Perličky na dně (1965)


Povídkový pentalog (celovečerní distribuční program)


·       Smrt pana Baltazara (Jiří Menzel)

·       Podvodníci (Jan Němec, 12 min. /kap. 3, 24-36 min./)

·       Dům radosti (Evald Schorm)

·       Automat Svět (Věra Chytilová)

·       Romance (Jaromil Jireš)


·       Fádní odpoledne (Ivan Passer, 1964, 14 min.)


·       Sběrné surovosti (Juraj Herz, SMF, 1965, 31 min)

Bohumil Hrabal (1914)


V roce 1963 debutoval sbírkou „hovorů“ Perlička na dně,[1] kterou záhy následoval další povídkový
soubor nazvaný Pábitelé (1964).


Hrabal se v nich zjevil jako originální autor, jehož „cesta k ‚totálnímu realismu‘, k autentičnosti
šokující svým verismem, jazykovým naturalismem a okázalou antiideologičností, byla jedinečná a
osamělá. Byla to cesta nové pravdivosti, cesta k próze, jež nepřestává být poezií, lyrikou, oslavou
krásy a jedinečnosti okamžiku, utkvění času, zadrženého jazykovým proudem,“ jak napsal Květoslav
Chvatík.[2]


K estetice „nové pravdivosti“ se ubírala také nastupující filmová generace šedesátých let, u níž
našel hrabalovský impulz okamžitou odezvu.


Výsledkem se stal společný projekt adaptace šesti povídek z obou raných titulů, který byl nejen
projevem obdivu k Hrabalově nekonformnímu tvůrčímu duchu, ale také svého druhu generačním
manifestem nové vlny (záměrný a koordinovaný vznik).







„Hrabal dokázal, že neexistuje periferie života, že každý, i ten zdánlivě nejbezvýznamnější život
může být životem tvořivým. Provedli jsme výběr povídek tak, aby přes svoji rozmanitost vytvořily
významový celek. Nebojíme se roztříštěnosti, neboť nerozhoduje počet příběhů, ale jejich názorová a
stylová souvislost. Přestože je nás šest a jsme si velice nepodobní, spojují nás určité názory na
život a na film. Proto v nás Hrabalovy povídky vyvolaly spontánní odezvu. Zvláště Hrabalovo úsilí o
poznání, skutečně hluboké nezprostředkované poznání lidí pohybujících se na tzv. okraji společnosti
a odkrytí jejich lidské důstojnosti“ [Jaromil Jireš].[3]


„Hrabal byl ohromný objev. Chtěli jsme se k němu přihlásit a pomoci mu etablovat se, vytáhnout ho
doslova ze sklepa sběrných surovin, kde tehdy pracoval. Já osobně na Hrabalovi vždy obdivoval jeho
umění navodit atmosféru a vykreslit postavy tak, že je čtenář přímo smyslově cítí. A taky mě
fascinoval architekturou svých próz, kterou uměl tak geniálně vystavět.

             Povídky si každý vybíral podle toho, co se mu líbilo. Já bych byl původně rád dělal
Romanci, kvůli cikánskému tématu, které jsem znal z osobní zkušenosti. Ale to už si dřív vybral
Jaromil Jireš, takže jsem si zvolil Fádní odpoledne. Nebyl v tom žádný problém, stejně jako
při domluvě na dalších věcech“ [Ivan Passer].[4]










Jakkoli se lišil individuální přístup jednotlivých filmařů, společný jmenovatel spočíval:

·       v rovině dramaturgické volby;

·       ve stylotvorném užití autentizačních veristických technik (obsazení neherci a natáčení v
reálech);

·       v účasti jediného kameramana, Jaroslava Kučery;

·       v pravidelné přítomností Bohumila Hrabala v drobné epizodní roli (vyjma Schormovy povídky)
a v inscenované titulkové sekvenci (prologu).[5]


























________________________________

[1]     Hrabalova první sbírka povídek Hovory lidí byla vydána již roku 1956, ovšem jen jako
příloha Zpráv Spolku českých bibliofilů v počtu dvě stě padesáti kusů.

[2]     Jankovič, Milan – Zumr, Josef (eds.) (1990): Hrabaliana. Sborník prací k 75. narozeninám
Bohumila Hrabala. Praha: Prostor, s. 116.

[3]     Jireš v úvodu ke scénáři Perliček na dně; cit. dle Klimeš, Ivan (2000): Centrum a
periferie. In: Denemarková, Radka (ed.) (2000): Zlatá šedesátá. Česká literatura a společnost
v letech tání, kolotání a zklamání. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, s. 254. K celému
projektu srov. zvl. Přádná, Stanislava (1988): Prózy Bohumila Hrabala ve filmu. In: Klimeš, Ivan:
(ed.) (1988): Film a literatura. Filmový sborník historický I. Praha: Československý filmový ústav,
s. 201–211; Gavalier, Peter (1997): Filmové perličky Bohumila Hrabala — návrat k legendě.
Kino-ikon, č. 2 (léto), s. 31–83; Ptáček, Luboš (2002): Perličky po letech. Symbol kontinuity, či
nástroj k oběšení? Cinepur, 11, č. 22 (září 2002), s. 16–19.

[4]     In Voráč, 2008: 177-178.

[5]     Hrabal se objevil vyjma Schormova Domu radosti ve všech pěti ostatních povídkách. A jako
solitérní protagonista vystupuje v inscenované titulkové sekvenci Perliček na dně, která byla
samostatně natočena na dvoře jeho libeňského bydliště a jako prolog uvozuje celý povídkový cyklus.