JUgOSLÁVIE - SRBSKO - KOSOVO Kosovská otázka ve 20. století Václav Štěpánek Masarykova univerzita Brno 2011 Obsah Seznam zkratek .............................................10 Úvod ..........................................................12 Proč psát o kosovské otázce v socialistické Jugoslávii...............12 Kosovo v literatuře ...........................................16 Prameny....................................................29 geografické, toponymické a etnonymické zvláštnosti...............30 Administrativní rozčlenění území s albánským etnikem.............33 Psaní a výslovnost toponym a vlastních jmen ......................34 Poděkování .................................................35 Kosovo a Metochie na počátku 20. století: Obyvatelstvo a jeho migrace..............................36 Prizrenská (albánská) liga (Kongra) ............................39 Vystěhovalecké vlny konce 19. a počátku 20. století.................40 Kosovská otázka a Království Srbů, Charvátů a Slovinců....................................................43 Integrace území Kosova a Metochie do nového státu ...............43 Kačacké hnutí ...............................................45 Mírová jednání o poválečné Albánii .............................46 Kosovský výbor ..............................................47 Porážka kačackého hnutí ......................................49 Postavení muslimů „Jižního Srbska" v Království SHS .............51 Džemij et....................................................51 Školství a náboženství.........................................53 Ekonomická situace..........................................55 Pokusy o změnu etnické situace...................................56 Arnautašská teze .............................................56 Kolonizace Kosova a Metochie slovanským živlem ................59 Pokusy o vystěhovávání albánského obyvatelstva...................67 Druhá světová válka na Kosovu...........................78 Trpký osud kolonistů.............................................83 Odboj a partyzánské hnutí na Kosovu a Metochii ..................86 Komunistický odboj v Albánii a Komunistická strana Jugoslávie .... 90 5 Jugoslávie - Srbsko - Kosovo Povstání proti komunistické moci .................................95 Vznik kosovské autonomie................................103 Komunistická strana Jugoslávie a národnostní otázka .............104 Názory na status albánské menšiny ..............................106 Bujanská (bunjajská) konference ................................109 Reakce ÚV KSJ na bujanskou rezoluci .........................112 Vznik a fungování autonomie....................................113 Dilemata kolem autonomie ...................................119 Problém kolonistů...........................................122 Limity kosovsko-metochijské autonomie ..........................124 Autonomie pod obručí státní bezpečnosti.............130 Rezoluce Informbyra, ideologický boj Envera Hoxhy a úloha l 1)1? ...................................................131 Prizrenský proces...............................................137 Vysídlování albánského obyvatelstva?.............................139 Akce shromažďování zbraní .....................................140 Kosovská každodennost a její úskalí....................149 Proporcionalita jako hlavní kritérium integrace...................149 Jazyková otázka ................................................153 Demografické ukazatele a problémy..............................156 Školství .......................................................166 Pokusy o jugoslávsko-albánské sbližování........................171 Kulturní instituce...............................................175 Industrializace oblasti...........................................177 Zemědělství....................................................183 Brionské plénum...........................................186 Důsledky brionského pléna .....................................191 Zpráva vyšetřovací komise ÚV SKS ............................192 Zpráva o působení UDB na Kosovu ............................194 Poučení z krizového vývoje....................................202 Problémy a necitlivosti „pobrionské doby" ........................206 Do deseti let se vystěhují všichni Srbové..........................207 Mezietnické problémy po roce 1966 ............................ 209 Ideologizované principy etnické dominance ..........212 6 Obsah Kosovojako republika? ...................................217 Autonomie jako „kategorie federace"...........................219 „Soudruzi objektivně rozdmýchávají nacionalismus". Vystoupení Dobrici Čosiče a Jovana Marjanoviče na 14. plénu ÚV SKS ........223 Demonstrace roku 1968 .........................................229 Hodnocení demonstrací ......................................232 Kosovo po demonstracích.....................................235 Ústavní změny ve prospěch posilování autonomie.....240 Konfederativní ústava........................................243 Užší Srbsko versus autonomie ...................................249 Nacionalistické koncepty........................................260 Kosovský kult...............................................264 My jsme Albánci, ne Jugoslávci - demonstrace 1981 .267 Následky demonstrací ...........................................270 Hodnocení demonstrací .........................................275 Příčiny nacionalistického výbuchu v hodnocení SKJ ...............279 „Kosovské vedení se nechovalo rozhodně a bojovně" ..............280 Ústavní postavení autonomií je třeba ctít........................281 Exploze školského systému ...................................287 Stalinisté, iredentisté, ustašovci. Podíl zahraničního faktoru........289 Ekonomický rozvoj je jednostranný, neadekvátní, živelný ..........292 Definice ekonomických problémů..............................293 Oživování opozice .........................................303 Srbská kritická inteligence ...................................305 Bourání mýtů ..............................................309 Kritika nacionalismu ........................................313 Vyhrocování napětí na Kosovu...........................316 „Znásilňované srbství"..........................................316 Případ Martinovia ..........................................316 Bezpečnostní situace na Kosovu ...............................317 Zprávy o útocích na Srby a Černohorce ........................319 Zprávy o znásilňovaní srbských žen ............................321 Vystěhovalectví z Kosova .....................................323 Změna kosovské etnické struktury .............................325 Vztahy mezi etniky ..........................................327 Srbská nacionalistická inteligence a kosovští Srbové ..............329 Úloha tisku ................................................329 Petice kosovských Srbů ......................................331 7 Jugoslávie - Srbsko - Kosovo Protestní pochody kosovských Srbů ............................333 XIII. sjezd SKJ a Kosovo..................................337 Změny v kosovském vedení ...................................338 Politický vzestup Slobodana Miloševiče.........................339 Memorandum S ANU.......................................344 Manifest srbského nacionalismu...............................345 Kritika Memoranda .........................................347 Memorandum a kritická inteligence............................349 Nikdo vás nesmí bít.........................................351 Důsledky projevu Slobodana Miloševiče v Kosově Polji ............354 Vzestup popularity Slobodana Miloševiče .......................354 Protestní večery o Kosovu - nová ofenziva kritické inteligence......355 Nová platforma o Kosovu.................................359 IX. zasedání ÚV SKJ ........................................360 Jednota a rozhodnost je klíč k řešení Kosova..., ..................362 VIII. zasedání ÚV SKS .....................................365 Média ve službě nového politického proudu......................365 Zlověstné výstřely v Paračinu .................................367 Vítězství proudu Slobodana Miloševiče...........................371 Lehkovážně slíbená rychlost....................................371 Předehra VIII. zasedání ÚV SKS ..............................372 Vítězství revolučního proudu ..................................374 Hodnocení VIII. zasedání ÚV SKS jugoslávskou politickou elitou . . . 377 „Antibyrokratická revoluce" ............................380 Mobilizace obyvatelstva......................................384 Kosovští Srbové v akci .......................................385 Jogurtová revoluce ..........................................387 Neúspěšná intervence ÚV SKJ ................................388 Horká kosovskázima 1988/1989: „Ústavu nedáme!"...............389 Srbské protesty na Kosovu ....................................389 Debata o odpovědnosti kosovských politiků......................390 Demonstrace podpory kosovskému vedení .......................392 Mítink všech mítinků: Bitvu o Kosovo vyhrajeme.................393 Neprovokujte kosovský lid výměnou kádrů, které odmítá ..........396 Budeme v dolech až do vítězného konce .........................398 Shromáždění v Cankarově domě ...............................402 „Neslyším dobře, co říkáte..." Korunovace vůdce .................404 8 Obsah Zatčení Azema Vllasiho.........................................407 Neuznávam tento politický soud: Proces s „kosovskou čtrnáctkou" . . 408 Přijetí nové srbské ústavy - vítězství „antibyrokratické revoluce" ...410 Podivné hlasovaní kosovského parlamentu ......................411 Krvavý kosovský týden .......................................412 Slavnost v Sáva centru .......................................414 Den svatého Víta............................................415 Využití mýtu v politice .......................................417 Zánik Svazu komunistů Jugoslávie ......................421 Kosovští Srbové a Slovinsko ..................................421 XIV sjezd SKJ ..............................................422 Konec vlády jedné strany .....................................423 Stínová republika ..........................................427 Politická pluralita na Kosovu..................................427 Nová vlna násilí .............................................427 Zrušení kosovské autonomie a vznik paralelních albánskych institucí ...................................................430 Cestou nenásilné resistence...................................432 Epilog .......................................................435 Závěr ........................................................437 Yugoslavia - Serbia - Kosovo. Kosovo in 20th e e n tury ...................................440 Použité prameny a literatura............................452 Jmenný rej střik............................................465 9 Seznam zkratek alb. albánsky AO autonomní oblast AJBT Archiv Josipa Brože Tita AP KiM srb. Autonómna pokrajina Kosovo i Metohija (Autonomní ob- last Kosovo a Metochie) AVNOA Antifašistický výbor národního osvobození Albánie AVNOJ Antifašistický výbor národního osvobození Jugoslávie (Antifa- šističko veče/viječe narodnog oslobodjenja Jugoslavije) AS Archiv Srbska (Archiv Srbije) ASNOS Antifašistická skupština národního osvobození Srbska (Antifašistická skupština narodnog oslobodjenaSrbije) CK srb. Centrálni komitét (Ústřední výbor) č. česky, číslo DB Državna bezbednost (Státní bezpečnost - tajná policie) char. charvátsky JA Jugoslávská armáda JLA Jugoslávská lidová armáda JNOF Jednotná národněosvobozenecká fronta (srb. Jedinstven narod- nooslobodilački front) KaM Kosovo a Metochie KS komunistická strana KSA Komunistická strana Albánie KSJ Komunistická strana Jugoslávie (do listopadu 1952) KPJ srb. i char. Komunistická partija Jugoslavije (Komunistická strana Jugoslávie) KSS Komunistická strana Srbska (do listopadu 1952) NOAJ Národněosvobozenecká armáda Jugoslávie (od počátku roku 1945) NOF Národněosvobozenecká fronta OV Oblastní výbor (v autonomních oblastech Kosovo a Vojvodina) OV SKS KaM- Oblastní výbor svazu komunistů Srbska pro Kosovo a Metochii OV SKK Oblastní výbor Svazu komunistů Kosova (od roku 1974) OZNA srb. Odelenje za záštitu národa (Oddělení národní bezpečnosti. komunistická tajná policie vletech 1944-1946) RFE Rádio Free Europe (Rádio SvobodnáEvropa) SAO Socialistická autonomní oblast SANU srb. Srpska akademij a nauka i umetnosti (Srbská akademie věd a umění) SAPK srb. Socijalističkaautonómna pokrajina Kosovo (Socialistická autonomní oblast Kosovo) SFRJ Socialistická federatívni republika Jugoslávie SK svaz komunistů SKCH char. Savez komunista Hrvatske (Svaz komunistů Charvátska) SKJ srb. Savez komunista Jugoslavije (Svaz komunistů Jugoslávie) 10 srb. Savez komunistické omladine Jugoslavije (Svaz komunistické mládeže Jugoslávie) srb. Savez komunista Srbije (Svaz komunistů Srbska, od roku 1952) srbsky srbocharvátsky (v době, jíž se práce zabývá, oficiální název státního jazyka) srb. Socialistickí savez radnog národa (Socialistický svaz pracujících) Sekretariat unutrašnjih poslova (Ministerstvo vnitra, používáno také ve smyslu „policejní služebna") turecky srb. Úprava državne bezbednosti (Správa státní bezpečnosti, komunistická tajná policie vletech 1946-1966) srb. Udruženje za jugoslovensku demokratsku iniciativu (Sdružení pro jugoslávskou demokratickou iniciativu) ústřední výbor Ústřední výbor Komunistické strany Jugoslávie Ústřední výbor Svazu komunistů Jugoslávie Ústřední výbor Svazu komunistů Srbska Vznik kosovské autonomie Statut poválečné Jugoslávie byl prakticky připraven a vytyčen na II. konferenci Antifašistického výboru národního osvobození Jugoslávie, která se uskutečnila 29.-30. listopadu 1943 v bosenském městě Jajce, v době, kdy o osudu války a vítězství komunistického protifašistického odboje ani zdaleka nebylo rozhodnuto. Skutečnost, že Komunistická strana Jugoslávie byla, na rozdíl od exilové jugoslávské královské vlády či jugoslávského (převážně srbského) nekomunistického odboje, cílevědomě a účinně schopna zabývat se i uprostřed tvrdých bojů strategií poválečného uspořádání státu a jeho rozvoje, jí vytvořila nezanedbatelný náskok a umožnila pak, v posledních měsících války, pevně uchopit moc, která v osvobozovaném státě doslova ležela na ulici, a nedělit se o ni s méně připravenými soupeři. Závěry II. konference AVNOJ hovoří o tom, že Jugoslávie bude vystavěna na federativním principu, jenž zajistí plnou rovnoprávnost Srbů, Charvátů, Slovinců, Makedonců a Černohorců, resp. národů Srbska, Charvátska, Slovinska, Makedonie, Černé Hory a Bosny a Hercegoviny (aby tak byl „naplněn princip suverenity národů Jugoslávie a aby Jugoslávie byla skutečnou vlastí všech svých národů a nikdy více se již nestala doménou jakékoli hegemonistické kliky" - článek II). Bylo to přelomové rozhodnutí zejména z hlediska makedonského a černohorského, neboť většinové obyvatelstvo těchto zemí bylo díky němu poprvé uznáno za samostatné národy. KSJ na kongresu ale pouze pokračovala v intencích závěrů své páté zemské konference, konané 19.-23. října 1940 v Dúbrave u Záhřebu, jež „boj" za rovnoprávnost a sebeurče-ní černohorského a makedonského národa prohlásily za jednu z komunistických priorit.282 Právy ostatních národů, žijících na jugoslávském území, se Závěry, na rozdíl od páté konference z roku 1940,283 zabývají jen velmi povšechně. „Nestátotvorné" národy označují jako národnostní menšiny (v další praxi se pro ně vžil pojem „národnosti") a článek IV pouze velice stručně prejudikuje, že „národnostním menšinám budou 282 Iz rezolucije Pete zemaljske konferenci]e KPJ. In: Zadáci CK Srbije u razvoju medju-nacionalnih odnosa i borbi protiv nacionalizma. Beograd 1978, s. 37. 283 V rezoluci z této konference se totiž přímo hovoří o boji „za svobodu arnautských menšin na Kosovu a Metochii a v Sandžaku" (a zároveň také „proti italským agentům, pokoušejícím se různými sliby podvést utlačované Arnauty a vyvolat tak v této části Jugoslávie válečné střetnutí") a také „za svobodu a rovnoprávnost maďarských, rumunských, německých a druhých národnostních menšin ve Vojvodine", aniž by ovšem závěry specifikovaly, v čem jejich nesvoboda spočívá a jak by měl být tento boj veden. Tamtéž, s. 38. 103 Jugoslávie - Srbsko - Kosovo zaručena všechna národní práva" Touto formulací se zřejmě rozuměla nejen práva kulturní, ale také politická. Podle výkladu jugoslávských právních historiků tato konstatace znamená, že menšiny nemají a v duchu generálních politických a právních rozhodnutí AVNOJ ani nemohou mít, atributy státnosti - nestojí na nich jugoslávská státnost ani jugoslávská federace. Rozhodnutí AVNOJ tedy nezakládalo právo menšin na odtržení a připoj ení ke svému mateřskému státu, ani nehovoří o autonomii jakožto ústavoprávní formě uskutečňování národnostních práv.285 Komunistická strana Jugoslávie a národnostní otázka Vznik autonomií bývá obvykle odvozován od toho, jak v průběhu předcházejících dvaceti let krystalizovaly pohledy KSJ na národnostní otázku. Byly to ovšem pohledy složité a často rozporuplné. Závěry IV. kongresu KSJ, který se konal v Drážďanech 5.-16. listopadu 192 8,286 se striktně držely doporučení VI. kongresu Kominterny. Ten označil Království SHS jako jeden z nej militantnějších států na světě a jako základnu imperialistických zemí sloužící k rozbití SSSR a vyjádřil se, že Království je nutno za každou cenu zničit. KSJ byla Kominterně zcela podřízena, a proto se zasazovala o vytvoření nezávislého Charvátska, nezávislé a sjednocené Makedonie, nezávislého Slovinska, o vytvoření nezávislé Černé Hory a vyzývala dělnickou třídu, aby se rozhodla i pro nezávislou a sjednocenou Albánii, k níž by byly připojeny i jugoslávské oblasti, v nichž žila albánská menšina! Konečným smyslem toho všeho mělo být po celobalkánské revoluci vytvoření balkánské federace, která by proměnila versailleský systém, založený na diktátu dohodových imperialistických mocností.287 Tyto anarchistické pozice začala KSJ měnit teprve po dlouhých letech frakcionářských bojů, ultralevicových názorů a nejrůznějších výstřelků. K novému kurzu KSJ samozřejmě dopomohla i nová mezinárodní politika Kominterny, vyhlášená na jejím sedmém kongresu georgi Dimitrovem a Palmirem Togliattim. Ta odvrhla dosavadní konfrontační charakter vztahů s jinými subjekty sociálně-demokratického charakteru a občanské levice či stranami buržoazně-liberálního charakteru, a doporučovala evropským komunistickým stranám orientaci na vytváření společných jednotných národních front boje proti nebezpečí fašismu. 284 // zasedanjeAVNOJ-a: Odluke. In: Zadáci CK Srbije u razvoju medjunacionalnih odnosa i borbi protiv nacionalizma, s. 40. 285 BOgDANOVIČ, D.: Knjiga o Kosovu, s. 236. 286 KSJ tehdy měla něco přes 2 000 členů a Svaz komunistické mládeže kolem 1 500 členů. 287 Jugoslavija 1918-1988, s. 274, pozn 16. 104 Vznik kosovské autonomie KS J ideu o vytvoření antifašistické fronty poprvé vyjádřila na své čtvrté zemské konferenci v prosinci 1934 v Lublani. Přijetí linie národní fronty bylo bezprostředně spojeno s odvrhnutím teze o Jugoslávii jakožto výtvoru imperialistických velmocí (či zplozenci versailleského systému) a potřebě jejího rozbití. Jugoslávští komunisté tak za nové politické konstelace začali přistupovat k řešení národnostní otázky v rámci Jugoslávie jakožto celku. Tento postoj je vyjádřen také v usnesení ÚV KSJ z října 1935, v němž se sice zdůrazňuje, že komunisté setrvávají na zásadách principu práva národa na sebeurčení s možností odtržení, ale že při jeho uskutečňování nemohou nepřihlížet k mezinárodní situaci. Díky tomuto novému postoji přišlo vedení KSJ na myšlenku reorganizace strany na národnostním principu. V jarních měsících roku 1937 tak byly založeny národní stranické organizace - Komunistické strany Slovinska a Charvátska. Z hlediska organizačního zůstala samozřejmě národní stranická vedení podřízena v duchu demokratického centralismu ÚV KSJ, ale jinak vystupovala jako vedení organizací národního charakteru. V tomto vztahu KSJ vůči vlastní organizaci tak, jak tvrdí historik Branko Petranovič, bylo možno spatřovat obrysy budoucího federativního uspořádání Jugoslávie.288 Nová platforma KSJ samozřejmě musela také vyjádřit i právo velkých jugoslávských národnostních menšin - Němců, Maďarů a Albánců - na rovnoprávnost. Pokud jde o Kosovo a Metochii, myšlenky na zformování jednotné územní stranické organizace této oblasti se údajně začaly objevovat již v roce 1929, kdy byla oblast nově rozdělena mezi tři bánoviny - Zetskou, Vardarskou a Moravskou, a to tak, aby v žádné z nich albánské obyvatelstvo nečinilo většinu. Nejvíce se o územní uspořádání místních organizací zasazoval Radovan Vukovic (1910-1941), agitující tehdy zejména mezi studenty Bělehradské univerzity, pocházejícími z tohoto kraje. Jeho návrh KSJ přijala, a tak byla v roce 1932 svolána Zemská (pokrajinska) konference KSJ pro Černou Horu, Boku (Kotorskou), Sandžak a Kosovo a Metochii, na níž byl zvolen patřičný Zemský výbor.289 V roce 1937 pak byl v Peci založen již přímo Oblastní výbor KSJ pro Kosovo a Metochii, údajně s ohledem na specifičnost Kosova a Metochie v „ekonomickém, sociologickém, národnostním a politickém ohledu" 290 Tento nový oblastní výbor byl zpočátku podřízen výše uvedenému zemskému výboru, na páté zemské konferenci KSJ v Dúbrave u Záhřebu v roce 1940 ale vedení strany rozhodlo, že Oblastní výbor pro Kosovo a Metochii bude spadat přímo pod ÚV,291 což v podstatě předj alo postoj KSJ vůči této oblasti! KSJ tedy měla koncem 30. let 288 PETRANOVIČ, Branko: Istorija Jugoslavije 1918-1978. Beograd 1981, s. 112-118. 289 IMAMI, P.: Srbi i Albánci, s. 258. 290 Také Kosovo — Kosova nekad i danas — dikur e sot, s. 195n. 291 V té době měly kosovské organizace 239 členů, z toho 23 (!) Albánců a 12 žen. Tamtéž. 105 Jugoslávie - Srbsko - Kosovo 20. století dvě národní organizace - slovinskou a charvátskou, dále pak provinční či zemské organizace Srbska, Černé Hory, Makedonie, Bosny a Hercegoviny, Vojvodiny a Dalmácie a oblastní organizaci Kosova a Metochie. Po celou tuto dobu ovšem KSJ působila v hluboké ilegalitě a její vliv na politické dění v zemi byl marginální. Názory na status albánské menšiny v budoucím státě a na to, jak řešit kosovskou otázku, nebyly během války v rámci KSJ rozhodně jednotné. Bylo to samozřejmě částečně dáno i tím, že opřít se o mínění komunistů přímo z Kosova v podstatě ani nebylo možné, neboť, jak jsme již viděli výše, jejich počet byl zanedbatelný. Existovaly ale nesporné tlaky ze spojenecké Komunistické strany Albánie na poválečné sjednocení oblasti dnešního Kosova a Metochie a některých částí západní Makedonie s Albánií. Tato myšlenka nebyla cizí ani některým vedoucím osobnostem KSJ, např. Edvardu Kardeljovi či Miladinu Popovičovi.292Enver Hoxha ve svých pamětech hovoří o tom, že albánští komunisté vždy považovali rozdělení albánského etnického prostoru mírovými smlouvami z roku 1913 za velkou historickou nespravedlnost, zároveň že ale také nemohli přijmout to, co Albánii přineslo nacisticko-fašistické obsazení Balkánu. Podle Hoxhy existovaly dva způsoby, jak dosáhnout spravedlivého řešení albánské věci: rozšířit činnost Komunistické strany Albánie na Kosovo, apelovat otevřeně na kosovské obyvatelstvo, aby se dalo do boje proti „nacisticko-fašistickému" okupantovi pod vedením vrchního štábu Národně osvobozenecké armády Albánie a takovouto revoluční cestou dosáhnout sjednocení na kvalitativně jiných, komunisticko-internacionalistických základech. Jinou cestu představoval boj pod vedením KSJ a vrchního štábu NOAJ „v jednotě s národy Jugoslávie ". Bezprostřední cíl obou těchto kurzů měl být stejný - ozbrojeným bojem vypudit nacisticko-fašistické okupanty a jako ovoce tohoto zápasu sklidit spravedlivé řešení albánského problému. Uskutečnilo se, jak známo, řešení druhé, neboť Komunistická strana Jugoslávie podle Hoxhy požadovala, aby obyvatelstvo Kosova a dalších albánských oblastí Jugoslávie bylo mobilizováno v rámci boje pod jejím vedením s tím, že se bezprostředně po válce rozhodne o své vlastní budoucnosti na základě „leninské zásady práva na sebeurčení". Tato Hoxhova úvaha vychází bezesporu z dopisu Josipa Brože Tita Miladinu Popovičovi z 9. října 1943, v níž Tito přes svého emisára nabádá albánské komunisty, aby se albánské partyzánské jednotky co nejtěsněji pro- 292 PETRANOVIC, Branko: Kosovo u jugoslovensko-albanskim odnosima i projekt balkánske federacije. In: Mitrovié, Andrej (ed.): Srbi i Albánci u XX veku. Beograd 1991, s. 320-322, 339. 106 Vznik kosovské autonomie pojily s jugoslávskými partyzánskými jednotkami v Metochii a Černé Hoře a společným bojem proti okupantům tak vytvářely přátelské vztahy s národy Jugoslávie, neboť „otázka národní rovnoprávnosti a sebeurčení (Kosova a Metochie) bude moci být spravedlivě vyřešena pouze společným bojem s národněosvobozeneckým hnutím Jugoslávie ". V podobném duchu je psán i dopis ze štábu jugoslávské II. úderné brigády, který vyzývá ÚV KSA k akci proti oddílům albánských nacionalistu na pomezí Metochie a Černé Hory v okolí Plavu a gusinje. Nabádá albánské komunisty, aby ve věci etnicky spíše albánských černohorských území a Kosova a Metochie nezaujímali stanovisko jako „reakční albánská buržoazie", tedy aby nepožadovali jejich okamžité připojení k Albánii, ale pokusili se společným bojem tyto oblasti osvobodit od okupantů a všech domácích zrádců. Teprve poté se měl „lid" vyjádřit o svých požadavcích.293 Hoxha také tvrdí, že druhé řešení získalo převahu zejména proto, že se jugoslávští komunisté obávali, že by Srbové a Černohorci nepřijali působení albánských komunistů na Kosovu a Metochii, a že by tato skutečnost vyvolala mezi obyvatelstvem bouřlivé antikomunistické reakce. Z tohoto důvodu prý nakonec s druhým řešením souhlasila i KSA.294 Hoxhovy názory sice poměrně přesvědčivě odrážejí převládající mínění, které mezi albánskými komunisty otázka dalšího osudu Kosova a Metochie vyvolávala, samotná situace ale byla složitější. Ani jugoslávským, ani albánským komunistům se totiž obyvatelstvo na Kosovu aktivovat ke „společnému boji" nepodařilo. Přes všechny náznaky, jež vyplývaly z uvedených listů, byl navíc názor samotného ÚV KSJ na možnost případné budoucí státoprávní změny Kosova a Metochie od počátku přinejmenším velmi zdrženlivý, a nic na tom neměnil ani „proalbánský" postoj některých jeho členů. Potvrzuje to ostatně i Titem podepsaný dokument odeslaný ÚV KSJ bezprostředně po zasedání AVNOJ albánským komunistům (datovaný 2. prosince 1943), v němž nově jmenovaný maršál reaguje na názory Miladina Popovice, vyjádřené v jeho dopise z 29. července 1943. Delegát KSJ při KSA v něm zcela otevřeně zastává názor, že budoucnost Kosova a Metochie by měla být, s ohledem na vývoj situace, v komunistických plánech co nejdříve vyřešena ve prospěch trvalého připojení tohoto území k Albánii. Tito jménem ÚV KSJ sice v odpovědi zdůrazňuje, že každý národ má právo na sebeurčení včetně odtržení, nicméně také upozorňuje na to, že jugoslávští komunisté nepodporují všechna národní hnutí, ale pouze ta, která „ bojují proti imperialismu a snaží se o skutečně demokratický národní rozvoj". Albánci na Kosovu a v Metochii se tedy podle Tita mají právo rozhodnout, „kam chtějí a jak chtějí", ale vzhledem k tomu, že projekt Velké Albánie a tedy připojení Kosova a Metochie propagují 293 Tito Miladinu Popoviču. In: Jugoslavija 1918-1988, s. 631-632; Štáb II udarnogkor-pusa - Centrálnom komitétu KP Albanije (25 března 1943). Tamtéž, s. 638. 294 HOXHA, E.: The Titoites. Historical Notes, s. 81. 107 Jugoslávie - Srbsko - Kosovo především „různí reakcionáři... spolupracující s okupanty", by takováto nová Albánie nebyla demokratickým výtvorem, „ale pouze hračkou v rukou imperialistů...".Tito, resp. ÚV KSJ proto Popovičovivytýká, že nastolování otázky připojení Kosova a Metochie je pouze vodou na mlýn „reakcionářů" a samotných okupantů.295 Pouze ozbrojený boj proti okupantům, zdůrazňuje se na konci listu, může jasně ukázat, co kdo chce, a vykovat skutečnou demokracii a bratrství národů. ,JVÍezi námi a budoucí demokratickou a antiimperialistickou Albánií," tvrdí Tito, „ta otázka nemůže být problémem... ".Hned za tímto v podstatě příslibem budoucího sebeurčení kosovskýchAlbánců ale ÚV KSJ upozorňuje, že „vznikající nová Jugoslávie bude zemí svobodných národů, a nebude v ní tedy prostor pro národnostní útisk albánských menšin" 296 což naopak fakt, že by se ÚV KSJ seriózněji zabýval myšlenkami na změnu teritoriálního statusu Kosova a Metochie, zpochybňuje. Otázka albánské menšiny je tedy v tomto dopise postavena jako vnitřní záležitost Jugoslávie, byť zao-balená do nej různějších náznaků a příslibů. Postoj ÚV KSJ k dalšímu osudu Kosova a Metochie ale nebyl nijak principiální, za určitých okolností s ním byl ochoten i politicky kupčit. Dokládá to např. nedávno publikovaná zpráva z 21. dubna 1944, kterou získalo emigrační královské Ministerstvo zahraničních věcí Jugoslávie od britské zpravodajské služby. Zpráva mj. popisuje jednání mezi plukovníkem Vladimírem Velebitem, vyslancem Josipa Brože Tita, a britskými zástupci v Káhiře, při němž šlo o možnosti ukončení krvavého občanského konfliktu v Albánii. V rámci posledního pokusu o dohodu mezi komunistickou Národně osvobozeneckou frontou a nacionalistickými představiteli ghegského odboje severní Albánie měla být jako „úlitba" ghegům poskytnuta nabídka, že Albánie po válce získá také celou oblast Kosova. V Velebit měl na tuto „transakci" přistoupit s tím, že je to i názor Tita, za podmínky ovšem „přestane-li Sever (Albánie - pozn. V S.) spolupracovat s Němci a připojí-li se k národně—osvobozeneckému hnutí"291 Další vývoj situace ale podobné úvahy jednoznačně odmítl. Lze tak na ně pohlížet pouze prizmatem historickým a nelze z nich vyvozovat žádné dalekosáhlé závěry. 295 Vůdce albánských komunistů ale ve svých pamětech odmítá, že by albánští komunisté zdůrazňovali požadavek okamžitého připojení Kosova a Metochie, a brání se, že nezpochybňovali názor o tom, že právo tamních obyvatel na sebeurčení by mělo být teprve výsledkem vítězné války. Tamtéž, s. 104-105. 296 Centrálni komitét KPJ Centrálnom komitétu KP Albanije. In: Jugoslavija 1918-1988, s. 641-642. 297 ZUTIC, Nikola: Josip Broz, Englezi i pitanje predaje Kosmeta Albaniji. Istorija 20. veka (Beograd), roč. 2004, č. 2, s. 177-179. 108 Vznik kosovské autonomie Buj anská (bunj aj ská) konference Důležitý při úvahách o budoucnosti Kosova byl samozřejmě také hlas, jenž zazníval přímo z oblasti. Tendence připojit definitivně Kosovo a Metochii k Albánii se v rámci komunistického hnutí projevily i na konferenci, jež se uskutečnila v rozmezí 31. prosince 1943 - 2. ledna 1944 v albánské vesnici Bunjaj (okr. Tropojě).298 Na konferenci byl mj. ustaven zemský národněosvobozenecký výbor, který měl být nejvyšším politickým orgánem národněosvobozeneckého hnutí na celém Kosovu a Metochii. V té době přitom stále existovala hranice mezi Italy vytvořenou Velkou Albánii a částí Kosova v německém záboru, formálně spadajícím pod Nedičovské Srbsko, a částí Kosova v záboru bulharském. Výbor byl pojmenován, na výslovnou žádost metochijských členů, Národně osvobozeneckým výborem pro Kosovo a Dukagjin, neboť toponymum Metochie, odvozené od řeckého slova metoch - klášterní majetek, aludující na středověký status území v rámci srbského státu, údajně vyvolávalo nedůvěru metochijských Albánců.299 Toponymum Dukagjin ale, jak jsme již v úvodu práce zdůraznili, označuj e území daleko širší, zasahující do Albánie. Podle oficiální komunistické historiografie byla buj anská konference naplánována na VI. oblastní poradě KSJ pro Kosovo a Metochii, která se konala počátkem listopadu 1943 někde v pohoří Šar planina.300 Samotné místo konání mimo Kosovo a Metochii, v oblasti nazývané Djakovická Malésie, bylo zvoleno z důvodů bezpečnosti - na Kosovu i v Metochii v té době totiž došlo k odhalení většiny komunistických buněk, v oblasti kolem Bujanu působily dva poměrně silné partyzánské oddíly -kosovsko--metochijský Bajram Curri a albánský Perlat Rexhepi, které by účastníky případně mohly ochránit.301 V etnickém složení účastníků konference měli převahu Albánci (43 členů), dále zde bylo sedm Srbů a Černohorců a jeden slovanský muslim,302 což ovšem (malým počtem Srbů, Černohorců a slovanských mus- 298 Konference obvykle bývá nazývána bujanskou, což je druhý název obce. Podle B. Petranoviče je ale toponymum Bunjaj adekvátnější, neboť jej zachycují již středověké prameny. Viz Jugoslavija 1918-1988, s. 674, pozn 5. 299 Podle vysvětlení tajemníka výboru Pavla Jovičeviče v dopise z ledna 1944 adresovaném ÚV KSJ. Jovičevič také upozorňuje na to, že místní Albánci celou oblast nazývají Košovém. Iz izveštaja Pavla Jovičeviča, sekretára PK KPJ za Kosovo a Dukagjin CK KPJ. In: Jugoslavija 1918-1988, s. 642-643. 300 Dvadeset godina razvitka Kosova i Metohije. In: Kosovo i Metohija 1943-1963, nestr. 301 JOVIČEVIČ, Pavle: Prvo zasedanje oblasnog narodnoolobodilačkog odbora. In: Kosovo i Metohij a 1943-1963. Priština 1963, nestr. 302 V předsednictvu konference zasedali a usnesení podepsali Mehmet Hoxha, Pavle Jovičevič, Rifat Berisha, Xhevdet Doda, Fadil Hoxha, Hajdar Dushi a Zekerije Rexha. Úvodní referáty přednesli Mehmed Hoxha a Xhavit Nimani. Viz Narodni odbor Autonomně Kosovsko-metochijske oblasti. Osnovni materijali sa zasedanja. Priština 1955, s. 12. 109 Jugoslávie - Srbsko - Kosovo limů) procentuálně neodpovídalo jak tehdejší etnické mapě zastupovaného území,303 tak především podílu albánských a srbských komunistů v kosovských organizacích KSJ a v partyzánských oddílech. Moment poměrného zastoupení, tak důležitý a zdůrazňovaný v politickém systému Kosova v dobách komunistické Jugoslávie, byl ovšem v této době irelevantní. Vytvoření Zemského národněosvobozeneckého výboru pro Kosovo a Dukagjin tedy jakoby předjímalo budoucí autonomní uspořádání. Závěrečné prohlášení z této konference ale spíše vyzývalo ke sjednocení oblasti s Albánií. Deklarace z bujanské konference je plna propagand-ních prohlášení a záměrných falzifikací, které albánskou kolaboraci dokonce skrytě dávaly do souvztažností s velkosrbskou politikou, aby tak snad umenšily „vinu" obyvatelstva, které jí ve své většině podlehlo: např. Xhafera Devu označuje prohlášení jako „Nedičova agenta" (sic!). Masové vystěhovávání srbského a černohorského obyvatelstva měli podle deklarace provádět „na přání okupantů" (sic!) agenti Balli Kombětar (tedy organizace, které v roce 1941 na Kosovu ani neexistovala) v doslechu s agenty Dragoljuba Mihailoviče, aby tak „prchající obyvatelstvo přiměli v Srbsku vstoupit do Mihailovičových oddílů, které stejně jako bandy Balli kombětar, bojují na straně Němců proti Národně osvobozenecké armádě"\304 Poprvé se tak v tomto komunistickém dokumentu objevuje pro budoucí politiku na Kosově typické paradigma, že jeden nacionalismus a jeho excesy nesmí být uváděny izolovaně od projevů nacionalismu druhého, byť by v dané chvíli byl účinek jednoho s druhým nesrovnatelný, aby tak nebylo uraženo národní cítění jednoho nebo druhého etnika! Z hlediska dalšího vývoje jsou ale důležité především ty části deklarace, v nichž se píše, že „Kosovo a Metochie jsou oblastmi, osídlenými z největší části ,šiptarským' národem, který tak jako vždycky v minulosti i nyní touží po sjednocení s Albánií... ". Explicitnost tohoto postoje byla v následujícím odstavci poněkud zmírněna podmínkou, že je nejprve nutné porazit okupanty a teprve poté lze rozhodnout o dalším státoprávním postavení kosovsko-metochijských Albánců - Šiptarů. Doslova se v ní uvádí, že „jedinou cestou, jíž mohou Siptaři Kosova a Metochie dojít ke sjednocení s Albánií, je společný boj s ostatními národy Jugoslávie proti krvežíznivým nacistům a jejich domácím pomahačům. Jedině tak lze vybojovat svobodu, díky níž pak budou všechny národy, a tedy i Siptaři s to vyjádřit se o svém osudu s právem na sebeurčení a odtržení... "30S 303 PETRANOVIČ, B.: Kosovo u jugoslovensko-albanskim odnosima i projekt balkánske federacije, s, 327. 304 JOVIČEVIČ, P.: Prvo zasedanje oblasnog narodnoolobodilačkog odhora. 305 Viz Národní odbor Autonomně Kosovsko-metohijske oblasti. Osnovni materijali sa zasedanja. Priština 1955, s. 13-16. Citováno podle PETRANOVIČ, B.: Kosovo u ju-goslovesnko-albanskim odnosima i projekt balkánske federacije, s. 327—328. 110 Vznik kosovské autonomie Tyto části rezoluce se v pozdějších výkladech oficiální komunistické historiografie záměrně neuváděly, od druhé poloviny 80. let 20. století je naopak záměrně vyzdvihovala srbská národovecká historiografie, aby tak dokázala neupřímnost kosovského a potažmo i jugoslávského komunistického hnutí, které bylo ochotno kupčit s historickým srbským územím. Srbská (nejen) národovecká historiografie vůbec v souvislosti s konferencí upozorňuje na to, že členy výboru bylo patnáct delegátů, kteří měli trvalé bydliště v Albánii, i na skutečnost, že širší kruhy národně osvobozeneckého hnutí na Kosovu a Metochii o konferenci nebyly informovány a nebyli na ni vysláni ani zástupci z většiny kosovsko--metochijských partyzánských oddílů. Vyvozuje z toho závěry, že delegáti byli považováni spíše za zástupce širšího etnického albánského prostoru, a bujanskou konferenci tak považuje za „antijugoslávský akt."306 Např. M. Folie přímo tvrdí, že závěry bujanské konference jsou v přímém rozporu s usneseními II. zasedání AVNOJ v Jajci (dokonce že jsou antile-gitimistické), která delegáti konference znali. To je samozřejmě tvrzení velmi hypotetické vzhledem k tomu, že zasedání v Jajci se konalo necelý měsíc před konferencí bujanskou (D. Mugošovi trvala v roce 1942 cesta do glamoče 82! dní), byť v pozdější oficiózní komunistické historiografii se obvykle konstatuje, že na Kosovu a v Metochii o závěrech II. zasedání věděli z rozhlasu „Slobodná Jugoslavija" a že závěry zasedání měly mít na tamní odbojáře „hluboký vliv"301 Rozpor se závěry II. zasedání AVNOJ by se přitom hledal pouze velmi těžko, neboť, jak jsme ukázali výše, o menšinách se v usnesení hovořilo pouze velmi obecně. Otázka legitimity pak je nemístná, neboť, vzhledem k mezinárodně uznané jugoslávské emigrační vládě v Londýně, by musela být jako nelegitimní označena i rezoluce AVNOJ. Jiní autoři tak spíše zdůrazňují, že na tomto komunistickém shromáždění byla oblast Kosova a Metochie především chápána a pojímána jako jednotný celek.308 Závěry rezoluce byly vzápětí uváděny do praxe: Koncem ledna 1944 podával Pavel Jovičevič, tajemník Zemského výboru Komunistické strany Jugoslávie pro Kosovo a Dukagjin, ÚV KS J zprávu o stavu strany a jejích bojových jednotek v oblasti. Vyplývá z ní, že v souladu s cíli komunistického hnutí vytyčenými na II. zasedání AVNOJ koncem listopadu 1943, se začali mí smí komunisté organizovat tak, aby byli připraveni na případné převzetí moci. Celkový obraz KS na Kosovu, podobně jako života slovanské menšiny v oblasti, se ale v podání tajemníka výboru jevil 306 FOLIČ, M.: Kosovo i Metohija u odnosima oslobodilačkih pokreta Jugoslavije iAlbanije 1941-1945, s. 696. 307 Např. JOVICEVIC, P.: Prvo zasedanje oblasnog narodnoolobodilačkog odbora. 308 LAKIC, Zorán: Položaj Kosova i Metohije u sastavu Jugoslavije. In: Mihailovič, Kosta (ed.): Kosovo i Metohija. Prošlost, sadašnjost, buduónost. Zbornik radova s medjunarodnog naučnog skupa održanog u Beogradu 16-18. marta. Beograd 2007, s. 111. 111 Jugoslávie - Srbsko - Kosovo jako neobyčejně tristní. Tehdejší úvahy nad tím, že by měla kosovská stranická organizace jednou získat moc, svědčí o značné míře zaťatosti a fanatismu, již museli její členové projevovat. Zemskou organizaci rozdělili kosovští komunisté na dva oblastní výbory - jeden pro Kosovo, druhý pro Dukagjin (Metochii). Skládaly se shodně z pěti členů. V kosovském výboru byl jeden Albánec, ve výboru pro Metochii zasedali dva Srbové a tři Albánci (zpráva zdůrazňovala, že čtyři z nich byli intelektuálové a jeden dělník). Nižší organizační složky tvořily místní výbory v Peci, Djakovici, Prizrenu, Uroševci, gnjilanech, v Preševu (které územně spadalo do bulharského záboru a při poválečném stanovování hranic autonomie nebylo do Kosova zahrnuto) a v Prištině. Většinu členů KS stále tvořili Srbové a Černohorci. Na Kosovu bylo podle Jovičeviče od počátku organizováno málo Albánců, z nichž většina - 33 - jich navíc byla zatčena a likvidována jednotkami Xhafera Devy. Celkově disponovaly organizace KSJ v oblasti 400 členy, z nichž v té době bylo pouhých 45 Albánců, zato prý ale také sedm žen nosících feredžu(!), což se zdá být fakticky nemožné. Z dopisu zároveň vyplývá, že od počátku roku 1944 bylo v Mitrovici a Trepči zatčeno celé komunistické vedení a vzhledem k tomu, že se opět začal zvyšovat nátlak na vystěhovávání Srbů a Černohorců, byla jakákoli politická činnost z jejich strany spíše iluzorní. Slované prý většinou nemohli bez povolení ani vyjít z vesnic a „i když jej (= povolení -pozn. V. S.) dostali, obvykle byli cestou zabiti"] Během dvou let válečné činnosti, jak si tajemník postěžoval, přišly místní organizace o většinu vedoucích kádrů (Emin Duraku, Boro Vukmirovič a Ramiz Sadíku, po bujanské konferenci byli zatčeni a popraveni členové předsednictva zemského výboru Xhevdet Doda, Tefik Canga, v bojích padli další členové předsednictva Milan Zečar a Haj dar Dushi), takže v čele organizací stáli „lidé mladí a nezkušení"309 Reakce ÚV KSJ na bujanskou rezoluci Rezoluce byla vypracována v albánštině, její jisté spornosti si byl zřejmě vědom i tajemník nově ustaveného zemského výboru Pavle Jovičevič, který materiály konference posílal ÚV KSJ spolu se zprávou o situaci v regionu. V průvodním dopise dokonce požadoval, aby ÚV otevřeně poukázal na to, dopustili-li se v rezoluci nějakých omylů. A kritiky se „kosovsko--dukagjinský" zemský výbor také dočkal, byť si na ni musel počkat více než dva měsíce. O to však byla tvrdší. Velice rozsáhlá odpověď, kterou za ÚV KSJ podepsal 28. března 1944 Milován Djilas, kritizuje již pouhé zformování zemského výboru, neboť podle ÚV tento kraj není nějakým zvláštním kompaktním celkem. Ostrý nesouhlas si vysloužilo i samotné 309 Iz izveštaja Pavla Jovičeviča, sekretára PK KPJ za Kosovo a Dukagjin CK KPJ. In: Jugoslavija 1918-1988, s. 642-643. 112 Vznik kosovské autonomie použití názvu Dukagjin s tím, že toponymum zahrnuje i oblasti mimo bývalé jugoslávské hranice. V dopise se přímo nařizuje („proto odstraníte]") zrušit nový název „zemský" (srb. pokrajinski) a zůstat u názvu oblastní, čemuž měl odpovídat i charakter politické práce. Djilasův dopis se ale nezabývá pouze těmito státoprávními otázkami, kritizuje a uvádí na podle něj pravou míru i některé další „chybné závěry" konference, týkající se např. běžného povstaleckého života. Vyznívá tak, že o případných změnách hranic se bude, v souladu s výše již uvedenými Titovými názory, j ednat až po válce, neboť „ každé nastolování otázek rozhraniče-ní ve skutečnosti pomáhá Němcům k tomu, aby popouzeli jeden národ vůči druhému". Závěr vyjadřuje dokonce hrozbu: zdůrazňuje se vněm, že Albánci, bojující za Němce, Jdou cestou národní katastrofy..., zahrávají si se svou národní budoucností..., neboť zítra budou šťastné a svobodné pouze ty národy, které si to dnes vybojují se zbraní v ruce proti německým uchvatitelům a jejich reakčním pomahačům... "310 Bujanská konference, jakkoli rozporná a dodnes budící polemiky, byla pozdější kosovskou komunistickou ikonografií umně vypreparována a vzata jako datum vzniku myšlenky autonomního Kosova a Metochie. Kulatá výročí založení autonomie se vždy vztahovala k této události.311 V 80. letech 20. století se bujanská konference opět dostávala do centra pozornosti celé jugoslávské veřejnosti. Albánští vědci z předních kosov-ských institucí totiž začali reinterpretovat její obsah tak, že konference počítala s připojením Kosova k Albánii a byla později falešně vykládána. Reinterpretace bujanské konference se tak stala jedním z důležitých vědeckých argumentů v boji za status republiky Kosovo. Usnesení 9. zasedání ÚV SKJ z 26. ledna 1987 ovšem takovýto výklad, zastávaný v té době zejména akademikem Kosovské akademie věd a umění Hajredinem Hoxhou, bývalým členem ÚV SKJ, odmítá právě s odvoláním na výše zmíněné stanovisko ÚV KSJ z 28. března 1944.312 Vznik a fungování autonomie Osud Kosova a Metochie tedy nebyl do konce války jasný. Autonomie, o níž se začalo hovořit v posledních měsících roku 1944, přitom rozhodně nebyla jedinou zvažovanou možností. Např. při jednáních, vedených 310 Viz CK KPJ - OK KPJ za Kosovo i Dukadjin (28. března 1944). In: Jugoslavija 1918-1988, s. 675-677. 311 Dvacáté výročí oslavili kosovští komunisté vydáním publikace Kosovo i Metohija 1943-1963 (Priština 1963), třicáté pak dvojjazyčnou vědeckou monografií Kosovo nekad i danas — Kosova dikur e sot (Beograd 1973). 312 Zaključci 9. sednice CK SKJ o ostvarivanju stavová SKJ u razvoju socialističkog sa-moupravljanja, bratstva i jedinstva i zajedništva na Kosovu. Aktuelni politickí pre-gled, č. 3-4, roč. 1987, s. 29-39. Citováno podle Jugoslavija 1918-1988, s. 1297. 113 Jugoslávie - Srbsko - Kosovo v zákonodárných výborech AVNOJ v osvobozeném Bělehradě koncem roku 1944, požadovali představitelé Černé Hory připojení Kosova a Metochie ke své nově formované republice, neboť obě území podle nich byla „historicky černohorská"! Jako jedno z možných řešení byla uváděna i představa, že by se dotčené oblasti měly rozdělit podobně, jak se stalo po balkánských válkách. Území Kosova, jakkoli z historicko-ge-ografického hlediska nepříliš jasně vymezené, podle těchto názorů mělo připadnout Srbsku, Metochie Černé Hoře, část území měla být připojena i k Makedonii. Proti této tendenci nejhlasitěji vystupovali Miladin Popovic i Fadil Hoxha a byli to pravděpodobně právě oni, jimž se podařilo prosadit nedělitelnost území.313 Tyto diskuse byly zastaveny na počátku března 1945 v souvislosti s vymezováním statutu bývalého Novopazarského sandžaku (staré Rašky). Původně se totiž počítalo i s vytvořením sandžacké autonomie. Podobně jako na Kosovu a Metochii byl i zde vytvořen zemský Antifašistický výbor národního osvobození Sandžaku, jehož status navíc, na rozdíl od „kosov-sko-dukagjinského", nebyl KSJ zpochybňován. Nakonec však bylo území Sandžaku rozděleno mezi Srbsko a Černou Horu tak, jak tomu bylo po první balkánské válce v roce 1912. O Kosovu a Metochii se nadále mělo jednat pouze jako o celku.314 Územní vymezení oblasti ovšem nebylo stejné, jako v současnosti. Teprve v roce 1959 byla ke Kosovu a Metochii přičleněna oblast opštiny (okresu) Leposavič, zahrnující území doliny řeky Ibru a přilehlých pohoří severně od Kosovské Mitrovice, osídlené kompaktně srbským obyvatelstvem.315 Statut menšin mohl být řešen ústavou se zvláštními zákony v rámci konceptu suverenity občanských práv, tedy bez teritoriální artikulace politických práv menšin, přednost však postupně dostalo, alespoň v případě dvou nej větších jugoslávských menšin - maďarské a albánské - řešení ve formě územní autonomie, byť v obou případech se nejednalo o území obývané pouze těmito menšinami.316 Problém před válkou největší menšiny německé byl vyřešen, podobně jako v ČSR, jejím odsunem. 313 Archiv Srbije Beograd (AS), fond SKS-CK,kart. 150, Komisija CK SKS za informis-anje i propagandu. Informacije o aktuelnim dogadjajima. VI. díl, složka Informacije o aktuelnim dogadjaimajanuar-decembar 1971, materiál informační služby ÚV SKS nazvaný Pregled pisanja „Rilindje" o simpozijumu u Novom Sadu (2. dubna 1971), citováno vystoupení Haj ředina Hoxhy. 314 LAKIC, Z.: Položaj Kosova i Metohije u sastavu Jugoslavije, s. 112. 315 RADOVANOVIC, Milan: Kosovo i Metohija kao geografska i etnokulturna celina republike Srbije, Savezne republike Jugoslavije i jugoistočne Evropě. In: Spasovski, Milena (ed.): Etnickí sastav stanovništva Srbije i Crne gore i Srbi u SFR Jugoslaviji. Beograd 1993, s. 115-116. 316 V případě Vojvodiny nešlo pouze o řešení maďarského problému - maďarská menšina tam je soustředěna především v Báčce - v potaz proto byla brána i skutečnost, že celá oblast je výrazně multietnická a multikulturní a že měla i svůj specifický historický vývoj. I z toho důvodu zřejmě vojvodinská autonomie dostala zpočátku vyšší status než Kosovo a Metochie. 114 Vznik kosovské autonomie Autonomní status dostal bezesporu přednost i z hlediska perspektivy poválečného politického sbližování s Maďarskem a Albánií v rámci nové rodiny socialistických zemí, přestože jak maďarská, tak albánská menšina byly během války vůči Jugoslávii podobně neloyální jako menšina německá. V případě Albánie se zejména v Titových plánech zvažovala i možnost jejího včlenění do Jugoslávie jakožto sedmé republiky či provázání obou zemí v jugoslávsko(-bulharsko)-albánské socialistické federaci, v jejímž rámci by se pak otázka Kosova a Metochie nejevila jako problematická.317 Jugoslávští komunisté se navíc také (a jak se později ukázalo mylně) domnívali, že vzájemné hraniční problémy s okolními státy lze snáze řešit, budou-li mít národnostní menšiny zajištěna všechna svá demokratická práva a bude-li Jugoslávie důsledně dodržovat politiku národnostní rovnoprávnosti.318 Podstatné kroky k vytvoření kosovské autonomie byly učiněny na mimořádném zasedání Antifašistické skupštiny národního osvobození Srbska (ASNOS)319 7.-8. dubna 1945, jehož se účastnili také delegáti ná-rodněosvobozeneckých výborů Vojvodiny a Kosova a Metochie. Zástupci těchto oblastí na zasedání jménem svých výborů vyjádřili přání „připojit obě oblasti k Srbsku ve formě autonomních jednotek". O tom, kdy a jak se takto rozhodl kosovsko-metochijský výbor, ale není v podstatě nic známo. Z hlediska dalšího fungování státu bylo z komunistického pohledu samozřejmě také důležité založení jednotné srbské komunistické organizace, v čemž srbští komunisté za svými charvátskými a slovinskými protějšky zaostávali řadu let - viděli jsme již výše, že slovinské a char-vátské zemské organizace byly založeny již v roce 1937. K tomuto aktu došlo na kongresu, který se konal od 8. do 12. května 1945.320Nově zvo- 317 O albánsko-jugoslávských vztazích a plánech balkánské federace u nás nejnověji Dějiny Albánie, s. 419^120, 426-432. Zevrubně také PETRANOVIČ, B.: Kosovo u jugoslovensko-albanskim odnosima i projekt balkánske federacije. In: Mitrovič, Andrej: (ed.): Srbi i Albánci u XX veku. Beograd 1991, s. 309-340; týž: Kosovo u jugoslovensko-alb anskim odnosima i projekt balkánske federacije 1945—1948. Tamtéž, s. 375-398. 318 Zaključci Izvršnog komiteta CK SKJ o pitanjima nacionalnih manjina — sa saveto-vanja od 2. marta 1959. godine. In: Zadáci CK Srbije u razvoju medjunacionalnih odnosa i borbi protiv nacionalizma, s. 48-49. Z pozdějších ústav vyplývalo, že se národnostní menšiny chápou jako zcela rovnoprávné se státotvornými jugoslávskými národy s tím, že „ uchovávají svá specifika jakožto součást národa, k němuž náleží, ale jsou zároveň nositeli jeho odlišností, zejména v rovině kulturní, o něž pak obohacují tradiční prvky prostředí, v němž žijí". 319 Tento orgán byl založen 11. listopadu 1944. Jeho předchůdcem byl Vrchní nebo také Hlavní národněosvobozenecký výbor Srbska. ASNOS byla prohlášena za „nejvyšší zákonodárné a výkonné shromáždění a nositele suverenity národa a státu Srbska, a nejvyšší mocenský orgán demokratického Srbska, jakožto rovnoprávné federální jednotky Demokratické federatívni Jugoslávie". Viz Odluka o konstituisanju Antifašistické skupštine narodnog oslobodjenja Srbije kao vrhovnog zakonodavnog i izvršnog organa državne vlastni demokratské Srbije. In: Jugoslavija 1918-1988, s. 673. 320 Šlo vlastně o VI. zemskou konferenci KSJ pro Srbsko, jež byla rozhodnutím ÚV SKJ přetvořena v I. (zakládací) kongres Komunistické strany Srbska. 115 Jugoslávie - Srbsko - Kosovo lený ÚV na tomto sjezdu rozhodl o sjednocení stranických organizací ze Srbska, Vojvodiny, Kosova a Metochie a dílu Sandžaku do jednotné KS Srbska (KSS). Jako jeden z jejích hlavních cílů přitom byl stanoven „boj" „za bratrský vztah mezi národnostními skupinami žijícími v těchto oblastech i za realizaci národnostních práv všech národnostních menšin! "321 O definitivním připojení Kosova a Metochie k Lidové republice Srbsko rozhodlo III. zasedání AVNOJ, které se sešlo 7. srpna 1945 a pokračovalo dále jako zasedání Dočasného národního parlamentu (skupštiny) ve dnech 10.-26. srpna 1945. Usnesení o tom bylo přijato 10. srpna 1945. Vycházelo „vstříc" rezoluci mezitím svolaného druhého zasedání Oblastního národně osvobozeneckého výboru Kosova a Metochie (jako první bylo počítáno zasedání bujanské), které se sešlo 9. srpna v Prizrenu a mělo v tu chvíli funkci místního parlamentu (skupštiny). Toto shromáždění vyjádřilo přání „veškerého obyvatelstva Kosova a Metochie " po připoj ení k „federálnímu Srbsku jakožto jeho součásti". Rezoluce hovoří také o tom, „že obyvatelstvo oblasti, stejně jako všechny ostatní národy Jugoslávie, nikdy neuznalo rozbití Jugoslávie" 322 V úvodu reprezentativní publikace k 20. výročí kosov-sko-metochijské autonomie se ještě zdůrazňuje, že se tak kosovský lid rozhodl „svobodně" 323 S ohledem na to, co se na Kosovu a Metochii během války dělo, ale rezoluce jen stěží mohla vyjadřovat svobodnou „touhu veškerého obyvatelstva" po spojení se Srbskem. Tvrzení, že ko-sovští Albánci nikdy neuznali rozbití Jugoslávie, pak bylo zcela demagogické! V té době navíc v provincii ještě probíhaly boje se skupinami kosovsko-albánské guerilly, takže o „veškerém" obyvatelstvu bylo možno skutečně jen velmi těžko hovořit. Ostatně o tom, že navázání Kosova a Metochie na federální Srbsko nemělo příliš příznivý ohlas, nepřímo svědčí i vystoupení tajemníka nově založeného Oblastního výboru KSS pro Kosovo a Metochii Djoka Pajkovice na zakládacím kongresu KSS, který přiznal, že v souvislosti s tímto aktem bylo v oblasti přítomno „velmi mnoho šovinismu" a že otázka „bratrství a jednoty" naráží na „ velkou nenávist, nesnášenlivost a připravenost k vzájemnému zúčto- 321 Rezolucija prvog osnivačkog kongresa Komunistické partije Srbije. In: Jugoslavija 1918-1988, s. 755. 322 Narodni odbor kosovsko-metohijske oblasti izražava saglasnosts istorijskim odlukama drugog zasedanja AVNOJ-a. In: NEŠOVIC, Slobodan: Stvaranje nove Jugoslavije 1941-1945. Beograd 1981, s. 463. Také NEŠOVIČ, Slobodan - PETRANOVIČ, Branko: AVNOJ i revolucija. Tematska zbirka dokumenata 1941-1945. Beograd 1983, s. 736-738. Typickým příkladem nevhodného manipulování s deklarací předvedl v citované již práci Kosovo i Metohija u odnosima oslobodilačkog pokreta Jugoslavije i Albanije 1941-1945 M. FOLIC (s. 698), když rezoluci dává do protikladu k usnesení konference v Bujanu, podle něj nelegitimnímu a antijugoslávskému, s tím, že ruší „bujanský separatismus" a umožňuje lidu Kosova a Metochie svobodně se vyjádřit (sic!). Legitimita obou aktů je přinejmenším stejně sporná. 323 Dvadesetgodina razvitka Kosova iMetohije. In: Kosovo i Metohija 1943-1963, nestr. 116 Vznik kosovské autonomie vání". Situace v terénu tedy i ve zprávě nej vyššího komunistického představitele oblasti rozhodně neukazovala j ednotné přesvědčení obyvatelstva o správnosti zvolené cesty. Formalitám však tímto aktem bylo učiněno zadost, takže pak již mohl být 3. září 1945 přijat Zákon o založení a organizaci Autonomního kosovsko-metochijského kraje. Prvá ústava Federatívni lidové republiky Jugoslávie, přijatá 31. ledna 1946, prohlásila Jugoslávii za federální společenství šesti republik, s tím, že v rámci Lidové republiky Srbsko fungují Autonomní oblast (srb. pokrajina) Vojvodina a Autonomní ko-sovsko-metochijský kraj (srb. oblast), obě se statutem, který vynáší nej-vyšší mocenský orgán oblasti (parlament oblasti, resp. kraje) a schvaluje Lidová skupština (parlament) republiky.325 Postavení autonomií tedy bylo garantováno i jugoslávskou ústavou. Na základě federální ústavy a závěrů Ústavodárné skupštiny (parlamentu) Srbska, zvoleného v listopadu 1946, bylo postavení autonomních oblastí podrobně regulováno také ústavou Lidové republiky Srbsko ze 17. ledna 1947. Oficiální statut oblasti (kraje) musel být vytvořen v souladu s Ústavou FNERJ a Ústavou Lidové republiky Srbsko a schvalovala jej Lidová skupština Srbska. Byl vyhlášen v květnu roku 1948 a srbským parlamentem schválen 30. října téhož roku. Na základě statutu, který mj. vydělil jako administrativní centrum oblasti město Prištinu, pak mohly být vyhlašovány i další předpisy s platností na území kraje, pokud byly pochopitelně v souladu s předpisy republikovými. Nejvyšším orgánem moci kosovsko-metochijské autonomie se stal krajský národní výbor (srb. oblastní narodni odbor, tedy krajské zastupitelstvo), jehož členové byli voleni na tři roky. V jeho čele stál výkonný výbor (vláda) jakožto řídící a výkonný orgán, který byl ve své práci podřízen jak svému krajskému výboru, tak také výkonným a řídícím orgánům Lidové republiky Srbsko. Obě autonomie ale neměly statut stejný. Nejvyšším orgánem Vojvodiny byla, na rozdíl od Kosova, oblastní lidová skupština (parlament), Vojvodina také získala ústavními doplňky z roku 1953 soudní autonomii stejného typu jako republiky,326 rozdíly mezi autonomiemi spočívaly i v tom, že zatímco Vojvodina mohla do Rady národností dvojdomého jugoslávského parlamentu vysílat 20 zástupců, pro Kosovo a Metochii byla tato kvóta, bez nějakého hlubšího vysvětlení, stanovena pouze na 15 zástupců.327 Mezi postavením Kosova a Metochie a Vojvodiny tedy byla disproporce, jež byla zrušena až novou ústavou 324 Osnivački kongres KP Srbije (8-12 maj 1945), s. 75. 325 Ustav Federatívne Národne Republike Jugoslavije. Službeni list FNRJ, č. 10, 1946. 326 DJORDJEVIC, Jovan: Ustavno pravo Jugoslavije. Beograd 1957, s. 376. Citováno podle BOgDANOVIČ, D.: Knjiga o Kosovu, s. 240. 327 Více o kosovské autonomii např. RAJOVIC, Radošin: Autonomija Kosova. Istorijsko-pravna studija. Beograd 1985, v tomto případě s. 254; Dvojdomá jugoslávská lidová skupština (parlament) se sestávala z Rady federace, která byla unitární, v níž byl volen jeden poslanec na každých 50 000 obyvatel, zatímco Rada národů se skládala 117 Jugoslávie - Srbsko - Kosovo z roku 1963, která rozdíly odstranila ve prospěch vyššího, tedy vojvodin-ského modelu. Tato ústava také sjednotila obě autonomie jakožto autonomní oblasti (srb. autonómna pokrajina). Nejvyšším představitelem ko-sovsko-metochijské autonomie podle nové ústavy byl oblastní parlament, ústava v autonomii (v hlavním městě Prištině) zakládala také Oddělení Nejvyššího soudu Srbska, který na území autonomie vykonával pravomoci Nejvyššího soudu Srbska. Příslušníci národnostních menšin měli již federální ústavou z roku 1946 (čl. 13) zaručena stejná práva jako příslušníci státotvorných národů, včetně ochrany svého kulturního rozvoje a svobodného používání mateřského jazyka (článek 120 ústavy např. zajišťoval právo občanů, kteří nerozumějí jazyku, v němž je vedeno soudní jednání, na překladatele). Statut kosovsko-metochijského kraje z roku 1948 pak v autonomii srbo-chorvatštinu a albánštinu zcela zrovnoprávňuje, což samozřejmě neznamená, že tomu tak bylo i v reálu.328 Ústava ze 7. dubna 1963 do menšinového zákonodárství uvedla nový pojem „národnost", a vedle již dříve garantovaných práv zakotvila i základní ustanovení o školách pro příslušníky jednotlivých národností a o výuce v jazyce národností. Orgány Autonomního kosovsko-metochijského kraje (od roku 1963 oblasti), byly zmocněny vydávat vlastní předpisy v oblasti školství, kultury, hromadných sdělovacích prostředků, vydavatelské činnosti atd.329 V souvislosti s pozdějším vývojem srbských autonomií, jejichž status se, počínaje přijetím pozměňovacích federálních ústavních návrhů z roku 1968 a konče schválením nové ústavy v roce 1974, stále více měnil a přibližoval statusu jugoslávských republik, je nutno zdůraznit, že organizace Autonomního kosovsko-metochijského kraje (oblasti) se podle ústavy z roku 1946 i podle ústavy z roku 1963 odvíjela v rámci obvyklých evropských konceptů teritoriální autonomie. Kraj byl zcela začleněn do organizace Lidové republiky Srbsko, jejíž nejvyšší orgány disponovaly ústavními a zákonnými pravomocemi, jimiž mohly autonomii Kosova a Metochie držet pod kontrolou a zabezpečovat tak v republice jednotnou zákonodárnou, správní a soudní moc.330 Ústava z roku 1963 ve svém druhém článku uvádí, že SFRJ tvoří šest republik, autonomie však přitom nezmiňuje, což je rozdíl oproti první jugoslávské ústavě. Nelze ale souhlasit s tvrzením Noela Malcolma, že byl status Kosova a Metochie touto ústavou „zredukován na nejnižší možnou úroveň ",331 Ani v první poválečné ústavě nebyly autonomie zmiňovány z 30 představitelů z každé federální republiky a výše zmíněného počtu představitelů z autonomií. 328 POPOVIC, N.: Otvoreno o ekonomiji Kosova i Metohije, s. 59. 329 JOVICIC, Miodrag: Ustavopravni položaj pripadnika albánske nacionalnosti. In: Mitrovič, Andrej (ed.): Srbi i Albánci u XX veku. Beograd 1991, s. 147. 330 Tamtéž, s. 148. 331 MALCOLM, N.: Kosovo, s. 366. 118 Vznik kosovské autonomie jako komponenty federace, ale pouze jako součást tehdy Lidové republiky Srbsko. Status autonomií v rámci Srbska zůstával i v ústavě z roku 1963 stejný (odst. 3 čl. 111 je určoval jako součást Socialistické republiky Srbsko), pro samotné fungování autonomií se touto ústavou nic nemění, kosovská autonomie je naopak, jak jsme již viděli, povýšena a jsou jí dány i soudní pravomoci. Funkci „ústavy" kosovsko-metochijské autonomie i nadále zastával zvláštní statut, který oblastní parlament vydal 10. dubna 1963. Skutečnost, že federální ústava zmiňovala možnost vytvářet autonomie v „oblastech se zvláštním národnostním složením" (čl. 111) i jiným republikám, byla jen logická, neboť poukazovala na to, že podmínky pro vytvoření autonomií jsou i jinde než jen na Kosovu a Metochii a ve Vojvodine. Že ovšem této možnosti jiné republiky „nevyužily", je věc jiná. Dilemata kolem autonomie O tom, proč vůbec došlo k vytvoření kosovsko-metochijské (a samozřejmě také vojvodinské) autonomie se zejména v 80. a 90. letech 20. století vedly mezi srbskými historiky a právními historiky četné spory. Většina z tehdy (a dodnes) prezentovaných tvrzení byla založena na resentiment-ním přesvědčení, že šlo o protisrbské spiknutí („Charváta Tita"332 a jeho kliky, anacionálních internacionalistických komunistických vůdců, an-tisrbské koalice Slovinska a Charvátska s příležitostnou účastí dalších republikových oligarchií, jejímž heslem mělo být syntagma „slabé Srbsko - silná Jugoslávie "), jehož snahou bylo co nejvíce atomizovat srbský etnický prostor. V rámci tohoto diskurzu se obvykle hovoří o tom, že v komunistickém řešení národnostní otázky Jugoslávie měla klíčové místo teze o „velkosrbském hegemonismu" v období meziválečné Jugoslávie, který měl i po válce přežívat především ve vědomí srbské inteligence. Z toho důvodu mělo být hlavní politické úsilí KSJ zaměřeno na to, aby byly odstraněny všechny předpoklady, na nichž spočívala nebo by mohla spočívat vůdčí úloha Srbska v jugoslávském státním společenství. Vznik autonomií tedy celá řada srbských historiků vidí nikoli jako potřebu realizovat právo národnostních menšin na politickou existenci v novém státě, protože vtom případě měly autonomie vzniknout i v jiných republikách, přinejmenším v Charvátsku (zejména pokud jde o kompaktně Srby osídlená území bývalé Vojenské hranice), nýbrž jako potřebu komunistické oligarchie eliminovat možnost realizace srbského hegemonistického konceptu. „Antisrbská koalice" se měla snažit i pomocí autonomií držet Srbsko 332 Jeden z tvůrců známého Memoranda Srbské akademie věd a umění, akademik Kosta MIHAILOVIČ, Tita dokonce neváhá v této souvislosti označit jako charvátského nacionalistu! Viz Zanemareni aspekti kosovske krize. In: Mihailovič, Kosta (ed.): Kosovo i Metohija. Prošlost, sadašnjost, budučnost. Zbornik radova s medjunarod-nog naučnog skupa održanog u Beogradu 16-18. marta. Beograd2007, s. 211. 119 Jugoslávie - Srbsko - Kosovo v podřízeném politickém a ekonomickém postavení. Autonomiemi tedy byla, podle těchto závěrů, prakticky řešena nikoli otázka národnostních menšin nebo „otázka kosovská", ale „otázka srbská". Jako podpora této teze bývá často uváděna i skutečnost, že autonomie nebyly nějakými kreacemi tehdejší Lidové republiky Srbsko a jejího autonomního ústavního práva, ale od počátku tvořily kategorii ústavního práva Jugoslávie, neboť je přímo definovala jugoslávská ústava (což ale v případě ústavy z roku 1963, jak jsme viděli výše, není přesné).333 Jako potvrzení pro toto vidění přelomové historie konce války a vzniku nové Jugoslávie bývá často uváděn rozhovor bývalého mocného stranického ideologa Milovaná Djilase pro pařížský list Le Monde (30. prosince 1971), v němž se tehdejší slavný jugoslávský disident svěřuje, že rozdělení „srbských zemí do pěti z šesti (jugoslávských) republik" a vznik autonomií mělo za cíl oslabit „ centralismus a hegemonismus " Srbů, kteří měli být jako národ považováni za nej významnější překážku budování komunismu.334 I takovéto úvahy byly při budování poválečné komunistické jugoslávské federace bezesporu přítomny, teze o „velkosrbském hegemonismu" se skutečně táhne jako červená nit celou historií komunistických snah o povznesení Kosova, nebyly však rozhodně jediným a pravděpodobně ani ne rozhodujícím důvodem vytvoření autonomií, v našem případě kosovské. Důležité bylo bezesporu i úsilí nové komunistické moci ukázat kosovsko-metochijským Albáncům co nejvíce dobré vůle, a získat je tak pro nový systém i stát. Nová řešení měla pomoci odstranit traumata vzniklá nejrůznějšími nacionalistickými excesy a saturovat v míře, kterou dovolovaly poválečné poměry, ambice jednotlivých národů a národností, a tak přispět k postupnému odstranění etnického napětí.335 Šlo i o to změnit zažité stereotypy, které o Albáncích v jugoslávské společnosti platily a byly přítomny již v pracích (nejen) srbských histo- 333 Poprvé takovéto pojetí poválečné situace a postavení srbského národa v rámci federatívni Jugoslávie sofistikovaně formuluje Memorandum Srbské akademie věd a umění z roku 1986 (viz dále, s. 344-349). Toto pojetí prostupuje prakticky všechna díla hlavních tvůrců Memoranda, akademiků Košty Mihailoviče, ekonoma a příležitostného historika i právního historika, a historika Vasilije Krestiče. Takto pojaté traktování srbského poválečného vývoje a vzniku autonomií předjímala práce akademika Dimitrije BOgDANOVICE Knjiga o Kosovu (Beograd 1986). Z poslední produkce pak uveďme alespoň práce Dušana BATAKOVIČE, zejména pak jeho autoritativní dílo o srbských dějinách Nova istorija srpskog národa (Beograd 2000), či většinu jeho prací o kosovské otázce. 334 Citováno podle BATAKOVIC, Dušan T: Kosovo i Metohija. Istorija i ideologija. Beograd 20 072, s. 150. 335 V tomto směru vede své závěry také Pavel HRADECNY ve studii Kosovská otázka v letech 1944—1996 a její úloha v procesu dezintegrace komunistické Jugoslávie (s. 133), kde tvrdí, že Titovo vedení dospělo k přesvědčení o nutnosti změnit i vlastní rezervované postoje k albánskému obyvatelstvu také pod tlakem špatných bezpečnostních poměrů v oblasti, tedy ve snaze stabilizovat v oblasti mocenské poměry. 120 Vznik kosovské autonomie riků a etnografii 19. a první poloviny 20. století. Na jedné straně tu byla vždy brána v potaz jakási „pozitiva" kosovsko-metochijského obyvatelstva - jeho rustikalita, vitalita, nesmiřitelná bojovnost,337 a zejména smysl pro tradici a patriarchálnost, zdůrazňovaný později v srbské sekularizující se společnosti dokonce i některými pravoslavnými církevními hodnostáři. Na straně druhé však stála převažující „negativa": Albánci, zejména vyšli-li ze svých domovů do jiného prostředí (za prací apod.), se totiž setkávali s opovržením a explicitním arogantním šovinismem, a to nejen ze strany Srbů, ale také Charvátů a Slovinců.338 Etnický stereotyp, rozšířený po Jugoslávii, představoval nově Albánce spíše jako primitivní populaci, která hovoří srbocharvátsky se směšným přízvukem a je způsobilá pouze pro hrubé domácí práce - nošení uhlí, nábytku, klepání koberců, práce v kotelnách, přestože nej lepší pekárny a cukrárny ve velkých jugoslávských městech byly již tradičně v rukou Albánců, podobně jako četná zlatnictví a další řemeslnické dílny.339 Pouze Romové byli na společenském žebříčku jugoslávské společnosti stavěni níže. A Albánci si toho byli živě vědomi.340 336 V pracích se spíše zdůrazňovala albánská nesmiřitelnost, bojovnost a nenávist ke Slovanům. Např. IVANIČ, Ivan: Na Kosovu. Beograd 1903; NUŠIČ, Branislav: Kosovo, opis zemlje i národa, I. Beograd 1902; JOVANOVIC, Jovan: Južna Srbija od kraja XVIII veka do oslobodjenja 1912. Beograd 1941 a mnoho dalších. O tom také viz STOJANČEVIČ, Vladimír: SW>z i Arbanasi 1804-1912. Noví Sad 1994. 337 Typické stereotypní vidění projevil ve svých deníkových záznamech např. Milan Jovanovič Stoimirovič, šéfredaktor vlivného předválečného politického časopisu Samouprava, osobnost s velkým politickým rozhledem a širokými kontakty do nej-vyšších politických kruhů, který si do svého deníku k 13. dubnu 1936 zapsal: „5* ar-nautskou pomoci jsme stěží vytáhli auto z bláta u vesnice Bojana. Byli to statní a hrdi lidé. Skutečně asi Jižní Srbsko ztratíme ve prospěch této zdravé a nebezpečné rasy.. Ptal jsem se jednoho, zdali by bojovali s Bulhary. ,Ano pane,' odpověděl. A s Reky? J s nimi!' A s Albánií? ,No i sní. My Arnautijsme bojovní. Dejte nám pušku a o víc se nestarejte... ' Ovšem začervenal se, když to vyslovil, neboť lhal. Oni pro Albánii žijí. Nás považují za dobyvatele Jižního Srbska... Viděl jsem tam i rozpustilé albánské děti, které závodily na oslech stojíce přitom v sedle. Mají více životní energie a více životni radosti než makedonští Slované. Jsou silní jak vlci... " JOVANOVIC STOIMIROVIČ, Milan: Dnevnik 1936-1941. ( I deo). NIN (Beograd), 24. ledna 2001. 338 UDOVIČKI Jasminka: Kosovo -politika konfrontacije. Beograd 2001, s.17. 339 Většina kosovských Albánců, kteří z ekonomických důvodů opustili Kosovo, skutečně vykonávala podřadné práce. V polovině 70. let např. tvořilo 30% zaměstnanců bělehradských komunálních služeb albánské obyvatelstvo (celkově 750 pracovníků). Albánské národnosti tehdy byl i předseda odborů tohoto městského podniku, takže v závodním listě vycházely nejdůležitější zprávy také v albánštině, což bylo považováno za dobrý příklad jak řešení menšinové problematiky, tak úsilí o snižování nezaměstnanosti na Kosovu. Viz AS, fond SKS-CK, kart. 257, Komisija Predsedništva CK SKS za politickí sistem i medjunacionalne odnose, I. díl, materiály ze zasedání komise 27. listopadu 1975, na niž se projednával analytický materiál Ostvarivanje politike rovnoprávnosti národa i národnosti u SRS (84 s.). Stenografický záznam diskuse, s. 6/3ML. Srov. také IMAMI, P: Srbi i Albánci kroz vekove, s. 483. 340 Tyto stereotypy se vlastně staly i součástí jakéhosi „národního kulturního dědictví" a jako takové disponovaly mimořádnou kredibilitou. Např. výzkum z roku 1986 odhalil, že 76% Srbů považuje Albánce za zaostalé, 55% za podlé či zákeřné, 41% 121 Jugoslávie - Srbsko - Kosovo Skutečnost, že kosovští Albánci byli považováni v Jugoslávii běžně za občany „nižší kategorie", ostatně zazněla i na zakládajícím kongresu KSS z úst Josipa Brože Tita, který nabádal účastníky kongresu, aby agitovali mezi kosovskými Albánci za nový stát a jeho zřízení: „Nechceme, aby Siptaři na Kosovu byli občané druhého nebo třetího řádu. Chceme, aby měli svá práva, rovnoprávnost, svůj jazyk, učitele, aby se cítili jako ve své zemi. A pokud se jim to takto objasní, pak půjdou s námi... "341 Problém kolonistů Bezesporu i z tohoto důvodu došlo k další hojně zmiňované a citované události, totiž k dočasnému zákazu návratu srbských kolonistů, kteří přežili vyhnání z Kosova a Metochie v průběhu válečných let. Po osvobození Kosova a Metochie se někteří vyhnaní kolonisté začali spontánně vracet do svých, mnohdy ovšem zcela zničených, předválečných domovů, často při tom ale narazili na obnovené bývalé vlastnické poměry, případně byla jejich (v předválečné době nově kultivovaná) půda zabrána albánskými hospodáři. Tato situace přímo generovala nové srbsko-albánské konflikty. Komunistické vedení, resp. Ministerstvo vnitra Demokratické federatívni Jugoslávie, proto 6. března 1945 rozhodlo o dočasném zákazu návratu kolonistů.342 K tomuto činu přispěla bezesporu i skutečnost, že na srbské kolonisty na Kosovu KSJ před válkou nahlížela jako na poslušný a vděčný nástroj „srbské hegemonistické buržoazie", ač, jak jsme již viděli, mezi nimi bylo i mnoho členů KSJ. Svědčí o tom i závěry z páté zemské konference KSJ v říjnu 1940, v nichž se přímo tvrdí, že rolnictvo národnostních menšin v Metochii (a také v Makedonii) je „strašlivě vykořisťováno, odebírají se mu lesy a půda" na úkor favorizovaných dosídleneckých „živlů", jimž se dostává nejlep-ší země a které pak tvoří oporu „utlačovatelské buržoazii". Na základě těchto svých dřívějších závěrů si jugoslávští komunisté přímo dali za úkol bojovat proti kolonizačnímmetodám „srbské buržoazie v těchto oblastech a vyhnat všechny ty kolonizační elementy, pomocí nichž srbská buržoazie utlačuje makedonský, arnautský a další národy" 343 Existují ovšem také za špinavé, 38 % za zpátečnické a 36 % za drzé. Existenci těchto stereotypů odhalily i výzkumy etnické distance, podle nichž Albánce/ku jako manželského partnera odmítalo plných 93 % dotázaných, jako souseda by je nechtělo 75 % dotázaných atd. (u Albánců takovýto výzkum neproběhl). Závěry sociologického výzkumu z roku 1987 pak jednoznačně vykazují, že přímo manifestační distance vůči Albáncům byla v té době rozšířena mezi Makedonci, Srby a Černohorci, procentuálně pak ještě silnější byla zaznamenána ze strany Albánců vůči těmto třem národnostem. Kosovski čvor: drešiti ili seči? Izveštaj nezávisné komisije. Beograd 1990, s. 133-137. 341 Govor generalnog sekretára KPJ Josipa Broza Tita. In: Osnivački kongres KP Srbije, s. 213. 342 Službeni list DFJ, č. 13, 1945. 343 Iz rezolucije pete zemaljske konferenci]e KPJ. In: Zadáci CK Srbije u razvoju medju-nacionalnih odnosa i borbi protiv nacionalizma, s. 37-38. 122 Vznik kosovské autonomie názory, že nová komunistická správa chtěla tímto gestem poněkud uklidnit situaci po povstání v Metochii a v oblasti Drenice. Nařízení o dočasném zákazu návratu kolonistů ale nevyvolalo odpor pouze u postižených rolníků, ale způsobilo i spory uvnitř komunistické hierarchie. Proti zákazu se stavěl zejména ministr kolonizace ve vládě DFJ Sreten Vukosavljevič, celá záležitost tedy musela být vyřešena zákonnou normou. Třetího srpna 1945 byl proto přijat Zákon o revizi přidělování půdy kolonistům a agrárním interesentům v Makedonii a Kosovsko-Metochijské oblasti.344 Jeho realizace ovšem nebyla ani lehká, ani rychlá. Střetávaly se při ní navíc koncepce ministerstva kolonizace s názory Oblastního výboru KSJ pro Kosovo a Metochii, jehož vrcholní představitelé, Dušan Mugoša a Fadil Hoxha, nebyli návratu kolonistů příliš nakloněni. Situace ale byla nakonec pro kolonisty vyřešena víceméně smírně: v principu - s některými výjimkami345 -jim byla půda vrácena. Revize se vztahovala na celkových 11 168 vystěhovaleckých rodin, z nichž 7 397 opustilo své majetky. Celkem 4 829 rodinám bylo přiznáno právo na plný návrat majetku (pozemků apod.), 5 744 rodinám se uznalo jen částečně. Přidělenou půdu pozbylo 595 rodin a z fondu pro přistěhovalce bylo odebráno 15 786 hektarů. Celkově ovšem byl počet kolonistů na Kosovu a v Metochii redukován, protože v průběhu revizního řízení jim byly jako náhrada za odebranou půdu nabízeny volné grunty po vystěhovaných Němcích ve Vojvodine. To bezesporu bylo pro ty kolonisty, kteří svoji misi na Kosovu nebrali jako národní poslání a měli s ní velmi trpké válečné zkušenosti, rozhodně přitažlivější, a není divu, že této možnosti využilo 2 064 rodin. Dalších 2 066 rodin se během řízení přestěhovalo, nebo možnosti návratu na Kosovo a do Metochie prostě nevyužilo.346Nevrátilo se tedy zhruba 10 300 osob srbské národnosti,347 z nichž většina dala přednost mnohonásobně bezpečnějšímu a také bohatšímu prostředí Vojvodiny. Rozhodně tedy nelze hovořit o tom, že by se do jižních srbských krajů srbští kolonisté en bloc nevrátili, jak to často činí srbská politicky utilitární historiografie. Na druhé straně je ale nutno poznamenat, že návrat kolonistů byl „kompenzován" tím, že v jižní srbské provincii prakticky mohly zůstat desítky tisíc přistěhovalců z chudých horských krajů severní Albánie, kteří do oblasti přišli v souladu s plánem italské okupační správy během druhé 344 Službeni list DFJ č. 56, 1945. 345 Půda nebyla vrácena kolonistům, kteří ji získali na úkor soukromých vlastníků či těm, kteří ji měli v nájmu nebo kteří na ní sami nepracovali. 346 FŇUKAL, M. - ŠRUBAŘ, M.: Dopady nucených migrací v oblasti Kosova, s. 44. Tyto úbytky srbského obyvatelstva ovšem na druhé straně nahradil přísun značného množství zaměstnanců do státních institucí, hlavně do administrativy a školství. 347 DOLEČEK, Rajko: Necenzurované obrazy z Kosova a Metochie. Kosovo a Metochie po druhé světové válce, http://www.ksl.wz.cz/Kosovoa_Metochie9.htm. 123 Jugoslávie - Srbsko - Kosovo světové války, jejichž počet se v letech 1945-1948 ještě dále zvýšil díky nekontrolovanému pohybu osob přes metochijsko-albánskou hranici. Limity kosovsko-metochijské autonomie V administrativní rovině se tedy zdál po válce letitý problém „kosovské otázky" vyřešen, až do 60. let ale byla kosovsko-metochijská autonomie, jako ostatně i fungování jednotlivých jugoslávských federativních republik, dosti formální. Jugoslávie v této době zůstávala centralizovaným státem, reálné kompetence republikových státních i stranických institucí byly dlouho značně oktrojované.349 Na Kosovu podle sčítání v roce 1948 žilo 727 820 obyvatel, z toho počtu bylo 498 242 Albánců, 171 911 Srbů, 28 050 Černohorců, k turecké národnosti se hlásilo pouze 1 315 obyvatel, což ale rozhodně nemohl být reálný stav věcí. Část turecké populace se totiž, jak vyplývá z následujícího sčítání, evidentně přihlásila z nějakých důvodů k albánské národnosti, popř. také jako muslimové (v této kategorii byla zahrnuta ostatní neal-bánská muslimská etnika na Kosovu, zejména ovšem slovanští muslimové), jichž tehdy na Kosovu a vMetochii žilo 9 679, resp. se vyslovila jako „ostatní". Do této kategorie byli zřejmě zahrnuti především Romové, kteří se ovšem mohli identifikovat i se srbským a albánským obyvatelstvem. Procentuálně dvě největší kosovské národnosti tvořily 68,45% a 23,62 % z celkové kosovské populace. Jak dalece bylo toto i následné sčítání v roce 1953 přesné, nelze z dnešního pohledu určit, domníváme se však, že vzhledem k tehdejším komunikačním možnostem i k uzavřenosti venkovských albánských rodin nemohlo obsáhnout skutečně všechny obyvatele oblasti. O čtyři roky později, při sčítání v roce 1953, se počet kosovských obyvatel zvětšil o 80 000 na 808 141 osob, z nichž bylo 524 559 Albánců, 189 869 Srbů, 31 343 Černohorců a 34 585 Turků, 6 241 muslimů a 21 546 „ostatních". Percentuálně přitom poklesl počet albánského obyvatelstva na 64, 91%, srbské obyvatelstvo zůstalo prakticky na svém, zachovalo si 23,49% podíl. Vzrůst tureckého obyvatelstva 348 Střízlivá srbská historiografie uvádí 70 000 albánských dosídlenců (BOROZAN, Dj.: Jugoslavija i Albanija u 20. veku, s. 208). Národovecká historiografie hovoří o zhruba 80 000-100 000 dosídlenců (např. BATAKOVIČ, D.: Kosovo i Metohija. Istorija i ideologija, s. 140), objevují se i zprávy opírající se o nejmenované italské zdroje, podle nichž se měl počet dosídlenců pohybovat dokonce až mezi 150 000 a 200 000 osob (SEKULOVIČ, D. - STOJIMIROVIČ, S. - glgOVIČ, Lj.: Demografske karakte-ristike stanovništva Kosova i Metochije, s. 11). Některé odhady zahraniční demografů hovoří přibližně o 35 000^10 000 albánských kolonistů (srov. např. výše citovanou práci Fňukala a Šrubaře). Tito přesídlenci z Albánie měli být z části usazeni také na majetky vyhnaných kolonistů. 349 PELIKÁN, Jan: Mezi válkou a mírem. In: Dějiny Srbska. Praha 2005, s. 446. 124 Vznik kosovské autonomie z 0,18% na 4,28 % procent přesně odpovídá snížení procentuálního podílu albánského obyvatelstva a potvrzuje tedy naši domněnku, že se v předcházejícím sčítání Turci identifikovali s albánskou národností. Důvody, jež je k tomu vedly, mohly být různé, vyloučit se však nedá ani nátlak albánských sousedů. Právě na tuto skutečnost si i později, na počátku 70. let, stěžoval přední kosovský turecký politik Kadri Reufi. Úbytek muslimského obyvatelstva mohl být způsoben také migracemi, resp. jeho stěhováním do Turecka, k němuž v té době, jak uvidíme dále, docházelo. Jedenáctiprocentní přírůstek obyvatelstva za pět let je poměrně značný. Vzhledem k tomu, že v té době se již nemohlo jednat o příliv obyvatel z Albánie a proudění na Kosovo a do Metochie ze zbytku Jugoslávie rozhodně nebylo masové, naznačuj e přírůstek kosovské demografické trendy, které v dalších desetiletích výrazně ovlivní nejen počet obyvatel v oblasti a jejich etnickou strukturu, ale způsobí také politické a mezietnické problémy. Snaha komunistické moci o uklidnění situace a odstraňování etnického napětí začala bezprostředně po vyhlášení kosovské autonomie vydávat plody víceméně pouze v kulturní oblasti. V prvním roce po válce neumělo 75 % obyvatelstva číst ani psát. Zlepšení tohoto stavu znamenalo pro vítězné komunisty zřejmě největší výzvu. Aleksandar Rankovič v jednom ze svých projevů hovoří o tom, že se v prvních poválečných letech díky alfabetizačním kurzům naučilo číst a psát 106 000 dospělých!350 Toto číslo je nejspíš poněkud propagačně zveličené, ale o snaze řešit problém negramotnosti svědčí již výsledky prezentované komunistickými představiteli z Kosova a Metochie na prvním kongresu KSS v květnu 1945, tedy z doby, kdy byla oblast ještě pod voj enskou správou. Xhavit Nimani tehdy v diskusi hovořil o tom, že vzápětí po osvobození zorganizovala nová správa v oblasti dva učitelské (rychlo)kurzy pro Albánce, jež absolvovalo 200 frekventantů, kteří měli tvořit základní kádr alfabetizačního úsilí. Zdůraznil přitom ale také, že stávající albánskou inteligenci bylo přitom jen obtížně možno využít, neboť její větší část se za války přiklonila k fašismu, a i ti, kteří se do určité míry angažovali v národněosvobozeneckém hnutí, byli „prodchnuti šovinismem, takže nemohou pracovat samostatně a je zapotřebí na ně dohlížet, aby se jejich činnost odvíjela v duchu ná-rodněosvobozeneckého boje"351 Komunisté samozřejmě i v jiných částech Jugoslávie hned po osvobození velmi dbali na to, aby se výuka ve školách odvíjela v „partyzánském duchu". Na Kosovu a v Metochii ovšem byly v tomto směru výsledky pro ně neuspokojivé i v důsledku toho, že dostatečně vzdělaných lidí s komunistickým přesvědčením, kteří by byli schopni kontrolovat „nespolehlivé živly" při výuce, bylo tragicky málo. Velkou část těch, kteří se v prvních poválečných měsících a letech zbavili 350 Srov. RANKOVIČ, A.: Izabrani govori i članci, s. 184-185. 351 Osnivački kongres KP Srbije (8-12 maj 1945), s. 223. 125 Jugoslávie - Srbsko - Kosovo nálepky „negramotný", tak tvořili zejména rekruti, neboť alfabeťizační kurzy probíhaly povinně jako součást vojenského výcviku.352 V prvních letech po skončení války bylo na Kosovu otevřeno 453 základních škol s albánským vyučovacím jazykem, 29 tzv. nižších gymnázií (tedy měšťanek) a 3 gymnázia. I přes alfabeťizační kurzy a zvýšené školské úsilí zůstávalo ovšem v roce 1953 stále 65,6 % populace kosovských Albánců negramotné a toto číslo se snižovalo jen velmi pomalu - v roce 1961 tvořilo ještě 53 % (u Srbů v roce 1953 30,2 % a 1961 24,6 %, u Turků pak k prvnímu datu 50,8 %a k druhému 41,5 %).353 Ve všech ostatních směrech se ale zaostalost regionu odrážela ještě dramatičtěji. V celé tehdejší Jugoslávii studovalo první rok po válce jen 15 studentů z Kosova!354 V roce 1950 působilo v autonomii 39 soudců, jejichž jedinou kvalifikací byla základní škola!355 V oblasti ordinoval pouze jeden zubař a 21 lékařů obecné praxe, patřičné zdravotnické vzdělání mělo jen šest zdravotních sester. Kapacitu lokálních nemocnic tvořilo 390 lůžek. Devadesát osm procent obyvatel žilo z vlastní zemědělské produkce. Čtyři pětiny toho, co bylo tehdy považováno za průmysl, připadalo na doly a kombinát v Trepči. Zbývající pětinu tvořily hlavně mlýny, cihelny a drobné řemeslnické manufaktury. Tento „kompletní kosovský průmysl" zaměstnával všeho všudy 9 000 lidí.356 Propast mezi nej rozvinutější částí Jugoslávie - Slovinskem - a nej zaostalejší regionem - Košovém a Metochií - byla tehdy hrozivá: V roce 1952 mělo Slovinsko na jednoho obyvatele 4,lkrát vyšší příjem než Kosovo, hrubý kosovský domácí produkt tvořil v roce 1955 47 % jugoslávského průměru!357 Jak uvidíme dále, i přes usilovné investování v 60. a 70. letech se tato propast dále prohlubovala. Snaha o rozvoj oblasti tedy narážela především na nedostatek odborně vzdělaných lidí, kteří by mohli trudnou kosovskou skutečnost posunout vpřed. Z nepoměrně větší srbské účasti v národněosvobozenec-kém boji za druhé světové války a z toho vyplývajícího stejně nepoměrně většího začlenění do vládnoucí KSJ (v místních stranických organizacích na Kosovu tvořil srbský kádr v prvních letech autonomie 70 %)358 tehdy také vyplývala převaha srbského etnického elementu ve všech od- 352 Tamtéž, s. 224. 353 AS, fond SKS-CK, 1966-1967, kart. 40, Komisija CK SKS za rad SK na razvijanju odnosa medju republikama, narodima i narodnostima - sednice, II. část, materiál Položaj i pravo národnosti u svetlu ustavnih odredbi i programskih načela SKJ, prosinec 1967, s. 11, 15. 354 Více o tom viz LJEPOJEVÍC, Siniša: Kosovo i Metohija: reálnost, ekonomija i zablu-de. Beograd 2006. 355 RANKOVIC, A.: Za dalje jačanje pravosudja i zákonitosti. In: Týž: Izabrani govori i članci 1941-1951, s. 402. 356 LJEPOJEVIC, S.: Kosovo i Metohija: reálnost, ekonomija i zablude. 357 HORVAT, Branko: Kosovskopitanje. Zagreb 1988, s. 136. 358 PETROVIČ, Ruža - BLAgOJEVIČ, Marina: Seobe Srba i Crnogoraca sa Kosova i iz Metohije. Rezultati ankete sprovedene 1985-1986 godine. Beograd 1989, s. 133. 126 povědných a řídících funkcích. Personální obsazení lokálních místních úřadů totiž bylo na těcl^^dy^^k^^njp^eIcJhilgřímo závislé, a to nejen na Kosovu, nýbrž v celé Jugoslávii. Kromě toho ovšem také v té době bylo srbské kosovské etnikum v průměru vzdělanější než etnikum albánské, což mělo, kromě stranické příslušnosti, na účast v mocenských strukturách samozřejmě také svůj vliv, nebrali-li bychom v úvahu i mnoho řídících „kádrů", kteří do autonomie byli vysláni odjinud. Etnicita řídících funkcionářů ale v tomto období byla až v druhém plánu, důležitější kritérium představovalo rozdělení společnosti na nepřátele a přátele komunismu. Hned od osvobození oblasti začaly na všech správních úrovních (místní, okresní i oblastní) vznikat tzv. albánské výbory Jednotné ná-rodněosvobozenecké fronty (JNOF, obdoba naší Národní fronty), jejichž úkolem bylo „ideologicko-politicky působit na albánské masy, aby se co nejaktivněji začlenily do JNOF pod vedením KSJ s cílem ... přispět k vytvoření bratrství a jednoty Šiptarů, Srbů a Černohorců "359 Tyto v podstatě etnické výbory se ale příliš neosvědčily, neboť se do nich okamžitě začlenili „lidé, kteří nebyli žádoucí a vedli politiku v rozporu s našimi (= komunistickými) zájmy - politiku šovinismu"360 Je to samozřejmě logické, neboť tito tzv. „velkoalbánští agenti", jak byli nazýváni komunistickými představiteli, kteří představovali na místní poměry intelektuální elitu kosovsko-metochijského albánského obyvatelstva, se velice rychle zorientovali v situaci a jen stěží mohli být nahrazeni někým jiným - lidí s komunistickým či alespoň sympatizujícím myšlením, v komunistické hantýrce „poctivých Šiptarů, kteří na tyto agenty pohlížejí s nenávistí" 361 v té době bylo rozhodně velmi málo. V oblasti tak sice kromě ballistic-kých čet pohybujících se v hluboké ilegalitě nebyla žádná organizace, která by stála mimo JNOF, ovšem ideologicky se většina výborů nacházela na „špatné" straně, a proto byly do roku 1950 postupně všechny zrušeny. Výraznější integraci albánského obyvatelstva do nové jugoslávské společnosti však zejména ve venkovském prostředí bránila i jeho přežívající autarkičnost, uzavřenost v rámci rodově-kmenových komunit, jež nebyla pochopitelně cizí ani narychlo rekrutovaným komunistickým kádrům. Symptomatická je v tomto směru jedna anonymní stížnost srbských obyvatel obce Vitina z konce 50. let, adresovaná ÚV Svazu komunistů Jugoslávie, v níž pisatelé zdůrazňovali, že místní albánští funkcionáři dodržují náboženské a patriarchální zvyklosti a že žena albánského předsedy místního komunistického výboru nevychází z domu a její manžel slaví náboženské svátky a státní svátky ignoruje!362 Podíl žen zastoupených ve veřejném životě a ve správě Kosova a Metochie tak byl v 50. letech v důsledku přežívání patriarchálního pohledu na jejich roli ve společnos- 359 Osnivački kongres KP Srbije (8-12 maj 1945), s. 74. 360 Tamtéž, s. 75. Diskusní příspěvek Djoky Pajkoviče, tajemníka Oblastního výboru KSS Kosova a Metochie. 361 Tamtéž. 362 PELIKÁN, Jan: Žádosti a stížnosti občanů Jugoslávie Ústřednímu výboru SKJ (Příspěvek k sociálním dějinám jugoslávské federace na přelomu 50. a 60. let 20. století). Slovanský přehled 88 (2002), s. 84. 127 Jugoslávie - Srbsko - Kosovo ti nejnižší v celé Jugoslávii - činil 1,5% ze složení všech politických grémií oblasti, počínaje parlamentem a konče místními výbory.363 V oblasti byla stále ještě rozšířená krevní msta, již jugoslávské úřady nebyly schopny vymýtit ani represí, ani pokusy proniknout do středu uzavřených komunit a působit v nich osvětou či zakládáním smírčích výborů. Přestože počet vykonaných ortelů v rámci krevní msty nebyl příliš vysoký (např. v roce 1966 dva, v roce 1967 čtyři, v roce 1968 deset),364 sekundárně jí ale bylo postiženo mnohem více rodin. Muži, kteří byli ohroženi krevní mstou, totiž žili často v dobrovolném domácím vězení, neboť každý jejich pohyb mimo domov znamenal ohrožení na životě. Materiální situace těchto rodin proto byla velmi těžká, neboť hlavní zdroj příjmů, jejich zemědělská půda, často zůstávala v důsledku chybějící mužské ruky neobdělávána. Celkový počet rodin, které se nacházely v „režimu krevní msty", jejichž muži se museli obávat možné vraždy, bylo podle zpráv orgánů ministerstva vnitra kosovsko-metochijské autonomie v druhé polovině 60. let (tedy po více než dvaceti letech budování jugoslávského socialismu) přes 600 s téměř 5 650 členy. Jedno a půl procenta kosovských mužů tedy žilo ve strachu z krevní msty!365 Důvod pro vykonání msty mohla ovšem být také urážka cti. Čest a osobní integrita byla v albánském patriarchálním prostředí nedotknutelná a na vykonání pomsty v případě útoku na čest nebyli samozřejmě imunní ani komunističtí funkcionáři z řad albánského obyvatelstva.366 363 RANKOVIC, A.: Izveštaj o organizacionom radu Komunistické partije Jugoslavije na V kongresu. In: Týž: Izabrani govori i članci 1941-1951, s. 214. 364 PELIKÁN, Jan: Dokument o krevní mstě v Jugoslávii koncem 60. let 20. století. Slovanský přehled 90 (2004), s. 600. 365 Tamtéž, s. 604. 366 Pro ilustraci uvádíme příklad vraždy pro urážku cti, jež zaznamenal velitel okresní policejní správy v Prizrenu Budimir gajié, neboť je zcela typická a dokumentuje velice přesně přežívající pojetí patriarchální spravedlnosti: Ve vesnici nedaleko Prizrenu člen okresního výboru vyťal při hádce políček jinému občanovi. Stalo se tak na okresní konferenci, před zraky velkého množství lidí, což byla pro čest poškozeného velká potupa. Poškozený proto na adresu funkcionáře prohlásil: „Dávej si na mne pozor, od teď jsi se mnou v nepřátelství". Takto volená slova podle gajiée znamenala j ediné, že totiž věc není možno vyřešit jinak než krví... Skutečně také policejního náčelníka po několika letech vyhledal uprostřed noci poškozený muž „v kroji a s bílým fezem na hlavě", jenž mu předal svoji zbraň se slovy: „Tady máš pušku a sedm nábojů. Měl jsem jich deset, ale s těmi třemi jsem před hodinou zabil člověka. Mohl jsem utéci, ale nechtěl jsem. Přišel jsem se vzdát, neboť já jsem své vykonal a teď je řada na tobě. Mám ale jednu prosbu, abych nebyl odsouzen na smrt soudem, neboť to by mne zabilo (myslel tím samozřejmě svou čest -pozn V. Š.)." Při dalším výslechu vrah prozradil, že funkcionáře sledoval sedm měsíců. Po zastřelení mu ještě roztříštil hlavu pažbou. Při ohledání našli policisté v kapse zavražděného zápisník, v němž funkcionář případ přesně popisuje, aby, pokud by byl zavražděn, vyšetřovatelé věděli, kde hledat viníka. Mstitele musela policie ještě téhož rána převézt na jiné místo, neboť touto vraždou pro čest okamžitě spustil proces krevní msty ze strany příbuzných postiženého. AS, fond SKS-CK, 1966-1968, kart. 23, Izvršni komitét CK SKS - dokumentacija u vezi IV plenuma CK SKJ, II. díl, stenografické záznamy vedené během rozhovoru s Budimirem gajičem 21. května 1968, s. 9-11. 128 Vznik kosovské autonomie Jugoslávská komunistická moc si v průběhu prvních let budování jugoslávského multietnického socialismu začala velice brzy uvědomovat, že rozdíly v hospodářském rozvoji jednotlivých částí Jugoslávie mají velký vliv na rozvoj vztahů mezi jugoslávskými „národy a národnostmi". Pregnantně tuto situaci na základě zkušeností prvních patnácti let existence jugoslávské federace analyzuje dokument nazvaný Program Svazu komunistů Jugoslávie (SKJ), federace a vztahy mezi národy Jugoslávie z roku 1962, když tvrdí, že na základě těchto rozdílů vznikají protiklady, které mohou „za jistých okolností" vyvolat (a jak se později ukázalo, také vyvolávaly -pozn. V. Š.) nacionalistické vášně.367 Na Kosovu avMetochii toto nebezpečí, vzhledem ke stavu, jejž jsme výše nastínili, hrozilo tím spíše. V prvních letech kosovsko-metochijské autonomie navíc jugoslávské vedení nečinilo příliš proto, aby se ekonomické rozdíly mezi autonomií a zbytkem země nějak vyrovnaly. Komunisté své síly upřeli zejména k budování správní struktury oblasti, popř. se spokojovali se snahou o pokrok v osvětové činnosti. Po roce 1948, kdy se oblast stala horkou hranicí mezi dvěma znepřátelenými komunistickými ideologiemi, pak pokusy o povznesení autonomie na nějakou dobu nadobro ustaly. Kosovo a Metochie byly dějištěm boje s ideologickou diverzí ze sousední Albánie a život autonomie začala ovlivňovat všudypřítomná UDB. Na rozvoj nebyla vhodná doba. 367 Program SKJ, federacijai odnosi medju narodima Jugoslavije. Beograd 1962, s. 144-150. In: Zadáci CK Srbije u razvoju medjunacionalnih odnosa i borbi protiv naciona-lizma. Beograd 1978, s. 46. 129 Autonomie pod obručí státní bezpečnosti Pro první poválečná léta lze v podstatě říci, že i přes značnou snahu po odstranění etnických diskrepancí byl albánský živel na Kosovu a v Metochii místy i nevybíravě potlačován, nikoli ovšem z etnických příčin, ale proto, že se jevil, v důsledku slabé loyality k novému státu i vzhledem ke kolaboraci převážné části obyvatelstva za války a malé účasti na protifašistickém odboji, jako státně nespolehlivý. U části kádrů státní bezpečnosti v autonomní oblasti prý vládla přímo „psychóza z toho, že značná část Siptarů je proti našemu zřízení, že stojí na frontové linii připojení Kosova a Metochie k Albánii". Poté, co byl přístup UDB po tzv. brionském plénu ÚV SKJ v roce 1966 obecně kritizován a zejména na Kosovu podroben přísnému zkoumání, se objevovala i tvrzení, že celá koncepce služby státní bezpečnosti pro Kosovo byla řízena tezí, že jsou příslušníci „šiptar-ské národnosti nespolehliví, neloyální vůči Jugoslávii, že jsou v podstatě zvláštní národností, váhavou, iredentistickou, šovinistickou a že je proto vůči nim nutno uplatňovat zvláštní režim, zvláštní zacházení, zvláštní vztah... ",368 Nedůvěra k loyalitě albánské menšiny se zpočátku projevovala i na úrovni funkcionářské. Stal-li se příslušník menšiny např. předsedou obecního úřadu nebo postoupil-li na významnější místo v komunistické hierarchii, obvykle neměl přístup k citlivějším bezpečnostním materiálům, na rozdíl od situace, byl-li ve stejném postavení příslušník státotvorného národa.369 Také v závěrech Oblastního výboru SKS pro Kosovo a Metochii ze září 1966 se tvrdí, že UDB vycházela z „nesprávnéhopředpokladu, že jsou Siptaři podezřelý element, nebezpečný pro socialistickou společnost, že je území Kosova a Metochie nejpřístupnější cizím (tj. albánským - pozn. V Š.) vlivům", a že tedy i z tohoto důvodu na Kosovu a Metochii UDB používala zvláštní opatření a metody, z jiných jugoslávských oblastí neznámé.370 Vztah nedůvěry k národnostním menšinám měl být v té době 368 Takovéto ocenenění práce UDB předestřel na základě vyšetřování vedoucích pracovníků UDB na Kosovu vedoucí srbské prověrkové komise ÚV SKS Djordje Lazič. Viz AS, fond SKS-CK, 1966-1968, kart. 23, Izvršni komitét CK SKS - dokumentacija u vezi IV plenuma CK SKJ, II. díl, stenografické záznamy vedené během rozhovoru s Budimirem gajičem 21. května 1968. 369 AS, fond SKS-CK, kart. 1, Šestá plenárna sednica CK SKS 14. - 15. září 1966 (dále jen Šestá plenárna sednica CK SKS), stenografický přepis zasedání, diskuse Aliho Shukriji, s. 221. 370 AS, fond SKS-CK, kart. 23, Izvršni komitét CK SKS - dokumentacij a u vezi IV plenuma CK SKJ, II. díl, zpráva Oblastního výboru SKS pro Kosovo i Metochii, nazvaná Ocena deformacija SUP i DB, njihovi uzroci, idejni koreni i posledice i predlog mera za njihovo razrešavanje na Kosovu i Metohiji. Priština, září 1966, s. 6 (dále jen 130 Autonomie pod obručí státní bezpečnosti vytvářen přímo na policejních školách. Např. v učebnici z roku 1957 se píše, že „(příslušníci menšin - pozn. V. S.) mají silně vyvinuté národní cítění, a jsou proto často připraveni pracovat pro zpravodajskou službu své mateřské země. Představují tak důležitou a užitečnou základnu pro vytváření agentur. Jsou ale našimi státními příslušníky, a proto také požívají všechna naše občanská práva a povinnosti - slouží v armádě, mohou být státními úředníky i poslanci a z těchto pozic pak mohou shromažďovat informace... ",371 Není samozřejmě vyloučeno, že kromě nedůvěry vyvolané ideologií nemohla hrát ve vztahu k albánské menšině u některých srbských či černohorských příslušníků mocenských represivních složek roli i kulturní cizorodost a etnické stereotypy, nicméně UDB jako pravoverná tajná komunistická policie v době „zostřeného třídního boje" samozřejmě nevystupovala s „podezřením" pouze vůči neloyálním menšinám. V autonomii (i mimo ni, pochopitelně) pronásledovala také např. duchovenstvo a věřící Srbské pravoslavné církve, kněze a farníky římskokatolických albánských i charvátských farností, stejně jako všechny jiné „třídní nepřátele". Pozemkové vlastnictví srbských klášterů bylo konfiskováno podobně jako majetek albánského islámského společenství a jeho vakufů či bektašijského řádu.372 Rezoluce Informbyra, ideologický boj Envera Hoxhy a úloha UDB Nálepka neloyálního etnika, jímž byla ocejchovaná albánská kosovsko--metochijská národnost, by se, díky nejspíš upřímné snaze části jugoslávské komunistické elity o zapojení albánského živlu do budování nové společnosti, během několika let začala stírat. Rozchod Jugoslávie, resp. KSJ a jejího předsedy Josipa Brože Tita se Stalinem v jarních měsících roku 1948, známější jako „roztržka s Informbyrem (Kominformou)"373 Ocena de formaci j a SUP i DB, njihoviuzroci, idejni koreni i posledice i predlog mera za njihovo razrešavanje na Kosovu i Metohiji). 371 Na tuto diskriminační pasáž upozornil na VI. zasedání ÚV SKS (14. - 15. září 1966), jež rozpracovávalo závěry brionského pléna pro Srbsko a jeho autonomie, tehdejší předseda OV SKS pro Kosovo a Metochii Velli Deva. Viz Šestá plenárna sednica CK SKS, s. 31-38. 372 LAMPE, John R.: Yugoslavia as History. Twice There was a Country. Cambridge University Press 2002. Citováno podle překladu do srb. Jugoslavija kao istorija. Beograd 2004, s. 232. 373 Kominforma či Informbyro (oficiálně Informační byro komunistických a dělnických stran, rusky HmjjopMaitHOHHoe 6wpo KOMMyHHCTiMecKHx n paôoinx napran) byla Moskvou řízená mezinárodní organizace komunistických stran (kromě zemí v sovětské sféře vlivu do ní byla zapojena i KS Francie a Itálie), založená v září 1947. Navazovala na činnost Kominterny, rozpuštěné v roce 1943. Na jejím vytvoření se 131 Jugoslávie - Srbsko - Kosovo a přechod Envera Hoxhi, šéfa komunistické strany sousední Albánie, na stalinistické pozice, ale stávající přístup vůči albánské menšině ještě vyhrotil a zakonzervoval. Zhoršující se relace jugoslávského vedení se Stalinem, jež byly patrné již od prvních měsíců roku 1948, se projevovaly i postupným ochlazováním albánsko-jugoslávských vztahů, které se v předcházejících letech podíleli velkou měrou i jugoslávští komunisté, organizace měla mít dokonce své sídlo v Bělehradě, kde se také uskutečnilo její první pracovní zasedání. Hlavním důvodem roztržky byla především Titova snaha o politiku nezávislou na Stalinovi a jeho úsilí o vytvoření balkánské federace. Právě možnost vzniku takovéhoto druhého mocenského komunistického centra, které by mohlo být určitým konkurentem SSSR, narušovala Stalinovy představy o budoucím vývoji na Balkáně. Rezoluce Informbyra o situaci v KSJ byla připravena na červnovém zasedaní Kominformy a vynesena na 28. června 1948 (tedy na výroční den Kosovské bitvy). Rezoluce obviňuje Titajako imperialistického agenta, kritizuje vedení KSJ z pravicových úchylek a rozbij ečství komunistického hnutí apod. Komunistické vedení Jugoslávie rezoluci odmítlo. Jeho rozhodnutí dodatečně legitimizoval V. sjezd KSJ, jenž se uskutečnil koncem července 1948. Druhá rezoluce z listopadu 1949 roztržku ještě prohloubila a dovedla Jugoslávii prakticky na pokraj ozbrojeného konflitku se SSSR a jeho satelity. Od plánované intervence odradila Stalina zřejmě až rasantní akce USA a OSN v Koreji. Roztržka měla samozřejmě velký vliv na vnitro i zahraničněpolitickou situaci v Jugoslávii. Po nezbytných čistkách, při nichž byli z KSJ odstraněni skuteční i domnělí „příznivci Stalina a Informbyra", tzv. Informbyrovci, kteří skončili „na převýchově" v koncentračních táborech (nejznámější se nacházel na pustém kvarnerském ostrově goli otok), musela Jugoslávie hledat nové spojence a začít budovat svoji vlastní cestu. Důležité přitom bylo poznání západních mocností, že podporou Jugoslávie, byť rigidně komunistické, mohou zúžit sovětskou mocenskou sféru a narušit tak výsadní postavení Moskvy v jihovýchodní Evropě. Od roku 1950 proto FLRJ začala dostávat ze Západu výhodné úvěry a od USA dokonce i dodávky zbraní a munice. Jugoslávie ale střežila svou suverenitu a nezávislost na západních státech, zejména pokud jde o vnitřní politiku a nezpochybnitelnost vedoucí role KSJ. V této nové konstelaci ale nemohl jugoslávský režim nadále fungovat jako stalinistická odnož. Teoretikové jugoslávského socialismu Edvard Kardelj a Milován Djilas proto začali rozpracovávat nový, tzv. samosprávný model socialismu, jež se pak stal hlavním poznávacím znamením jugoslávské třetí cesty. Jedním z důsledků roztržky Tita se Stalinem a rezoluce Informbyra z roku 1948 bylo také přejmenování KSJ, k němuž došlo v roce 1952 na VI. sjezdu KSJ v Záhřebu. Strana byla nově pojmenována jako Svaz komunistů Jugoslávie (SKJ). Touto formou se jugoslávští komunisté distancovali od stalinistických komunistických stran a přihlásili se k tradicím Marxova Svazu komunistů. V souladu s tímto krokem byly přejmenovány také republikové stranické organizace (např. z Komunistické strany Srbska se tak stal Svaz komunistů Srbska, SKS). Roztržkou Jugoslávie s Informbyrem v rámci ěeskoslovensko-ju-goslávských vztahů se u nás v poslední době zabývá zejména pražský historik mladé generace Ondřej VOJTECHOVSKY. Srov. např. jeho práce Formování jugoslávské informbyrovské emigrace v Československu. In: Slovanské historické studie 29, 2003, s. 123-211; Jugoslávská informbyrovská emigrace v ČSR 1948—1954. In: Boček, Pavel - Hladký, Ladislav - Krejčí, Pavel - Stehlík, Petr - Štěpánek, Václav (Edd.): Studia Balcanica Bohemo-Slovaca VI., svazek 1. Brno 2006, s. 345-366; Aktivizace jugoslávských informbyrovců v Československu v důsledku krize roku 1968. In: Slovanské historické studie 32, 2007, s. 149-165; Informbirovska emigracija u jugoslovensko-če-hoslovačkim odnosima. Nacionálni i politički identitet jugoslovenskih informbirovaca u Čehoslovačkoj. In: Selinié, Slobodan (ed.): Spoljna politika Jugoslavije: 1950-1961. Beograd 2007, s. 149-165. 132 Autonomie pod obručí státní bezpečnosti zdály být, a to i díky velké jugoslávské pomoci albánskému hospodářství a budování albánské armády, harmonické a směřující ke zmiňované již jugoslávsko-albánské integraci. Enver Hoxha a jeho klika v rámci Komunistické strany Albánie se ale rozhodli úžeji přimknout k SSSR zřejmě i z důvodu, že pociťovali jugoslávské objetí jako stále dusivější. Výroky J. Brože Tita ostatně k takovémuto přesvědčení zavdávaly příčinu: „Albánii je třeba držet, neboť jsme do ní mnoho uložili a je pro nás důležitá", prohlásil J. Broz Tito na politbyru ÚV KSJ 1. března 1948 v reakci na stále těsnější spolupráci Hoxhy se Stalinem, s tím, že je „Albánie povinna plnit své závazky vůči nám, a jestliže chce uzavírat nějaké smlouvy (o hospodářské pomoci SSSR a vyslání sovětských vojenských instruktorů do Albánie - pozn. V S.), musí je odsouhlasit s námi... ",374 Svou roli v odklonu od Jugoslávie hrálo i Hoxhovo zklamání z toho, že se mu nepodařilo v prvních poválečných letech získat Kosovo a Metochii do albánského státního svazku. Po vyhlášení rezoluce Informbyra tak byla albánská komunistická strana mezi prvními, kteří se s ní zcela ztotožnili. V následujících letech stála na čelní pozici informbyrovské agitace proti Jugoslávii. Albánský komunistický vůdce bezesporu předpokládal, že KSJ nevydrží Stalinův tlak a že jeho věrnost generalissimovi bude odměněna zvláštním uznáním. Počítal přitom s tím, že se bude moci zbavit jak svých (projugoslávských) konkurentů v Ú V KS A, což se mu také ještě v temže roce podařilo,375 tak, a to zejména, že se mu podaří uskutečnit jeho sen a trvalý cíl, totiž vytvoření komunistické Velké Albánie pod patronací SSSR a s Košovém a Metochii v jejím rámci.376 V roce 374 Citováno podle PETRANOVlC, B.: Kosovo u jugoslovensko-albanskim odnosima i projekt balkánske federacije 1945—1948, s. 393. 375 Tak jako v jiných komunistických zemích poskytla roztržka i v Albánii možnost komunistickému vedení vyrovnat se pomocí vykonstruovaných obvinění s nepohodlnými členy. Uskutečnilo se zde několik monstrprocesů, z nichž největší byl se „skupinou" Koci Xoxeho, do té doby muže č. 2 albánské politické scény (z významnějších funkcionářů se s Xoxem svezl Kristo Themelko, Pandi Kristo a Nesti Kerenxhi). V procesu byli Xoxe a jeho soudruzi označeni jako lokaji bělehradských trockistů, kteří ,,... přijímají jejich pomoc a provádějí zrůdnou a ďábelskou zločineckou činnost proti vlasti a republice, ... chtějí připojit Albánii k Jugoslávii a spolu s ní ji tak hodit do klína imperialismu, imerialistických zájmů a tužeb Velkosrbů, jež představuje Titova skupina. " Prokurátor tedy ve své obžalobě, okořeněné dobovou rétorikou, pozoruhodně obvinil jugoslávské komunisty z propagace velkosrbské myšlenky, proti niž celou válku a poválečné období usilovně bojovali. Viz Bela knjiga o neprijatel-skoj politici vláde Národne republike Albanije prema Federativnoj narodnoj republici Jugoslaviji, s. 46. V souvislosti s roztržkou Tita se Stalinem se uskutečnily procesy také v Maďarsku, kde byl jako „titoista" odsouzen László Rajk, či v Bulharsku (Trajčo Kostov), v roztržce lze také hledat kořeny procesu s Rudolfem Slánským a jeho skupinou". O tom nejnověji projednává na základě důkladného archivního výzkumu publikace Slobodana SELINlCE Jugoslovensko-čehoslovački odnosí 1945-1955 (Beograd 2010, s. 599-612). 376 Hoxhovu motivaci takto vidí např. jeden z nej vlivnějších srbských historiků druhé půle 20. století Branko PETRANOVIČ (1927-1994) v již výše citované studii Kosovo u jugoslovensko-albanskim odnosima i projekt balkánske federacije 1945—1948 (s. 398). 133 Jugoslávie - Srbsko - Kosovo 1949 se E. Hoxha dokonce pokoušel získat Stalinův souhlas se zorganizováním protiťitovského povstání kosovských Albánců, jež by vyústilo ve sjednocení Kosova a Metochie s Albánií, u sovětského vůdce však pro toto dobrodružství nenašel ani podporu, ani pochopení.377 Na vidinu násilné změny hranic poté sice E. Hoxha rezignoval, nadále však vedl vůči „ťitovské" Jugoslávii kombinovaný propagandisticko-diverzní boj, v němž se, pod pláštíkem marxisticko-leninského pravověří, často skrývala nacionalistická hesla o sjednocení všech Albánců v „matce vlasti". V kosovsko-metochijské realitě se tak postupně začínal objevovat prvek, který vždy přítomnému velkoalbánskému nacionalismu dával charakter „levé" revolučnosti a radikalismu, ještě zvýrazněný po roztržce Tirany s Moskvou a jejím připoutání k Číně (1961). Po Hoxhově odklonu od Jugoslávie se území Kosova a Metochie i pro KSJ (a tím spíše pro UDB) nutně muselo jevit jako příznivá půda pro působení nepřátelské ideologické diverze, a to tím spíše, že se k rezoluci Informbyra přiklonila i část vysoce postavených kosovských komunistů z řad albánské menšiny. Kosovští informbyrovci většinou volili cestu emigrace do Albánie, což byla pro stranickou organizaci na Kosovu, mimořádně chudou na albánské vzdělané kádry, obrovská rána. Z hlediska UDB pak útěk lidí, kteří znali do hloubky poměry v oblasti i v KSJ, představoval maximální bezpečnostní riziko, neboť většina emigrantů se volky nevolky, dříve nebo později, stala nástrojem v rukou albánské propagandy a tajné služby. Pravděpodobně nejhorší ztrátou, a to i z bezpečnostního hlediska, byla emigrace Shabana Haxhii (Haxhia), kosovského policejního náčelníka. K dalším významným „informbyrovcům", kteří emigrovali do Albánie, patřili policejní kapitán Shaban Zena, zaměstnaný přímo na srbském ministerstvu vnitra, španělský interbrigadista a signatář bujanské rezoluce Xhafer Voksha, člen OV SKS KaM a předseda mládežnické organizace v autonomii Sutki Hoxha, dále pak náčelník okresní policejní správy v Dragaši Shevqet Meqa, šéf UDB tamtéž Abdul Sali, či Isen Dobra, předseda okresního výboru Dečani.378 Do oblasti také začaly pronikat ilegální skupiny, organizované albánskou výzvědnou službou, jejichž cílem bylo autonomii destabilizovat a „propagovat principy rezoluce Informbyra". Také k organizování těchto skupin využívala albánská tajná policie Sigurimini pochopitelně především kosovské emigranty. První velkou a skutečně nebezpečnou ozbrojenou ilegální skupinu se UDB podařilo odhalit v září 1949 v okolí 377 Dějiny Albánie, s. 446. 378 AS, fond SKS-CK, 1966-1968, kart. 22, Izvršni komitét CK SKS - dokumentacija u vezi IV plenuma CK SKJ, I. díl, složka Informacije, beleške, izveštaji pokrajinskih organa i organizacija Kosova u vezi sprovodjenja zaključaka IV plenuma CK SKJ, vlastní výpověď bývalého policejního náčelníka okresu Djakovica Jovy Bajata z 9. listopadu 1966, s. 2. (dále jen jako Vlastní výpověď bývalého policejního náčelníka okresu Djakovica Jovy Bajata). 134 Autonomie pod obručí státní bezpečnosti Lipljanu. Vedl ji emigrant Skender Kosova, jemuž se v krátké době podařilo získat poměrně široký okruh spolupracovníků, zdroje UDB hovoří o 57 členech. Skupinu se UDB podařilo rozbít poté, co do ní pronikli dva její tajní spolupracovníci, kteří také Skendera Kosovu zavraždili. Ještě předtím UDB odhalila a rozbila menší skupiny v Peci a Djakovici, jež zformoval další „informbyrovec" Kostadin Vasiljac spolu s albánským agentem Xhevadem Morionem.379 Jen mezi lety 1948-1958 měla, podle Bílé knihy o nepřátelské politice vlády Lidové republiky Albánie vůči Federatívni lidové republice Jugoslávii, vydané Ministerstvem zahraničních věcí FLRJ v roce 1961, vyslat tiranská vláda do Jugoslávie (a z drtivé většiny tedy na Kosovo a do Metochie) ve skupinách nebo jednotlivě 675 diverzantů a agentů, z nichž mělo být 548 ozbrojených.380 Další desítky nebo stovky agentů a skupin nejspíše pozornosti jugoslávských mocenských orgánů unikly.381 Takovouto metodu propagandistické a diverzní činnosti používal E. Hoxha a jeho skupina vůči Jugoslávii zhruba do poloviny 50. let. Po XX. sjezdu Komunistické strany SSSR a kritice tzv. kultu Stalinovy osobnosti z úst generálního tajemníka sovětských komunistů Nikity Chruščova, již ovšem E. Hoxha nikdy nepřijal, došlo v jugoslávsko-albánských vztazích k prvním a velmi nesmělým náznakům oteplení. Konfrontační politika však paralelně s tím přežívala až do poloviny 60. let. Podle Bílé knihy tak ještě mezi lety 1957-1961 v Jugoslávii 379 Nápad preko Tirane, http://yu-pokretyforum.biz/rasprave-f4/kgb-proziv-jugoslavi-je-t203.htm. Významné diverzní skupiny vytvořili další kosovští emigranti - plukovník Cerim Uka pocházející z okolí Peče, major albánské armády Halit Kacanolli původem z vesnice Kačandol u Kosovské Mitrovice, Ajet Haxhia aj. Je zajímavé, že mezi nimi byly i skupiny tvořené agenty srbského původu. Šlo zejména o bývalé důstojníky JA, kteří se přiklonili k názorům zastávaným rezolucí Informbyra. Albánská výzvědná služba pak tyto nespokojené důstojníky využívala ke své činnosti. K důležitým agentům albánské výzvědné služby patřil Andro Čukič, jež zajišťoval v roce 1949 útěk bývalého velitele 2. jugoslávského stíhacího pluku v SSSR a jednoho ze zakladatelů moderního jugoslávského válečného letectva, plukovníka Mirka Ščepanoviče. Při pokusu o překročení hranic do Albánie byl ale Ščepanovič zastřelen v léčce nastražené UDB. Viz Vlastní výpověď bývalého policejního náčelníka okresu Djakovica Jovy Bajata, s. 3. 380 Bela knjiga o neprijateljskoj politici vláde Národne republike Albanije prema Federativnoj narodnoj republici Jugoslaviji, s. 47n. 381 Operativec Jovo Bajat při svém pozdějším výslechu před stranickou prověrkovou komisí tvrdil, že pro běžné drobné zpravodajské úkoly využívala albánská služba obyvatelstvo z pohraničních albánských vesnic, jež mělo v Metochii příbuzné. Odhalování těchto skupin prý bylo velmi těžké, neboť rodinné a klanové vazby nebylo možno narušit obvyklými praktikami UDB. Také pokusy získat některé z těchto vesnických agentů-chodců jako dvojité agenty se většinou nesetkávaly s dobrými výsledky, neboť „upřímněpracovali pro albánskou službu a vazby na nás (UDB - pozn. V. S.) využívali pouze k tomu, aby mohli bezpečně přecházet hranici a vykonávat své úkoly... ". Diverzanti nacházeli útočiště jako obvykle v obcích v hraničním pásu s Albánií a v oblasti Drenice. Např. z drenické obce Junik zatkla UDB 40 údajných spolupracovníků albánských diverzantů. Jako další významná útočiště se uvádějí vesnice Drenovac, Beleg, Požár, Novo Selo, Vokša, Bec, Crmnjane, Rogovo a další. Vlastní výpověď bývalého policejního náčelníka okresu Djakovica Jovy Bajata, s. 1, 3, 4. 135 Jugoslávie - Srbsko - Kosovo probíhalo 115 procesů s agenty albánské výzvědné služby, kteří, podle svých výpovědí u soudů, měli za úkol vyvolávat u albánského obyvatelstva nespokojenost s jugoslávským společenským zřízením, vytvářet organizace připravující povstání a ozbrojené vystoupení proti jugoslávské správě atd. I když samozřejmě musíme připustit, že velká část těchto výpovědí byla vynucena za použití násilí, samotný fakt vysílání diverzantů ve velkém množství je nezpochybnitelný. Metochijským, makedonským a černohorským pohraničím mělo ještě v letech 1959-1960 křižovat 16 di-verzantských čet s cílem vytvářet v pohraničí pocity napětí a nejistoty.382 V programových dokumentech jugoslávských komunistů se vždy hovořilo o tom, že přístup k národnostním menšinám nikdy nezávisel na mezinárodních vztazích s okolními zeměmi, a to ani po roce 1948!383 Toto propagandistické tvrzení ovšem systém, který fungoval na Kosovu a Metochii po rezoluci Informbyra a v průběhu celých padesátých let 20. století, přesvědčivě vyvrací. UDB, jež se v důsledku roztržky se Stalinem nebývale rozrostla a změnila se v ideologickou policii, nesmiřitelně bojující proti vnitřnímu (stalinistickému, často ovšem i zcela domnělému) nepříteli všude v Jugoslávii, zavedla v jižní srbské autonomii tvrdý policejní režim a stáhla kolem ní jen velmi těžce proniknutelnou a uvol-nitelnou obruč, která špatnými „mezinárodními vztahy" jednoznačně ovlivněna byla. Etnické složení tohoto represivního orgánu, které i přes usilovné rekrutování Albánců, zůstávalo majoritně srbsko-čemohorské, pak přispělo k tomu, že všechny tvrdosti, křivdy a nespravedlnosti, jichž se UDB v tomto období v kosovsko-metochijské autonomii dopustila, byly později, po tzv. brionském plénu ÚV SKJ v roce 1966, označovány jako akt velkosrbského šovinistického útisku. Faktor ideologický, který byl v činnosti UDB v tomto období primární, pak byl při těchto hodnoceních zcela zanedbán. UDB se navíc do postavení všemocného arbitra na Kosovu a Metochii nepasovala sama. KSJ totiž, i podle slov svých nej-vyšších činitelů, neměla kontrolu oblasti pevně ve svých rukou. Tajemník OV KSS pro KaM Djoko Pajkovič již v roce 1945 upozorňoval na to, že vedení strany v oblasti od nejnižších složek až po Oblastní výbor má jen malou šanci na to, aby úspěšně autonomii vedl, protože KS je v ní slabá, prolezlá neprověřenými a nespolehlivými členy, bez velkého vlivu na „masy", a obecně se pohybuje ve zcela neprobádaném terénu.384 Jinými slovy přiznává, že se komunistům nepodařilo proniknout do tradičních struktur albánské společnosti, a už vůbec ne jim porozumět. Pajkovič sice hovořil o situaci v roce 1945, ale ta se příliš nezměnila ani v dalším desetiletí. Za takového stavu věcí se tedy vedoucím komunistic- 382 Bela knjiga o neprijateljskoj politici vláde Národne republike Albanije prema Federativnoj narodnoj republici Jugoslaviji, s. 17-18. 383 Program SKJ, federacija i odnosi medju narodima Jugoslavije.In: Zadáci CK Srbije u razvoju medjunacionalnih odnosa i borbi protiv nacionalizma. Beograd 1978, s. 46. 384 Osnivački kongres KP Srbije (8-12 maj 1945), s. 76. 136 Autonomie pod obručí státní bezpečnosti kým představitelům zdálo bezesporu nejjednodušší přenechat iniciativu své „úderné pěsti" - UDB. Že se k tomuto řešení později při kritice praktik stámí bezpečnosti nepřiznali a distancovali se od něj, je samozřejmě projevem typického komunistického oportunismu. Prizrenský proces Na ideologickém základu byl manipulován i tzv. Prizrenský proces z roku 1956, který měl odhalit napojení některých vysoce postavených albánských kosovských komunistických funkcionářů na albánskou tajnou policii Sigurimini. K procesu došlo v době normalizace vztahů Jugoslávie se socialistickými zeměmi, kterou Albánie Envera Hoxhy nesledovala s přílišným nadšením. Orgány UDB v té době odhalily několik diverzních skupin z Albánie. Jednu z nich vedl jistý Sutki Hoxha z vesnice Rugova. Při soudu s touto skupinou padla celá řada jmen vysokých kosovských funkcionářů.385 Šlo především o Fadila Hoxhu, v té době předsedu kosovsko-metochijské vlády, Xhavita Nimaniho,386 člena ÚV SKJ a bývalého vysokého funkcionáře tajné policie, Ymera Pulu a několik dalších představitelů (Mehmeta Hoxhu, Avdi Bakalliho aj.). Podle UDB mohli být výpovědí skupiny z Rugovy tito funkcionáři diskreditováni i v souvislosti se zmíněným již atentátem na tajemníka oblastního výboru kosovsko-metochijské stranické organizace Miladina Popovice.387 O výslechu byl zpraven tajemník OV SKS pro KaM Djoko Pajkovič, Dušan Mugoša, a také jeden ze zakladatelů UDB a muž s velkým vlivem v tajných službách, Slobodan Penezič Krcun, v té době místopředseda srbské vlády. Ti pak informovali nejvyšší jugoslávské vedení, jež se ústy Aleksandra Rankoviče vyslovilo tak, že i z důvodu etnického klidu v oblasti musejí být vysocí kosovští funkcionáři z celého procesu vyjmuti.388 Odsouzeno nakonec bylo několik členů střední garnitury kosovských politiků, z nichž nej významnější byl vzdělaný předseda Okresního výboru SKS pro Kosovo a Metochii z Orahovce Nijaz Maloku. Jak je zřejmé 385 Jugoslavija 1918-1988, s. 1116. 386 Xhavit Nimani (1919-2000), rodák z Djakovice, který vystudoval učitelskou školu v Albánii. Člen KSJ od roku 1941, člen Oblastního výboru KSJ pro Kosovo a Metochii od roku 1943. Na prvním kongresu KSS v květnu 1945 byl zvolen do ÚV KSS a později také do ÚV KSJ. Zastával řadu řídících funkcí na Kosovu a Metochii, od roku 1963 byl místopředsedou srbského parlamentu. V letech 1974-1981 byl prvním předsedou prezidia kosovské autonomie, tedy vlastně prezidentem AO KaM. Jeho politická kariéra končí v souvislosti s demonstracemi na Kosovu v roce 1981. 387 AS, fond SKS-CK, 1966-1967, kart. 40, Komisija CK SKS za rad SK na razvijan-ju odnosa medju republikama, narodima i narodnostima - sednice, II. díl, Beleška o sastanku kojí je 5. marta 1968 godine održan u CK SKS o nekim političkim pitan-jima u vezi sa procesima u AP KiM. 388 Jugoslavija 1918-1988, s. 1116. 137 Jugoslávie - Srbsko - Kosovo z archivních dokumentů, šlo z větší části o jeden z vykonstruovaných procesů, vyvolaných zbytnělým aparátem UDB, byť na základě některých reálných indicií. Analýza Prizrenského procesu, prováděná vyšetřovací komisí ÚV SKS po brionském plénu, měla ukázat, že „neexistoval jediný důkazní materiál, kromě výpovědí problematických a podezřelých, již do té doby trestně stíhaných lidí," a že rozsudek byl vynesen bez reálných podkladů.389 Po brionském plénu ale vedla stranická vyšetřovací komise rozhovor také s Dragoslavem Novakovičem, velitelem kosov-sko-metochijské policie v letech 1956-1960, jenž nastoupil do funkce až po Prizrenském procesu a nebyl shledán odpovědným za diskriminační opatření mocenských orgánů. Kosovký policejní náčelník při něm vypověděl, že některá podezření se sice zakládala na těžko prověřitelných, nicméně často se opakujících tvrzeních: „Ať už šlo o jakoukoli skupinu, kterou jsme odhalili, vždy jsme nějakým způsobem přišli na jméno Ymera Puly. Vždy se také objevovalo jméno Fadila Hoxhy. V tom smyslu, že mají jeho podporu a záštitu... "390 O nejasnostech kolem procesu hovoří i skutečnost, že se na všechny soudce, kteří se procesu aktivně účastnili a byli později, po brionském plénu ÚV SKJ, žalováni pro podjatost, vztahovala okamžitá amnestie. Po kritice činnosti UDB na brionském plénu byl Prizrenský proces označen za pokus o likvidaci nej výraznějších „šiptarských" kádrů na Kosovu.391 Otázka, zda mohli být nejvyšší kosovští straničtí komunističtí funkcionáři albánské národnosti spojeni s albánskou tajnou službou, jakkoli jen těžce uvěřitelná, tak zůstává dodnes nevyřešena. Mnozí srbští historikové ovšem, s odstupem mnoha let a se zkušenostmi bouřlivého kosovského vývoje, byli (a jsou) sklonni na tuto otázku odpovídat kladně. Dvojice autoritativních badatelů Branko Petranovic a Miroslav Zečevič píše v jedné z edičních poznámek ve svém dokumentačním svazku Jugoslavija 1918—1988, že „dnes (1988 - pozn. V. S.j, po 30 letech a ... po dvou kosovských kontrarevolucích (demonstrace 1968 a 1981 - pozn. V S.), během nichž stáli v čele oblasti lidé, obvinění v roce 1956 za styky se Sigurimini, jakoby svým působením potvrzovali někdejší správnost obvinění UDB... ".392 Naopak vůdčí srbský politik a komunista Dragoslav „Draža" Markovié, který stál po roce 1974 v čele úsilí o „rehabilitaci" 389 AS, fond SKS-CK 1966-1968, kart. 23, stenografické záznamy vedené během pohovoru s Budimirem gajičem 21. května 1968. 390 AS, fond SKS-CK, 1966-1968, kart. 24, Izvršni komitét CK SKS - dokumentacija u vezi IV plenuma CK SKJ, III. díl. Zápisnici, beleške i drugi materijali komisije Izvršnog komiteta CK SKS u vezi ispitivanja odredjenih pojava u SDB i o ličnoj odgovornosti pojedinaca, a u vezi zaključaka IV plenuma SKJ. Výpověď Dragoslava Novakoviée ze dne 6. září 1966. 391 Šestá plenárna sednica CK SKS, diskusní příspěvek Stanoje Aksiče, s. 255. 392 Jugoslavija 1918-1988, s. 1116. Většina „podezřelých" funkcionářů se však proti demonstracím velice tvrdě ohradila a sama je jako první (Fadilj Hoxha) označila za kontrarevoluci. 138 Autonomie pod obručí státní bezpečnosti srbské státnosti a byl tedy odpůrcem přílišné samostatnosti, jež srbské autonomie dostaly novou ústavou, zdůrazňoval konciliantnost a otevřenost právě Fadila Hoxhi a XhavitaNimaniho, s nimiž „mohl vždy hovořit velice otevřeně", a jejich spojitost s Albánií vylučoval.393 Vysídlování albánského obyvatelstva? Na některých nepřesných informacích se také zakládá často využívané tvrzení, že od roku 1951 „Rankovičův režim" přinutil dvě třetiny Albánců (sic!), aby přijali tureckou identitu a chodili do tureckých škol, s tím, že podle dohody Jugoslávie s Tureckem z roku 1953 pak mělo během několika následujících let do Turecka z Kosova emigrovat nejméně 100 000,394 podle jiných až 230 000395 Albánců, vedených ovšem jako etničtí Turci! Tato čísla nemohou potvrdit žádné archivní materiály, a to ani výsledky vyšetřovacích komisí po brionském plénu ÚV SKJ z roku 1966, které jinak byly ve všech ohledech velmi důkladné a jejichž závěry spíše zvýrazňovaly chyby UDB a čísla zveličovaly, než aby se je snažily shodit ze stolu.396 Uvidíme také dále, že v oblasti existovalo jen minimum škol s tureckým vyučovacím jazykem, které by rozhodně nebyly schopny absorbovat takové množství žáků. Tvrzení o masovém exodu Albánců tak jsou z nej větší části založena na propagandistických prohlášeních Hoxhova režimu,397 byť samozřejmě nelze říci, že by v poválečné době k vystěhovávání muslimského obyvatelstva vůbec nedocházelo. Po druhé světové válce se totiž opravdu pro Turky, Albánce a slovanské muslimy možnost vystěhování do Turecka obnovila. Vystěhovalecká akce probíhala zejména v Makedonii, na Kosovu jí podle maximalistických odhadů využilo kolem 32 000 obyvatel, zejména příslušníků vzděla- 393 MIHAJLOVIC, Branka: Diskontinuitet. Rozhovor s Dragoslavem Markoviéem. RFE 27. února 2008. http://www.slobodnaevropa.org/content/article/1045349.html. 394 Např. u John R. LAMPE, Jugoslavijakao istorija, s. 232; také Noel MALCOLM, Kosovo, s. 322-323. 395 Pavel HRADECNY ve studii Kosovská otázka v letech 1944-1996 a její úloha v procesu dezintegrace komunistické Jugoslávie (s. 240), opírající se o údaje kosovského badatele Hajredina HOXHY {Kosovo in Albánci v Novi Jugoslaviji. In: Albanija in Albánci. Ljubljana 1988, s. 214). 396 Zpráva 0V SKS pro Kosovo a Metochii ovšem, bez udání konkrétních podkladů, hovoří o tom, že v důsledku represivních opatření UDB, zejména v souvislosti s akcí shromažďování zbraní, vystěhovalecká hnutí do Turecka zesílilo a objevily se i případy útěků přes hranice do Albánie. Nikdy však nešlo o masové záležitosti - z peéského okresu mělo během akce emigrovat 50 osob. Ocena deformacija SUP i DB, njihovi uzroci, idejni koreni i posledice i predlog mera za njihovo razrešavanje na Kosovu i Metohiji, s. 7. 397 Např. v propagandistické publikaci vydané Komisí propagandy a agitace ÚV KSA píší její autoři o tom, že je milion jugoslávských Albánců nucen... „změnit své občanství a nazvat se Turky". Bela knjiga, s. 50. 139 Jugoslávie - Srbsko - Kosovo nější části městské populace. Tento předpoklad potvrzuje např. tajemník okresního výboru z Peče (albánského původu), který na zasedání ÚV SKS v březnu 1966 tvrdil, že gros lidí, kteří se v Peci a okolí vyjádřili jako Turci, pocházelo z řad bývalých agů, begů či zámožných obchodníků, byli nábožensky orientovaní, a domnívali se, že „jim Turecko dá více práv než my"399 Většina vystěhovalcůopustila zemi před rokem 1960, se zlepšováním hospodářské a politické situace pak vystěhovalectví do Turecka výrazně pokleslo!400 V Jovanovič uvádí počet všech vystěhovaných muslimů z Jugoslávie mezi lety 1953—1961 na 164 000 osob, s tím, že např. 74 % všech emigrantů z Makedonie v roce 1960 tvořili osoby turecké národnosti (což samozřejmě nevylučuje Albánce, kteří přijali tureckou identitu). O poklesu emigrace po roce 1960 svědčí i oficiální údaj z roku 1970, v němž se z Makedonie do Turecka trvale vysídlilo 180 osob. Jovanovič udává také zprávy z tureckých zdrojů, podle nichž mělo do Turecka mezi lety 1945-1978 emigrovat 160 000 muslimů.401 Akce shromažďování zbraní Zbraň tvořila vždy součást identity zejména příslušníků ghegských (a tedy i kosovských) albánských kmenů, byla i neodmyslitelným doplňkem lidového kroje. Již snahy mladotureckých úřadů o omezení práva veřejně zbraň nosit byly jednou z příčin albánských povstání v letech 1909-1912. I bez událostí druhé světové války by tedy bylo albánské obyvatelstvo na Kosovu poměrně dobře ozbrojeno. Staré pušky a revolvery se zdobenými pažbami z osmanských dob však za války definitivně vystřídala nová výzbroj. Odzbrojení (a částečně i pobití) některých jednotek 398 I v předválečné době využívala různých vysídleneckých výhod zejména vzdělanější část muslimského obyvatelstva. Svědčí o tom i stížnosti představitelů jugoslávských muslimů z jižních oblastí země, kteří na kongresu evropských muslimů, jenž se uskutečnil v září 1935 v Ženevě, zdůrazňovali, že se po balkánských válkách vystěhovala podstatná část muslimské inteligence, učitelů i teologů, a lid tak „zůstal bez vůdců, dezorientovaný a zmatený", s tím, že proces vystěhovávání vzdělanějších vrstev pokračoval i po první světové válce. Viz http://www.sarajevo-x.com/forum/viewtopic. php?f=49&t=54332. Přístup 5. července 2010. 399 AS, fond SKS-CK, 1966-1968, kart. 28, Izvršni komitét CK SKS - dokumentacija u vezi IV plenuma SKJ, VIII. díl, stenografické záznamy ze setkání uskutečněného na ÚV SKS s tajemníky okresních (opštinských) výborů o otázkách mezietnických vztahů, Bělehrad 15. března 1966. 400 FŇUKAL, M. - ŠRUBAŘ, M.: Dopady nucených migrací v oblasti Kosova, s. 44. 401 JOVANOVIČ, Vladan: In search of Homeland? Muslim migration from Yugoslavia to Turkey 1918-1941. Tokovi istorije (Beograd), 2008, č. 1-2, s. 65. Jovanovič uvádí i extrémní tvrzení dr. Haj ředina Hoxhy z prištinské univerzity, publikované ve sborníku Iseljeništvo národa i národnosti Jugoslavije i njegove uzajamne veze s domovinám (Zagreb 1978), že v Turecku žije milion Albánců vystěhovaných mezi lety 1945-1978! 140 Autonomie pod obručí státní bezpečnosti jugoslávské jižní armády, která zakončila své neslavné bojové vystoupení v dubnu 1941 v Metochii, odzbrojení italských jednotek po kapitulaci v roce 1943, zbraně které byly německou správou rozděleny mezi ko-sovský pluk, albánské dobrovolníky a další kolaborantské jednotky, to vše přispělo k „modernizaci" tradičního albánského arzenálu, mezi nímž od té doby nechyběly ani samopaly a kulomety. Většina těchto zbraní zůstala po válce mezi obyvatelstvem. Do země se navíc dostávaly nové zbraně z Albánie v rámci diverzních akcí. Na přítomnost nelegálně držených zbraní čas od času upozornily případy vykonané krevní msty a dalších trestných činů, při jejichž vyšetřování přicházely policejní složky, často díky udání, na ukryté zbraně i na indicie, že se do země dostává různými kanály přes hranice i nová výzbroj, ba že se se zbraněmi také obchoduje. Podle zákona o držení střelných zbraní bylo v Jugoslávii možno za určitých podmínek vlastnit krátké střelné zbraně (pistole a revolvery), pušky (s výjimkou loveckých) pak mohly mít pouze osoby s válečnými zásluhami, nebo, v případě kosovsko-metochijské autonomie, ty, které se podílely na likvidaci „ballistických" skupin. Na základě výše zmíněných případů se pak začala v Metochii, s vědomím a souhlasem OV SKS pro Kosovo a Metochii, spontánně rozvíjet akce UDB ve spolupráci s policií, při níž bylo obyvatelstvo přesvědčováno, že má odevzdat zbraně k registraci (s tím, že si v odůvodněných případech bude moci ponechat i pušky). Akce probíhala víceméně i ve shodě s postupem srbského ministerstva vnitra, které již koncem roku 1954 nařídilo všem policejním okrskům pod svou pravomocí (tedy i ve vlastním Srbsku a ve Vojvodine), že mají provádět registraci nepřihlášených zbraní. Ve větším rozsahu se policie tohoto úkolu v rámci vlastního Srbska chopila pouze v jižních oblastech, kde žilo od Berlínského kongresu kolonizační obyvatelstvo převážně původem z Černé Hory, o němž se vědělo, že má ke zbraním podobný vztah jako Albánci.402 Akce ale nezačala ve všech okresech autonomie zároveň a ani v době jejího nej většího vzmachu nešlo o celoplošnou razii. Na začátku se jednalo spíše o nekoordinovanou činnost, bez pevného a předem stanoveného plánu. Své počátky měla v Peci a okolí. V prosinci 1955, na poradě policejních náčelníků z Kosova, výsledky pečského „sběru" zbraní představil tamní policejní velitel Vujo Vojvodič. Na popud vedoucího kosovského oblastního úřadu ministerstva vnitra Čedomira Mijoviče pak měla být akce zahájena také v dalších krajích.403 Záleželo ale evidentně na ak- 402 AS, fond SKS-CK, 1966-1968, kart. 22, Izvršni komitét CK SKS - dokumentacija u vezi IV plenuma CK SKJ, I. díl, složka Informacije, beleške, izveštaji pokrajinskih organa i organizacija Kosova u vezi sprovodjenja zaključaka IV plenuma CK SKJ, výpověď bývalého srbského ministra vnitra Vojkana Lukiče před prověrkovou komisí ÚV SKS. 403 Tamtéž, Vlastní výpověď bývalého policejního náčelníka okresu Djakovica Jovy Bajata, s. 6. 141 Jugoslávie - Srbsko - Kosovo tivitě okresních velitelů, neboť akce se poté v plné síle přenesla do oblasti Djakovice (velitel Jovo Bajat) a Prizrenu (velitel Budimir gajič), zatímco např. gnjilanský a prištinský kraj zůstaly zpočátku zcela ušetřeny a ani později v nich nedocházelo k závažnějším excesům. Všude se samozřejmě našlo velké množství zbraní, s rozvojem akce také začala na policejní stanice docházet četná udání, takže celou věc již nebylo možno zastavit, ani kdyby k tomu existovala politická vůle. Operativní policejní důstojníci proto přesně rozpracovali pokyny pro její provádění. Na krajských policejních ředitelstvích se při vyšetřování po brionském plénu v roce 1966 našly dokonce zpracované seznamy, z nichž je zřejmé, kdy a jaký dům měl být vyšetřován, který člověk měl být pozván k výslechu, a dokonce i jak se s ním mělo jednat.404 V pokynech k provádění akce byl kladen důraz na „dobrovolnost" předávání zbraní! Policie se proto snažila získat na svou stranu „vážené lidi" z albánské společnosti, tedy zejména rodové a kmenové stařešiny, celkově se ovšem přesvědčování nesetkalo s velkým ohlasem, a to ani u lokálních komunistických funkcionářů, kteří měli jít příkladem.405 Jak při výslechu stranickou prověrkovou komisí později poznamenal krajský policejní náčelník v Prizrenu, „Siptaři rádi ukrývají nějakou tu pušku", neboť prý mezi nimi vládlo přesvědčení „nechť (puška - pozn. V S.) zůstane tam, kde je, jednou ji budu potřebovat... Dojde-li k nějakému převratu, bude zapotřebí se vypořádat s tím nebo oním" 406 Odpor proti odevzdávání zbraní samozřejmě pro UDB znamenal jediné-pušky a další zbraně se přece neschovávají z „vlasteneckých" důvodů.407 V prvních měsících roku 1956 tak zřejmě i v důsledku tohoto závěru začala akce v některých oblastech jižní srbské provincie nabývat charakteru razie, která svými rozměry vyvolávala zdání, že situace v oblasti je zralá na povstání.408! podle některých děl srbských národovecký orientovaných historiků svou tvrdostí překračovala obvyklé meze a měnila se v terorizování obyvatelstva.409 O své činnosti ovšem oblastní úřad ministerstva vnitra pečlivě informoval jak vedoucí představitele srbského ministerstva (zejména ministra Vojina Lukiče), tak, jak vyplývá ze zprávy vyšetřovací komise vytvořené po brionském plénu, i orgány federální - tehdy osobně federálního 404 AS, fond SKS-CK, 1966-1968, kart. 23, Izvršni komitét CK SKS - dokumentacija u vezi IV plenuma CK SKJ, II. díl, stenografické záznamy vedené během rozhovoru s Cedomirem Mijovičem 13. května 1968, s. 42, a 21. května 1968, s. 25. 405 PELIKÁN, Jan: Dva dokumenty o plošném vybírání nelegálně držených zbraní v Kosovu v polovině 50. let 20. století. Slovanský přehled 91 (2005), s. 476. 406 AS, fond SKS-CK, 1966-1968, kart. 23, Izvršni komitét CK SKS - dokumentacij a u vezi IV plenuma CK SKJ, II. díl, stenografické záznamy vedené během rozhovoru s Budimirem gajičem 21. května 1968. 407 Tamtéž, pohovor s Cedomirem Mijovičem 21. května 1968, s. 6. 408 Tamtéž, pohovor s Budimirem gajičem, 21. května 1968, s. 6-8. 409 BOgDANOVIČ, D.: Knjiga o Kosovu, s. 246. 142 Autonomie pod obručí státní bezpečnosti ministra vnitra Svetislava Stevanoviče a Aleksandra Rankoviče, kteří údajně dostávali svodky o akci každých 24 hodin.411 Se stavem věcí byl bezesporu seznámen i J. Broz Tito. Většina policejních náčelníků odpovědných za průběh akce ph pozdějších výsleších před prověrkovými komisemi ÚV SKS tvrdila, že se snažila, aby ve všech vesnicích bez ohledu na národnost probíhala akce mírně, místní operativci však prý pracovali příliš horlivě.412 Náčelníci také potvrdili, že zbraně byly nacházeny jak u Srbů, tak u Albánců katolické i islámské víry.413 Při akci jak policie, tak orgány UDB používaly různého druhu nátlaku. K nejmírnějším bezesporu patřilo poškozování domů při hledání: Podle zprávy pečské služebny probíhal tento druh nátlaku tak, že policejní hlídky vybavené patřičným zmocněním (povolením k domovní prohlídce apod.) nejprve vyzvaly vlastníky domů, aby zbraně dobrovolně vydali. „Avšak ... Siptaři", zdůrazňovala zpráva z Peče, „pokud jednou řeknou, že nemají zbraně, toto tvrzení úporně opakují do chvíle, než jsou zbraně nalezeny. V těchto případech naše orgány hledaly ve všech stěnách, rozebíraly zdi i v místech, kde věděly, že tam nic není, a teprve na konci razie prohledaly místo, kde byly zbraně ukryty. Protože v každém z těchto případů se ukryté zbraně našly, obyvatelstvo začalo chápat, že před milicí nemohou nic ukrýt, a lidé začali odevzdávat zbraně i sami, dokonce je na koních přiváželi na nejbližší stanici... " 414 Při vymáhání zbraní se však 410 Svetislav Štefanovia zvaný Čeča (1910-1980) byl členem KSJ od roku 1928, absolvoval v Moskvě tamní školy pro zahraniční komunisty, v Jugoslávii byl za svoji ilegální činnost několikrát vězněn. V odboji působil v různých vedoucích funkcích a také jako politický komisař několika partyzánských oddílů. Po zformování komunistické tajné policie OZNA v květnu 1944 se stal zástupcem jejího náčelníka. Od roku 1946 do roku 1953 byl zástupcem ministra vnitra FLRJ Aleksandra Rankoviče a poté až do svého odvolání na brionském plénu v roce 1966 zastával funkci federálního ministra vnitra. 411 Ocena deformacija SUP i DB, njihovi uzroci, idejni koreni i posledice i predlog mera za njihovo razrešavanje na Kosovu i Metohiji, s. 6. Vzhledem k tomu, že na „frakcio-nářskou skupinu Rankovič - Stevanovič" se po brionském plénu svedly mnohé věci, s nimiž neměla nic společného, není tento údaj zcela věrohodný. 412 Dragoslav Novakovič, jenž nastoupil do funkce policejního ředitele Kosova a Metochie v prosinci 1956 a střetával se již jen s důsledky, jež akce vyvolala, ji označil za „hloupou a neodpovědnou" mj. právě proto, že při ní byly poskytnuty velké pravomoci místním policejním stanicím a jejich velitelům, kteří pak svoji moc zneužívali. AS, fond SKS-CK, 1966-1968, kart. 24, Izvršni komitét CK SKS - dokumen-tacija u vezi IV plenuma CK SKJ, III. díl. Zápisnici, beleške i drugi materijali ko-misije Izvršnog komiteta CK SK Srbije u vezi isptitivanja odredjenih pojava u SDB i o ličnoj odgovomosti pojedinaca, a u vezi zaključaka IV plenuma SKJ. Výpověď Dragoslava Novakoviče ze dne 5. září 1966, s. 2. 413 AS, fond SKS-CK, 1966-1968, kart. 23, Izvršni komitét CK SKS - dokumentacija u vezi IV plenuma CK SKJ, II. díl, stenografické záznamy vedené během rozhovoru s Budimirem gajičem 21. května 1968, s. 3-4. 414 PELIKÁN, J.: Dva dokumenty o plošném vybírání nelegálně držených zbraní v Kosovu v polovině 50. let 20. století, s. 476. 143 Jugoslávie - Srbsko - Kosovo využívalo i bití, mučení či psychického vydírání. O vyšetřovacích praktikách podává zajímavé svědectví výpověď krajského policejního náčelníka v Prizrenu Budimira gajiče: „Policejní pendrek mnohé vystrašil, takže po jeho aplikaci někteří již na první výzvu, v předtuše toho, co by je mohlo čekat, jestliže zbraň nevydají, přistoupili k jejímu předání. Při výslechu jedné osoby jsme dokázali být úporní a zadržovat ji a vyslýchat i 4-5 dní a nepustit ji, dokud zbraň nevydala. Byly i případy, že vyslýchaní museli stát řadu hodin ve sněhu, a ještě přitom byli biti... " 416 Podle vyšetřovací zprávy Oblastního výboru SKS pro Kosovo a Metochii ze září roku 1966 při této akci podlehlo policejnímu násilí šestnáct osob, dvě v důsledku útrap a ponížení spáchaly sebevraždu a jedenáct zůstalo s těžkými a trvalými zdravotními problémy.417 Orgány UDB a policie měly podle této zprávy vyšetřit během několika měsíců 30 000 občanů. V některých vesnicích prý nezůstal výslechu ušetřen žádný dospělý člověk.418 O psychóze, která zavládla, svědčí i případy, kdy lidé, kteří žádnou zbraň neměli, odcházeli např. do sousední Makedonie, kde koupili pušku, již pak předali policii, aby se vyhnuli tortuře při jejím vymáhání. Poté, co na veřejnost prosákly zprávy o policejních praktikách, se ale objevilo také mnoho udání, jimiž si občané vyřizovali své účty. Rozumělo se totiž, že člověk, na něhož došlo udání, že vlastní zbraně, bude zapírat, protože ve skutečnosti žádné nemá, a že tedy bude přinejmenším zbit.419 Udávání ze strany těch, kteří o zbraň přišli, a byli tedy z tradičního pohledu handicapováni - neozbrojení - bylo jistě vede- 415 Dragoslav Novakovič upozorňoval před komisí ÚV SKS na mučení pomocí polního telefonu, při němž se dva dráty vycházející z telefonu přiloží na uši vyslýchaného a zatočí se kličkou. Takovéto tortuře mělo podlehnout několik lidí se slabším srdcem! Hovořil také o tom, že tato praxe po jeho příchodu na Kosovo přestala (a nebyla hlášena žádná zabití), nicméně se tolerovalo např. políčkování, což podle něj byla rozšířená policejní praxe v celé Jugoslávii. Fyzické násilí měla ale více používat kriminální policie než UDB, neboť „ta má nejčastěji co do činění s politickými delikventy, kteří si pomocí advokátů i na soudu obstarají satisfakci za takovéto postupy, zatímco kapesní zloděj, ač bit jak žito, si nikdy stěžovat nebude...". AS, fond SKS-CK, 1966-1968, kart. 24, Izvršni komitét CK SKS - dokumentacija u vezi IV plenuma CK SKJ, III. díl. Zápisnici, beleške i drugi materijali komisije Izvršnog komiteta CK SK Srbije u vezi isptitivanja odredjenih pojava u SDB i o ličnoj odgovomosti pojedinaca, a u vezi zaključaka IV plenuma SKJ. Výpověď Dragoslava Novakoviče ze dne 5. září 1966, s. 7-9. 416 AS, fond SKS-CK, 1966-1968, kart. 22, Izvršni komitét CK SKS - dokumentacij a u vezi IV plenuma CK SKJ, I. díl, složka Informacije, beleške, izveštaji pokrajinskih organa i organizacija Kosova u vezi sprovodjenja zaključaka IV plenuma CK SKJ. Závěrečná zpráva komise výkonného výboru ÚV SKS pro vyšetřování bývalých funkcionářů UDB Čedomira Mijoviče, Jovy Bajata, Budimira gajiče a Vuji Vojvodiče, s. 10. 417 Ocena deformacija SUP i DB, njihovi uzroci, idejni koreni i posledice i predlog mera za njihovo razrešavanje na Kosovu i Metohiji, s. 7. 418 Tamtéž. 419 AS, fond SKS-CK 1966-1968, kart. 23, stenografické záznamy vedené během pohovoru s Budimirem gajičem 21. května 1968. 144 Autonomie pod obručí státní bezpečnosti no i snahou nezůstat v takovéto potupě sám. Možná, jak se domnívá J. Pelikán, i z důvodu tradiční krevní msty: osoba beze zbraně by se nemohla bránit případnému ozbroj enému útoku sousedů.420 V autonomii tehdy zavládla atmosféra obecného strachu, byť nikdo, kdo zbraň předal (třeba i po tortuře), nebyl potrestán.421 Akce, provázená takto rozsáhlým státním bezprávím, samozřejmě musela vyvolat silnou odezvu mezi občany. Postupně se jí proto musely začít zabývat vedoucí orgány kosovsko-metochijské autonomie, na špatné zacházení při vyšetřování docházela udání i na nejvyšší místa federace.422 Ta ovšem byla s postupem razie seznámena, neděla se bez jejich schválení a vědomí. Na rozšířeném zasedání OV SKS pro Kosovo a Metochii s náčelníky správ UDB a veliteli policie byli přítomni všichni nejvyšší představitelé oblasti - Djoko Pajkovič, Dušan Mugoša, Xhavit Nimani, Fadil Hoxha, Kole Shiroka, Ismet Shaqiri a další,423 kteří tak věděli přinejmenším i o některých excesech a případech úmrtí při vyšetřování! Jediným kosov-sko-metochijským politikem, který s akcí nesouhlasil, byl údajně tehdejší předseda kosovsko-metochijské vlády Fadil Hoxha.424 Akci se navíc, jak potvrdil později např. politický tajemník OV SKS pro Kosovo a Metochii Velli Deva, mezi politickými špičkami oblasti nepřikládal ten význam, jaký získala po brionském plénu ÚV SKJ.425 Někteří vysoce postavení funkcionáři, např. Xhavit Nimani,426 Elhamia Nimaniová aj. v ní prý sice viděli od počátku protialbánský osten, ale mlčky ji tolerovali, „neboť v oblastním výboru (SKS pro Kosovo a Metochii - pozn. V S.) tehdy stejně rozhodovali dva tři lidé" (Nimani měl pravděpodobně na mysli zejména Dušana Mugošu a Kole Shiroka - pozn. V. Š.), kteří měli být přes srbského ministra vnitra VojkanaLukiče a šéfa srbské UDB Slobodana 420 PELIKÁN, J.: Dva dokumenty o plošném vybírání nelegálně držených zbraní v Kosovu v polovině 50. let 20. století, s. 476. 421 AS, fond SKS-CK 1966-1968, kart. 23, stenografické záznamy vedené během pohovoru s Cedomirem Mijovičem 21. května 1968, s. 6. 422 Závěrečná zpráva komise výkonného výboru ÚV SKS pro vyšetřování bývalých funkcionářů UDB Čedomira Mijoviče, Jovy Bajata, Budimira gajiée a Vuji Vojvodiée uvádí případ, kdy na vyšetření stížnosti občana albánské národnosti trval přímo Edvard Kardelj (s. 13). Viz AS, fond SKS-CK, 1966-1968, kart. 22, Izvršni komitét CK SKS - dokumentacija u vezi IV plenuma CK SKJ, I. díl, složka Informacije, beleške, izveštaji pokrajinskih organa i organizacija Kosova u vezi sprovodjenja za-ključaka IV plenuma CK SKJ. 423 AS, fond SKS-CK, 1966-1968,kart. 23, Izvršni komitét CK SKS - dokumentacija u vezi IV plenuma CK SKJ, II. díl, stenografické záznamy vedené během pohovoru s Budimirem gajičem 21. května 1968, s. 19. 424 Tamtéž, Pokraj inski komitét SKS za Kosovo i Metohiju - Ocena deformacija SUP i DB, Stenogram vedený během rozhovoru s Cedomirem Mijovičem, s. 23. 425 Tamtéž, s. 26. 426 Po brionském plénu, na VI. zasedání SKS v září 1966, prohlásil Nimani, že se sám cítí vinen, protože věděl o nějakých úmrtích během akce vymáhání zbraní (a tvrdil, že během akce došlo i k vraždám Srbů), nicméně neměl dostatek smělosti podniknout patřičné kroky k tomu, aby se tyto případy policejní zvůle vyšetřily. 145 Jugoslávie - Srbsko - Kosovo Peneziče Krcuna přímo navázáni na ÚV SKS, a názor ostatních nikoho moc nezajímal.427 Celé kosovské vedení tedy o akci vědělo a z větší části ji i schvalovalo, resp. nepodnikalo nic, co by ji mohlo zmírnit nebo jí zamezit. Jejich odsuzující prohlášení a „překvapení" po brionském plénu v roce 1966 tedy byla značně licoměrná, čímž se ovšem nelišila od dalších vysokých stranických funkcionářů, včetně jugoslávského prezidenta Tita. Politická neúnosnost celé situace ale přinutila oblastní vedení jednat. V únoru 1956 se sešla komise Oblastního výboru SKS pro Kosovo a Metochii s oblastními policejními náčelníky a představiteli UDB, na níž se konstatovalo, že „ co se stalo, stalo se", do budoucna však při vymáhání zbraní doporučovala přestat s fyzickým mučením. Akci jako takovou tedy komise zastavit nehodlala, neboť došla k poznání, že se podařilo nalézt cca 50 % zbraní, a je tedy zapotřebí zabavit i ten zbytek. Razie pak pokračovala další dva měsíce, aby postupně vyzněla do ztracena.428 Z hlediska UDB a ministerstva vnitra byla akce oceněna jako přínosná. Např. jen v okrese KosovskaMitrovica bylo nalezeno 2 000 pušek, 500 pistolí, 45 lehkých kulometů, několik těžkých kulometů, několik set granátů, dva mínomety a jedno dělo, jehož majitelem byl Srb, neboť akce se samozřejmě neomezovala pouze na albánské obyvatelstvo.429 Ve snaze příslušníků UDB dokázat, že akce nemá etnickou konotaci, přitom docházelo k paradoxním situacím. Dokumenty z vyšetřování odpovědných pracovníků UDB v autonomii uvádí např. událost, kdy ve vesnici Klokot byli u plotu shromážděni vyslýchaní místní Albánci. Náhodou šel kolem Srb z vedlejší vesnice. Jeden z Albánců se na vyšetřovatele obrátil se slovy, že činí nátlak pouze na Albánce. Vyšetřovatelé tedy zavolali náhodného kolemjdoucí Srba a před zraky vyšetřovaných Albánců jej zbili do bezvědomí, aby dokázali, že to není akce zaměřená pouze vůči Albáncům!430 Celkově mocenské orgány na Kosovu a v Metochii (kde akce, zřejmě i v důsledku blízkosti albánských hranic, nabyla daleko dramatičtějších a surovějších rozměrů než na Kosovu), shromáždily 9 047 pušek, 3 500 pistolí, 109 samopalů převážně německé válečné výroby (označovaných jako Schmeisser, správně ale MP 38 nebo MP 40), 67 lehkých i těžkých kulometů, několik mínometu, zmiňované již dělo a mnoho set tisíc kusů 427 AS, fond SKS-CK, 1966-1968, kart. 24, Izvršni komitét CK SKS - dokumentacija u vezi IV plenuma CK SKJ, III. díl. Zápisnici, beleške i drugi materijali komisije Izvršnog komiteta CK SKS u vezi isptitivanja odredjenih pojava u SDB i o ličnoj odgovornosti pojedinaca, a u vezi zaključaka IV plenuma SKJ, výpověď Dragoslava Novakoviée ze dne 5. září 1966, s. 4. 428 AS, fond SKS-CK 1966-1968, kart. 23, stenografické záznamy vedené během pohovoru s Budimirem gajičem 21. května 1968, s. 12. 429 Tamtéž, stenografické záznamy vedené během pohovoru s Jovou Bajatem 14. května 1968, s. 22. 430 Tamtéž, stenografické záznamy vedené během pohovoru s Cedomirem Mijovičem 13. května 1968, s. 19. 146 Autonomie pod obručí státní bezpečnosti nej různější munice.431 Při raziích se často našlo v jednom domě i 4-5 pušek, schovaných ve stěnách, ve vykotlaných stromech apod. Munice k nim, uložená obvykle v sádlem napuštěných textiliích, byla ale podle názoru odborníků právě proto jen s obtížemi použitelná.432 Při akci docházelo občas i tragikomickým scénám. Šéf kosovského vnitra Mijovié vzpomněl před prověrkovou komisí případ, kdy znali přesné výrobní číslo hledané pušky. Člověk, který ji měl vlastnit, přinesl na služebnu postupně sedm pušek, teprve osmou však s odpovídajícím číslem. „Kdybych věděl, kterou hledáte, " reagoval, poté, co policisté potvrdili shodu čísel, „hned bych ji přinesl... "433 Dragoslav Novakovič, náčelník oblastní policie po akci shromažďování zbraní, při stranických prověrkách po brionském plénu dosvědčoval, že vedoucí osobnosti UDB i federálního ministerstva vnitra Slobodan Penezié Krcun, Vojín Lukic a také „někteří soudruzi z oblastního výboru (SKS pro Kosovo a Metochii - pozn. V. Š.), zejména Dušan Mugoša, akci oceňovali jako úspěch UDB, s výjimkou určitého přehánění ve smyslu fyzického mučení jednotlivých občanů". Na jiném místě své výpovědi pak zdůrazňuje, že i poté, co byla akce zastavena, chtěl srbský ministr vnitra Vojín Lukié pokračovat, s tím, že se zbraně nebudou odebírat, „byť by to byl kulomet, a že všichni dostanou povolení, pouze je důležité, aby zbraně nahlásili". Tato iniciativa již ale neměla žádný efekt, neboť po všem, co se událo, již byli „ Šiptaři nedůvěřiví", a zůstali vůči mocenským orgánům nedůvěřivými i nadále.434 Kosovští Albánci byli bezesporu nejvíce ozbrojenou komunitou celé Jugoslávie. Z hlediska bezpečnosti státu je logické, že přítomnost tisíců kusů zbraní mezi obyvatelstvem nemůže nechávat mocenské orgány v klidu, zejména ne v době konfliktních padesátých let. Zdánlivý přínos akce spočívající ve shromáždění respektabilního arzenálu zbraní ovšem zaniká ve srovnání s tím, co do budoucna způsobila. V pozdějších dokumentech byla označena jako nejtemnější údobí poválečného vývoje Kosova. Metodami práce UDB, celooblastními rozměry a zejména svými politickými důsledky zpomalila rozvoj oblasti, zanechala mezi kosovsko--metochijskými Albánci velkou nedůvěru k systému a především vybudila antisrbské nálady. Razie sice byla zaměřena na obyvatelstvo bez rozdílu národnosti, již samotné složení kosovsko-metochijského obyvatelstva ov- 431 Tamtéž, Ocena deformaci]a SUP i DB, njihovi uzroci, idejni koreni i posledice i pred-log mera za njihovo razrešavanje na Kosovu i Metohiji, s. 7. 432 Tamtéž, stenografické záznamy vedené během rozhovoru s Budimirem gajičem 21. května 1968, s. 4-6. gajié při prověrkách vzpomínal na případy, kdy např. v Orahovci našli ve zdi pět zcela nových pušek, ve stavu, v jakém vyšly ze zbrojovky v Kragujevci, a 300 nábojů. 433 Tamtéž, s. 19. 434 AS, fond SKS-CK, 1966-1968, kart. 24, Izvršni komitét CK SKS - dokumentacija u vezi IV plenuma CK SKJ, III. díl, výpověď Dragoslava Novakoviée ze dne 6. září 1966, s. 2 a z 9. září 1966, s. 6. 147 Jugoslávie - Srbsko - Kosovo šem určilo, že vyšetřováni budou především občané albánské národnosti a vyšetřovateli zejména příslušníci národnosti srbské. Ani základní cíl akce - odzbrojení obyvatelstva autonomie - nakonec dosažen nebyl, neboť obyvatelstvo si zbraně během nedlouhé doby opět pořídilo: závěrečná zpráva vyšetřovací komise OV SKS pro Kosovo a Metochii ze srpna 1966 hovoří o tom, že orgány ministerstva vnitra v autonomii registrují 15 000 kusů různých oficiálně držených zbraní, v jednání v té době bylo ještě dalších 4 500 žádostí!435 435 Tamtéž. 148 Kosovská každodennost a její úskalí Proporcionalita jako hlavní kritérium integrace Situace v oblasti se po doznění akce shromažďování zbraní postupně zklidnila. Závěry pléna ÚV SKJ z listopadu roku 1959 pak ukládaly všem stranickým organizacím pracovat na další afirmaci národnostních menšin a jejich co nej větší integraci do systému včetně všech mocenských institucí. Příslušníci menšin měli být nadále ve všech složkách politického systému zastoupeni proporčně, podle jejich podílu na složení obyvatelstva. Poměrné zastoupení se od té doby stalo hlavním kritériem „integrace" menšiny v komunistické Jugoslávii, aniž by se přitom hledělo na problémy, které snaha o percentuální vyrovnanost mohla způsobit, a aniž by se zároveň braly v úvahu jiné možnosti afirmace menšin než právě tato. Na Kosovu snaha o proporcionalitu na přelomu 50.-60. let 20. století stále ještě narážela na limity albánské vzdělanosti. I po patnácti letech od osvobození oblasti chyběly středoškolsky i vysokoškolsky vzdělané albánské kádry, které by byly schopny úspěšně zastávat vysoké politické i administrativní funkce. Jistá skupina odborně způsobilých kandidátů albánské národnosti sice existovala, ta však měla nepatřičnou válečnou minulost, jež v komunistické Jugoslávii jejího nositele automaticky zcela diskreditovala. K přiblížení situace na Kosovu si pomůžeme malou statistikou: v roce 1961 se v autonomii 52% obyvatelstva živilo výhradně zemědělskou produkcí (v roce 1948 tento podíl činil 61,1%). Skutečný obraz poměru lidí zaměstnaných v zemědělství však získáme teprve tehdy, porovnáme-li jej v rámci jednotlivých kosovskýchetnik. U Albánců toto procento činilo 75,8 %, zatímco u Černohorců pouze 37 %. A z těchto čísel pak vyplývají i další. Z celkového počtu albánského obyvatelstva bylo pouze 6,3 % zaměstnáno jako dělníci či úředníci (18,8 % ekonomicky aktivního albánského obyvatelstva), zatímco u Srbů to bylo 14,1% (36,4% ekonomicky aktivního srbského obyvatelstva), u Černohorců dokonce 19,7% (57,7 %). Svou roli zde ovšem hrál také faktor dosídle-necký. Ti, kteří se na Kosovu nově usadili po válce, šli obvykle za prací. Zaměstnávali se tedy v průmyslu, popř. jako úředníci v administrativě aj., zatímco domácí obyvatelstvo si dlouho zachovávalo svůj zemědělský charakter. Také pokud jde o kvalifikaci, počet nevyučených a nekvalifikovaných dělníků byl největší v albánské národnosti.436 436 AS, fond SKS-CK, kart. 1, Četvrta plenárna sednica CK SKS 8. 2. 1966, příloha Neki štatistickí podaci o dostignutim rezultatima i kretanjima u poljoprivredi i na selu (Beograd, prosinec 1965), tabulky 3 a 4. 149 Jugoslávie - Srbsko - Kosovo Až do konce 80. let 20. století byla proporcionalita jedním z hlavních motorů politické práce v „boji" proti nacionalistickým excesům. Na všechny funkce, řídící místa, ale i na obyčejnou práci např. v dolech byly vypisovány národnostní kvóty, které nesměly být překročeny. I to pak byl zřejmě jeden z důvodů, proč oblast opouštělo vzdělané nealbán-ské obyvatelstvo, neboť díky kvótám nemělo možnost najít v autonomii adekvátní práci. Nejrychleji začala být „proporcionalita" doháněna v politické sféře. Od konce 50. let v ní vidíme velice rychlý nárůst albánských kádrů. Poměr albánských a srbských představitelů se směrem k „poměrnému zastoupení" vyrovnával tempem, které se na počátku padesátých let zdálo být nemožné. V roce 1963 tak oblast do Federálního parlamentu volila 35 poslanců, z nichž bylo 21 albánské národnosti, do srbského parlamentu 55 poslanců, z nich pak 36 albánské národnosti. Parlament kosovsko--metochijské autonomie měl v té době 270 (!) poslanců - 66 Srbů, 158 Albánců, 22 Černohorců, 7 Turků a 17 z kategorie ostatních, kam spadali zástupci slovanských muslimů, kosovských Charvátů (tzv. Janjevců) a také Romů. Oblast byla v té době rozčleněna na 22 okresů (srch. opšti-na), vjejichž vedení působilo 2 248 zastupitelů: 1 388 Albánců, 656 Srbů, 131 Černohorec, 17 Turků, a 56 „ostatních".437 Pokud jde o zastoupení Albánců v komunistické straně, což bylo v té době hlavní kritérium pro jakoukoli další kariéru, tvořil v roce 1965 počet příslušníků albánského etnika 48,9 % z celkového počtu členů SKJ na území kosovsko-metochijské autonomie. V obecních výborech z celkového počtu komunistů představovali Albánci 57,4 %.438 Konkrétně pak, k 31. prosinci 1964, bylo na Kosovu a Metochii dohromady 41 661 členů SKS (zatímco např. v ne příliš lidnatější Vojvodine 113 5 6 8).439 Z celkem 672 členů okresních výborů SKS na Kosovu bylo 303 Srbů, 2 Charváti, 56 Černohorců, 3 se deklarovali jako Jugoslávci, Albánců bylo 386, Turků pak 5.440 Celkově vypadala etnická struktura komunistického členstva následovně: Srbů 15 282, Charvátů 202, Černohorců 4 877, Albánců 19 981, Turků 258, ostatních 821.441 Tato čísla jednoznačně dokazují, že snaha o „rovnoprávnou" účast Albánců ve vedoucích funkcích byla srbskými i jugoslávskými komunisty skutečně považována za prioritu. V roce 1975 již sedělo v parlamentu kosovské autonomie mezi 189 poslanci 130 Albánců (68,8%), což v té době prakticky odpovídalo procentnímu zastoupení albánského etnika 437 Dvadeset godina razvitka Kosova i Metohije. In: Kosovo i Metohija 1943-1963, nestr. 438 AS, fond SKS-CK,kart. č. 1, Treéa plenárna sednicaCK SKS 7. 1.1966, dokumenta-cija. Příloha Analiza izbora i sastava preduzetnih, opštinskih i sreskih komiteta SKS izabranih 1964 godine (Beograd, prosinec 1965), s. 26. 439 Tamtéž, příloha Štatistickí pregled članova sreskih, opštinskih i preduzetnih komiteta SKS (1950, 1961, 1963, 1964 godine). 440 Tamtéž, s. 35. 441 Tamtéž, s. 37. 150 Kosovská každodennost a její úskalí v autonomii.442 Analýzy ÚV SKS z téhož roku také ukazují, že i mezi zaměstnanci se národnostní struktura blížila skutečnému obrazu obyvatelstva v autonomii, v proporcionalitě pokulhávala pouze sféra nejrůzněj-ších odborných pracovníků a specialistů. Srbskou doménou zůstávaly v prvních desetiletích na Kosovu a Metochii represivní mocenské orgány. Tak jestliže v roce 1966 žilo v oblasti 64,9 % albánského obyvatelstva, 3,9 % Černohorců a 23,5 % Srbů, pak v kosovské policii sloužilo 31,3 % Albánců, 7,9 % Černohorců a 60,8 % Srbů, ve státní bezpečnosti byl tento nepoměr ještě výraznější - bylo v ní zaměstnáno 13,3 % Albánců, 28,3 % Černohorců443 a 58,3 % Srbů!444 Toto složení represivních mocenských orgánů bylo v padesátých letech z důvodů výše již vyložených ještě vyhraněnější. Prací v UDB i dalších bezpečnostních složkách ovšem prošly v počátcích mnohé později vůdčí osobnosti kosovské autonomie - Xhavit Nimani, Ali Shukriu, Aljush gashi, Mehmet Maliqi, jenž od roku 1963 zastával funkci oblastního ministra vnitra a další.445 Později, především po brionském plénu ÚV SKJ v roce 1966, se dostal fakt „etnické nevyváženosti" v represivním aparátu do dramatických konotací, kdy z něj byly vyvozovány závěry, dávající mu až „šovinistický velkosrbský charakter". UDB ale byla především ideologickou policií, v níž etnické složení podle všeho nehrálo roli, navíc do ní byly, ve shodě se závěry prvního kongresu KSS z roku 1945, po celou dobu „šiptarské masy vtahovány"446 Snaha o doslovné provádění závěrů pléna ÚV SKJ ovšem vedla k tomu, že jediným kritériem a měřítkem pro nastolení kýženého proporcionálního zastoupení byla právě a jen národnostní příslušnost. Na odpovědná místa se tak často dostávaly albánské kádry bez adekvátních znalostí, schopností a řídícího potenciálu, což se velice brzy nepříznivě projevilo zejména v hospodářské sféře. Někteří srbští autoři zdůrazňují také skutečnost, že snaha o proporcionalitu se měla „zhoubně" projevit v politických a také mocenských orgánech, kam prý infiltrovali albánští 442 AS, fond SKS-CK, kart. 257, Komisija Predsedništva CK SKS za politickí sistem i medjunacionalne odnose, sednice IX 1974 - III 1977, složka 09/1975 Materijali sa sednice 27. 11. 1975. Stenogramy diskuse nad materiálem Ostvarivanje politike rovnoprávnosti národa i národnosti u SR Srbiji, diskusní příspěvek Milenka Markoviče, s. 30. 443 Počet černohorských kádrů jak v armádě, tak také v policii a tajných složkách, i na celostátní jugoslávské úrovni velmi výrazně překračoval poměr jejich zastoupení v obyvatelstvu SFRJ. 444 Kosovski čvor: drešiti ili seči? Izveštaj nezávisné komisije. Beograd 1990, s. 19. 445 AS, fond SKS-CK, 1966-1968, kart. 24, Izvršni komitét CK SKS - dokumentaci-ja u vezi IV plenuma CK SKJ, III. díl. Zápisnici, beleške i drugi materijali komisije Izvršnog komiteta CK SK Srbije u vezi isptitivanja odredjenih pojava u SDB i o ličnoj odgovornosti pojedinaca, a u vezi zaključaka IV plenuma SKJ, vyjádření Dragoslava Novakoviče ze dne 6. září 1966, s. 2. 446 Osnivački kongres KP Srbije (8-12 maj 1945), s. 44. 151 Jugoslávie - Srbsko - Kosovo separatisté. Toto tvrzení je v případech „infiltrace iredentistů" do policejních složek jen těžko prověřitelné a práce operující s těmito údaji ostatně ani žádné důkazy pro svá tvrzení nepřinášejí. V SKJ ale čas od času k odhalení „separatistů" docházelo. Po albánských demonstracích v roce 1968 (viz dále) v jednom z rozhovorů předseda kosovského parlamentu a nejvlivnější kosovsko-albánský politik Fadil Hoxha potvrdil, že kritéria k příjmu nových členů SKJ byla v 60. letech na Kosovu velmi pružná. Proto se také později mohlo např. stát, jak na zasedání předsednictva ÚV SKJ 15. října 1975 odhalil předseda OV SKS KaM Mahmut Bakalli, že osm z 34 členů tehdy nově odhalené „iredentistické" skupiny bylo zároveň členy SK, kam „pronikli" v době, kdy mělo kosovské komunistické vedení „ k příjmu nových členů liberálnější a méně kritický postoj... "44S Vztahy mezi národnostmi na Kosovu v roce 1975 zkoumala speciální komise předsednictva ÚV SKS. Podle její závěrečné zprávy měla být v té době fáze, kdy se v důsledku přemrštěné snahy o co nejrychlejší zavedení národnostní proporcionality na odborná místa dostávali lidé bez patřičné kvalifikace, minulostí. Při zaměstnávání se prý již hledělo na to, aby se na místa vyžadující kvalifikaci dostávali skutečně specialisté. V praxi takováto zaměstnanecká politika vypadala tak, že byl-li zájemce o místo patřičně kvalifikovaný Albánec, dostal pn zaměstnání automaticky přednost. Nebyl-li dostatečně kvalifikován, byl prý i navzdory porušení proporcionality zaměstnán uchazeč Nealbánec.449 Výhodu měl ve sféře státní správy v případě stejných kvalifikačních předpokladů ten, kdo ovládal dva či více jazyků „kosovských národností".450 447 Srov. např. VILOTIČ, Miladin: Svedočenja o zbivanjima na Kosmetu u razdoblju 1959-1968. godine. In: Karamata, Stevan - Olič, Čáslav (edd.): Srbi na Kosovu i u Metohiji. Zbornik radova s naučnog skupa održanog u Kosovskoj Mitrovici 27-29. mája 2005. Beograd 2006, s. 362. 448 Vystoupení Mahmuta Bakalliho v diskusi na zasedání předsednictva ÚV SKJ 15. října 1975. Citováno podle Raspeto Kosovo. Dokumenta o Kosovu i Metohiji, s. 177. Podle Bakalliho šlo o skupinu intelektuálů (18 studentů, dva právníci, dva ekonomové, dva vysokoškolští profesoři, dva učitelé, čtyři lékaři...) používající stalinistické fráze „inspirované politickou linii Albánské strany práce... jež se podobá disidentským skupinám extrémní evropské levice". 449 V této souvislosti pak celou první polovinu 80. let vzrůstal počet stížností srbské minority na stoupající diskriminaci ze strany albánské většiny, která se měla projevovat tak, že kvóty při zaměstnávání nebyly dodržovány a pohybovaly se, podle výpovědí poškozených, v rozmezí 10-20 zaměstnaných Albánců na jednoho Nealbánce. Viz PETROVIČ, R. - BLAgOJEVIČ, M.: Seobe Srba i Crnogoraca sa Kosova i iz Metohije. Rezultati ankete sprovedene 1985-1986 godine, s. 158. 450 AS, fond SKS-CK, kart. 257, Komisija Predsedništva CK SKS za politickí sistem i medjunacionalne odnose, sednice IX 1974 - III 1977, složka 09/1975 Materijali sa sednice 27. 11. 1975. Stenogramy diskuse nad materiálem Ostvarivanje politike rovnoprávnosti národa i národnosti u SR Srbiji, diskusní příspěvek Milenka Markoviče, s. 43. Striktnější prosazování principu dvojjazyčnosti vedlo koncem 70. a v průběhu 80. let ke stížnostem srbské minority, které poukazovaly na to, že prosazování principu znalosti obou většinových jazyků autonomní oblasti bylo uplatňováno i tam, kde to nebylo nutné (např. v dělnických profesích), na mnoha místech mělo docházet 152 Kosovská každodennost a její úskalí Takto nastavený systém byl samozřejmě líhní nespokojenosti na obou stranách a přímo semeništěm nejrůznějších argumentů pro nacionalistické výklady. Už zmiňovaný materiál z roku 1975 zaznamenával běžnou praxi, že tam, kde byl ředitelem nebo vedoucím pracovníkem Albánec, dostávali při zaměstnávání přednost Albánci a naopak. V dělnických radách státních podniků často docházelo k hádkám o to, která národnost může být zaměstnána.451 Již jen konstatování takového stavu ale zároveň svědčilo o tom, že úroveň mezietnických vztahů ustrnula na platformě konfrontace, a že i přes fráze a krásná slova o sílících pocitech sounáležitosti a pospolitosti ve skutečnosti o nějakém posunu k „socialistickému internacionalismu", resp. bratrství a jednotě, nic nenasvědčovalo. Úskalí „proporcionalismu" si od počátku byli vědomi i někteří vysoce postavení kosovští funkcionáři, kteří problém sice pojmenovali, nicméně dále se s ním již nikdo nezabýval. Např. Dušan Mugoša na 14. plenárním zasedání ÚV SKS 29. května 1968 přímo prohlásil, že se „na Kosovu a Metochii v hlavách některých šovinistů z řad Srbů stále honí myšlenky, že se práva (a tedy i místa - pozn. V S.) dělí na základě účasti v revoluci, v hlavách šovinistů z řad Siptarů pak se tak děje podle počtu obyvatel té které národnosti. I jedni i druzí jsou na stejných pozicích, neboť chtějí získat více práv na účet toho druhého národa... ",452 Jazyková otázka V projevu na I. kongresu KSS v roce 1945 hovořil Aleksandar Rankovič o tom, že na Kosovu budou nadále v administrativě používány oba místně většinové jazyky, jak srbský, tak albánský, a bude-li třeba, také turecký. O výrazné kritice, která v souvislosti s tímto rozhodnutím zazněla, se při té příležitosti vyjádřil jako o projevu „šovinismu v praxi"453 Dvojjazyčnost se však z mnoha příčin, a často i zcela prozaických a praktických, prosazovala pomaleji, než komunisté po válce doufali. Více se o ni začalo dbát až od počátku 60. let 20. století. Na federální úrovni byla Rezoluce k výlučnému používání albánštiny. Důsledné přidržování se litery zákona vedlo samozřejmě k ztěžování služebního postupu srbských zaměstnanců či jejich přeřazováním na méně odpovědná místa, což bylo ze strany postižených bráno jako nespravedlnost. Viz PETROVIČ, R. - BLAgOJEVIČ, M.: Seobe Srba i Crnogoraca sa Kosova i iz Metohije. Rezultati ankete sprovedene 1985-1986 godine, s. 158. 451 AS, fond SKS-CK, kart. 257, složka 09/1975 Materijali sa sednice 27. 11. 1975. Stenogramy diskuse nad materiálem Ostvarivanje politike rovnoprávnosti národa i národnosti u SR Srbiji, diskusní příspěvek Milenka Markoviče, s. 43. 452 AS, fond SKS-CK, kart. č. 4, stenogram 14. plenárního zasedání ÚV SKS, 29. května 1968, s. 32. 453 RANKO VIC, A.: Završna reč pôvodom referata „Učešče komunista u izgradnji vlasti" na Prvom kongresu Komunistické partije Srbije. In: Týž: Izabrani govori i članci 1941-1951, s. 48. 153 Jugoslávie - Srbsko - Kosovo 0 rovnoprávnosti jazyků a písem národů a národností Jugoslávie v práci federálních orgánů a ve federálních předpisech přijata teprve 11. dubna 1969. Stalo se tak v rámci balíku ústavních novelizací rozvolňujících jugoslávskou federaci, o nichž bude řeč níže. Praxe vyplývající z rezoluce umožňovala příslušníkům národnostních menšin používat své písmo 1 jazyk při realizaci svých občanských práv a povinností i při jednání se státními orgány a organizacemi, na což měly „dohlížet a dbát společen-sko-politické, pracovní a další organizace ". Příslušník menšiny tedy mohl prakticky kdekoli v úředním styku používat svůj jazyk a v případě, že úředník patřičnou řeč neuměl, měl právo na tlumočníka.454 Zevrubně se jazykovou situací na Kosovu zabýval materiál připravený komisí ÚV SKS pro vztahy mezi národnostmi na podzim roku 1975. Vyplývá z něj, že ještě ani tehdy se jazyková rovnoprávnost v orgánech stámí správy ne vždy uplatňovala. Problém viděli analytici ÚV v tom, že většina dokumentů státní správy se na Kosovu i nadále připravovala nejprve v srbocharvátštině, a teprve poté se překládala do albánštiny, navíc ne vždy adekvátně. To samozřejmě zpožďovalo realizaci procedur i usnesení. Řešením měla být souběžná příprava dokumentů jak v srb-štině, tak v albánštině. Analýza také upozorňovala na to, že velká část zaměstnanců z řad srbské a černohorské národnosti působící ve státní správě, v mocenských orgánech i v komunistické nomenklatuře, nedokáže oba hlavní jazyky autonomie používat rovnoprávně. Znalost jazyků národů autonomie podle komise měla být považována za součást odborné kvalifikace pro tu kterou funkci. Jeden z důvodů, proč se situace v tomto směru nezlepšovala, viděli členové komise v tom, že „kádry" k tomu nebyly finančně stimulovány. Dlužno podotknout, že se ve zprávě nehovořilo pouze o finanční motivaci pro ty, kteří se druhému jazyku iniciativně učí, ale také o postihy pro ty, kteří k tomu nenajdou dostatek „morálních" sil a pilnosti. Vesměs se přitom jednalo o výuku albánštiny, neboť Albánec bez alespoň základní znalosti srbštiny, resp. srbocharvátštiny, jak byl tehdy nazýván „hlavní jazyk jugoslávské federace", by se na práci ve státní správě i v politických orgánech prakticky nemohl podílet. Situace v obecné znalosti albánštiny se ale v případě nealbánských úředníků stámí správy a politických představitelů až do konce jugoslávských dnů nijak výrazně nezměnila. Za jedinou výjimku, kde byla „vícejazyčnost" na vzestupu, označoval materiál soudnictví. Soudci, předsedové porot a žalobci, znalí jazyků „národností autonomie", se ale opět v celosti rekrutovali až na výjimky pouze z právníků albánské národnosti. V roce 1970 byla do albánštiny přeložena většina adekvátních jugoslávských zákoníků, od roku 1969 vycházel v albánské mutaci také Úřední list SRS (Službeni glasnik SRS, 454 ILIČ, B. (ed.): Od AVNOJ-a do delegatske skupštine. Beograd 1984, s. 632-633. Citováno podle Jugoslavija 1918-1988, s. 1142. 154 Kosovská každodennost a její úskalí obdoba české Sbírky zákonu) a od ledna 1971 také Úřední list SFRJ. Uplatňování „vícejazyčnosti" v právní praxi však naráželo na absenci odborné albánské právní terminologie, jíž tehdejší „kosovská" albánština neznala a musela ji zcela nově vytvářet a kodifikovat. Z toho důvodu také v albánštině nevznikala ani odborná právnická literatura. Ač tedy zákony vycházely v albánštině, většina soudců albánské národnosti je stejně nevyužívala, někteří z nich nebyli dokonce ani schopni vést soudní procesy a jednání v albánštině. Instituce simultánního tlumočníka i v soudnictví tedy byla až do konce jugoslávských dní stejně nezbytná.455 K dvojjazyčnosti měla přispívat pochopitelně především výchova ve školách. Podle záznamů z diskusí vedených na ÚV SKS se mělo v polovině 70. let 80-90 % srbských a černohorských dětí ve škole učit albánsky, podobné bylo i procento albánské mládeže v případě výuky v srbo-charvátštině. V této době byl prý také alespoň většinově zlomen odpor rodičů, který výuce jazyku druhé národnosti bránil.456 Tyto informace se však nikdy neobjevily ve formě nějakého oficiálního přehledu nebo prohlášení. Je proto otázkou, nakolik byly přesné. Zakládaly-li se na pravdě, pak musela být výuka tragicky neefektivní, a to nejen v případě srbských a černohorských dětí. Svědčí o tom např. údaj právníka Syrji Pupovciho, jenž si v roce 1968 stěžoval, že v padesátých letech studovalo na jugoslávských vysokých školách více Albánců než v letech 60., protože v té době již měli možnost navštěvovat základní i střední školy s albánskou výukou a nebyli tak dostatečně jazykově vybaveni na to, aby mohli úspěšně složit přijímací zkoušky a studovat na vysokých školách. Až do roku 1969 totiž byla výuka i na fakultách v kosovské autonomii vedena v srbocharvátšti-ně, s jedinou výjimkou katedry albanologie.457 Jak na bělehradskou, tak 455 AS, fond SKS-CK, kart. 257, Komisija Predsedništva CK SKS za politickí sistem i medjunacionalne odnose, sednice IX. 1974—III. 1977, složka 09/1975 Materijali sa sednice 27. 11. 1975. Příloha Ostvarivanjepolitike rovnoprávnosti národa i národnosti u SR Srbiji. Informativno-analitički materijal, s. 61—62. 456 Tamtéž, Diskusija nad materijalom Ostvarivanje politike rovnoprávnosti národa i národnosti u SR Srbiji. Příspěvek Milenka Markoviée, s. 41-42. O odporu vůči výuce jazyka jiné národnosti hovořil Velli Deva na II. zasedání ÚV SKS 5. prosince 1968, kdy upozornil na to, že z albánské strany se „nespokojenost" s jazykovými reformami projevuje v tom, že se požaduje dobrovolnost ve výuce nemateřského jazyka a na druhé straně povinnost výuky albánštiny v srbocharvátských školách, ze srbské strany pak prý byl velký odpor vůči takovéto výuce veden obavou, že ten, kdo vnucuje výuku svého jazyka, vnucuje, resp. zavádí také svoji etnickou dominanci (podle pravidel etnické dominance, tak jak se v oblasti v minulém nejméně století vytvořila - pozn. V. Š.). Viz AS, fond SKS-CK, 1966-1972, kart. 151, Komisija CK SKS za informisan-je i propagandu, VII. díl, složka Analitičko odelenje CK SKS, Izbor stavová o medju-nacionalnim odnosima i nacionalizmu, jun 1972: Velí Deva, II sednicaCK SK Srbije 5. XII 1968. g., s. 28. 457 AS, fond SKS-CK, 1966-1967, kart. 40, Komisija CK SKS za rad SK na razvijanju odnosa medju republikama, narodima i narodnostima - sednice, II. díl. Materijali sa sednice komisije održane 27. februára 1968 godine, diskusní příspěvek prof. Syrji Pupovciho, s. 136. Pupovci (1937-1998) byl prvním děkanem prištinské právnické fakulty. 155 Jugoslávie - Srbsko - Kosovo na nišskou lékařskou fakultu se tak v roce 1966 zapsal pouze jeden albánský student (Lékařská fakulta v Prištině byla založena až v roce 1969)!458 Po roce 1969, v souvislosti s výše zmíněným jazykovým zákonem, začala být na kosovských vysokých školách masově zaváděna albánština. Za dva roky pak již mohli studenti albánské národnosti 70 % předmětů absolvovat v mateřském jazyce a tento poměr se v průběhu let ještě zvyšoval459 Jazykový problém se tím ovšem jen prohloubil, neboť kosovské hospodářství nedokázalo vstřebat zvyšující se počet absolventů tamního vysokého školství a zájemci o práci mimo autonomii tak, kromě zakořeněných předsudků, naráželi opět na jazykovou bariéru. Počet lidí schopných domluvit se oběma jazyky tak, i přes explozivní vývoj kosovského školství, spíše klesal. Institucionalizace albánštiny jakožto úředního jazyka neměla totiž vliv ani na rozšíření její znalosti mezi srbským obyvatelstvem, spíše právě naopak. Paralelní znalost albánštiny a srbochar-vátštiny proto i nadále zůstávala paradoxně nejvíce rozšířena v jen málo gramotné starší a nej starší generaci. V rámci ní ale, vzhledem k postavení ženy v kosovské společnosti, byla prakticky výhradně doménou mužů. Uzavřenost žen a děvčat pouze na rodinný kruh byla totiž stále velmi vysoká a z toho důvodu v podstatě vůbec nedocházelo ke smíšeným sňatkům. Také přátelení mezi děvčaty obou národností proto bylo zcela nebo z větší části vyloučené.460 Demografické ukazatele a problémy Pokud jde o ekonomickou aktivitu obyvatelstva, pak v roce 1961 byla její míra u Srbů 38,7 %, u Albánců a Černohorců 33,8 %, u Turků 29,5 %. Základní příčinou takto nízkého stupně ekonomické aktivity byl již tehdy velký podíl dětí a mládeže na celkovém počtu obyvatelstva. Přes 50 % kosovského obyvatelstva v té době nemělo více než 20 let.461 Částečně mělo na tyto ukazatele vliv i postavení ženy ve společnosti, resp. její prak- 458 AS, fond SKS-CK,kart. 2, Stenogramy z VIII. plenárního zasedání CK SKS 2. 12. 1966 o vysokém školství, diskusní příspěvek Branislava Škambareviče. 459 AS, fond CK-SKS,kart. 150, Komisija CK SKS za informisanje i propagandu, infor-macije o aktuálním dogadjajima,VI. díl, složka 1971, spis Problemi ubrzanja društve-no-ekonomskog razvoja SAP Kosovo (rukopis brožury, leden 1971), kapitola Problemi obrazovanja na Kosovu, s. 1-18. 460 PETROVIČ, R. - BLAgOJEVIČ, M.: Seobe Srba i Crnogoraca sa Kosova i iz Metohije. Rezultati ankete sprovedene 1985-1986 godine, s. 120. 461 AS, fond SKS-CK, 1978-1981, kart. 364, Komisija Predsedništva CK SKS za informisanj e i propagandu - informatívni bilteni, II. díl, složka Informatívni bilteni 1981, č. 1-10. (Dále jen takto:) STAMBOLIC, Ivan: Aktuelni problemi društveno-ekonom-skog razvoja SAP Kosovo (referát na 82. zasedání Předsednictva UV SKS 14. září 1981). In: Informativní bilten 7/1981, s. 22. 156 Kosovská každodennost a její úskalí ticky 100 % nezaměstnanost. Všechny tyto informace si zasluhují zevrubnějšího vysvětlení. Obecně lze říci, že se zejména v 60. a 70. letech porodnost v Jugoslávii snižovala. Tento trend byl nejvíce vidět v Charvátsku, Slovinsku a Srbsku, kde později, v důsledku událostí 90. let, porodnost i nadále výrazně klesala. Koncem 90. let 20. století patřilo Srbsko bez autonomií k zemím s nejnižší mírou porodnosti v celé Evropě, a pokud jde o výšku průměrného věku obyvatelstva, pak dokonce mezi prvních deset na světě.462 Jugoslávská albánská komunita naopak prošla pravou demografickou explozí. Její natalita byla nejvyšší v celé Evropě (26-30 narozených na 1 000 osob oproti jugoslávskému průměru 8,6 v roce 1979), v důsledku čehož v kosovské populaci stále větší procento zaujímalo ekonomicky neaktivní obyvatelstvo v procesu edukace. Vroce 1978 tak již bylo 61% obyvatelstva mladší 25 let!463 Vroce 1981 tvořila mládež do 19 let 51,1% věkové struktury kosovského obyvatelstva, 27,6 % populace bylo mezi 20-39 lety, 13,9% mezi 40-59 lety a jen 7,4 % nad 60 let. Dohromady tedy 78,7 % kosovského obyvatelstva nemělo více než 39 let! Vroce 1991 se věková strukturakosovskýchAlbánců mírně změnila, ubyl podíl mladých do 19 let (48,3 %), nepatrně se zvýšil podíl následujících věkových skupin (30 %mezi 20-39 lety a 14,7% mezi 40-59 lety), podíl lidí nad 60 let se ale snížil až na 7%.464 Úměrně s tím se zvětšoval také podíl obyvatelstva Kosova v rámci Srbské republiky. V roce 1921 činil 8,9 %, v roce 1948 11,1% a při sčítání v roce 1981 to bylo již 17%. I tato čísla si zasluhují zasazení do širšího kontextu. Tak mezi lety 1921 a 1981 se počet obyvatelstva Jugoslávie zvětšil ze 12,4 milionů na 22,3 miliony, obyvatelstvo samotné Srbské republiky s oběma jejími autonomními oblastmi pak vzrostlo ze 4,8 milionů na 9,2 milionů. V obou případech tedy došlo za 60 let (v nichž jsou ovšem zahrnuta i válečná léta s rapidními ztrátami, které se ale, jak již víme, Kosova a Metochie příliš nedotkly) k něco méně než zdvojnásobení počtu obyvatelstva. Naopak obyvatelstvo Kosova se ve stejném období zdvojnásobilo hned dvakrát - poprvé za 32 let (1921-1953 z 432 000 na 816 000), podruhé za necelých 30 let (1953-1981 z 816 000 na 1 584 000). Počet obyvatelstva se za tuto dobu v užším Srbsku zvětšil pouze o 76 %, na Kosovu o celých 360 % 465 462 V rámci sčítání obyvatelstva v roce 2002 se zjistilo, že Srbsko má méně mladého obyvatelstva do 18 let než starého nad 65 let s tím, že na území „užšího" Srbska je průměrný věk obyvatelstva 40 let! Viz Srbija stari. Konačni rezultati popisa stanov-ništva. Politika, 31. prosince 2002, 1. a 2. ledna 2003, s. A9. 463 STAMBOLIC, I.: Aktuelni problemi društveno-ekonomskog razvoja SAP Kosovo, s. 22. 464 Demografska statistika 1993. Citováno podle MILIVOJEVIČ, Snežana: Posledice zakasnele demografske tranzicije na Kosovu i Metohiji. Baština (Priština-Leposavié) 17 (2004), s. 230. 465 Demografska statistika 1987. Beograd 1988. PETROVIC, R.: Demografske osobenos-ti razvoja Kosova i etnické prilike, s. 174. 157 Jugoslávie - Srbsko - Kosovo Příčina takovéhoto explozivního růstu počtu obyvatel, který v té době existoval pouze v některých zemích třetího světa, je přirozený přírůstek a jeho neustálé zvětšování. Tak jestliže např. v roce 1950 činil přirozený přírůstek na Kosovu 22 tisíc osob, v roce 1985 to bylo již 49 tisíc.466 Nejvyšší přirozený přírůstek 4,4 % na 1 000 obyvatel byl zaznamenán v roce 1954, od té doby sice následuje jeho pád, nicméně velice povlovný, v šedesátých letech činil přibližně 40 narozených na 1 000 obyvatel ročně, na poč. 80. let zhruba 26-29 živě narozených dětí na 1 000 obyvatel. Pro druhou polovinu 80. let a 90. léta je již charakteristické postupné opadávání natality,467 nicméně stále ještě byla zdaleka nejvyšší na celém území Jugoslávie i SRS. Pozoruhodné přitom je, že takto velký přírůstek nezaznamenávaly jiné kraje s albánským osídlením. Po poválečném explozivním růstu jak v Albánii, tak v Černé Hoře či jižním Srbsku začala v 70. letech v těchto oblastech natalita albánského obyvatelstva opadávat (v Černé Hoře s převážně katolickým albánským obyvatelstvem v roce 1981 5,8 %!,468 v albánských okresech jižního Srbska 22,2 %, v Albánii 25 %, na Kosovu 33,9 %).469 Nárůst obyvatelstva pak měl samozřejmě vliv i na hustotu osídlení na 1 km2, která byla od roku 1981 nejvyšší v celé Jugoslávii (145,5 na km2),470 na rozdíl od roku 1921, kdy bylo Kosovo se svými 41 obyvateli na km2 nej řidčeji osídlenou provincií tehdejšího Království Srbů, Charvátů a Slovinců. Vzhledem k absenci patřičných demografických údajů a bojkotu sčítání obyvatelstva ze strany albánské populace v roce 1991 se odhaduje, že počátkem 90. let 20. století již činila hustota osídlení více než 170 obyvatel na km2 a byla již dávno v přímém rozporu s ekonomickými možnostmi oblasti.471 Kdyby podobný populační vývoj existoval i u ostatních jugoslávských národů, měla by Jugoslávie v roce 1981 nikoli 23 milionů, ale 50 milionů obyvatel. Z demografického hlediska by takovéto populační zatížení nutně muselo vést k emigračním procesům. V rurálně patriarchálním kosovském prostředí k nim však příliš nedocházelo, přestože různé analýzy a návrhy na zrychlení ekonomického růstu Kosova uvažovaly o „podporování relativně trvalých a významnějších migračních pohybů obyvatelstva v rámci Jugoslávie" A12 Nelze samozřejmě říci, že by albánské obyvatelstvo vůbec 466 ISLAME, Hivzi: Demografska stvarnost Kosova. In.: JANJIČ, Dušan - MALIQI, Skělzen (edd.): Sukob ili dijalog. Subotica 1995, s. 30n. 467 MILIVOJEVIC, S.: Posledice zakasnele demografske tranzicije na Kosovu i Metohiji, s. 209. 468 V Černé Hoře mohla mít v reprodukčních vzorcích albánského obyvatelstva význam právě skutečnost, že v ní žilo a žije větší procento albánských katolíků než muslimů. 469 KRSTIČ, Branislav: Kosovo pred sudom istorije. Beograd 2000, s. 92-93. Citováno podle MILIVOJEVIC, S.: Posledice zakasnele demografske tranzicije na Kosovu i Metohiji, s. 216. 470 HORVAT, B.: Kosovskopitanje, s. 130. 471 PETROVIČ, R.: Demografske osobenosti razvoja Kosova i etnické prilike, s. 176. 472 AS, fond SKS-CK, 1974-1978, kart. 272, Komisija Predsedništva CK SKS za infor-misanje i propagandu, bilteni, beleške. VI. díl, složka Informativní bilteni - brojevi 158 Kosovská každodennost a její úskalí nemigrovalo, činilo-li ale tak, pak většinou pouze do zahraničí jako nekvalifikovaní gastarbeiteři. Nejen v srbských kruzích existovala a dodnes existuje tendence tento vysoký přirozený přírůstek albánského obyvatelstva přičítat nacionalis-ticko-politickým důvodům, resp. politické strategii - cílené snaze dosáhnout pomocí demografického tlaku etnického vyčištění kosovského prostoru. Z této tendence pak vyplývá i druhý postulát národovecké spisby, totiž snaha vyčítat tehdejšímu srbskému politickému establishmentu, že neprojevil patřičnou invenci a nedokázal si uvědomit všechny problémy a souvislosti, k nimž albánská demografická exploze směřovala.473 Albánští demografové naopak operují tezemi o celkové nerozvinutosti území (i společnosti), byť zastupují i názory, že demografický růst je jedním z faktorů albánského odporu vůči asimilaci a hrozbě fyzického vyhlazení.474 Asimilaci tak počerného a homogenizovaného etnika si ale lze jen stěží představit, neúspěšně se o ni pokoušel již královský jugoslávský režim. Typická zpolitizovaná diskuse na toto téma, na níž zazněly vzorové názory z obou stran, se odehrála ve vypjatých dobách tzv. antibyrokra-tické revoluce (viz dále s. 380n.) při kulatém stole, uspořádaném SANU 22. května 1988. Albánský sociolog Musa Limani zastával na tomto plénu většinový názor albánské demografie, že výše porodnosti na Kosovu není znepokojivá, a že ekonomický rozvoj oblasti sám o sobě přirozeně vyřeší problémy kosovské společnosti. Demografické pohyby na Kosovu podle něj odpovídaly dosaženému stupni tamního hospodářského rozvoje! Kritizoval přitom jako „nevědecké" (z hlediska marxismu - pozn. V. Š.) teze, které upozorňovaly na to, že uvažovat o urychleném rozvoji Kosova a snižování tamní nezaměstnanosti nelze bez zavedení instituce plánovaného rodičovství.475 Zástupcem srbského národoveckého myšlení v této diskusi byl akademik Kosta Mihailovič, ekonom a jeden z tvůrců známého Memoranda SANU, jenž oponoval kosovsko-albánským demografiím tím, že doposud jakýkoli pokus dát do souvislosti vysoký přírůstek obyvatelstva s ekonomickými problémy byl kvalifikován jako „malthuziánský". Vyslovil tehdy domněnku, že sklonnost albánské velkorodiny k velkému počtu dětí, vyplývající z tradičních patriarchálních společenských norem byla v tichosti přijata jako společenský cíl. „Vedle rozvoje ekonomiky a snahy po hospodářském dostižení rozvinutějších oblastí existovala zároveň s tím 4-8/1974. Ocena realizacije politike bržeg razvoja SAP Kosovo. In: Informativní bil-ten 8/1974, s.31. 473 Viz např. MILIVOJEVÍC, S.: Posledice zakasnele demografske tranzicije na Kosovu iMetohiji, s. 218. 474 Např. ISLAMI, H.: Demografska stvarnostKosova, s. 30n. 475 LIMANI, Musa: Osobenostpada nataliteta na Kosovu. In: Demografski zborník (Beograď) 1.(1989), s. 173-181. 159 Jugoslávie - Srbsko - Kosovo / tendence růstu obyvatelstva, resp. národa jako další, nedeklarovaný, ale konkrétní cíl, jenž, podle všeho, nebyl měně důležitý než cíl ekonomický! " 476 Svá slova dokládal Mihailovič tím, že albánské vedení nikdy neučinilo žádné kroky k tomu, aby se pokusilo populační explozi usměrnit či zastavit, ba co víc, samo šlo špatným příkladem, neboť „30 % vedoucích kádrů na Kosovu má více než pět dětí. Jde přitom o lidi, kteří žijí ve městě a mají nadprůměrné vzdělání. Jsou si vědomi všech ekonomických a sociálních důsledků vysokého přírůstku obyvatelstva. Svým příkladem by měli působit na okolí, nejsou-li ovšem bezprostředně odpovědní za populační politiku (sic!)" 477 Snežana Milivojevičovázakončuje svou analýzu demografického rozvoje Kosova již přímo tvrzením, že „vysokou biologickou reprodukci albánského obyvatelstva lze považovat za výsledek dirigovaného procesu albanizace oblasti... ",478 Při vysvětlování příčin albánské demografické exploze je ale nutno brát v úvahu celou řadu dalších faktorů včetně zmiňovaného momentu politické strategie, který rozhodně nelze bezvýhradně odmítnout. Pravděpodobně nej silnější argument pro objasnění čtyř desetiletí trvajícího albánského „baby boomu" ale tkví v uzavřenosti albánské společnosti, v přežívání jejích patriarchálních zvyklostí, podpořených obyčejovým právem, které ženě nedovoluje samostatnou a na muži ekonomicky nezávislou existenci. Odpovídá tomu i skutečnost, že v prvních dvou desetiletích po druhé světové válce nebyl v porodnosti na Kosovu příliš velký rozdíl mezi srbskými, černohorskými a albánskými ženami, neboť i srbská kosovská společnost byla silně konzervativní. V šedesátých letech dochází v důsledku tlaku společenských a kulturních norem prosazovaných Titovým režimem socialismu s lidskou tváří v srbských a černohorských kosovských rodinách k uvolňování starých vazeb, a tím i k poklesu porodnosti, zatímco albánská společnost, alespoň její větší část, zůstává těmito změnami nedotčena. Tuto situaci potvrzují i údaje z roku 1984, podle nichž byly albánské ženy (máme přitom na zřeteli celou populaci, tedy i městskou), pokud jde o zaměstnanost, pětkrát méně aktivní než ženy srbské, podíl žen v rámci pracovně aktivního obyvatelstva se dokonce zmenšoval - v roce 1961 činil 24,8 % a v roce 1981 pouze 15,1 % (všech kosovských žen, tedy nejen albánských; s ohledem na výše řečené pak je podíl zaměstnaných albánských žen ještě výrazně nižší).479 Počet kosovských žen, které absolvovaly vyšší než základní vzdělání, činil ve druhé polovině 60. let zanedbatelných 0,29 %!480 476 MIHAILOVIČ, Kosta: Privredni razvoj Kosova. In: Demografski zborník (Beograd) 1 (1989), s. 213-214. 477 Týž: Značaj neekonomskih činilaca. Tamtéž, s. 198. 478 MILIVOJEVIC, S.: Posledice zakasnele demografske tranzicije na Kosovu i Metohiji, s. 231. 479 HORVAT, B.: Kosovskopitanje, s. 131. 480 AS, fond SKS-CK, 1966-1967 kart. 40, Komisija CK SKS za rad SK na razvijanju odnosa medju republikama, narodima i narodnostima - sednice. II. díl, materiál 160 Kosovská každodennost a její úskalí Mezi generacemi albánských žen nebyl, pokud jde o počet narozených dětí, žádný rozdíl - reprodukční vzorec žen starých 35-40 let a 65-70 let byl stejný, což je v celé bývalé Jugoslávii (a vůbec v Evropě) jev nebývalý. Každé čtvrté dítě, narozené na Kosovu v roce 1987, bylo pro rodičku šesté či sedmé, zatímco v ostatních částech Srbské republiky to bylo teprve každé sté dítě, v severních jugoslávských republikách byl tento poměr ještě větší.481 Ke zvýšení přirozeného přírůstku přispěla i výrazně snížená mortalita, jež se dostavila jako výsledek lepší zdravotní péče a odstranění nej-křiklavějších případů bídy a špatných životních podmínek. Pokrok byl bezesporu vidět ve zvyšujícím se počtu lékařů v oblasti - v roce 1953 připadalo na jednoho lékaře na Kosovu a v Metochii 12 322 obyvatel, v roce 1970 2 580 a v roce 1975 2 400.482 Tato čísla ale nevypovídají nic o dostupnosti zdravotnické péče, a to zejména pro venkovské obyvatelstvo, nehledě na to, že se okres od okresu lišila. V rámci autonomie tak byly i okresy, kde v 70. letech daný poměr ani zdaleka neplatil.483 V polovině 20. století byla dětská a kojenecká mortalita na Kosovu a v Metochii nejvyšší v celé tehdejší Jugoslávii, v roce 1960 činila 13,3 %, postupně se, se zvyšující se lékařskou péči i podílem asistovaných porodů, rychle zlepšovala,484 na počátku 90. letech prý byla nejnižší v celé Jugoslávii!485 Albánští demografové dávají zvýšenou míru porodnosti do souvislosti zejména s hospodářskými problémy: její dramatický přesah až do 80. let 20. století vysvětluje přední kosovsko-albánský demograf Hivzi Islami486 Položaj i pravo národnosti u svetlu ustavnih odredbi i programskih načela SKJ z prosince 1967, s. 42. Pokud jde o menšiny, nejvyšší procento žen, které absolvovaly vyšší než základní vzdělání, bylo v té době mezi českou menšinou (10,3 %). 481 PETROVIC, R.: Demografske osobenosti razvoja Kosova i etnické prilike, s. 179. 482 AS, fond SKS-CK, 1974-1978, kart. 272. Komisija Predsedništva CK SKS za infor-misanje i propagandu, bilteni, beleške. VI. díl, složka Informativní bilteni - brojevi 4-8/1974. Ocena realizacije politike bržeg razvoj a SAP Kosovo. In: Informativní bil-ten 8/1974, s. 24. 483 Jan PELIKÁN ve své studii Poznámky k sociální situaci v Kosovu v 60. a 70. letech 20. století (Historický časopis [Bratislava] 58 [2010], č. 2, s. 319), dokládá, že v roce 1970 byl počet obyvatel na jednoho lékaře v některých okresech Kosova i nadále hrozivý (Dečani 14 000, Suva Reka 17 000!). Z celkového počtu 475 lékařů, kteří na Kosovu působili v roce 1969, totiž téměř polovina pracovala pouze ve dvou regionech - v Prištině a okolí (130) a v Kosovské Mitrovici (100). Dalších 157 lékařů pracovalo v okresech Peč, Prizren, Djakovicaa gnjilany, kde íungovaly místní okresní nemocnice. Ve zbývajících 16 okresech, v nichž žila téměř polovina populace Kosova, bylo k dispozici pouze 86 lékařů! 484 PELIKÁN, J.: Poznámky k sociální situaci v Kosovu v 60. a 70. letech 20. století, 316. Autor na základě archivního bádání dokládá, že ještě v roce 1968, kdy se v Kosovu narodilo 44 637 dětí, proběhly téměř tři čtvrtiny porodů bez odborné zdravotní péče či asistence. 485 PREDOJEVIC, Jelena: Tranzicija fertiliteta u radovima albanskih autora sa Kosova iMetohije. Stanovništvo 39 (2001), č. 1-4, s. 131. 486 Hivzi Islami (1946), profesor na Přírodovědecké fakultě Univerzity v Prištině, od roku 2000 člen Kosovské akademie věd a umění, v roce 2010 její místopředseda. 161 Jugoslávie - Srbsko - Kosovo „demografickou inercí": proces industrializace a urbanizace, který je podle něj nej důležitějším iniciátorem společenských změn a reprodukčních vzorců, byl na Kosovu zahájen oproti jiným jugoslávským regionům se značným zpožděním a probíhal pomalu a neuspokojivě. Změny v zaběhaných společenských vzorcích, pokud jde o natalitu, tak za ekonomickým rozvojem oblasti dlouho zaostávaly, protože jsou vždy pomalejší než tempo hospodářského rozvoje. Změnám v „reprodukčním chování" podle něj nepřála ani struktura kosovského průmyslu, zaměřená na primární odvětví těžební a energetická, která nenabízela možnost adekvátního zaměstnání ženské části populace a snížení téměř 100 % ženské nezaměstnanosti. Zpracovatelský průmysl, jenž podle H. Islamiho představuje rozhodující faktor pro změny v sociálních podmínkách života, vytváří větší důchod a umožňuje větší zaměstnanost, a to i v ženské populaci, byl na Kosovu dlouho zanedbáván. Proto opožděný hospodářský rozvoj Kosova a neadekvátní investiční politika nebyly s to iniciovat významnější změny v demografickém rozvoji společnosti. Investice, jak uvidíme dále, se navíc v podstatě nedotkly vesnického prostředí a zemědělství, a tak ta část obyvatelstva, jež byla z hlediska fertility tradičně nej agilnější, zůstala modernizačních vlivů nadlouho „uchráněna".487 K tomu je zapotřebí dodat, že na Kosovu dlouho přežívala instituce tradiční velkorodiny (zádruhy), navázané na širší kmenovou organizaci. K rozvolnění těchto tradičních struktur v podstatě přispěla až situace v 90. letech a především válka na konci 90. let 20. století, kdy tradiční funkci kmenových stařešinů a vlivných mužů přejala skupina bojovníků tzv. Kosovské osvobozenecké armády, která ovšem zbytky kmenových struktur dokázala úspěšně využít jak v rámci organizování odbojových organizací, tak v rámci kriminální činnosti, založené na podobných principech jako sicilské či kalábrijské zločinecké klany. V podmínkách neexistence státní organizace Albánců a nedůvěry v instituce osmanské říše zastávala zádružná rodina jakožto základní organizační forma albánské společnosti většinu funkcí, jež jinak vykonávají mocenské a jiné orgány. Instituce velkorodiny se tak přenesla i do nové doby. Velkorodina vždy vyžadovala přísné dodržování patriarchálního rodinného řádu a do jisté míry i prvků obyčejového práva. Kosovští Albánci a vůbec ghegové až doposledka pojmy jako kmen (alb. fis), zádružná rodina, bratrstvo (několik spřízněných rodin), pokrevní příbuzenství a sousedské vztahy ctili více než jiní. Obecná zaostalost Kosova pak byla pro zachování tradiční rodiny na venkově ještě v 60. a 70. letech 20. století dobrým zdůvodněním. Soudobá velkorodina sice již nedisponovala nějakým velkým bohatstvím, díky zvyšování počtu obyvatel docházelo naopak Zabývá se zejména demografickými záležitostmi Kosova a Albánců. V 90. letech byl také politicky činný. 487 ISLAMI, Hivzi: Demografski problemi Kosova i njihovo tumačenje. In: Kosovo -Srbija - Jugoslavija. Ljubljana 1989, s. 389. 162 Kosovská každodennost a její úskalí k neustálé parcelaci půdního fondu, také početnost stád, zejména ovcí, se snižovala. Nicméně podle tradičního práva se rozdílení výsledků práce provádělo na principu rodinné solidarity, nikdo neměl žádná privilegia. Manželský pár s velkým počtem dětí byl v rámci rodiny zcela rovnoprávný s párem, který měl dětí méně či s párem bezdětným a naopak. Tento princip rovnoprávnosti, solidárnosti, racionálnosti a skromnosti ve spotřebě umožňoval život všem bez větší úhony a byl jedním z důležitých příčin fungování a přežívání albánských zádruh i za socialismu. Rodina, za níž stál celý kmen, také byla jistější a bezpečnější. A mě-la-li díky velké porodnosti hodně mužů, mohla lépe ubránit své členy i celý kmen. Krevní msta sice, jak jsme viděli výše, byla na ústupu a tento argument pro přežívání velkorodiny a kmenového systému se mohl zdát již velmi anachronní, přesto v tradici zůstával, jeho síla byla velmi inertní a rodiny s velkým počtem „bojeschopných" mužů požívaly vždy větší vážnost. Pro pochopení velké natality v albánských velkorodinách (ve městech až na výjimky k extrémům nedocházelo) je také důležité objasnit postavení ženy v jejich rámci. Ženy žijící v zádruhách byly prakticky bez výjimky negramotné a v drtivé většině případů také nevyvíjely žádné mi-morodinné ekonomické aktivity. Jejich postavení bylo zcela podřízené. Přestože matky mnoha dětí, zejména byly-li mužského pohlaví, protože pouze to bylo v rámci velkorodiny žádoucí a plnohodnotné, požívaly jisté úcty, nebyly považovány za rovnoprávného člena rodiny. Ještě v 60. letech vstupovaly běžně do manželství dívky ve věku mezi 16-20 lety. Ankety z roku 1986 dokládá, že i v té době bylo na kosovském venkově celých 50 % manželství domluveno přímo rodiči bez přímé účasti budoucích partnerů, domluva mezi rodiči ale byla nezbytná také v ostatních případech. Důležité přitom bylo dobré jméno rodiny a také majetkové poměry. Láska, jak z ankety také vyplývá, hrála v albánském manželství roli pouze z 22 %!488 Rozvody přitom prakticky neexistovaly. Pozoruhodné je, že přes vše výše řečené rostl počínaje 60. lety počet nemanželských dětí, jež se v 80. letech pohyboval v rozmezí 13-14% ze všech narozených nemluvňat! V meziválečné době přitom Kosovo a Metochie patřily spolu s Černou Horou k oblastem, které měly nejniž-ší podíl nemanželských dětí. Není samozřejmě možné, aby to byly děti „volné lásky". Protože v uzavřené albánské společnosti se v této věci jen stěží mohly provádět nějaké výzkumy, domnívají se přední jugoslávští demografové, že se jednalo nejspíš o šíření tzv. obyčejových sňatků, které nebyly z různých důvodů uzákoněné před jugoslávskými úřady. Jedním z nich mohlo být odmítání norem jugoslávského manželského a rodinného zákonodárství, které totiž zároveň regulovalo postavení a práva ženy 488 RRAPI, gjergj: Brak Albanaca na Kosovu. Doktorská disertace Filozofické fakulty Bělehradské univerzity, 1986, citováno podle PPJ3DOJEVÍC, J: Tranzicija fertilite-ta u radovima albcmskih autora, s. 140. 163 Jugoslávie - Srbsko - Kosovo ve společnosti. Konzervativní rodiny, které trvaly na dodržování tradičního albánského práva a možná i práva šárijského, pochopitelně nic takového nemohly připustit.489 Rovnoprávnost žen, vyplývající ze zákona, byla v kosovském prostředí iluzorní. Tradice rovnoprávnost neuznávala a nepřipouštěla.490 Dokonce i rozvedená žena se mohla znovu vdát jen tehdy, dostala-li k tomu svolení svého bývalého muže.491 Zvyšování počtu nemanželských dětí také svádí k závěru, že se mohlo j ednat o šíření poly-gynie. Ta ale nemá v albánském muslimském prostředí tradici a byla zakázána již obyčejovým zákoníkem Leka Dukadjina. Nebylo-li však možno dosíci dostatečného množství mužských potomků, byla prý tolerována i v dobách komunistické Jugoslávie, nicméně žádné důkazy o existenci polygynie se demografiím zjistit nepodařilo.492 V průběhu 50.-70. let 20. století se z tradičních společenských vzorců dokázalo vymanit jen zanedbatelné procento žen, které nemohlo demografický obraz albánské populace výrazněji změnit.493 Antikoncepci využívala pouze málopočetná skupina albánských žen-intelektuálek. Nevzdělaná a na muži, resp. velkorodině závislá žena žijící na vesnici neměla o plánovaném rodičovství naprosto žádné ponětí. Její šance vyjít z prostředí ovlivňovaného tradicí a náboženstvím a změnit své postavení byla minimální. Porodem podle výzkumů z poloviny 70. let 20. století končilo až 95 % těhotenství, záměrné potraty se podílely na přerušení těhotenství max. z 6 %, obvykle však z 3 %.494 Procento žen albánské národnosti, které neměly děti, bylo nižší než u žen romských a pohybovalo se kolem 6 %, což je prakticky vědecky dokázaná úroveň geneticky dané neplodnosti!495 Ženy přitom rodily až do biologicky dané meze. Tato situace se měnila pouze velmi pomalu. Důležitý přitom byl především faktor povinné školní docházky, pochopitelně i hospodářský progres v oblasti. V 90. letech již Hivzi Islami tvrdí, že tehdejší ženy ve stáří 489 PETROVI Č, R.: Demografske osobenosti razvoja Kosova i etnické prilike, s. 188-189. 490 BEgOLI, Valjbona: Žena u privredi Kosova. Economia (Priština), 1983, č. 3, s. 125 -141. Citováno podle PREDOJEVIC, J.: Tranzicija fertiliteta u radovima albanskih autora, s. 148. 491 DJURIČIC, M. P: Okamenjenostpravnih običaja Albanaca i potreba njihovogpre-vazilaženja. In: Kosovskometohijski zbornik 1. Beograd 1990, s. 322. A nešlo pouze o prostředí venkovské. Djuričié uvádí případ středoškolského profesora z Peče, který nechal rozhlásit, že zabije každého, kdo by se chtěl oženit s jeho bývalou manželkou. 492 Viz PREDOJEVlC, Jelena: Tranzicija fertiliteta u radovima albanskih autora sa Kosova i Metohije, s. 135. 493 PUSHKA, Aslan: Činioci i osobine porasta stanovništva na Kosovu. In: Problemi politike obnavljanja stanovništva u Srbiji, Beograd 1989, s. 81. Cit. podle PREDOJEVIC, J.: Tranzicija fertiliteta u radovima albanskih autora, s. 144. 494 MILIVOJEVlC, S.: Posledice zakasnele demografske tranzicije na Kosovu i Metohiji, s. 213. 495 Tamtéž, s. 211. 164 Kosovská každodennost a její úskalí 40-49 let porodily přibližně 16krát méně dětí než stejná skupina žen v roce 1950!496 V souvislosti s vysokou natalitou zaznívaly v nej různějších analýzách často slova o potřebě motivace obyvatelstva ke snižování porodnosti, hovořilo se o nutnosti „ humanizovat reprodukci a zvyšování počtu obyvatel" a uvést je do „souladu s materiálním růstem a rozvojem ekonomiky oblasti"49JJugoslávští marxističtí ekonomové a sociologové si byli vědomi toho, že i lepší ekonomiky, než byla v té době ta jugoslávská, by j en stěží dokázaly v tak zaostalém prostředí plném neuvěřitelných sociálních protikladů a anachronismů zvýšit ekonomický potenciál natolik, aby stačil progresivnímu demografickému růstu. V souladu s teorií marxistické politické ekonomie však východisko z této situace hledali opět jen v ekonomice. A to nemohlo fungovat. Albánští demografové jsou v této souvislosti téměř jednotní v názoru, že proklamované cíle plánování a omezování porodnosti nebyly vedeny snahou o humanizaci vztahů mezi pohlavími a péčí o stabilizaci ekonomických poměrů v oblasti. Podle nich za nimi měla stát albanofo-bie politických představitelů, resp. strach z etnika, jež nemá slovanské kořeny a je nebezpečné pro jugoslávskou jednotu. Komunistickým politikům ovšem nejspíše podsouvali něco, co se vymykalo technokratickému komunistickému myšlení 70. a první půle 80. let 20. století. Tyto názory, typické pro srbské národovecké myšlení, do vysoké politiky pronikly teprve s příchodem Slobodana Miloševiée k moci. Ale ani tehdy, podobně jako v celém dosavadním jugoslávském vývoji, k žádným státně restriktivním opatřením směřujícím k regulaci porodnosti nedošlo. To ale nevylučuje možnost, že se u albánského obyvatelstva mohlo, jak tvrdí Mark Krasniqi, v důsledku nej různějších depopulačních návrhů rozvinout vědomí o ohrožení jeho etnického společenství. Kromě posilování pocitu vzájemnosti a pospolitosti pak tato fobie mohla budovat i přesvědčení o nutnosti čelit takovémuto tlaku „ žárlivým střežením národních tradic", jednou z nichž byla právě vysoká porodnost a početná rodina.498 Do jisté míry tento Krasniqiho axiom potvrzuje i nečekaná informace z úst Envera Hoxhi. Albánský chargé d'affaires totiž informoval 14. května 1971 Fadila Hoxhu (ve funkci člena výkonného výboru předsednictva ÚV SKJ), že albánský vůdce „s obzvláštní radostí přijal zprávu o výsledcích sčítání obyvatelstva (k 31. březnu 1971 -pozn. V SJ, 496 ISLAME, Hivzi: Diomensioni demografik i céstjes séKosovés. Enti i teksteve dhe imje-teve měsimore i kosověs. Prishtině 1997, s. 55-56. Citováno podle PREDOJEVIC, X: Tranzicija fertiliteta u radovima albcmskih autora, s. 144. 497 STAMBOLIČ, I.: Aktuelni problemi društveno-ekonomskog razvoja SAP Kosovo, s. 29. 498 KRASNIQI, Mark: Roli i tradites ne vetedijen reproduktive ndér sqiptaret de munde-sia e transformimit te saj. gjurmime Albanologjike - folklor dhe etnologj (Prishtině) 19 (1990), s. 82. Podle PREDOJEVIC, J.: Tranzicija fertiliteta u radovima albanskih autora, s. 147. 165 Jugoslávie - Srbsko - Kosovo podle níž na Kosovu žije 918 000 Albánců (přesně 918 864 -pozn. V. Š.), nepočítaje v to Albánce v Makedonii, Černé Hoře a dalších republikách Jugoslávie". Tento údaj měl podle Hoxhi poukazovat na vitalitu albánského národa a „ takovou sílu a neochvějnou jednotu, jež potěší všechny, co mu přejí dobro", ale zároveň měl být upozorněním pro ty, „co Albáncům dobro nepřej í"\499 Školství Již v kapitole o limitech kosovsko-metochijské autonomie jsme upozornili na to, že vzdelanostní struktura obyvatelstva v oblasti byla velice nepříznivá. Práce na jejím zlepšování probíhala v prvních desetiletích komunistické Jugoslávie sice usilovně, ale stále ne tak, aby zásadním způsobem změnila vzdelanostní obraz albánské populace. V roce 1961 tak mělo na Kosovu albánské obyvatelstvo ukončeno kompletní základní vzdělání pouze v 3,1%, pokud pak jde o vyšší typ škol (měšťanka, gymnázium), mohlo se tímto vzděláním pochlubit pouze 1,4 % kosovských Albánců (u srbského a charvátského obyvatelstva to bylo 7,7-8,8 %). Za 20 let, od roku 1945 do roku 1965, vystudovalo vyšší a vysoké školy pouze 645 příslušníků albánské menšiny. Tato situace ale nebyla dána důsledkem nějakého záměrného znemožňování školení příslušníků albánské národnosti. Šlo spíše o tradiční uzavřenost albánského etnika a jeho nedůvěra ke všemu, co bylo státní.500 V roce 1961 tak 25,4 % albánských mužů a 48,9 % albánských žen zůstávalo zcela bez vzdělání, negramotných, celkově se jednalo o 53 % kosovsko-albánské populace. Mezi kosovskými Turky toto číslo bylo nižší - 41,5%, u Srbů činilo 24,6 %.501 V roce 1971 vykazovalo negramotnost, popř. základní vzdělání s jednou až třemi třídami obecné školy, stále ještě 39,94 % albánského obyvatelstva.502 Sčítání v roce 1981 odhalilo bez vzdělání ještě stále 16,4 % mužů a 35,6 % žen, 499 Diplomatski arhiv Ministarstva spoljnih poslova Beograd (DAMSP), fond Poverljiva arhiva (PA), 1973, 1, 16, 456523, informace o rozhovoru Fadila Hoxhi s albánským chargé d'affaires. Citováno podle SIMIC, P: Raspeto Kosovo. Dokumenta o Kosovu i Metohiji, s. 191. 500 AS, fond SKS-CK, 1966-1967, kart. 40, Komisija CKSKS za rad SK na razvijanju odnosa medju republikama, narodima i narodnostima - sednice, II. díl, materiál Položaj i pravo národnosti u svetlu ustavnih odredbi i programskih načela SKJ, prosinec 1967, s. 11, 15. 501 Tamtéž, s. 11. 502 AS, fond SKS-CK, 1974-1978, kart. 271, Komisija Predsedništva CK SKS za infor-misanje i propagandu, složka Informacije o aktuálním dogadjajima(1974), materiál Informacija o problému nepismenosti u SR Srbiji i akcijama koje se vode za opisme-njivanje odraslih, s. 1. Bez zajímavosti není také údaj, že celkově v Srbsku byl tehdy téměř každý pátý občan negramotný a 2/3 obyvatelstva - tedy více než 4 800 000 osob - neabsolvovaly základní osmileté školní vzdělání! 166 Kosovská každodennost a její úskalí ukončeným základním vzděláním se mohlo vykázat 38,9 % mužů a jen 29,7 % žen.503 Přes tato nepříliš povzbudivá čísla je ale oblast kosovského školství tím, čím se jugoslávská komunistická propaganda mohla oprávněně chlubit. Jeho úspěchy jsou samozřejmě dány obecným vývojem a modernizací a docházelo by k nim i za jiných režimů, otázkou je, zdali by ale byly vůči menšinovému školství natolik otevřené jako ten komunistický. Ve školním roce 1944-1945 navštěvovalo základní školy 27 400 žáků, z tohoto počtu školy s výukou v albánském jazyce 11 573, ve školním roce 1963-1964 již chodilo do základních škol 189 649 žáků! Tento údaj samozřejmě sám o sobě odráží také nárůst obyvatelstva oblasti a přirozený vývoj modernizace, nicméně zároveň ukazuje, že základní vzdělanost se na Kosovu a Metochii postupně vyrovnávala s rozvinutějšími oblastmi Jugoslávie. Existovaly zde také školy s tureckým vyučovacím jazykem, kam chodilo ve jmenovaném školním roce 3 444 žáků. Velice dynamicky se rozvíjela síť středních škol (45 v roce 1963 oproti devíti v roce 1945), na vysokých školách po Jugoslávii mělo v uvedeném školním roce studovat dokonce 7 880 studentů původem z kosovsko-metochijské autonomie (bez rozdílu národnosti)!504 Tyto statistické údaje ale vzbuzují podezření. Byly určeny pro veřejnost a není vyloučeno, že lakovaly skutečnost na růžovo. Přehnaný se zdá zejména počet vysokoškolských studentů, pocházející z publikace vydané k dvaceti letům kosovské autonomie. Rozhodně přesnější údaje, pokud jde o školství, poskytuje brožura s typickým názvem Problémy urychlení společensko-ekonomického rozvoje SAP Kosovo, připravená v lednu 1971 pro vnitřní potřebu SKS.505 Dozvídáme se z ní, že ve školním roce 1969/1970 fungovalo na Kosovu 807 základních škol, z nichž ale 370 pouze s ročníky 1.-4., 70 dalších bylo pětiťřídních, 60 šestitřídních a 307 se všemi osmi třídami. Výuku v albánštině v nich navštěvovalo 163 821 žáků, v srbocharvátštině 66 059 žáků, v turečtině pak 2 532 žáků. Nižší stupeň vzdělání (čtyři třídy) absolvovalo v té době 97,3 % všech dětí, v dalších třídách však pokračovalo pouze 72,4 %, mezi Albánci bylo toto procento ještě nižší - pouze 31% dětí, které byly zapsány do první třídy, došlo až 503 MILIVOJEVIČ, S.: Posledice zakasnele demografske tranzicije na Kosovu i Metohiji, s. 214. 504 Dvadesetgodina razvitka Kosova iMetohije. In: Kosovo i Metohija 1943-1963, nestr. 505 AS, fond SKS-CK, kart. 150, Komisija CK SKS za informisanje i propagandu, in-formacije o aktuálním dogadjajima, VI. díl, složka 1971, materiál Problemi ubrzanja društveno-ekonomskog razvoja SAP Kosovo (rukopis brožury, leden 1971), kapitola Problemi obrazovanja na Kosovu, s. 1-18. 167 Jugoslávie - Srbsko - Kosovo do třídy osmé a absolvovalo tak celé základní vzdělání. Do školy ještě v roce 1971 vůbec nechodilo 13 884 školou povinných dětí.507 Pozornost věnovali na Kosovu také výuce dospělých, poněvadž mezi Albánci, a především mezi albánskými ženami, byl podíl negramotných, jak jsme viděli, mimořádně vysoký. Tempo a úspěšnost snižování fenoménu negramotnosti přibližuje následující statistika - v roce 1921 bylo na Kosovu a v Metochii 98,5 % žen negramotných, v roce 1931 93,9 %, v roce 1948 78,4 %, v roce 1953 72,1% a v roce 1961 stále ještě 56 %.508 Podle sčítání z roku 1968 bylo i mezi pracovníky státního (v jugoslávské terminologii společenského) sektoru téměř patnáct procent zaměstnanců negramotných nebo s maximálně dvěma třídami základní školy. Celkově se pomocí alfabetizačních kurzů podařilo poměr negramotných snížit z 80 % v roce 1946 na 41% v roce 1961, vždy je však při traktování tohoto průměrového čísla nutno vidět velký vzdelanostní rozdíl mezi oběma pohlavími. Pokud jde o pedagogický sbor, působilo k roku 1971 na Kosovu 5 947 učitelů albánské národnosti, 2 983 učitelů srbské národnosti a 116 vyučujících turecké národnosti (ve školním roce 1945/1946 to bylo dohromady 667 učitelů, z nichž 321 Albánců a 346 Srbů). Téměř polovina z nich - 47,5 % - ovšem neměla odpovídající odborné vzdělání. Situace nebyla dobrá ani ve vybavení škol - disponovaly pouze 20 % standardu, předepsaného tehdej šími normami. Teprve ve druhé půli 60. let začaly na Kosovu vycházet početnější ročníky s větším zastoupením albánské národnosti také ze středních škol. Ve školním roce 1969/1970 jich v oblasti působilo 68 s celkem 668 třídami, v nichž studovalo 21 087 žáků v albánštině, 15 774 žáků v sr-bocharvátštině a 565 v turečtině. Dohromady tedy v oblasti studovalo 37 426 středoškoláků (v roce 1945/1946 pro srovnání činil počet všech středoškoláků ve všech osmi ročnících gymnázia či na měšťankách a odborných školách 4 373 žáků, z čehož ale pouze 1 002 Albánců). V letech bezprostředně poválečných věnovaly školské úřady velkou pozornost především gymnáziím a učitelským školám, teprve po roce 1955 se začaly otevírat také střední odborné školy a průmyslovky. Stávající kapacity středních škol na počátku 70. let již ale nebyly s to uspokojit zvýšený počet absolventů základních škol. Podle tehdejších norem chybělo v oblasti 783 středoškolských profesorů, čímž samozřejmě kvalita výuky výrazně trpěla. Dalším handicapem byla kvalifikace stávajícího učitelského kádru 506 AS, fond SKS-CK, 1966-1968, Izvršni komitét CK SKS - dokumentacija u vezi IV plenuma SKJ. VIII. díl, materiály ze zasedání výboru 28. dubna 1967, diskusní příspěvek gábora Janosiho, s. 1/16. 507 AS, fond SKS-CK, 1974-1978, kart. 271, Komisija Predsedništva CK SKS za infor-misanje i propagandu, složka Informacije o aktuelnim dogadjajima (1974), materiál Informacija o problému nepismenosti u SR Srbiji i akcijama koje se vode za opismen-jivanje odraslih, s. 5. 508 Tamtéž, s. 10. 168 Kosovská každodennost a její úskalí - z řad srbských a slovansko-muslimských profesorů nesplňovalo kvalifikační předpoklady 58,2 % středoškolských pedagogů, z řad albánských 66,2 % a z řad tureckých pak dokonce 76,9 %! Z celkem 1 339 středoškolských profesorů jich tedy bylo 776 nekvalifikovaných. Přesto však, pokud jde o střední školství, do roku 1979 zakončilo střední školy 90 000 studentů, a pouze v roce 1978/1980 se k řádnému střednímu vzdělání zapsalo 82 000 žáků!509 Vysoké školství se počalo v oblasti rozvíjet v roce 1958, kdy byla v Prištině založena vyšší pedagogická škola přírodovědného zaměření s odděleními matematiky, fyziky, chemie a biologie. Úkolem, jejž dostala do vínku, bylo vychovat v krátkém čase co nejvíce učitelů schopných výuky v albánštině. V říjnu 1960 přírodovědnou školu následovala samostatná filozofická fakulta a v roce 1961 také právnická fakulta. Původní vyšší pedagogická škola pak ve školním roce 1965/1966 přerostla v technickou fakultu. Konečně v roce 1969 byla v Prištině založena také lékařská fakulta. Všechny tyto fakulty tvořily původně součást Bělehradské univerzity, odkud na Kosovo v týdenních či čtrnáctidenních intervalech dojížděl velký počet vysokoškolských pedagogů. O možnosti vyvázání se prištinských fakult ze svazku Bělehradské univerzity se začalo hovořit v roce 1966, což mělo bezesporu souvislost s „demokratizací" společnosti po brionském plénu.510 Nakonec se zákonem z 18. listopadu 1969 staly prištinské fakulty součástí nově založené Univerzity v Prištině, která se nadále rozvíjela velmi dynamicky. Vyučování se v ní ze zákona odbývalo v srbocharvátštině i albánštině, albánština však postupně začala hrát prim. Za relativně velmi krátkou dobu tak Kosovo přišlo k univerzitě a v oblasti se podařilo otevřít i dalších šest vyšších škol. Na čtyřech fakultách a v šesti vyšších školách v zemi fungovalo v roce 1971 43 oddělení (kateder), z nichž 17 na vysokých školách a 26 na vyšších školách. Ve školním roce 1969/1970 studovalo na všech těchto školách dohromady 7 845 řádných a 5 752 mimořádných studentů (tj. studentů, kteří si jistou část studia museli sami financovat), z nichž patřilo 4 285 řádných a 1 915 mimořádných k albánské národnosti. Od roku 1960 do roku 1969 získalo na kosovských vysokých a vyšších školách diplomy 4 058 absolventů, mezi nimiž 1 500 absolventů albánské národnosti. Kvalifikace pedagogického sboru na kosovských fakultách ovšem nebyla o nic uspokojivější než na školách středních. Učilo zde 330 řádných a 269 honorárních vyučujících (z toho 216 albánské národnosti a 3 ná- 509 STAMBOLIČ, I.: Aktuelni problemi društveno-ekonomskog razvoja SAP Kosovo, s. 23. 510 Na VIII. plenárním zasedání ÚV SKS 2. prosince 1966, jež bylo celé věnováno vysokému školství, vystoupil s názorem, že vázanost fakult v Prištině (a také v Titogradu/ Podgorici v Černé Hoře) je kontraproduktivní, Dušan Popovic. AS, fond SKS-CK, kart. 2, Stenogramy z VIII. plenárního zasedání ÚV SKS 2. prosince 1966 o vysokém školství, s. 48/6. 169 Jugoslávie - Srbsko - Kosovo rodnosti turecké), celkově ovšem pouze 31 doktorů věd a 44 magistra511 (8 doktorů a 21 magistrů albánské národnosti). Vysoké školy také do roku 1970 představovaly na Kosovu jediná vědecká centra. Výjimkou byl pouze prištinský Albanologický ústav (Instituti Albanologjik), založený v roce 1967, jenž dostal do vínku úkol bádat v oblasti albánského kulturního dědictví, folklóru a etnológie.512 K velkému rozvoji samostatných vědeckých pracovišť na Kosovu došlo teprve v desetiletí 1970-1980, kdy zde vzniklo dalších 17 vědeckých ústavů, zaměstnávajících 1 160 vědců. Rozvoj vědeckého potenciálu Kosova byl v roce 1978 korunován založením Akademie věd a umění Kosova (alb. Akadémia e Shkencave dhe e Arteve e Kosověs). Akademie měla čtyři oddělení - Oddělení filologie a literární vědy, Oddělení společenských věd, Oddělení přírodních věd a Oddělení umění.513 Prvním předsedou kosovské akademie věd se stal Esad Mekuli (1916-1993), významný albánský básník, překladatel (a také veterinář), mj. zakladatel literáního časopisu Jeta e Re (Nový život).514 Albánské vysoké školství se ale začalo rozvíjet příliš překotně. V druhé polovině 70. let byl v autonomii poměr 300 vysokoškolských studentů na 10 000 obyvatel, celojugoslávský se pohyboval o celou stovku níž! Kosovo se tak stalo regionem s nej větší koncentrací studentů v Jugoslávii! Tři roky po svém založení se univerzita skládala již ze šesti fakult s 22 katedrami, na nichž studovalo 14 216 studentů, a v roce 1981 mělo Kosovo třetí největší univerzitu v Jugoslávii (po Bělehradu a Záhřebu).515 A protože prištinská univerzita byla jediným místem v Jugoslávii, jež umožňovala studium v albánštině, mířili na ni nejen kosovští Albánci, ale také studenti albánské národnosti z jiných částí Jugoslávie osídlených albánským etnikem - ze západní Makedonie, z jižního Srbska a z albánských okresů Černé Hory.516 Ve školním roce 1980/1981 bylo na prištinské uni- 511 V jugoslávském vysokoškolském systému do přechodu na bolognský systém magist-ratura předpokládala absolvování postgraduálního studia. Jugoslávský titul mr tedy není kompatibilní s česko(slovenským) titulem mgr. a odpovídá v současnosti spíše titulu Ph.D., zatímco titul Dr spíše našemu titulu doc. Docentúra se s titulem Dr vázala prakticky automaticky, bez habilitace. 512 Jeho ředitelem byl od roku 1972 dr Rexhep Qosja, patřící v 80. letech 20. století k radikálním zastáncům kosovsko-albánského sebeurčení a z něj vyplývající samostatnosti. 513 Kosovská akademie byla spolu s vojvodinskou akademií rozpuštěna podle nového zákona o Srbské akademii věd a umění, přijatého srbským parlamentem 17. července 1992. Albánští akademici tehdy usnesení srbského parlamentu, v němž měla většinu Socialistická strana Srbska Slobodana Miloševiče, nepřijali, a pokračovali nadále v činnosti akademie ilegálně. 514 Esad Mekuli. http://sq.wikipedia.org/w/index.php?title=Esad_Mekuli&oldid=867271 (přístup 25. ledna 2011). 515 Jugoslavija 1918-1988, s. 1192. 516 Albánští demografové odhadují, že se od doby založení univerzity do počátku 90. let 20. století na Kosovo takto dosídlilo kolem 45 000 Albánců ze zmíněných oblastí. Viz ISLAMI, H.: Demografska stvarnost Kosova, s. 46. 170 Kosovská každodennost a její úskalí verzitě zapsáno již 48 000 studentů! Do té doby na kosovských fakultách promovalo 10 000 studentů a vyšší školy ukončilo 12 000 studentů!517 Celkově se na Kosovu v roce 1981 účastnilo vzdělávacího procesu od základních po vysoké školy 450 000 žáků a studentů, tedy každý třetí obyvatel oblasti!518 Takovýto rozvoj s sebou samozřejmě nesl mnoho těžkostí jak v infrastruktuře školství, o níž pojednáváme na jiném místě, tak v samotném vyučovacím procesu. Chyběli především dostatečně graduovaní vysokoškolští učitelé, a to nejen ti schopní výuky v albánštině, chyběly i vysokoškolské učebnice a skripta. Nedostatek albánských vysokoškolských pedagogů začal být paradoxně nahrazován dovozem hostujících kádrů z tiranské univerzity, protože vazby kosovských akademických pracovišť s akademickými institucemi ve zbytku Jugoslávie byly od počátku minimální, a i kdyby byly sebelepší, nemohly by poskytnout vyučující schopné přednášet v albánštině. Spolupráci mezi Prištinskou univerzitou a Univerzitou v Tiraně umožnil mezistátní jugoslávsko-albánský protokol, uzavřený v roce 1970.519 Pokusy o jugoslávsko-albánské sbližování Jak mohlo vůbec dojít k podpisu takové smlouvy, když jsme již výše viděli, že albánsko-jugoslávský poměr byl od roku 1948 prakticky nepřetržitě vyhrocený a konfliktní? K určitému krátkodobému snížení napětí došlo po XX. sjezdu Komunistické strany SSSR a kritice kultu Stalinovy osobnosti, již ale Enver Hoxha nikdy neuznal. Další kvalitativní změny ve vztazích obou zemí bylo možno zaznamenat po albánské roztržce se Sovětským svazem v roce 1961. Ideologické rozdíly mezi oběma státy ale neustále tvořily velký konfliktní kapitál a občasné výpady Envera Hoxhi a jeho establishmentu vůči J. Brozu Titovi a jugoslávskému modelu socialismu tempo opatrného přibližování obou zemí výrazně snižovaly. Mezníkem se stal zřejmě až rok 1968 a invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Enver Hoxha, jenž po okupaci Československa demonštratívne vyvedl Albánii z Varšavské smlouvy, se totiž evidentně obával, že by se jeho země mohla stát dalším cílem sovětské agrese. Zřejmě i na popud hlavního albánského spojence v té době, Mao Ce-tungovy Číny, se proto odhodlal k revizi své dosavadní politiky vůči balkánským sousedům Albánie - Jugoslávii a Řecku. Zlepšení vztahů zejména s Jugoslávií mělo podle jeho kalkulů přispět k větší obranyschopnosti Albánie. Hoxhovo odhodlání navíc podporoval i výrazný pokrok v postavení albánského etnika v Jugoslávii v 60. letech a ostatně i sku- 517 STAMBOLIC, I.: Aktuelni problemi društveno-ekonomskog razvoja SAP Kosovo, s. 23. 518 STAMBOLIC, Ivan: Rasprave o SR Srbiji. Zagreb 1988, s. 32. 519 Jugoslavija 1918-1988, s. 1196. 171 Jugoslávie - Srbsko - Kosovo tečnost, že po protistátních demonstracích na Kosovu v listopadu 1968 a v Makedonii v prosinci téhož roku (viz dále), při nichž demonstranti mj. provolávali albánskému vůdci slávu, nenásledovaly nějaké drastické politické čistky a represe vůči kosovsko-albánskému obyvatelstvu.520 Důležité přitom bylo, že podobné odhodlání po zlepšení vztahů projevoval i oficiální Bělehrad. Nešlo ale o to, že by byl J. Broz Tito natolik znepokojen invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa, že by začal na Balkáně zoufale hledat „ všechny možné antiruské spojence ", jak tvrdí Noel Malcolm.521 Sám Tito totiž, jak přesvědčivě dokázal Jan Pelikán,522 se nějakého zákroku SSSR vůči Jugoslávii po počáteční nejistotě bezprostředně po okupaci nijak zásadně neobával a k procesům Pražského jara byl navíc jako konzervativní komunistický vůdce velmi kritický, byť okupaci ČSSR důrazně odmítl a pro Brežněvovu doktrínu omezené suverenity ani nemohl mít porozumění. Těmto snahám řekl „historické ne" již v roce 1948. Aby však invazi do Jugoslávie zcela vyloučil, vyvíjel již v průběhu podzimních měsíců roku 1968 a během celého roku 1969 značné úsilí, směřující k normalizaci vztahů s Brežněvovým vedením. Sbližování se sovětskými ideologickými protivníky, jakými byl Enver Hoxha či Mao Ce-tung, se do tohoto Titova politického konceptu příliš nehodily. Jugoslávský vůdce ale nemohl zcela ignorovat hlasy svých spolupracovníků, kteří mu naopak doporučovali udržovat od SSSR odstup a propagovali možnost zlepšení vztahů s Albánií (a pochopitelně také s albánským spojencem - Čínou). Poprvé takovéto myšlenky zazněly na plénu ÚV SKJ v Titově letním sídle na Brioni 2. září 1968, které hodnotilo celkovou politickou situaci po sovětské okupaci ČSSR. Podpořil je zde i v té době již hlavní a jen těžko dotknutelný jugoslávský ideolog Edvard Kardelj (jenž ale jinak na tomto jednání označil Moskvu za nej důležitější oporu nezávislosti Jugoslávie před agresivitou USA!).523 Operativní skupina předsednictva a výkonného výboru ÚV SKJ pro zahraničněpolitické otázky pak v lednu 1969 přímo nabádala k ukončení nepřátelství s hoxhistickým režimem, jemuž měla být při vhodné příležitosti deklarována i jugoslávská připravenost bránit územní integritu Albánie v případě agrese.524 Oboustranné odhodlání Tirany a Bělehradu na zlepšení vztahů tak nakonec vyústilo v podepsání obchodní smlouvy mezi oběma zeměmi525 520 Dějiny Albánie, s. 480. 521 MALCOLM, N.: Kosovo, s. 367-368. 522 Viz jeho monografii Jugoslávie a Pražské jaro. Praha 2008. 523 Tito ovšem dal souhlas k sondážním rozhovorům s oběma státy až o tři měsíce později. Viz PELIKÁN, J.: Jugoslávie a Pražské jaro, s. 224. 524 Tamtéž, s. 279. 525 Obchod mezi oběma zeměmi v následujících letech skutečně vzrůstal. Jugoslávie nakonec zaujala první místo v albánském importu s podílem 16%. V roce 1979 podepsaly obě země dohodu o vybudování železniční trati ze Skadaru do hlavního černohorského města Titogradu (Podgorice), čím by se albánské železnice mohly napojit 172 Kosovská každodennost a její úskalí a povýšení zastupitelských úřadů na velvyslanectví v únoru 1971. Součástí oteplovaní bylo i uzavření dohod o kulturní výměně v roce 1970. Hoxhistický režim se ovšem snažil orientovat kulturní výměnu výhradně na ty části Jugoslávie, kde byla nejvyšší koncentrace albánského obyvatelstva, a tedy zejména na Kosovo a Metochii. Původně dokonce trval na tom, aby se kulturní konvence podepsala pouze mezi Albánií a Socialistickou autonomní oblastí (SAO) Kosovo, jak se autonomie nově nazývala po roce 1968 (viz dále), což samozřejmě bylo pro Jugoslávii nepřijatelné - dohody se uzavíraly mezi suverénními státy, nikoli mezi státem a autonomní oblastí. Součást kulturní dohody tvořila také smlouva o spolupráci mezi kosovskou a tiranskou univerzitou, na jejímž základě v následujících letech dojíždělo na Kosovo 200 vysokoškolských pedagogů z Tirany. Dohoda se každý rok obnovovala. Jednalo se i o výměně studentů, albánská strana však trvala na tom, aby do Albánie jezdili výhradně studenti albánské národnosti, na což Jugoslávie také nemohla a nechtěla přistoupit, takže ze studentské výměny nakonec úplně sešlo.526 Kulturní výměny samozřejmě nebyly pouze plodem oboustranné touhy po spolupráci. Spíše naopak. Hoxhistický režim k nim jednoznačně přistoupil se záměrem naočkovat jugoslávské albánské prostředí myšlenkami „enverismu". Bělehrad tuto výzvu přijal v mylném přesvědčení, že vzájemná ideologická konfrontace vyzní ve prospěch „titoismu", resp. jugoslávského modelu samosprávného socialismu, kterému se naopak tímto způsobem měla otevřít cesta k pronikání do Albánie.527 Z některých dokumentů přímo vyplývá, že si byl Tito natolik jist jugoslávskou převá- na mezinárodní železniční síť. Jak obchodní styky mezi oběma zeměmi, tak také výstavbu trati ale výrazně zbrzdily události na Kosovu v roce 1981, po nichž došlo k ochlazení vztahů mezi oběma zeměmi téměř na bývalou úroveň. 526 AS, fond SKS-CK, 1978-1981, kart. 364, Komisija Predsedništva CK SKS za infor-misanje i propagandu - informatívni bilteni. II. díl, materiál Politička platforma za akciju SKJ u razvoju socijalističkog samoupravljanja, bratstva i jedinstva i zajed-ništva na Kosovu (dále jen Platforma), s. 13. 527 HRADEČNY, Pavel: Cesta do beznaděje: Albánie v závěrečných etapách stalinis-tické diktatury Envera Hoxhy (70. léta — polovina 80. let). Slovanský přehled 78 (1992), s. 259. K tomuto názoru dospěli jugoslávští komunisté již po prvních velice nesmělých a záhy přerušených pokusech o albánsko-jugoslávské sbližování po smrti J. V. Stalina. Na Kosovu a v Metochii vytyčila tehdy všemocná UDB tezi, že komukoli, kdo žádá z Albánie vízum, se má vyjít vstříc, byť by byl důstojníkem tajné služby nebo byl zapsán v „černé knize" UDB. Ideologové UDB se totiž domnívali, že poté, co se návštěvníci sami přesvědčí o výhodách jugoslávského systému, se z nich stanou propagátoři vytváření pozitivního obrazu o Jugoslávii. UDB prý tehdy i předvídala, že sami Albánci příliv turistů zastaví, neboť poznatky návštěvníků by pro albánský systém byly velmi nebezpečné. Podle šéfa kosovsko-metochijské UDB Čedomira Mijoviče přijelo do autonomie během léta roku 1955 asi 400 návštěvníků, a poté tok turistů skutečně ustal. AS, fond SKS-CK, 1966-1968, kart. 23, Izvršni komitét CK SKS - dokumentacij a u vezi IV plenuma CK SKJ, II. díl, Stenografické záznamy vedené během pohovoru s Čedomirem Mijovičem, s. 38. 173 Jugoslávie - Srbsko - Kosovo hou, že upozornění o excesech ve vztahu Albánie ke Kosovu přecházel mávnutím ruky.528 Výsledek celé kulturní výměny ale byl nakonec v podstatě jednosměrný, z Albánie do Jugoslávie, resp. na Kosovo a Metochii. Jestliže se na hospodářské výměně podílelo Kosovo a Metochie zhruba 10 %, v oblasti kulturní a osvětové výměny byla situace opačná, z 90 % se odvíjela s Košovém a Metochii a z 10% se zbytkem Jugoslávie (a to nakonec z větší části opět s Albánci osídlenými oblastmi Makedonie a Černé Hory). Postupně dokonce docházelo k tomu, že Ministerstvo zahraničních věcí SFRJ do vztahů mezi oběma zeměmi ani příliš nevidělo, neboť řadu dohod uzavírala Tirana přímo s Prištinou, bez prostřednictví federace. Tak se např. stalo, že o smlouvě o spolupráci mezi Státní univerzitou v Tiraně a Univerzitou v Prištině, jež byla stoprocentně financována z prostředků SRS a SFRJ, se jugoslávské ministerstvo zahraničí dozvědělo až 40 dní po jejím podpisu. Následujícího roku pak jugoslávská ambasáda v Tiraně získala informace o tom, že smlouva mezi univerzitami byla prodloužena i na další rok, až ze zpráv tiranského rozhlasu!529 Obě země stály ideologicky zcela na jiné frontě a docházelo tak k dosti paradoxní situaci. Z Albánie do Jugoslávie stále ještě občas přecházeli různí diverzanti, na Kosovu byly zakládány integrální marxisticko-lenin-ské skupiny prostoupené ideologií rigidního albánského etatistického komunismu, který byl v příkrém rozporu s tolik opěvovaným jugoslávským samosprávným socialismem, a pedagogové, vychovávaní albánským systémem, svobodně působili na prištinské univerzitě a indoktrinovali své studenty myšlenkami hoxhovského nacionál-komunismu! V opačném směru nic z toho nefungovalo! Vstřícnost Prištiny k Tiraně šla dokonce tak daleko, že programová rada Rádia Prištiny svévolně, bez konzultací, a dokonce i bez oznámení příslušným srbským a federálním úřadům, rozhodla o ukončení emitování zpráv v albánštině vysílaných Rádiem Bělehrad, a tak vlastně připravila posluchače v Albánii o jednu z mála možností dozvědět se objektivnější informace o okolním světě.530 Vzájemné kontakty mezi Albánií a Košovém tak u kosovsko-albán-ského etnika spíše posílily vědomí společné příslušnosti k albánskému národu, byť na mnohé albánské skutečnosti nemohlo pohlížet se sympatiemi. Religiózní a tradicí spoutané prostředí kosovského venkova j en stěží mohlo s nadšením přijímat snahy albánského vedení rozložit tradiční albánské kmenové struktury a jejich morální kodexy, o drastickém 528 Při rozhovoru J. Brože Tita s jugoslávským velvyslancem v Tiraně Jovanem Petkovičem 20. března 1973 jugoslávský prezident přímo prohlásil: „Budou nás (E. Hoxha a jeho suita - pozn. V. S.) z nadále čas od času napadat, ale to by nemělo mít na naši politiku vůči Albánii vliv". Politika vůči Albánii měla být flexibilní a projevovat maximální porozumění. SIMIC, P: Raspeto Kosovo. Dokumenta o Kosovu iMetohiji, s. 213 (DAMSP, PA, 1973, 1, 13, 43 4 4 84 a 434485). 529 Tamtéž, s. 212-213 (DAMSP, PA 1972, 1, 434298, 439665). 530 Tamtéž, s. 214 (DAMSP, PA 1974, 38/6, 43392). 174 Kosovská každodennost a její úskalí omezení náboženského života, k němuž došlo během albánské „kulturní revoluce" v roce 1967 v podobě zákazu působení všech církví, ani nemluvě. Projevem posilování tendencí albánské vzájemnosti se stal i akt převzetí spisovné normy albánského jazyka, kodifikované v Albánii v roce 1972. Tato norma, vycházející z jihoalbánské toskské jazykové tradice, přitom byla kosovské, tedy ghegské podobě albánštiny značně vzdálena!531 Kulturní instituce Rozvoj dalších kulturních institucí již v autonomii nebyl tak překotný jako v případě vysokého školství. Na Kosovu působilo na počátku 70. let 20. století 385 knihoven, dvě profesionální a šest amatérských divadel a pět muzeí. To sice bylo ve srovnání s jinými regiony poměrně chudé milieu, je však nutno připomenout, že Kosovo mělo v roce 1945 zcela jiné startovní pozice: tehdy zde nefungovalo jediné divadlo a nepříliš rozsáhlé knihovny půjčovaly řídkým čtenářům knihy pouze v Prizrenu, Peči a Prištině. Nej důležitější deník na Kosovu představovaly v albánštině vycházející noviny Rilindja (Obrození), v šedesátých letech dvanáctistránkové. Tento rozsah byl ale považován za velmi nedostatečný, protože noviny měly zachycovat jak jugoslávskou, tak republikovou i lokální problematiku, na rozdíl od v srbštině vycházejících novin Jedinstvo (Jednota, v roce 1970 náklad 7 500 výtisků, periodicita dvakrát týdně, od roku 1977 denně v nákladu 8 000 kusů). Ty totiž mohly spoléhat na to, že celostátní informace si čtenář znalý srbocharvátštiny přečte ve velkých jugoslávských denících, které byly v autonomii v jejich venkovských mutacích samozřejmě k dostání. Jedinstvo se nicméně i tak snažilo čtenářům poskytovat kromě co nej úplnějšího obrazu dění v oblasti selektivně také zprávy ze Srbska, Jugoslávie a ze světa. V redakci novin Rilindja pracovalo v roce brionského pléna (1966) 77 novinářů údajně velmi slabé kvality, výlučně mladé generace a pouze albánské národnosti. Noviny neměly téměř žádné dopisovatele z j ednot-livých okresů. Jejich náklad se k roku 1966 pohyboval na 7 000 výtiscích. Za čtyři roky, v roce 1970, to již bylo 12 000 kusů, což se ani tak samozřejmě nezdá mnoho, je ale nutno brát v úvahu, že úroveň vzdělanosti albánské populace tehdy ještě nebyla na takové úrovni, aby se běžně kupovaly noviny. Kromě novin vycházelo v albánštině poměrně značné množství 531 Dějiny Albánie, s. 481. 175 Jugoslávie - Srbsko - Kosovo časopisů, vesměs měsíčníků, včetně časopisů pro děti Pionéři s nákladem 30 000 výtisků.532 Náklad listu Rilindja rostl poměrně rychle, v roce 1981 již čítal 45 000 výtisků. Noviny se prodávaly také v Makedonii a v Černé Hoře, 3 000 výtisků bylo určeno albánským gastarbeiterům v zahraničí. Kvalita informování však, alespoň podle analýzy ÚV SKS, nadále zaostávala, kritika zaznívala zejména v souvislosti s jarní demonstrační akcí v roce 1981 (viz dále s. 267n), kdy UV novinám vytýkalo, že „nejčastěji informovaly pouze o oficiálních setkáních, bez připomínek a novinářské smělosti" (v jiných případech ale smělost novinářů SK naopak přísně postihoval). Důvodem malé investigativnosti novinářů byl podle analytiků ÚV „ opor-tunismus i skutečnost, že je těžké kritizovat vlastní nacionalismus... ". Jako do budoucna velice těžko splnitelnou podmínku postavilo komunistické vedení Srbska před novináře Rilindje úkol „stát v první řadě boje proti albánskému nacionalismu a iredentismu". Analýza událostí jara 1981 ale také odhalila v té době ještě přinejmenším pozoruhodný fakt, s nímž se bylo možno setkat již pouze na stránkách kosovského regionálním tisku, že totiž „strach z nacionalismu (resp. z toho, aby „výklad" toho kterého textu nebyl považován za nacionalismus - pozn. V. S.) vedl k tomu, že Srb píše o Albánci pouze pěkně, a totéž Albánec o Srbovi..." 533 Na Kosovu vycházely také noviny TAN, určené pro příslušníky turecké národnosti. Jednalo se o týdeník s nákladem v roce 1981 cca 3 500 kusů. Tato tiskovina se však potýkala s největšími problémy, protože turecká menšina přece jenom nebyla na Kosovu příliš velká. Novináři, jejichž většina měla pouze středoškolské vzdělání, jen těžko nacházeli spolupracovníky v okresech, velké problémy činily také překlady z albán-štiny do turečtiny.534 V albánštině vysílalo Rádio Priština, založené již v roce 1944. V roce 1971 ale ještě nemělo vlastní budovu s adekvátními studii. Přesto emitovalo kolem 18 hodin denně, čtyři hodiny z toho však společný program s Radiem Beograd. Televizní signál získalo Kosovo v roce 1967, byl však zcela pokrývaný z televizního studia v Bělehradě, které jednou týdně vysílalo 1 hodinu a 45 minut program v albánštině.535 Do roku 1974 albánské 532 AS, fond SKS-CK, kart. 150. Komisija CK SKS za informisanj e i propagandu, infor-macije o aktuelnim dogadjajima. VI. díl, materiál (dále jen takto:) Problemi ubrzanja društveno ekonomskog razvoja SAP Kosovo (rukopis brožury, leden 1971), s. 38-39. 533 AS, fond SKS-CK, 1980-1982, kart. 347, Sednice komisije Predsedništva CK SKS za razvoj medjunacionalnih odnosa. II. díl, složka Materijali sa 15. sednice komisije održane 11.9. 1981, materiál (dále jen takto:) Informacija o razgovorima u redakci-jama javnih glasila SAP Kosova o „ aktuelnim pitanjima informisanja i razvoju infor-mativnih sredstava na jezicima národnosti" održanom u Prištini 23. i 24. VII 1981. godine, s. 6. 534 Tamtéž, s. 3. 535 Problemi ubrzanja društveno ekonomskog razvoja SAP Kosovo, s. 36. 176 Kosovská každodennost a její úskalí vysílání vzrostlo na tři hodiny třikrát týdně. Výstavba místního kosov-ského televizního studia byla zahájena na počátku 70. let, jako i mnohé další investice na Kosovu se ale dlouho protahovala. V roce 1981 emitovala prištinská televize, přesně podle výše uvedených pravidel proporcionality, informativně-politické programy ze 72 % v albánštině (zprávy třikrát denně), ze 17 % v srbocharvátštině a z 10 % v turečtině. Zprávám pouze z Kosova v srbocharvátštině byla věnována denně s výjimkou neděle vysílaná patnáctiminutová emise Kosovski pre-gled (Kosovský přehled), podobná relace v turečtině se vysílala třikrát týdně. Nicméně obsah albánských, srbských i tureckých zpráv z Kosova se lišil, vesměs se zabýval problémy té které národnosti a nepřispíval tedy k nějakému lepšímu poznání života „těch druhých". Zprávy z Jugoslávie a ze světa zajišťovalo nadále celostátní televizní vysílání z Bělehradu. Ani v roce 1981 ještě nebyla situace v televizi, pokud jde o zaměstnance, uspokojivá. Během hodnocení vysílání po demonstracích v březnu a dubnu 1981 se z řad Ú V ozývala kritika toho, že počet lidí, kteří pracují na vysílání programu, je třikrát menší než v jiných televizních centrech, na kvalitu zpráv měl vliv zejména nedostatek zkušených novinářů.537 Industrializace oblasti Je pozoruhodnou koincidencí, že rok 1956, kdy na Kosovu skončila akce shromažďování zbraní, byl také prvním rokem, v němž začalo docházet k masivnější podpoře kosovského hospodářství. Do té doby nebyla rozvoji oblasti z federální úrovně věnována prakticky žádná pozornost a autonomie byla odkázána pouze na pomoc své mateřské republiky. Těžko soudit, proč tomu tak bylo, obecně však lze říci, že poválečná ekonomika se v Jugoslávii rozjížděla velmi dýchavičné a i v dalších nerozvinutých oblastech se situace měnila k lepšímu jen velmi pomalu. Od té doby ovšem začalo být Kosovo a Metochie jakožto „nedostatečněrozvinuté území" zahrnováno zvláštní péčí.538 Mj. i proto, že se teoretikové ÚV SKJ domnívali, že slabý ekonomický potenciál oblasti s sebou přináší také růst nacionalismu a iredentistických tendencí. Urychlený rozvoj oblasti, vzrůst počtu dělnictva a hospodářská integrace Kosova a Metochie do jugoslávských ekonomických toků proto měla podle marxistického myšlení 536 Kosovo — Kosova nekad i danas — dikur e sot, s. 569. 537 Informacija o razgovorima u redakcijama javnih glasila SAP Kosova o „aktuelnim pitanjima informisanja i razvoju informativnih sredstava na jezicima národnosti" odr-žanom u Prištini 23. i 24. VII1981. godine, s. 3—6. 538 Problemi ubrzanja društveno-ekonomskograzvoja SAP Kosovo, s. 9. 177 Jugoslávie - Srbsko - Kosovo tyto negativní jevy potlačit a překonat. V jugoslávském hospodářském plánu na rok 1957-1961 tak byl rychlejší rozvoj autonomie podporován tzv. garantovanými investicemi. Celková hodnota těchto investic, které měly charakter bezúročného financování, činila 864 milionů dinárů.540 Od roku 1961 pak byla kosovská autonomie stimulována prostředky ze státního rozpočtu, sdruženými do Fondu na podporu urychleného rozvoje nedostatečně rozvinutých republik a AO Kosovo a Metochie (Fond federace). Povinnost jugoslávského centra financovat z prostředků federace hospodářský rozvoj málo rozvinutých republik a oblastí ústavně zakotvil článek 122 jugoslávské federální ústavy z roku 1963, Fond federace je ústavně charakterizován v čl. 125.541 Příspěvky z fondu byly kromě Kosova dotovány také republiky Makedonie, Bosna a Hercegovina a Černá Hora, prostředky do něj naopak přitékaly z rozpočtů rozvinutých republik Slovinska, Charvátska a Srbska, byť jak v Charvátsku, tak v Srbsku by se našla řada oblastí trpících podobnou mírou nerozvinutosti jako Kosovo.542 Do fondu přispívala také Autonomní oblast Vojvodina. Analýza rozdílení peněz z Fondu federace odhaluje, že v průběhu doby získávalo Kosovo z těchto rozvojových prostředků stále větší podíl. V letech 1961-1965 to bylo 20,8 %, mezi roky 1966-1970 odcházelo na Kosovo 30 %z celkové výše fondem rozdělovaných příspěvků, v letech 1971-1975 činil podíl již 33,3 %, mezi lety 1976-1980 37% a od roku 1981 do roku 1986 bylo pro Kosovo určeno dokonce 42,8 %! Převedeno na finance, získalo Kosovo v letech 1966-1970 investiční vzpruhu ve výši 5 134 milionů dinárů, v následující pětiletce 14 894 milionů dinárů, v letech 539 Hlavním zastáncem tohoto názoru byl významný člen srbského i jugoslávského ÚV Miloš Minič. AS, fond SKS-CK, 1966-1968, kart. 22, Izvršni komitét CK SKS -dokumentacij a u vezi IV plenuma CK SKJ materiál Deo saslušanja (Vojína Lukiče - pozn V. S.) u vezi informacije na sednici IK o stanju u AP Kosovo i Metohiji, s. 48. 540 Kurs dináru vůči dolaru se mezi lety 1952-1964 pohyboval v rozmezí 300 (1952) -750 (1964) din za USD. Viz např. http://www.economy.rs/diskusije/viewtopic.php?-pid= 179009 (přístup 17. října 2010). V roce 1966, kdy již nominální hodnota dináru vzrostla na 1 250 din. za USD, došlo k měnové reformě, při níž dinár přišel o dvě desetinná místa. Jeho hodnota tedy byla 12,5 din. : 1 USD. Většina lidí, snad kvůli pocitu „množství", ale i nadále počítala ve „starých dinárech", tedy v „tisících a milionech", k nimž se ostatně dinár postupem doby, zejména díky krizi v druhé polovině 80. let, opět vrátil. Takže zatímco v roce 1981 byl poměr 36,90 din : 1 USD, v roce 1988 to bylo již 1 923 din : 1 USD. Reformy posledního jugoslávského premiéra Ante Markoviče na poč. 90. let opět hodnotu dináru revalvovaly. Funkci neoficiálního jugoslávského platidla v té době již ovšem zastávala německá marka, jejíž poměr k dináru po reformě činil 7 din : 1 DM. 541 BUKVIČ, Rajko: Inštitucionálni okviri privrednog razvoja Kosova i Metohije, 1945-1990. In: Srbi na Kosovu i u Metohiji. Beograd 2006, s. 413. 542 Skutečnost, že Srbsko masivně podporovalo kosovský rozvoj, zatímco „pár desítek kilometrů od Bělehradu neměli lidé elektřinu a vodu", byla jedním z důležitých argumentů srbského národoveckého myšlení. Viz AS, fond SKS-CK, 1977-1978, kart. 242, Izvršni komitét Predsedništva CK SKS - dokumentacij a u vezi ustavnog po-ložaja SRS a SAPK, materiál Savez komunista Srbije u borbi protiv nacionalizma i ostalih opozicionih pojava i tendencija (1977), s. 27. 178 Kosovská každodennost a její úskalí 1976-1980 54 697 milionů dinárů a v období do roku 1984 již 164 473 milionů dinárů! Pro srovnání v tomto období šlo do rozpočtu větší a lidnatější Bosny a Hercegoviny 91 071 milionů dinárů! K tomu je zapotřebí připočíst i přímou podporu SRS do rozpočtu autonomie na pokrývání běžných potřeb (v letech 1971-1975 cca 600 mil. dinárů),543 využívání úvěrů Světové banky pro rozvoj hospodářsky nedostatečně rozvinutých zemí, z nichž Kosovo např. v letech 1981-1984 čerpalo 347,5 milionů dolarů. Podíl devizových úvěrů z půjček Světové banky mělo Kosovo v rámci federace opět nadprůměrný. Např. v letech 1971-1976 čerpalo 30,3 % všech devizových úvěrů schválených Světovou bankou pro celou Jugoslávii! S ohledem na výši investic přijímaly hospodářské plány pro Kosovo čím dál tím smělejší výzvy. Jen v letech 1970-1979 vypracoval ÚV SKS tři plány pro rychlejší ekonomický růst Kosova. Podle předpokladů se v pětiletce 1971-1975 měla autonomie rozvíjet o 50% rychleji než ostatní oblasti, hospodářský plán na léta 1981-1985 stanovoval dokonce o 60 % rychlejší hospodářský růst než plánovaný jugoslávský hospodářský průměr. Přitom z celé plánované investiční výše 165 miliard dinárů pro pětiletku 1981-1985 se počítalo s pouhými 8,7 miliard vlastních „kosovských" investic! Tento údaj tedy zároveň dokazuje, že kosovská ekonomika byla prakticky cele závislá na Fondu federace a na další jugoslávské pomoci. Vyjádřeno procentuálně, v letech 1966-1970 tvořily prostředky z fondu 53 % ekonomických investic oblasti, v letech 1971-1976 kolem 70 %, v následujícím pětiletém období více než 80 %, na počátku roku 1981 to již bylo 95 % všech investicí!544 Celkový rozpočet Kosova pak byl z fondů hrazen z více než 70 %.545 Do roku 1970 byly rozvojové finance Kosovu přidělovány jako nevratné, v pozdějších letech pak ve formě úvěrů, poskytovaných ale autonomii za podmínek o 25 % výhodnějších, než jaké byly schvalovány nerozvinutým republikám (lhůty splatnosti činily nejprve 14 a později 17 let, s tříletým odkladem splatnosti, výše úroků se pohybovala v rozmezí 4,16-4,5 %). Další úlevy byly zakomponovány do střednědobých hospodářských plánů (pětiletek). Např. pro léta 1981-1985 předpokládal plán přednostní přidělování devizových prostředků spojené s celními úlevami pro dovoz zařízení do kosovských podniků, promíjení poplatků a splácení anuity z kreditů z prostředků fondu. Úroky, které se měly vracet do rozpočtů dárcovských republik a Vojvodiny, se přispěvatelé fondu zavázali investovat zpět na Kosovo, a opět to nebyly prostředky malé - j en 543 AS, fond SKS-CK, 1974-1978, kart. 272, Komisija Predsedništva CK SKS za in-formisanje i propagandu - bilteni, beleške. VI. díl, složka Informativní bilteni, č. 4—8/1974. Ocena realizacije politike bržeg razvoja SAP Kosovo. In: Informativní bilten 8/1974, s. 21. 544 Jugoslavija 1945-1985. Štatistickí príkaz. Beograd 1986, s. 193 aj. 545 Platforma, s. 11. 179 Jugoslávie - Srbsko - Kosovo za rok 1979 činily 950 milionů dinárů a v roce 1980 1 300 milionů dinárů. Kromě toho všechny republiky (tedy i nerozvinuté) a Vojvodina uzavřely v roce 1980 zvláštní úmluvu o výstavbě jednoho hospodářského podniku na území Kosova. Např. ze Srbska na základě této dohody vybudoval na Kosovu holding goša546 ze Smederevské Palanky továrnu na výrobu důlního vybavení a kovových konstrukcí v gnjilanech. Celkové investice do základních prostředků tak byly na Kosovu zvětšeny v období 1952-1978 19krát (ve „vlastním" Srbsku 6,6krát, ve Vojvodine pouze 2,6krát).547 Výkonnost kosovské ekonomiky se od konce druhé světové války do roku 1980 podařilo díky federálním investicím zvýšit 12krát.548 Tento údaj působí samozřejmě mocným dojmem, při jeho výkladu je ale zapotřebí si uvědomit, že v meziválečném období na Kosovu a v Metochii prakticky žádný větší průmysl vyjma dolů neexistoval, a za krátkého tříletého italského působení se i přes snahu okupační správy pozvednout ekonomiku oblasti mnoho nestihlo. Začínalo se tedy prakticky od nuly, a to ještě až od druhé poloviny 50. let. Jugoslávské vedení se rozvojovou pomocí snažilo bezesporu velice upřímně dosáhnout zlepšení kosovské hospodářské i sociální situace. Shromažďování prostředků z rozvinutých oblastí Jugoslávie ale bylo s přibývajícími léty politicky stále složitější. Apely na jugoslávskou solidaritu, zejména po přijetí „decentralizační" ústavy v roce 1974, totiž velice rychle pozbývaly účinnosti, a to tím spíše, že se na Kosovu s prostředky fondu nezacházelo příliš hospodárně. Efektivnost využívání dotací byla velmi malá a postupem doby se stále častěji stávala jak předmětem oprávněné kritiky, tak také nejrůznějších spekulací. Prostředky z Fondu federace tedy působily na kosovskou ekonomiku do jisté míry destimulativně, jak ostatně uvidíme i níže. Ekonomická analýza provedená v roce 1970 a zveřejněná na počátku roku 1971, tedy čtrnáct let po zahájení industrializace Kosova, hovoří o tom, že i přes relativně vysoké tempo růstu průmyslu zůstává oblast stále ještě hospodářsky velice slabě rozvinutá. Vstupní investice do kosovské ekonomiky, zejména ty v prvních pěti letech, se sice z celo-jugoslávského hlediska zdály poměrně impresivní, ale jak analýza upozorňuje, Jugoslávie v té době ještě měla sama o sobě všechny atributy 546 Podnik byl pojmenován podle jugoslávského národního hrdiny Dragoslava Djordje-viče goši. 547 Údaje o prostředcích z Fondu federace pocházejí z AS, fond SKS-CK, 1978-1981, kart. 364, Komisija Predsedništva CK SKS za informisanje i propagandu - informativní bilteni. II. díl, složka Informativní bilteni 1981, č. 1-10. VLAŠKALIČ, Tihomir: Uzroci i posledice dogadjaja u Socijalističkoj autonomnoj pokrajini Kosovo (referát na 14. zasedání ÚV SKS 6. května 1981). In: Informativní bilten 4/1981, s. 8-9; STAMBOLIC, Ivan: Aktuelni problemi društveno-ekonomskog razvoja SAP Kosovo (referát na 82. zasedání Předsednictva ÚV SKS 14. září 1981). In: Informativní bilten 7/1981, s. 21. 548 STAMBOLIC, I.: Rasprave o SR Srbiji, s. 31. 180 Kosovská každodennost a její úskalí nerozvinutého hospodářství, a proto akumulace prostředků pro urychlený rozvoj Kosova a dalších nerozvitých území byla ve srovnání s možnostmi vyspělých ekonomik také velmi omezená. Objemný materiál analýzy vypracované ekonomickými experty ÚV SKS poukazoval také na příliš jednostrannou strukturu kosovského hospodářství, soustředěného zejména na primární sektor - energetiku, hornictví549 a hutnictví barevných kovů - jenž vyžadoval značné investiční prostředky a měl vysoký „exteritoriální efekt" - jeho výsledky byly do značné míry uplatňovány mimo autonomii.550 Změna tohoto stavu směrem ke zpracovatelskému průmyslu ale nebyla jednoduchá: vytvoření nových podniků vyžadovalo i kvůli vnitrojugoslávské konkurenceschopnosti vysokou technologickou výbavu, nejmodernější technologické postupy a také odborníky, kteří by byli schopni takovéto podniky vybavit, vést a zabezpečit pro výrobky odbyt, což, při vědomí všeho, co jsme již výše odhalili o stavu kosovské společnosti, bylo objektivně jen velmi těžko proveditelné. Jedinou možnost, jak zajistit restrukturalizaci průmyslu, viděli ekonomičtí experti ÚV ve „ spojení sil s vůdčími podniky z jiných regionů", tedy vlastně ve vytváření jakýchsi joint ventures. I takováto kooperace ovšem narážela na zásadní překážky. Zmiňovaný materiál totiž poukazoval na velice pomalou aktivaci investic, na slabou využívání disponibilního výrobního potenciálu a zejména na slabé integraci kosovského hospodářství do jugoslávské ekonomiky s tím, že neadekvátní kádrová struktura v oblasti a relativní uzavřenost organizací a podniků z autonomie vůči jiným oblastem a republikám vytvářejí faktory, které jakoukoli hospodářskou pomoc regionu znesnadňují ",551 Podíl průmyslu na formování hrubého domácího produktu na Kosovu představoval v roce 1974 37,7 %, počet zaměstnaných v průmyslu činil 35 osob na 1 000 obyvatel! Celkový počet zaměstnaných na Kosovu (mimo zemědělský sektor) v té době čítal pouze 124 000 (z 1 244 tisíc kosovských obyvatel) a od roku 1971 vzrostl z 119 3 8 7552 pouze o necelých 5 000! Z celkového množství zaměstnanců státního sektoru ale celých 32 % tvořili nekvalifikovaní či pouze zaškolení dělníci!553 549 Problemi ubrzanja društveno-ekonomskog razvoja SAP Kosovo, s. 9. Kosovský těžební revír umožňoval vybudování pěti bloků termoelektrárny Kosovo, závodu na zpracování umělých hnojiv s kapacitou 360 000 tun v roce 1975 aj. 550 „Exteritorialitu" primárního sektoru na Kosovu dokazují také čísla: v rámci Jugoslávie se na výrobě elektrické energie podílely bloky kosovské termoelektrárny Kosovo 6,7 %, na těžbě lignitu se Kosovo účastnilo 21%, na těžbě olova 79 %, na těžbě a zpracování stříbra 86 %, na výrobě zpracovaného magnezitu 51%atd. Viz Kosovo -Kosova nekad i danas — dikur e sot, s. 517. 551 Problemi ubrzanja društveno-ekonomskog razvoja SAP Kosovo, s. 11-15. 552 AS, fond SKS-CK, 1974-1978, kart. 271, Komisija Predsedništva CK SKS za infor-misanje i propagandu, složka Informacije o aktuelnim dogadjajima (1974), materiál Informacija o problému nepismenosti u SR Srbiji i akcijama koje se vode za opismen-jivanje odraslih, s. 4. 553 Tamtéž. 181 Jugoslávie - Srbsko - Kosovo Na Kosovu se samozřejmě díky investicím podařilo otevřít řadu poměrně respektabilních průmyslových podniků s nej modernějším tech-nicko-technologickým vybavením.554 V oblasti fungoval především hornicko-hutnický kombinát Trepča, jeden z největších evropských důlních, metalurgických a chemických komplexů, vybudovaný nedaleko Kosovské (tehdy Titovy) Mitrovice. Na počátku 70. let zaměstnával kombinát 11 000 dělníků,555 o deset let později to bylo již 23 000 pracovníků. Jak však analýzy také ukazovaly, i přes prakticky neomezený přítok investic se hospodářská situace v oblasti měnila pomaleji, než se obecně očekávalo a výsledky kosovské ekonomiky hluboce zaostávaly za celojugosláv-ským průměrem. V podmínkách výrazného zlepšení technicko-techno-logického vybavení kosovského průmyslu se úroveň produktivity práce a efektivity výroby neustále snižovala a stala se jedním z nej výraznějších rozvojových problémů. Předseda srbské vlády Ivan Stambolič v roce 1981 dokonce označil akumulační schopnost kosovského hospodářství jako zanedbatelnou.556 Ekonomické analýzy té doby odhalily, že kosovská ekonomika měla přímo negativní reprodukční schopnost, tedy více utrácela, než vyráběla, a nebyla schopna splácet dluhy. Dostávala se tak do začarovaného kruhu. Kosovští politici volali po dalších masivních investicích, při stávající produktivitě práce a efektivitě výroby však zvyšování přílivu prostředků do kosovského hospodářství pouze zvětšovalo ekonomické problémy. Výklad těchto problémů se tak již brzy stal předmětem nacionalistické propagandy z jedné i z druhé strany. S rozvojem průmyslu a státního sektoru na Kosovu pochopitelně úzce souvisel problém zaměstnanosti obyvatelstva. Vzhledem k velkému přírůstku obyvatelstva tvořil na počátku 70. let počet těch, kdo hledali práci, celých 27 % z celkového počtu zaměstnaných.557 Uvidíme dále, že 554 Z investic pořizovaných z Fondu federace byly od konce 60. let do roku 1975 realizovány: továrna na výrobu bezešvých trub v kooperaci s kombinátem goša ve Smederevu, licenční podnik vyrábějící baterie Varta v rámci kombinátu Trepča, závod na výrobu nářadí a žehliček v Uroševci, továrna na výrobu náhradních automobilových dílů v Peči, podnik na výrobu syntetických vláken v Prizrenu, kde byl soustředěn i další chemický průmysl zaměstnávající cca 2 000 dělníků. Dále to byl závod na výrobu elektromotorů v Djakovici, podnik na výrobu keramických dlaždic, kaolínu, sanitární keramiky a mozaikových dlaždic, cementárna, továrna na výrobu parket, a především nové dva bloky termoelektrárny Kosovo. V oblasti samozřejmě fungoval také dřevařský, textilní a papírenský průmysl. Fond federace se na těchto investicích podílel 74,5 %. Efektivita investic však byla ve srovnání s průměrem v Srbské republice třetinová, mnohé z investičních projektů také překročily původní rozpočet až o 50 %! AS, fond SKS-CK, Komisija Predsedništva CK SKS za politickí sistem i medjuna-cionalne odnose, sednice IX 1974 -III 1977, složka 09/1975 Materijali sa sednice 27. 11.1975, spis Ostvarivanje politike rovnoprávnosti národa i národnosti u SR Srbiji. Informativno-analitički materijal, s. 10-18. 555 Kosovo — Kosova nekad i danas — dikur e sot, s. 519. 556 STAMBOLIČ, I. : Rasprave o SR Srbiji, s. 31. 557 AS, fond SKS-CK, Komisija Predsedništva CK SKS za politickí sistem i medjuna-cionalne odnose, sednice IX 1974 -III 1977, složka 09/1975Materijali sa sednice 27. 182 Kosovská každodennost a její úskalí i v 60. a 70. letech velkou část kosovského obyvatelstva zaměstnávalo zemědělství. Počet zaměstnaných mimo zemědělství a tradiční řemesla se z 37 000 v roce 1953 zvýšil na 142 953 v roce 1976, kdy v oblasti bylo zaměstnáno již 15 925 osob s vyšším a vysokoškolským vzděláním. K tomuto roku bylo mimo autonomii zaměstnáno 8 636 lidí s trvalým bydlištěm na Kosovu, z toho 55 % Albánců, pomalé tempo růstu vytváření nových pracovních míst také dohnalo 35 660 vesměs málo kvalifikovaných dělníků k odchodu za prací do zahraničí. Z celkového počtu státních zaměstnanců na Kosovu bylo 59,7 % Albánců, 29,8 % Srbů, 5,3 % Černohorců atd. Statistika nezbytné proporcionality ukazovala, že Srbové měli v té době větší podíl na zaměstnání o 11,4% oproti jejich zastoupení v oblasti, Černohorci o 2,8 %, Albánci pak menší o 14%. Ve státním sektoru byl na Kosovu zaměstnán každý desátý obyvatel, na rozdíl od Slovinska, kde to byl každý druhý až třetí, a od Srbska kde byl státním zaměstnancem každý čtvrtý až pátý. V některých okresech autonomie však byly poměry ještě daleko horší. Materiál, vypracovaný analytickým oddělením ÚV SKS v prosinci roku 1978 navíc předpokládal, že se tento poměr bude s ohledem na strukturu a demografický vývoj obyvatelstva pouze zvětšovat. V roce 1976 totiž na Kosovu hledalo zaměstnání již 53 000 obyvatel, nejvíce albánské národnosti, z nichž 30 % uchazečů bylo vysoce kvalifikovaných. Najedno nově otevřené místo tehdy připadalo až 42 občanů!558 Zemědělství Ke kumulaci problémů přispívalo také pomalé tempo překonávání zaostalosti zemědělského hospodaření. To se na celkovém hrubém domácím produktu autonomie podílelo v polovině 60. let 40 %, v roce 1975 již pouze 23 %,559 bylo na něm však závislé 50 % obyvatelstva a zajišťovalo jej velké množství malých rolnických hospodářství, jejichž příjmy se pohybovaly na třetině jugoslávského průměru! Demografický vývoj oblasti způsoboval paradoxní situaci: chybějící pracovní místa ve státním sektora byla „nahrazována" zpětným přílivem pracovních sil do zemědělství. Vývoj na Kosovu tedy šel zcela protikladne se soudobými ekonomickými 11.1975, spis Ostvarivanje politike rovnoprávnosti národa i národnosti u SR Srbiji. Informativno-analitički materijal, s. 8—9. 558 AS, fond SKS-CK, kart. 242, 1977-1978, Izvršni komitét CK SKS - dokumentacija u vezi ustavnog položaja SRS i APK, materiál Ostvarivanje politike rovnoprávnosti národa i národnosti u SRS. Analitičko-informativni materijal (Beograd 7. april 1978 godine), s. 26-33. 559 AS, fond SKS-CK, kart. 257, Komisija Predsedništva CK SKS za politickí sistem i medjunacionalne odnose, sednice IX 1974 - III 1977, složka 09/1975 Materijali sa sednice 27. 11. 1975. Ostvarivanje politike rovnoprávnosti národa i národnosti u SR Srbiji. Informativno-analitički materijal, s. 9. 183 Jugoslávie - Srbsko - Kosovo trendy, charakterizovanými naopak velkým odlivem práceschopných lidí ze zemědělství, způsobovaným rozvojem zemědělských technologií a mechanizace. Zastavení této tendence, resp. pokles počtu zemědělského obyvatelstva na stav z roku 1961 předpokládala analýza vypracovaná v roce 1971 teprve v roce 1985!560 Zvyšování počtu zaměstnaných v zemědělství přispívalo k tomu, že to které hospodářství muselo na stejné ba i menší výměře uživit více svých rodinných příslušníků, kteří neměli možnost zaměstnat se jinde. Přitom výměra soukromých zemědělských podniků byla již tak mizivá a mezi lety 1960-1969 se podíl hospodářství s výměrou větší než 3 ha zmenšil o dalších 20%. V roce 1969 bylo, pokud jde 0 individuální zemědělce, na Kosovu 33,9 % hospodářství do 2 ha výměry, 23,5 % mezi 2-3 ha, na 3-5 ha hospodařilo 24,3 % všech usedlostí, výměrou mezi 5-8 ha disponovalo 13,1%, mezi 8-10 ha to již bylo pouze 2,3 % a nad 10 ha 2,4 %.561 Rodinné usedlosti přitom fungovaly téměř na bázi naturálního hospodářství! Výkup zemědělských produktů byl na Kosovu téměř bezvýznamný a 20krát nižší než průměr ve Vojvodine.562 Bídu kosovského zemědělství nejlépe ukáže opět malá statistika, tentokrát zemědělské vybavenosti, již srovnáme se severní srbskou autonomií - Vojvodinou -, která byla tradičně zemědělskou základnou Srbska 1 Jugoslávie. Počet traktorů mezi družstevními zemědělci na KaM v roce 1965 činil 895 oproti 7 782 ve Vojvodine, kombajnů 161 oproti 2 380 ve Vojvodine.563 Situace nebyla lepší ani v soukromém zemědělském sektoru: 1 707 traktorů na KaM oproti 15 354 ve Vojvodine, 339 kombajnů oproti 5 019 ve Vojvodine. Rozdíly se ale ještě vyhrotí, porovnáme-li údaje z prvních let kosovsko-metochijské autonomie: v roce 1950 bylo na KaM 20 traktorů oproti 2 276 ve Vojvodine, v roce 1957 pak dva kombajny oproti 413 ve Vojvodine!564 Investice do zemědělství byly spíše technologického rázu - budovaly se např. zavlažovací systémy (v roce 1975 bylo pod závlahami 14% zemědělské půdy), které ovšem využívaly především státní zemědělské podni- 560 AS, fond SKS-CK, kart. 150, Komisija CK SKS za informisanje i propagandu, infor-macije o aktualnim dogadjajima, VI. díl. Složka 1971, spis Problemi ubrzanja društ-veno-ekonomskog razvoja SAP Kosovo (rukopis brožury, leden 1971), s. 11-15. 561 Kosovo — Kosova nekad i danas — dikur e sot, s. 530. 562 AS, fond SKS-CK, kart. 257, Komisija Predsedništva CK SKS za politickí sistem i medjunacionalne odnose, sednice IX 1974 - III 1977, složka 09/1975 Materijali sa sednice 27. 11. 1975, spis Ostvarivanje politike rovnoprávnosti národa i národnosti u SR Srbiji. Informativno-analitički materijal. 563 V této době ovšem v celé SFRJ dochází k rozpadu převážné části zemědělských družstev, která vznikla násilnou kolektivizací koncem 40. let. Tak zatímco v roce 1959 bylo v celém Srbsku 1 709 družstev, v roce 1964 zbývá již pouhých 925. Podobné tendence lze pozorovat i na Kosovu a Metochii - ze 121 družstev v roce 1959 zůstává v roce 1964 pouhých 62. Pro zaostalé kosovské zemědělství však byl tento proces spíše ztrátou. AS, fond SKS-CK, kart. 1, Četvrta plenárna sednicaCK SKS (8. února 1966), příloha Neki štatistickípodaci o dostignutim rezultatima i kretanjima u poljo-privredi i na selu (Bělehrad, prosinec 1965). Tabulky 3 a 4. 564 Tamtéž. 184 Kosovská každodennost a její úskalí ky a družstva. Při hodnocení zemědělské produkce na Kosovu a Metochii je přitom nutno brát v úvahu, že značnou část přebytků uváděl na trh státní sektor, který na Kosovu, podobně jako v 19. století podnikatelské velkostatky v českých zemích, přebíral roli progresivních zemědělských podniků, jejichž výsledky a hospodářské metody dávaly jistý příklad většinovým malozemědělcům. Hospodářská vybavenost státního sektoru umožňovala kultivaci neplodné půdy, na níž síly ani prostředky rolnických hospodářství nestačily - hovoří se až o 68 000 ha nově kultivované zemědělské půdy. Část takto získané půdy byla využita pro výsadbu sadů a vinohradů.565 Prakticky veškerá velkoobchodní produkce ovoce a 50 % produkce vína (2 200 vagonů) pocházela ze státního sektoru (proslulé byly zejména vinné sklepy v Male Kruši), malorolníci své přebytky uplatňovali spíše na městských či vesnických trzích. * # * Velká podpora oblasti a míra demokratizace společnosti (přinejmenším ve srovnání s Albánií) vzbuzovala, jak ostatně vyplývá i z materiálů zachycující jednání komunistických grémií, u jugoslávských a srbských komunistických špiček představu, že se kosovští Albánci těsněji přimknou k zemi, v níž žijí. Jugoslávská modernita ovšem i přes veškerou snahu stále narážela na mantinely tradičně založené společnosti, v níž byly ještě v 70. létech 20. století odchylky od stanovených vzorců chování považovány za nepřípustné. Historické tradice, možná i vzpomínky na minulá příkoří a bezesporu i vliv islámu tak determinovaly modernizační úsilí komunistických technokratů. Ekonomická pomoc regionu z Fondu federace, ale i přímo z prostředků Srbska a dalších republik tedy byla větší, než byla oblast schopna svými silami racionálně využít. Vzrůst výroby a zaměstnanosti byl ale i tak pozoruhodný. Hlavního cíle - pevnější integrace kosovských Albánců do socialistické jugoslávské společnosti - se však ekonomickými prostředky dosáhnout nepodařilo. 565 Kosovo — Kosova nekad i dcmas — dikur e sot, s. 529—530. 185 Ústavní změny ve prospěch posilování autonomie Třináct nových pozměňovacích návrhů, jejichž podstata spočívala v novém definování vztahu federace, republik a autonomních oblastí, schválil jugoslávský parlament měsíc po kosovských demonstracích, 26. prosince 196 8.735 Ústavní dodatek VII sice autonomie přímo zmiňoval, nicméně na republiky je nepovýšil. Kosovské demonstrace parlament v tomto rozhodnutí nej spíš jen utvrdily. Dodatek VII nově stanovoval konštituční prvky jugoslávské federace a výslovně přitom zdůrazňoval, že „SFRJ tvoří (kromě dalších pěti republik - pozn. V. S.) ...Socialistická republika Srbsko se Socialistickou autonomní oblastí Vojvodinou a Socialistickou autonomní oblastí Kosovo v jejím rámci"136 Obě oblasti se tak staly konstitučním prvkem jugoslávského federalismu a Autonomní oblast Kosovo a Metochie se jím i do jugoslávské ústavy dostává ve svém novém názvu Socialistická autonomní oblast Kosovo. Toto její postavení stvrzuje dodatek VIII jenž v dvoukomorovém federálním parlamentu určuje, že sněmovna národů (veée národa) je sněmovnou poslanců, resp. delegátů z republik a autonomních oblastí!737 Mimořádně důležitý pro posílení autonomních pravomocí byl dodatek XVIII, podle něhož „pracující" oblasti pomocí mocenských a samosprávných orgánů prakticky organizují veškerý život oblasti s tím, že ústavou stvrzená práva a povinnosti autonomních oblastí zaštiťuj e přímo federace! Srbský parlament a vláda tedy nemohly samovolně měnit zmocnění AO. V případě, že by oblastní parlament přijal zákon, který by nebyl v souladu s federálními zákony, opět do doby rozhodnutí jugoslávského Ústavního soudu platily zákony federální, nikoli republikové. Dodatek obsahoval také postulát o tom, že území oblasti nelze měnit bez souhlasu parlamentu autonomní oblasti (!) a ustavoval také Nejvyšší soud oblasti, jenž na území AO vykonává práva a povinnosti nejvyššího republikového soudu. Parlament oblasti se navíc s ústavními stížnostmi mohl obracet 735 Důležitá zasedání byla v Jugoslávii často směřována na data náboženských svátků, aby tak byla zdůrazněna distance státu i jeho představitelů od církevní tradice. Vánoce i Velikonoce, o svatodušních svátcích ani nemluvě, ať již slavené podle gregoriánskeho nebo, v případě pravoslavných, podle juliánskeho kalendáře, byly pouze soukromou záležitostí věřících rodin, které ze zákona sice měly právo požádat o volno, obvykle tak ale, z utilitárních důvodů (aby neupozorňovaly na to, že nejsou „vypořádány s náboženskou otázkou") nečinily. Vánoce v Jugoslávii podle sovětské tradice „nahrazovaly" bouřlivé oslavy Nového roku. 736 Službeni list SFRJ, č. 55/1968. 737 Na tuto často přehlíženou parlamentní charakteristiku upozorňuje BUKVIČ, Rajko: Inštitucionálni okviri privrednog razvoja Kosova i Metohije, 1945—1990. In: Srbi na Kosovu i u Metohiji. Beograd 2006, s. 400-401. 240 Ústavní změny ve prospěch posilování autonomie přímo na Ústavní soud Jugoslávie bez republikového mezistupně. Tímto ústavním dodatkem tedy získalo Kosovo (a také Vojvodina) značnou nezávislost na Srbsku. Dodatek XIX pak zrovnoprávnil jugoslávské menšiny, podle novelizace nově nazvané jako „národnosti", s „konstitučními" národy.738 Toto „rozvolnění" ve vztahu k mateřské republice ještě prohluboval dodatek XX, přijatý v dalším kole ústavních novelizací v červnu 1971. Podle něj již Jugoslávie nebyla pouze státem „dobrovolněsjednocených a rovnoprávných národů ", ale také jejich „ socialistických republik, jakož i Socialistických autonomních oblastí Vojvodiny a Kosova, jež se nacházejí v rámci Socialistické republiky Srbsko" (článek 2). Ve 4. článku XX. dodatku se autonomní oblasti charakterizují jako „socialistická samosprávná demokratická společensko-politická společenství, v nichž pracující, národy a národnosti realizují suverénní práva, a když je to ve společném zájmu pracujících, národa a národností republiky jako celku určeno Ústavou Socialistické republiky Srbska - pak také republiky". S republikou tedy autonomie musely spolupracovat pouze v určitých a ústavou přísně regulovaných případech!739 V orgánech federace bylo podle dodatku XXIX, odst. 2, nutno republikám i autonomním oblastem zabezpečit rovnoprávnou účast a odpovědnost. Posílení „federálního" charakteru autonomií zaručoval i dodatek XXXVI, ustavující Prezidium SFRJ, jež navenek zastupovalo SFRJ doma i v zahraničí, založené na základě „rovnoprávného zastoupení republik a odpovídajícího zastoupení autonomních oblastí", které takto měly zajištěn „bezprostřednípodíl na realizaci Ústavou SFRJ daných práv a povinností federace". Jediný rozdíl mezi zastoupením republik a autonomních oblastí v prezidiu spočíval v tom, že vedle předsedů parlamentů republik a autonomních oblastí delegovaly parlamenty republik do prezidia ještě další dva členy, zatímco autonomní oblasti pouze jednoho.740 Také do federální vlády bylo podle dodatku XXXVIII, čl. 1 odst. 3, nutno zvolit stejný počet členů z každé republiky a „odpovídající" počet členů z každé autonomie, podobně jako do dalších celostátních orgánů.741 Celkově po přijetí ústavních dodatků nebylo možné žádné problémy federálního charakteru řešit bez účasti autonomních oblastí. Postavení republik a autonomních oblastí se tak stává v podstatě rovnoprávné. Také případné ústavní změny a novelizace mohly být do budoucna prováděny pouze se souhlasem všech republik a autonomních oblastí! Autonomní oblasti, jak vyplývalo z XXVIII. dodatku, měly také plnou 738 Službeni list SFRJ, č. 55/1968. 739 Službeni list SFRJ, č. 29, 1971. 740 Tamtéž. 741 Znění částí dodatků 29 a 38 citováno podle BUKVIC, Rajko: Institucionální okviri privrednog razvoja Kosova i Metohije, 1945—1990. In: Srbi na Kosovu i u Metohiji. Beograd 2006, s. 401. 241 Jugoslávie - Srbsko - Kosovo finanční samostatnost, jež s sebou nesla i vytvoření národních bank autonomií, rovnoprávných s národními bankami republik. Otevřena tak byla i možnost, aby autonomie rozvíjely svou vlastní mezinárodní spolupráci. „Nezávislost" autonomií vyplývala i z jejich práva na založení vlastního ústavního soudu, jenž nahrazoval dosavadní oddělení republikového Nejvyššího ústavního soudu. Autonomie mohly prakticky nezávisle vykonávat všechny politické, vládní i administrativní funkce!742 Přijetím ústavních dodatků tak v Jugoslávii počal proces oslabování centra, rozvolňování federální mechanismů a naopak posilování jednotlivých republik, resp. moci republikových oligarchií a establishmentu autonomií. Celý proces ústavní novelizace vyústil v přijetí nové ústavy SFRJ v roce 1974, o níž bude řeč níže, nicméně tato ústava již stávající „konfederační novelizace" příliš nerozšířila. Změny přijaté během „novelizačního hnutí", jakkoli dalekosáhlé a v Evropě ojedinělé, ovšem neuspokojovaly ani oficiální kosovské mocenské struktury, ani neoficiální nacionalisticko-separatistickou linii. Stále častěji se i z oficiálních míst činily pokusy o povýšení Kosova na republiku. Když už to nešlo de iure, tak alespoň de facto. Politici autonomií, a to nejen kosovské, ale zejména vojvodinské, vystupovali a svou řídící činnost prováděli tak, jako by oblasti republikami byly. Nebývale posílené postavení autonomií totiž umožňovalo i výklady, které jejich „samostatnost" dále prohlubovaly. Tak již na zasedání Komise pro ústavní otázky Kosova při oblastním parlamentu (skupštině) 18. října 1971 předseda parlamentu Ilijaz Kurteshi zdůrazňoval, že ústavní novelizace konstituují Srbsko zcela nově tak, že autonomie sice zůstávají oficiálně v rámci republiky, nicméně jsou, jakožto „konštitučníprvek jugoslávského federalismu, zcela nezávislé a představuji důležitý faktor politiky na úrovni Jugoslávie". V souvislosti se 4. článkem XX. dodatku pak prosazoval, aby jako společné funkce na úrovni republiky zůstaly pouze ty naprosto nezbytné, jež však ani tak nesmí v žádném případě „poškodit samostatnost a plnou autonomnost oblastí". Hovořil tedy v podstatě o autonomiích jako o samostatných federální ch j ednotkách!743 Podle výkladů kosovských právních expertů autonomie nadále nemohly být chápány jako provincie většího státu, ale jako právní subjekty, jež s republikou pojí pouze zájem na naplňování (ústavou republiky) taxativně vyjmenovaných společných funkcí. Z tohoto hlediska, protože 742 AS, fond SKS-CK, kart. 150, Komisija CK SKS za informisanje i propagandu, in-formacije o aktuálním dogadjajima. VI. díl, složka 1971, pisanje „Rilindje" u vezi sa ústavním promenama. gASI, O. - FERIZI, J.: Konstitutivnost nije zastupljenost, nego funkcija (10. dubna 1971). 743 AS, fond SKS-CK, kart. 150, Komisija CK SKS za informisanje i propagandu, infor-macije o aktuálním dogadjajima. VI. díl, složka 1971, pisanje „Rilindje" o ústavním promenama u republici, s. 2. 242 Ústavní změny ve prospěch posilování autonomie postavení autonomií je již určeno federální ústavou, by se podle pravidla, že republikovou ústavou nelze definovat to, co je již stvrzeno ústavou federální, nemělo o postavení autonomií v republikové ústavě vůbec mluvit! Zákonodárná moc autonomií neměla být republikovým zákonodárstvím vůbec ovlivňována!744 Různé možnosti výkladu ústavních dodatků využili vzápětí např. členové Rady Univerzity v Prištině, kteří na svém říjnovém zasedání rozhodli, aby ze záhlaví diplomů z kosovských fakult zmizelo označení „Socialistická republika Srbsko". Diplomy měly nadále v záhlaví uvádět Socialistická federatívni republika Jugoslávie - Socialistická autonomní oblast Kosovo, což, podle většinového názorů členů komise (proti návrhu hlasovali pouze dva srbští členové rady), mělo přesně odrážet nový status oblasti po přijetí ústavních doplňků.745 Rozhodnutí rady vyvolalo vzápětí reakci studentů srbské a černohorské národnosti, kteří svoji nespokojenost s opatřením rady univerzity vyjádřili na shromáždění 3. prosince 1971 na prištinské právnické fakultě. Studenti upozorňovali na to, že se díky majorizaci albánského studentstva nemohou angažovat v studentských organizacích (požadovali paritní zastoupení), díky tomu prý také dostávají menší příděly míst na kolejích (z 1 738 celkem 136), hlavně však, že odmítají přijímat diplomy, z nichž by byl vypuštěn název SR Srbska!746 Nic z jejich požadavků se jim však prosadit nepodařilo. Konfederativní ústava Novou jugoslávskou ústavu, jež vyplynula z „novelizačního hnutí" let 1967-1971, přijaly politické elity jednotlivých jugoslávských republik i nejvyšší arbitr Josip Broz Tito (byť ten prý s nevelkým nadšením) dne 21. února 1974. Ústava o 406 článcích, tedy na podobný vrcholný právní akt neobyčejně obsáhlá, zaváděla řadu nových a podle mnoha právních analytiků často i sporných ustanovení, a to jak v delegačním a volebním systému,747 tak v záležitostech ekonomických (tzv. podniky sdružené prá- 744 Tamtéž, nedeljni komentár, objavljen i Rilindji 18. 6. 1971 u vezi sa diskusijom Reufi Kadrijana sednici CK SKS: STAVILJECI, Esad: Autonomija u drugoj fazi ustavnih proměna, s. 2. 745 Tamtéž, pisanje „Rilindje" o ústavním promenama u republici 19. 10. a 21. 10. 1971, s. 2. 746 Raspeto Kosovo. Dokumenta o Kosovu i Metohii, s. 172-173 (AJBT, KPR II-4-b. kart. 169, Výtah z materiálů studentského shromáždění, poslaných! Brozu Titovi). 747 Delegátský systém měl podle jugoslávských teoretiků nahrazovat nedostatky východních i západních zastupitelských systémů a umožňovat skutečnou názorovou pluralitu. „Delegát" byl nový pojem, označující nejen představitele parlamentu (tedy poslance), ale i člena „delegací", kterého zvolily poté, co i samy byly zvoleny nižšími „delegacemi". Podle tohoto systému tedy volili jugoslávští občané hned několikrát - v pracovním kolektivu, v místě bydliště a ve společenských organizacích - tzv. delegace, které pak určovaly ze svého středu delegáty do jednotlivých zastupitelských sborů. V tomto systému vícenásobných voleb ovšem měli občané možnost volit pou- 243 Jugoslávie - Srbsko - Kosovo ce, samosprávný systém atd.), které ve skutečnosti nikdy pořádně nefungovaly. Kritici ústavy z větší části právem tvrdí, že tento nový nejvyšší jugoslávský právní dokument znemožnil efektivní působení federálních orgánů, čímž napomohl dezintegračním trendům, a navíc svými nejasnými a dvojznačnými formulacemi umožnil odvolávat se na jeho ustanovení i separatistickým silám, které zneužívaly zejména články o sebeurčení národa, státnosti (suverénnosti) republik a federativním statusu autonomních oblastí. Tyto články a ustanovení ústavy je proto nutno poněkud přiblížit. Základní princip nové ústavy tvořil postulát, podle něhož byl jugoslávský svazový, resp. federální stát přes veškerou třídní rétoriku založen na dohodě jednotlivých konstitutivních jugoslávských národů, v níž získaly rovnoprávné postavení i některé národy, které do té doby nebyly vedeny jako národy konstitutivní. Šlo především o muslimské obyvatelstvo slovanského původu obývající Bosnu a Hercegovinu,748 které bylo v roce 1971 označeno jako plnoprávný národ, nazvaný podle vyznání národem muslimským (v jednoslovném názvu Muslimové). Takovéto řešení bylo v komunistickém státě propagujícím atheismus zvláštní, a pro ty z „muslimů", kteří byli s „náboženskou otázkou vyrovnáni", také poněkud zavádějící, byť kulturní muslimské zvyklosti většinou dodržovalo i náboženství nepraktikuj ící obyvatelstvo. Nekonstitutivní národy, žijící na území SFRJ, včetně nej počernejších Albánců a Maďarů, si zachovaly v nové ústavě rovnoprávný statut „národnosti", přijatý již XIX. ústavním dodatkem. Článek 1 ústavy definoval SFRJ jako „... státní společenství dobrovolně sjednocených národů a jejich socialistických republik, jakož i socialistických autonomních oblastí Vojvodiny a Kosova, které jsou začleněny do svazku Socialistické republiky Srbska, založené na moci a samosprávě dělnické třídy a všech pracujících lidí", a dále že je „socialistickým samosprávným demokratickým společenstvím pracujících lidí a občanů a rovnoprávných národů a národností"149 O republikách se v článku 3 hovořilo jako o státech založených na „suverenitě národa" a „... společenstvích pracujících lidí a občanů a rovnoprávných národů a národností". ze na nejnižším stupni. Chválený „delegátský systém" tak ve skutečnosti ještě více vzdálil poslance federálního parlamentu od voličské základny, jíž nebyl zodpovědný bezprostředně (i když v rámci komunistického parlamentního systémuje tato odpovědnost relativním pojmem), ale pouze zprostředkovaně, pomocí dílčích delegačních skupin. Viz DIMITRIJEVIC, Vojin: Sukobi oko ústava iz 1974. In: Popov, Nebojsa (ed.): Srpska strana rata. Trauma i katarza u istorijskom pamčenju. Beograd 1996, s. 450. 748 Kromě Bosny a Hercegoviny slovanští muslimové žili a žijí také na Kosovu a v oblasti bývalého Novopazarského sandžaku, rozděleného po balkánských válkách mezi Srbsko a Černou Horu. 749 Ustav SFRJ. Službeni list SFRJ č. 9/1974. 244 Ústavní změny ve prospěch posilování autonomie Tyto formulace jasně naznačovaly směřování ke konfederativní struktuře jugoslávské federace. Republiky v ní byly definovány jako státy, samotná federace ovšem pouze jako státní společenství, v jehož kontextu se, na rozdíl od republik, nepoužíval termín suverénnost. Z ústavy přitom vypadlo označení Jugoslávie jako společenství jihoslovanských národů a stát tak zůstal pouze jakýmsi ideologickým projektem bez etnické osnovy své jednoty. Etnická příbuznost v tomto novém konceptu nehrála žádnou roli. Jugoslávie tak zcela změnila základ své identity, neboť v počátcích své předválečné existence byla zformována jako společenství jižních Slovanů, kteří měli vytvořit (alespoň podle idejí Aleksandra Karadjordjeviče) jednu jednotnou jugoslávskou národnost, a také poválečný koncept socialistické Jugoslávie, budovaný v letech 1945-1966, byl založený na ideologii „bratrství a jednoty", vyplývající především z etnické příbuznosti jihoslovanských národů. V úvodu ústavy stála preambule o tom, že „Národy Jugoslávie, vycházejíce z práva každého národa na sebeurčení, zahrnuje v to i právo na odtržení... se spojily ve svazovou republiku svobodných a rovnoprávných národů a národností a vytvořily tak socialistické federatívni společenství pracujících lidí - Socialistickou federatívni republiku Jugoslávii". Procedura, jíž by bylo možno právo na odtržení využít, ovšem ústavou regulována nebyla, což se po roce 1990 stalo výraznou komplikací. Nová ústava multietnické Jugoslávie tak vlastně protlačila do prvního plánu národní identitu. Úvodní článek a preambule ústavy o tom, že Jugoslávie je federálním státem majícím formu státního společenství dobrovolně sjednocených národů a jejich socialistických republik, jinými slovy říká, že republiky patří národům... Nicméně mnozí příslušníci jugoslávských národů nežili v důsledku historického dědictví, které si nesly z minulých monarchií (habsburské a osmanské), pouze v rámci svých republik. Tato ústavní definice se proto do budoucna ukázala jako kámen úrazu jugoslávské státnosti.750 Na rozdíl od předcházející ústavy z roku 1963 pak suverenita státu nespočívala na občanech, nýbrž na suverénních právech, jež národy a národnosti užívají v socialistických republikách, socialistických autonomních oblastech a v SFRJ (je-li to ovšem v jejich společném zájmu).751 Moc tak byla z federální úrovně decentralizována na úroveň republikovou. Každá ze šesti jugoslávských republik a dvou autonomních oblastí měla vlastní centrální banku a oddělenou policii (a také jednotky tzv. te- 750 Jovan BAZIC (Srpskopitanje, Beograd 2003, s. 308) v této souvislosti píše, že „ústava z roku 1974 jugoslávskou federaci transformovala v konfederaci, jednotlivé články federace povýšila na potenciální samostatné státy a srbskou národní otázku přitom ponechala otevřenou". 751 MERTUS, Julie: Nacionálne manjine po Dejtonskom sporazumu: pouke iz istorije. In: Halpern, Joel M. -Kindeckel, David A. (edd.): Neighbors at War. Antropological Perspectives on Yugoslav Etnicity, Culture and History. The Pensylvania State University 2000; citováno podle vydání Beograd 2002, s. 303. 245 Jugoslávie - Srbsko - Kosovo ritoriální obrany, podobné americké Národní gardě), vzdělávací a právní systém. Republiky pak logicky byly, s výjimkou Bosny a Hercegoviny, organizovány převážně na národní identitě založené na většinovém národě. Dalším institucionálním prvkem, který protlačoval národní identitu do prvního plánu, byl systém národnostního klíče, jenž měl zaručit proporcionální zastoupenost všech národností žijících v té které republice ve významných funkcích. Autonomní oblasti byly ústavou ve smyslu již předtím přijatých doplňků v podstatě povýšeny na úroveň plnoprávných federálních jednotek. Ve zmíněném článku 3 ústavy byly autonomní oblasti uvedeny výčtem společně s republikami jako konstitutivní části federace. V parlamentu sice měly autonomie méně zástupců než republiky, ale vzhledem k tomu, že k přijetí důležitých zákonů bylo třeba konsensu, nebyl rozdíl v počtu členů jednotlivých delegací rozhodující. Ústava tedy jasně zdůrazňovala účast autonomních oblastí na správě federálních záležitostí, zatímco jejich roli v rámci Socialistické republiky Srbska přímo nedefinovala, což podle volnějších výkladů, k nimž bylo vedení autonomií, jak jsme již výše viděli, velmi náchylné, předpokládalo pouze nezávaznou účast při řešení republikových záležitostí a naopak nepředpokládalo princip podřízenosti vedení autonomních oblastí vedení republikovému. Svazový parlament byl dvoukomorový, podobně jako ve většině tehdejších federací včetně ČSSR. Komora představující federální jednotky, sněmovna republik a autonomních oblastí, byla složena ze stejného počtu delegátů z republik (12), které volily republikové parlamenty, a z delegátů autonomních oblastí, jež měly v této komoře 8 zástupců (článek 292). Druhá komora, svazová sněmovna, resp. sněmovna lidu, jejíž složení ve federacích obvykle odráží počet obyvatel federálních jednotek, však byla sestavena podle stejného principu jako sněmovna republik - tvořilo ji 30 delegátů z každé republiky a 20 z autonomních oblastí. Tyto delegáty navíc nevolilo bezprostředně obyvatelstvo s volebním hlasem-jejich jmenování bylo výsledkem složitého, výše již zmíněného delegačního systému, do něhož zasahoval také Socialistický svaz pracujících (Socialistickí savez radnog národa - SSRN, obdoba československé Národní fronty), resp. odpovídající republikové výbory SKJ, jehož vedoucí úlohu ostatně ústava jen znovu potvrzovala. Podle některých právních analytiků vyplývala tato nelogičnost ze strachu před dominancí nejpočetnějšího národa -tedy Srbů.752 Rozhodovací procedura svazového parlamentu byla ztížena tím, že podle ústavy jednotlivé komory nemohly pracovat, nebyli-li přítomni zá- 752 DIMITRIJEVIČ, V: Sukobi oko ústava iz 1974., s. 455. JožePIRJEVEC {Jugoslávie 1918-1992, Praha 2000, s. 393) dokonce v této souvislosti píše, že „ústava byla složitou směsí utopických deklarací a konkrétních norem, které požadovaly, aby se komunistická strana stala ohniskem veškerého dění v jugoslávské společnosti, a současně měly zabránit tomu, aby jí konkurovala další síla — Srbsko". 246 Ústavní změny ve prospěch posilování autonomie stupci všech republik a autonomních oblastí (v horní komoře) a většina delegátů (v dolní komoře) (viz čl. 295), což později umožňovalo jednotlivým republikám práci parlamentu zcela paralyzovat. Kromě toho musely být důležité zákony schvalovány pouze konsensem, nikoli většinovým hlasováním (čl. 286). Každá delegace tedy mohla zcela znemožnit přijetí jakéhokoli pro fungování federace důležitého zákona. Ústava tak otevírala možnost pro neomezený vliv republikových a oblastních stranických elit, které jej také začaly ve zvýšené míře využívat.753 Výsledkem toho byla malá rozhodovací schopnost parlamentu a stále větší a větší přenášení rozhodovacích pravomocí z federace do jednotlivých republik a autonomních oblastí. Federace tak byla odsouzena k nefunkčnosti, což se plně ovšem projevilo teprve po Titově smrti, jehož autorita stála nad všemi rozhodovacími procesy. V čele jugoslávské federace stálo prezidium či předsednictvo, jehož předsedou byl až do své smrti Josip Broz Tito, ústavou jmenovaný doživotní jugoslávský prezident, vlastně tedy jugoslávský suverén.754 Složení prezidia určoval článek 321 ústavy tak, že vedle předsedy Svazu komunistů Jugoslávie se předsednictvo skládalo z jednoho člena z každé republiky a autonomní oblasti. Tyto členy pak volily jejich republikové parlamenty. Předsednictvo tedy mělo dohromady devět členů, z nichž osm (bez předsedy SKJ) se v roční rotaci střídalo (samozřejmě až po smrti J. Brože Tita) ve funkci předsedy předsednictva, tedy jugoslávského prezidenta, v závislosti na abecedním pořádku republik a autonomních oblastí. V předsednictvu neexistoval rozdíl mezi zástupci republik a autonomních oblastí! Federální orgány přitom na sestavování prezidia neměly vliv - to bylo zcela v kompetenci republikových parlamentů, takže členové prezidia nemohli být federálními orgány pohnáni k odpovědnosti. Jediným svazovým orgánem, jehož formování nebylo závislé na přísné paritě a vůli republikových oligarchií, byla svazová, resp. federální vláda (Savezno izvršno vece), jejíhož předsedu volily společně obě komory jugoslávského parlamentu. Kandidáta na funkci svazového premiéra ovšem vybírala mocenská špička SKJ a jeho jméno bylo známo dlouho před bezprostřední volbou, která tak vlastně byla pouze schvalováním. Ústava z roku 1974 tedy přisoudila federaci už pouze pravomoci v otázkách zahraniční politiky, obrany a financí. Hospodářství se s výjimkou měny dostalo zcela pod kontrolu republik a autonomních oblastí. Celý hospodářský systém byl zakotven na teoreticky nedokonale rozpra- 753 Udělováním instrukcí celé delegaci dosáhly republikové elity úplné eliminace individuality j ednotlivých delegátů a zabezpečily se tak před působením „nadrepubliko-vých" spojenectví a federalistických „odpadlíků", kterým nešlo jen o pouhé parciální zájmy jednotlivých republik. 754 Marko Nikezič, liberální předseda ÚV SKS v letech 1968-1972, označil v důsledku toho Jugoslávii trefně jako „komunistickou monarchii". Viz MILOSLAVEVSKI, Slávko: Skica za politickí portrét Marka Nikeziča. In: Prelom '72. Uzroci i posledice pada srpskih (komunističkih) Uberala októbra 1972. godine, s. 139. 247 Jugoslávie - Srbsko - Kosovo cované myšlence a prakticky těžce uchopitelné ideji samosprávného socialismu, stavěného do protikladu se státním, byrokratickým socialismem východního bloku. Jeho základním stavebním kamenem byla koncepce tzv. sdružené práce: Každá pracovní jednotka v rámci socialistických podniků - tzv. základní organizace sdružené práce - byla autonomní a její členové měli teoreticky neomezenou (a i v praxi poměrně širokou) pravomoc kontrolovat přerozdělování příjmů své jednotky na platy, investice a další potřeby. Organizace sdružené práce kontrolovaly také činnost bank a vůbec finančního sektoru. Tyto v ústavě pouze obecně nastíněné zásady byly ještě rozvedeny v Zákoně o sdružené práci, schváleném v roce 1976, jímž byl jugoslávský politický systém dotvořen.755 Ve skutečnosti však nový systém pouze odstranil centralismus ústředí a nahradil jej centralismem a byrokratismem republikovým, resp. oblastním, který mimořádně ztěžoval fungování ekonomiky a společnosti v celém příslušném regionu, a navíc zabraňoval hospodářské a politické koordinaci na celostátní úrovni. Již tak úzké možnosti centra dále omezoval systém rotace vedoucích kádrů podle republikového, resp. oblastního klíče, zavedený počátkem 70. let a v jejich průběhu ještě urychlený. Na základě federální ústavy byly vypracovány i nové ústavy republik (podle čl. 206) a poprvé také ústavy autonomních oblastí.756 Na Kosovu tak díky tomu mohl být založen Ústavní a Nejvyšší soud Kosova, a po volbách také všechny výkonné a zákonodárné mocenské orgány. Zákonodárné a výkonné orgány SRS na základě ústavních principů prakticky neměly možnost ovlivňovat zákonné akty, které schvaloval ko-sovský parlament, naopak do všech komor republikového parlamentu bylo voleno 33 zástupců z Kosova. Parlamenty autonomních oblastí také mohly odmítnout zákonné normy a usnesení srbského parlamentu.757 Podle principů zakotvených v nové ústavě došlo i k restrukturalizaci srbské stranické organizace. Od této doby se z SKS vydělají Svaz komunistů Kosova a Svaz komunistů Vojvodiny, které v rámci republikové srbské komunistické organizace fungovaly víceméně samostatně, „užší Srbsko" ale žádnou svoji zvláštní stranickou organizaci nemělo. Vrcholným orgánem nicméně stále zůstával ÚV SKS a jeho předsednictvo. 755 BOŽINOV, Alexej - PECH, Radek: Jugoslávie 70. let - reformami ke krizi. Slovanský přehled 78 (1992), s. 283. 756 Texty republikové ústavy Srbska i obou autonomních oblastí viz Ustav SR Srbije; Ustav SAP Vojvodine; Ustav SAP Kosova: sa ústavním zakonima za sprovodjenje ústava. Službeni list SFRJ, Beograd 1974. 757 Srbija ulagala u privredni rozvoj, glas javnosti, 13. března 2007. 248