084-106_Faidra 27.5.2009 17:58 Stránka 84 "O" Lucius Anneus Seneca FAIDRA (přeložila Eva Stehlíková) Osoby Hippolytus, syn Thesea a Amazonky Antiopy Faidra, žena Theseova Theseus, athénský král Chůva Fai dřina Posel Chór krétskych žen Přátelé Hippolytovi Scéna V Athénách, před královským palácem Čas Tragédie se odehraje v jediném dni, začíná za úsvitu PRVNÍ JEDNÁNÍ HIPPOLYTOS Jděte a obkličte stinné lesy i nejvyšší hřebeny kekropských hor. Pročešte rychle všechna křoviska rostoucí na kamenných úbočích i v údolích, kde běhutý proud bičuje břehy svými vlnami. Vylezte vzhůru do kopců, jež věčně pokrývá sněžný šat. Vy zase jděte tam, kde se vypíná háj oliv a kde se prostírají lučiny, jež rosou Zefyrův vánek chlácholí a jarní květy něžně problouzí, tam, kde slabý proud Ilissu se prodírá půvabnými poli a závistivě čistí pobřežní písek. Vy jděte tam, kde u Marathonu se otvírá průsmyk, v němž stáda mláďat hledají noční pastvu, vy zase tam, kde zmrzlý povrch drsných hor teplé větry hladí a obměkčují. Ať na svahy sladkého Hymetu vyleze někdo a jiný na Afidnu zas! Tahle část zůstávala dlouho chráněná tam, kde mys Sunion ostře spadá k zátočinám pobřeží. Ten, kdo miluje lesy, ať jde do Fily, tam číhá divočák, tolikrát zraněný postrach všech rolníků. Ted jděte a povolte vodítka stopařům, drsné plemeno Molosů držte zkrátka a divokým Kréťanům ať se obojek zařízne do krku. Odvážné Spartany chtivé kořisti pevně držte. Ted je pustťe! Ať jejich bystré nozdry větří, ať s čenichy u země hledají doupata - dokud je ještě šero a zvěř zanechala své stopy v orosené půdě. Někdo ať na své svalnaté šíji nese vzácné sítě, jiný ať spěchá s oky a provaz ozdobený peřím ať děsí zvířata. Tobě se chvěje metací oštěp, 84 084-106_Faidra 27.5.2009 17:58 Stránka 85 "O" ty musíš oběma rukama držet těžké kopí s bronzovou špicí. Ty nadháněj, štvi svým křikem šelmy, co se na tebe střemhlav ženou. A ty vítězi, křivým nožem vyvrhni jejich útroby. Přijď, moje družko, mužná bohyně! Tvému panství se otvírají všechna skrytá místa země. Tvůj oštěp, jenž nemine cíl, dostihne zvířata pijící z ledové tříště Araxu či skotačící na řece Histru spoutané silným mrazem. Tvá pravice uloví lvy v Africe i laně na Krétě, lehkou rukou probodneš i rýchlonohou antilopu. Pruhovaní tygři ti nabídnou hrud a chlupatí bizoni zase záda, tak jako voli s širokými rohy. Cokoli žije ve volné přírodě, ať jsou to bohaté arabské lesy nebo ubohá saharská pole či pusté pláně Sarmatů, hřbety divokých Pyrenejí nebo hyrkánské strže, všechno se bojí tvého luku, Diano! Budeš-li stát při svém ctiteli, který ti v lesích přináší oběť, jeho sítě udrží chycenou zvěř, žádná noha mu nezničí osidla, na voze ještě bučící kořist doprovodí venkovský lid a psi s čenichy zrudlými krví ve velkém triumfu domů se navrátí. Bohyně, tys mne slyšela: štěkot psů dal mi znamení. Lesy mne volají! Tam, tam, pojďme a pěšinou zkraťme si dlouhou cestu. DRUHÉ JEDNÁNÍ FAIDRA Má rodná Kréto, mocná vládkyně moří, bezpočet je tvých lodí, jež doplují snad až ke všem vzdáleným břehům! Proč jsi mne provdala jak rukojmí, nechala žalně žít život v slzách pod střechou domu, který nenávidím? Můj muž, ten tulák Theseus, je pryč - tak dokazuje věrnost všem svým ženám! Ten statečný voják, nohsled drzouna, co hodlá vyrvat ženu Hadovi, se vydal černou tmou až k jezeru, odkud se ještě nikdo nevrátil. Ten zuřivec jde dál a nezdrží ho strach ani stud. Tam na dně podsvětí chce Hippolytův otec najít hřích. Teď jiný smutek budí se v mé duši. Nic nemůže mne zprostit trápení - spí se mnou v hloubi tichých nočních hodin. Zlo roste, mohutní a sálá žárem jak láva tryskající z Etny, Athénin tkalcovský stav je opuštěn a útek vlny vyklouzl z mých prstů. Mne netěší jít s dary do chrámu, stát před oltáři v houfu žen a nosit pochodeň za tichých obřadů a v zbožných modlitbách se blížit pokorně k bohyni Athéně, jíž patří tato zem. Vzít do své malé ruky těžký oštěp, štvát rozzuřenou zvěř! Tak to mne těší! Kam jdeš, má duše? Kde se vzal ten pud? Poznávám osudný hřích své matky, nás obě žene láska do lesů. Ubohá matko, jak je mi tě líto, hříšným zlem jata milovalas býka, jenž jařmo nesnesl a vedl stádo nezkrotné. Ale on tě miloval! Kdo pomůže mi zkrotit strašný žár, který mne sužuje? Snad nějaký bůh? Nebo se vrátí zpátky Daidalos znalý všech umění? Vždyť Minotaura dokázal zavřít v slepém labyrintu! Co ale pro mne může udělat? Může mi pomoci v mém neštěstí? 85 084-106_Faidra 27.5.2009 17:58 Stránka 86 "O" Venuše nenávidí nás všechny, potomky Apollóna. Proto pouta, jež svázala ji a boha války, nám připravila a zatížila celý rod děsivou vinou. Žádná z Minoových dcer nenajde lásku. Každá zemře ve hříchu. CHŮVA Sám otec bohů je tvým předkem, Faidro! Ze svého srdce vyžeň hřích, plameny vášně uhas, zbav se naděje! Ten, kdo se hned na počátku vzepře, má šanci zvítězit, být v bezpečí. Kdo v sobě živí svůdné, sladké zlo, nikdy se nezbaví jha, které přijal. Vím dobře: královská pýchaje strašná, jste zarputilí, poznat pravdu neschopní. Přijmu to, ať je konec jakýkoli, tváří v tvář smrti můžeme být stateční. Chtít dobro a nezaváhat, to je ono! Stud nám má říci, kde jsou hranice. 0 co se snažíš, ubožačko? Tvůj dům je bezectný. A ty to chceš ještě zhoršit? Chceš matku překonat? Tvůj hřích je obludnější. Obludu zplodil osud, zločin povaha. Cítíš se v bezpečí a nemáš strach, spoléháš, že tvůj muž se nevrátí? Tak to se mýlíš! Věř si, že Theseus zůstane navždy zajat v podsvětí. A co otec Minos, který vládne mořím a dává zákon stovkám národů? Myslíš, že před ním svůj zločin utajíš? Rodiče mají bystrý zrak a lstí můžeme zločin ukrýt šikovně. Ale co otec tvé matky, Apollo, jež oblévá světlem celý širý svět? Co otec bohů, mocný Jupiter, třesoucí zemí, v ruce pochodeň? Ty věříš, že svůj zločin můžeš skrýt před svými předky, kteří všechno vidí? 1 kdyby zhýralost a hříšný svazek bohové dobrotivě skryli v tmách, tvůj zločin zničí navždy důvěru. A co strach z trestu, mysl plná děsu, vina, jež duši neustále dusí? Nikdy si nemůžeš být jista, že zločin projde bez povšimnutí. Prosím tě, ztlum ten plamen hříšné lásky! Takový zločin nezná ani barbar, co žije v nehostinné Tauridě, Skyt nebo obyvatel Getských plání. Vyžeň tu hroznou špatnost ze své mysli, na matku vzpomeň, boj se dalších mužů. Chceš lůžko otce sdílet s jeho synem v bezbožném lůně počít bastardy? Jdi! Postav na hlavu přirozený řád! Proč tady nejsou obludy a proč je opuštěný bratrův labyrint? Proč musí všichni slyšet strašnou zvěst a příroda se musí vymknout z kloubů, když krétska žena miluje? FAIDRA Já vím, máš pravdu, chůvo. Vášeň mne žene dál, řítím se do propasti vědomě a odhazuji vyžádané rady, jako když plavec vede plnou loď vstříc vlnám a loď se řítí do hlubin a veškeré úsilí jde vniveč. Co zmůže rozum! Vášeň zvítězí a celé mysli vládne jak mocný bůh. Amor, ten křídlatec, má velký vliv všude. Děsí i nejvyššího z bohů plameny, které nelze uhasit. Žár pocítil i válkychtivý Mars, i Vulkán kovající trojklanný blesk, mistr, jenž ve své dílně přikládá pod kotel Etny stále běsnící. I samotného Apollona, jehož šíp nemine cíl, ten klučík překoná a mezi nebem a zemí létá si. CHŮVA Z lásky udělal boha hnusný chtíč toužící po hříchu a po svobodě. Falešný bůh pak dostal jméno vášeň. Venuše svého vrtkavého syna vysílá po celé zemi a on zběsile šípy v letu vystřeluje. Nejmenší z bohů má největší moc a to se hodí duším milujících - 86 084-106_Faidra 27.5.2009 17:58 Stránka 87 "O" co matka stvrdí, Amorův luk dokoná. Ten, kdo se těší ze štěstí, koupe se v přepychu a vyhledává jen věci zvláštní, neobyčejné. A tehdy štěstí doprovází chtíč. Už nestačí nám obyčejná strava na hostině, k níž zve nezkažený mrav. Proč tenhle mor se chudým vyhýbá a často vybírá si domy bohatců? Proč svatá láska hledá nízkou střechu a obyčejný lid se umí krotit a zdravě žít? A zatím chtivý boháč po moci prahne a chce víc, než smí. Přemíra moci chce jen další moc. Ty víš, co sluší paní na trůně: ostych a bázeň před žezlem krále. FAIDRA Mně vládne láska jen a nebojím se žádného příchozího. Ten, kdo vstoupil jednou do tmy, do království mrtvých, ten nikdy klenbu nebes neuzří. CHŮVA Nevěř! I když Pluto zavře bránu a Kerberos bude střežit podsvětí, Theseus vždycky najde cestu zpět. FAIDRA Snad bude k naší lásce shovívavý. CHŮVA Byl krutý k Antiopě, i když byla vzor počestnosti. Tvrdě ji zasáhl. Přemýšlej, jak zuřivce obměkčit, takový manžel má být spíše chlácholen. A kdo by mohl pohnout Hippolytem? Ten nenávidí pouhé jméno žena! Celý svůj život prožil v celibátu. Je Amazončin syn - nedbá manželství. FAIDRA I kdyby se schoval v zasněžených horách, na ostré skály rychle vylezl, já za ním půjdu přes hory a lesy. CHŮVA A on se zastaví a podvolí se? Opustí cudnost pro necudnou lásku? Vzdá se nenávisti ten, kdo všechny svou nenávistí pronásleduje? Prosbami nad ním nelze zvítězit. Je divoch! FAIDRA Láska přemůže i divokost! CHŮVA Uteče! FAIDRA Půjdu za ním i přes moře! CHŮVA Vzpomeň si na otce! FAIDRA Ty na matku! CHŮVA Straní se žen! FAIDRA Pak nemám sokyni! CHŮVA Tvůj muž se vrátí! FAIDRA Přítel Pirithoa? CHŮVA Co otec? FAIDRA Laskavý otec Ariadnin? CHŮVA Zapřísahám tě při svých šedinách, při prsech, co tě kojily a srdci starostmi vyčerpaném! Zachraň se! Opusť svou vášeň, chtěj se uzdravit! 87 084-106_Faidra 27.5.2009 17:58 Stránka 88 "O" FAIDRA Mé srdce veškerý stud neopustil. Tak dobře, chůvo! Jestliže nezískám svou lásku, musím nad ní zvítězit a tebe, má cti, nenechám pošpinit! Je jeden způsob, jak tomu uniknout. Jdu za mužem a smrt tu hanbu odvrátí. CHŮVA Mé dítě, uklidni se! Zkroť svou mysl a opusť nápad, který se v ní zrodil. Důkazem, že jsi hodna života, je právě to, že myslíš na svou smrt. FAIDRA Je rozhodnuto: smrt. Jde jen o to, jak! Nalehnout na meč? Skončit v oprátce? Nebo se vrhnout z Akropole dolů? Podej mi zbraň, ať zachráním svou čest. CHŮVA A to ti mé stáří nezabrání jít smrti střemhlav vstříc? Tak se braň! Z bran smrti nikdo zpátky nevyjde. FAIDRA Nevidím důvod, který by mi bránil zemřít, když jsem se k tomu rozhodla. CHŮVA Jediná útěcho mých unavených let, když už se ve tvé mysli probudila taková vášeň, nedbej pověsti. Je příznivější k špatným nežli dobrým. Tak zkusme získat toho mladíka, který má duši smutnou, nepřístupnou. Vezmu to na sebe a pokusím se pohnout zuřivostí toho divocha. PRVNÍ PÍSEŇ CHÓRU Venuše zrozená v bouřlivém moři, ty, kterou Amor matkou nazývá! Tvůj syn je nezbedný šibal! S lehkostí vládne šípy a jeho luk vždycky je pošle bezpečně k správnému cíli. Rána se nezdá veliká, zato šíp pronikne tělem hluboko do morku kosti. Žádný mír nejde s ním uzavřít! Po celém světě rozsévá čile své letící střely. Všude plamen Amorův znají: v zemích, kde slunce vstává, tam, kam chodívá zapadnout, v zemích na žhnoucím jihu, na dálném chladném severu! Vzbuzuje divokou vášeň v mladících, ve starcích znavených roznítí znovu dávný žár, do hrudi panenské vnese neznámý palčivý nepokoj, poručí nebeským bohům na sebe falešnou podobu vzít a pobývat na zemi. Apollo jako pastýř odložil lyru a sýringou poháněl a svolával stádo. Jupiter vládnoucí oblakům, často si oblékl něžný šat: nad sníh bělejší křídla, labutě mroucí sladký hlas. Jindy zas jako chlípný býk nastavil dívčím hrám svůj hřbet, s Európou vrhl se do vln, panstvím bratra Neptuna přes moře kopyty vesloval, hrudí rozrážel oceán ten násilník, co se strachoval o kořist, kterou unesl. Diana, jasná bohyně, vládkyně temné oblohy, vzplanula láskou a bratrovi svůj skvoucí kočár předala, aby jej jinak řídil v noci. Apollo dokázal spřežení obracet rychleji cestou: obvyklou délku ztratila noc a den se pozdě probouzel, zatímco země se chvěla pod tíží jedoucího vozu. Herkules odložil toulec 084-106_Faidra 27.5.2009 17:58 Stránka 89 "O" a hrozivý šat ze lví kůže, ozdobil prsty smaragdy, svým rozježeným vlasům dodal ladný tvar a řád. Holeně zdobným zlatem pokryl a žluté trepky si nazul a do rukou, které si zvykly nosit kyj, vzal nit a rychlé vřeteno. Bohatá, úrodná Lydie i Persie to vidí: tatam je kůže divého lva, rámě, které drželo kdysi tíhu celého světa, obléklo jemný tyrský nach. Oheň lásky je posvátný a ti, které sežehl, znají jeho velikou moc. Tam, kde hlubiny slaně lemují širou zemi, tam, kde jasné hvězdy spěchají nebeskou bání, tam všude je pánem Amor, jenž nezná slitování. Moc jeho šípů pocítí ve vlnách oceánu i modravý sbor Nereidek a vody žár nikterak neztiší. Plameny pocítí ptáci i býček zmámený láskou, který odvážně hájí stádo. Také bojácní jeleni, když hrozí nebezpečí družkám, dají se do boje. Tehdy i v snědé Indii strach zachvátí tygry s pruhovanou kůží, tehdy i kanec zaostří své nebezpečné zuby a z tlamy mu kape slina, africký lev potřese hřívou a vydá děsivý řev, potvory v běsnícím moři i sloni podlehnou lásce. Láska si podrobí přírodu. Nevyhne sejí nikdo a všechna nenávist zhyne, když Amor vydá příkaz: oheň spálí zlobu a zášť. Proč bych měl zpívat dál? I zlé macechy podlehnou. TŘETÍ JEDNÁNÍ CHÓR Pověz nám, co víš! Kde je královna? Zmírnil se plamen její strašné vášně? CHŮVA Nevidím naději, ani konec zla, plameny vášně nelze uhasit. Je sžírána žárem, který tají, ačkoli mlčí, mluví její tvář, oheň jí sálá z očí, její líce unaveně odmítají slunce svit. Netěší ji vůbec nic a její údy třesou se divnou bolestí, vrávorá jako umírající a šíje sotva hlavu unese. Ted leží, ale spánek se jí vyhýbá a ona tráví v bědování noc. Chce zvednout - a hned zase položit, splést vlasy - pak je zase rozpustit. Je náladová, netrpělivá, o stravu nedbá, ani o zdraví. Přechází nerozhodně sem a tam, jak by ji opustila všechna síla. Už nemá jasné, ružolíci tváře, oči, co planuly jak pochodeň Apollonova, už neplanou víc zářivým svitem zděděným po předcích. Smáčí je stále proudy slz jak teplý déšť, co rozpouští sníh na hřbetech vzdálených hor. Pohleďte! Je vidět do paláce: Faidra leží na svém zlatém trůně a jako šílená si svléká šaty. FAIDRA Svlečte mi, služky, purpurový šat zdobený zlatem! Pryč s tím šarlatem -Q- 89 -e- 084-106_Faidra 27.5.2009 17:58 Stránka 90 "O" a hedvábím, jež tkali v Seriku! Uzoučký pás ať spoutá záhyby! Mou šíji zbavte náhrdelníku! Ať mne už netíží mé náušnice, indické perly, které dalo moře! Vlasy mi nevoňte a rozpusťte, nechte je spadnout jen tak na ramena, ať jimi může vítr provívat! Má levá paže touží po toulci, pravice chce zas oštěp z Thesalie. Právě tak vypadala jeho matka, když táhla od mrazivého Pontu s hordou svých Amazonek na Athény. Její vlas vál a její bok kryl štít ve tvar půlkruhu. Chci do lesů! CHÓR Zanechej nářků! To jí nepomůže! Pokus se panenskou bohyni usmířit! CHŮVA Bohyně lesů, která hory ctíš a kterou - jako jedinou - ctí hory, hrozivá znamení změň, dej nám lepší! Velká bohyně lesů a hájů, zářivá hvězdo na nočním nebi, tvé světlo dodává světu jiný lesk, Hekaté s trojí podobou, ó, přijď a popřej, prosím, mému dílu zdar! Zkroť Hipollytův nepoddajný duch, učiň, ať slyší, oblom srdce zběsilé, nauč ho milovat a snášet lásku, chyť jeho smutnou mysl do pasti, vzdorného divocha a zuřivce donuť ctít pořádek božské Venuše! K tomuto cíli napři všechny síly. Ať stále září tvoje jasná tvář, ať průrvou mraků projde vždy tvůj srpek, ať zpěvy kouzelnic ti neublíží, ať pastýř bez tebe slávy nedojde. Ty, která držíš noc v svých otěžích, vzývám tě, přijď a přej mi sluchu. Vidím ho! Právě koná svatý obřad a je sám, bez průvodců! Tak proč váháš? Místo i čas jsou příhodné, buď chytrá! Bojíš se? Není snadné spáchat zločin! Ten, kdo se bojí splnit příkaz králů, ze srdce musí vyhnat všechnu čest, protože stud je špatný pomocník. HIPPOLYTUS Tvůj krok je, věrná chůvo, stářím unaven. Proč přicházíš a proč je tvoje tvář smutná a zachmuřelá? Co můj otec? Je zdráv? A zdráva Faidra i obě děti? CHŮVA Přestaň se bát: všechno je v pořádku, královský dům má šťastný los - jen kvete. V takovém čase i ty bys měl být vlídnější. Trápí mne starost o tebe, když vidím, jak sám sebe sužuješ. Ubožák, kterého osud uštval, má dostat milost, ale ten, kdo sám a dobrovolně hodlá sebe trýznit, má přijít o všechno, co neumí si pořádně užívat. Čas běží, pamatuj a uklidni se! Vezmi pochodeň a za svátečních nocí oslav boha - ať Bacchus sejme starosti z tvé duše! Užij si mládí! Rychle uteče! Teď je tvé srdce volné. Tak se raduj! Venuše bude k tobě milostivá. Proč je tvé lůžko prázdné, proč spíš sám? Zanechej smutku, vykroč na cestu! Nejlepší léta svého života nezmarni! Bozi předepsali každému věku přiměřený úkol, mladosti sluší radost, stáří smutek. Proč zabíjíš svou pravou přirozenost? Největší žeň dá rolníkovi setba, jež od počátku roste radostně, a takový strom háj celý převýší, jehož se netkne nepřátelská ruka, která by větve osekávala. Povaha bývá výše ceněna, když ušlechtilou mysl živí svoboda. Chceš jako hrubec, divoch, který nezná radosti žití, nedbat Venuše a prožít celý život ve smutku? Myslíš si, že je povinností muže odolat obtížím a krotit koně 90 084-106_Faidra 27.5.2009 17:58 Stránka 91 -Q- a svádět války krvavého Marta? Když vidí dravé spáry osudu, pán všeho světa stále pečuje, aby se všechny škody rychle zacelily. Kdyby nás opustila Venuše, kdopak by vzkřísil vyčerpaný rod? Země by zanedbaná ležela a moře bylo prázdné, bez lodí, bez ptáků nebe, lesy bez zvěře, a jenom vítr proháněl se vzduchem. Je tolik druhů smrti, která hrozí lidem hubí nás moře, války, úklady. Není jich třeba: vždyť sami jdeme vzdáleným břehům Acherontu vstříc. Jestli se plané mládí rozhodne žít bez závazků - potom uvidíš, jak brzy může vymřít lidský rod. Nech se vést, Hippolyte, přírodou, navštěvuj město, lidem se nevyhýbej! HIPPOLYTUS Svobodný čestný život, který ctí mrav předků, může dobře žít jen ten, kdo žije v lesích za hradbami města, zasvěcen lásce k nevinnosti hor. Tam nepotkává řvoucí dav, který je nepřátelský k dobrým lidem, tam nevládne hlad po zlatě, otravná závist, pomíjivá přízeň. Takový člověk nikomu neslouží, netouží po vládě a marných poctách, za prchavým bohatstvím se nehoní. Ten nemá naději a nemá strach, zkažené zuby černé nepřízně se nikdy nezakousnou do něho. O městských zločinech nic netuší, každičké šustnutí ho neděsí, nelže a nehledá dům boháčů s tisíci sloupy, se zlatými krovy. Nesmáčí proudy krve zbožné oltáře, neprotne šíji zrním sypanou stovkám bělostných býků, ti budou dál se pást, toulat se po širých nivách na čerstvém vzduchu. Takový člověk jen divoké zvěři umí strojit léčky. Unaven těžkou prací svlaží rád své tělo v řece studené jak led, projde se po travnatých březích běhutých toků v hlubokých hvozdech. Tam ptáci štěbetají bez ustání, haluze dubů ve větru se chvějí. Je krásné ležet na břehu řeky, na měkkém loži z trávy zdřímnout si, pít vodu ze štědrého pramene, poslouchat potůček, jak sladce zurčí, jak spěchá loukou plnou svěžích květů. Hlad zasytí se čerstvým ovocem ze stromů sčesaných a z keříčků plodiny lesní jídlo nahradí. Královský přepych ho nic netěší: Jen zpupnost pije z číše ze zlata - on radši chytá vodu do dlaní. Na tvrdém lůžku nejlíp pohoví si. Nehledá tajnou radost bezectně v setmělých komnatách a neskrývá se bázlivě v domě jako v labyrintu. Jen vzduch a slunce potřebuje k životu a olympské bohy volá za svědky. Tak žili lidé za zlatého věku. Nikdo se slepě nehnal za zlatem, posvátný kámen pole nedělil a lodě ještě nebrázdily moře -hranice území jim byly známy. Nebylo třeba města spoutávat mocnými věžemi a hradbami. Vojáci ještě nedrželi zbraň, válečné stroje dosud nemetaly balvany do zavřených městských bran. Neznala země pána a dobytek jhem nikdo dosud nezotročil, protože pole sama rodila a dobře uživila skromný lid. Les poskytoval svoje bohatství, jeskyně nabízely příbytek. Bezbožná touha po majetku zničila tento přirozený stav, zasela do srdcí zášť a chtíč. Pak přišel bezuzdný hlad po moci, slabší se stali snadnou kořistí, mocní si stanovili zákony. Tehdy se střetli lidé poprvé. Měli jen holé ruce k zápasům, -Q- 91 -e- 084-106_Faidra 27.5.2009 17:58 Stránka 92 -Q- teprve potom proměnili ve zbraně kameny a větve. Neznali ještě lehké šípy z dřínu se špičkou z tvrdého kovu, nebyli opásáni ostrým mečem, neměli vzpurný chochol na přilbách. To divoký vztek zbraně vymyslel. Ted vynalezl válkychtivý Mars na tisíc způsobů jak zavraždit. Krev stříká kolkolem a barví zem i moře do ruda. Když není hranic, zločin se šíří od domu k domu. Na každé bezpráví tu najdeš příklad: Zabíjí bratra bratr a syn otce, muž padá mečem, kterým vládne žena, bezbožné matky utratí svůj plod. Macechy - ty jsou šelem krutější! Žena je pů vodky ní všeho zla. Je umělkyní zločinu a naše duše dokáže zdeptat. Jen pro její chtíč spálena byla města ve válkách a tolik lidí utrpělo pohromu, když celá království se zhroutila. Postačí jmenovat jednu: Medea, dědova manželka, je důkazem, že celé ženské plemeno je prokleté. CHŮVA Proč všechny? Provinilo se jen pár. HIPPOLYTUS Proklínám všechny, všechny se mi hnusí, utíkám před nimi a děsím se jich všech. Ať se mnou cloumá rozum, instinkt, vztek prostě je nenávidím! Spíš se voda promísí s ohněm, písek z Afriky přátelsky vlny lodím nabídne a na západě vstane nový den a vlk se na laň něžně podívá, než bych jim laskavou tvář ukázal! CHŮVA Láskaje schopná změnit nenávist a uzdu umíněncům nasadit! Jenom se na svou matku podívej! I Amazonky pocítily lásku: ty - jediný syn - jsi toho důkazem! HIPPOLYTUS Ze ztráty matky kyne výhoda: ostatní všechny mohu nenávidět! CHŮVA Je jako neproniknutelná skála, co vlny odráží a žene zpátky na moře, tak mým slovům vzdoruje. Faidra sem spěchá netrpělivě. Kde její vášeň skončí, co se stane? Najednou padá, tělo bez ducha, a tvář má zsinalou jak mrtvola! Mé dítě, zvedni hlavu, prosím, promluv! Je tady Hippolytus a drží tě. FAIDRA Kdo mne to vrací zpátky do života a do srdce mi vlévá bol a žár? Bylo mi tak dobře v nevědomí. HIPPOLYTUS Proč prcháš před světlem? Ten sladký dar ti přece navrátili bohové! FAIDRA Odvahu, srdce moje, vytrvej! Tvá slova nesmí vědět, co je strach. Kdo mluví bázlivě, ten chce být oslyšen. Je dokonáno, pozdě na ostych. Já hříšně milovala a ten hřích skrýt může jenom závoj svatební. Tak bezectnost se změní v počestnost. Mé srdce, začni! Smím si promluvit bez svědků s tebou o samotě - HIPPOLYTUS Není tu nikdo, kdo by naslouchal. FAIDRA Ústa se brání slovům průchod dát. Žene je velká síla - větší moc však pokouší se slova zadržet. Beru vás, nebešťané, za svědky, že vskutku nechci to, co chci. HIPPOLYTUS Chceš nevyslovitelné vyslovit? -Q- 92 -e- 084-106_Faidra 27.5.2009 17:58 Stránka 93 "O" FAIDRA Jen malé hoře mluví, velké ztrácí hlas. HIPPOLYTUS Jen mi to pověz, matko, svěř se mi! FAIDRA Nazvals mne matkou, Hippolyte, a to je výraz pyšný, mocný víc, než hodí se k mým citům, snad bys lip mohl mne nazvat sestrou, služkou svou ó ano, služkou - chci ti posloužit. Chceš, abych brodila se závějemi? Já ráda vstoupím na ledovou pláň. Chceš, abych prošla ohněm bitevním? Hrud mečům bez váhání nastavím. Vezmi si žezlo, měj mne za služku: Máš právo vládnout, já mám povinnost přijímat, pane, tvoje rozkazy. Nesluší ženám městům panovat. Vezmi své dědictví a vládni nám. Nic nevadí, že jsi ještě mlád. Ochraň svou služku, prosím tě, slituj se nad vdovou. HIPPOLYTUS Ať ochrání tě bozi před takovým údělem! Otec se jistě brzy domů navrátí. FAIDRA Pán temnot, vládce němé řeky Styx, zpět žádnou cestu nedal postavit. Propustí toho, kdo jej zneuctil? HIPPOLYTUS Já přesto věřím, že ho bohové nazpátek spravedlivě vypraví! Dokud nás nevyslyší, jsem tu já: a ty se nepokládej za vdovu -otcovo místo zastat dokážu. FAIDRA Naděje milujících, lásko klamavá! Já neřekla jsem dost? Tak ještě dál! Slituj se nade mnou a poslouchej, co oněmělé srdce chce ti říct ne, stud mi brání promluvit - HIPPOLYTUS Co ti je? FAIDRA Co maceše snad nikdy nesmí být! HIPPOLYTUS Mluv jasně, nech ty hádanky! FAIDRA V mém těle zuří strašná choroba - má hrud je plna planoucího ohně, který se skrývá v žilách, hlodá v útrobách, a hrozí zachvátit mne celičkou jak plamen, který líže hřeben střech. HIPPOLYTUS Tak velká je tvá láska k Theseovi? FAIDRA Je to tak, Hippolyte, miluji tu Theseovu tvář - tu původní, prvními vousy něžně krášlenou, tu, kterou míval ještě jako hoch, když stanul v labyrintu na prahu a v ruce svíral dlouhou niť. Jak tehdy zářil! Kadeře stužkou svázané, ústa mu pokryl studu zlatý pel, měl paže půvabné, však silné dost - a podobal se tvojí Dianě anebo mému Apollonovi. Takový byl, když nepřítele zdolal a hrdě hlavu zvedl do výše... Jsi celý Theseus a v tvém půvabu se mísí krása otcova i matčina, a řecký tvar tu krášlí skýtská síla. Kdybys byl otci po boku v ten den, kdy se svou lodí veplul do krétskych vod, má sestra by spíš dala klubko tobě! Volám tě, sestro, ať jsi kdekoli, ať záříš jako hvězda na nebi. Ten případ dobře znáš: vždyť jeden rod nás zničil - tebe otec, mne zas syn. 93 084-106_Faidra 27.5.2009 17:58 Stránka 94 "O" Hle, u tvých nohou jak prosebnice ulehla dcera z královského domu. Jsem bez poskvrny, nedotčená, bez viny. Jen kvůli tobě jsem se změnila. Klečím tu v prosbách a jsem si jista: dnes něco skončí - život, nebo žal. Slituj se nad tou, která miluje. HIPPOLYTUS Veliký vládce bohů! Slyšíš to? A ty nic neděláš? A vidíš to? A ty nic neděláš? Nebe je bez mráčku. Kdy vyšle tvoje krutá ruka blesk? Ať zhyne celý vesmír kolkolem, ať černé mraky zastřou bílý den a hvězdy vytrhnou se ze svých drah a znovu v chaosu zas utonou. Pane hvězd, Apollone zářící, nevidíš zločin svého potomka? Zhasni své světlo, uteč do temnot: Pročpak je prázdná tvoje pravice, ty vládce nad lidmi i nad bohy? Proč nerozzáříš ohněm celý svět? Udeř mne bleskem, spal svým ohněm: jsem vinen a jistě zasloužím si trest - macecha ve mně našla zalíbení. Zdá se ti, že jsem schopen smilstva? Jsem prostě snadná kořist pro tvůj chtíč? To jsem si pro svůj zdrženlivý život zasloužil? Ty jsi překonala vše! Jsi, Faidro, horší než tvá vlastní matka, jež obludu Minotaura zrodila! Ta sama sebe strašně poskvrnila a její tajnou vinu prozradil syn zjevem - napůl člověk, napůl býk. Takový klín tě, Faidro, porodil! Ó, dvakrát, třikrát blažení jsou lidé, jež zášť a zrada k smrti dohnala. Jak já ti, otče, závidím! Medea byla tvou macechou a tys netušil, že existuje větší zlo. FAIDRA Ted svůj osud poznávám - chci prchnout, však nejsem schopná dát se na útěk. Za tebou půjdu ohněm, vodou, přebrodím řeky, které mají dravý proud. Ať půjdeš kamkoli, já půjdu za tebou. Tvá kolena objímám, ty pyšný! HIPPOLYTUS Ty vilné ruce pryč od mého těla! Co děláš? Ty mne chceš objímat? Jen meč mi zbývá. Jak si zasloužíš! Svou levicí tě chytnu za vlasy a nestoudnou tvou hlavu odtáhnu. Bohyně luku, mocná Diano, tvůj oltář ještě nikdy nepil lepší krev. FAIDRA Ted plníš moje tajné přání: Uzdravíš moji šílenost, ba víc -smrt zachrání mne před hříchem. HIPPOLYTUS Svou smrt si u mne nevymodlíš. Žij! Můj meč je poskvrněn a můj cudný bok musí opustit. Kdo mne očistí? Vlny, jež do Pontského moře vtékají? Ani sám otec Oceán ten zločin nesmyje. Ó lesy! Ó zvěři divoká! CHŮVA Vina se vyjevila! Duše má, proč ohromeně toneš v rozpacích? Ať pyká za bezbožnou lásku on, na jeho hlavu ať ten zločin padne, vždyť zločin se dá zakrýt jenom zločinem! Když máš strach, zvol útok! To je nejlepší! Ať kdokoli už spáchal tenhle čin, skryjme ho! Kdo by potom hledal svědka? Sem, Athéňané! Věrní služebníci, pomoc! To hnusné zvíře, Hippolytus, královně hrozil smrtí, děsil ji svým mečem, její cudnost ohrozil! Bezhlavě prchl pryč a na útěku meč odhodil! Mám ho! To je důkaz! Musíte vzkřísit bednou královnu! Ponechte rozcuchaný její vlas, kadeře nečešte - i to je důkaz! A teď ty zprávy rozneste po městě! Má paní, prober se a neodvracej 94 084-106_Faidra 27.5.2009 17:58 Stránka 95 "O" svoji tvář a přestaň se už trýznit, je mysl nemravná, ne okolnosti. DRUHÁ PÍSEŇ CHÓRU Prchá podoben šílené bouři, rychlejší nežli oblaka, která rozhání severák, rychlejší nežli meteor, který za sebou nechává ohnivou stopu. Ať Pověst, která si cení jen krásy zašlého času, ať Pověst pohlédne na tebe, Hippolyte: tvé tělo září krásou více, než Luna v úplňku, když Diana se svým vozem celou noc spěchá po nebi a před jejím skvoucím zjevem pohasnou menší hvězdy víc než svit Večernice, prvního posla noci, který přináší soumrak, víc nežli záře Jitřenky, v kterou se změní k ránu bohyně Venuše. Ty, bože vína, Bakchu, který jsi přišel z Indie, děsíš tygry svým thyrsem a schováváš růžky pod mitrou, nemůžeš nad drsnou krásou kadeří Hippolytových zvítězit. Nepyšni se svou krásou! Všichni kolem přece vědí, komu by Ariadna dala přednost. Co znamená pro smrtelníky krása? Netrvá věčně, rychlým krokem je opouští, to dvojsečné dobrodiní! Tak jako lilie chřadnou a blednou jejich listy, tak ozdoba naší hlavy, bujné kštice, nám padají a záře z ruměných líček ve chvíli pohasíná. Každý den urve kořist z krásy našeho těla. Veškerá krása pomíjí a nikdo z moudrých lidí nevěří v tak křehký dar. Užij jej, dokud můžeš! Čas tě mlčky dostihne. Každičká další hodina může být jenom horší než ta, která už minula. Proč se chceš skrývat v pustině? Myslíš, že tvojí kráse tam nehrozí nebezpečí? Když Slunce je v půli své cesty, tu v skrytu háje smečka nezbedných Najád, zvyklých krasavcům zavírat přístup ke svým pramenům, obstoupí i tebe dokola, a zatímco budeš dřímat, rozpustilé lesní Dryady, které rády pronásledují po horách toulavé Pany, budou ti strojit úklady. Nebo se z nebe plného hvězd obrátí k tobě zrak Luny - jejímuž zrodu byli kdysi v Arkádii lidé přítomni - a ona nedokáže řídit svůj světelný povoz. Zčervená a její jasnou tvář nedokážou zatemnit žádná kalná oblaka. A my zděšeni písněmi thessalských čarodějnic, bojíme se o svou bohyni a hřmotíme ze všech sil. To ty jsi příčinou všech strastí, jejího pozdního příchodu! Bohyně noci zpomalí na své dráze, aby se mohla pokochat tvojí krásou. Vystavuj méně tvář mrazu, skrývej se před horkým sluncem. Záříš jak parský mramor! Je mužná tvá drsná krása a přísná vážnost vepsaná 95 084-106_Faidra 27.5.2009 17:58 Stránka 96 "O" na zamračené čelo. Mohu tvou skvostnou šíji porovnat s Apollonovou! Jeho dlouhý vlas splývá volně na božská ramena. Ty chceš být zarostlý a mít vlas nakrátko ostříhaný! Máš takovou velkou sílu, že můžeš bojechtivé bohy k souboji vyzvat a zvítězíš mohutností svého těla. Ačkoli ještě mladíček, máš svaly jako Herkules, šíří své hrudi překonáš Marta bojechtivého! Kdyby ses rozhodl k jízdě, jistě bys překonal Castora v krocení divokých koní. Když vezmeš do ruky oštěp, mrštíš jím vpřed vší silou, poletí do větší dálky než lehké šípy Kréťanů, když po parthsku vystřelíš šípy, žádný se nevrátí na zem, aniž by jeho hrot vězel v horké hrudi kořisti, která pak prší dolů ze zamračeného nebe. Krása mužů je vzácná a přináší vždycky strasti. Ať bůh je milosrdnější a teprve stáří tě připraví o tvoji vznešenou krásu! ČTVRTÉ JEDNÁNÍ CHÓR Kam až se odváží ta šílená? Chce svalit hnusný zločin na mladíka, který je bez viny? Vždyť je to hanba! Slzami smáčí tvář a rve si vlasy! Jak přesvědčivě ničí svoji krásu -neváhá užít všechnu ženskou lest. A kdo je ten člověk, který přichází? Jde s hlavou vztyčenou jak pravý král, vypadá jako mladík, ale tvář má zsinalou a rozježený vlas, který ji vroubí, je špínou ztvrdlý. To Theseus se vrací zpátky na zem! THESEUS Konečně! Unikl jsem z věčné noci, z krajiny přeludů a z vězení, jež obývají stíny mrtvých předků. Oči si těžko zvykají na světlo jasného, tolik touženého dne. Už v Eleusině sklízí počtvrté úrodu, počtvrté je tu rovnodennost. Zatímco já jsem čelil s námahou osudné, temné nejistotě, rozkročen mezi životem a smrtí. Byl jsem jak mrtvý! Část mé bytosti cítila ještě bolest živoucí. Herkules, který vyrval z podsvětí psa Kerbera, pak na hořejší svět vyvedl také mne. Jsem unaven. Je pryč má stará síla a můj krok už vázne. Byla to strašná dřina! Z domu zní nářek. Co to znamená? Povězte! Smutek, slzy, bolest, žal, takové bědování na mém prahu? Takové přivítání hodí se pro toho, kdo se vrátil od bran smrti! CHŮVA Faidra se pevně rozhodla, že zemře. Nic nedbá na náš pláč a hrozí smrtí. THESEUS Jaký má důvod, když se manžel vrátil? CHŮVA To je ten důvod. Uspíšil její smrt. THESEUS Tvá řeč je plná hádanek. Co skrývá? Řekni mi jasně, jaký žal ji tíží! CHŮVA Tají své tajemství a do hrobu, ta ubohá, chce vzít svůj hrozný žal. Pospěš si, prosím, pospěš rychle, pojď! 96 084-106_Faidra 27.5.2009 17:58 Stránka 97 "O" THESEUS Dveře jsou zavřené! Tak otevřete! THESEUS Má Faidro, ty družko mého lože, tak vítáš příchod manžela, na něhož jsi tak dlouho čekala? Tvá pravá ruka svírá ostrý meč! Řekni mi, co tě nutí jít vstříc smrti! Meč odhod! Mluv, chci tomu rozumět! FAIDRA Můj muži, veľkodušný Thesee, při žezle královském, při tvém návratu, při životě tvých děti, při mém popelu, dovol mi zemřít! THESEUS Odhal mi důvod! FAIDRA Jestliže důvod odhalím, hned zemřu. THESEUS Nikdo tě neuslyší, jenom já! FAIDRA Toho se cudná žena vždycky bojí. THESEUS Mluv! Věrné srdce skryje tajemství! FAIDRA Kdo žádá mlčení, ten mlčí sám. THESEUS Já nedovolím, abys zemřela! FAIDRA Kdo chce zemřít, smrt má vždycky po ruce. THESEUS Co je to za zločin, že si žádá smrt? FAIDRA Jen to, že žiju. THESEUS A můj pláč, mé slzy? FAIDRA Takovou smrt je třeba oplakat. THESEUS Ted mlčíš! Stará chůva vyzradí snad, co ona tají. Chce to bič a pouta! Ať bič z ní vymrská to tajemství! Dejte jí pouta! FAIDRA Dost! Já promluvím! THESEUS Proč odvracíš svou tvář a zakrýváš své líce náhlým pláčem zbrocené? FAIDRA Za svědka beru tebe, otče bohů, i tebe, mihotavé světlo nebes, božstvo, od něhož pochází náš dům: prosby mnou nepohnuly a můj duch dovedl hrozbám, meči vzdorovat. Násilí podlehlo jen moje tělo, teď smyje má krev, co utrpěla ctnost. THESEUS Kdo to byl? Kdo poskvrnil mou čest? FAIDRA Na koho nejmíň myslíš. THESEUS Kdo to byl? Chci slyšet jeho jméno! FAIDRA To řekne meč! Ten násilník ho tady zanechal, vyděšen prchl, bál se občanů! THESEUS Běda mi, co to vidím! Jaká zrůdnost! Na jílci meče svítí slonovinou 97 084-106_Faidra 27.5.2009 17:58 Stránka 98 "O" zdobené znaky královského rodu. Kam zmizel? FAIDRA Viděli ho sluhové, jak odtud rychle prchá, běží pryč! THESEUS Posvátná lásko! Mocný Jupitere! Neptune, ty co vládneš vlnami! Řekněte, jak se mohl takhle zkazit náš rod! Byl přece v Řecku vychován! Nebo snad u Skýtů či v Kolchidě? Má po předcích krev hnusnou, odpornou. Takové zvyky mají Amazonky: Venuši nenávidí, ale v plen každému dají svoje cudné tělo. Hanebné plemeno, co nepřijalo zákony, jež zná každá lepší zem! Vždyť i ta zvířata se vyhýbají takovým svazkům proti přírodě! Kde je ta osoba, co předstírá velebnou důstojnost a nosí šaty střižené podle přísných mravů předků? Tak život klame: pravdu ukryje a faleš krásnou tváří odívá, pod maskou studu holá nestoudnost, klid halí drzost, zbožnost, hnusný hřích! Falešník hlásá pravdu, zbabělec vypadá jako správný, tvrdý chlap. Ten cudný, čistý, neposkvrněný, divoký obyvatel lesní říše! To bylo divadlo jen pro můj zrak? A zatím se stal mužem v loži otce? Ted teprv vzdávám božským silám dík, že Antiopu zabila má ruka. Aspoň tu nezůstala u tebe, když jsem se do podsvětí vypravil. Zmiz odtud někam, kde tě neznají! I kdybys prchl na samý konec světa, kdyby tě od nás dělil oceán a žil jsi ukryt u protinožců, hluboko v zemi zahrabán, nad hlavou řev zběsilého severního větru, stejně mi za ten zločin zaplatíš! Zmiz odtud kamkoli, já si tě najdu a žádná překážka mne nezastaví. A tam, kam moje šípy nedostřelí, vystřelím svoje přání. Můj božský otec, pán moří, rozhodl, že mi tři přání vyplní, a Styx, řeku podsvětní, za svědka toho slibu povolal! Tak teď splň, Neptune, svůj smutný slib! Ať jasný den dnes vidí naposled, ať Hippolytus potká v podsvětí stíny těch, které jsem tam poslal sám. Můj otče, vyplň svému synovi to jeho hrozné přání poslední. Já bych je nikdy nebyl vyslovil, kdyby mne nepotkalo tohle zlo. Vždyť ani v děsné hloubi Tartaru, tváří v tvář hrozbám jeho vládce nikdy jsem na ně ani nepomyslil... Vyplň slib, který jsi mi kdysi dal! Ty váháš, otče? Proč tvé vlny mlčí? Ted zahal cudným mrakem tuto noc, žeň mraky větrem, strhni hvězdy z nebe, vzbuď všechny proudy v hloubi oceánu a příval mořských vod žeň k pobřeží! TŘETÍ PÍSEŇ CHÓRU Přírodo, velká matko bohů, a ty, mocný Jupitere, vládnoucí Olympu bleskem, ty, který řídíš dráhy planet a sleduješ cesty bloudících hvězd, ty, který otáčíš rychle nebesy! Proč věčnému koloběhu věnuješ takovou péči? Proč se staráš, aby mráz v zimě vysvlékl větve stromů donaha, aby pak zase stín poskytly listy, aby žár léta dal uzrát obilí, aby každý rok šetřil své síly? Proč ty, který všemu vládneš, ty, který ve svých rukou držíš váhu celého všehomíra, proč jsi tak netečný k osudu lidstva, proč nemáš v úmyslu potrestat zlo, dobro odměnit? Všechen řád zmizel z lidského žití, vládne mu Štěstěna, slepá bohyně, -Q- 98 -e- 084-106_Faidra 27.5.2009 17:58 Stránka 99 -Q- co rozdává plnými hrstmi dary, ale jen nehodným! Nad těmi, kdo jsou bez viny, vítězí chtíč a zločin si trůní v paláci. Dav svěřuje úřady špatným lidem. Hned se jim koří, hned jimi pohrdá. Počestnost získává zrůdnou odměnu: topí se v bídě, zatímco ohavnost všude vládne. Stud je bezcenný, čest plná falše. PÁTÉ JEDNÁNÍ CHÓR Spěchá sem posel. Jaké zprávy nese? Vypadá smutně - oči plné slz. POSEL Tíživá službo! Těžký osude! Proč právě já jsem posel špatných zpráv? THESEUS Neboj se ničeho a klidně mluv, na všechny útrapy jsem připraven. POSEL Jazyk se vzpírá sloužit bolesti. THESEUS Jaký los padl na dům plný zmaru? POSEL Běda mi, plačte! Je mrtev tvůj syn. THESEUES To vím! Můj syn už pro mne zemřel dávno. Ted svůdce zahynul. Tak řekni, jak! POSEL Ze města vyhnán prchal zběsile, chtěl rychle pryč, tak spěšně zapřáhl své divoké a nepokojné koně, přitáhl pevně jejich opratě, sám k sobě vedl nekonečnou řeč a volal otce, proklínal svou vlast, uchopil bič a práskl do koní - vtom kdesi v hloubi moře zahřmělo a ten strašný zvuk se vznesl ke hvězdám. Hladinu žádný vítr nezčeřil a nebe vypadalo poklidně. To ani jižní vítr nedokáže v průlivech vzbudit takovouhle smršť, ba ani hrozný severák, co bičuje útesy v Iónském moři zuřivě, tak až se skály pod náporem vln třesou a k vrcholkům šplíchá vodní tříšť. Tu bouři zrodil mírný oceán, který se zdvihl jako mocná hráz a proti zemi obludně se hnal. Nehrozil lodím, hrozil pevnině, a jako kdyby ve svých útrobách jakési těžké břímě schovával. Ke hvězdám zdvihne hlavu nová zem, nebo se další ostrov vynoří? Zalije moře svaté sídlo boha i hnusné skály, v nichž se skrýval zločin, i šíji omývanou z obou stran. My v úžasu jsme ztuhli a ptali se, co znamená ten prapodivný děj, zatímco příboj ve skaliskách řval a vlny tříštily se o útesy. I vršky hor už pokropila sláň, pění se, stříká a voda se zas vrací (jak když se plaví mořem velryba a z tlamy chrlí zpátky proudy vod). Koule vln se ježí, otřásá a nese k břehu něco děsivého, co strach si nedokáže představit. Moře se zase vrhá proti zemi a následuje tu hroznou obludu. Ještě se třesu. Byl to hrozný zjev! Vypadal jako býk - hřbet modravý, zelená hlava s hřívou bohatou, kosmaté uši, oči měňavé, planuly rudě - vždyť byl pánem stáda - a pak zas modře, že se z moře zrodil. Na tučném krku svaly mu jen hrály a z rozevřených nozder tryskal vzduch. Lalok i přední stranu pokryl mech, měl barvu zelenou a dlouhý bok zas rudým lišejníkem obrůstal. -Q- 99 -e- 084-106_Faidra 2 7.5.200917:58 Stránka 100 "O" Pak zjevila se jeho zadní část! To nesmírné zvíře táhlo za sebou předlouhý, šupinatý ocas! V dalekých mořích žijí stejná monstra, co spolknou nebo zlomí rychlou loď. Zem se pak chvěje. Vyděšený skot na všechny strany prchá přes pole a jejich pastýř nemá odvahu své stádo následovat. Divoká zvěř opouští úkryty a bledé lovce jako by hrůza k zemi přimrazila. Jen Hippolytus beze strachu stál, dál držel na uzdě své spřežení a jako vždy je vlídně chlácholil. Od moře vede úvozová cesta do polí přes rozeklané kopce. A tam se zastavila obluda a chvíli ještě živila svůj vztek. Když sílu nabrala, pak vyrazila, sotva se v letu země dotýkala a náhle v plné děsivosti stála před koňmi, co se třásli úzkostí. Tvůj syn stál proti ní a zuřivě jí hrozil, nic se nezměnil, jen řval: já se tě nebojím, ty příšero, je to jen otcův úkol, zkrotím tě! Koně však vozku neposlechli, strhli vůz z cesty, jako šílení se vrhli k útesům, kam je hnal strach. Jak námořník na rozbouřeném moři vede loď kýlem proti vlnám a chytře oklamává vodní proud, tak Hippolytos kormidloval vůz. Pevně své koně držel na uzdě, a často bičem po hřbetech je švihal. Strašlivý protivník jej následoval, hned mu byl po boku, hned proti němu, a pouštěl na koně děs ze všech stran. Nebylo úniku. Ta potvora, která se z moře vynořila, do cesty se jim všude stavěla. A tehdy vyděšené spřežení přestalo poslouchat a ze strachu shodilo na zem svoje břemeno. Tvůj syn se řítil střemhlav z vozu dolů, a jak tak padal, jeho bědné tělo ve spleti povolených otěží se zachytlo. Čím více bojoval, tím víc jej svazovalo řemení. Zvířata, která nikdo neřídil, hnala se tam, kam přikázal jim strach. Stejně tak koně Apollonovi, když pocítili cizí břemeno a zděsili se falešného Slunce, shodili Faethonta z oblohy. Krev stříká kolkolem a po útesech rozbitá hlava stále drkotá. Křoviska rvou mu vlasy, něžnou tvář zraňují ostré špičky kamení, a krása, co přinesla mu neštěstí, pod množstvím ran už hyne docela, kolesa drtí zmírající údy, bezduché tělo větve zraňují. Nakonec ohořelý pahýl stromu jej ve slabinách probodl a držel tak pevně, že se koně zastavili, vůz k zemi přibit tělem svého pána. Na chvilku stálo spřežení a pak hned bez průtahů zbavilo se těla. Na každém stromu, každém ostrém trnu visí kus nebohého masa. Nešťastní druzi bloudí po poli, kde Hippolytos koňmi smýkaný označil cestu krůpějemi krve a smečka hledá stopu svého pána. Kam se ta všechna krása poděla? Toho, co býval vlády svého otce ozdobou a jistým dědicem, toho, co zářil jako hvězda, sbírají všude kousek po kousku, aby jej mohli spálit a pohřbít. THESEUS Přírodo mocná, umíš rodiče a jejich děti spoutat svazkem krve, vládneš nám, ať už chceme nebo ne. Byl přece vinen a já ho chtěl zabít, když jsem ho ztratil, oplakávám ho. POSEL Nemůže se ctí oplakávat ten, komu se jeho přání splnilo. 100 084-106_Faidra 2 7.5.200917:58 Stránka 101 "O" THESEUS Může být něco strašnějšího, než když se hrozné přání vyplní? POSEL Jestli ho pořád nenávidíš, proč proud slz smáčí stále tvoji tvář? THESEUS Nepláču nad ním, pláču nad sebou. ČTVRTÁ PÍSEŇ CHÓRU Fortuna vládne našemu osudu! Prosté lidi většinou ušetří, pokojným dopřává poklidný život, nechaje v chatrči tiše zestárnout. Ale střechy, které se vzpínají vysoko k nebi, strhnou vichřice severní, západní i jižní hrozící deštěm. Děsivý blesk zřídka udeří v mokrých údolích, zato však Jupiter zatřese Kavkazem i stromy v hájích bohyně Kybély, ve strachu ničí všecko, co ční k nebesům ve výši, netkne se nikdy nizoučkých stavení, burácí kolem trůnů mocných. Nemáme jistotu, čas nám ulétá a hbitá Štěstěna nikoho nešetří. Theseus, který nechal smrt za zády, zapomněl na temnotu v podsvětí, a těšil se zase ze svitu hvězd, z denního jasu. Ted zoufá si nad smutným návratem. Otcovský dům mu připomíná vchod do hlubin Hádu. Je však smutnější. Athéno, ctěná v tomto městě za to, že tvůj Theseus smí znovu hledět k nebi, že unikl z bažin Styxu, nedlužíš nic svému strýci, ó panenská. Pán podsvětí má účet vyrovnán. ŠESTÉ JEDNÁNÍ CHÓR Kdo to tak žalostně pláče v paláci? Faidra má v ruce meč! Je šílená? THESEUS Jsi žalem zmučená, však proč ten hněv? Co znamená ten vytasený meč? Proč naříkáš a pláčeš nad tělem, které jsi tolik nenáviděla? FAIDRA Zlý pane, který vládneš oceánu, to na mne vyšli svoje obludy, co žijí v hloubi modravého moře, chovány v klíně mořské bohyně a objímány tvými vlnami. Ty krutý Thesee, tvůj návrat domů pokaždé raní tvoje nejbližší! Tvůj otec i syn zaplatili svým životem. To ty jsi zničil dům! Svým manželkám jsi vždycky uškodil - ať svojí láskou nebo nenávistí. Můj Hippolyte, to je tvoje tvář? Běda mně, to jsem způsobila já? Kam se tvá jasná krása poděla? Kde jsou ty oči, které svítily jak hvězdy? Ležíš tady bez ducha. Vrať se teď na chvíli a poslouchej, co bych ti ráda řekla. Neboj se, v mých slovech nebude nic hanebného. Splatím svůj dluh a touto pravicí do hříšných prsou pohřížím tvůj meč a zbavím se jak duše, tak i hříchu. Pak půjdu za tebou až do podsvětí a řeka ohnivá mne nezastaví. Ted upokojme stíny a ty přijmi mou oběť - kadeř ustřižených vlasů. Láska nespojila naše srdce, ale náš osud je spjat navždycky. Tak zemři, Faidro, pro svého muže, jestli jsi poctivá - a jestli ne, zemři pro lásku k Hippolytovi. Přijď, smrti, jen ty máš lék na lásku, přijď, smrti, jen ty umíš vyléčit 101 084-106_Faidra 2 7.5.200917:58 Stránka 102 "O" rány, co utrpěla moje čest. Prcháme k tobě - otevři svou náruč! Athény, slyšte! Poslouchej i ty: jsi horší otec než já macecha. Já jsem ti lhala, Thesee! Ten hřích já bláznivá jsem jenom předstírala a tys ho, otče, ztrestal zbytečně! Ten nevinný byl křivě obviněn, je čistý, žádný zločin nespáchal. Vracím ti, Hippolyte, tvoji čest. Má bezbožná hrud je už připravena a má krev smyje tvoji potupu. THESEUS Nauč se od ní, co má otec udělat pro syna: skryj se v podsvětí. Vy, sinalé chřtány smrti, hlubiny podsvětní, stojaté bažiny, vy, vlny Léthé, řeky zapomnění, laskavé k bídníkům, chopte se bezbožníka, utopte jej v strastech bez konce! Přijď, bezbřehý oceáne, přijďte vy divoké mořské obludy, kéž přijde vše, co Proteus ukrývá ve svém hlubokém klínu! A ty, otče, který jsi vždycky ochotně vyhověl mému hněvu, pomoz jim zahnat vítězného zločince do nejhlubší propasti! Zabil jsem syna - jeho údy jsou roztroušeny po poli a já si za ten strašný čin nezasloužím lehkou smrt. Hnal jsem se za falešným nařčením jak přísný mstitel a mezitím jsem se dopustil skutečného zločinu. Naplnil jsem tím svým zločinem nebe, moře i podsvětí, ve všech třech královstvích mne znají a není jiný los. Tak proto jsem se vrátil, abych viděl pod nebem dvojí smrt a dvojí pohřeb, abych já, vdovec nemající syna, jedinou pochodní dvě hranice podpálil a vydal ohni ženu, syna? Ty jsi mi denní světlo daroval, Herkule! Vrať ho do podsvětí zpět, je černé. A mne pošli ke stínům. Teď bezbožně a marně volám smrt. Ty krvavý a umný strůjce smrti tak děsuplné, nikdy nevídané, sám sobě urči spravedlivý trest! Mám snad být k špičce borovice přivázán, na dvě části roztržen, vystřelen k nebi? Mám se střemhlav z útesů vrhnout dolů do moře? Viděl jsem horší věci v podsvětí, kde řeka ubožáky, bědné zajatce, ohnivým kruhem obklopí a mučí. Vím dobře, jaký na mne čeká trest a kde. Ubohé stíny, stůjte! Na mou šíji, právě sem, přivalte ten balvan, Sisyfův nikdy nekončící úkol, břemeno pro mé unavené ruce. Ať mé rty šálí Tantalova muka! Ať nezkrocený orel pustí Titya a za trest začne klovat moje játra! A ty si, Ixione, chvíli odpočni! Vpleťte mi ruce, nohy do kola, které se nepřestane otáčet! Ty, země, pukni! Ať mne může polknout děsný chřtán bezedného Chaosu. Znám už tu nej správnější cestu dolů: Jdu za synem! Ty, pane podsvětí, se neboj: jdu sem s čistým úmyslem. Otevři dveře svého paláce, já už se na svět nechci vrátit zpět. Mé zbožné prosby bohy nepohnuly, zločinnou žádost vyplnili hned. CHÓR Na lítost, Thesee, je času dost. Teď učiň zadost našim zvykům, dej snášet dohromady části těla hanebně rozervané. Pohřbi je. THESEUS Sem, přineste sem to, co zbylo z těla, složte to drahocenné břemeno. Tohle že je můj syn? To je můj zločin! Já jsem tě zabil! Abych nebyl sám, přizval jsem svého otce k účasti a zneužil jsem jeho božský dar. Po zbytek svých let budu opuštěn. Obejmi vše, co zbylo ze syna, přiviň je k srdci, otče prachšpatný... CHÓR Teď musíš tělo popořádku složit, dát správné místo údům rozptýleným: sem přijde jeho pevná pravice, sem levice, co koně krotila. A tady vidím další části těla! 102 084-106_Faidra 2 7.5.200917:58 Stránka 103 "O" A stále postrádáme větší část těla, jež chtěli bychom oplakat. THESEUS Mé ruce vytrvejte, přestaňte se třást a ty má tváři, slzám nedovol, aby tě zmáčely, když otec syna musí teď vlastnoručně pohřbívat. Co je to? Beztvarý a znetvořený kus masa posetého ranami. Já nevím, co to je - však jsi to ty. Tohle je čelo, pod nímž zářily oči jak hvězdy. Tys je odvracel od svého otce nepřátelsky. Kam poděla se celá tvoje krása? Děsivý osud! Strašná přízeň bohů vrací tě, synu, takhle ke mně zpět? Přijmi teď od otce dar poslední, pohřební hranice tě očekává. Otevřete dveře mého paláce -je smrtí poskvrněn a plný žalu. Ať slyší nářek celé Athény! Sem s ohněm pro královskou hranici! Vy ještě vypravte se na pole zbloudilé části těla vyhledat! A co se týká Faidry, mé ženy, ať těžká země padne na hlavu, co se tak strašně provinila. Faidra jako interpretační problém? Tento překlad by nikdy nevznikl, kdyby nebylo Hany Burešové, která se rozhodla Faidru v Divadle v Dlouhé uvést. Vzdávám jí a všem, kteří na inscenaci pracovali, svůj dík a obdiv. Do té doby jsem přeložila pro své studenty pouze dialog Faidry s Hippolytem. Nutnost vytvořit (a ve velmi krátké době) překlad scénicky únosný mne vedla k razantním zákrokům, vypouštění některých pasáží a zjednodušování složitého mytologického aparátu. Pro překlad určený čtenářům bylo třeba text vrátit do původní podoby, ale překladatelská strategie zůstala stejná: překládanou jednotkou není verš a jeho údajná prízvučná nápodoba, ale replika. Exotizace daná tím, že je nám neznámé a nebo cizí to, co bylo Senekovým současníkům naprosto běžné, je nivelizována. Je jistě možné například přeložit verše 570-1 ante ab extremo sinu/ Hesperia Tethys lucidem attolet diem jako dřív Tetky s z nejvzdálenějšího koutu Hesperie přinese jasný den. K porozumění této šarádě nám ale příliš nepomůže ani komentátorovo vysvětlení, že "Tethys je mořská bohyně, žena Oceánová, o níž se zde předpokládá, že žije na západě (Hesperia)". Když si přestaneme plést Thetis, matku Achillovu, s touto Tethys, dcerou Urana a Gaie, Titánkou, která svému muži porodila mnoho velkých řek a tři tisíce Oceánoven, ale jistě není bohyní denního světla, a pod jménem Hesperia nebudeme vidět lesní nymfu téhož jména, ale pouhé označení pro večer, a tedy pro západ (ale nikoli pro Itálii!), zjistíme, že Senekovi jde o podtržení absolutní nemožnosti: svítat začne na západě. Tomu ovšem český čtenář Březiny rozumí docela dobře. Při překladu hry jsem se nejvíce opírala o vydání významného senekovského badatele A. J. Boyla (Francis Cairns 1992), přihlédla jsem však i ke starším vydáním, které mnohé verše eliminují, jinak řadí a připisují některé repliky jiným mluvčím. Říká-li se, že problém Senekovy Medey je v tom, že četla Medeiu Euripidovu, v případě Faidry je situace daleko komplikovanější. Faidra Senekova četla nejen Euripidova Hippolyta, a to nej spíš obě jeho verze (a snad se zhlédla v první, v níž se Faidra s Hippolytem setká a vyzná mu lásku), ale četla nejspíše i vše další, co bylo mezitím napsáno: ztracené helenistické tragédie na stejné téma, jako byl Lykofronův Hippolytos a především Ovidiovy Listy Heroin, v nichž Faidra píše Hippolytovi. Text hry je plný na- rážek na celou římskou literaturu a počítá s ideálním čtenářem, který je připraven hrát s autorem složitou intertextuální hru. Řekne-li Senekova Faidra, která uznává, že chůva má pravdu, furor cogit sequi peiora (vášeň mne žene, abych následovala horší cestu), vzdělanému Římanovi vytanou na mysli jiné verše - Ovídiovo okřídlené video meliora proboque, deteriora sequo (vidím a schvaluji lepší, následuji horší) z Proměn (7, 20n). Když chůva varuje Hippolyta optimos vitae dies effluere prohibe (nejlepš! dny svého života ne-nech uplynout), je slyšet Vergiliova slova z Písní rolnických (3,66nn): optima quaeque dies miseris mortalibus aevi/prima fugit (nejlepš! den života ubohých smrtelníků rychle uprchne). Že to není náhoda, zjistíme v Senekově 108. listu Luciliovi nebo ve spisu O krátkosti života (9,2n), kde Seneka Vergiliovu pasáž podrobně rozebírá... A to nemluvíme o tom, že jsou tu celé scény, které opravdu vychutnají jen znalci, jako je tomu ve Faidřině falešném obvinění Hippolyta, které odkazuje k proslulé pasáži z Livia o zneuctění Lukrecie, jež je pro Římany ztělesněním ženské puditia, cudnosti, počestnosti, čistoty. Také ona prohlašuje, že zneuctěno bylo tělo, ale její duch zůstal nevinný. Tyto aluze nelze (a ani nemá smyslu) napodobovat, protože český čtenář nebo divák nemá znalost příslušných pretextů. Obtížné je i tlumočení Senekova stylu, který je neobyčejnou směsicí mnohomluvné a přehnané rétoriky (viz Faidřino hysterické hoc quod volo me nolle, že nechci to, co chci) i neuvěřitelně úsečných, téměř gnómických vyjádření, která vzdorují přeložení jediným veršem. Na jedné straně tu najdeme spoustu zbytečného opakování, ba nadměrného užívání týchž výrazů, na druhé straně marnotratné používání synonym. Jen si zkuste najít české výrazy pro mare, pontus, pelagus a salum (pontus a pelagus na malém prostoru hned vícekrát), čemuž my všichni námořníci v Čechách říkáme prostě moře! Také klíčová slova textu jako je Nátura, Furor, Pudor lze jen těžko přeložit jedním výrazem, neboť jejich sémantické poleje široké a vyžaduje znalost literárního, filozofického a náboženského kontextu. Senekova Faidra (někdy též nazývaná Hippolytusl) neměla původně žádné scénické poznámky a její rozdělení do aktů je věc dohody - bud považujeme 103 084-106_Faidra 2 7.5.200917:58 Stránka 104 "O" první výstup Hippolytův za prolog, a pak má hra kýžených a doporučovaných pět jednání, nebo jej máme za první jednání, a pak je tu jednání celkem šest a nemůžeme popřít, že jsou i jiná řešení. Vložení takových informací do textu (stejně jako označení délky jednotlivých segmentů pomocí počtu veršů v poznámkách) má jen charakter orientační a umožňuje konfrontaci s jinými vydáními nebo překlady. Není sice zcela jisté, kdy byla tragédie napsána, ale předpokládá se, že patří mezi rané Senekovy hry už pro svůj chór - na rozdíl od jiných Senekových tragédií tu chór totiž uvádí postavy na scénu, komentuje právě proběhlý děj a vstupuje s nimi po vzoru řecké tragédie do kontaktu, zatímco jinde je už od vlastního děje odloučen a jeho písně jsou patrně napsány nezávisle na textu jednotlivých dějství. Hra se odehrává během jediného dne před královským palácem v Athénách, před nímž stojí oltář a socha bohyně Diany. Z veršů 384-6 vyplývá, že tu je ještě fastigium, paralelní jevištní prostor, který se otevírá v horním podlaží paláce a nabízí pohled na Faidru ležící na lůžku. Je tu tedy velmi konkrétní představa působivé scénické akce, takže je možno si dobovou realizaci představit jako re-citatio i jako regulérní inscenaci v divadle, ať už veřejném nebo soukromém. Pokud se týká přepisu latinských jmen: nechávám je v původní podobě s třemi výjimkami. První je Faidra. Její jméno je díky známému a mnohokrát zpracovanému mýtu v Čechách zafixováno v jeho řecké podobě (i Racinovu Phědre nazýváme Faidrou, natož pak řadu dalších, končících Faidrou Sarah Kane). Druhou výjimkou je zčeštěná podoba jména Herkules, třetí Faethón, jehož latinská podoba (Phaeton) vypadá až příliš cizokrajně. Délky neoznačuji. Nicméně v otázce přepisu antických jmen nikdy nelze být důsledný. Je to daň zato, žejsme si v renesanci antickou mytologii neprivlastnili tak jako literatury velkých národů, které pak ovšem nerozlišují řecká a římská jména, a pokud neskloňuj!, nemají ani problémy s flexí. Dovoluji si odkázat na užitečnou publikaci Jiřiny Hůrkové Antická jména, Jak j e číst a skloňovat (AMU 2005). První jednání (verše 1-84) Hra má jedinečné otevření, pro něž nenajdeme v Senekových tragédiích paralelu. I jiné tragédie začínají monologem (Šílící Herkules, Trójanky, Medea, Agamemnon), zde však jde o lyrický monolog v anapestickém metru (několikrát vystřídané kratším adoniem), který není expozicí, ale přivádí nás in me-dias res. Navíc jej nenásleduje píseň sboru. Věcně se monolog rozpadá do tří částí: v první posílá Hippolytos své druhy na různá místa (1-30), pak jim udává detailní instrukce týkající se ponejvíce loveckých psů a zbraní (31-53), nakonec vysílá své prosby k Dianě (54-84). Geografické dispozice nejsou zcela jasné a překlad seje proto pokouší potlačit. Jako kekropské hory můžeme určit hory v okolí Athén (adjektivum pochází od mytického zakladatele Athén Kekropa), zatímco kamenitý Parnes je pohoří na severu od Athén na hranicích s Boiotií a údolí řeky Thriasu leží na severozápadě poblíž Eleusiny. Absolutní sever tu zastupují Rhipejské hory s věčným sněhem, které jsou někdy indentifikovány jako pohoří kdesi v daleké Skythii. Všechny tyto hory hledí k jihu, kde teče řeka Ilissos vlévající se do moře ve Falernském zálivu. Pak se popis stáčí nalevo k Marathonu (a ten je, jak známo z příběhu tzv. marathonského běžce a od něj odvozené běžecké trati, od Athén vzdálen více než dvaačtyřicet kilometrů). Pak se popis vrací na sever Athén, kde se nad někdejší vesnicí Acharňanů tyčí stejnojmenná hora údajně ovívaná teplými větry. Svahy sladkého Hymettu oplývajícího medem leží zas na jihovýchodě Athén, zatímco Afidna není zase příliš vzdálena od Marathonu a od jižněji ležícího mysu Sunion s proslulým chrámem (a proslulým podpisem lorda Byrona na jednom z jeho vznosných dórskych sloupů). Hned dále připomínaná Fyle, mimochodem dějiště Menandrova Dyskola, je v Attice na severu od Athén. Popis tedy není ani logický, ani reálný. Naproti tomu asociace obkružující bohyni Dianu v první modlitbě v této hře jsou podobny Senekovým oblíbeným katalogům (viz Šílící Herkules 1323nn, Medea 707nn, Thyestes 369nn) a dávají prostě najevo obrovský prostor, kde bohyně vládne: od severu - (od Araxu, řeky v Arménii, Histru -Dunaje a kraje Sarmatů u Donu) až na jih (Kréta, ale i severozápadní Afrika, kde kraluje gaetulský lev, Sahara obydlená kmenem Garamantiů, Arábie), od východu (Hyrkanské pláně u Kaspického moře) až po západ personifikovaný Pyrenejemi. Ty zde dostaly epitheton divoké, neboť jsou podle Silia Italika pojmenovány podle Pyrene, dcery krále Bebryka, kterou znásilnil Herkules. Dívka uprchla do hor, kde porodila hada a byla roztrhána divokými šelmami. Bohyně Diana je zde poprvé a naposledy v této hře oslovena jménem. Není označena virgo, panna, ale diva virago, božská mužatka, což v češtině zní bohužel pejorativně a je asociováno spíše s modrými punčochami než s mužnými kvalitami této bohyně-lovkyně. Štěkání psů za ni hovoří. Zajímavé je, že z loveckých ras (jmenovitě Molosové, Kréťané, Spartané) stejné tři uvádí i Senekův synovec Lucanus ve svém eposu Farsalsképole (4, 440 nn), je tedy možné, že byly v této době obzvláště oblíbené. Hippolytův svět je svět lovců a k němu se vztahují lovecké zbraně od oštěpů, kopí a sítí (což připomíná, že jedno z kultovních jmen bohyně je Dictynna, Paní sítí) až po křivý lovecký nůž, culter venatorius. Přesto však je návrat z lovu popsán jako vojenský triumf: lovec - vítěz kráčí, na voze se veze jeho krvavá a ještě bučící kořist, za vozem jdou v triumfálním pochodu vesničané. Hippolytovi přátelé netvoří chór, jsou pouhým komparzem Druhé jednání (verše 85-273) Faidra se nezabývá historií svého vzplanutí k Hippolytovi, ale řeš! aktuální stav. Tak jako v jiných Senekových tragédiích (Agamemnon, Medea, Thyestes) divák dostává informace prostřednictvím dialogu s postavou, která je společensky hrdince podřízená. Je to její chůva, která se pokouší své paní oponovat, ale když pozná, že Faidřina vášeň je zhoubná a povede k její smrti, změní svůj názor a hledá způsob, jak jí pomoci. Faidra je ze slavného rodu. Jejím otcem je krétský král Minoos, syn samotného Jupitera, matkou Pasifae, dcera Apollonova, která milovala posvátného býka a porodila obludu Minotaura. Tento napůl člověk, napůl býk, je tedy nevlastním Faidřiným bratrem, pro něhož stavitel Daidalos na Minoovu žádost postavil známý labyrint (sám však, jak známo, z Kréty unikl i se svým synem Ikarem na křídlech, která sestrojil). Faidra byla provdána za Thesea zřejmě z dynastických důvodů (sem ukazuje verš 89: žije jako rukojmí v nenáviděném domě). Její muž je proslulý svými špatně končícími zálety: Faidřinu sestru Ariadnu, která mu známým klubíčkem nití dopomohla k vítězství nad Minotaurem, opustil na ostrově Naxu, Amazonku Antiopu, která mu porodila syna Hippolyta, vlastní rukou zabil. Faidra cítí nešťastné dědictví svého rodu i nenávist bohyně Venuše, která se mstí všem Apollonovým potomkům za to, že tento bůh objevil její zálety s bohem Martem Theseus se do Hádu vypravil s lapithským králem Pirithoem z Thessalie. Jejich cílem bylo znesvětit podsvětí a unést Plutonovu ženu Proserpinu. To je zřejmě nový motiv. V Sofoklově ztracené Faidře sice také odchází do podsvětí, ale všichni se domnívají, že je mrtev, v Euripidove Hippolytovi počestně 104 084-106_Faidra 2 7.5.200917:58 Stránka 105 "O" cestuje do Delf, aby zkoumal věštbu. Zpupný čin Senekova Thesea (který dobře využil Racine) má zřejmě předobraz u Ovidia v Listech heroin (4, 109n). Ovidiův hrdina je ovšem přece jen méně drzý, protože pomáhá Pirithoovi pouze unést ženu epeirského krále. První píseň chóru (274-357) Óda v sapfickém a anapestickém verši nerozdělená do strof je otevřena invo-kací bohyně (což je u Seneky běžné - viz Šílící Herkules 122nn, Medea 56nn, Oedipus HOnn, 405nn, Agamemnon 57nn, 808nn, Thyestes 122nn, 789nn). Chór sám sebe neidentifikuje a není ani identifikován ostatními postavami. Jsou to patrně Faidřiny krétské služky jako v Euripidove Hippolytovi. Chórová píseň reflektuje moc lásky, jejíž patronkou je sama Venuše vysílající svého syna (zde je to dokonce geminus Cupido, dvojitý Amor, totiž Eros a Anteros), jehož příslovečné šípy neminou cíl. Jako příklad uvádí milostné problémy bohů, aniž však přímo vyjádří příběh, o který jde. Vcelku jednoduše identifikujeme zálety Jupitera (v podobě labutě se přiblížil k Ledě, v podobě býka svedl Evropu). Poněkud utajený je milostný vztah Apollonův. Ten jako pastýř sloužil v Thessalii Admetovi a podle jedné z variant mýtu jej miloval. Pasáž týkající se Diany naráží na lásku bohyně ke krásnému smrtelníku Endymionovi, odsouzenému k věčnému spánku. Bohyně jej proto může navštěvovat jen v noci a samozřejmě si přeje, aby noc byla co nejdelši. Častěji bývá tento příběh spojován s bohyní měsíce Selené. Mezi postavy sužované láskou zařadil Seneka i Herkula, svého oblíbeného hrdinu, syna smrtelnice Alkmeny a boha Jupitera, který Herkulovu počestnou matku musel svést v podobě jediného muže, kterému neodolala, totiž jejího manžela Amfitryona. Herkules sloužil Omfale, lydské královně, a v tomto milostném otroctví odložil všechny znaky své mužnosti, odíval se jako žena (zde dokonce si obouvá římskou obuv, používanou v komediích) a vykonával ženské práce. Dokonce i v Lýdii a Persii, což jsou pro antický svět země proslulé svou zženštilostí, všichni vidí úpadek Herkula, který kdysi byl schopen nést na svých bedrech tíži světa, když si vyměnil místo s Atlantem. Lásce ovšem podléhají nejen bohové, ale celá příroda - což ostatně najdeme v obecnější rovině už u Vergilia: amor omnibus idem, láska je stejná pro všechny (Zpěvy rolnické 3,244) a ještě známější omnia vincit amor, nad vším zvítězí láska (Zpěvy pastýřské 10,69). Třetí jednání (verše 358-735) Třetím jednáním děj vrcholí v konfrontaci Hippolyta s chůvou a Hippolyta s Faidrou. Setkání dvou hlavních hrdinů a Faidřino otevřené vyznání lásky mělo svůj předobraz patrně v první verzi Euripidova Hippolyta, nazývaného Hippolytos Kalyptomenos, Zahalený Hippolytos. Děj otevírá chór, který v řeckém dramatu podobným způsobem uváděl na scénu nové postavy, u Seneky však je ojedinělý. V této hře vstoupí do komunikace s postavami ještě několikrát (824nn, 989nn, 1154nn), takže jeho funkce není omezena pouze na zpěv písní. Je otázkou, zda zůstává přítomen, nebo zda opouští scénu - z veršů 599-601 vyplývá, že postavy jsou na scéně samy, takže chór možná odešel po chůvině modlitbě k Dianě, která je již druhou in-vokací v této hře. Modlitba je velmi tradiční, obsahuje obvyklé oslovení Diany jako bohyně lesů a hor (podobné čteme u Catulla i Horatia) a její ztotožnění s Hekáte. Ta je triformis, s trojí podobou, neboť je spojena s Lunou, Dianou a podsvětím, takže ztělesňuje síly nebeské, pozemské i chtchonické. Dalším ustáleným člán- kem modlitby je prosba o pomoc (zde prosba o zkrocení Hippolyta), přání zdaru pro bohyni (obtížně srozumitelné narážky na thessalské kouzelnice, které prý uměly snést Lunu z oblohy, a pastýře Endymiona, který se stal slavným pouze díky lásce bohyně). Nástup Hippolyta je překvapivý. Ačkoli byl již v 2. aktu označen jako ferus, divoký (v. 240) a chůva vytváří představu jeho neprístupnosti, jeho první slova k chůvě svědčí o jeho empatii, stejně tak se na počátku chová k Faidře velmi jemně. Jeho povaha je odvozována od divoké povahy jeho matky, Amazonky Antiopy. Ta není ani u Euripida, ani u Ovidia s Theseem řádně se-zdána. U Seneky však není pochyby o tom, že byla jeho ženou a že Hippolytus je legitimním dědicem. Není tu vysvětleno, proč ji Theseus zabil, podle některých zdrojů (Plutarchův životopis Thesea 28) byla příčinou vraždy právě Faidra, s níž se chtěl Theseus oženit (v jiných verzích bojovala po Theseově boku a padla v boji s Amazonkami, které přitáhly na Athény). Nicméně Antiopa Thesea milovala, neboť nechala naživu jeho potomka, ačkoli všechny děti mužského pohlaví Amazonky zabíjely. Hippolytův život poznamenala i zkušenost s druhou ženou jeho děda Aegea, Medeou, kterou považuje za prototyp všeho zla. Podle jedné z variant mýtu se Medea za Aegea provdala, aby zajistila svému a Aegeovu synu trůn. Pokusila se pak otrávit překážejícího Thesea. Hippolytova reakce na chůvino přemlouvání je směs! literárních asociací (především popis tzv. zlatého věku), ostré společenské kritiky (ve kterém někteří badatelé vidí ozvuk dobové politické situace) a totálního mizogynství, které se projeví jak v programovém odmítání celého ženského plemene, tak odvržením Faidry. Druhá píseň chóru (verše 736-823) Píseň o Hippolytově kráse a nástrahách, které jí hrozí, je pevně svázána s koncem předešlého jednání, v němž Hippolytos prchá z Athén. Je psána v různých metrech (daktylský, sapfický a askepiadský verš, glykonej), jejichž střídání se zdá být jen projevem autorovy touhy předvést metrickou dovednost, protože změna verše nesignalizuje zásadní emocionální změny, snad jen verše 761-3 odkazují metricky i jazykově k Římanům známým veršům Ovídiovým a Horatiovým. Např. verše o kráse, která netrvá věčně, prchá a je tak dvojsečným dobrodiním pro smrtelníky (Anceps forma bonům mortali-bus) jistě naráží na Ovidiův výraz forma bonům fragile est (krása je křehké dobrodiní) v Umění milovati 2,113. Mnohé myšlenky najdeme rovněž v Senekových prozaických dílech - tak čteme v Listech, 24, 20 Cotidie mo-rimur; cotidie enim demitur aliqua pars vitae, Denně umíráme, denně ztesáme kus života. V písni, která předznamenává žal nad zkázou Hippolytovy krásy (viz pak pasáže ve zprávě posla, v žalu, který projevuje jak Faidra, tak Theseus), je samozřejmě ukryto několik mytologických příběhů, které nejsou na první pohled patrné. V jediném verši je vyjádřena poklona Theseovi: Ariadna, kterou opustil na Naxu, by mu prý dala přednost před samotným Bakchem (v.760). Nezbedné vodní nymfy Najády, které i v pustině ohrožují muže, takovým způsobem totiž odlákaly Herkulova miláčka, krásného chlapce Hyla, kterého Argonauti poslali pro vodu, Najáda se do něho na první pohled zamilovala a stáhla jej k sobě (v. 781). Diana shlíží z nebe na smrtelníky tak jako na svého milého Endymiona (stejně jako v 1. písni sboru). Podruhé tu zazní narážka na thessalské čarodějnice, jejichž čáry mohly být zaháněny kovovým zvukem cymbálů a vřískotem trubek, nová je pověst o tom, že oby vatelé Arkádie se domnívali, že jsou prvními lidmi vůbec, a že tedy byli přítomni i stvoření Luny. 105 084-106_Faidra 2 7.5.200917:58 Stránka 106 "O" Čtvrté jednání (verše 824-958) Chór otevírá tento akt výpadem proti Faidře. Je seznámen s jejím plánem, ale nesdílí jej. Po vzoru řeckých chórů představuje příchozího, Thesea, který se vrací z podsvětí špinavý a zanedbaný. Chór jej přirovnává k mladému Pirithoovi, jeho kumpánu v podlé výpravě, takže dává najevo, co si o jeho ka-tabázi myslí. Přesto a vzdor tomu, co o něm dosud víme, Theseus se chová velmi důstojně jako skutečný vladař. Vrcholná scéna konfrontace Thesea a Faidry nemá obdobu v zachované Euripidove tragédii, kde se Theseus dozví o tom, co se údajně stalo, prostřednictvím dopisu, který mrtvá Faidra zanechala. Scéna je gradována: Faidra nejprve odmítá sdělit důvod k sebevraždě, Theseus hrozí násilím chůvě, Faidra proto kapituluje, teprve pak ukáže Hippolytův meč a obviní jej. Dramatičnost scény podtrhuje i stichomythie, prostředek, který hojně užívá řecká tragédie, ale u Seneky jej nacházíme v poněkud menší míře, zato však velmi úderně a dokonce ještě abruptněji. Vzpomeňme na Medeu s proslulou ostrou výměnou mezi ní a chůvou v jednom verši: Medea! Fiam! Mater es! Cui sim vides (Médeo! Budují! Jsi matka! Však víš, čí!). Faidřina stejně ostrá odpověď na Theseovu otázku Quod sit luendum morte delictum indica? (Co je to za zločin, že si žádá smrt?) je příznačná: Quod vivo (Jen to, že ži-ju). Život je totiž delictum a monstrum, zločin a ohavnost a žít znamená být uzavřen do kruhu utrpení. Touha po smrti je pak součástí tohoto tragického života. Není zcela jasné, kdy odchází Faidra ze scény. Mnozí badatelé předpokládají, že už není přítomna, když se rozzuřený Theseus obrací ke svému otci, bohu Neptunovi, který mu slíbil splnit vota terna, tři přání. Podle Seneky již dvě vyčerpal - první dvě byla spojena s únikem - z Troizeny a z labyrintu na Krétě. To třetí se ukáže být donům triste, smutný dar. Theseus vyvolává svého otce obřadně třikrát a je zmaten, že se mu nedostává okamžité odpovědi. Ta však hned v dalším aktu následuje. Třetí píseň chóru (verše 959-988) Taková podobná filozofující zamyšlení nalézáme v Senekových tragédiích často - v Trójankách je to úvaha o smrti (371nn), v Oedipovi o osudu (980nn), v Agamemnonovi o štěstí (57nn), v Thyestovi o pravé vládě (336nn). Zde Nátura, Příroda, je nej důležitější silou vládnoucí světem, je ztotožněna s divina ratio, božským rozumem, je to prima omnium causa, prvotní příčina všeho, omnium parens, matka všeho. Někdy je s ní ztotožněn i Jupiter, divům pater atque hominum, otec bohů a lidí: není příroda bez boha (nátura sine deo), ani není bůh bez přírody (deus sine nátura), je to jedno a totéž, liš! se jen ve funkci (O dobrodiních 4, 7-8). Tamtéž je ztotožněna i s osudem (fátum) a štěstěnou (fortuna), v této písni chóru (psané v anapestech) je však Fortuna slepou silou, sloužící špatným cílům. Páté jednání (verše 989-1122) Výstup posla, který je vždy anonymní, patří k Senekovým oblíbeným prostředkům, ale je užíván v různých tragédiích různě. Jen jedna z jeho her, Šílící Herkules, posla nemá, ale nahrazuje ji svým způsobem Theseovou zprávou o podsvětí ve 3. aktu. Výstupy mohou být dlouhé a nepřerušované, jako právě zde, nebo v tragédiích Oedipus a Agamemnon. Jindy bývá naopak řeč posla přerývaná otázkami jako ve Foiničankách a v Medei. Byly oblíbené u římských čtenářů či diváků trénovaných v poslouchání dlouhých rétorických projevů. Nejde tu (stejně jako v 1. aktu) o reálnou topografii Řecka, kterou právě proto v překladu poněkud potlačujeme: není možné z Athén vidět ani Kyklady, kde by se mohl vynořit další ostrov, ani sídlo boha Asklepia v Epidauru, skály loupežníka Scirona někde u Megary nebo isthmijskou šíji. Detailní popis monstra vynořujícího se z moře je možná Senekovou inovací - nečteme nic takového ani u Euripida, ani u Ovidia. Podivné zvíře (monstrum, belua) je také označeno jako taurus (býk), což asociuje i býka, s nímž zplodila Pasifae obludu Minotaura. Hippolytův pád pak má svůj předobraz v první knize Ovídiových Proměn, kde je líčena odvážná cesta a tragický konec Apollonova syna Faethonta, který si vyžádal otcův vůz, ale nedokázal jej po obloze řídit. Poslova řeč, plná odboček a mytologických narážek však překvapivě skrývá i starou zkušenost s divokostí moře a připomíná poněkud řádění tsunami. Téměř sadistické líčení Hippolytovy smrti, které trošku překračuje hranice pravděpodobnosti, je svědectvím dobové záliby v krutosti, které podléhají i jiní autoři (mimochodem podobně, byť krátce, líčí roztrhání Orfeova těla Vergilius v Zpěvech rolnických). Čtvrtá píseň chóru (verše 1123-53) Óda na Fortunu má v antické literatuře a umění své místo již od 5. století př.n.l., kdy je jako Tyché představitelkou vrtošivé a amorální síly, která vládne smrtelníkům j ako Štěstěna i jako Náhoda. V římské době byla velmi ctěna, jak svědčí její svatyně v Praeneste a v Antiu i ve vlastním Římě. Její kolo (rota Fortunae) se od té doby stále otáčí a prostřednictvím Boethiovy Útěchy z filozofie přešla postupně do středověku a dalších dob. I zde se kolo otočilo: Theseus se sice dostal z podsvětí na denní světlo, zato jeho syn právě sestupuje dolů, takže účet Plutonův je vyrovnán. V ódě jsou použita nejrůznějš! metra (verš asklepijadský, anapestický, sap-fický, ferekratejský aj.), není však formována strofický. Šesté jednání (verše 1154-1280) Závěrečný akt Senekových tragédií je s výjimkou Trójanek vždy věnován konfrontaci hlavních postav. Faidřino pozdní přiznání je završeno její sebevraždou, kteráje provedena na scéně. To je nejen proti zvyklostem řecké tragédie, která umisťuje násilné činy - snad jen s výjimkou Aiantovy sebevraždy - vždy za scénu, ale i proti Horatiovi, jenž hlásal, že takové věci se nemají dít coram populo, tváří v tvář obecenstvu (List k Pisonům 185). Seneka se naopak nerozpakuje násil! na scéně užívat: Medea opravdu zabíjí děti na scéně, Iokasta spáchá sebevraždu před očima diváků, Thyestes pojídá pokrmy připravené z masa jeho zavražděných synů. Pozdní poznání vyvolá u Thesea vlnu sebeobviňování i s nezbytnými mytologickými exkurzy. Pozoruhodné je, že ve verších 1201-1212 dochází k zásadní změně metra, jamb je vystřídán litanickým trochejským tetrametrem, který sebou nese větší emocionálnost a Seneka jej použil v tomto smyslu rovněž v tragédii Medea (740-51, tam Medea vyvolává bohy a duchy) a Oedipus (223-32, tam Creon podává zprávu o návštěvě delfského orakula). Theseovo přání po potrestání zní rovněž v lamentaci dalších hrdinů - šílícího Herkula, Oedipa a Thyesta. Tak jako v 1. písni chóru a v 5. jednání i zde je jedním z leitmotivů Hippolytova krása, která je příčinou jeho zhouby. Závěrečnou dlouhou řeč Theseovu někteří vydavatelé přerušují a verše 1256 až 1261 připisují chóru, což se mi jeví - vzhledem k aktivitě chóru v této hře - logické, a proto toto řešení přijímám. Eva Stehlíková 106