Užívání pravdy „Právě kvůli [P1] odmítání relativismu naráží[P2] houževnaté tápání vědy na dveře vedoucí k cíli hledání“ Ve chvíli, kdy pojem pravda trpí zastaralostí či diskreditací se tato otázka zdá být absurdní. Ve svém klíčovém článku mluví Davidson o „šílené snaze definovat pravdu“ a Nietzsche ji označil za „hlubší lež“. Od té doby, co v naší moderní společnosti upadá dobro[P3] , krása a pravda, se otevřela[P4] krize, kterou v úvodu do[P5] „Pragmatismu“ od Williama Jamese popsal jeden z největších myslitelů, jací kdy žili[P6] , Henri Bergson : „Dle starověkých filozofů existoval mimo času a prostoru [P7] svět, kde odjakživa sídlí všechny možné pravdy. Lidská sdělení [P8] byla pro ně o to pravdivější, že [P9] věrně kopírovala tyto věčné pravdy. Moderní filozofové nechali pravdu sestoupit z nebe na zemi. Vidí tam ale ještě něco, co existovalo před těmito sděleními. Pravda bude odložena mezi věci a fakta a naše věda ji tam půjde hledat…“ Připodobňuje tento přístup rozlousknutí ořechové skořápky chránící a ukrývající svou pravdu. Zdůraznil jsem to „ještě“, které je tak důležité. Dnes je pravda zbavena své absolutní pozice, ale ještě úplně nezmizela [P10] jako strohá iluze, majestátní, ale uklidňující. Její existence je nadále nevyhnutelná pro každý přístup, který se k ní usiluje přiblížit. Ztratila svou pozici a priori, pozici něčeho nedosažitelného, ve prospěch funkce užívání slova pravda, jak navrhuje Austin. Mluvme tedy o užívání pravdy, o tom, co někteří nazývají zavedení[P11] faktů, kterých[P12] kriteria jsou prokazatelnost, shoda, adekvátnost, předmět zkušenosti, [P13] rozumnost. Tyto termíny utvářejí[P14] cestu vědy, lemovanou dvěma chodníčky[P15] : scientismem neboli fyzikalismem a relativismem. Cesta, jenž [P16] se snaží[P17] pochopit vše po tom, co jej [P18] zredukovala na elementární, ne-li na jednoduché, nás děsí, protože umožní[P19] vše kontrolovat. Svou arogancí, která prozrazuje neznalost částečné a přechodné povahy našich vědomostí, tenhle přístup odrazuje a, jelikož se připojuje [P20] k strachu a únavě, který vytváří [P21] náročný vědecký postup, vyž[P22] ivuje svými excesy relativistická tvrzení o vědě, která není[P23] nic, než rozpravou, relační a operativní interpretací bez nesporných referencí podrobenou náhodám a tlakům, lobby, ideologiím, vírám a zájmům. Její hodnota je[P24] pouze užitná. Ve svém úvodním projevu[P25] o umění a poezii v Collège de France, který pohoršil Simone Weilovou, Paul Valéry mluvil o užitné hodnotě a připomněl zákony nabídky a poptávky. Tváří v tvář tomuto relativismu hodnot, které měli daleko od těch, které popsal Henri Poincaré v souvislosti s vědou, a ještě dále od těch, které jsou krmeny [P26] vírou, se Husserl v díle Krisis obával, že věda opustila svůj řecký ideál zvaný „theoria“ , a to kvůli „teoretickým technikám“, které jsou účinné, ale vymanili se z požadavků na pravdu. Z faktu, že se zanechalo pátrání po absolutní pravdě ve prospěch rozkouskovaného přístupu operujícího fakty[P27] vyplývá, [P28] že se upustilo od vědecké rozpravy zamýšlející poznat vše a zaplnit prostor, ze kterého bylo vyhoštěno náboženství. Je třeba přiznat, odvolávaje se na Delacroixova slova[P29] „přesnost není pravda“. Vezmeme-li si příklad z věd o životě, v této fáze je záhodno upozornit na fakt, že tato realistická pozice na[P30] ústupu, není ani stabilní ani pohodlná. Přináší riziko, že precizní analýzou detailu se zakryje bytí ve svém celku, ve své pravdě, a pak také, že se zapomene na to, že vědecký fakt je progresivní [P31] přibližování se, kterého bylo dosaženo omylem. Je vskutku potřeba, abychom ze života opět utkali roztrhanou tuniku, o které mluví Blanchot v díle L’Entretien infini, tu, kterou naše precizní, soustředěné a přesné nástroje roztříštily, zmenšili, a kvůli kterým ztratila integritu, svou potřebnou holistickou perspektivu, zanechanou přinejlepším lékařům duše a přinejhorším šarlatánům. Jelikož[P32] jsme zredukovali život [P33] na orgány a na molekuly, dosáhli jsme ohromujícího pokroku, ale živá bytost, tím spíše člověk, není tím strojem, který zkoumala a manipulovala klinika 19. století, popíraje osobu, interakce, nechápaje Clauda Bernarda. Postarat se o pacienta dnes znamená, ovšem, aplikovat a odhalovat nejhezčí techniky s nekonečnou troufalostí, ale ještě je třeba postřehnout to skutečné, oč žádá, co někdy očekává, aby mohl žít dále a lépe, jeho pravdu, která je nad techniku. Více než protichůdnou [P34] družkou přesnosti je omyl, náhodný, potřebný, plodný. Canguilhelm naznačuje, obzvlášť ve svém díle „Normální a patologické“, ale v širším smyslu také v celé své tvorbě, cestu k pravdě, ne proti přesnosti, ale jako poznání v propastech, [P35] v omylech. Musíme vytvořit historii z [P36] věrohodných diskurzů, z diskurzů, které se napravují, opravují, a které sami pracují na svém vytváření, jehož úkolem na závěr je „říct pravdu“. To je právě to, co nazýval, odkazuje se na Galilea, být v pravdě, nebýt[P37] schopen říct pravdu v očekávání důkazů. Ze stejného myšlenkového proudu citujme Jeana Cavaillèse : „Pokrok není zvětšování objemu juxtapozicí, bývalé přetrvávající v novém, ale neustálá revize obsahů prohlubováním a škrtáním.“ Jak zdůrazňoval Foucault, když mluvil o Canguilhelmovi, práce se uskutečňuje diskontinuitou, kterou představuje předělávání, přepracovávání, aktualizace nových základů, přehodnocování žebříčku, přechod k novým druhům předmětů“ a dělal[P38] ze „současné vědecké pravdy epizodu či termín, který je dočasný.“ Nejedná se tady o „lest rozumu“, jako kdyby všechny omyly byly potřebné, ani o nahodilost. Právě kvůli odmítání [P39] relativismu naráží [P40] houževnaté tápání vědy, po zkouškách, omylech, prohlubování a škrtání, jak zjišťuje vypravěč v díle Čas znovu nalezený, na dveře vedoucí k cíli hledání, v rozhodujícím okamžiku a osvětlujíc, kde jsou rouška [P41] pravdy méně neprůhledné, dávaje[P42] nerovné cestě jasnou perspektivu. A. Tamášová je to složitý text, ale nepřesností je příliš mnoho pozor na min. příčestí a přechodníky, těmi šetřit, hrozí nesprávné tvary ________________________________ [P1]odmítáním [P2]vyráží dveře, tedy otvírá si je [P3]pojem d..., nebo adej.: dobré, krásné... [P4]lépe: nastala, vypukla... [P5]k [P6]ne, filozofie „života/ živého“ [P7]4. pád, nebo „nad“ [P8]lépe: tvrzení/ názory [P9]čím více [P10]zde nějaké souvislost: zůstává jako [P11]stanovení [P12]to nejde, „jejichž kritérii jsou... [P13]zde spíše „pokusu“ [P14]vytyčují [P15]mezemi/ hranicemi/ mantinely [P16]ten první [P17]tvrdí, že vše chápe [P18]to [P19]kondicionál [P20]ne, „ve spojení s“ [P21]které s sebou nese [P22]při- [P23]prý/ kondic. [P24]viz P23 [P25]přednášce [P26]živeny [P27]čárka [P28]lépe: s sebou nese/ způsobil [P29]čárka, „že“ [P30]vynechat [P31]postupné [P32]nen í tam příčinnost, jen „když/ tím, že“ [P33]to živé [P34]není zcela přesné [P35]lépe: přes [P36]vynechat [P37]protože pro nedostatek důkazů nemůžeme říci [P38]přičemž se.. [P39]odmítáním [P40]rozráží/ otevírá [P41]-ky [P42]a dávají