Euripides Hippolytos přeložil Rudolf Mertlík In: Antické tragédie. Praha: ODEON, 1970. Osoby: Afrodité (Kypris, Kypřanka), bohyně lásky Artemis, bohyně lovu Théseus, král athénský Faidra, jeho druhá manželka Hippolytos, jeho syn z prvé manželky, Amazonky Hippolyty Chůva Faidřina sluha služka posel lovecká družina Hippolytova sbor Troizenských žen sluhové a průvodčí Thésovi a Hippolytovi, služky Faidřiny Děj se koná v mytických dobách v Troizéně na Peloponésu před palácem krále Pitthea. Afrodité Jsem slavná u lidí i v nebi proslulá, mé jméno Afrodíté, z Kypru bohyně. Já z lidí, co jich vnímá světlo sluneční a sídlí od Pontu až k vlnám atlantským, si vážím všech, kdož v úctě mají moji moc, a ničím ty, kdo příliš pohrdají mnou. Je zajisté i bohům vlastnost vrozena, že radují se, jsou-li ctěni od lidí. A pravdivost slov těchto ihned dokáži. Syn Amazonky sličné, chlapec Théseův, ach, Hippolytos - ctný jej Pittheus vychoval – , ten jediný je z mužů v celém Argolsku, jenž o mně říká, že jsem z bohů nejhorší, jenž lásku odmítá a nedbá o sňatek. Má v ůctě Artemidu, sestru Foibovu, dceř Diovu – tu z bohyň za největší má. Vždy v lesích zelených s tou pannou prodlévá, psy rychlé na lov štve, zvěř divou zabíjí – tím získal přátelství, jež nadlidským lze zvát. To nezávidím mu – a proč bych měla, proč? – však Hippolyta ztrestám dneska za to, čím se na mně provinil. Už dávno skoro vše jsem zchystala, už mnoho práce nezbývá. Kdys z Pittheova domu v Pandíonův kraj on přišel, aby spatřil svaté obřady a zasvěcen byl do nich. Faidra, vznešená choť jeho otce, zhlédla jej a srdce hned jí vzplálo prudkou láskou z mého podnětu. A dřív, než přišla v tuto zemi troizénskou, blíž skály Palladiny postavila mi chrám ke cti, odkud lze se dívat v tuto zem. To dílo lásky je a Hippolytovi jej zasvětí a po něm zvali pak ten chrám. Když město Kekropovo Théseus opustil jda do vyhnanství, neboť potřísnila jej krev Pallantovců, a když s chotí plul v ten kraj, neb slíbil, rok že bude trávit mimo vlast, ta ubohá jen vzdychá, láskou trápí se a chřadne potají, neb nikdo z domácích o jejích mukách neví, nezná její bol. Však její láska nesmí takto skončit jen! Věc povím Théseovi, vyjde na světlo. Svou kletbou zhubí otec toho jinoch, jenž se mnou bojuje. Vždyť mořský Poseidón, bůh vodstva, Théseovi milost prokázal, že před ním nevyřkne tři přání nadarmo. Tak Faidra se ctí zahyne, však zhyne přec! Já nebudu už dál dbát její záhuby, než na odpůrce mé trest padne takový, že patřičný se bude jevit pak i mně. Však spatřuji teď právě, jak syn Théseův již obtížného lovu nechal a jde sem, a proto teď zas já se vzdálím z těchto míst. Hle, v patách za ním kráčí služebníků dav a božskou Artemidu slaví hlučný zpěv. On neví, že mu Hádés otevřel již vchod a že už toto slunce vidí naposled. Hippolytos přichází se svou družinou Pojďte, a slavte písní nebeskou Artemidu, Diovu dceru, která nás chrání! Sluhové zpívají Vítej, vítej, Artemido, dcero Létina a Diova, nejkrásnější ze všech panen, jež sídlíš na širém nebi, na dvoře slavného otce, ve zlatém Diově domě. Vítej, ty nejkrásnější, nejkrásnější z olympských panen, vítej, Artemido! Hippolytos klade věnec na hlavu sochy Artemidiny stojící před domem Já přináším ti, paní, ke tvé ozdobě zde vínek z netknutého luhu uvitý, kde pastýř neuznal svá stáda nikdy pást, kde nezasáhl srp, jen včelka v jarní čas se pilně vznáší nad tím luhem netknutým. Jej říční rosou zkrápí Cudnost vznešená: květ na něm trhat smí jen ten, kdo ve všem je sám sebou rozvážný a nezná žádných nauk – však ti, kdo špatní jsou, ti nesmějí tam jít. Nuž příjmy, milá paní, z ruky pobožné ten vínek k ozdobě svých zlatých kadeří. Vždyť jediný já z lidí zvláštní milost mám, že s tebou stýkám se a s tebou rozmlouvám, že slyšet smím tvůj hlas, jen nevidím tvou tvář. Kéž skončím život tak, jak šťastně začal jsem! Sluha Ó vladaři (jen bohy možno pány zvát!) zda moh bys dobrou radu přijmout ode mne? Hippolytos Nu ovšem, jinak bych se sotva moudrým zdál. Sluha Znáš tedy zákon, který lidem všem je dán? Hippolytos Ne, neznám. Ale proč se na tohle mě ptáš? Sluha Mít v nenávisti pýchu a též nevlídnost. Hippolytos Nu správně. Pyšný vždy je lidem protivný. Sluha A nedochází vlídný člověk obliby? Hippolytos Ba velké, a též výhod s malou námahou. Sluha A myslíš, že to platí také u bohů? Hippolytos Ač máme-li my lidé boží zákony. Sluha ukazuje na sochu Afrodítinu Proč nectíš též tu mocnou bohyni? Hippolytos A kterou? Pozor dej, ať neškodí ti řeč! Sluha Nu Afrodítu! Stojí u tvých dveří přec! Hippolytos Tu z dálky zdravím jen, neb čisté srdce mám. Sluha Vždyť mocná je a mezi lidmi proslulá. Hippolytos Ctí každý boha jiného i člověka Sluha Kéž šťasten jsi a máš i správné smýšlení! Hippolytos Mně nelíbí se božstvo ctěné v noci jen. Sluha Je, chlapče, přec jen třeba bohy v úctě mít! Hippolytos Již vstupte, milí druzi, se mnou do domu a věnujte se jídlu! Vždycky po lovu je vítán plný stůl. Je zapotřebí pak i koně hřebelcovat. Až se nasytím, chci zapřáhnout je k vozu a vhodně cvičit je. A té své Afrodítě vyřiď pozdrav můj. odejde s družinou Sluha Však my – vždyť nesmíme ty mladé za vzor mít, nám jako sluhům sluší mluvit rozumně -, my budeme se modlit před tvým obrazem, ó lásky bohyně! Buď shovívavá k těm, kdož mají zpupnou mysl jako mladíci a tlachají – ty tvař se, že je neslyšíš. Vždyť bozi moudřejší než lidé musí být! Odejde do paláce Sbor troizénských žen Z boku blízké skály pramen vytéká, prý z Okeanu prýští, a tak bohatý, že v něm možno džbánem vodu nabírat. Tam jedna družka má v pramenné rose těch vod nachová roucha prala a na hřbetě skály sluncem vyhřáté je rozprostírala. A tam jsem poprvé zaslechla o své paní, že trýzněna nemocí zlou v domě svém na lůžku leží a že závojem jemným rusou hlavu si stíní. Slyším, že třetí už den plody země nechce vzít do svých překrásných úst a že touží pro tajný žal vplout v neblahý přístav smrti. Vždyť ty, děvenko, šílíš! Či ti snad rozum zmát bůh lesů Pán neb Hekaté, neb Korybanti vznešení neb horská matka Kybelé? Či tě snad výčitky trápí, že s dlužna obětní koláč Diktynně, lovící hojnou zvěř? Ta přec po zemi kráčí stejně jak přes mořský proud, přes vlhké víry slaných vod. Či snad tvůj vznešený manžel, athénský vládce, má v domě k potěše tajnou lásku, poskvrnu tvého lůžka? Či snad nějaký veslař připlul z Kréty v náš přístav, velmi vítaný plavcům, a zprávu královně přines, z které teď bolest má v srdci a hoře ji na lůžku poutá? Je už to v povaze žen zlou náladu s veselou střídat; z rozmarných choutek a bolu taková sklíčenost vzniká. Pronikla taková bouře kdysi i mým lůnem. Já vzývala však božskou střelkyni Artemidu, tišící bolest. Tak ji stále vzývám, že jí závidí bozi. Náčelnice sboru vidí vycházet z domu chůvu, která se služkami podpírá Faidru. Sluhové za nimi nesou lůžko Hle, stařičká chůva je přede dveřmi domu, a provází svou paní, jež vyšla z domu ven. Mrak smutku se jí nad očima klene. Má duše touží poznat, co to asi je, proč bledé tváře královny jsou tak přepadlé? Chůva Ach, vy lidská trápení, vy choroby zlé! Co mám s tebou dělat, a co nedělat? tady máš i světlo, tady čistý vzduch. Je venku už i lůžko, na němž líháš chorá. Vždyť každičké tvé slovo bylo vyjít ven, a brzy budeš zase spěchat do ložnice. Hned tě všechno mrzí, netěší tě nic. Co máš , ti není vhod, a milejším se ti hned zase zdá, co nemáš. pro sebe Lépe být chorý než chorého strážcem. Nemoc je prostá, však s péčí se pojí zármutek srdce a námaha rukou. Je život lidský jen bolest a žal a není úlevy v strastech. Posmrtný život je vábnější snad, však kryje ho tma a do mraků halí. My bláhově však jen prahneme po tom, co na této zemi se leskne, neb neznáme život, jenž čeká nás pak, nevíme nic, co pod zemí skryto, a slepě věříme bajkám. Faidra jež ulehla dříve na lehátko Ach, zvedněte mne a vztyčte mi hlavu, já cítím se mdlá a bez síly, družky! Za krásné ruce mě uchopte, dívky! Mně za těžké je mít na hlavě roušku. Sejmi ji tedy a vlasy mi po šíji rozpusť. služka tak učiní Chůva Měj důvěru, dítě, a netrpělivě nesmíš se obracet tak! S klidem a odolnou vůlí svou chorobu snáz budeš pak snášet; v útrapách žít je údělem lidským. Faidra Ach, ach! Jak z chladivé studánky bych ráda si nabrala doušek čisté vody! Ach, moci si ve stínu topolů lehnout a hovět si na louce v trávě! Chůva Dítě, co říkáš? Jen před lidmi nemluv tak neuváženě, má k šílenství blízko tahle tvá řeč! Faidra Veďte mě do hor! Chci do lesů jít, chci mezi smrky, kde lovečtí psi honí jeleny pestré a k smrti štvou zvěř. Ach, bozi, jak toužím zavolat na psy, vzít do ruky ostrý thesalský oštěp a vymrštit jej kol plavé své hlavy! Chůva Co těmi věcmi se trudíš, mé dítě? K čemu i ty se staráš teď o lov? Proč toužíš po vodě z chladného zdroje? Vždyť vedle hradeb je vodnatá stráň, odkud ten doušek bys mohla mít též. Faidra Ó Artemido, ty vládkyně přímořských krajů a závodišť s dupotem koní, ach, kéž bych já byla zas na těch tvých pláních a mohla tam krotit výborné hřebce! Chůva Jak nerozumné slovo jsi zase pronesla? Hned toužíš jít do hor a lovit tam zvěř, hned po suchém písku chceš prohánět koně. Jen věštec by s námahou dovedl říci, kdo z bohů tě k tomuto šílenství štve, a mate ti mysl, mé dítě. Faidra Co já to nešťastná provedla zas? A zdravý můj rozum kam poděl se jen? Já šílená jsem, bůh přived mě k pádu. Ach, já nešťastná ach! Tou rouškou, matko, mi zahal zas hlavu, vždyť hanbím se za to, co právě jsem řekla. Jen zahal mě! Proud slz se z očí mi dere, já studem se rdím, zrak obracím k zemi. Je bolestné velmi zas dostávat rozum a šílet je hrozné. Je o mnoho lepší zemřít a nepoznat chybu. Chůva Již tě zahalím hned. Ach, kdy asi smrt i mne svým závojem zastře? Můj dlouhý život mě poučil už v mnohém. Vždy měli by lidé míru zachovat, když v přátelství vcházejí spolu, a neměl by do hloubi srdce jít přátelský cit, ať pouta lásky jsou ovladatelná, aby se povolit dala neb přitáhnout zas. Když jedno srce se pro dva kormoutí, je těžké to břímě, jako já teď pro ni mám nesmírný žal. Kdo zásady žití má přísné přespříliš, prý zklamání víc než radosti sklízí, ba škodí i vlastnímu zdraví. Spíš uměřenost chválím než zásadu chtít příliš, a moudří mi za pravdu dají. Sbor Ty stará, věrná chůvo naší královny, my vidíme sic Faidřin osud neblahý, však jaká je to nemoc, není jasné nám. My chcem se tebe zeptat, pravdu uslyšet. Chůva Ač pátrám, nevím to, vždyť nechce říci nic. Sbor Ni jaký počátek byl toho trápení? Chůva Toť stejná otázka: mlčí o tom všem. Sbor Jak chřadne tělesně a jak je zesláblá! Chůva A jak by nebyla? Už nejí třetí den. Sbor To šílenství, či chce se k smrti utýrat? Chůva Má touhu zemřít. Nejí, život skončit chce. Sbor Co říkáš, divné je. A strpí jí to choť? Chůva Svou bolest skrývá, mlčí o své chorobě. Sbor Když do tváře jí hledí, nepostřehne nic? Chůva Vždyť není v této zemi, v cizině dlí teď. Sbor Ty nenaléháš na ni, když se pokoušíš to smyslů zmatení a nemoc vyzvědět? Chůva Já všechno zkusila, však žádný výsledek. A neustanu ani teď být horlivá, když ty jsi zde a můžeš svědkyní mi být, jak k nešťastným svým pánům jsem se chovala. k Faidře Nuž zapomeňme obě, dítě milené, co mluvily jsme dřív. ty vlídnější zas buď, již vyjasni svou tvář a smýšlení své změň. Já výčitek už nechám, jimiž jsem tě dřív ne vhodně stíhala, již začnu lepší řeč. A jestli trpíš snad zlou tajnou chorobou, zde ženy pomohou tvůj neduh zastavit. Však trápí-li tě snad, co mužům svěřit lze, jen mluv, ať oznámíme lékařům tu věc. Ty mlčíš, dítě? Ach, ty nesmíš mlčet teď! Vždyť nemluvím-li správně, buď to vytknout máš, neb dobře míněná má slova poslechnout. Sem pohleď, řekni něco! Ach, já ubohá! Je, ženy, marná snaha, naše úsilí, jsme pravdě vzdáleny jak dříve. Nedala se slovy pohnout dřív a vzpírá se i teď. Ať krutější než moře k těmto prosbám jsi, to věz však, jestli zemřeš, zradíš dítky své, neb nebudou mít dále domov otcovský. Buď svědkem Amazonka, mocná jezdkyně, jež porodila pána vlastním dětem tvým, jak pravý syn si vede, dobře znáš ho přec, tvůj Hippolytos! Faidra Běda! Chůva Dotklo se tě to? Faidra Ty zničilas mě, chůvo! Příště, při bozích tě prosím, o tom muži pomlč raději! Chůva Hle, rozum máš a nechceš, ač tak rozumná, svým dětem prospět a svůj život zachránit. Faidra Mám ráda děti. Osudná však bouře zmítá mnou. Chůva Vždyť od krve snad, dítě, ruce čisté máš? Faidra Mé ruce čisté jsou, však duch je poskvrněn. Chůva Či ublížil ti někdo z cizích nepřátel? Faidra Mě přítel hubí proti vůli mé i své. Chůva Je Théseus vinen snad a spáchal vinu on? Faidra Kéž nespatří mě nikdo jemu ukřivdit! Chůva Co hrozného tě tedy k smrti pohání? Faidra Jen ponech mě v mé vině! Tobě neškodím! Chůva To aspoň nechceš – nesmíš mě tak opustit! Faidra Co děláš? Za ruku mě chytáš, nutíš mě? Chůva I kolen tvých se chápu, nespustím se jich. Faidra Zle, ubohá, ti bude, zvíš-li to, ach, zle! Chůva Co horšího je pro mne, nežli ztratit tě? Faidra Ty zhyneš, mně však ke cti bude tato věc. Chůva Proč skrýváš, když tě prosím, věc tak šlechetnou? Faidra Vždyť toužím vyjít se ctí z věci hanebné. Chůva Tvá čest tím větší bude, vyslovíš-li to. Faidra Ach, probůh, odejdi a pusť mou pravici! Chůva Ach ne, vždyť nedáváš mi dar, jejž máš mi dát! Faidra Já dám ti jej – mám v úctě ruku prosebnou. Chůva Již umlknu. Teď tobě slovo náleží. Faidra Ach, jakou láskou vzplálas, matko ubohá! Chůva Tou láskou k býku, dítě? Či co myslíš tím? Faidra I ty, choť Dionýsa, sestro nešťastná! Chůva Co je ti, dítě? Tupíš sourozence zle! Faidra A já jak třetí hynu takto uboze. Chůva Jsem zděšena. Kam míří tahle tvoje řeč? Faidra Jsme nešťastné už zdávna, ne však teprve teď! Chůva Tím nevím nic víc z toho, co chci uslyšet. Faidra Ach, kéž bys ty mi řekla, co mám říct já! Chůva Co skryto, neznám přec, vždyť nejsem věštkyně. Faidra Nu, co to je, co zve se láska u lidí? Chůva To rozkoš nejvyšší, však bolest zároveň. Faidra Mně tedy dostalo se toho druhého. Chůva Co říkáš? Miluješ? A koho, dítě mé? Faidra Nu, jak se jmenuje – ten Amazončin syn? Chůva Ty myslíš Hippol---? Faidra Tys to řekla a ne já! Chůva Co mluvíš, dítě, běda! Jaks mě zdrtila! Já nesnesu to, ženy, nepřežiju to! Je protivné mi světlo, protivný mi den. Já odvrhnu své tělo, smrtí života se zbavím – buďte sbohem! Já už nežiji. Ač neradi, i moudří zla jsou dychtiví. A není Afrodíté jenom bohyně, je ještě větší mocnost, nežli bývá bůh, neb Faidru zničila i mne i tento dům. Náčelnice sboru Uslyšelas naříkat svou paní, dověděla ses od ní o neslýchaných, nesnesitelných útrapách? Než se dožít toho poblouznění, to raději bych zemřela. Ach běda, běda! Ó ubohá, jakou bolest cítíš? Jsi ztracena, když zjevilas zlé tajemství. Co tě nyní čeká den co den? Něco zlého stihne tento dům. Ó dívko z Kréty ubohá, už není tajemstvím, jaký osud chystá tobě Afrodíté. Faidra Ó ženy troizénské, které bydlíte zde v Pelopově zemi v krajním výběžku, již dřív jsem v dlouhých nocích na to myslela, čím lidský život spěje k mravní úhoně. A nemyslím, že lidé hůře jednají snad z nedostatku ducha – mnozí z nich jsou přec i velmi rozumní – spíš tak se má ta věc: My víme, co je správné, poznáváme to, vak nekonáme toho: jedni z lenosti, a jiní před dobrem, že přednost dávají jen rozkoši. Co všechno kazí život náš: zlo sladké, nečinnost a dlouhé besedy, a stud – ten však je dvojí: jeden není zlý, však druhý tíží dům. Těch dvou být jasná mez, pak oba stejným jménem by se nezvaly. A protože mám právě názor takový, je nechtěla ho zničit kouzlem nějakým a v pravý opak zvrátit svoje smýšlení. A vyložím ti postup i svých myšlenek: Když ranila mě láska, hleděla jsem ji co nejčestněji snášet. Nejdřív jsem svou nemoc smlčet chtěla, všem jí zatajit. Vždyť nelze věřit jazyku, jenž u jiných zná kárat myšlenky, ale přitom sám svých vlastních četných trampot bývá původcem. A potom jsem si zase umínila nést svou vášeň s rozvahou a tak ji přemoci. A nakonec, když ani tím jsem nemohla svou lásku zdolat, já se pro smrt rozhodla – že to je nejlíp pro mne, nikdo nepopře. Vždyť ani nechci skrývat čestné skutky své, ni mnoho svědků mít, že jednám hanebně. Já znala ten svůj čin i nemoc neblahou a dobře vím, že žena tomu propadlá je u všech v nenávisti. Zle ať zhyne ta, jež první začala tak s muži cizími své lože hanobit. To zlo se šířilo pak z urozených domů mezi ženami. Vždyť kdykoli se neřest líbí vznešeným, i nízkým lidem velmi zalíbí se pak. Mám nenávist i k ženám v řeči rozvážným, však schopným potají i činů hanebných. Jak, mocná Afrodíto, z moře zrozená, se mohou pak svým mužům dívat do oči? Což nehrozí se tmy, jež pomáhá jim, a stěn svých domovů, že jednou promluví? Mne, družky, v náruč smrti žene právě strach, že jednou chytnou mě, jak muže hanobím, i vlastní dítky své. Ať volně, svobodně dál žijí v Athénách, v městě proslulém, ať nejsou kvůli matce slávy zbaveny. Má muž, být v srdci smělý, pocit otroka, když o matce neb otci ví co špatného. Jen to je prý tak cenné jako život sám, kdo spravedlivý v srdci je a šlechetný. Čas nastaví však špatným lidem zrcadlo jak dívence a tvář pak jejich ukáže. Kéž mezi těmi nejsem nikdy spatřena! Sbor Ach, jaká krásná vlastnost je vždy rozvážnost, jak sklízí u lidí jen čest a pochvalu! Chůva Ó paní, v první chvíli tvoje příhoda mi znenadání hrozně strachu nahnala, teď vidím, že jsem bloud. Je u lidí to tak: co zváží podruhé, to bývá moudřejší. Vždyť nic se zvláštního a nic též divného ti nestalo – jen hněv tě stihl bohyně. Je div, že miluješ? I mnoho lidé též. A ty snad kvůli lásce zahubit se chceš? Což musí zemřít všichni, kteří milují, i ti, kdo teprve jednou budou milovat? Jen příliš prudké lásce nelze odolat; kdo svolný je, pak k tomu tiše jde o krok, však o kom zví, že hrdý, příliš myslí si, jej popadne – to víš - , a silou udolá. I vzduchem proniká, je v mořských hlubinách ta mocná láska, z které všechno povstalo: své símě rozsévá a touhu vzbuzuje, Kdo tedy knihy má psané od starších, a také sám je v stálém styku s Múzami, ten tí, jak se Semelou toužil po sňatku kdys Zeus a též ví, jak Zora zářící kdys z lásky unesla si k bohům Kefala, a přece nyní oba sídlí na nebi a nestraní se bohů – přesvědčena jsem, že milují se, usmířeni s osudem. Ty nesmíříš se? Pak tě otec zplodit měl se zvláštní výsadou, v moc jiným bohům dát, když podvolit se nechceš těmto zákonům. Víš, kolik vidí mužů velmi rozumných i poklesek své ženy, avšak tváří se, že neviděli nic? Co otců pomáhá hřích lásky synům tajit? To je zásada všech moudrých lidí: skrývat, co je nečestné. A není třeba lidem příliš přísně žít, vždyť nedovedou přesně ani stavět krov, jenž dům pak kryje. Řekni, jak chceš vyváznout z tak velké pohromy, v niž právě upadlas? však máš-li v sobě ctností víc než špatností, pak můžeš jako člověk býti přešťastná. Jen zanech, milé dítě, špatných myšlenek, a přestaň pyšná být – vždyť je to pýcha jen, když člověk přeje si i bohy překonat. Měj odvahu a miluj – takto bůh to chce. Svou nemoc, nemocná, hleď nějak překonat, jsou zaříkání, jsou i slova kouzelná, lék nějaký se najde na tvou nemoc přec. Vždyť muži věru pozdě by jej nalezli, když mi si ženy samy pomoc nenajdem. Sbor Tvá chůva, Faidro, radí prospěšnější věc teď při tvých těžkostech, však tebe chválím též, ač s menší libostí ty slyšíš chválu mou a s větší bolestí než stařeny té řeč. Faidra Však to je to, co obce dobře řízené a lidské domy ničí: příliš krásná řeč. Vždyť mluvit nemá se, co sluchu lahodí, spíš to jen, z čeho člověk čest a slávu má. Chůva Proč mluvíš vznešeně? Vždyť není třeba ti jen pěkných slov, leč muže: Rychle ať to zví a zevrubně mu řeknem všechno o tobě. Tvůj život kdyby nebyl v této nesnázi a kdyby byla žena ducha zdravého, já pro lásku a rozkoš bych tě nevedla až sem. Však nyní vedu velké úsilí tvůj život zachránit, což nelze za zlé mít. Faidra Jak hrozná jsou to slova! Zavři ústa již a nepronášej znovu řeč tak hanebnou! Chůva Je nestoudné, však lepší nežli krásná řeč; je prospěšnější čin, jenž tebe zachrání, než sláva, pro kterou chceš pyšně zemříti. Faidra Ach probůh, neokrašluj, co je hanebné, už dost! Já ještě v srdci lásce bráním se, však budeš-li dál krásně mluvit o špatném, již klesnu do propasti, před níž utíkám. Chůva Když soudíš tak, tys neměla zlou cestou jít, tys šla! A proto slyš, co dál ti nabízím: mám doma proti lásce léky kouzelné (teď na mysl mi přišly!, jimi nemoc tvá se skončí bez hanby a také rozum tvůj tím neutrpí škodu, jen se nesmíš bát. (Jen od člověka, po němž toužíš, musím mít jak znamení buď slovo, kousek oděvu a oba potom spoutám láskou společnou. Faidra A kouzelný ten lék je nápoj nebo mast? Chůva To nevím, dítě. Užij ho a neptej se! Faidra Jen strach mám, že se příliš moudrou projevíš. Chůva Věz, že se lekáš všeho! Čeho bojíš se? Faidra Že Théseovu synu něco vyzradíš. Chůva Nech toho, dítě! Já to dobře zařídím. obrátí se k soše Afrodítině Jen ty mi pomáhej, ó mocná Kypřanko, z vln mořských zrozená! Vždyť jinak postačí, co na mysli mám, říci doma přátelům. Sbor Ach Eróte, ach Eróte, ty touhu zažíháš v očích lidí, které přepadáš a probouzíš jim v srdci lásku přesladkou. Jen nestíhej mě prudce a nenos neštěstí! Neboť ohně žár ni slunce nepálí jak Afrodítin šíp, jenž metá z rukou svých Erós, Diův syn. Marně, marně prolévá krev býků na březích Alfea a v delfském Foibově okrsku řecká země, když nemáme v úctě Eróta, vládce lidstva, jenž k milým ložnicím lásky má klíč, když nectí jej, ač zkázu přináší a s ní i strasti všeliké lidem, jež napadne. Ijolu, tu dívku oichalskou, jha sňatku neznalou, jež muže neměla ani snoubence, vyhnala Afrodíté z domova a za ženu ji dala Hérakleovi, ač prchala jak víla nebo bakchantka – v krvi a požárů kouři se konal její sňatek, křik vražděných byl písní svatební. Posvátné hradby thébské a Dirčin prameni, dosvědčte, jak Afrodíté ničí záludně. Zhubila osudem děsným Semelu, Bakchovu matku, spálenou ohnivým bleskem, když se spojila s Diem. Mocně všechno ničí dechem svým a přeletuje jak včela. Faidra poslouchá u dveří, co se děje uvnitř Už umlkněte, ženy! Já jsem ztracena! Sbor Co hrozného se Faidro, stalo v domě tvém? Faidra Jen tiše! Vnímat chci křik uvnitř paláce. Sbor Už mlčím. Avšak to je špatný začátek. Faidra Ach běda, běda mi! Jak nešťastná jsem pro to, co mě postihlo! Sbor O jakém křiku mluvíš? Co tím říci chceš? Ach řekni, jaká zvěst to zděšení a strach ti, ženo, působí? Faidra Jsem zničena. Sem ke dveřím se postavte a slyšte, jaký hluk se uvnitř rozléhá. Sbor Vždyť ty jsi u dveří, ty tedy poslouchej, co slyšet z paláce. Jen pověz, pověz nám, co zlého stalo se! Faidra To Hippolytos křičí, Amazonky syn, a hroznou řečí plísní moji služebnou. Sbor Hluk slyší sic, však jasně z něho nemohu přec rozeznat, ach jaké zlo ti k sluchu z dveří proniklo. Faidra Hle, zřejmě nazývá ji bídnou kuplířkou, že lůžko svého pána hanbě vydala. Sbor Jsi zrazena, má milá, zradou přátel svých. Co ti radit mám? Je venku tajemství, čímž ty jsi ztracena. Faidra Ó běda, běda mi! Že řekla, co mě trápí, tím mě zničila! Sic s láskou, špatně však mou nemoc léčila. Sbor Co chceš teď dělat, když jsi tolik zkusila? Faidra Jen jedno vím, že nyní v tomto neštěstí lék jediný mi zbývá: rychle zemříti. Hyppolytos vyběhne z paláce, za ním chůva, která se ho snaží zadržet Ó matko země, a ty, slunce zářivé, jak strašný smysl slov, jež jsem zaslechl! Chůva Mlč dítě, nežli někdo křik tvůj uslyší! Hippolytos Když hroznou věc jsem vyslech, mlčet nemohu. Chůva Já zaklínám tě při tvé krásné pravici! Hippolytos Jen ruku vzdal a šatů mých se nedotkni! Chůva Ach při kolenou tvých tě prosím, nenič mě! Hippolytos Proč prosíš, když prý nic jsi zlého neřekla? Chůva Vždyť pro veřejnost, hochu, nebyla má řeč! Hippolytos Je lépe říci mnohým to, co krásné je. Chůva Ať nezneuctíš, dítě svoji přísahu! Hippolytos Jen jazyk přísahal ti, avšak srdce ne! Chůva Ach co chceš dělat, chlapče? Zničíš přátelé? Hippolytos Toť hnus! Kdo špatně jedná, není přítel můj! Chůva Jen odpouštěj! Vždyť, dítě, lidé chybují. Hippolytos Proč pod paprsky slunce, Die usadils i ženy, ono zlo tak svůdné pro lidi? Vždyť jestliže jsi chtěl rod lidský rozmnožit, ta věc se neměla dít nikdy z lůna žen, spíš lidé měli dát jak oběť v chrámech tvých buď železo neb zlato nebo mědi kus a kupovat si každý símě dítek tak, jak veliké má jmění. Avšak v domě svém měl bez žen každý bydlit, zcela svobodně, (Však nyní, když to zlo chcem přivést do domu, dřív utratíme jmění, které v domě je). Jak velké zlo je žena, z toho jasné je, že otec, jenž ji zplodil a pak vychoval, ji pouští z domu s věnem, aby toho zla se zbavil. S radostí to zhoubné býlí však zas ženich domů příjme. Šatem krášlí pak tu bídnou loutku svou a šperky krásnými ji zdobí nešťastník a jmění dává všanc. Je sklíčen, i kdo získal dobré příbuzné a z nich se těší - ženu má však protivnou, i kdo má ženu řádnou, avšak k ničemu má spřízněnce – to zlo on dobrem zahání. Je nejlíp prostoduchou, všední ženu mít, jež sedí doma jen a není k ničemu. Však nenávidím moudrou. Kéž bych v domě svém já neměl chytřejší, než sluší na ženu. Vždyť Afrodíté svede ženy chytré spíš než hloupé k špatnosti, neb ženám přihlouplým již chabý rozum brání dělat hlouposti. Kéž ani služky k ženám chodit nesmějí a s němou, dravou zvěří stýkají se jen, tak, aby neměly s kým mluvit pospolu, a ani od nich opět slyšet rozhovor. Však teď ty špatné ženy doma páchají jen špatnosti a služky ven je vynesou. I tys mi takto, bídná, přišla namlouvat choť otcovu, jež pro mne je přec posvátná. Ta tvoje slova smyji vodou pramennou a uši vypláchnu si. Což jsem špatný snad, když pouhým návrhem se cítím poskvrněn? Věz dobře, ženo! Chrání tě má poctivost. Však kdybych z nerozumu nedal bohům slib, teď bych se nezdržel a vše bych otci řek. Však nyní půjdu z domu, dokud v cizině dlí Théseus, a má ůsta o všem pomlčí. A až se s otcem vrátím, potom uvidím, jak v tvář mu pohlédnete ty i paní tvá: už budu znát tvou smělost, té jsem okusil! Kéž obě zhynete! Já nikdy nebudu syt nenávisti k ženám, i když řekne kdos, že vždy tak mluvím – vždyť ty vždycky špatné jsou. Buď ať je někdo rozumně žít naučí, neb dovolte mi stále na ně útočit. odejde z domu Faidra Jak nešťastný a bědný je, ach, osud žen! Zda mám prostředek, zda mám odvahu nějak rozuzlit tuhle zápletku? Stihl mě trest. Ach země a slunce! Jak, družky, skrýt svou trýzeň mám? Jak jen uniknout ranám osudu? Kdo z bohů bude při mně stát, kdo z lidí mi buď radou nebo činem v křivdě pomůže? Vždyť utrpení, které nyní stihlo mě, se stává neodvratnou mezí života. Osud nejhorší ze všech žen mám já. Sbor Je po všem, běda, běda! Pomoc služky tvé se, paní, nezdařila! Je to zlé. Faidra Ty ženo ničemná co hubíš přátele, cos mi to provedla? Kéž chtěl by Zeus můj děd, tě bleskem zasáhnout a na prach rozdrtit! Což netušila jsem, cos měla v úmyslu, a nekázala smlčet, co mi k hanbě teď? Však ty ses nezdržela, se ctí nikdy už já nezemřu – je třeba smyslit jinou věc. On plane v srdci hněvem, a pak u otce dá za vinu jen mně, čím ty jsi vinna však (i starci Pittheovi oznámí tu věc), a řečí hanebnou zem celou naplní. Ať zhyneš ty, i každý, kdo svým přátelům je ochoten, ač nechtí, špatně pomáhat. Chůva Jen, paní, pokárej můj pokus neblahý, vždyť bolest brání ti věc správně posoudit. I já však k tomu mám cos říci, svolíš-li. Jsem oddaná tvá chůva. Na tvou chorobu lék hledajíc já našla, co jsem nechtěla. Mít úspěch, potom by mě zvali přemoudrou, neb rozum náš se cení podle úspěchu. Faidra Je tohle správné snad a mám se spokojit, že zradíš mě a ještě slovy napadáš? Chůva Dost řečí. Nebyla jsem věru rozumná, i po tom se však, dítě, můžeš zachránit. Faidra Už přestaň mluvit. Vždyť tys dobrou radu mi ni dříve nedala, tvůj pokus skončil zle. Jdi ode mne hned pryč a sama o sebe se starej, já své věci dobře zařídím. Však vy mi, urozené dcery troizénské, tu službu aspoň na mou prosbu prokažte, že zatajíte, co jste tady slyšely. Sbor Ctná Artemis buď svědkem, dcera Diova, že nikdy nic z tvých útrap lidem nezjevím. Faidra Tos řekla krásně. Když jsem všechno zvážila, já v neštěstí svém našla cestu jedinou, jak zachovat svým dětem život ve vší cti a při nynější ráně sama mít i zisk. Vždyť pro jediný život nezhanobím přec náš krétský dům a po tom činu hanebném již před tvář Théseovu nikdy nepřijdu. Sbor Chceš provést zlého cos, co nelze napravit? Faidra Chci zemřít. Ale jak, to ještě uvážím. Sbor Buď zbožná! Faidra Ještě ty mi dobře radit chtěj! Dnes života se zbavím a tím potěším i Afrodítu, která v zkázu vrhla mě. Je hořká však ta láska, které podlehnu. Má smrt však bude zkázou též i druhému, ať doví se, že nám při mém neštěstí být pyšný, a až pozná se mnou následky mé choroby, ať skromným být se naučí. rychle odejde. za ní chůva Náčelnice sboru Kéž bych se ocitla v hlubokých propastech země, kéž bůh by mě proměnil v ptáče a umístil mě v hejnech opeřenců, zalétla bych k vlnám břehů adrijských, k vodám Éridanu, kde roní v tmavý proud dívky ubohé v lítosti nad Faethontem slzy, jež pak tuhnou v lesklý jantar. Kéž bych se dostala na břeh zpěvných Hesperidek, který rodí jablka, kde uzavírá plavcům další cestu vládce tmavého moře, jenž bydlí na posvátném okraji nebe, jež Atlás podpírá, kde z Diovy ložnice proudí prameny nesmrtelné, a živná posvátná země skýtá blaženost lidem. Ty bělokřídlý krétský korábe, který jsi rozbouřenými vlnami moře mou paní přivezl z domova šťastného k neblahému sňatku. S nešťastným znamením přiletěla loď od krétské země mořem omývané, do slavných Athén, kde plavci uvázali spletené konce lan u břehů Munichie a vstoupili na pevnou zem. Proto jí zdrtila srdce vášeň bezbožné lásky, hrozná nemoc z vůle Afrodítiny. Podlehne té těžké ráně a ze stropu svatební síně smyčku si spustí a zadrhne své bělostné hrdlo. Má hrůzu z mocné bohyně a přednost před životem dá slavné pověsti. Tak vysvobodí duši i z nešťastné své lásky. Služka mluví za scénou Ach běda, běda! Sem všichni pospěšte, kdo blízko domu jste! Je oběšena paní, Théseova choť! Sbor Ach, běda, běda, konec! Není královna už živa, uškrcena je už v oprátce! Chůva Proč nespěcháte? Ať sem někdo přinese meč dvojsečný, jímž přetnem smyčku na šíji. Náčelnice I polosboru Co dělat, družky? Máme vniknout do domu a z utažené smyčky paní vyprostit? Náčelnice II. polosboru Nač to? Což nejsou uvnitř mladí sluhové? Vždyť není bezpečné být příliš horlivý. Služka mluví k sluhům v domě to mrtvé tělo vzpřimte, rovně položte! Mí páni měli divnou domu strážkyni! Sbor Jak slyším, zhynula ta žena nešťastná, vždyť už ji jako mrtvou kladou na máry. Theseus přichází s vavřínovým věncem na hlavě Co je to za křik v domě, ženy, nevíte? Já zaslechl jsem žalný nářek služebných. Můj dům mi neotvírá brány, nevítá mě jako poutníka z míst svatých radostně. Či potkalo cos zlého starce Pitthea? Už pokročil věk jeho, smutné však i tak by pro nás bylo, kdyby dům náš opustil. Sbor To neštěstí se věru starců netýká, svou smrtí, Thésee, tě mladí zarmoutí. Théseus Z mých dětí některé, ach, přišlo o život? Sbor Ty žijí, matka však je mrtva – jaký žal! Théseus Že choť má zhynula? A jakou nehodou? Sbor Ta smyčkou provazu si hrdlo zadrhla. Théseus Mráz zármutku ji sežeh či zlá nehoda? Náčelnice sboru Jen tolik víme: k domu tvému, Thésee, jsem právě přišla truchlit nad tvým neštěstím. Théseus Když nešťastný jsem poutník, běda, běda, proč mám tímto věncem z listí hlavu ovitou? Hned kolík vyjměte a od bran závory pryč dejte, sluhové, ať spatřím s bolestí svou ženu, která smrtí svou mě zničila otvírají se dveře paláce a je vidět Faidru na márách Sbor Ach, ty ubohá, jaké neštěstí! Tys tak trpěla a jednala, že celý dům jsi zničila. Ach ta tvá odvaha! Tvá násilná smrt, s bezbožným jednáním spjatá, čin tvé ubohé ruky. Kdo, ubohá, tvůj život halí v tmu? Théseus Ach, jaká jsou to muka! já, město, utrpěl strast největší z mých strastí. Osude, jak jsi těžce doleh na mne, na můj dům! Ach nečekaná hanba ze msty někoho! Vše je ztraceno, již nelze dále žít! tak velké moře zla vidím, ubohý, že nemohu z něho nikdy vyplout již a zachránit se z vln toho neštěstí. Jakým slovem mám já nešťastný tvou sudbu označit ach, ženo, tvůj osud přetěžký? Jako ptáče z rukou jsi mi ulétla, zmizelas mi rychlým letem do Hádu. Ach běda, krutá bolest, bolest krutá. Snad už z dávných dob tu kletbu nesu as, za vinu někoho z mých předků bůh se mstí. Sbor Ty nejsi, králi, sám, jejž stihl tento žal, jak mnoho jiných ztratils pečlivou svou choť. Théseus Chtěl bych pod zemi jít, v temno podzemí, chtěl bych zemřít již, ach já nešťastný, o styk nejmilejší s tebou oloupen. Spíše mne než sebe ty jsi zničila, od koho a proč ti, ženo nešťastná, přišla do srdce na smrt myšlenka? Řekne mi snad někdo, co se stalo tu, či můj dům má zástup sluhů nadarmo? Ach běda, nelze snést ani vyslovit ten žal, tak hrozný žal, jenž naplnil můj dům a mne zahubil! Je pustý teď můj dům a děti sirotci. Opouštíš mě, drahá, ach opouštíš mě, běda, ty nejvzácnější z žen, co světlo sluneční jich vidí, a co v noci hvězdy zářící. Sbor Ach běda, ubohý, jaké neštěstí skličuje tvůj dům. Mé oči tonou v slzách nad tvým osudem, ale už se hrozím pohrom budoucích. Théseus Však ejhle, co as značí toto psaní, které připjala si na svou drahou ruku? Co mi sdělit chce? To jistě nešťastná mi dopis napsala, svá přání o dětech a našem manželství. Strach neměj, ubohá, z žen žádná nevstoupí již v Théseovo lože, ani v jeho dům. Svůj zlatý prsten, hle, jak mrtvá vtiskla sem, ten otisk prstenu se na mne usmívá. Hned stužku rozváži a pečeť uvolním, ať vidím, co mi říci chce ta destička. Sbor Ach, bůh nám nese pro změnu zlo nové k starému. Po všech strastech už se bojím, že mi určen život takový, jenž není životem. Ach běda, přeběda, je zničen dům mých pánů. (Ach, božstvo, je-li možné, nenič tento dům, a vyslyš prosbu mou. Vždyť z letu ptáků, hle, jak věštec vidím již tak blízko neštěstí.) Théseus Ach, nové zlo se druží ke zlu starému, jež nelze skrýt ni zjevit. Ach já nešťastný! Sbor Co jeto, řekni, jestliže to slyšet smím. Théseus Ten dopis křičí, křičí přehrozně! Ach, kam mám prchnout tíži zla? Jsem zdrcen, ubohý! Ach jakou zvěst jsem poznal v písmě tom, jež volá o pomstu! Sbor Co říkáš, předzvěstí je, žel, zas nových běd! Zlo zhoubné, nezměrné už nelze udržet dál za branou svých úst – ach město, město mé! čte Faidřin list „v mé lůžko Hippolytos silou, odvážně se vedral – neděsil ho Diův přísný zrak.“ Tři přání Posidóne, můj otče, slíbils mi kdys vyplnit. A je-li platný ten tvůj slib, jest první z těch tří přání: Mého syna znič, dej, aby nepřežil již tento dnešní den! Sbor Ach probůh, vladaři, své přání odvolej! Svou chybu brzy poznáš! Jen mě poslechni! Théseus To nelze! Vyženu ho navíc ze země, tak z neštěstí dvou jedno jistě stihne ho: Buď splní Poseidón, jak slíbil, přání mé a mrtvého jej sešle do bran Hádových, neb vyhnán z této země bude v cizině kdes bloudit a tam trpce život povleče. Sbor Hle, Hippolytos sám, tvůj syn, a v pravý čas sem přichází. Nech stranou, vládce Thésee, zlý hněv a zvaž, co tvému domu na prospěch! Hippolytos Tvůj křik jsem, otče, zaslechl, proto spěchám sem, však neznám příčinu, proč takto naříkáš, a proto bych si přál ji slyšet od tebe. Ach, co se stalo, otče? Vidím tvoji choť zde mrtvou. Jaký div, že žasnu velice! Já opustil ji právě – není dlouhou to, co ještě hleděla v zář jasnou sluneční. Co potkalo ji zlého? A jak zhynula? To dovědět se, otče, od tebe chci teď. (Ty mlčíš? Nepomáhá mlčet v neštěstí.) Vždyť srdce, které touží všechno slyšeti, i v neštěstí se zjeví takto dychtivé. A nesluší se, otče, abys pohromy své tajil přátelům, ba víc než přátelům. Théseus Ó lidé, kteří marně mnoho zvídáte a na sta uměním se snadno učíte, jste schopni všechno nalézt, všechno vymyslit, jen jedno neznáte a nikdy nesvedli: ty učit rozvaze, kdož rozum nemají. Hippolytos To byl by schopný mudrc, jenž by přinutil i lidi nerozumné jednat rozumně. Však, otče, není čas vést vtipné rozpravy, mám strach, že neštěstí ti jazyk pomátlo. Théseus Ach, měli by mít lidé jasné vodítko, jak rozpoznávat přesně přátel smýšlení, kdo opravdový přítel a kdo nikoliv; i dvojí řeč by měli všichni lidé mít, tu první správnou, druhou podle náhody. Řeč správná vyvracela by pak nesprávnou a nemusili bychom pak být klamáni. Hippolytos Což někdo z přátel pomluvil mě u tebe, že já teď trpím, ač jsem zcela bez viny? Jsem, otče, vyděšen. Mě děsí tvoje řeč, tak zmatená a zcela proti rozumu. Théseus Ach, běda lidské mysli! Kam až dospěje? Kde bude konec smělosti a drzosti? Vždyť poroste-li v každém lidském životě každý bude horší nežli předchůdce, pak budou muset bozi k světu našemu zem jinou ještě přidat, jež by pojala (ten zástup lidí zlých a nespravedlivých). Jen hleďte na tohohle: Je to vlastní syn, a hanobil mé lože! Usvědčila ho ta mrtvá, že je zřejmě padouch největší. A když už jsem se takto poskvrnil, svou tvář mi ukaž a hleď přímo otci do očí! Ty s bohy že máš styk jak člověk výtečný? Ty že jsi rozvážný a prost vší špatnosti? Tvým chloubám nevěřím, sic bohům přičet bych, že z neznalosti své si vedou nemoudře. Nuž chlub se dál a jez jen stravu bezmasou a kramař se zbožností. Měj vládcem Orfea, dál třešti a měj v úctě knižní učenost. Jsi chycen a já radím všem, ať prchají před lidmi takovými, co řečí vznešenou jen svádějí a páší samou hanebnost. Má choť je mrtva. To tě, myslíš, zachrání? To nejvíc proti tobě svědčí, padouchu! Vždyť jaká přísaha a které svědectví je silnější než její? Trestu neujdeš. Ty řekneš: „Chovala zášť ke mně, neboť je syn nemanželský vlastním dítkám na obtíž.“ Že kramařila špatně se svým životem, když záštím k tobě zničila to nejdražší? Což pošetilost je jen ženám vrozena a mužům ne? Já sám znám mladíky, a ti nic nejsou pevnější než ženy, kdykoli jim Afrodíté mladou hlavu poplete. A jenom jejich mužství je jim na prospěch. Však proč tu nyní s tvými slovy zápasím, když nejjistější svědek - mrtvá – tady je? Ty z této země hned jak vyhnanec se kliď, ni do Athén mi nechoď, bohy stavěných, ni v země končiny, kde vládne kopí mé. Vždyť jestli nepomstím, čím ublížils mi, pak mi nedosvědčí Sinis, lupič na Isthmu, že usmrtil jsem jej, že marně chlubím se, a ani družky moře, skály skeirónské, mi nepotvrdí, že jsem přísný k zločincům. Náčelnice sboru Já nevím, zda snad smím dál z lidí někoho zvát šťastným – vždyť se hroutí štěstí nejvyšší. Hippolytos Tvůj hněv je hrozný, otče, mysl vzbouřená! Ne, není pěkná věc, ač slovy pěknými ji hájíš, kdyby tak ji někdo odhalil! Já nemám schopnost mluvit pěkně před davem, jen v kroužku druhů svých jsem zběhlejší i já. I to má přednost: ti, kdo před moudrými jsou jen chabí v řeči, mluví krásně před lidem. Teď musím se však ozvat, když mé postihlo to neštěstí… A nejdřív řeknu, jak jsi chtěl mě zaskočit a zničit, neboť myslel sis, že nemohu se hájit. Toto slunce, hle, i zemi vidíš – na ní rozvážnější muž než já jsem, nežije, i když to popíráš. Já předně dovedu ctít bohy a též mít kruh přátel, kteří nechti páchat bezpráví, a kteří stydí se i radit k špatnostem, neb v hanebnostech na pomoc být přátelům. Též z druhů svých si, otče, posměch netropím, jsem stejný přítel blízkým jako vzdáleným. Jen jednoho jsem prost, v čem polapils mě teď, jak soudíš: dodnes nevím, co je ženu mít. Tu věc jen z doslechu a z obrazů jen znám. A ani nejsem dychtiv oči upírat k těm věcem, neboť, duši mám já panenskou. Ty přesvědčen snad nejsi o mé mravnosti: pak musíš dokázat, jak jsem se pokazil. Což vynikala snad svou krásou tělesnou ta žena nade všemi? Či jsem naději snad choval, že tím sňatkem podědím tvůj dům? (Pak bych byl pošetilý, nerozumný muž!) Což příjemné je moudrým býti u moci? Ach není, není, leč když mysl pomátla těm lidem samovláda, jimž je po chuti. Já prvním chtěl bych být jak vítěz v závodech zde v Řecku konaných, však v obci druhý jen, a s nejlepšími z přátel šťastně vždycky žít. Tam bez nebezpečí bych mohl činný být, a to má větší půvab než být vladařem. Jen jedno neřek jsem, vše ostatní už víš. Vždyť kdybych měl já svědka, jako jsem já sám, a hájil jsem se v čas, kdy žila ona, pak bys při šetření poznal pravé viníky. Sám strážce přísah Zeus mi svědkem nyní buď, i Zem, že nikdy jsem se nedotk ženy tvé, že nechtěl jsem to ani neměl v úmyslu. A jsem-li ničemník, ať zhynu potupně a neslavně, ať bloudím (zbaven domova a obce, jako psanec), ať pak nepřijme mé tělo po mé smrti moře ani zem. Zda z bázně zničila svůj život žena tvá, to nevím, neboť nesmím více povědět. Ta správně vedla si, ač nejednala správně, já měl jsem rozvahu, však špatně užil jí. Náčelnice sboru Své obvinění pádně ty jsi vyvrátil, když bohům přísahals, což velká záruka. Théseus Zda není kouzelník neb čaroděj ten muž, když spoléhá, že tímto klidem omámí mou duši on, jenž svého otce zneuctil. Hippolytos I ty jak jednáš, otče, velmi divím se: Vždyť kdybys byl můj syna a já byl otec tvůj, a já měl za to, že ses dotkl ženy mé, hned zabil bych tě, ne však trestal vyhnanstvím. Théseus Jak znamenitě mluvíš! Tak však nezemřeš! Smrt rychlá příliš malý trest je bezbožným! Když takovýto zákon sám sis uložil, jak z vlasti vyhnanec se toulej po světě a trpký život budeš snášet v cizině, (neb tato odplata je pro bezbožníka). Hippolytos Co, běda, činit chceš? Což nepočkáš, až čas vše vysvětlí - a ty mě z vlasti vyháníš? Théseus Tys tak mi protivný, že kdybych mohl jen, až k Pontu bych tě hnal, až tam, kde končí svět. Hippolytos Což bez soudu snad chceš mě vyhnat ze země, nic nedbat věštců, přísah a mé záruky? Théseus Ten dopis zde, v němž nejsou věštné výroky, tě spolehlivě viní. Proto nedbám já nic o ptáky, co krouží nám tu nad hlavou. Hippolytos Proč nerozvážu, bozi, vlastně jazyk svůj, když proto, že vás ctím, mám nyní zahynout? Ach ne! Vždyť nevěřil by stejně, kdo by měl, a já bych marně zrušil danou přísahu. Théseus Ach běda, ta tvá zbožnost, to bude má smrt! Co nejrychleji opusť zemi otcovskou! Hippolytos Kam obrátím se, chudák? V čí dům přátelský mám vejít, když jsem vyhnán z této příčiny? Théseus Jdi tam, kde svůdce žen jak hosty vítají a spoluochránci je svého domu zvou. Hippolytos Ach, jak to srdce rve a k slzám ponouká, když bídníkem se jevím, jimž v tvých očím jsem! Théseus Tys tenkrát vzdychat měl a napřed rozmýšlet, když odvážil ses znectít otci manželku! Hippolytos Ach, kéž bys mohl, dome, nyní vydat hlas a dosvědčit, zda já jsem člověk ničemný! Théseus ukazuje na Faidřinu mrtvolu Ty modře k němým svědkům teď se utíkáš! Žes bídák, dokazuje čin tvůj beze slov. Hippolytos Ach běda! Kéž stál bych proti sobě, hleděl na sebe! Jak zaplakal bych nad svým krutým neštěstím! Théseus Tys zvyklý mnohem víc sám sebe v úcty mít, než řádný být a jednat zbožně s rodiči. Hippolytos Má matko nešťastná, mé trpké zrození! Kéž nikdo z přátel není synem nevlastním! Théseus Pryč, sluhové, ho vlečte! Neslyšely jste, že za psance už dávno jsem ho prohlásil? Hippolytos Ten zpláče, kdo se z nich mne dotkne! Jen ty sám mě vyžeň z této země, přeješ-li si to! Théseus To udělám, když hned můj rozkaz nesplníš, Mne vůbec nedojímá to tvé vyhnanství! Hippolytos Je zřejmě rozhodnuto! Ach, já nešťastník! Vím, jak tj., však nevím, jak to říci mám! Ó Artemido ctná, mně z bohů nejdražší, má družko na lovu i v odpočinku, pryč jdu z Athén proslulých, buď sbohem město, zem ty Erechtheova, i pláni troizénská, jež tolik radostného máš pro mladý věk, buď sbohem! Naposled tě vidím, zdravím dnes. Mí mladí zdejší druzi, pojďte se mnou již se rozloučit a z vlasti vyprovoďte mě. Už ctnostnějšího muže neuvidíte, i když má jiný názor o mně otec můj. odejde stranou, Théseus s družinou jde do domu. Mrtvolu Faidřinu odnesou dovnitř paláce. Sbor Kdykoli vzpomínka na bohy vstoupí mi na mysl, co trampot ze mne snímá! Má skrytá důvěra v božský rozum však mizí, kdykoli spatřím činy a osudy lidí. Vše se stále mění, lidský život se utváří pokaždé jinak a stále je pln strastí. Kéž by mi na moje prosby dopřáli bozi pokojně žít a srdce mít bolestí nedotčené. Ať nejsou názory mé ve všem správné, ani však chybné; a chování své ať měním ve vlídnost, jak poměry velí. Má mysl se kalí, když vidím to neštěstí náhlé. Vždyť věděly jsme, věděly, jak do jiných krajů je hněvem otcových hnána hvězda, jež v helénské zemi zářila nejjasněji. Písčité břehy blíž města, vy horské lesy, kde s rychlými psy on lovíval zvěř v družině mocné Artemidy! Už nikdy nesedne na výtečné hřebce a nenaplní dupotem hbitých koní závodní dráhu v okolí Troizény. Píseň, kterou zněly stále jeho struny, již zmlkne v domě otcovském. Bez věnců budou hluboké lesy, kde Létina dcera si ráda hověla. Vyhnáním tvým se pro dívky skončil závod o sňatek. Já pak v slzách nad tím neštěstím budu líčit strašlivý tvůj osud. Ach, matko nešťastná, marně rodilas! Já na bohy se hněvám. Ach běda, běda, družné Charitky, proč z tohoto domu a z otcovské země svolujete vyhnat chudáka, který se ničím neprovinil? Náčelnice sboru Hle, Hippolytova vidím průvodce, jak rychle k domu pádí, v tváří zachmuřen. Posel Ó ženy, kam mám jít, kde najdu Thésea, jenž vládne této zemi? Víte-li to, pak mi řekněte, kde je. Snad uvnitř v domě zde? Sbor Teď právě Théseus sám ven z domu vychází. Posel Zvěst hodnou zármutku ti nesu, Thésee, a rovněž občanům zde v městě Athénách, i všem, kdo bydlí tady v zemi troizénské. Théseus Co je? Což nějaké zas nové neštěstí snad stihlo obě tato města sousední? Posel Již není Hippolytos, lze-li říci tak, již malou chvilku jen má vidět slunce svit. Théseus Čí vinou? Což se kdos jak nepřítel naň vrh, když násilím, jak otci, zneuctil mu choť? Posel Jej zahubilo vlastní vozu spřežení a přání, které ty jsi o svém synovi sám prones k svému otci, vládci moří všech. Théseus Ó probůh, Poseidóne, vpravdě tedy jsi mým otcem, když jsi moji kletbu vyslyšel. A řekni mi, jak zhynul, jak ho zasáhla svým mečem Spravedlnost, že mě zneuctil? Posel My blízko břehu, který příboj bičuje, jsme hřívy koní hřebly česali, a tam jsem lkali, neboť přišel posel nějaký a řek, že v této zemi nikdy nebude už Hippolytos žít, zle vyhnán od tebe. K nám na břeh přišel pak s tou zprávou žalostnou i Hippolytos s pláčem. Jemu v patách šel i jeho mladých přátel zástup nesmírný. Ten po chvíli pak přestal bědovat a řek: „Proč takto lkám? Je třeba otce poslechnout! Už zapřáhnete tažné koně, sluhové, mi k vozu. K této obci já už nepatřím.“ Tu po těch slovech každý z nás si pospíšil a rychleji, než lze to říci, koně jsem již přistrojené postavili před pána. ten skočí na vůz, zrovna v důlky pro nohy, a rukou z kraje vozu strhne otěže. Však nejdřív rozpřáh ruce k bohům volaje: „Ať nežijí, ó Die, jsem-li ničema! Kéž pozná otec, jak mě hanobí, buď až já zemřu, nebo dokud hledím na slunce!“ Vtom do ruky vzal bodec, koně pobídl. My sluhové jsme pak šli podle vozu s ním a poblíž koní pána provázeli jsme dál cestou do Arga a v epidaurský kraj. Když do pustých pak končin jsme už vjížděli, je na těch stranách země jakés pobřeží, jež leží u zálivu sarónského již. Tam rachot z hlubin kdes, až mráz šel po těle, jak Diův hrom se ozval mocným duněním. Tu koně zdvihli hlavy, uši do výše, sluch bystřili a nás strach hrozný napadl, ten rachot odkud je. Když k břehu hlučnému jsme pohlédli, vtom vlnu zhlédnem obrovskou, jež sahala až k nebi, takže odňala mým očím pohled na břeh skeirónský a s ním nám Isthmos skryla a též Asklépiův mys. Pak vzdula se a hrozné pěny chuchvalce hned stříká kol a dechem větru mořského se valí na břeh, tam, kde čtyřspřežní byl vůz. V tom strašném vlnobití vlna vyvrhla hle, na mořský břeh býka, strašnou obludu. Řev býkův celou zem hned naplnil a ten zněl ozvěnou až hrůza. Kdož to viděli, těm zdálo se, že pohled na to nesnesou. Hned nato strašná hrůza padne na koně: náš pán však, dobře znalý zvyků jezdeckých, hned trhl otěžemi, a již řemením zpět táhne koně jako lodník kormidlo a přitom celým tělem nakloní se vzad. Ti zakousnou se do uzd v ohni zrobených, a tryskem pádí s vozem, pranic nedbají či ruka řídí je, nic na kovaný vůz, nic na otěže. Když pak opratěmi chtěl pán jejich řídit běh, kde byla změklá zem, býk objevil se vpředu, aby je hnal zpět, a k šílenosti děsil vozu čtyřspřeží. Když koně splašení se hnali ke skalám, tu tiše se k nim blížil, běžel u vozu tak dlouho, až pak zvrhl vůz a převrátil, když narazilo kolo vozu na skálu. Vše bylo směsí trosek. Vzhůru létaly jak zákolníky, tak i duté hlavy kol. On sám se přitom chudák zaplet v otěže a po zemi byl smýkán v smyčkách řemenů. I rozbíjel si drahou hlavu o skály, i údy tříštil si a křičel strašlivě: „Ach stůjte, klisny, u mých žlabů krmené, a neničte mě! Zhoubná kletbo otcova! Kdo zachránit mě přijde, když jsem nevinen?“ To chtěli mnozí z nás, však nestihli jsme jej, a vzadu zůstali. On – ani nevím jak -, se vyprostil pak z pout těch tenkých opratí a klesl - ještě dýchá sotva znatelné. Však koně i ta bídná býčí obluda se ztratili v tom kraji skalin, nevím kde. Já, pane, ovšem jsem jen otrok v domé tvém, však nebudu ti nikdy moci uvěřit, že syn tvůj Hippolytos člověk špatný byl, i když se celé ženské plémě oběsí a někdo popíše i celý ídský les, já přesvědčen jsem o něm, že je šlechetný. Sbor Ach novou pohromou se vrší neštěstí, již osud doléhá a nelze uniknout. Théseus Tvá řeč mě potěšila, neboť nenávist mám k postiženému. Že ale bohy ctím, i jeho – vždyť je můj -, já nad tím neštěstím už nemám ani radost, ani zármutek. Posel Co tedy? Máme toho ubožáka snad sem přivézt, či co dělat tobě po vůli? To rozvaž. Budeš-li se řídit radou mou, pak k nešťastnému synu krutý nebudeš. Théseus Nuž přiveďte ho sem, ať svýma očima ho spatřím, neboť popřel lůžka znectění, a slovy ho i trestem božím usvědčím. posel odejde Sbor Nad myslí nezkrotnou bohů i lidí vládneš ty, Afrodíto, a Erós, jenž na svých pestrých křídlech rychle oblétá celou hlučnou zem i moře slaných vod. Okřídlený Erós mámí k šílenství srdce každého, do něhož se opře svou zlatou září, i horské šelmy i mořská zvířata a vše, co pod žhavým sluncem země živí – i lidi. Nade vším ty vládneš jediná, Afrodíto, svou královskou mocí. Artemis objeví se ve výši Poslyš mě, vznešený synu Aigeův, je to můj rozkaz, já Artemis to mluvím, dcera Létina. Ó bídný Thésee, proč máš radost z toho, žes tak bezbožně syna svého zabil? Vylhaným slovům své choti jsi věřil, ač důvody nebyly zřejmé, však ty jsi pochybil zřejmě. Proč hluboko v zemi se neskryješ studem? Proč jako pták se vzhůru nevzneseš a nezačneš nový život ve vzduchu, aby té pohromě unik? Vždyť nemáš už právo i nadále žít mezi řádnými lidmi! Slyš, Thésee, jak stihlo tě to neštěstí, ač nic ti neprospěji, jen tě zarmoutím. Já ukázat ti jdu, jak v srdci šlechetný byl syn tvůj, aby mohl zemřít ve vší cti, jak choť tvá vášní plála, i jak částečné si vedla poctivě. Ta bohyně, jež zášť má svrchovanou k ženám lnoucím k panenství, v ní žhavou lásku k tvému synu vznítila. Ač zkoušela, jak zmoci vášeň rozvahou, přec nechtíc podlehla své chůvy pletichám, jež pod přísahou řekla tvému synovi o trýzni choti tvé. Ten čistý byla svést se nedal;; že byl zbožný, neporušil též svou přísahu, i když jsi ty mu ublížil. Tvá choť však ze strachu, že pravda vyjde ven, list lživý napsala, a syna tvého tak tou lstí svou zahubila – tys přec jí uvěřil! Théseus Ach, běda! Artemis Má řeč tě bodá, Thésee? Jen klidně dál má slova slyš a běduj potom ještě víc! Víš, že ti slíbil otec splnit prosby tři? Z těch jednu proti svému synu zneužils, ty bídníku! – Ji poznat měl tvůj nepřítel! Tvůj mořský otec tedy splnil poctivě, co bylo třeba, když ti jednou slib ten dal. Ty jemu jako mně se jevíš bídníkem, když ani hlasu věštců, ani svědectví jsi nevyčkal, nic nezkoumal, a nenechals to času rozhodnout, a proklels rychleji než třeba svého syna, tíms ho usmrtil! Théseus Kéž já bych zhynul, paní! Artemis Spáchals hrozný čin, i ty však ještě můžeš dojít milosti! Vždyť Afrodíté chtěla tohle neštěstí, čímž ztišila svůj hněv. Ten zvyk je u bohů: Z nás nikdo nechce bránit snaze toho, kdo chce něco konat, nýbrž ustoupíme vždy. Věz dobře, kdybych však se Dia nebála, já hanbu takovou bych nyní neměla, že nechala jsem zemřít muže z lidí všech mi nejmilejšího. Však výtku špatnosti tvé vině předně snímá, žes nic nevěděl, a potom, že ta mrtvá žena užila slov tolik průkazných, žes jí uvěřil. Tím ovšem nejvíc tebe stihla pohroma, i mne však rmoutí to. Nic bohy netěší, když zbožní zmírají, však zato hubíme i s dětmi a též s domy lidi ničemné. objevuje se Hippolytos podpírán dvěma sluhy Sbor Už ten ubožák přichází sem. Jak má zohavené své mladé tělo i rusou hlavu! Ach, jaká to jen strast, jak dvojité hoře stihlo tento dům, seslané z vůle boží! Hippolytos Ach, ach! Ach, ach! Já nešťastný tvor! Jak jsem zohaven zlovolnou kletbou zlovolného otce! Já ubohý jsem zničen, běda, běda mi! Jak mi bolesti v hlavě škubají a mozek je v jediném ohni! k jednomu ze sluhů Počkej, ať polevím zemdlenému tělu! Ach spřežení ty hrozné, ach koně, které já svou vlastní rukou krmil, a vy jste mě zničili, k smrti usmýkali! Ach, ach! Teď bolest, ach bolest mnou proniká. Pusťte mě, ubohého, ať přijme Smrt a vysvobodí mě! vy mě chudáka hubíte však znovu. Ach, jak toužím já být dvojhrotým oštěpem proklán a navždycky skončit svůj život! Ach neblahá otcova kletba! Už z příbuzných rodu, jenž proléval krev, už z pradávných předků to zlo se rozrůstá a únavy nezná. Proč však postihlo mne, jenž nemá na oné křivdě nejmenší vinu? Ach běda, co mám říci? Jak skončit mám život, jak zbavit se mám trýzně té nemilosrdné? Kéž černá osudná Smrt, černá jak noc mě zahalí přenešťastného a na věky uspí! zatím sluhové položí Hippolyta na lehátko vynesené z domu Artemis Jak velké neštěstí tě stihlo, ubohý! Tvá mysl šlechetná tě v zkázu uvrhla! Hippolytos Běda! Ó vánku božské vůně! Vnímám tě, a již i cítím úlevu, ač zle jsem postižen. Je někde v těchto místech božská Artemis? Artemis Tvá nejmilejší z bohů, ubohý, je zde. Hippolytos Ó vidíš, paní, jak jsem chudák zubožen? Artemis Ba vidím, nesmím však ni slzu uronit! Hippolytos Už nemáš pomocníka, druha při lovech! Artemis Už ne, však milým mi i mrtvý zůstaneš. Hippolytos Už nemáš vozataje, ani strážce soch. Artemis Toť dílo Afrodíty, schopné všeho zla. Hippolytos Ach vím už, která z bohů zahubila mě! Artemis Tvá neúcta ji hnětla, cudnost dráždila. Hippolytos Ta jediná, jak vidím, tři nás zničila. Artemis Nu tebe, otce a – jak třetí jeho choť. Hippolytos Ach, jak mě probůh drtí otcův osud zlý! Artemis Tvůj otec oklamán byl božským řízením. Hippolytos Jak nešťastný jsi, otče, pro to neštěstí! Théseus Jsem zničen, synu, život už mě netěší. Hippolytos Víc pro tvou chybu želím tebe nežli mne! Théseus Kéž bych moh místo tebe zemřít, dítě mé! Hippolytos Jak trpký dar ti dal tvůj otec Poseidón! Théseus To přání nemělo mi nikdy vyjít z úst! Hippolytos Vždyť sám bys mě byl zabil, jaks byl rozzloben! Théseus Ach, bohové mi tehdy rozum pomátli! Hippolytos Běda! Ach, kéž by mohli lidé proklít bohy též! Artemis Nech tohle stranou! Ani ve tmách podsvětních hněv Afrodítin, jenž tě vrhl do zkázy, ten nezůstane nikdy nepomstěn ni tam, už kvůli zbožnosti a šlechetnosti tvé. Já sama vlastní rukou, šípy těmito, tak přesnými, se pomstím zase na někom, kdo z lidí na světě jí nejmilejší jest. A tobě, nešťastníku, za ten osud zlý ti v obci troizénské vzdám pocty nejvyšší: zde dívky před sňatkem si budou stříhat vždy své vlasy tobě v oběť. Takto dlouhý věk ty budeš sklízet proudy bolestných těch slz. I panny budou zpěvem vždy tě vzpomínat, čímž neupadne nikdy v zapomenutí a v umlčení láska k tobě Faidřina. A ty teď, Thésee, ó synu Aigeův, své dítě uchop v náruč, k srdci přitiskni, však nerad jsi ho zhubil! Přirozené je, že s božím dopuštěním lidé chybují. A neměj, Hippolyte, k otci nenávist, to radím ti, neb znáš své zhouby příčinu. Buď sbohem, neboť nesmím hledět na mrtvé, a dechem smrtelným si oči poskvrnit – a ty, jak vidím, jsi už blízko tomu zlu. Hippolytos I ty, buď tedy sbohem, panno blažená, kéž dlouhé styky se mnou snadno přerušíš! Já smiřuji se s otcem, jak si žádáš ty: vždyť býval jsem i dříve poslušný tvých slov. Artemis mizí Ach, už se na mé oči snáší temnota. Již, otče, uchop mě, mé tělo narovnej! Théseus Co děláš nešťastnému, běda, dítě mé? Hippolytos Je po mně a už vidím brány podsvětní. Théseus A duši mou tu necháš s touto poskvrnou? Hippolytos Ach ne, vždyť zprošťuji tě viny z vraždy té. Théseus Co říkáš? Krvavé mě viny zprošťuje? Hippolytos Je svědkem Artemis, jež lukem šíří zmar. Théseus Můj drahý, jak se otci jevíš šlechetný! Hippolytos I ty buď sbohem, otče, sbohem nastokrát! Théseus Ó jak je šlechetná a zbožná mysl tvá! Hippolytos Pros bohy, ať máš vlastní dítky takové! Théseus Jen, synu, vytrvej a neopouštěj mě! Hippolytos Dost vytrval jsem, otče, teď je konec už! Co nejrychleji zastři rouškou moji tvář! Théseus Ó Athény a slavný kraji Palladin, jak vzácný muž vám odňat! Ach, já nešťastný! Jak často, Afrodíto, vzpomenu tvých ran! Sbor Společné hoře nečekaně stihlo všechny občany. Poteče nyní proud bohatých slz, neboť smutná zpráva dojímá vždy víc, když týká se velikých lidí.