- 132
- 133 -
že dřivé nežli se sloučeni pracujícího lidu bez rozdilu národnosti a náboženství provede, musi býti každá strana sama dle národnosti zorganizována, načež se teprve k úplnému sloučeni všech bude moci přikročit!.
Ohledně otázky národní stavi ona za základ právo svobodného sebeurčo-vání národů, nespatřuje ale v národním rozvětveni svých soudruhů žádnou překážku v jejich společném snaženi k hmotnému se osvobozeni.
Oelikož považuje odborné a vzdelávací spolky za velepotřebnó a uži-tečné, jelikož ony ponejvíce sebevědomí mezi pracujícím lidem rozšiřuji a ku poznáni jeho lidské důstojnosti valně napomáhají, chce všemožně o zařizováni a rozšiřováni spolků těchto pečovati, osvědčuje pak zároveň, že činnost Jeji na tyto se pouze obmezovati nesmi.
Vzhledem k zásadám těmto bude českoslovanská sociálně demokratická strana v Rakousku všemi zákonitými prostředky domáhati se svobodné společnosti a zlomení tvrdošíjného zákona mzdy zrušením systému námezdné práce, vyzdviženi vykořistováni a odstraněni veškeré sociálni a politické nerovnosti.
Žádné povinnosti bez práv, žádná práva bez povinnostil
II.
Částečně k uskutečněni svých základních ustanoveni, částečně k působeni neb agitaci pro ty samé staví ona následující požadavky:
I. Všeobecné, stejné a přímé právo volební pro všechny státní občany od dvacátého roku stáři počínaje, jak do parlamentu, do sněmu a obecních zastupitelství, taktéž i do všech sborů, které práva a povinnosti celku, jakož i všech jednotlivých občanů, chrániti maji. - Všem takto zvoleným zástupcům lidu mají se patřičné diety poskytnout!.
II. úplnou svobodu tisku, spolčovaní a shromažďováni, jakož i úplnou
svobodu práva koaličního.
III. Odděleni církve od státu a odděleni školy od církve.
IV. Obligátní vyučováni a nucené navštěvováni školy do 16 let; a bezplatné vyučováni na všech veřejných ústavech vyučovacích.
V. Zřízeni obrany lidu na místě stálého vojska.
VI. Všeobecné odhlasováni lidu o všech zákonech v parlamentu sdělených.
VII. Zavedeni zdravotní dohlídky na všecky dělnické poměry, obživné
. prostředky a obydli.
VIII. Přísné zákony, činící zaměstnavatele zodpovědnými za všecka neštěstí dělníků, jež zaviněna nedbalosti zaměstnavatelů.
IX. Zavedení pravidelné (normální) doby pracovni 10 hodin, s ohlede»| na nebezpečné závody 8 hod., obmezení práce žen a odstraněni práce dětí v továrnách a průmyslových dílnách; zavedeni ústavu neodvislých dozorců továrních a odstranění soutěže, práci trestnickou volným dělníků činěné.
X. Odstranění všech nepříjemných /»/ daní a zavedeni jediné přísné progresivní daně z příjmů a dědictví.
XI. Převzetí a spravování všech komunikačních prostředků a peněžních ústavů (jako bank, spořitelen atd.) ze strany obci neb státu.
XII. Neodvislost soudu, volba soudců lidem, zavedeni bezplatného a ústního řízeni soudního a bezplatné ochrany práva.
XIII. Zrušeni vazby vyšetřováci a zrušení trestu smrti.
XIV. Zařízení dělnické statistické úřadovny. Úředníky těchto úřadoven voli lid.
XV. Statni povznášeni volného společenského byti a státní úvěr pro samostatné výrobní spolky dělnické pod demokratickými zárukami.
(Organisace, 15. dubna 1878, č. 4. Cit. dle: Břevnovský sjezd 1878. Edice archivních dokumentů. Praha 1978, s. 211-213)
58.
Národnostní poměry v Brně
1880 - 1885
Když jsem r. 1880 jako desítiletý hoch přišel do Brna, sahal jeho obvod jen málo za hranice nynějšího vnitřního města j vojenská zásobárna na Veveří ulici byla již za městem, okolí Lužánek a Hutterova rybníku počalo se teprve zastavovati, Černá pole byla skutečnými poli a na Olomoucké přestávalo Brno skoro hned za mostem přes Svitavu: socha sv, Oana Křtitele při silnici byla již dost daleko za městem v polích.
Přesto, že bylo již tehdy mezi 82,000 obyvateli asi 32.000Čechů, byl ráz města úplně německý; taková byla jeho správa, nápisy na obchodech a jinde byly jenom německé, ulice byly označeny jen v tomto jazyku a to-, liko na Křenové, na náměstí Lažanského a tuším i ná Pekařské zachovaly se nárožní tabulky s nápisy německo-českými. Neupřilišuji, řeknu-li, že na hlavních třídách nebylo českého hovoru skoro vůbec slyšeti; my drobní studentíci byli j3me za své české rozmluvy od německých studentů a výrostků často biti, a z té příčiny docházelo mezi námi a nimi téměř ku pravidelným rvačkám. V těch byla na naši straně řemeslnická omladina České národnosti; hlavně řeznici a obuvníci byli četně zastoupeni, a tak jsme přes početní přesilu Němců v těchto bojích Často vyhrávali. Někdy bylo ovšem třeba převzít! úlohu rozumnějšího a ustoupit!; taktické pravidlo o ústupu spořádaném bylo nám však úplně neznámo.
Česká škola národní byla tehdy jen jediná, soukromá; udržovala ji brněnská Matice školská a ústav byl umístěn v klášteře Minoritu, kde býval až donedávna před tím Český ústav učitelů; některé učirny byly také v protějším domě Sternově. Žáků tam bývalo již na 400. úporným úsilim českých vlastenců, jimž stál v čele ušlechtilý advokát dr. Bedřich Hoppe
- 134 -
a zemský úředník Kuneš Kunc, byla obec teprve ve školním roce 1801/^ přinucena zňiditi prvni českou školu obecní; byla umístěna z nouze v německo škole na Příční ulici, a poměr obecni správy k novému ústavu charakterisu-je výmluvně skutečnost, že správcem ústavu byl ustanoven člověk nezpůsobilý, zarytý nepřítel všeho českého, německý učitel Ignác Rohlena.
Ze středních škol byly v Brně jen naše gymnasium, které od r. 1881 mělo pobočky na Starém Brně, Česká reálka na Křenové, tehdy právě založená, pak ženský i mužský ústav pro vzdělání učitelův a podle národnosti veliké většiny posluchačů byl českým i ústav bohoslovecký.
Pamatuju si dobře, že boj o školu byl za mých studentských dob hlavním obsahem českého usilováni v Brně. Děti z Matiční školy, k nimž přibyly později děti z ostatních českých škol, byly živým obrazem našeho vývoje, a tak si vykládám, že byly miláčky vši české společnosti, pravými dětmi národa. Každého roku koncem Června nebo začátkem července mívaly výlet do zahradní restaurace v Pisárkáchf na tu slavnost se těšívali v Brně mladi, stáři a na výletišti se pak shromáždila všecka naše česká obec. Měla tenkráte zájem o své školy, do nichž sbírala ditky osobní agitací dům od domu; počítala bázlivě každého roku, neubylo-li těch našich drobných školáčků a těšila se srdečně,   ukázal-li se seberr.enši přírůstek mezi chlapci nebo děvčaty. A jednou za rok se šla na ně podívat do Pisárek, kde jim vystrojila skvostné radovánky. Plno maličkých Hanáků se tam hemžilo mezi stoly, pyšných na červené gatě a zelenavé kamizolkyj "bázličky" s květovanými šátky, uvázanými na babku, šustěly tam domýšlivě širokými sukýnkami; vojáci břinkali šavličkami, hledíce vážně zpod pozlacených tvrdých čák s chocholy, a malí hasiči svítili falešným stříbrem blýskavých helm. Děti deklamovaly, zpívaly, hudba hrála a všechno se radovalo jako v rodině, jejíž členové lnou k sobě důvěrně ve znepřáteleném okolí. Při těch výletech jsme my studenti mívali vynikající účastenství a podve- } čer jsme se s jásotem vracívali do Brna. Nad průvodem dětí vlály národní praporky do sladké vůně kvetoucích lip, oči se smály spokojeným leskem, naše studentské řady začínaly píseň za písničkou a staří lidé zpívali s námi v té veselé náladě, jež na venek vypadala demonštratívne a bojovně. Před školou u Minoritu jsme se loučili a nikdo neodešel, až bylo po všem: až malí praporečnici sklonili bíločervené praporky za zvuků hymny "Kde domov můj", kterou zpívala tisícerá ústa, a až jsme my studenti ve sražených čtyřstupech vybočili z Minoritské ulice dál do města za hromového voláni "Na zdar!*' Co ví dnešní národ o tom, čím nám byla tehdy ta hymna a jak kdekoho národně posilovaly ty školní výlety!
českého divadla jsme v prvních letech mých studií v Brně neměli; hry ve dvoraně Besedního domu byly po hrozném požáru "Okružního divadla" ve Vídni koncem r. 1881 zastaveny a v nynějším starém divadle našem na Veveří ulici se počalo hráti teprve dne 6. prosince 1884. Tam jsme se my studenti přímo hrnuli. Musili jsme si sice vyžádati vždycky povolení třídního, ale.dostávali jsme je bez obtíži a vzadu za sedadly jsme se ve
- 135 -
dřevěné ohradě za šesták tísnili opravdu jako slanečci. Ale jaká to byla pro nás radost býti v divadle! Vzpomínám si, že jsem tam ponejprv slyšel jako kvartán Prodanou nevěstu; byl jsem tím požitkem ořlmo ohromen, a také tím, jak se obecenstvo v divadle chovalo. To nebylo nynější vyhýčkané, studené publikum: Hledištěm vítězně táhlo obecné nadšení nejen toho dne, nýbrž i jindy, a když jsme s jeviště slyšeli až do rampy mezi obecenstvo provolaný přípitek:  "Na zdraví všem, kdo dobře smýšlejí se zemi českou I", nebylo potlesku a pochvalnému volání ani konce... Bože, toto v Brně, kde se zemi českou dobře smýšleli pomalu jen ti, co chodili do divadla, a my mezi nimi! Tehdy nebylo naše divadlo jen podnikem místním, nýbrž sloužilo potřebě celého národa, a tento jeho význam byl obecně uznáván. Zblízka i z dáli vypravovány do Brna četné divadelní vlaky a příjezd každé takové výpravy býval nám všem velikým svátkem. A zejména nám studentům, kteří jsme měli v divadle dobrou školu vlastenectví a milovali je opravdu vášnivě. Každý ten divadelní vlak jsme si vedli do města slavným průvodem a nic nám nevadilo, že jsme musili chodit kolem humen, jak jsme s hněvem vyčítali: od nádraží nynější třídou Palackého, ulicí Divadelní, Hradební a Švédskou a pak k budově našeho divadla. Posilovalo to naopak náš mladický vzdor a odboj; píseň za písní hlaholila nepřetržitě z našeho průvodu, a když jsme šli mimo městské divadlo, tehdy ovšem německé (stoji od r. 1882), znělo naše "Hej, Slované!" po každé tak výbojně, že nebylo nikdy nevěřících v konečné vítězství. A jednou jsme si přece svůj divadelní vlak přes odpor městské policie zavedli do Brna městem přímo hlavními ulicemi. Přijeli jím Slováci od Břeclavě a Hodonína a na nás ta návštěva, oslňující barvami i jarosti, působila tak, že jsme v čele účastníků zamířili přímo proti širokému vchodu do Masarykovy ulice. Ten uzavírala řada městských strážníků a před nimi nás očekával, široce jsa rozkročen, tlustý inspektor Oablkowski pod chocholatým kloboukem. Nevím ani, jak se to stalo: ale najednou někdo z nás (myslím, že nebožtík přítel Knaur) vlítl inspektorovi mezi rozkročené nohy, napřímil se pod ním a Oablkowski jak široký a dlouhý ležel na zemi. Zatím co se překvapení strážnici hrnuli; pomoci mu na nohy, pronikl průvod jejich zmateným a nespořádaným kordonem a již "Slovan jsem a Slovan budu",  "Šuselka nám píše" a jiné a jiné mohutně rozechvěnými, vysokými vlnami hlaholily mezi udivenými domy Masarykovy třídy.
(Hynek Bulín, České Brno za mých studentských dob. In: 60 let českého gymnasia v Brně 1867 - 1927. Brno 1927, s. 47-49)