aj keď sa nám nezachovala tragédia Aiolos, vieme, že v nej spracoval námet krvismilnej lásky Makarea k sestre Kanake, na ktorý sa odkazuje aj u Aristofana verše 1372-5 „začal hned zpívat jakýsi / úryvek z Eurípida, / jak bratr, pane bože chraň, / zprznil svou vlastní sestru. / A to jsem se už nezdržel / a vynadal mu řádně / a slova při tom nehledal / a potom, jak se stává, / slovo dalo slovo a... Euripidés: Andromaché, Hermioné k Andromaché – „Až tam jsi došla, až k té tuposti, ty zpustlá, / že nestydíš se spát se synem muže, jenž ti / zahubil manžela, a plodit děti s vrahem / všech svých. V tom je máš celé – plémě barbarů! / Otec spí s dcerou, sestra s bratrem, s matkou syn, / po pás se brodí v krvi nejbližších jak nic, / a nic a žádný zákon je v tom nezdrží. / To nám sem nenos! Není též nic pěkného, / když jeden muž chce svírat opratě dvou žen. / S jedinou spokojí se láskou, s manželskou, / a té si hledí, kdo chce v klidu slušně žít!“ 169-184 Euripidés: Ión: Ión k Xúthovi: „Vždyť slavné Athény lid mají původní, / ne přistěhovalce. A tam teď vpadnu já / hned s dvojí poskvrnou. Otec je cizinec / a já sám nemanželský syn. S tou pohanou / když budu bez moci, budu jim pouhé nic / a dítě nikoho. Když se však pohrnu / na první místo v státě, v touze někým být, / pak budu nenáviděn od těch, kteří moc / nemají. Mocní jsou vždy přísně souzeni. / Však řádným lidem, schopným dospět moudrosti, / co žijí tiše, nehoní se za mocí, / těm bych byl k smíchu, považován za blázna, / že v obci plné strachu nejsem v ústraní. / A kdybych mezi řečníky a státníky / vyniknout hleděl, musel bych se obávat, / že při hlasování mě mohou odsoudit. / Vždyť tak to, otče, bývá. Kdo má v obci vliv, / ten nejvíc budí nepřátelství soupeřů. / A přijdu do cizího domu, vetřelec, / k bezdětné ženě, která s tebou sdílela / společnou bolest. Ta teď hořce ponese / svůj osud, odstrčena ve své samotě. / Jak jen by nenávist v ní ke mně nevznikla, / když stále se ti bude držet u boku, / nevražit bude na tvou lásku, bezdětná. / Pak mě buď s ohledem na ženu opustíš, / anebo, věrný mně, si rozvrátíš svůj dům. / Kolik žen dýkou nebo jedem smrtícím / své muže zahubilo. Nadto, otče, já / tvou ženu lituji, když stárne bezdětná. / Ne, ta si toho nezaslouží, vznešená / svým rodem, aby tak bez dětí strádala. / Moc vládce, tolik bezdůvodně chválená, / se zvnějšku leskne, uvnitř ale sídlí strach. / Což je snad blažený a šťastný ten, kdo žije / jen v bázni, v ustavičném strachu o život? / Já chtěl bych raději být šťastný prostý muž / než král, jenž s oblibou se druží s darebáky / a řádné lidi nenávidí z bázně o život. / Snad řekneš, zlato že to všechno vyváží, / že je věc příjemná žít v samém bohatství. / Nelíbí se mi držet v ruce poklady / a každý šramot s bázní poslouchat, starost / jen mít. Kéž mám jen skrovné jmění, v klidu však. / Poslouchej, otče, jaké jsem měl blaho tady. / Především volný čas, věc lidem nejdražší, / jen málo starostí. Zde žádný ničema / mě z cesty nesrážel. Je nesnesitelné, / když musíš ustoupit před mnohem horšími.“ 574-626 Euripides, Ifigeneia v Aulide šťasten, kdo s měrou užívá a jen s rozumem rozkoší bohyně Afrodíty, 535 kdo city své ovládá klidem a nedá se roznítit vášní. Dva luky na cíl lásky Erós vždy napíná, bůh se zlatými vlasy. 540 Prvním přináší zdar, druhým zas života zmar. Druhému zapovídám, Kypřanko překrásná, pronikat v ložnici mou. 545 Mírnou ať lásku vždy mám, nezřízené se zříkám. Způsoby lidí různé jsou, rovněž i charakter různý. Šlechetnost pravou lze 550 u lidí rozeznat vždy. Návyk a výchova velmi přispívá k získání ctnosti. Moudrost má pro mravnost cit, skvělou je odměnou radost, 555 můžem-li rozumem poznat povinnost svou. To poznání dává životu trvalou slávu. Velká je věc vždy získávat cnost, neznámou ženám v oblasti lásky. 560 U mužů zase duch s tisícem ozdob všelikých občanských ctností mnohem víc povznáší obec. Prosebnice Th Náš rozum domáhá se větší moci, žel, 217 než búh má. A pak pýcha, která v srdci tkví, nám vnuká pocit, že jsme moudřejší než búh. 219 Th ač věštci varovali. Tys však nedbal jich, 231 pln vzdoru minuls bohy, měto zahubils, když mladíkúm jsi podleh, kteří po slávě jen prahnou, porit právu šíří války běs a ničí obce: jeden, aby vúdcem byl, a druhý aby zpupně žil, až získá moc, a jiný pro zisk, aniž dbá, zda trpí lid a má-li škodu jen. Tři vrstvy občanú jsou v obci: boháči, dav neužitečný, jenž touží získávat vždy víc a víc. Dál jsou jak postrach nemajetní – nuzně živoří a spoléhají hlavně na závist: ti házejí zlá bodla po majetných a jsou šáleni i jalovými slovy špatných předákú. Z tří vrstev je ta střední vlasti záštitou, ta hájí vždycky řád, jejž ustanoví stát. Jak já bych potom měl se stát tvým spojencem? Co dobrého bych řekl vlastním občanúm? Jdi sbohem! Když ses dobře neporadil dřív, sám snášej osud – nás však na pokoji nech! 250 Thébsky hlasatel: Kdo samovládcem v zemi? Komu sdělit mám 410 vzkaz od Kreonta, jenž tu v Thébách panuje již od chvíle, kdy před branami sedmi pad rek Eteoklés rukou Polyneikovou? Th Svou řeč jsi, cizinče, hned lživě začal, když zde samovládce hledáš. Není řízena tu obec jedním mužem, vždyť má svobodu! Lid sám se rok co rok zde střídá ve vládě a nepřikládá žádný význam bohatství – i chudý stejná práva má jak bohatý. h Však v jednom bodě v kostkách máme lepší vrh: té obci, z které já k vám nyní přicházím, jen jediný muž vládne, nikoli však dav; pak nemůže se nikdo slovy nadouvat a pro vlastní zisk točit obcí sem a tam. Kdo pro chvíli je sladký, přízeň rozsévá, ten potom škodí. A když novým úskokem své staré hříchy skryje, trestu unikne. Lid ostatně, když není zdatným řečníkem, jak mohl by pak zdatně obec spravovat? Čas dlouhý dává lepší poučení nám než naléhavý spěch. Vždyť rolník chudobný, byť znalosti by měl, přec prací zaměstnán, by službě veřejné se nemoh věnovat. To na vzdělané lidi působí jak mor, když získá hodnost člověk prostý jenom tím, že balamutí lid, ač ničím nebyl dřív. Th. Toť vtipný hlasatel a rád si zařeční. Když sám jak bojovník ses pustil do boje, pak slyš, když slovní zápas ty jsi podnítil: Zlo pro stát nejhorší je vláda jedince, kde předně neplatí nic zákon společný, kde vládne jedinec, sám sobě zákonem, což ovšem neznamená rovnost pro všechny. Kde zákony jsou psané, stejně chuďas tam i boháč užívá vždy práva stejného, a má-li boháč špatnou pověst, mohou se i chudí v tomto smyslu o něm vyjádřit a slabý, je-li v právu, zdolá silného. To svobody je znakem: „Kdo chce poradit cos prospěšného obci, ať to přednese!“ Je v dobrém světle ten, kdo radí. – Nechce kdo? Pak mlčí. Múže v obci větší rovnost být? A vskutku tam, kde lid své zemi vládne sám, má radost z přírústku svých mladých občanú. Král ale vidí hrozbu v těchto přednostech, a vytuší-li ducha v lidech nejlepších, dá popravit je z obav o svou nadvládu. Kde nabrala by tedy obec nových sil, když někdo maldým lidem bral by snahu, chuť a kosil je jak květy zjara na louce? Nač střádal by kdo dětem jmění, dědictví, když větší podíl by tak vydřel pro vládce? Či cudně vychovávat dívky v domě svém jen vládci k potěše, když zmocní se ho chtíč, však sobě pro slzy? To radši nežil bych, než násilím své děti k sňatku přinutit. A tím jsem obhajobu prones za sebe. Však proč jsi přišel? O co žádáš tuto zem? A nevyslat tě obec, pro to chvastounství bys s pláčem odešel. Má posel vyřídit, co přikázali mu, a rychle zpátky jít. A příště Kreón posla ke mně do obce ať méně žvanivého pošle, než jsi ty. Náčelnice sboru Ach, ahc, jak špatný člověk zpychne ve štěstí, jež dá mu búh, jak měl by navěky mít zdar. h Už rád bych mluvil. O čem jsem tu spor, v tom měj si názor svúj, však já mám opačný. Já zapovídám ti a všechen Kadmúv lid: sem do své země nesmíš přijmout Adrásta, a je-li tu, než boží záře zapadne, zruš svatý závazek těch snítek prosebných, jej vyžeň ze země a mrtvé nesnaž se ni silou pohřbít - nic ti není po Argu! Když poslechneš, loď obce budeš bez bouře dál řídit; ne-li, hrozí velký zbraní vír jak nám, tak tobě, a též tvým spojencúm. To uvaž, a ač jsi mnou řečí podrážděn a spoléháš, že obec svou máš svobodnou, přec chraň se vyslovit řeč prudkou. Spoléhat se nelze na naději – svárem postihla už mnoho měst a vedla k zlobě nesmírné. Neb o válce když dá se lidu hlasovat, tu nikdo nepočítá s vlastní smrtí svou a na jiného přesunuje toto zlo. V čas volby kdyby stála před očima smrt, snad nestihla by zkáza Řecko bojovné. A přece všichni vědí, která z úvah dvou je lepší, vědí též, co dobré je, co zlé, i oč je lepší mír než válka pro lidi. Mír předně nejdražší je Múzám, protivný je Liticím; má radost z dětí zdárných, mír se těší z blahobytu. My však, ničemní, boj vedem, zotročujem slabší, muže muž a město město – na mír nemyslíme nic. Ty ujímáš se našich padlých nepřátel, chceš pohřbít ty, jež vlastní zpupnost zhubila? Zda neprávem snad spálil Kapanea blesk, když přistavil si k bráně žebřík s přísahou, že město vyvrátí, ať chce, či nechce búh? Zda výtečného věštce nepohltil vír a nestrhl do prohlubně s vozem čtyřspřežním? Což u bran neleží i jiní vúdcové, jimž vazy kostí v těle balvan roztříštil? Buď chlub se, že máš lepší rozum nežli Zeus, neb přiznej, že búh právem ničí lide zlé. Kdo moudrý, předně má své děti milovat, pak rodiče a vlast – tu vést má k rozkvětu, ne tříštit. Příliš smělý vúdce klopýtne, i kormidelník lodi – klidný zmoudří včas – ta prozíravost je v mých očích statečnost. Náčelnice sboru Už dost vás potrestal Zeus mstitel, vy však jste dám neměli se pyšnit pýchou takovou! Adrástos Ty ničemníku! Th Mlč, kroť jazyk, Adráste, a nepředkládej dřív své názory než já. Vždyť nepřišel sem k tobě, thébský hlasatel však ke mně! Odpovědět proto musím já. k hlasateli A nejdříve ti k prví věci odpovím: Že Kreón je mým pánem, nevím, ani že tak přemocný je aby vnutil Athénám tak jednat. Vždyť by teklo proti proudu vše, v té věci kdybych já se jemu podřídil. Já požár této války nerozněcuji, já s nimi do Kadmovy země nevkročil; chci právem pohřbít mrtvé, městu neškodit, též nechci rozpoutávat boje vraždené, jen zachovávat chci všech Řekú zákony – což není toto všechno čestné jednání? I když vám Argejští snad ublížili, již jsou mrtvi! Odpúrce jste skvěle zahnali, lpí na nich hanba – tím je spor váš vyřízen. Již dovolte ty mrtvé vložit do země; vždyť odkud každá částka vešla do těla, tam navrací se zas: tak duše do vzduchu a tělo do země; to nemůže zvát svým majetkem – je jenom schránkou života a pak ho nutně přijme živitelka zem. Což Argu uškodíš, když mrtvé nepohřbíš? Ach ne! To společná věc Řecka celého, když odmítá kdo mrtvým službu povinnou a bez pohřbu je nechá. Tak by zbabělcem i zdatný stal se, kdyby zvítězil ten mrav. Tou řečí zlou jsi přišel vyhrožovat mně, když bojíte se mrtvých, skryje-li je zem? Nuž, co se nemá stát? Snad aby pohřbení vám nezničili zem? Či aby v hlíně tam snad nezplodili děti, své to mstitele? Ty věru nadarmo si jazyk namáháš, mě nevyděsí planý strach a hanebný. Jen poznejte, vy blázni, moře lidských běd, neb život náš je zápas: z lidí šťastni jsou dnes jedni, zítra druzí, jiní zakrátko. Je Štěstí rozmarné: muž ubohý ho ctí, když touží, aby získal život blažený, a do nebe ho chválí boháč, když má strach o jeho přízeň. Když to víme, musíme i křivdy snášet klidně, bez hněvu a tou jen měrou mstít se, aby neutrpěl stát Co tedy zbývá? Těla padlých k pohřbu již nám dejte, neboť chceme jednat šlechetně, sic jasné je, že přijdu mocí pohřbít je. Ta výtka nesmí nikdy stihnout Řeky, že byl porušen ten boží zákon pradávný, jenž dochoval se mně a obci athénské. Náčelnce sboru Když chráníš světlo práva, můžeš klidný být, že unikneš i četným lidským potupám. h Chceš, abych na tvou řeč dal stručnou odpověď? Th Jen mluv, když chceš – být zticha nemáš ve zvyku. H Z Théb nedostatneš nikdy mrtvé Argejce! 578 (…) Th Já na ochranu svého božstva spoléhám 602 a povedu své nové vojsko v nový boj. Jen jedné věci třeba: pomoc bohú mít, co chrání právo. Kdo má jejich podporu, ten zvítězí. Nic lidem přinést nemůže jen zdatnost, nejde-li s ní boží milost též. 607 Foiničanky Iokasta Nuž na to ptám se tě, co njdřív zvědět chci. 395 Být zbaven vlasti – je to velké neštěstí? Polyneikes Strast největší. Ba větší, než lze vylíčit. I A v čem se jeví? Co je psancúm na obtíž? P Je nejhorší, že volnost slova nemají. I Je otrok ten, kdo nesmí říct, co myslí si. P I to, že musí snášet mocných rozmary. I I to je trudné: žít jak ťulpas s ťulpasy. P Být pro výhodu rabem proti svědomí. I Jak říká se, je psanec živ jen nadějí. P Ta krásným okem hledí, je však liknavá. I A neprokáže čas tu marnost nadějí? P Když nejhůře je, tkví v nich sladká útěcha. I Jak žil jsi, než ti sňatek život ulehčil? P Chléb někdy na den měl jsem, jindy neměl zas. I Kruh přátel, hostú otcových ti nepřispěl? P Tys dobrá! V neštěstí je po všech přátelích. I A púvod vznešený tě nevznes do výšin? P Je zlé jej nemít – mě však púvod neživil. I Vlast pro lidi, jak zdá se, poklad nejdražší. P Tak drahý, že to ani nelze vyjádřit. 415