„Ale což," myslila si Alenka, „což jestliže už nikdy nebudu starší, než jsem ted? To by byla jistá útěcha, nebýt nikdy starou bábou — ale na druhé straně — věčně se musit učit a dělat úlohy! O, to by se mi nelíbilo!"
„Bláhová Alenko!" odpověděla si. „Jak byste tady mohla dělat úlohy? Vždyť je tu sotva místo pro vás samotnou, kam by se sem ještě vešly školní knížky?"
A tak pokračovala, jednou jako první a jednou jako druhá osoba, až z toho byla úplná rozmluva; po několika minutách však zaslechla zvenčí hlas a odmlčela se, aby naslouchala.
„Máry! Máry!" volal hlas. „Hned mi přineste mé rukavice!" Pak bylo slyšet lehké cupitání po schodech. Alenka věděla, že to jde Králík ji hledat, a chvěla se, až se domek třásl, nadobro zapomenuvši, že je nyní asi tisíckrát větší než Králík a že se ho tedy nemá co bát.
Zanedlouho přišel Králík ke dveřím a pokoušel se je otevřít; ale ježto se otvíraly dovnitř a Alenka se o ně opírala loktem, skončil se jeho pokus nezdarem. Alenka ho slyšela, jak si povídá: „Musím tedy jít dokola a dostat se dovnitř oknem."
„A to zas ne!" pomyslila si Alenka, a vyčkavši chvíli, až se jí zdálo, že slyší Králíka pod oknem, rozpřáhla náhle ruku a chňapla do vzduchu. Nechytla nic, ale slyšela drobný výkřik a pád a řinkot rozbitého skla, a z toho všeho usoudila, že Králík asi padl do okurkového skleníku nebo něčeho podobného.
Nato bylo slyšet hněvivý hlas — Králíkův — „Petře! Petře! Kde jsi?" A jemu odpovídal hlas, kterého dosud neznala: „I tuhle sem, milosti! Kopu jabka, milosti!"
„Jabka — jabka!" řekl Králík hněvivě. „Sem pojď a pomoz mi z tohoKie!"
(Nový řinkot rozbitého skla.)
— 38 —
„A ted' mi řekni, Petře, co je to v tom okně?" „I to je nějaká ruka, milosti!"
„Ruka — huso! Kdo kdy viděl takhle velikou ruku? Vždyť je jí plné okno!"
„I to jí zas je, milosti; ale přesto prese všecko je to ruka." „Nu, ať je to co chce, nemá to tam co dělat; běž a odklid' to!" Nato nastalo dlouhé ticho, v němž Alenka mohla jen chvílemi zaslechnout tiché šuškání, jako: „I to se mi nechce líbit,
— 39 —
MújůáÉtti.:,