jenže v ústech nemám sliny, zasáhne ho sotva dech z mých úst. Otec je nedotknutelný. Nic s ním nepohne. Matka němě zametá rozšlapané květiny, trochu smetí, aby dům zůstal čistý. Kde, kde je v tuto chvíli sestra? Nikde v domě jsem sestru nezahlédla. Otec mi sebral klíče, všechno šatstvo mi vyházel z okna na ulici, já je ale vyklepu a hned je dám Červenému kříži, protože musím ještě zpátky do domu, viděla jsem, jak tam vešli kumpáni, první rozbíjí talíře a sklo, pár skleniček ale dal otec stranou, a když rozechvěná vcházím do dveří a blížím se k němu, popadne první skleničku a hodí ji po mně, další sklenkou mrští přede mnou na zem, hází další a další sklenky, míří přesně, zasáhne mě jen pár střepin, ale krev mi v pramíncích stéká z čela, teče z ucha, kape z brady, šaty se barví krví, protože několik jemných střípků proniklo látkou, z kolen mi krá-rje jen mírně, ale já něco chci, musím mu to povědět. Říká: Jen zůstaň, zůstaň a dívej se! Ničemu už nerozumím, jenom vím, že je proč se bát, ale pak se ukáže, že obavy nebyly to nejhorší, protože otec nařizuje, aby strhli moje poličky s knihami, ano, říká „strhnout!", chci si stoupnout před knihy, ale tam už stojí ušklebující se chlapi, vrhnu se před nimi na zem a prosím: Aspoň ty knihy nechte na pokoji, aspoň ty knihy, se mnou si dělejte, co se vám zachce, dělej si, co se ti zachce, vyhoď mě z okna, zkus to znova jako tenkrát! Ale můj otec se tváří, jako by o ničem nevěděl, a popadne naráz pět šest knih jako hromádku cihel a hodí je bez ladu a skladu do staré skříně. Kumpáni zaťatými ledovými prsty strhávají regály, všechno se bortí, před očima se mi chvíli vznáší Kleistova posmrtná maska a obrázek Hôlderlina s nápisem: Tebe, země, miluji, vždyť truchlíš se mnou! a to jsou jediné obrazy, které zachytím a tisknu k sobě, sva-zečky Balzaka víří kolem, Acneida se zlomí ve hřbetě, chlapi nakopnou Lucretia i Horatia, ale další z nich, i když netuší, co bere do rukou, se snaží něco z toho opět uspořádat do hranicky v rohu (kde jen jsem toho muže už viděla, v Beatricině ulici mi zničil knihu), otec ho šťouchne do žeber a přátelsky mu povídá: To by se ti líbilo, co, s ní taky, viď? Pak na mě zamrká a já vím, co má na mysli, protože muž se rozpačitě usmívá a říká, proč ne, a kvůli mně předstírá, že má snahu s mými knihami dobře zacházet, ale já mu nenávistně vyrvu z rukou francouzské knihy, protože mi je dal Malina, a říkám: Vy mě nedostanete! A otci říkám: Odjakživa jsi s námi se všemi jenom čachroval! Ale otec zařve: Cože, teď najednou nechceš, a já ano, já ano! malina: Proč máš pořád v hlavě „Vojnu a mír"? já: Jmenuje se to tak proto, že jedno střídá druhé, nebo ne? malina: Nemusíš všemu věřit, radši sama přemýšlej. já: Já? malina: Válka a mír neexistuje. já: Jak se to tedy jmenuje? malina: Válka. já: Jak a kdy mám najít mír? Chci mír. malina: Je válka. Můžeš mít jen tuhle krátkou přestávku, nic víc. já: Mír! malina: V tobě není mír, ani v tobě ne. já: To neříkej, aspoň dnes ne. Jsi hrozný. malina: Je válka. A ty jsi válka. Ty sama. já: Jáne. malina: My všichni, a ty taky. já: Tak už nechci dál existovat, protože nechci válku, uspi mě, postarej se, aby byl konec. Chci, aby válka skončila. Nechci už nenávidět, chci, chci... malina: Dýchej zhluboka, pojď. Už to zas půjde, vidíš, jde to, vždyť tě držím, pojď k oknu, dýchej zhluboka a klidně, odpočiň si, teď nemluv. Melánie heká a vyrušuje, otec vystupuje na kazatelnu a pronáší nedělní kázání o tom, co je pořád to samé, všichni mu tiše a zbožně naslouchají, je to nejlepší nedělní kazatel široko daleko. Ke konci vždycky někoho nebo něco prokleje, aby kázání mělo říz, a teď už zase proklíná, dnes proklíná matku a mě, proklíná své plémě a mé plémě a já přistoupím ke katolické kropence se svěcenou vodou, potřu si četo, ve jménu Otce, a vyjdu ven, ještě než kázání skončí. Potápím se hlouběji a pod vodou křičím: Ne! A: Už nechci! Už nemůžu! Vím, že se má křičet pod vodou, protože to zahání i žraloky, a musí to tedy zahnat i otce, který se na mě sápe, který mě chce roztrhat nebo se mnou zase spát, vrhnout se na mě u útesu, aby to viděla matka. Křičím: Nenávidím tě, nenávidím tě, nenávidím tě víc než svůj život a přísahala jsem si, že tě zabijú! Podařilo se mi najít místo u matky, v její rozvětvené, tisíciramenné, neustále se stupňující podmořské strnulosti, v úzkosti a hrůze visím v jejím větvoví, věším se na ni, ale otec po mně sahá, zas znovu po mně sahá, ne, to jsem tedy nebyla já, kdo křičel, to byl on, byl to jeho hlas, a ne můj: Přísahám, že tě zabijú! Ale já jsem křičela: Nenávidím tě víc než svůj život! Mám na sobě sibiřský kaftan jako všichni ostatní. Zima vrcholí, zasypává nás stále víc sněhu a pod ním se hroutí mé regály s knihami, sníh je pomalu pohřbívá, zatímco všichni čekáme na transport, zvlhly i fotografie na regálu, jsou to obrázky všech lidí, které jsem milovala, stírám z nich sníh, oklepávam fotografie. Objevily se nové zimní mordy, už je předvádějí v nej významnějších mordních salonech. Otec je předním návrhářem ve městě. Bráním se, ale mám předvádět svatební modely. Letos stejně převládají bílé mordy a jen několik málo černých, předvádějí je v Ledovém paláci při padesáti stupních pod nulou, oddává se tam zaživa pro obecenstvo a před obecenstvem, s ledovým závojem a ledovými květy. Svatebčané musejí být nazí. Ledový palác stojí tam, kde dřív býval starý stadion bruslařského klubu a kde se v létě konají zápasy v boxu, ale otec si pronajal celý areál, mám být sezdána s mladým Bardosem, objednaná je i kapela, která má taky smrtelnou hrůzu, že bude muset hrát při téhle teplotě, ale otec dal vdovy pojistit. Zatím to ještě jsou manželky hudebníků. Protože z Vídně zmizeli všichni muži, musím si pronajmout pokoj u jedné mladé dívky, který není větší než můj dětský pokojík a stojí tu i moje první velká postel. Znenadání se do dívky zamiluji, objímám ji, vedle přitom leží tučná a těžká paní Breitnerová, domovnice z Uherské ulice (nebo baronka z Beatriciny ulice), už si všimla, že se objímáme, i když jsme přikryté mojí velkou modrou přikrývkou. Nepohoršuje se, ale tvrdí, že by něco takového nepokládala za možné, přece mě zná a znala dobře i mého otce. Před domem se přitisknu ke zdi, neměla jsem sem chodit, neměla jsem chodit za Melánií, otec už dal obehnat dům, nemůžu pryč ani zpátky, ale ještě bych mohla přelézt plot v místě, kde je křoví neprostupné, a ve smrtelné hrůze běžím k plotu a šplhám nahoru, je to záchrana, byla by to záchrana, ale nahoře na plotě se zachytím, je to ostnatý drát, ostny nabité 100 000 volty, dostanu 100 000 elektrických ran, otec nabil dráty, ve všech žilkách mi běsní ty nespočetné volty. Otcova zběsilost mě sežehla a usmrtila. Okno se otevírá, venku se prostírá šerá oblačná krajina s jezerem, které je stále menší. Kolem jezera leží hřbitov, hroby lze dobře rozeznat, země se nad nimi otevírá a na okamžik vstávají mrtvé dcery s vlajícími vlasy, jejich tváře jsou k nerozeznání, vlasy jim splývají přes jednu ruku, jejich pravá ruka je zdvižená a dobře patrná v bílém svitu, rozpínají voskové ruce, prsteny chybějí, na každé ruce chybí prsteník. Otec nechá jezero vystoupit z břehů, aby nevyšlo nic najevo, aby nebylo nic vidět, aby ženy nad hroby utonuly, aby hroby utonuly, otec praví: Tohle je představení Když my mrtví procitáme. Po probuzení si uvědomuji, že jsem už léta nebyla v divadle. Představení? Neznám žádné představení, nemám žádnou představu, ale nějaké představení to muselo být. JÁ: Příliš jsem trpěla, nic už nevím, nic neprizná- vam, jak to mám vědět, vím toho moc málo. nenávidím svého otce, nenávidím ho. Bůh sám ví, jak moc ho nenávidím, nevím, proč je tomu tak. malina: Z koho sis udělala modlu? JÁ: Z nikoho. Takhle to dál nejde, nikam se nedo- stanu, nic se neukazuje, jenom bez ustání slyším tiše nebo hlasitěji hlas k obrazům, který říká: Krvesmilstvo. To nemůže být omyl, vím, co to znamená. malina: Ne, ne, právě že to nevíš. Když někdo přežije, přežití mu brání v poznání, nevíš už ani, jaké byly tvé životy předtím a co je tvůj život dnes, ty si své životy dokonce pleteš. JÁ: Já mám jen jeden život. malina: Přenech mi ho. Je to nedaleko Černého moře a já vím, že se Dunaj musí vlít do Černého moře. Vliju se jako Dunaj. Minula jsem bez potíží všechny břehy, ale před deltou vidím napůl ve vodě tučné tělo, nemůžu se mu však vyhnout a přebrodit se až doprostřed řeky, protože řeka je tu příliš hluboká a široká a plná vírů. Můj otec se tu před ústím schoval ve vodě, je to obří krokodýl s těžkýma znavenýma očima a nechce mě pustit dál. U Nilu teď už nejsou krokodýli, posledního odvezli do Dunaje. Mám už jenom dvojí volbu: 1>u