Nauka o barvách J. W. Goethe, Barevný kruh určený k symbolizaci lidského duchovního a duševního života, 1809 394px-Goethe%2C_Farbenkreis_zur_Symbolisierung_des_menschlichen_Geistes-_und_Seelenlebens%2C_1809 Nauka o barvách - definice •Věda o barvě jako o optickém jevu a jeho specifických zákonitostech, jejím předmětem je barva jako fyzikální, chemický, fyziologický, psychologický, ontologický a es-tetický fenomén. •Zde se budeme zabývat převážně estetickou naukou o bar-vách, jejímž předmětem bude: • 1) určení základních barev a jejich systematické utřídění, 2) výrazový charakter jednotlivých barev, 3) podmínky pro sestavení harmonických kombinací, 4) principy barevného podání – koloritu, 5) poměr barvy ke kresbě a světlu, 6) barva jako prvek krásy, 7) analogie barev a tónů (barevná hudba) Vnímání barev • Podobně jako pocit světla vzniká z reakce systému vidění na jas předmětů, pocit barvy vzniká z jeho reakce na vlnovou délku světlených paprsků, vysílaných nebo odrážených těmito předměty: barva tedy není „na předmětech“, jak bychom se mohli spontánně domnívat, nýbrž uvnitř našeho vnímání, podobně jako jas. /.../ Vnímání barvy je založeno na působení tří druhů sítnicových čípků, z nichž každý je citlivý na jinou vlnovou délku. (J. Aumont, Obraz. Praha 2005, s. 17, 19.) Empirické dělení barev •vlnová délka, která určuje barevný odstín (modrá, červená, oranžová, tmavě karmazínová...) •sytost, t.j. „čistota“ (růžová je méně „sytá“ čer-vená, do níž je přidána bílá); barvy slunečního spektra mají maximální sytost •světlost, spojená s jasem: čím je vyšší, tím se barva zdá svítivější a tím více se blíží bílé; stejná červená barva o téže sytosti může být světlejší nebo tmavší • (J. Aumont, Obraz. Praha 2005, s. 18.) Barevné spektrum podle J. Ittena Barvy základní (primární), druhotné a terciární Schéma sytosti 12 barev spektra a šedé itten 12toni Itten Nauka o barvách - antika • Teorie základních barev a jejich míchání • • Empedokles: bílá – oheň, černá – voda, červená – vzduch, okrově žlutá – země • Platón: barva jako prvek krásy, symbol představ, které jsou vzdáleny pojmovému zprostředkování • Jako první přiřazuje k barvám citové obsahy. • Aristoteles: základními barvami pouze bílá a černá vznikající (ne)přítomností světla, mezi nimi barevná škála: žlutá, šarlatová, purpurová, zelená, ultramarin • Aristotelova teorie duhy: základními barvami červená, zelená a purpurová, jejichž světlost závisí na síle reflektovaného slunečního světla • Galen: spojení barev se základními tělesnými štávami Nauka o barvách – středověk, renesance •Středověk: filosoficko-teologická spekulace a přírodo-vědecké zájmy • Isidor ze Sevilly: „Pictura autem dicta quasi fictura.“ • Tomáš Akvinský, kriteria krásy v Summa theologiae: integritas sive perfectio, proportio sive consonantia, claritas •Renesance: od 15. stol. specifická barevná estetika, empirická pozorování aplikována v umělecké praxi • Leon Battista Alberti: circonscriptione (obrys), compo-sitione (kompozice), receptione dei lumi (světlo, barevnost) • Angelo Poliziano: barva jako differentia specifica malířství • Leonardo da Vinci Dáma s hranostajem, 1483-1490 • „Černé šaty působí, že se lidská pleť zdá bě-lejší, než je, a šaty bílé působí, že se pleť zdá tmavší, žluté ji činí barevnou a červený oděv bledou.“ (Leonardo, Traktát o malířství, kap. 146) Leonardo Nauka o barvách – baroko, 19. stol. •Isaac Newton: analýza barev slunečního spektra (cca 1667) •J. C. le Blou, Traité du coloris / Pojednání o braevnosti (cca 1731) •Johann Wolfgang Goethe, Farbenlehre / Nauka o barvách, 1808-1810 •Michel Eugène Chevreul, De la Loi du Contraste simultané des Couleurs, 1839 P. P. Rubens, Zvěstování Panny Marie, 1609 pozn.: možno porovnat s jeho teoretickými názory na barevnost • 27a Rubens Zvěstování KHM 1609 I. Newton: paprsek světla rozložený trojbokým světelným hranolem na pruhy barevných světel prism-and-refraction-of-light-into-rainbow-AJHD Isaac Newton, Opticks, 1704: barevné hudební kolo František Kupka, Newtonovy kotouče, 1911 Newton 1704 1345kupka_disc_newton Philipp Otto Runge, 1810 prostorový model barevných nuancí • RungeKugel Johannes Itten, Tyče a plochy, 1955 Josef Albers, Studie k poctě čtverci, opalescenční, 1965 Johannes Itten Staebe und Flaeche 1955 Josef Albers Study for Homage to the Square Opalescent1965 Johannes Itten, Kunst der Farbe, 1961 Itten obálka itten-form+farbe Paobraz: následný kontrast, který vzniká po pozorování barev paobraz Simultánní kontrast neboli barevná indukce: vzniká současně při pozorování původního obrazce obrázek00014 • obrázek00013 Sedm barevných kontrastů podle J. Ittena •1) kontrast světlostní neboli temnosvitný (viz e,f) • světlá se vedle tmavé zdá ještě světlejší, kdežto tmavá je světlou ještě více ztmavována •Kontrasty barevné neboli tónové, při nichž se využívá tónových kvalit barev: •2) komplementární kontrast (a) •3) teplotní kontrast (c) •4) kvalitativní neboli sytostní kontrast (g) •5) kvantitativní neboli proporční kontrast (h) •6) simultánní kontrast - nepřesně komplementárních barev (b) •7) kontrast barvy o sobě, tj. elementární kontrast několika čistých pestrých barev (d) obrázek00011 Rovnovážné proporce barev podle A. Schopenhauera obrázek00013 Kontrast světlostní: Rembrandt van Rijn, Večeře v Emauzích, 1628-1629 01 RemEmauzy Kontrast světlostní: Francisco de Zurbarán, Zátiší s citróny, pomeranči a růží, 1633 01a V Zurbarán Kontrast komplementární: Bohumil Kubišta, Zátiší s vázami, 1911 obrázek00011 Kontrast teplotní, sytostní a proporční: Auguste Renoir, Portrét Jany Samaryové, 1877 Renoir Samary Kvalitativní neboli sytostní kontrast: Georges de la Tour, Novorozeně, 40. léta 17. st. XIX La Tour Kvalitativní neboli sytostní kontrast: Jean Baptiste Siméon Chardin, Návrat z trhu, 1739 Chardin Kvantitativní neboli proporční kontrast: Piet Mondrian, Kompozice, 1923 mondrian-composition_A-1923 Simultánní kontrast (nepřesně komplementárních barev): Victor Vasarely, Cheyt pyr, 1970-1971 vasarely cheyt pyr Kontrast barvy o sobě: Václav Špála, Děvče u moře, 1923 DSC_0023 Analogie barev a tónů (kolorismu a hudby): Luigi Russolo, Hudba, 1911 František Kupka, Dvojbarevná fuga, 1912 Russolo music 1911 DSC_0024 Analogie barev a tónů: Vasilij Kandinskij, Improvizace 7, 1910 (kandinsky)-improvisation7_1910 • Barva je prostředek bez-prostředního působení na duši. Barva je klávesa. Oko je úderné kladívko. Duše je klavír s mno-ha strunami. Umělec je ruka, která úderem na tu nebo onu klávesu způsobí vibraci duše. (V. Kandinskij: O duchovnosti v umění, 1912) Analogie barev a tónů: Miroslav Ponc, Barevná hudba, 1924-1925 Zdeněk Pešánek, Barevný klavír, 1. verze, 1925 DSC_0042 DSC_0044