ARGUMENTACE V KOMUNIKACI (Průzkum komunikačního pojetí argumentu) Ondřej Klein II. VYMEZENÍ ARGUMENTACE II. 1 Problematika definic Argumentace je v pojetí pragmaticko-dialektického přístupu téměř výlučně spojována s texty dialogickými a je poměřována ideálním modelem kritické diskuse. Ta prostřednictvím pragmaticko-dialektických pravidel zpětně ovlivňuje vnitřní uspořádání, resp. výstavbový princip argumentačních textů v poměrně úzce vymezeném směru. I když autoři van Eemeren a Grooten-dorst počítají s tím, že odpůrce nemusí být v komunikační situaci fyzicky přítomen a může být pouze implicitně předpokládán, zdá se nám, že popisný, normativní a analytický aparát pragmaticko-dialektických pravidel pro kritickou diskusi v monologických textech tak zcela nepostačuje. Argumentace (a ponechejme prozatím stranou, jak tento jev charakterizovat či klasifikovat) se vyskytuje v mnoha různých textech monologických a dialogických, v písemné i ústní podobě, a v jednotlivých komunikačních kontextech slouží rozdílným funkcím (Švandová, 1999). Jedná se 0 jev komplexní, zahrnující kognitivní procesy, psychologické, sociální, etické i estetické aspekty, a týká se potažmo všech znakových systémů (tedy nejen řeči). S ohledem na komplexnost a interdisciplinární povahu tohoto jevu je nepochybné, že se dle jednotlivých pohledů liší jeho popisy, definice 1 funkce. Zpravidla bývá argumentace charakterizována obecněji zejména zpohledu logiky jako zdůvodňování (Berka, 1978), tzn. předkládání důvodů, argumentů pro zastávanou tezi, tedy jako myšlenkový proces, v němž oproti deduktivnímu usuzování, kdy z premis na základě platných logických pravidel vyvozujeme závěr/tezi, „postupujeme v obráceném sledu" (Bokr - Svatek, 2000). V procesu argumentace se však (např. pro zvážení předložených argumentů) bezpochyby uplatní i deduktivní postupy. Takto kontrastně tedy argumentaci a její podstatu vymezovat nelze. Navíc mnozí autoři (např. Bokr - Svatek, 2000, ale i pragmaticko-dialek-tická škola v pojmu strategického manévrování) si uvědomují, že v argumentaci jde rovněž o to, přesvědčit druhou stranu o svém stanovisku, tzn. že se musí opírat rovněž o mimologické prvky. Například Tondl (1997, s. 55) ji definuje jako „úsilí (a nejen explicitně projevené např. výčtem argumentů), které má přímo či nepřímo dovést účastníky dialogu nebo komunikace k přijetí, zdůraznění nebo ospravedlnění uváděného stanoviska, názoru, postoje k vymezené situaci, k vyslovené výpovědi nebo jinak charakterizovanému souboru dat", přičemž v takovém „praktickém"/„instrumentálním" zdůvodňování či usuzování nemusí jít nutně o logickou inferenci, ale spíše o určitou podobu 33 asociace." Tato pojetí se v mnohém blíží komplexnějšímu komunikačnímu, z tradice rétorickému pohledu. Sepětí argumentace s rétorikou dokumentuje rovněž definice M. laurise a Z. Zastávky (1992) - ti považují argumentaci za „pokus o názorové ovlivnění odůvodněním ... nebo častěji řadou odůvodnění, případně doprovázené i mirnoracionálními prostředky, různými strategickými manévry apod." Oproti odůvodnění má podle nich složitější stavbu, protože kromě teze jsou v ní odůvodňovány i samotné argumenty. V Encyklopedickém slovníku češtiny (dále ESČ) je pak argumentace pojímána ještě šíře jakožto účelná a racionální forma fungování jazyka v sociální interakci, jako „jazykové jednání, jehož komunikačním cílem je převést něco sporné ('quastio') pomocí něčeho kolektivně platného na něco platné (árgumentatio')" (ESČ, 2002, s. 45).-" Z výše uvedených definic lze usoudit následující. Všem je společné, že argumentace ve své jazykové realizaci představuje druh komunikačního jednání, ve kterém se mluvčí snaží eliminovat adresátovu (případně i svou vlastní anebo objektivně danou - viz definice ESČ) pochybnost o nějakém tvrzení či jeho (výslovný či předpokládaný) nesouhlas s ním. Z psychologického hlediska je pak záměrem mluvčího nejen snaha o přijetí takového tvrzení adresátem (prostý verbální souhlas), ale pokus o názorové ovlivněni nebo přímo přesvědčení adresáta, popř. sebe sama (viz definice ESČ). V čem se uvedené popisy přeci jen trochu liší, jsou prostředky (resp. jejich poměrné zastoupení v takovém jednání), jakými tohoto cíle dosáhnout. Jádrem problému není ani tak to, zda se argumentace omezuje jen na zdůvodňování (jak ji pojímají Bokr - Svatek, 2000) či se zde uplatní i deduktivní logická schémata (odpověď je nasnadě), ale spíše v poměrném zastoupení prostředků řekněme konvenčně racionálních, které se opírají o logické 31 Tímto autor, domníváme se, poukazuje na to, že řada našich argumentů je postavena spíše na společenské dohodě o platnosti, na zvyku, žc takto se dané stanovisko zdůvodňuje, než na přísně logických pravidlech vyvozování a nepochybných kauzálních vztazích mezi premisami a závěrem. Podrobněji o tom např. Perelman (1979). " Tato definice v ESČ od slova „převést" až do konce je neznačená parafráze něm. autora W. Kleina (1980). Poněkud paradoxní je na ní to, že v první části je ke Kleinové definici připojen pojem jazykové jednání, spjatý především se jménem J. Habermase, ač Kleinova studie a rovněž tato pasáž byla předmětem Habermasovy kritiky (Habermas, 1981). Navic v původní Kleinové definici se říká, že jde o to, převést něco kolektívne sporné pomocí něčeho kolektívne platného na kolektivně platné (Klein. 1980). Slovem (roíeitíiVnéjezde naznačena jistá relativnost východiska, prostředku i výsledku takového jednání. Problémem upravené definice z ESČ je však to, že navozuje dojem, že pomocí něčeho kolektivně platného (relativního) se ze sporného dospěje k platnosti absolutní, což je nemyslitelné. Buď tedy měla být v definici ESČ ona relativnost v podobě slova kolektivně vztažena na všechny členy (východisko, prostředek i výsledek), nebo na žádnv. i etické standardy, a prostředků mimoracionálníchy Z definic nepřímo jlyne: abychom nějaké jazykové jednání vedené snahou přesvědčit adresáta Dovažovali za argumentaci, je nutná přítomnost prostředků, které jsme označili jako konvenčně racionální. Účastník komunikace se ovšem někdy může spokojit pouze s „formální" nápodobou takového řečového jednání. Z formulace výpovědi Jeho argumentace vypadá jako logická, ale..., která je typická v polemice, lze vysoudit následující. Mluvčí sice oponentův projev nepovažuje za „skutečně" logický, přesto ho stále vnímá jako argumentaci. Pracuje přitom s jakousi představou racionality, kterou protivníkův projev naplňuje nebo jí alespoň formálně vyhovuje.'4 Naproti tomu ztvárnění komunikačního cíle přesvědčit adresáta se účastní také (a někdy jen výhradně) prostředky „mimoracionální"; ponecháme-li stranou estetizující prostředky, pak jejich krajní polohu představují například sliby, lichocení nebo hrozby. Posledně jmenované můžeme považovat za jeden z mezních pólů toho, co bychom označovali jako argumenty, potažmo argumentaci. V oblasti racionálních prostředků by druhý pól představoval patrné matematický důkaz, a to zejména pro své striktně formalizovane, symbolické vyjádření. V těchto krajních polohách je proto poněkud problematické takové .útvary" (mluvní akty) za argumenty, resp. argumentaci označovat. Jednoznačné definování „jevu" argumentace se navíc komplikuje při rozlišování dialogických a monologických textů. I když se dialogičnost jeví jako podstatný a vždy přítomný rys i argumentačních textů monologické povahy, rys významně ovlivňující samotný způsob utváření či princip výstavby argumentace, dokonce vlastní podmínky jejího vzniku, zdá se oprávněné předpokládat, že předjímání námitek nepřítomného, virtuálního oponenta předkládáním důvodů pro tvrzení se odrazí na výstavbě, vedení důkazů, zkrátka na celkové podobě argumentačního textu zcela jiným způsobem než v případě reakcí skutečného oponenta v dialogu. 33 Mezi těmito dvěma skupinami, vnímanými spíše intuitivné, pochopitelně nelze vést ostrou hranici. Dále je dobré si uvědomit, že mimo matematické, přírodní vědy je zpravidla taková hranice vnímána do značné míry subjektivně a odráží se v ní názorová stoupenectví jednotlivých stran sporu. Na její vágnosti je často samotná argumentace založena - umožňuje argumenty podporující oponentovo stanovisko vnímat jako neracionálni/ nelogické a na tom stavět další (vedlejší) argumentaci (resp. argumentáciu linii). (Viz formulace typu jeho argumentace vypadá jako logická, ale..- .) V konkrétní argumentaci mohou mít jak racionální, tak neracionálni argumenty různé funkce, sloužit různým cílům (etickým i neetickým) Zde srov. poiem derailments v pragmaticko-dialelctickém přístupu k argumentaci. 54 V nabízené interpretaci dané výpovědi počítáme s tím, že mluvčí myslí upřímně to, co říká. Předmětný výrok lze pochopitelně využit jako rétorický trik (a tak tomu také často je) - jednou větou tak v podstatě klasifikujeme všechny oponentovy argumenty jako nelogické a tim se zbavujeme břemene dokazovat chybnost (nelogičnost) každého protivníkova argumentu zvlášť. 36 37 V diskusi, polemické výměně názorů, lze tdiž sledovat jak „argumentaci'' (důvod značení v uvozovkách viz níže) jedné sírany, tak „(kontra)argu-mentaci" strany druhé. V ideální kritické iiskusi je proces předkládání argumentů řízen bezprostředními požadavky na jejich předložení, tedy algoritmem, v němž po předložení stanoviska nebo jednoho či více argumentů mluvčím zpravidla následuje okamžití reakce komunikačního partnera v podobě jejich přijetí, nebo odmítnuli. V takovém případě „argumentaci" zastánce stanoviska nelze oddělit od námitek („argumentace") jeho odpůrce. Nelze je tedy vnímat jako dva argumentační texty, [ednotlivé argumenty extrahované z textu v chronologickém sledu u každého zvlášť by totiž představovaly dvě nekoherentní a neúplné argumentační linie. Pokud ale argumenty uspořádáme do logické struktury, tedy jako logické zřetězení argumentů vzájemně i nezávisle podporující stano\isko/-a, pak už (logickou) koherenci vykazují. Tímto způsobem provádějí van Eemcren -Grootendorst - Jackson - Jacobs (1993) rekonstrukci argumentačního textu. Pomocí jejich transformací (deletion, addition,prn\\ňalion, substitution) tak z diskuse získáme minimálně dvě (účastníků diskuse může být více) „argumentace".35 To je však jaksi v rozporu s pojetím argumentace jako kritické diskuse společně vedoucí k vyřešení sporu (tedy argumentace jako „žánru"), resp. pojetím argumentace jako komplexního mluvního aktu (jak uvádí pragmaticko-dialektická škola). Tento zdánlivý rozpor ale dokládá předev.šiir. to, že při popisu argumentace je nutno odlišovat argumentaci jako specifický komunikační útvar, „žánr" (jiný holandský lingvista a kritický analytik diskurzu T. A. van Dijk, n I nehledě na převedení chronologického sledu argumentů (ve významu důvodů - viz níže) v diskusi na uspořádáni logické je problematika diskuse, obecněji dialogické/polylogické komunikace, složitá v tom smyslu, zda dialog / polylog pojímat jako dva či sice promluvových celků, textů, daných souhrnem všech výpovedí jednoho mluvčího, nebo jako text jeden. Zpravidla se dialog, resp polylog pojímá jako jeden text složeny z promluv dvou, resp. více jeho účastníků (v Hausenblasově terminologii jako jeden komplex komunikátů - Hausfnblas, 198-1). Pravidla a omezení žánru diskuse (většinou) spojováni s mluvenou podobou řeči takové Dojeti bezpochyby podporují. Repliky zde totiž na sebe bezprostředné navazuji s minimálním časovým odstupem a protistrana zpravidla může nebo musí na iednudivé repliky reagovat. Situace se poněkud zproblematizuje v projevu psaném, a to zejména v argumentačních textech, např u polemik v tisku. V takovém případě nelze již mluvit o bezprostřednosti reakce a nutnosti (spíše než možnosti) reagovat na jednotlivou repliku (pokud ovšem neni tato povinnost signalizována přímou otázkou, výzvou - i zde však existuje manévrovací prostor pro ústup od závazku odpovědět mnohem širší než v případě .živé" diskuse). Lze obecné říci, že čím větši bude časoprostorová vzdálenost „účastníků" (doba mezi produkci pisatele a recepcí adresáta-polemika), tím spíš budeme hodnotit takový „dialog" jako dva samostatné texty (Jednotlivé protiargumenty budou vnimany spíše jako interteitové odkazy) I990, hovoří o argumentaci jako o diskurzivním / textovém žánru), od logického zřetězení argumentů (slovo argumentace v uvozovkách výše v textu), (ak jsme ukázali, zejména v případě dialogických textů je ztotožňovat nelze. Už samotný termín argumentace (v některých pojetích), ale i jeho netermi-nologické užívání konotují z lingvistického hlediska na jedné straně představu jakéhosi způsobu či principu výstavby textu (slohového postupu) a na straně druhé představu určitého typu textu, slohového útvaru nebo žánru (zde srov. Habermas, 1981 - popis argumentace jako procesu, procedury a produktu - viz výše). II.2 Argumentace z pohledu (české) stylistiky Podobným způsobem uvažoval v sérii tří článků v časopise Kultura slova už v roce 1988 významný slovenský lingvista Ján Horečky. Jeho studie Argumentačný text (1), Obsahová struktura argumentačného textu (2) a Formová struktura argumentačného textu (3) zůstaly v českém kontextu poněkud opomenuty a argumentace byla prakticky do nedávné doby56 popisována pouze v rámci klasických přístupů rétoriky, logiky či práva. Jedná se vůbec o jeden z prvních lingvistických popisů argumentace v československé lingvistice. Horečky (1988/1, s. 65) píše'7: „Ak sa postupne formujú isté typy persuáznych a argumentačných postupov, možno už dnes povedať, že tieto typy formujú aj osobitný slohový postup a slohový útvar, ktorý by bolo možné označiť ako ovplyvňovací, presviedčací postup, a hotový útvar jako argumentačný útvar alebo argumentačný text" [tučně O. K.]. Přičemž slohovým postupem zde rozumí „způsob skládání textu" a útvarem „hotovou, obsahově ucelenou i formálně uzavřenou textovou jednotku", která má blízko k výkladovým útvarům. Krom toho si je vědom, že argumentace v obecnějším (nelingvis-tickém) pojetí je poněkud komplexnějším fenoménem: „Argumentácia je vlastne textotvorná a myšlienková činnosť, v ktorej sa spájajú myšlienkové a jazykové zložky" (Horecký, 1988/1, s. 69). Rovněž Daneš (1999) hovoří v souvislosti s argumentací o specifickém stylistickém způsobu/modu (mode; článek je v angličtině) prezentace tématu. Z kontextu lze rozpoznat, že oním modem rozumí to, co se v české * Hlubši zájem českých lingvistů o argumentaci se objevuje až od poloviny 90. let pořádáním 6. mezinárodní konference analýzy dialogu v roce 1996 v Praze, kde bylo téma argumentace předmětem několika příspěvků, a dále přednáškami F. Daneše a S. Čmejrkové na mezinárodní konferenci věnované rétorice a argumentaci ve švýcarském Luganu v r. 1997. Největším počinem na tomto poli jsou pak z poslední doby sborníky Argumentace a umění komunikovat (1999) a Metody a prostředky přesvědčování v masových médiích (2005). 17 Slovenský text z pochopitelných důvodů ponechávám v originále. lingvistice tradičně nazývá slohovým postupem, a rozlišuje pět základních modů: popisný, vyprávěcí, výkladový, argumentační a úvahový.39 Tyto slohové postupy se mohou realizovat v různých textech či žánrech, a proto podle néj v případě argumentace nejde o textový' typ či žánr. Zatímco specifický argumentační slohový postup, či princip výstavby textu, je vnímán u obou výše zmíněných autorů jako nepochybný a z přístupů v předchozí kapitole uvedených nepřímo vyplývá, pojetí argumentace jako žánru či slohového útvaru už tak neproblematické není. Velmi zřetelně, i když nikoli v rovině explicitně řečeného, vystupuje do popředí v pragmaticko-dialektickém pojetí van Eemerena a Grootendorsta, kde je argumentace definována jako kritická diskuse vedoucí k řešení nesouhlasu v názorech. Argumentace je tak nahlížena ve svém výsledku jako forma dialogického textu s poměrně přesnou charakteristikou a jednoznačnou funkcí -tedy jako textový žánr, resp. slohový útvar. V české lingvistice je takové pojetí dosud nezpracované nebo nepřijatelné (viz Daneš výše); ani v každodenní komunikaci se ostatně obdobný význam pro argumentaci neustálil. II.2.1 Argumentace vs. polemika Pokud se ovšem blíže podíváme na polemiku jakožto typ textů s obdobnou charakteristikou a funkcí, který je u nás spojován s tištěnými médii, publicistikou, a který jako žánr pojímán je (Kraus, 1994; Nebeská, 1997; Homoláč, 1998), vyvstanou značné podobnosti. „Polemika se obvykle definuje jako názorový spor, který často přechází v osobní útoky a jehož účastníci se snaží čtenáře (posluchače) přesvědčit o své pravdě, resp. o tom, že jejich oponent pravdu nemá" (Homoláč, 1998, s. 236). Srovnáme-li toto konstatování " Čechová a kol. (1991, 1997, 2003 i jinde) liši slohové postupy informační, vyprávěcí, popisný, výkladový a úvahový {posledně jmenovaný pojímá jako podtyp výkladového; rozdíl spočívá v míře zvýraznění autorského subjektu). Z definic tam uvedených vyplývá, že výkladový' slohový postup v podstatě odpovídá tomu, co v této práci rozumíme argumentačním výstavbovým principem textu - srov. Čechová a kol. (1997): „Výkladový slohový postup směřuje k zachycení vnitřních souvislostí sdělovaných faktů; základem jsou závislosti příčinné... text musí plně objasnit, plně postihnout existující souvislosti předmětu sděleni..." (s. 82-83). Dále navíc uvádí deduktivní a induktivní postup jako modifikace tohoto postupu. Výkladový postup však (minimálně neterminologicky vzato) silně konotuje didaktický aspekt a s tím (krom typických metod názornosti a opakování) spojené předkládáni faktů jako nepochybných a často s předem danou (sociálni a tím i komunikační) autoritou produktora textu (učitel, autoři slovníku apod.). Ie tedy příliš úzce determinován svou společenskou funkcí a nachází se dle mého názoru oproti argumentačnímu slohovému postupu na jiné úrovni abstrakce. 40 četně dalších definic polemiky v různých slovnících, které Homoláč (1998) i^vádí, s některými výše uvedenými (komunikačními, rétorickými) defini-emi argumentace (např. Tondl, 1997), lze dospět k tomu, že polemika jako :ánr v českém lingvistickém kontextu jistým způsobem a do určité míry terminologicky zastupuje argumentaci jako žánr. (Pro anglické adjektivum argumentative - např. ve spojení argumentative discourse u van Eemerena i Grootendorsta - uvádějí anglicko-české slovníky jako jeden z českých ekvivalentů také výraz polemický.) Podívejme se blíže na jejich podobnosti. Polemika i argumentace se mohou objevovat ve formě psané i mluvené. Mohlo by se na první pohled zdát, že polemika jako žánr se realizuje pouze v dialogické komunikační situaci s konkrétním reálným protivníkem (viz slovesnou valenci polemizovat s někým). Avšak polemika stejně jako argumentace, i přes významné dialogické rysy jak ve výstavbě, tak v celkové podobě textu, se může primárně objevit i v monologické komunikační situaci. Typickým příkladem polemiky bez konkrétního individuálního zastánce druhé strany, s níž jsme ve sporu (polemika s „virtuálním" protivníkem), je polemika s veřejným míněním a společenskými konvencemi (význam valence polemizovat s něčím), na kterou upozorňuje Nebeská (1997) a dokládá na textech psaných českými feministkami. Navíc jak upozorňuje Homoláč (1998, s. 259):.....polemika se k dialogu jako společnému hledáni pravdy vztahuje jako k ideálu..." Dodejme, že vněm spatřuje rovněž určitý etický standard. Spíše než dialog je však tímto měřítkem polemiky argumentace - dialog není zpravidla vnímán pouze jako společné hledání pravdy, je to pojem mnohem širší, jehož příznačným rysem je vícehlasost. Ono „společné hledání pravdy" totiž v podstatě koresponduje s Habermasovým procesem vedoucím k společenskému konsenzu nebo V pragmaticko-dialektickém pojetí s argumentací jakožto kritickou diskusí sloužící k vyřešení sporu v názorech" - oba popisy v sobě také zahrnují etické měřítko. I z podrobnějšího čteni Homoláčova článku a zejména z konkrétních dokladů rovněž vyplývá, že účastnici polemiky často vznášejí námitky k replikám protivníka, jež neodpovídají jakési ideální (patrně racionální) představě o argumentaci. Z těchto důvodů by bylo možno pojímat argumentaci (ve významu kritické diskuse vedoucí k řešení sporu) jako ideální žánr, k němuž se účastníci polemiky vztahují, pociťují jím ztělesňovanou racionalitu a etiku, opírající se předevšim o rovnost, spravedlnost a čestnost mezi komunikanty. V případě porušení některého z těchto standardů slouží poukaz na nedostatí ideálu jako pádný argument. Učastníky předpokláda- Oba tyto pojmy isou pochopitelné oproti pravdě poněkud zrelativizovány, nic to ale nemění na tom, že se jedná o jisté ideální standardy, k nimž se mluvčí přirozeně vztahují. ným ideálem v procesu zdůvodňování názoru je tedy i logicky přijatelná argumentace jako proces.40 Jako rozdílné se v polemice (alespoň podle uvedené definice) oproti definicím argumentace, pokud bychom ji vnímali jako žánr či slohový útvar, ukazuje akcentování osobních útoků mezí komunikanty, obecněji pak ústup racionálního aspektu zdůvodňování a persvazivní funkce textu vzhledem k „partnerovi" v diskusi (nikoli však ke čtenářům či posluchačům!) a naopak nárůst emocionality (ve vztahu k oponentovi s negativními projevy), eristických triků a taktik sloužících k potření a poražení protivníka-nepří-tele. Z tohoto pohledu se pak jeví polemika jako neférová (i když zcela jistě běžnější) forma argumentace.1' Další rozdíl v rozsahu pojmů argumentace a polemiky vyplyne, srov-náme-li jejich valenční rámce. V případě argumentace budeme v primárním významu argumentovat pro něco a až sekundárně proti něčemu I někomu, naproti tomu se zpravidla polemizuje s něčím, resp. někým, což značí orientaci proti něčemu/někomu, nikoli však již pro něco. Z toho jednak plyne, že argumentace je nastavena funkčně mnohem šíře, a jednak že polemika se do značné míry kryje s argumentací proti něčemu I někomu. Pro žánr polemiky je tedy primárním vyjádření nesouhlasu, protikladného stanoviska, které je doplněno argumentací v obecném smyslu jako zdůvodněním. Pro „žánr" argumentace je pak primárním vyjádření a obhajoba, resp. zdůvodnění stanoviska, které nemusí být a priori k něčemu / někomu v protikladu. Je nepochybné, že v obou těchto žánrech či slohových útvarech je dominantním argumentační slohový postup. Argumentace pojímaná jako žánr (či slohový útvar) nicméně jaksi nemá oporu v odborném ani neodborném úzu. Slovo argumentace lze ale v jistých komunikačních podmínkách nahradit substantivem argumentování, zpravidla se jím v takových případech snažíme postihnout procesuálni aspekt označovaného jevu, tedy že jde o činnost, řečové jednáni, lako produkt této činnosti (řečového jednání) pak v konkrétním komunikátu nutně rozlišíme jistý „komunikační útvar". Nejedná se ale o slohový útvar, jak jej terminologicky pojímá česká lingvistika, ale o „útvar", resp. jednotku, jako produkt řečového jednání, kterou Austin (1962) a po něm Searle (1969) označovali jako mluvní akt {speech act). V každém mluvním aktu lze totiž rozlišit jak aspekt procesuálni (jde o řečové jednání), tak i aspekt produktový (mluvní 4° Známý je fakt, že dodržení tohoto ideálu vyžadují účastnici komunikace téměř výhradně po svém oponentovi, sami u sebe jsou zpravidla přesvědčeni o jeho naplněni. 41 Tento rozdíl vyplývá z definice polemiky uváděné Homoláčem (1998). Je dobré si vsak uvědomit, že Homoláč popisuje polemiku jako žánr publicistický. Polemiky ve vědeckém diskurzu zpravidla onen přiznak nečestnosti nemívají. Polemika by pak představovala spiše specifické funkční užití argumentace (viz dáte). akt je víceméně ohraničený, odlišený od ostatních mluvních aktů v komunikátu, a proto ho můžeme pojímat i jako specifický komunikační „útvar", resp. jednotku). Pragmaticko-dialektická škola (viz předchozí část) argumentaci za (komplexní) mluvní akt považuje. My s tímto pojetím v zásadě souhlasíme (viz i dále subkapitola III.2.4). H.2.2 Argumentační funkční styl V české stylistice se mimo jiné hovoří o tzv. funkčních stylech (původně, i když s jistými nuancemi, Havránkovy funkční jazyky - in Havránek, 1932)-zpravidla se liší: prostě sdělovací, odborný, publicistický, umělecký, administrativní a rétorický, event. ještě esejistický (viz funkční styly primární in Čechová a kol., 1997). Lze si tedy položit otázku, zda dominantní přítomnost argumentů v textech do jisté míry nezakládá jejich specifický charakter, společnou příznačnou podobu a funkci. K vymezeni funkčního stylu dochází „při zobecnění okruhu výrazových prostředků plnících jednu a tutéž konkrétní funkci nebo funkce přibližně stejné ..." (Čechová a kol., 1997, s. 38). Protože Jazyk vždy reagoval na nové jevy v životě společnosti, s novými situacemi plnil nové funkce a různou měrou sloužil nově se objevujícím komunikačním potřebám společnosti" (tamtéž), počet jednotli vých funkčních stylů bude proměnlivý. Je nepochybné, že v polistopadových poměrech spojených s možnostmi svobodnějšího projevu, širší názorovou pluralitou (tedy systémem parlamentní demokracie) a technologickým i informačním vzestupem (zejm. internet, ale i větší počet televizních stanic) došlo k proměně společenského diskurzu, a to nejen co se tyče výrazových prostředků, ale samotných způsobů, standardů a nároků na komunikaci jako celek. Z našeho pohledu je zajímavé, že výše uvedenými podmínkami (tedy v konkurenci /nejen/ politických názorů a koncepcí např. v parlamentu, v konkurenci jednotlivých médií apod.) vzrostl požadavek na zdůvodnění postojů, názorů, obecněji tvrzení, a v důsledku toho i na přesvědčení adresáta o jejich „pravdivosti", správnosti. Dokladem toho mohou být televizní politické debaty, plné argumentačních výměn, vysílané na celoplošných veřejnoprávních i soukromých stanicích, internetová diskusní fóra, interpelace poslanců, všeobecné výzvy k diskusi o závažných či kontroverzních tématech přinášených změnami ve společnosti. Příznačné pro publicistický styl vyjadřování se stalo doloženi předmětu řeči slovy odborníka či průzkumem veřejného mínění (argument autoritou) - to sice na jednu stranu do značné míry hlubší argumentaci supluje, ale zároveň poukazuje na implicitní společenský požadavek na zdůvodnění, doložení tvrzení. Všechny tyto aspekty se pak projevují v jazyce a jeho funkcích. Proto se domnívám, že lze rozlišovat rovněž specifický funkční styl argumentační. 42 43 Jak už bylo výše řečeno, Čechová a kol. (1991,1997,2003) pracují s pojmem funkční styl rétorický. Vztahují ho však pouze na rétorickou komunikační situaci - tj. na projevy mluvené adresované „fyzicky přítomné skupině adresátů" (Čechová a kol., 1997, s. 206). Společenský jev komunikace s dominantním projevem zdůvodňování a přesvědčování je ale mnohem širši. Protože ani označení argumentační funkční styl nezahrnuje tento fenomén komplexně, nabízí se rozlišení funkčních stylů hierarchicky uspořádat, kdy nej -výše by byl funkční styl přesvědčovací/persvazivní4' (zahrnující příznačně styl publicistický, styl reklamy apod.), z něhož na nižší úrovni abstrakce lze odvodit funkční styly argumentační (texty mluvené i psané, kde se argumentuje), resp. rétorický (vztažený pouze na veřejné mluvené projevy). II.3 Termíny argumentace \s. argument Problematičnost uchopení pojmu „argumentace" dále vysvitne také při srovnání s terminologickým i neterminologickým užíváním slova „argument". Szymanek a kol. (2003) rozlišuje argument ve dvojím významu. V jednom z významů argument označuje „střední termín sylogismu" (tamtéž, s. 40), což velmi zjednodušeně nahlíženo má blíže k významu pojmu argument, jak se užívá v každodenní komunikaci, neterminologicky - tedy jako důvod (předpoklad) pro nějaké tvrzení (srov. vyjádření typu Předestřel veškeré argumenty pro své tvrzení. Své výroky nedostatečně podložil/podpořil argumenty apod.). Argumentem v druhém významu je pak dle Szymanka a kol. (2003) míněn úsudek a setkáváme se s ním „tehdy, když pro tvrzení názoru T jsou předkládány nějaké výroky Pl, P2 .... Pn", přičemž tyto výroky jsou premisami a zdůvodňují toto tvrzení (resp. závěr). Polští autoři tohoto slovníku slovo argumentace používají terminologicky pouze pro pojmenování dvou specifických způsobů předkládáni argumentů - argumentace jednostranná a dvoustranná; druhá z nich se liší strategií předložení rovněž argumentů druhé strany, aby na nich více méně ukázala, že nepostačují. Komunikační vhled vnášejí do problematiky argumentu zavedením pojmu argumentační výpověď. Zjednodušeně řečeno představuje text, v němž je argument (pre misy a závěr) prezentován a z něhož je extrahován. Jak lze vidět, výpověď je zde však pojímána zcela jinak, než je tomu v české lingvistické tradici. Z toho důvodu není pro nás příliš vhodné s tímto termínem pracovat. Jak už bylo řečeno v předchozí kapitole, anglický filozof a logik S. Toul-min slovo argumentation (se kterým některá pojetí více či méně terminolo- " Námitkou může být, že persvazivní funkce je vlasmi všem textům, zde však jde o její míru. I presto je otázkou, zda natolik obecná funkce textů může založit specifický funkční styl. gicky pracují) nepoužíval a pracoval pouze s termínem argument (u kterého novější překladové slovníky uvádějí jako jeden z významových ekvivalentů substantivum argumentace). Podobně Weston (1992) hovoří o krátkém a dlouhém argumentu, přičemž slovem argumentation sporadicky označuje předmět studia argumentů v neformální logice. Neterminologické užívání slova argumentace je vcelku pochopitelné. Vědecký popis argumentace totiž od počátku vycházel z pozic logiky, a zaměřoval se proto na jednotlivý elementární argument (ve významu logicky formálně platného vyvození závěru z premis). V anglicky psaných odborných textech týkajících se argumentace se však pouze zřídka setkáme s významem argumentu jako důvodu." Toul-min v tomto významu obecně použije reason, justification (podobně i jiní autoři) nebo terminologicky rozlišuje data (ve významu středního termínu sylogismu), warrant (jako záruku či ospravedlnění, proč je data důvodem, že platí závěr) a backings (jako faktické podklady pro warrant); rovněž rebuttals jsou v podstatě jakési důvody - (proti)argumenty -, proč a za jakých podmínek závěr nemůže platit (viz Toulmin, 1964). Toulminovo schéma argumentu se navíc rozlišením a hierarchií uspořádání těchto složek v komunikaci vyznačuje určitým procesním aspektem (srov. výše Habermasovu výtku, že Toulminův model redukuje argument na popis produktu) a v podstatě koresponduje s tím, co se později rozumí argumentací. V jednoduché (ideální) komunikační situaci, v níž produktor textu předkládá pro jedinou tezi jeden a více důvodů, se tedy argument v druhém významu'14 v podstatě kryje s tím, co zpravidla neterminologicky označujeme argumentací. Argumentace se i přesto jeví jako poněkud širší pojem, zahrnující potažmo celý text, kdy jednotlivá zdůvodnění tvrzení či názoru mohou podléhat dílčím zdůvodněním, v textu nemusí být nutně zdůvodněna pouze jedna teze a významným faktorem je zde persvazivní složka. Lze tedy obecně říci, že právě přenesením argumentu do komunikace, resp. popisem a studiem argumentu v konkrétní komunikační situaci (tj. cíl, jehož cestu sledovala předchozí kapitola a jenž nepochybně vedl k emancipaci studii argumentace jako samostatné disciplíny), vstupuje do užívání termín argumentace. 43 Weston (1992) poukazuje na to, že jedním ze slovníkových významů slova „argument" v angličtině je „názor". Na jednu stranu v jeho popisu „'uvést argument' znamená nabídnout množinu důvodů nebo evidencí na podporu závěru" (s. 7), tj. blízko vnímáni argumentu jakožto důvodu, ale na druhou stranu stejně neproblémově rozumí argumentem závěr, který je podpořen důvody, jež „se nazývají premisy" (s. 10). 44 Szymanek a kol. (2003) argument v tomto významu uvádí na prvním místě; zde je jeho uvedení jako druhého v poradí motivováno pouze ohledem na plynulé rozvíjení tématu v této podkapitole, tedy z textotvorných důvodů. 44 II.4 Shrnutí kapitoly III. KOMUNIKAČNÍ POJETÍ ARGUMENTACE Pokusím se předchozí úvahy krátce shrnout. Jejich cílem nebylo poskytnout úplnou a precizní definici argumentace, ale spíše na podkladě různých definic poukázat na její interdisciplinární a komplexní charakter a z toho vyplývající těžkosti při uchopení tohoto jevu. Z lingvistického pohledu se jeví jako výhodné lišit v pojmu argumentace několik aspektů, a to bez nároku na to, že by jejich souhrn měl postihnout argumentaci jako celek. Doplňkovým záměrem byla rovněž snaha argumentaci terminologicky ukotvit v českém lingvistickém kontextu. Argumentace jako pojmenování procesu předkládáni argumentů implikuje aspekt specifického způsobu utváření textu, tedy slohového postupu či (terminologicky méně zatíženě) výstavbového principu, který se dále diferencuje podle toho, zda se argumentace realizuje v monologické či dialogické komunikační situaci. Proměněné společenské podmínky a normy vytvářející tlak na argumentační charakter textů zakládají příznačný argumentační funkční styl. V neposlední řadě lze u textů s dominantní argumentační funkcí a charakteristickou výstavbou a postupem utváření hovořit v obecném smyslu o argumentaci jako slohovém útvaru. V prag-maticko-díalektickém pojetí tento textový útvar odpovídá kritické diskusi, v českém prostředí má pak takto pojatá argumentace nejblíže k polemice. Polemika se však kryje v podstatě jen s „žánrem" argumentace proti někomu/něčemu. Jde o argumentaci s primární komunikační funkcí (záměrem) vyjádřit zdůvodněný nesouhlas s něčím nebo někým. Funkční rozsah argumentačních slohových útvarů je však mnohem širší. Protože jde ale v případě argumentace bezpochyby o specifický typ řečového jednání, můžeme ji rovněž (ve shodě s pragmaticko-dialektickou školou) považovat za tzv. komplexní mluvní akt. Na závěr bylo nutné vysvětlit některé nejasnosti a definiční překrytí pojmů argument a argumentace, dané do značné míry historicky a oborově rozdílnými úhly pohledu, potažmo popisu. Zavedení pojmu argumentace jsme dali do souvislostí s rozvojem komunikační perspektivy studia argumentu. Budeme s ní nakládat s ohledem na její výše zmíněné aspekty. S pojmem argument se pokusíme pracovat ve významu důvodu či podpory pro tvrzení,4' i když se tím možná připravíme o možnost přijmout terminologický aparát více či méně formálních logik - např. rozlišení jednoduchý / složený argument, společné či samostatné zdůvodnění (Szymanek a kol., 2003,2004) apod. Motivem pro takové pojetí argumentu je zejména opora v netermino-logickém jazykovém úzu. " Niže v textu (kap. Podmínky- vzniku argumentace) si tuto definici zpřesníme. 46 skladními jednotkami argumentačního textu, tedy textu, v němž se argu-nentuje, jsou tvrzení, nebo obecněji teze, a argumenty, neboli důvody pro vržení tezí.*6 Následující popis těchto jednotek se bude zaměřovat na y jejich textové realizace, které jsou vlastní monologické komunikační ituaci, resp. jsou společné textům monologickým i dialogickým. Dialogická komunikace má své příznačné charakteristiky, které souvisí s jejími rozdíl-íými komunikačně-kontextovými předpoklady, podmínkami i funkcemi účely). Z toho vyplývají i specifické realizační podmínky a funkce teze i argumentu v takových typech textů. Některá specifika dialogické argumen-:ace zmíníme v závěru kapitoly Podmínky vzniku argumentace. Předem je též nutno upozornit, že nás v této části týkající se jednotek a podmínek vzniku argumentace zajímají právě textové realizace jednotek, argumentace. Z toho se bude odvíjet nejprve jejich funkční popis a klasifikace (kap. III.l) a posléze určení komunikačních podmínek pro jejich realizaci v textu (kap. III.2). Tezi a argument budeme tedy pojímat jako speciální komunikační jednotky, resp. textové funkce. Jednim z dílčích závěrů této části bude pak rozlišení mezi argumentem, který budeme nazývat argumentem komunikačním, a argumentem, který označíme jako argument logický. Argument logický bude mít v textu poněkud jiné funkce, které částečně ozřejmí závěrečná část věnovaná analýze argumentace konkrétního textu, a následující popis se jej proto netyká. III.l Jednotky argumentace III.1.1 Teze Teze může být v konkrétním textu v ideálním případě vyjádřena jednou výpovědí s příslušnou a v podstatě libovolnou komunikační funkcí,4' může být implicitně přítomna ve více výpovědích (resp. ve větším významově koherentním a uceleném úseku textu) a z nich následně na základě jejich (nutného) porozumění extrahována ve formě věty anebo může odpovídat zejména v souvětných výpovědích pouze jedné větné klauzi.48 Případ, kdy 41 S terminy teze a argument jakožto jednotkami pracují Grác (1988) a Berka (1978). 47 Některá omezení, která platí pro komunikační funkce výpovědi ve vztahu k tezi, viz v sub- kapitole Determinanty uplatnění snížené míry přijatelnosti tvrzení. * Pojmům výpověď a komunikační funkce rozumím ve smyslu, jak jej uvádějí Grepl - Karlík (1998). 47 teze odpovídá jedné větné výpovědi, je poměrně častý. Někdy, zejména pokud je argumentace realizována v mluvené formě komunikace, je pouze nutné danou výpověď jednoznačněji formulovat, něco vypustit, případné dodat. Zajímavější jsou příklady teze tvořené výpovědí souvétnou; souvětím podmínkovým, patrně nejvíce problematickým v lomto ohledu, se budeme věnovat v subkapitole Determinanty uplatnění snížené míry přijatelnosti tvrzení. Teze extrahovaná z více výpovědí je příznačná v komunikátech, ve kterých se uplatňuje tzv. induktivní metoda výkladu (Čechová a kol., 1997), kdy závěr (teze) zůstává explicitně nevyjádřen; jejím příkladem mohou být např. i nadpisy v novinách.4' Taková teze tedy zpravidla shrnuje základní myšlenku celého komunikátu, nebo dokonce souboru komunikátů, a může být vyjádřena výpovědí (viz níže). To mj. zakládá určitou hierarchii tvrzení v komunikátu, a lze proto rozlišit tezi základní a teze dílčí. Tato hierar-chizace umožňuje sledovat, jak se dané dílčí teze vztahují k sobě navzájem a jakým způsobem se vztahují k tezi základní. Zpravidla totiž dílčí teze fungují k tezi základní jako argumenty. V případě, že v jednom komunikátu nějaká teze ve vztahu k tezi základní (ani zprostředkovaně) jako argument nefunguje, tedy není součástí argumentační linie (zřetězení argumentů vedoucích k podpoře teze), jedná se o tezi (potažmo argument) jiné argumentační linie. V konkrétním textu se tedy s ohledem na to nabízí možnost určení hlavní a vedlejší argumentační linie (tj. zároveň teze hlavní a teze vedlejší). Případ, kdy teze koresponduje s propozicí50 jedné větné složky (klauze) v sou-větné výpovědi, vysvitne na příkladech, které uvádí B. Švandová (1999a) se záměrem doložit rozmanité komunikační funkce výpovědí, které obsahují argument.51 Ten se podle ní může realizovat napr. v omluvě Opozdil jsem se, protože mi ujel m Týká se především publicistiky. 1 když tomu tak nebylo vždy. Novinové titulky se v průběhu 90. let značně proměnily. Dříve se název novinového článku nesnažil postihnout smysl celého sděleni jednou větou či nevětným vyjádřením, zhustil jeho ol>s.ih do nadpisu, naopak často s obsahem sdělení nekorespondoval (alespoň ne přímo), spiše se snažil vzbudit zvédavost a vybízel tak k četbě. Dnešní názvy článků podléhají požadavku na informativnost a ekonomičnost sdělení. S tím souvisí a je toho dokladem jev známý z vlastní zkušenosti, že pouhým letmým vizuálním přehlédnutím novinových stránek jsme schopni si udělat přibližnou představu o tématech, která „hýbou mediální scénou", o tom, co se děje. (Výše zmíněné se nevztahuje na bulvární tisk, kde snaha šokovat čtenáře titulkem je nadřazena korespondenci s obsahem sdělení a i minimálnímu záměru pravdivě informovat.) w Propozicí zde rozumíme konfiguraci „obsahových entit, představující myšlenkový odraz nějakého výseku skutečnosti" (Mluvnice češtiny III, s 9). S1 Švandová jako logická pojímá argument v klasickém smyslu jako formálně logicky' platné vyvození závěru z premis (argument tedy zahrnuje premisy i závěr). 4.S tutobus,51 v pobídce Uč se, a: nepropadneš, ve varováni Nechoď tam, mohlo by se i něco stát apod. Teze pak v těchto případech odpovídá první klauzi. V uvedených příkladech teze obsažené pouze v jedné větné složce výpo-'ědi je sporné mluvit o komunikačních funkcích takové teze, neboť kon-aétní komunikační funkce výpovědi je dána až souborem všech větných ;ložek (klauzí). Ani v případě, že se teze kryje s výpovědí, hovořit o její •comunikační funkci neproblematicky nelze. Komunikační funkce je totiž Drimárně spojována s výpovědí jakožto základní jednotkou komunikace, teze spíše odpovídá obsahové propozici věty. Protože nám však při našem popisu jde o argumenty a teze realizované v konkrétním textu, v komunikátu, ie nepochybné, že komunikační funkce výpovědi bude hrát pro posouzení fungování teze či argumentu v textu nezanedbatelnou roli." Zřetelné to bude v případě, že se teze bude krýt s výpovědi. Ale i pokud se podíváme blíže na výše uvedené příklady souvětných výpovědí, lze vysledovat, že jednotlivé větné složky (klauze) výpovědi hrají pro přisouzení komunikační funkce různou roli. V případě omluvy Opozdil jsem se, protože mi nejel autobus determinuje komunikační funkci výpovědi druhá větná složka, v pobídce Uč se, ať nepropadneš a ve varování Nechoďtam, mohlo by se ti něco stát zase první klauze (teze) určuje jakousi funkční oblast (jako samostatná výpověď může mít Nechoď tam potenciálně funkci zákazu, příkazu, varování, rady apod.; v případě Uč se je tomu obdobné) a argument zde specifikuje kontext, a tudíž i celkovou komunikační funkci. Z toho plyne, že i v těchto případech bude komunikační funkce, resp. potenciální komunikační funkce větné složky kryjící se s tezí či argumentem vždy v pozadí patrná. Navíc se zdá, že zejména argument zde hraje určující roli (viz níže). V našem komunikačním pohledu na argumentaci se však ve výpovědi či její části stýkají s komunikační funkcí ještě jiné funkce. Takové funkce nazveme funkcemi argumentačními. Teze je totiž ve vztahu k argumentu argumentační funkcí výpovědi, resp. části výpovědi. Stejně tak je takovou funkcí výpovědi (resp. její části) tentokrát ve vztahu k tezi argument. V případě, že teze není v textu explicitně vyjádřena, může být extrahována z více výpovědí. Tuto extrakci provádí recipient (včetně analytika textu) na základě porozumění danému komunikátu (mj. všem jeho argumentům a dílčím tezím) zpravidla pouze jako myšlenkovou operaci (podobnou těm vyjmenovaným u pragmaticko-dialektického pojetí), avšak může ji explikovat ve formě věty, která tak získává argumentační funkci teze. Potenciální určení její komunikační funkce odpovídá výslednici komunikačních funkcí více 52 Z komunikačního pohledu, který se zde snažíme prezentovat, je případ omluvy z hlediska hodnocení, zda vůbec jde o argument, poněkud složitější - viz dále. " lak ještě uvidíme, do značné miry ovlivni i to, zda se vůbec ve výpovědi argumentační funkce (tj. teze a argument) realizují. 49 méně subjektivně (u analytika však co možná nejvíce objektivně) vybraných relevantních výpovědí. Zdá se tedy, že komunikační funkce základní teze celého textu, ať už explicitně vyjádřená či následně extrahovaná ve formě výpovědi, bude hrát určitou roli i při stanovení funkce celého textu. V případě, že je funkcí (základní) teze nesouhlasit s nějakou myšlenkou (ta může být tezí i argumentem) j mého komunikátu, myšlenkového směru, obecněji nějakého diskurzu (resp. diskurzivní formace - Foucault, 2002), lze tuto tezi vzhledem k této myšlence (tezi) a jejím argumentům označit za anti-tezi. Ve vztahu k argumentům, které ji podporují, však o ní budeme hovořit jako o tezi. Například v psané polemice se nejprve vyjádří jedna a více antitezí, které jsou poté jako teze zdůvodňovány, nebo se zdůvodní nepřijatelnost teze či tezí (argumentu/-ů) protivníka a dospěje se ve vztahu k nim k antitezí. Obsahem teze z psychologického hlediska, resp. hlediska způsobu nabytí, mohou být názory, postoje, přesvědčení, hodnocení etická i estetická, vědomosti, domněnky, fakta apod. Předmětem úvahy v této části není mezi nimi lišit, klasifikovat je či hierarchizovat, i když se dá předpokládat, že dané obsahové entity teze budou do určité (ne-li značné) míry ovlivňovat zainteresovanost mluvčích a tím i způsob, průběh, ale i etiku jejich argumentace. Obecně budeme tedy jako funkční a strukturní jednotku argumentace vnímat tezi, popř. též antitezí. III.1.2 Argument Argument ve významu důvodu či podpory pro tvrzení teze se může stejně jako teze krýt s jednou výpovědí (a to i výpovědí souvětnou - viz problematika příčinných souvětí níže v textu), její částí či být extrahován ze souboru více výpovědí (významově uceleného úseku textu, nebo dokonce celého komunikátu). Podobně jako u teze tedy lze více dílčích argumentů zobecnit na jeden shrnující argument. Jak už bylo uvedeno výše, argument je ve vztahu k tezi funkcí výpovědi či jedné její Idauze. Vztahuje se k tezi tím, že uvádí obecně důvod pro její platnost. Příklady z praxe (viz příklad z tisku níže) však ukazují, že funkce argumentu vzhledem k tezi si zaslouží jemnější rozlišení. Navíc se pravděpodobně bude v konkrétním komunikátu lišit funkce argumentu vzhledem k tezi dílčí a tezi základní, případně i k antitezi. Počet těchto argumentačních funkcí nelze patrně stanovit zcela definitivně. My jsme se pokusili na podkladě excerpce argumentů z různorodých textů zejména z tisku rozlišit alespoň několik základních funkčních typů.54 Nutno předem také dodat, že M Autor práce excerpoval jednoduché argumenty (především tzv. řečnické argumenty) zejména z textu uveřejňovaných na internetových stránkách Českého rozhlasu, zpočátku spiše tato funkce se bude ještě zřetelněji než v případě teze prolínat s funkcí komunikační. Ta se sice vztahuje k celé výpovědi, avšak na příkladech uvedených v-ýše bylo patrné, že „argumentová" část výpovědi (tedy ta klauze, j ež se kryje s argumentem) významně determinuje či specifikuje komunikační funkci celé výpovědi. Zpravidla totiž zcela doplňuje či alespoň zpřesňuje komunikační kontext, nutný pro určení komunikační funkce. Stejně tak bude mít výpověď (ať už explicitně vyjádřená či extrahovaná zobecněním z více výpovědí) s funkcí argumentu k základní tezi textu důležitou úlohu při specifikaci komunikační funkce celého komunikátu. III. 1.2.1 Funkční klasifikace argumentů Z hlediska funkce můžeme tedy rozlišovat: A. argument-doklad Jedná se o argument, který tezi dokládá poukazem na skutečnost reálného světa, na nějaký objektivní fakt. Zde se nabízí připomenout Toulminův termín backings, ten je však patrně trochu užší, jeho funkcí je především být oporou pro warrant. V našem pojetí je argument-doklad obecnější, zahrnuje například argumenty autoritou, ale patří sem i tzv. deduktivní argumenty (termín viz např. Weston, 1992), tj. logicky platné argumenty, u nichž, jak uvádí Švandová (1999b), „logická platnost ... je vždy jen jazykovou pře-formulací faktické informace" (s. 138). Za argument-doklad bychom je proto patrně považovali jen tehdy, je-li potvrzena pravdivost jejich premis (potažmo tedy i závěru). Poněkud sporným příkladem může být disjunktivní sylogismus, který na jiném místě uvádí rovněž Švandová (1999a). Enthý-méma To já ne, to Jirka transformuje na logicky platnou formu takto (komunikační argument je zde podtržen): 1. Udělal jsem to já, nebo Jirka. 2. f á jsem to neudělal. Proto to udělal Jirka. ze studijních důvodů pouze jako praktické cvičeni identifikace argumentů v textu, teprve posléze i s ohledem na funkční rozlišení argumentů. Představena funkční klasifikace se tak zčásti opírá o nepříliš systematickou excerpci (a patrné ne ani dostatečně rozsáhlou) a zcasti je navíc intuitívni. Slouží zde však jako důležité (doufejme inspirační) východisko a opora pro zevrubnější výzkum (bude tedy nutně podléhat dalším zpřesněním a doplněním). |eji opodstatnění částečně dokládá analýza úryvku z lísku a následující kapitola. 50 51 Je nasnadě, že první premisa disjunktivního sylogismu může být tvrzena pouze za určitých komunikačních podmínek, tj. v situaci, kdy je vyloučena jiná příčina (původce) a jde o spor, kdo je původcem toho, že předmětná skutečnost nastala (tím je zaručena pravdivost premisy). Pak o argument--doklad půjde. V případě, že původcem mohou být i jiné příčiny (tj. u první premisy tak není zaručena pravdivost, resp. musela by být rozšířena ještě 0 jiného /neznámého/ původce děje), dané enthýméma nemůžeme transformovat na disjunktivní sylogismus (nejsme totiž schopni zformulovat třetí premisu). Podtržený argument pak má jinou funkci a teze platí jen s určitou mírou pravděpodobnosti (viz níže další funkční typ). Primárním znakem argumentu-dokladu je funkce faktického doložení teze v textu. Charakteristickým případem může být matematický či logický důkaz, resp. většina empirických důkazů přírodních věd. B. argument - důvod pro tvrzení teze Argument v tomto případě nepředkládá skutečný důvod či příčinu uskutečnění faktu v tezi, jak by mohlo pojmenování naznačovat, ale důvod pro tvrzení této teze. Takovou tezí se navíc nekonstatují fakta, za která produktor textu ručí např. svědectvím nebo je schopen je doložit poukazem na fakta reálného světa, ale spíše hypotetická tvrzení (např. V následujících dnech dojde patrně k rozvodnění některých řek v jižních Cechách), postoje (př. Rád bych ještě letos navštívil Paříž), názory (př. Poslední film Larse von Trieraje špatný; Ten má určitě peněz!) apod.55 Uveďme si příklad souvétné výpovědi, v níž je obsažen k příslušné tezi 1 argument: Ten musí mít dost peněz, když jezdí denně autem. Tezí je zde první klauze (resp. její propozice - musí mít dost peněz), argumentem pak propozice klauze druhé (jezdí denně autem). Pokud přistoupíme na to, že mezi propozicemi existuje obvyklá obsahová souvislost, jak se zpravidla definuje příčinný vztah v širším smyslu mezi dvěma větami (viz např. Karlík, 1995), „příčinou" dennodenní jízdy autem bude dostatek peněz. Argument (denní jízda autem) jakožto důvod pro tvrzení je zde tedy následkem skutečnosti uváděné v tezi. Důvod pro tvrzeni (argument) se s reálnou příčinou--důvodem faktu uvedeného v tezi nekryje. Lze to schematicky znázornit takto: ss V této části práce nechceme striktně rozlišovat mezi hypotézami, postoji a názory, popř. ještě přesvědčeními. Je nasnadě, že se z velké části budou překrývat (a to zejména názory a postoje hodnotící), uvedené příklady však - domnívám se - naznačují jisté rozdíly. Hranice mezi nimi do určité míry osvětlí příští kapitola. 52 T (= reálná příčina), když ARG (= reálný následek) < tomuto příkladu se vrátime ještě později (v podkap. NI.2.2.2), abychom ijasnili, proč v naší klasifikaci nejsou zahrnuty logikou tradičně popisované rgumenty o příčině (viz např. Švandová, 1999b). Mezi tento funkční typ bychom dále zařadili většinu argumentů z analo-3C argumenty příkladem, výše uvedený příklad enthýméma realizovaného ' komunikační situaci, kdy první premisa má pouze pravděpodobnou plat lost, a řadu dalších. 2. argument - důsledek / následek vrgumenty, jež ve své propozici uvádějí důsledek či následek uskutečnění evu tvrzeného v tezi, jsou zpravidla podpořeny teze, jejichž záměrem je >vlivnit budoucí jednání adresáta. Mluvčí se tedy pomocí těchto argu-Tientů snaží adresáta spíše přimět ke změně stavu světa než argumentovat :>ro platnost teze, resp. pro své přesvědčení o platnosti teze. Podmínkovým íouvětím, v nichž se často realizují, se říká pragmatické kondicionály (Grepl -. neznámé informace s platností hypotetickou, i. postoje, i. apelatívni komunikační funkce.60 ' Apelatívni neboli výzvová funkce je příznačná pro direktivní výpovědi (viz Grepl - Karlík. 9-98). 60 61 Jednotlivé signály snížené míry přijatelnosti se pochopitelně v konkrétní výpovědi mohou kombinovat. III.2.2.1 Neznámá informace s platností faktu Ve slovním spojení neznámá informace je implikována mimo jiné kategorie novosti, kterou s tezí spojuje Grác (1988). Nutno úvodem též dodat, že kategorie neznámosti/novosti informace představuje prvotní předpoklad proto, aby vůbec požadavek (v monologických textech pak jeho anticipace) na předložení argumentu mohl vzniknout, a to v podstatě u všech výpovědí, v nichž se realizují i ostatní typy signálů snížené míry přijatelnosti. V tomto případě se v tezi tvrdí nějaké faktické skutečnosti a pochybnost o tezi (a potažmo její spornost) pro příjemce sdělení je dána novostí/neznámostí informace obsažené v tezi. Opírá se přitom o přirozenou nedůvěru lidské individuality v novou / neznámou informaci. Toto však samo o sobě nestačí. Jedním z doplňkových a zpravidla nutných pragmatických předpokladů pro realizaci snížené míry přijatelnosti u těchto tvrzení je, že předkládaná informace je v rozporu s dosavadní subjektivní představou příjemce sdělení o stavu světa (tj. tvrzení faktu je pro něj překvapivé a vzbuzuje nedůvěru). Jiným z nutných (doplňkových) pragmatických předpokladů může být pochybnost příjemce sdělení o kompetentnosti61 mluvčího tvrdit neznámý fakt (příklady viz níže). V dialogických textech je pochybnost o tvrzení neznámého faktu na základě těchto pragmatických předpokladů zpravidla verbálně (otázkou Jak to víš?, příp. Proč si to myslíš? - nezaregistruje-li adresát, že jde o konstatování faktu) či nonverbálně signalizována. V monologických komunikačních situacích jsou pak mluvčím všechny tyto (a patrně i další) pragmatické aspekty (neznámost, potenciální rozpor s představou příjemce, kompetent-nost k tvrzení teze) zváženy, a v případě, že je možno některý z nich či jejich kombinaci očekávat, předloží se pro tezi argument. Příznačné pro tvrzení neznámého faktu v monologické situaci tedy je, že pochybnost příjemce sdělení o tvrzeni je mluvčím na základě takových předpokladů anticipována, a tedy určována s ohledem k příjemci sdělení; produktorovi je informace známa a předkládá ji jako fakt. *' Kompetentnost zde chápeme v poměrně širokém smyslu, nejde zdaleka jen o odbornou způsobilost mluvčího, ale i o to, zda za fakt může ručit smyslovým svědectvím, mít přístup ke zdroji takové faktické informace apod. (jako např v komunikační situaci, kdy dítě vzdělávané v současných poměrech poučuje své rodiče/prarodiče o tom, že homosexuální orientace je vrozená a nelze ji léčit. Patrně u nich mj. vzbudí pochybnost a vyvolá otázku, jak to může vědět). Movost či neznámost faktu může být ve vědeckém diskurzu absolutní vztahu k současnému poznání), v nevědeckém diskurzu je pak relativ-vzhledem k příjemci sdělení. V případě vědeckého textu sděluje mluvčí )zatím objektivně neznámou skutečnost či fakt (např. prezentace objevu), iležité proto rovněž je, aby se sdělovaný fakt shodoval se skutečností. )řípadě, že skutečnosti neodpovídá, je sice spornost (zde spíše neplatnost) ;ového tvrzení dána a priori objektivně (nejdeo fakt!), závisí však vždy na íjemci sdělení, zda spornost tvrzení rozpozná a pochybnost o tvrzení de explikována (tj. bude vyjádřen nesouhlas) či nikoli (viz níže Dialo-:ká komunikační situace). V tvrzení neznámého faktu můžeme dále lišit dvě základní situace. V první lích mluvčí vypovídá o nějakém biografickém faktu, jehož byl aktivním astníkem - tzn. tvrdí něco v 1. osobě singuláru, případně plurálu (zahr-ije-li „my" i mluvčího). Např. Přišel jsem pozdě na vyučování; Pracuji teď i diplomové práci; Byl jsem vybrán do užšího kola kandidátů; Včera jsme ii na výletě; O svátcích máme otevřeno do 18 hod. atp. (ne však Hráli jsme tra s Kanadou, kdy je míněno, že hráli naši reprezentanti). V takovém pří-idě může vzniknout pochybnost o tvrzení, tedy požadavek na argument, íložení teze, jen pokud u příjemců sdělení existuje nedůvěra k mluvčímu apř. předpoklad, že nemluví pravdu) nebo není-li tato skutečnost na prv-i pohled zřejmá či ověřitelná (např. Chovám doma hady); do značné míry i pochopitelně ovlivňuje víájemná znalost komunikantů. V takovém pří-idě pochybnosti však adresát zpravidla do určité míry narušuje kooperační lincip," což může mluvčí vnímat negativně. Mluvčí totiž je (resp. měl by fi) jakousi zárukou sdělovaného. V případech tvrzení biografického faktu ik zpravidla nebývají naplněny výše uvedene nutné (doplňkové) pragma-cké předpoklady pro vznik pochybnosti o tezi - tj. rozpor s představou iresáta a zejména kompetentnost mluvčího taková fakta tvrdit. Druhou základní situací ie případ, kdy mluvčí konstatuje nějaký pro něj »ámý fakt o někom/něčem, který je (může být) neznámý pro adresáty - formálně je vyjádřen ve 2 a 3. osobě singuláru i plurálu. Může jít o výroky ■"pu: Karel jel do Prahy; Předměty různé hmotnosti padají na zem stejně rychle j>. V prvním příkladu se potenciálně realizovaná pochybnost o tezi bude 'kat především jistoty tvrzení a kompetentnosti mluvčího tezi tvrdit -;n. může být vznesena pochybnost otázkou Jak to víš? -, v druhém pří- Jedná se o termín H. P. Grjci (1975), determinovaný (jak už uvedeno v předchozí části) vřimi konverzačními maximami: kvantity, kvality, relevance a způsobu. Tyto maximy fun-M)í jako racionální předpoklady Fro úspěšný dialog (komunikaci). Vyvstane-li neodůvodněné jchvbnost o porušení některé z nich (v našem případě icvality, zahrnující mi. apel Buď prav-hry), lze to rovněž považovat za porušení tohoto principu. V našem případě tedy apriorní medůvodný předpoklad, že mluvčí lže, takovým porušením je. £2 63 kládě může být krom pochybnosti o kompetentnosti vyvolána spornost teze i rozporem s dosavadní představou příjemce (tzn. informace obsažená v tezi je překvapivá a může následovat navíc otázka typu: Proč tomu tak je?, resp. Proč si to myslíš?). I v prvním případě může příjemce sdělení považovat tezi za spornou z důvodu, že neodpovídá jeho dosavadní představě, a dožadovat se argumentu. V zásadě se tedy tyto příklady v tomto ohledu neliší. Zpravidla jediným přímým argumentem, který je v obou případech účinný (tzn. sníží spornost teze), je argument-doklad, napr dovoláním se svědectví, poukazem na vědecké důkazy, vlastní smyslovou zkušenost, odvoláním se na kompetentní autoritu apod.63 V prvním příkladě třeba argument Říkal mi to jeho bratr, pro tezi Předměty různé hmotnosti padají na zem stejně rychle argumenty jako Učili jsme se o tom přece už na základní škole, ...jak dokázal již Galileo Galilei apod. V podstatě se zde dokládá, že tvrzené odpovídá skutečnosti. V případě tvrzení nějakého dosud neznámého vědeckého faktu, objevu, se uvádí pro takové tvrzení důkaz z empirického pozorování, výzkumu - tedy opět argument-doklad. V případě, že za takovým tvrzením následuje vysvětlení příčiny či důvodu uváděné skutečnosti (1. Přišel jsem pozdě, protože jsem zaspal: 2. Karel jel do Prahy, protože mu to nařídili v zaměstnání: 3. Předměty různé hmotnosti padají na zem stejně rychle, protože hmotnost tělesa nemá vliv na rychlost, s kterou je toto těleso přitahováno), jde zejména u prvních dvou příkladů ve většině komunikačních situací pouze o vysvětlení a doplnění informace a o argument se nejedná, protože spornost tvrzení zde není nijak snížena. Nicméně si lze představit komunikační situace, ve kterých bychom tyto vedlejší věty příčinné za argument považovali; řadili bychom je k argumen-tům-dokladům. V dialogu by tyto situace patrně měly společné to, že příslušná teze je předmětem nesouhlasu nebo je sporná a uvedené zdůvodnění by se např. dovolávalo faktu, který je známý i pochybujícímu. Př. A: Přišel jsem pozdě. B: Jak jsi mohl přijít pozdě? A: Přišel jsem pozdě, protože jsem přece zaspal. I v monologickém textu si pro takové souvětné výpovědi lze představit komunikační situace, že mluvčí předjímá u adresáta pochybnost (o tezi), která je dána rozporem s dosavadní představou adresáta o skutečnosti tvrzené v tezi, a předloží proto pro ni argument (kryjící se zde s vedlejší větou). U prvních dvou příkladů tomu bude patrně zřídka; v příkladě 3 to bude častější, protože jde o tvrzení obecnějšího rázu, mluvčí za něj zpravidla neručí osobně (není-li " Toto tvrzení si může dovolit být takto kategorické, neboť argument-doklad je funkčné defi nován jako faktické doloženi teze. ileo Galilei), a musí proto předložit argument jakožto jinou záruku. Obdob-n způsobem je nutno posuzovat veškeré příčinné vztahy v širším smyslu min Karlík, 1997), tedy i věty účelové (jak odkazujeme v předchozí části), ch přítomnost v textu v žádném případě automaticky nezakládá argument, e tedy vidět, že t monologické komunikační situaci (tj. i v monologické ti dialogu) může být v takových případech velmi nesnadné zjistit, zda uvčí sníženou míru přijatelnosti předjímá a následně předkládá argu--nt, nebo jen vysvětluje příčinu/důvod/motiv, proč něco nastalo či itává, event. nastane. Zpravidla může napomoci v rozlišení mezi vysvětím a argumentem širší komunikační kontext - jak dále ukážeme, jistým azatelem mohou být komunikační funkce a komunikační podmínky ichž se realizují. Ostatně i prostá vysvětlení mohou mít v textu, ve kterém argumentuje, svou argumentační funkci. Jak už naznačila výše uvedená íkční klasifikace argumentů, mohou podporovat tezi zprostředkovaně. ■2.2.2 Neznámá informace s platností hypotetickou >řípadě, že je spornost teze či pochybnost o ní dána její hypotetičností, vá navíc oproti předchozímu typu signalizována samotným mluvčím, uvčí v takových výpovědích vyjadřuje míru jistoty, s jakou propozice "zení platí vzhledem ke skutečnému světu. Opět zde můžeme lišit hypo-ičnost v objektivní měřítku (tj. tvrzení vědeckých hypotéz) a hypotetič-■st subjektivní (oproti předchozí potenciálně ověřitelnou). Mluvčí může ivpotetických tvrzeních dále vyjadřovat domněnku vlastní (a to o sobě či lěkom/něčem jiném), anebo domněnku někoho jiného, tj. cizí mínění, dy půjde tedy o jakýsi předpoklad o stavu světa. Tímto se zároveň říká, ani míra jistoty mluvčího o platnosti teze nebude nikdy úplná (oproti iře jistoty jeho přesvědčení). V našem pojetí hypotetických tvrzení je však zahrnuta nejen míra jistoty, akou propozice tvrzení platí vzhledem ke skutečnému světu, ale i mira toty přesvědčení mluvčího o platnosti propozice. Snadno odlišit je půjde i v případě zprostředkování cizího mínění či názoru. Potenciál prostředků, niž tyto aspekty hypotetického tvrzení mluvčí vyjadřuje, je navíc s jem-mi nuancemi podobný. Zpravidla jimi jsou modálni částice (asi, snad, lítě, pravděpodobně..?), slovesa vyjadřující subjektivní i objektivní míru toty mluvčího ohledně sdělovaného propozičního obsahu anebo v případě jádření cizího mínění popisující míru jistoty {myslet si, domnívat se, věřit, 'dat, zdát se, pochybovat, doufat a mnoho dalších), dále modálni slovesa usef, mociM, podmiňovací způsob sloves, vyjádření ve futuru a další. Tedy pouze ta modálni slovesa, která vyjadřují stupeň j istoty tvrzení. 64 65 V podstatě se námi vymezená kategorie tvrzení s hypotetickou platností překrývá s tím, co se v lingvistice popisuje prostřednictvím postojů jistot-němodalitních, tzv. epistemických, kdy „mluvčí sděluje (o)65 vždy s různou mírou přesvědčení (jistoty) o jeho platnosti (pravdivosti)..." (Grepl - Karlík, 1998, s. 480), a kam je řazeno rovněž vyjadřování cizího mínění (Grepl -Karlík, tamtéž, s. 485). Podstatné je v tomto typu signálu snížené míry přijatelnosti teze to, že modalizovaným tvrzením mluvčí sám signalizuje adresátovi pochybnost či spornost a je tak motivován, aby pro danou hypotézu předložil argument. Pragmatické předpoklady, uváděné u tvrzení neznámé skutečnosti s platností faktu jako nutné pro realizaci spornosti teze či pochybnost o ní, zde nezbytnými nejsou - snížená míra přijatelnosti je v tezi signalizována zpravidla formálními prostředky. Jak vyplývá z výše uvedeného, do našeho pojetí hypotetických tvrzení zahrnujeme i případy vyjádření plné jistoty přesvědčení. Není-li však signalizována zvláštními formálními prostředky, které by ji odlišily od prostého konstatování faktu - např. Petr se rozvedl (x Petr se zcela jistě rozvedl), představují do určité míry hraniční oblast mezi těmito typy vypovídání o skutečnosti (tedy konstatováním a vyjádřením epistemického postoje). Pokud je plná jistota přesvědčení specificky signalizována (např. Petr se stoprocentně rozvedl), je situace zřejmější - prostředkem, který napomůže rozlišení, zda jde o hypotetické tvrzení či konstatování faktu, se může stát právě funkce předloženého argumentu vzhledem k tezi. Pokud je tvrzení Petr se stoprocentně rozvedl zdůvodněno např. Nevšimli jste si? Neměl snubní prsten!, opírá se takový argument-doklad ještě o jakýsi typ konvenčně přijímaného vztahu založeného na víře v souvislost mezi jevem přestat nosit snubní prsten a jevem rozvést se a jde o zdůvodnění hypotézy jen s určitou mírou pravděpodobnosti. Takový argument jsme si výše pojmenovali jako argument - důvod pro (hypotetické) tvrzení. V případě, že je stejné tvrzení míněno jako konstatování faktu, který je adresátům neznámý, případnou nejistotu příjemců sdělení může mluvčí rozptýlit argumentem-dokladem, který ho dostatečně dokládá, případně je osobní zárukou - jde zpravidla o očité či jiné smyslové „svědectví", např. Vždyť jsem byl u jeho rozvodového stání, Včera jsem s ním mluvil apod. Nutno dodat, že v případě mluvených projevů je zpravidla signifikantním prostředkem odlišení konstatování a hypotetického tvrzení intonace a větný prízvuk. Vždy může rozpoznání napomoci komunikační kontext, předložený argument jej pak obvykle upřesní. Často se v doložení hypotézy argumentem opíráme o nevyřčený, implicitně přítomný, zpravidla pouze na společenských konvencích či dohodě založený „kauzální" vztah - sémanticky danou souvislost mezi propozicí " Míněn propoziční obsah. ádřenou v hypotetickém tvrzení a propozicí argumentu (zde odkazuji na stotelovský pojem topos v teorii Anscombreho a Ducrota pojednané výše extu; Karlík, 1995, s. 27 hovoří o „obvyklé obsahové souvislosti" mezi ěma jevy/stavy). Takový implicitně podložený „kauzální" vztah jistotu potetické teze nezaručí, avšak podpoří její pravděpodobnou platnost. Za typický příklad tvrzení s hypotetickou platností, která jsou zároveň plněna odpovídajícím argumentem - důvodem pro tvrzení, považujeme uvétí, která jsou v naších mluvnicích popisována jako souvětí důvodová, ipř. již výše uvedené Musí mít dost peněz, když jezdí denně autem. Ta jsou ecifická tím, že „se z následku usuzuje na příčinu (důvod)" (Příruční mluv-:e češtiny, s. 353). Věta vedlejší zde (oproti souvětím příčinným v užším íyslu, se kterými má společné spojkové výrazy) vyjadřuje reálnou skuteč-ist, která nastala, případně ještě trvá, a tato skutečnost je následkem děje stavu vyjádřeného hypotetickým tvrzením (domněnkou) ve větě hlavní, kud se opřeme o popis souvětí příčinných v širším smyslu pomocí p a q, e p značí jev kauzuiící / motivující a q jev kauzovaný/ motivovaný (Karlík, 95), lze důvodové souvětí schematicky zapsat takto: mod p, protože66 q. ičemž mod67 zde značí postoj jistotní modality, který je pro důvodová uvětí charakteristický (srov. pozn. č. 68). héma příčinných souvětí je naproti tomu takovéto: q, protože p. v nich je pochopitelně možné vyjádření různé jistotní modality první )žky (v tomto případě kryjící se s q), čímž mluvčí naznačuje hypotetičnost domnělou platnost děje či stavu vyjádřeného v hlavní větě. Tím je dána )chybnost o tom, zda tento děj či stav nastal. Předložený argument, který le odpovídá formálně-syntakticky větě vedlejší (a zakládá tak vznik teze), je dnak důvodem pro hypotetické tvrzení a jednak obsahová propozice argu-entu představuje reálný důvod či příčinu děje nebo stavu vyjádřeného v tvr-ní (tj. kryje se s p). Př. Dost možná, že mu nebylo dobře, protože ty třešně zapí-' mlékem. Není-li u souvětí příčinných v užším smyslu přítomen v hlavní tě postoj jistotní modality (a dodejme, že může být signalizován např. jen idoucím časem - Nebude mu dobře, protože... - nebo příznakovým pořád Na místě protože lze doplnit rovněž spojkové výrazy: že, když. jestliže. Zde se nabízi srovnáni s Toulminovým pojmem qualifier (Q), jde v podstatě o totéž - vyjádří míry jistoty, do jaké platí závěr/ tvrzení (claim, conclusion - C). 67 kem slov, event. pouze větným přízvukem či intonací - Tomu dobře nebylo, protože... apod.), pak vedlejší věta příčinná zpravidla neni argumentem; pouze propozici věty hlavní vysvětluje.68 Totéž, jak se domníváme, platí pro souvětí následková/důsledková. Příklady komunikačních situací, ve kterých má vedlejší věta příčinná funkci argumentu, jsme uváděli výše. Signalizace hypotetičnosti nějakého tvrzení se přímo nabízí v případě vyjadřování kondicionálu, neboť kondicionál „vyjadřuje jako základní význam nereálnost obsahu slovesa" (Příruční mluvnice češtiny, s. 321), potažmo tedy i celé výpovědi. S ohledem na to, že nám v tuto chvíli jde o sníženou míru přijatelnosti zakládající nutnost předloženi argumentu pro vzniklou tezi, však bude v případě kondicionálu záviset na konkrétním komunikačním užití tímto způsobem modalizované výpovědi. Navíc se zdá, že z našeho hlediska nebude ani nutné lišit mezi kondicionálem minulým a přítomným. Srovnejme tyto výpovědi Na tu oslavu by Petr přišel x Na tu oslavu by byl Petr přišel - v prvním případě lze rozlišit dvě komunikační situace: sděluje se buď, že „oslava teprve proběhne a Petr přijde za určitých podmínek", anebo v hovorovém jazyce rovněž, že „Oslava již proběhla a Petr na ní nepřišel, ale za splnění určitých podmínek mohl přijít"; v případě kondicionálu minulého je signalizována pouze tato druhá komunikační situace. Obě tato hypotetická tvrzení mohou být tvrzena s různou mírou jistoty. Ta je ale pro příjemce sdělení bez předloženi argumentu neznámá. Ke snížení míry nejistoty tak může mluvčí poskytnout argumenty, které zároveň odhalí, M Zde prezentované rozlišení souvětí důvodových a příčinných v užším smyslu opírající se o prá:e P. Karlíka (Karlík in PMČ, 1995; Grepl - Karlík. 1998) představuje pouze jednu ze dvou možných interpretací Karlíkova výkladu. Ten lotiž není úplné jednoznačný. Příslovečné určení příčiny v užším smyslu a určeni důvodu liší na zaklade dvou kritérii. Na prvné uvedené se ptáme otázkou .proč II z jaké příčiny, z jakého důvodu se něco stalo!" a „označuje okolnost kauzující / motivující (p)", naproti tomu na druhé jmenované se ptáme otázkou .proč II z jakého důvodu se domníváš (myslíš), ie ...!' a „označuje okolnost kau/ovanou/motivovanou (q)". Nejednoznačnost kritérií vyplyne právě na uvedeném přikladu {Dost motná ie mu nebylo dobře, protože ty třesně zapíjel mlékem) - na vedlejší větu se ptáme otázkou Proč se domníváš, ie ale zároveň věta vedlejší vyjadřuje okolnost kauzujlcí/motivující (p). Ke kterému typu ji tedy na zaklade těchto kritérií přiřadit? V textu uvedená interpretace se řídila kritériem druhým, lze si ale představit řešení, kde určujícím hlediskem by byl typ kladené otázky. Souvětí bychom pak považovali za důvodové. Je nepochybné, že mezí oběma typy souvětí (resp. typy příslovečných určeni příčinných v širším smyslu) dostatečné rozdíly existují, a proto s jejich rozlišením souhlasíme. )e ale otázka, jestli tak budeme činit na základě kritéria řekněme lopickéhn (tj podle toho, zda vedlejší věta obsahuje p, nebo ij), anebo z hlediska, které bychom mohli označit jako pragmatické (tj. podle typu otázky, jak se na vedlejší větu ptáme, resp. podle přítomnosti / nepřítomnosti epistemické modality ve větě hlavní). kou mírou jistoty danou výpověď tvrdi - např. argument Nedávno nám ze říkal, že přijít chce pro (relativně) velkou míru jistoty nebo argument nižší míru pravděpodobnosti nastání tvrzené skutečnosti Zpravidla se 'obných oslav účastní. ' obou případech je pak implikována určitá podmínka, která odstraní, y odstranila překážku bránící Petrovi přijít - ta může zůstat nevyřčena, >o je explikována doplněním vedlejší věty podmínkové. Taková vedlejší Imínková věta by pak udávala okolnostní podmínku (např. . ...pokud ho veme. kdybychom ho /byli/pozvali atp.), za níž skutečnost obsažená v tezi tane, či by nastala. Ta však primárně nesnižuje pochybnost o tvrzení >o jeho spornost. (V našem pojetí proto ve většině případů nebudou fun-rat jako přímý komunikační argument.) Zpravidla pouze podpoří pravdé-iobnost hypotézy poukazem, že skutečnost v ní obsažená obvykle nastává splnění propozice obsažené v takové podmínce. S tím souvisejí podmín-ié vztahy mezi dvěma větami, které však mají z hlediska argumentace specifika. Jejich interpretace záleží více na konkrétním komunikačním tí; zmíníme je níže v textu. .2.2.3 Postoje hodnotící, preferenční a emocionální tím typem vyjádření, který může zakládat spornost tvrzení či pochybnost ěm (tedy vznik potenciální teze), jsou postoje hodnotící, preferenční, emo-nální.6* U nich je snížena míra přijatelnosti pro adresáta dána subjektivi-i vyjádření mluvčího, tj. že mluvčí sděluje svůj pohled na svět, názor. A ten tže být pro adresáta primárně nepřijatelný či sporný; mluvčí se adresáta lží zpravidla přesvědčit o svém postoji k danému jevu, ne o tom, že tomu : objektivně je. V monologických textech bude tedy hrát důležitou roli j předložení argumentu pragmatický předpoklad mluvčího o nedůvěře resáta v subjektivní tvrzení či o jeho nesouhlasu s ním. listotněmodalitní postoj jsme vyčlenili mezi hypotetická tvrzení z toho vodu, že mluvčí jím sám sděluje míru vlastní (popř. též absolutní) nejis-y či jistoty o tom, zda jev (ne-)nastal, (ne-)nastává či (ne-)nastane. Je pochybné, že i u postojů hodnotících, preferenčních a emocionálních Jže být signalizována míra jistoty, s jakou mluvčí daný postoj prezentuje, dobná překrytí signálů snížené přijatelnosti tvrzení jsou pro komunikaci irozeným jazykem zcela obvyklá. Naším záměrem je pouze ukázat jazy->vé prostředky, kterými může být snížená míra přijatelnosti tvrzení malizována, a eventuálně jaký funkční typ argumentu se k tezi váže. lá se opodstatněné tvrdit, že právě signalizace snížené míry přijatel- V rozlišení postojů se opírám o klasifikaci M. Grepla (in PMČ, resp in Grepi. - Karlík, 1998). 69 nosli teze nám může výrazně napomoci pro rozpoznání argumentů při analýze konkrétního textu. a) postoje preferenční Pro postoje preferenční, jejichž společný rys „je možné velmi obecné charakterizovat jako 'mít/nemít zájem' na uskutečněni záměrů (cílů, intencí), s jakými jsou výpovědi produkovány" (Grepl - Karlík, 1998, s. 487), jsou charakteristické predikátory typu chci (chtěl bych), rád bych apod. S ohledem na cíl, který zde sledujeme, bude nutné lišit případy, kdy je toto uskutečnění záměru podmíněno nárokem mluvčího na činnost adresáta, tj. kdy mluvčí explicitně či implicitně po adresátovi/-ech žádá, aby něco uskutečnil/-i (Rád bych, abys k nám v sobotu přišel - tj. Přijď) nebo záměr umožnil/-i (Rád bych k vám v sobotu přišel na návštěvu - tj. např. Pozvěte mě), a případy ostatní, kdy uskutečnění na činnosti či vůli adresáta nezávisí (Rád bych tam v sobotu zašel7"). V případě nároku na činnost adresáta vyjadřuje preference mluvčího nepřímo výzvovou (apelatívni) funkci. Pokud bude mluvčí v těchto typech výpovědí spíše zdůvodňovat svou preferenci (Rád bych, abys k nám v sobotu přišel. Už isme se dlouho neviděli), půjde o komunikační funkci přání. Bude-li však mluvčí svou výpověďvnímat více jako apel, zpravidla jej podpoří argumentem, který uvede následek / důsledek, popř. účelnost uskutečnění záměru adresátem (Rád bych, abys k nám v sobotu přišel. Mám pro tebe něco důležité-hoI Chci tě něčím překvapit apod.). Spornost teze či pochybnost o ní bude vyvolána u adresáta tím, proč by měl jednat v intenci mluvčího. Doložena bude argumenty - následky / důsledky (příp. argumenty účelnosti jednání) a zařadili bychom jej pak spíše do posledního typu naší klasifikace - mezi apely. Je zde dále vidět, že na typ předloženého argumentu má do jisté míry vliv i vzájemný vztah mezi mluvčím a adresátem. V případě bližší sociální vazby (přátelského vztahu) mezi komunikanly nebude patrně mluvčí muset na sebe brát závazek nějakého jednání (KF slibu), aby oslabil apelativnost své výpovědi a poskytl adresátovi kompenzaci za činnost po něm požadovanou (argument-následek). ■ Iv tomto případě si lze pochopitelné představit komunikační situace, kdy se touto výpovědi mluvčí nepřímo dožaduje na adresátovi nějaké činnosti - např. v situaci, kdy potomek žádá rodiče o svolení někam jít. V takovém případě by se však jednalo spiše o argument pro (nevyřčenou) tezi Dovolte mx tam jít, prosím. V naší předběžné funkční klasifikaci argumentu by odpovídal nejspíše argumentu-důvodu pro tezi. Z pohledu klasické terminologie, postihující v pojmenování i jiné aspekty, by šlo patrně o argument ad amicitiam. který' Szymanek a kol. (2003) definuje jako „odvolání se v prosbách, v žádostech na přátelská pouta, která spojují osobu, od niž se něco žádá, s žádajícím" (s 54). "II V případech, kdy uskutečnění jevu na činnosti či vůli příjemce sdělení závisí (Rád bych se tam ve stáří vrátil), může mluvčí opět zdůvodňo-t svou preferenci argumenty-důvody pro preferenční postoj (Mám na místo pěkné vzpomínky) či podpořit své odhodlání pragmatickými gumenty účelnosti jednání, příp. argumenty-důsledky (...aby se mi lépe bavovaly vzpomínky) . Předložení argumentů v těchto případech je navíc otivováno pragmatickým předpokladem o nedůvěře adresáta v odhodil mluvčího. Postoje preferenční se kromě výpovědí s komunikační funkcí direktivní ohou realizovat i v jiných komunikačních funkcích, jejichž výčet uvádějí . Grepl a P. Karlík (1998). U postojů preference realizovaných s direktívni imunikační funkcí jsme již problematiku nastínili. Ve výpovědích s funk-mi asertiv (sdělení apod.) a zejména pak s funkcemi interogativ představují ak predikátory chci I chtěl bych I rád bych často spiše prostředky vyjádření vořilosti, jsou dány konvencemi apod. (srov. výše uvedený příklad Rád ch se tam ve stáří vrátil x Rád bych vám sdělil, že jsme vyhráli; Chtěl bych zeptat, zda nemáte...). Argumentační funkce takových výpovědí (tedy nkce teze či argumentu) je marginální. V jiných komunikačních funk-:h, zdá se, žádná z našeho pohledu významná specifika nevykazují, snad výjimkou performativního užití preferenčního postoje v konvencionalizo-né podobě - Mějte se hezky, Přeji pěkný den. Vše nejlepší k narozeninám e/e...,71 aj. Zde by byla případná spornost takového přání či pochybnost něm způsobena výhradně nedůvěrou adresáta k mluvčímu či pochybností jeho upřímnosti. Obvykle tedy nutnost argumentu nevzniká. i postoje hodnotící >stoje hodnotící (evaluativni) představují snad nejvlastnější potenciál pro ', aby tvrzení mohlo být vnímáno jako sporné a míra jeho přijatelnosti jako lížená. Často proto rovněž zakládají argumentaci. Mluvčí jimi vyjadřuje ídnocení nějaké skutečnosti, a to v zásadě na základe (subjektivního) este-:kého měřítka (primárně predikátory líbí se mil nelíbí se mi) nebo etických hodnotových norem příznačných pro danou společnost/sociální skupinu, niž mluvčí pochází, event. vycházejících od samotného individua (cha-kterizováno stupnicí mezi póly dobré / špatné). Tyto většinou společen-:y/skupinově dané (jakoby objektivní) etické a hodnotové normy může iluvčí přijmout za své (proběhne u něj akt subjektivizace a interiorizace chto norem - termíny Grác, 1988) nebo se může vůči některým z nich /mezovat, a to často jen podle momentálních zájmů v konkrétní komuni-sční situaci. Grepl - Karlík (1998) hovoří v této souvislosti o přáních jakežto společenských aktech. 71 Takové účelové jednání vede nezřídka k rozporu mezi činy a hodnotami, jež takový jedinec zastává. Kognitivní psychologie tento jev nazývá disonanci poznání12 a vysvětluje ji jako potřebu člověka harmonizovat svá přesvědčení s činy a jinými vlastními přesvědčeními. Narušení takové vnitřní potřeby harmonie pak „vyvolává stav ostrého napětí, nutící jednotlivce k činům, které mají za cíl obnovení či aspoň zmírnění stupně rozdílnosti mezi vlastními přesvědčeními" (Szymanek a kol., 2003, s. 108-109). Jedním z prostředků, jak takovou disonanci zmírnit či odstranit, může být (a často také je) právě argumentace, zde zejména s akcentem na obhajobu postoje či snahu přesvědčit ostatní a nezřídka sebe sama (tj. obhájit svůj „obraz" sám před sebou). Lze se domnívat, že v této oblasti bude člověk velmi vynalézavý, a zdá se rovněž, že zde oproti předchozím typům signálů snížené míry přijatelnosti tvrzení neplatí žádná omezení, co se týče funkčního doplněni teze argumentem. To znamená, že se zde uplatní všechny funkční typy argumentu definované výše. Něco hodnotit znamená v podstatě nějakou skutečnost kvalifikovat. Nej-vlastnějšími prostředky subjektivního hodnocení budou zpravidla kvalifikační adjektiva (ale i kvalitativní, jakostní; klasifikace viz Příruční mluvnice češtiny), která vyjadřují vlastnosti substancí (tj. něco, co jim bylo přisouzeno subjektivně člověkem) a zpravidla i subjektivní hodnocení (pochopitelně ne všechna, viz např. slepý, hluchý aj.). Je jasné, že i adjektiva relační mohou být předmětem sporu či pochyb, zvláště vyjadřují-li též určitý postoj (adjektiva nesplnitelný, častý apod.). Vyjadřují-li vlastnost danou objektivně (dřevěný, mokrý, prkenný aj.) nebo jsou-li posesivní (otcův, matčin aj.), mohou být sporná, jen pokud neodpovídají skutečnému stavu věcí. S hodnocením jevů pak bude rovněž spojena jejich komparace. Ta představuje rovněž širokou oblast pro vznik sporu či pochybnosti. Prostředků, jimiž se vyjadřuje hodnotící postoj, je však mnohem více, uvedli jsme rovněž s ohledem na zaměření práce jen ten nejcharakterističtější. Grepl - Karlík (1998) liší hodnotící (evaluativní) postoje podle toho, zda mluvčí zaujal postoj „k faktu, tedy k (o)7i už vykonanému nebo konanému", nebo jej zaujal „k (o), který by se následnou činností mluvčího nebo adresáta teprve uskutečnit mohl" (s. 490). Jistým způsobem přechodné mezi typem, kdy je snížená míra přijatelnosti tvrzení dána subjektivitou postoje mluvčího (spornost či pochybnost je definována potenciální otázkou adresáta sdělení Proč toto takto hodnotíšIpreferuješ7.), a typem následujícím (tj. apel), kdy je spornost či pochybnost definována otázkou adresáta Proč činit propozici 72 S teorii disonance poznám, jak uvádí Szymanek a kol. (2003), poprvé přišel v knize A theory of cognitive dissonance (1957) psycholog Leon Festinger. Z hlediska vysvětlení motivace k argumentování a přesvědčování se nám toto jeví jako velmi přínosné. 71 Pod (o) rozuměj obsahovou propozici. sazenou v tvrzení?, jsou právě postoje mluvčího zaujímané vzhledem propozici, která by se následnou činností adresáta uskutečnit mohla ipř. Bylo by dobré, aby ses mu omluvil I Měl by ses mu omluvit apod.74 istává přibližně totéž, co jsme zmínili již v případě preferenčních postojů čadujících aktivitu adresáta. Pokud se bude zdůvodňovat postoj mluvčího našem případě spornost daná otázkami Proč je dobré se omluvit?, Proč to myslíš?, tzn. zdůvodňuje se propozice „myslím, že omluva je dobrá"), de následovat argument - důvod pro tvrzení, resp. v tomto případě pro stávaný postoj - např. Patří to k dobrém u vychování. V takových případech idou pravděpodobně v argumentu velmi časté odkazy k společenským, ckým normám. Nicméně je nutné dodat, že ve výše uvedeném příkladě a jemu podobných ní snížená míra přijatelnosti tvrzení pro adresáta dána ani tak pochyb-istí o tom, zda omluva je obecně dobrá či záhodná, ale je spíše vyvolána n, že adresát zná jisté okolnosti, které mu zabraňují v konkrétní situaci ito etický princip následovat; zpravidla je tedy pro něj pochybné, proč se nlouvat. Adresát bude takové hodnocení vnímat více jako apel, aby danou opozici učinil (tj. jako Omluv se), předložený argument výše uvedeného pu bude považovat za irelevantní a po mluvčím bude vyžadovat jiný. Pokud luvčí uvede argument, který udává konkrétní skutečnost, jež předcházela žadované činnosti, a konvenčně je taková skutečnost vnímána jako důvod motiv (tedy p) pro to, proč má mluvčí činit požadovanou činnost (q), zdů-dňuje takový argument jak hodnocení preferované mluvčím, tak samot-iu činnost. Je tedy společný jak postojům, tak apelům. Př. Bylo by dobré, y ses mu omluvil, protože jsi ho svým výrokem urazil.75 Mluvčí však může uvést ještě argument, který poukazuje na výhodnost íěného či nevýhodnost nečiněného, tedy obecněji uvede následky aktivity ižadované na mluvčím (např. pro uvedenou výpověď argument v interoga- Krom postoje hodnotícího se zde naznačuje i postoj jistotněmodalitní. Zřetelněji to vyplyne, plníme-li např. příznačnou modálni částici či sloveso: AsiIMyslím, že by ses mu měl omluvit. conkrétní komunikační situací se však předložením argumentu celkem přesné určí, čehože >rnost se jím snižuje. V monologické i dialogické komunikační situaci ji může mluvčí anti-ovat sám (tj. sám stanovi, co by mohlo být považováno ve výpovědi za pochybné) a předloží slušný funkční argument, v dialogu může být navíc vyzván k témuž komunikačním partne-n (tzn. co je sporné, určí adresát sdělení). Tuto situaci můžeme z hlediska argumentace vyhodnotit navíc takto (což by nijak nemělo pórovat výše uvedenému řešení): Tezi Bylo by dobré, aby ses mu omluvil lze rozložit na dvě ;e hierarchizovane, z nichž jedna zároveň představuje pro druhou argument: teze hlavní mluv se) je podpořena argumentem {Omluvit se je dobré), přičemž tento argument předsta-je zároveň tezi dílčí, která je podpořena druhým z argumentů (Svým výrokem jsi ho urazil). uhý argument pak zároveň podporuje i tezi hlavní. 72 73 tivní formě: Chceš přece, abyste zůstali přáteli?). Tento funkční typ argumentu se často uplatňuje ve výpovědích s apelatívni funkcí. Jeho pragmatický aspekt však je často zneužit (zejm. v reklamě) a je vnímán jako manipulativní. Také v případě, že hodnotící postoj bude zaměřen na činnost, kterou by měl vykonat sám mluvčí [Bylo by dobré, abych se mu omluvil), bude situace obdobná a nastanou v zásadé tři situace: 1. teze není sporná, protože vyjadřuje postoj mluvčího, ten proti vykonání činnosti nemá námitek; 2. teze je sporná, vyjadřuje totiž jen etickou zásadu jako obecné východisko, ale za daných okolností má mluvčí vůči ní námitky, uvede protiklad teze (antitezi Neomluvím se) a použije pro ni argument-důvod (např. protože on první ublížil mně): 3. teze je sporná, opět jde pouze o etickou zásadu jako obecné východisko, ale užití např. pragmatického argumentu (nevýhodnost následku nečinění/výhodnost činěni v intencích teze) nebo přijetí obecné etické zásady signalizuje, že mluvčí se zachová v souladu s tezí. S kategorií snížené míry přijatelnosti tvrzení vyplývající ze subjektívnosti postojů hodnotících a preferenčních souvisí také vyjadřování záhodnosti či vhodnosti, záměru a dodejme, že i nutnosti (tj. signalizace výrazy jako muset, být nutné apod.). c) emocionální postoje Co se týče emocionálních postojů, situace je taková, že mluvčí jimi dává najevo svůj citový', emocionální vztah, ať už negativní či pozitivní, k nějaké skutečnosti, která v minulosti nastala, v přítomnosti nastává či v budoucnosti nastane. Snížená míra přijatelnosti takového postoje, resp. následná nutnost předložení argumentu, je pak zpravidla dána rozdílnou interpretací dané skutečnosti pŕíjemcemM sdělení. V konkrétních komunikačních situacích se jimi, stejně jako u předchozích postojů, realizuji různé komunikační funkce. Příznačné je pro ně, že míra přijatelnosti teze je posilována zpravidla funkčním typem argumentu - důvodu pro tvrzení (př. Jsem překvapen, že je tu uklizeno. Nikdo tady přece nebydlí). Velmi často se také vyskytují spolu s ostatními typy postojů (Jsem z toho románu smutný. Autorova předchozí kniha byla mnohem lepší apod.). Z výše uvedeného by mělo vyplývat, že věty, jimiž se vyjadřují postoje, potenciálně mohou signalizovat sníženou míru přijatelnosti, a to právě pro svou subjektivnost (tj. vždy může existovat ieště jiný pohled, postoj). Nicméně důležitým pragmatickým předpokladem pro to, aby se potencialita snížené míry přijatelnosti naplnila, a vznikla tudíž nutnost podpořit tezi argumentem, bude očekávání mluvčího, že adresát sdělení zaujímá postoj opačný, jiný, nebo že pro něj postoj mluvčího může být překvapivý', nepředvídaný. Jinými slovy, mluvci anticipačním předložením argumentu v podstatě vá najevo, že u adresáta předpokládá nesouhlas s tvrzeným postojem či edvídá neočekávanost svého postoje (viz i níže v textu). 1.2.2.4 Apelatívni komunikační funkce >sledním typem signálu, jímž může být vyvolána pochybnost adresáta o tvr-ní, je vyjádření apelatívni komunikační funkce, tj. funkce direktivní funkce varovací.76 Ty nemusí být nutně ztvárněny imperativní formou, jak : jsme naznačili v souvislosti s preferenčními a hodnotícími postoji (srov. ké se známými příklady užití interogativní formy ve funkci prosby Podal 'S mi sůl? Zavřel bys okno? apod.). A jak už připomněli nejzevrubněji Grepl -irlik (1998), formální vyjádření imperativu v žádném případě nezaručuje >elativní komunikační funkci takových výpovědi (srov. Žijte blaze'., Zlom '.z! apod). Výpovědi s direktivní komunikační funkcí vyzývají příjemce lělení ke změně stavu reálného světa uskutečněním nějaké činnosti, výpovědí s funkcí varovací se mu v nějaké činnosti naopak snaží zabrá-it. M. Grepl a P. Karlík v návaznosti na teorii mluvních aktů J. L. Austina J. R. Searla hovoří o snaze „přizpůsobit svět slovům" (Grepl - Karlík, 1998, 431). V případě funkce varovací pak o snaze mluvčího „zabránit přizpůso-:ní světa slovům" (Grepl - Karlík, tamtéž). Z toho rovněž vyplývá, že takové iluvní akty jsou orientovány do budoucnosti. Pochybnost (snížená míra přijatelnosti) v případě těchto tvrzení je dána rimárně ze strany příjemce sdělení, proč stav světa měnit či neměnit. Je ;ak důležité zdůraznit, že se do komunikace (ať už dialogické či monolo-cké) zpravidla nepromítne v takových případech, kdy budou vztahy mezi amunikantv společensky, situačně, a potažmo tedy i komunikačně tne; irchizované77, a kdy kompetentnost k vyjadřování výpovědí s direktivní Držíme se zde klasifikace uváděné M. Greplem a P. Karlíkem (1998). V našem případě f však tato kategorie měla možná bliže k Searlově roztříděni (Searle, 1976), kdy do direk-.' zařazuje i typ aktů s ilokuční funkcí varovací, který Grepl a Karlík pojímají zvlášť. Pro arla je kategorie direktiv definována v podstatě „funkcí 'výzvovou', včetně 'tázací'" (Grepl -arlík, 1998, s. 430). Proto tento typ signálu spornosti označujeme souhrnně výpovědi výzvovou (apelatívni) funkcí a v textu lišíme dle brněnských lingvistů komunikační funkci rektivní a varovací. Poněkud zobecněným vyjádřením „společensky hierarchizovane" odkazujeme na složitou f společenských vztahů, provázaný systém konvencí, zvyklostního jednáni apod , které se Irážeji v komunikaci. S těmito společenskými vztahy je pak spojena mj i kompetentnost tomu, co lze tvrdit a jakým způsobem to předkládat. Například v případě uváděném ve írnuti předchozí kapitoly (varování na cigaretových krabičkách) nemá ministerstvo zdravot ictvi kompetenci k tomu, aby vyzývalo k nekouření přímo (Nekuřte!), protože pro takový typ ?4 funkcí bude těmto vztahům odpovídat (nejzřetelněji u vztahu nadřízený-podřízený). To znamená, že pokud je mluvčí oprávněný v nějaké situaci vyslovit výpověď s direktivní komunikační funkcí (zejména KF zákazu, příkazu) a adresát sdělení jeho kompetentnost na základě společenských norem či úzu respektuje, snížená míra přijatelnosti se u takového direktivního tvrzeni realizuje spíše výjimečně (tj. u adresáta zpravidla nevzniká pochybnost, proč činností uvedenou v tvrzení „měnit stav světa"). Příkladem mohou být vojenské povely udílené vojákem s vyšší hodností vojákům s hodností nižší. V případě, že vztahy mezi komunikanty budou více vyrovnané, bude se snížená míra přijatelnosti tvrzení realizovat častěji. Rozdíl v kompetentnosti komunikantů vyjadřovat výpovědi s apelatívni komunikační funkcí pak nebude natolik zřejmý, resp. nemusí být žádný, a jako náhradu za nedostatek kompetence požadovat na adresátovi, aby „změnil stav světa", bude mluvčí nucen předložit argumenty. Z tohoto nám tedy pro výpovědi s apelatívni komunikační funkcí a uplatnění jejich snížené míry přijatelnosti (tedy vznik požadavku na doložení teze argumentem) vyplývá zpravidla nutný pragmatický předpoklad nedostatku kompetentnosti mluvčího vyžadovat na adresátovi změnu stavu světa.78 V zásadě lze v případě podpory teze vyjádřené s direktivní funkcí lišit různé, i když nezřídka se doplňující metody pro to, jak adresáta sdělení jazykově přimět k preferované činnosti. Protože se v tezi vyjadřuje činnost adresátem dosud nerealizovaná, mohou se v argumentu/-ech uvádět důvody, které popisují nepreferovaný stav světa, jež se činností adresáta v intencích teze může změnit, a které se opírají opět o typ obvyklé obsahové souvislosti mezi nečiněním jevu p a jeho následkem q (např. Začni cvičit! I Necvičíš = p / Přibral jsi na váze = q; Přestaň kouřit! I Kouříš = pí Vidíš, jaké máš problémy s dýcháním = q) - lze to schematicky znázornit takto: Čiň non p, protože nastalo q (přičemž se obvykle přijímá souvislost: Jestliže p, pak q). V tomto případě se tedy argumentuje argumentem-dokladem, který představuje následek nečinění p, jenž již nastal. V jiném případě může mluvčí pro direktivy argumentovat např. takto: Začni cvičit! Zhubneš; Nekuř a budeš na tom lépe zdravotně; zpravidla tak mluvčí „slibuje" adresátovi, že nastane skutečnost (následek činění non p), o které mluvčí předpokládá, že je adresátem preferovaná, protože rovněž apelu, resp. príkazu, nemá v zákone oporu, je však dostatečné kompetentní k tomu, aby uvádělo upozornění na negativní důsledky kouření. n Tato pragmatická podmínka bude patrně platit i obecněji pro jakékoli přesvědčováni. I v něm v podstatě mluvci požaduje na adresátovi změnu stavu světa, respektive změnu stavu adresátovy mysli. Nedostatek kompetence změnit jej pouhým tvrzením bude tedy nahrazovat předkládáním argumentů (případně jinými strategiemi manipulace). ti q. Schematicky lze znázornit takto: Čiň non p, protože pak nastane n q (přičemž platí: Jestliže p, pak q). Tento typ, v němž se argumentuje 3 činnost slibem,7' že nastane adresátem preferovaný následek, je často ižíván reklamou, kde bývá zpravidla podpořen rovněž argumentem utority (který dle naší klasifikace patří pod argumenty-doklady). Samotný jument autoritou podporující tvrzení s direktivní funkcí však zpravidla stačí. Argument autoritou funguje účinněji totiž pouze tehdy, je-li prince sdělení, na nějž se apeluje, schopen z komunikačního kontextu právě >ument-následek alespoň inferovat. Příkladem mohou být kupříkladu damy na zubní pasty, u nichž se uvádí doporučení České stomatologické mory. Všechny jsou postaveny na schématu: demonstrace pozitivních sledků používání příslušné pasty (nemusí být verbalizovány, stačí obra-vá Lustrace), pozitivní následky garantuje kompetentní autorita a z toho plývá apel na její užívání. Tvůrci marketingových strategií si patrně dobře ědomují, že samotný argument autoritou v reklamním diskurzu nestačí. V obou těchto případech („Čiň non p, protože nastalo q" a „Čiň non p, otože pak nastane non q") se tedy jako argument uplatňuje následek, íěmuž vede vykonání / nevykonáni činnosti, k níž se v tezi vyzývá. Záro-ň se zde vyjevuje další, pragmaticky rys takového argumentu-následku, 0 tak, že zpravidla implikuje účelnost / neúčelnost či výhodnost / nevyhod-ist jednání adresáta v intencích apelativního typu tvrzení. Podobně jako druhý typ, kdy se argumentuje následkem, který teprve stane, se obvykle chovají výpovědi s komunikační funkcí varování. Ve hématu Čiň non p, protože jinak nastane q označuje non p protiklad otenciálního) úmyslu adresáta něco činit a q negativní důsledek takového inání (př. Nehlaďpsa, kterého neznáš! Může tě kousnout). V případě imperativních forem zákazu (Tady mi nekuř!) či dovolení {Klidně zakuř!) (tj. komunikační funkce koncesivní a permisivní dle Grepla a Kar-a, 1998) může být snížená míra přijatelnosti takového vyjádření dána buď ijistotou adresáta ohledně kompetence mluvčího toto zakazovat či dovolo-t80 (argumenty typu: ...jsem tu doma.proto mohu zakazovat), nebo adre-tovou neznalostí faktů, proč toto mluvčí sděluje (argumenty typu: Tady 1 nekuř! Ženě to vadí). Zdá se oprávněné zařadit zejména druhou variantu Zdá se, že se zde komisivní funkce výpovědi (tj. skb, závazek) do určité miry jazykově simu-e. Pro ni je totiž příznačné, že se mluvčí zavazuje vykonat ve prospěch nebo na podnět adre-ta obsah tvrzené výpovědi. Tak tomu ale v případě reklamy nen i - „mluvčí"' postrádá kompe nci, aby mohl něco takového zaručit (používání příslušné zubní pasty nezajistí zdravé zuby, pouze jedním z faktorů, který tomu může napomoci). Rovněž Grepl - Karlík (1998, s. 425) hovoří o kompetenc: mluvčího zrušit nějakou pře žku či omezení pro činnost adresáta, kterou tento zamýšlí udělat, jako o situační podmínce o zdařilou realizaci komunikační funkce dovolení. 7" rovněž mezi typ snížené míry přijatelnosti teze dané sporností či pochybností o tom, proč něco činit/nečinit. III.2.2.5 Shrnutí Výše uvedená klasifikace typů signálů snížené míry přijatelnosti potenciální teze (tj. 1. neznámost faktu, 2. hypotetičnost tvrzení, 3. hodnotící, preferenční a emocionální postoj, 4. výzva k činností /nečinnosti) představuje pouze předběžný pokus popsat zejm. jazykové prostředky jevu snížené míry přijatelnosti, který dle našeho pojetí zakládá nutnost či možnost předložení argumentu, tedy vznik argumentace. Pochopitelně nešlo o to, roztřídit soubor všech výpovědí na tyto čtyři typy, ale spíše o to, ukázat, jaké faktory kategorii snížené míry přijatelnosti způsobují, a jaká tvrzení proto mají apriorní potencialitu stát se tezi. Takový popis totiž může významně napomoci rozpoznání argumentů při analýze. Jednotlivé faktory se v konkrétních výpovědích zpravidla stýkají a doplňují. Tento fakt pak obvykle vede k širšímu potenciálu případných argumentových doplnění příslušné teze (tzn. vzrůstá počet možností argumentace, resp. typů argumentů, pro danou tezi). Jak už jsme ale výše naznačili, roztřídění a popis těchto signálů vymezuje pouze širší množinu výpovědí, u nichž lze sníženou míru přijatelnosti tvrzení apriorně očekávat. O tom, zda se jazykově signalizovaná snížená míra přijatelnosti tvrzení v konkrétním textu uplatní jako teze (tj. jako argumentační funkce výpovědi), rozhodne v monologických komunikačních situacích primárně mluvčí, a to na základě více či méně nutných komunikačně-pragmatických předpokladů uvedených výše u jednotlivých signálů snížené míry přijatelnosti a v závislosti na dalších podmínkách celé komunikační situace daného sdělení (viz i dále). III.2.3 Determinanty uplatnění snížené míry přijatelnosti tvrzení Na závěr této části věnované signalizaci snížené míry přijatelnosti tvrzení se podíváme blíže na další pragmatické podmínky či doplňující předpoklady pro vznik teze a tedy i požadavku na její doložení argumenty. Půjde však o poněkud jinou perspektivu pohledu. Komunikační funkci výpovědi a požadavky kladené na příslušný slohový útvar (žánr) bude výhodnější pojmout spíše jako faktory omezující, svými situačními podmínkami apriorně determinující možnost realizace snížené míry přijatelnosti. 78 1.2.3.1 Komunikační funkce dním z pragmatických determinantů uplatnění snížené míry přijatelnosti rzení může být komunikační funkce. Lze totiž důvodně předpokládat, že ékteré komunikační funkce výpovědi budou možnost vzniku snížené íry přijatelnosti teze a tedy i předložení argumentu významně omezo-it, nebo dokonce vylučovat. •ipad podmínkových souvětí ůležitou roli komunikační funkce výpovědi pro realizaci či nerealizování úžené míry přijatelnosti tvrzení lze názorně ilustrovat na příkladu podmín-jvých souvětí. Ta jednak představuji z hlediska formálněvětného poměrně iibře ohraničenou skupinu výpovědí, které jsou právě svou souvétnou for-:ou a typem mezipropozičního vztahu (vztahu obvyklé sémantické souvis-sti) vhodné pro rozbor potenciality fungování jako teze nebo argument, jednak v konkrétních komunikačních situacích přijímají relativně bohatý pertoár komunikačních funkcí. V terminologii popisu podmínkových souvětí se budu držet klasifikace oužívané P. Karlíkem ve Studii o českém souvětí (1995). Mimo jiné z toho úvodu, že se v této práci pokouší o pragmatický pohled na problematiku mantiky souvětí, a zahrnuje proto do popisu i jejich komunikační funkci, ám však nepůjde o úplné postižení charakteru podmínkových souvětí statně i Karlíkova studie si hned zpočátku klade zjednodušující omezení -ékteré podtypy podmínkových souvětí z analýzy vylučuje). Chtěli bychom n výběrově poukázat na úlohu komunikační funkce pro argumentaci snad i demonstrovat oprávněnost výše uvedeného dělení signálů snížené :íry přijatelnosti teze. Karlík (1995) svůj výklad o podmínkových souvětích dělí stejně jako i jiné aše gramatiky podle toho, zda je splnění podmínky možné (formálně íačí Jestliže a, pak b) anebo nemožné (formálně Kdyby a, tak b). V klasifi-ici Mluvnice češtiny III jde o podmínku reálnou a nereálnou. Podívejme se nejprve na podmínková souvětí s podmínkou možnou, ito souvětí pak podle „vztahu propozic p a q ke skutečnosti z hlediska jejich ravdivosti Iplatnosti", který je ponechán mluvčím otevřený, označuje jako juvětí s otevřenou podmínkou (Karlík, 1995, s. 54). Souvětí s podmínkou tevřenou, přestože jsou realizována ve výpovědní formě oznámení, mohou gnalizovat, jak dále Karlík uvádí, i jiné (neoznamovací) komunikační mkce. Podíváme se nyní na některé zde uváděné příklady podmínkových juvětí a komunikační funkce, které mohou mít. Pokusíme se však vést ^ahy trochu dále a ukážeme si, jak fungují ve vztahu k argumentaci. V jejich rámci Karlík liší souvětí s otevřenou podmínkou reálnou a sou-iti s otevřenou podmínkou možnou. V případě otevřené podmínky reálné 79 se v souvětí postihuje obvyklá obsahová souvislost mezi dvěma jevy/stavy. Jde přitom o „pravidelnost/obvyklost implikovanou pojmy přírodní zákon sociální pravidla a zvyklosti jednání ...a logická nutnost" (Karlík, 1995, s. 54). Př. Jestliže dáme do vody cukr, rozpustí se; Jestliže bylo krásné počasí, chodila se s dětmi koupat apod. V takových souvětích se tedy vyjadřuje obecná platnost souvislosti dvou jevů a mají zpravidla komunikační funkci oznámeni, sdělení, poučení nebo konstatování. Z hlediska našeho pojetí argumentace tato souvětí argument neobsahují, i když jako celek argumentem být mohou. Celé souvětí může rovněž vykazovat sníženou míru přijatelnosti a stát se za určitých komunikačních podmínek tezí; z hlediska zde uváděné klasifikace snížené míry přijatelnosti teze by patřilo mezi první typ - spornost či pochybnost vyplývající z neznalosti či novosti informace pro příjemce sdělení. Otevřená podmínka možná se od otevřené podmínky reálné liší tím, že vyjadřuje „takové vztahy mezi dvěma ději I stavy, které představují vzhledem k nějaké předpokládané obvyklé obsahové souvislosti typu 'jestliže P, tak (obvykle) Q' podmnožinu nebo jeden případ" (Karlík, 1995, s. 55). Navíc lze v souvětích s otevřenou podmínkou možnou použít kromě spojky jestliže rovněž výraz kdyby. Př. Jestliže dáš ten cukr do vody, tak se rozpustí I Kdybys dal ten cukr... Tento typ podmínkových souvětí (ač např. MČ III tento typ od předchozího neliší) si lze představit v zásadě ve dvou různých komunikačních situacích, přičemž v jedné z nich jednotlivé klauze souvětné výpovědi funkci argumentu a teze podle výše stanovených kritérií budou přijímat. To nastane v komunikační situaci, kdy mluvčí bude na adresáta apelovat, aby učinil něco (Dej ten cukr do vody), o čem předpokládá, že povede k tomu, co adresát chce (cukr se rozpustí). V druhé komunikační situaci mluvčí hypoteticky tvrdí, že něco nastane {cukr se asi rozpustí) za určité podmínky (jestliže ho dáš do vody) - tj. jde z hlediska argumentace o situaci obdobnou jako u předchozí podmínky reálné. Je vidět, že z hlediska našeho pojetí vzniku spornosti tvrzení (či pochybnosti o něm) budou zajímavá právě souvětí podmínková, která se objeví v komunikačni situaci s funkcí výzvovou/apelatívni. Tento typ podmínkových souvětí považuje Karlík za poměrně častý a uvádí příklady konkrétních výpovědí s výzvovou komunikační funkcí (např. rada, varování, přemlouvání ad.). Ve všech těchto případech se v jedné klauzi souvětné výpovědi vyjadřuje apelatívni teze a v druhé zpravidla argumenl-následek. argument podtržen): Jestliže budeš pilně studovat (Studuj!), budeš mít na ci roku vyznamenání; Jestliže budeš zlobit (Nezlob!), babička tě nebude ráda; Jestliže chceš být zdravý a silný, musíš pít mléko (Pij mléko!). tí případ dokládá, že argument nemusí odpovídat větě hlavní v takové .větné výpovědi; vždy však uvádí následek. íomunikační kontext specifikuje v případě podmínkových souvětí i jiné nunikační funkce. Například souvětí Jestliže budeš pilně studovat jako ud, nepropadneš! může mluvčí použít jako ujištění v případě, že se adre-obává, že by propadnout mohl. Poté bychom za tezi považovali ujištění nopadneš a argument by uváděl důvod pro takové tvrzení (tj. protože :tě studuješ). V souvětných strukturách typu Jestliže se nemýlím, už jsme se :dy viděli; Jestliže mi Pavel půjčí stokorunu, jsem papež, které rovněž uvádí rlík a analyzuje, zda je lze řadit k podmínkovým souvětím, mají vedlejší y charakter buď parentetický, nebo vyjadřují míru přesvědčení mluvčího vrženém. Z toho důvodu mohou vstupovat do argumentace pouze jako ek ve funkci teze nebo argumentu. Zvláštní typ podmínkových souvětí (někdy označovaných za pseudopod-nková, jak upozorňuje Karlík, 1995) pak představují tyto příklady: Jestliže do, pak určitě porostou houby l Jestliže rostou houby, pak určitě pršelo. Spe-ická jsou tím, že vedlejší věta podmínková obsahuje propozici, o které uvčí (zprostředkovaně) ví, že ve skutečnosti nastala (oproti ostatním dmínkovým souvětím otevřeným). Podmínková spojka „jestliže" je zde ita ve významu spojky „protože". Mluvnice češtiny III hovoří v tomto [padě o podmínce reálné uskutečněné. Karlík jejich komunikační funkci zývá vyvozením závěru. Z našeho pohledu je pak důležité, že ve větě ivní je vyjádřeno hypotetické tvrzení (domněnka), tedy teze, a věta ved-ší uvádí argument-důvod pro hypotetické tvrzení. Z hlediska obvyklé nantické souvislosti mezi propozicemi p a q pak v argumentu prvního íkladu figuruje p (tj. příčina / motiv) a v argumentu druhého příkladu q následek). Podívejme se ještě blíže na podmínková souvětí s podmínkou nemožní, která, jak upozorňuje Karlík, jsou v zahraniční odborné literatuře ozna-vána jako kontrafaktuální. Problematiku tohoto typu podmínkových sou-tí z hlediska argumentace se pokusím vysvětlit na následujícím příkladu: Kdybys (byl) zavolal Petrovi, dozvěděl by ses (byl by ses dozvěděl) víc. zásadě lze v případě kondicionálu minulého i přítomného (ve významu, že lálost uváděná ve větě vedlejší neproběhla - tj. adresát Petrovi nezavolal) zlišit dvě komunikačni situace, resp. lze danou výpověď explikovat dvěma ■ůsoby: 80 81 1. Mluvčí vyjadřuje preferenční postoj Měls zavolat Petrovi (tezi) a udává argument pro tento postoj - Dozvěděl by ses víc (argument udávající důvod pro preferovaný postoj a zároveň zdůvodňující tezi předpokládaným následkem takového jednání); 2. Mluvčí vyjadřuje postoj jistotní modality Mohl ses dozvědět víc I (Asi) by ses dozvěděl víc a udává pouze okolnostní podmínku Kdybys zavolal Petrovi, nikoli argument. Celá souvétná výpověď je pak potenciální tezí. V případě kondicionálu přítomného ve významu orientovaném do budoucna pak jde o podmínku možnou, resp. reálnou, a lze lišit opět dvě situace: 1. Mluvčí v podstatě radí: Zavolej a dozvíš se víc, přičemž druhá složka argumentuje žádoucím následkem činností uváděné v tezi. 2. Mluvčí spíše sděluje, případně adresáta poučuje: Dozvíš se víc, když zavoláš, přičemž druhá klauze zde opět uvádí okolnostní podmínku a není tedy argumentem. V obou prvních významech mluvčí adresátovi něco vyčítá (KF výčitky), příp. radí (KF rady) a podmínkové souvětí argument obsahuje, zatímco v druhých případech spíše poučuje (KF poučení) a souvětí argument neobsahuje. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že komunikační funkce velmi často poukazuje na obvyklé komunikační podmínky a situaci, v níž se výpověď s takovou komunikační funkcí zpravidla realizuje. Přesné toto pak popisují Searlovy (1969) podmínky úspěšné realizace mluvních aktů (felicity conditi-ons). Z těchto podmínek by z našeho pohledu mohlo vyplynout, jaký typ snížené míry přijatelnosti můžedaná komunikační funkce vyvolávat, nebo zda pochybnost o tezi či její spornost (je-li výpověď užita náležitě situaci) zcela nevylučuje. Příznačné jsou z tohoto pohledu výpovědi s komunikační funkcí deklarativní, kterými mluvčí v určité komunikační situaci tím, že něco říká, „mění svět (stav věcí) a je k tomu kompetentní" (Grepl - Karlík, 1998, s. 476). Jde např. o křtění, oddávací formule, pověření apod. Již z jejich definice plyne, že vznik snížené míry přijatelnosti tvrzení je u nich do značné miry omezen." " Důležitá je zde právě kompetentnost mluvčího vyjadřovat deklarativní mluvní akt a rovněž jeho autorita. Jednotlivé deklarativní mluvní akty mohou být totiž pro adresáty různě závazné. Z toho pak plyne i rozdílná míra autority mluvčího, a tedy i vyšal či nižší pravděpodobnost vzniku snížené miry přijatelnosti tvrzení u jeho výpovědi. Srov. formuli kněze „Křtím tě..." s přípítkem „Připíjím na zdraví...'. Snížená míra přijatelnosti tvrzeni je u křtění téměř vyloučena, zatímco v případě prípitku může vzniknout např. pochybnost či nesouhlas s bene-fícientem tohoto aktu. Pro všechny typy komunikačních funkcí lze pak podmínky pro jejich )ěšnou realizaci ve výpovědi abstrahovat a následné posuzovat míru při elnosti tvrzení takových vypovědí. Podrobnější analýzu této problematiky : ponecháváme stranou. .2.3.2 Žánr tímco komunikační funkce výpovědi ve svých implicitních podmínkách pěšné realizace determinuje vznik snížené míry přijatelnosti na úrovni věty, k textový žánr (typ slohového útvaru), přesněji jeho realizační požadavky, sdstavuje determinující faktor nadřazený, který určuje širší komunikační ntext. Zakladateli snížené míry přijatelnosti teze tedy jsou často také žánrové terminanty, či obecněji podmínky, záměry a funkce příslušného textového nru, které rovněž definují (s různou mírou striktnosti) nutnost doložit tezi jumentem. Například v umělecké kritice, kde zpravidla jde o vyslovení zoru, subjektivního hodnotícího soudu o nějakém díle, je snížená míra ijatelnosti tvrzení předjímána požadavky žánru umělecké kritiky - ty edpokládají nutnost vyjádřené názory zdůvodnit či doložit argumenty. Stejní způsobem zakládá sníženou míru přijatelnosti tezí a nutnost předložení jumentů polemika, soudní obhajoba či obžaloba, zdůvodnění rozsudku idikát) a vesměs všechny texty s dominantní persvazivní funkcí. Naopak ačná specifika, pokud jde o uplatnění či neuplatnění snížené míry přijatel->sti tvrzení, se týkají textů s převažující estetickou funkcí. V monologických textech tedy mluvčí sice předkládá argumenty ze své le, předjímá však jejich předložením zpravidla pochybnost příjemce sdě-ní o tezi. Zároveň je jejich předložení motivováno i dalšími pragmatic ■mi faktory, jako jsou právě žánrové determinanty. V případě monolo-cké komunikační situace budeme takové argumenty nazývat argumenty iticipačními. 1.2.4 Argumentace jako komplexní mluvní akt ■gumentace (a ještě lépe to vyplývá z označení téhož jevu jako argumen-vánij představuje z hlediska produktora textu rovněž jistý druh řečového, imunikačniho jednáni (srov. Habermas, 1981). Zdá se proto zcela při-izené, že ji pragmaticko-dialektická škola považuje za komplexní mluvní Specifický' v tomto ohledu je rozsudek soudce a jeho uzuální forma „Odsuzuji vás tímto... I wlovaný se tímto odsuzuje...". Společenský dohodnutá podoba judikátu vždy zahrnuje zdů-dnění rozsudku - viz žánrové determinanty dále. 82 83 akt. Argumentování jako řečové jednání pochopitelně vždy slouží nějakému záměru, komunikačnímu cíli, na druhou stranu představuje ale také prostředek jak nějakého záměru dosáhnout. Primárním komunikačním cílem argumentování jakožto řečového jednání je vždy v obecném smyslu poskytnutí (verbálně, popř. jinak znakově vyjádřené) podpory pro nějakou tezi, jejíž platnost, či spíše přijatelnost (viz subkapitola Podmínky pro předložení argumentu), je oslabena. Jinými slovy: ilokuční funkcí argumentace je zvýšení/posílení snížené míry přijatelnosti teze. Z těchto důvodů s pojetím holandských lingvistů souhlasíme. Jak je to ale s našimi jednotkami argumentace - tezí a argumentem? Protože na danou problematiku pohlížíme z komunikační perspektivy, tzn. tezi vnímáme jako součást textu, je pochopitelné, že propozice s funkcí teze (zejména v případě, pokud se kryje s celou výpovědí - viz subkapitola Teze) nese i svou vlastní komunikační funkci. Rozdíly mezi komunikačními funkcemi výpovědí (nebo jejich částí) fungujících jako teze dokládá klasifikace signálů snížené míry přijatelnosti teze. Příznačné z tohoto pohledu jsou výpovědi s výzvovou funkcí, které napříč tímto roztříděním vyčleňují dvě makroskupiny výpovědí - apelativních a „neapelativních" (tj. zejména s funkcí asertivní, podle Grepl - Karlík, 1998). V případě výpovědí s funkcí apelatívni se pak tezí stávají výpovědi s funkcí příkazu, zákazu, prosby, varování, hrozby apod. Komunikační podmínky příslušné komunikační situace zpravidla takovým výpovědím poskytnou další pragmatické předpoklady pro vznik snížené míry přijatelnosti (např. nedostatek kompetence mluvčího vyjadřujícího příkaz, zákaz apod.). Tím je také (jak už jsme výše objasnili) vyvolán požadavek na předložení argu-mentu/-ů. V mnoha těchto případech ale předložený argument do značné míry specifikuje celkovou komunikační funkci výpovědi, resp. ilokuční platnost celého mluvního aktu (viz příklady: prosba / žádost Nekuřte! leště tu jsou děti x varování Nekuřte! Kouření škodí zdraví x zákaz Nekuřte! Tady to nepovolím x výhrůžka Nekuřte! linak uvidíte!). To by pak znamenalo, že z hlediska určení komunikační funkce by argument byl spíše složkou podpůrnou, nesamostatnou, a představoval by mluvní akt výhradně závislý na přítomnosti teze. Nabízí se zde podobnost mezi mluvními akty otázky a odpovědi, kde mluvní akt odpovědi může být identifikován jen ve vztahu k otázce. Z uvedených příkladů je ale zřejmé, že bychom uvedené dvojice výpovědí nepovažovali za dva různé mluvní akty (tedy např. varování + argument, žádost + argument atd.), ale spíše za mluvní akt jeden, a to určený tezí a specifikovaný argumentem. A zde už nám analogie s otázkou a odpovědí nepostačuje. Dalším argumentem proti pojetí argumentu a teze jako mluvních aktů je fakt, že argument se v konkrétním textu často stává tezí ve vztahu k jinému argumentu, který jej podporuje, zvyšuje míru jeho přijatelnosti. Jeho „ilo- jční platnost" („komunikační funkce") by tak byla proměnlivá ve vztahu různým textovým segmentům v rámci jednoho komunikátu. Funkce argu-entu a teze se realizují na jiné úrovni textu než ilokuční platnost mluvních ctů nebo komunikační funkce výpovědí, postihují jiný aspekt porozumění xtu. Zdá se nám proto efektivnější pracovat s argumentem a tezí jako spe-fickými, vzájemně se podmiňujícími textovými funkcemi a ve vztahu argumentu i tezi o pojmu mluvní akt nemluvit ani je nevnímat jako amunikační funkce. 1.2.5 Dialogická komunikační situace Dněkud stručně oproti situaci monologické se pokusíme popsat některá jecifika v podmínkách pro předložení argumentu v komunikační situaci ialogické. V dialogických textech může spornost teze či pochybnost o ní .'volat komunikační partner otázkou po důvodech, proč si něco takového iluvčí myslí. (A protože ten je k předložení argumentu vyzván komuni-ičním partnerem, mohli bychom takové argumenty nazývat argumenty CŽádanými.) Avšak například v situaci, kdy si dva přátelé sdělují dojmy filmu a oba z něj měli tentýž kladný zážitek, snížená míra přijatelnosti hod-otových soudů zůstane nerealizována a doložení tvrzení argumenty nebude dané komunikační situaci nutné - A: To byl fantastický film, že? B: Mně se ikě moc líbil. Viděls.jak tam ten Schwarzenegger... Eventuální argumenty by ak směřovaly spíše k přesvědčení sebe sama, k utvrzení svého názoru. Další důležitou a nezbytnou podmínkou, která tedy nakonec v dia-igických textech určí, zda argument bude předložen, či nikoliv, je proto esouhlas partnera v dialogu s tvrzením. V zásadě může mít nesouhlas dvě odoby, které zároveň do určité míry ovlivňují stupeň rozporu mezi komu-ikanty. Schematicky je lze znázornit takto: Komunikant A tvrdí x, komunikant B tvrdí ne-x, spíše y >ř. A: Pan XY je hloupý. B: On není hloupý, je jen trochu pomalejší uvažování.) Komunikant A tvrdí x, komunikant B tvrdí y, a proto ne-x (kde x a y jsou nímány jako protiklady) )ř. A: Pan XY je hloupý. B: Naopak, je velmi chytrý.) oto znázornění představuje případ nesouhlasu, který je vyjádřen přímo, iepřímými formami projevení nesouhlasu, v nichž se mluvčí snaží osla-it dopad přímé explikace nesouhlasu či přílišné polarizace stran diskuse, ak může být signalizace protistraně, že její teze není nepochybná. Lze tak M 85 učinit například formou otázky (Proč si to myslíš? Jak to víš? apod.) nebo vznesením argumentu-námitky (zpravidla uvedeného výrazy ale, vždyť, ale přece, nicméně apod.). Jedná se většinou o iniciační fázi každé argumentace realizované v dialogické komunikační situaci. Vyjádření nesouhlasu nebo pochybnosti komunikačním partnerem tedy představují v dialogické komunikační situaci základní prostředky, jimiž se implicitně či explicitně vznáší požadavek na předložení argumentu. Mají zároveň nezanedbatelný význam pro rozvíjení argumentační diskuse - při výstavbě textu fungují jako stimul zajišťující výměnu replik komunikačních partnerů. V případě výše uvedené typologie prostředků potenciálně zakládajících sníženou mírou přijatelnosti tvrzení bude pak nesouhlas komunikačního partnera v diskusi determinován různými faktory vyplývajícími z jednotlivých typů signálů spornosti/pochybnosti. Pokud teze vyjadřuje pro komunikačního partnera neznámou faktickou informaci (1. typ), vyzve příjemce sdělení mluvčího k jejímu doložení většinou čistě na základě pochybnosti o pravdivosti nové / neznámé informace. Projevili nesouhlas, bude to nutně znamenat, že má k dispozici fakta či domněnky opravňující jej si myslet opak tvrzeného nebo že má důvod předpokládat, že mluvčí nemluví pravdu. Zastánce teze s neznámou informací, představující objektivní skutečnost (fakt), má v takovém případě objektivně k dispozici nesporný argument--doklad (důkaz), kterým námitku svého komunikačního partnera popře a tím odstraní pochybnost o tezi. To však ještě neznamená, že zastánce onen důkaz zná (může se ve svém tvrzení opírat napr. pouze o argument autoritou) a že odpůrce jej přijme (zde odkazuji na známou, poměrně častou nechuť přiznat druhému pravdu ve sporu). V případě hypotetických tezí (2. typ) je situace zčásti obdobná. Zatímco pochybnost o tezi (či její spornost) je signalizována již samotným mluvčím, nesouhlas komunikačního partnera bude znamenat, že se tento partner opírá o jiné argumenty. Liší se oproti 1. typu i tím, že hypotetičnost teze může být dána absolutně (vědecké hypotézy) nebo relativně, pokud vyplývá pouze z částečných znalostí samotného mluvčího, který na něco pouze usuzuje z omezeného počtu důkazů, a přitom průkazný árgument-doklad k dispozici potenciálně je. V případě absolutní hypotetičnosti teze má však odpůrce situaci usnadněnu - nesouhlas daný opačným názorem mu stačí podpořit stejným počtem srovnatelně kvalitních argumentů-důvodů pro hypotézu, aby zůstal nevyvrácen. Pokud pro relativně hypotetické tvrzení nalezne nezvratný důkaz svědčící o jeho opaku, je vyvrácena teze původní. Nesouhlas, vyplývající z opačného názoru (hodnocení či interpretace situace), je pak vlastní zejména postojům hodnotícím, patřícím do 3. typu signálů snížené míry přijatelnosti tvrzení. Zdá se, jak jsme doložili již výše, že nesouhlas komunikačního partnera (ať už vyjádřený přímo nebo nepřímo) So • v tomto případě často nezbytnou pragmatickou podmínkou pro vznesení ožadavku na předložení argumentu. V případě souhlasu účastníků dialogu pravidla požadavek na doložení tvrzení argumentem nevzniká. Naproti tomu pro výpovědi s funkcí výzvovou (4. typ) pak nesouhlas nato-k nezbytnou podmínkou není. Vyžádání argumentu je motivováno pochyb-ostí, proč činit propozicí obsaženou v tezi, když navíc chybí zřetelná kom-etentnost mluvčího žádat na adresátovi změnu stavu světa. Nesouhlas s tezí lůže být pro vzneseni požadavku na argument až dodatečným důvodem. Nesouhlas s tezí svého komunikačního partnera může účastník diskuse yslovit pochopitelně i poté, co jsou mu předloženy všechny argumenty. Tavíc nemusí být nesouhlas způsoben tím, že by odpůrce zastával opačný ázor, stačí, že shledá předložené argumenty jako nedostatečně podporující ízí. V dialogické argumentaci je situace i dále v mnohém složitější. Na jedné íraně každý účastník může argumentovat pro své stanovisko přímo (argu-íentovou podporou vlastní teze), zároveň však obvykle usiluje o zpochyb-ění tezí a argumentů svého komunikačního partnera (a to včetně diskredi-ice jeho osoby) - tím simuluje nepřímou podporu svého stanoviska. Tato ituace zahrnující argumentaci pro vlastni stanovisko i argumentaci proti tanovisku druhé strany je příznačná rovněž pro některé útvary monolo-ické komunikační situace (máme na mysli zejm. polemiku), ale primární : právě v dialogických textech. Přímou a nepřímou podporu stanoviska ;me ostatně do určité míry zohlednili již ve funkční klasifikaci argumentů