MOŽNOSTI ČTYŘVERŠÍ Samostatná čtyřverší i,e v 70. létech Skácelovi ukázala jako sémanticky produktivní typ. Vypracoval si v nich zkratku, která je schopna obsáhnout velké významové rozpětí a uvést do pohybu členité dění. Chyba broskví a Oříšky pro černého papouška vycházejí pod souhrným názvem NADĚJE S BUKOVÝMI KRÍDLY (1983). Oba soubory obsahují po stu čtyřverších. Jejich očíslování nemá přirozeně jen prakticky orientační charakter, ale vytváří také kompoziční aspekt jejich nenahodilé posloupnosti. Titul Chyba broskví je vzat z čtyřverší 45: stíny sc dlouží vítr v polích stánic je příliš ticho začíná se hra na slepou bábu v sladkost upadáme a chyba broskví by nás zabila Bezprostředné předcházející čtyřverší (44) je laděno rozdílně, ale i obdobně: labuti} světic obuté mlěí a na maličkou zemi přisel čas spánku to je jako vzlétnout a jiti po svých někam s labutěmi Mlčení labutí a ticho při dloužících se stínech jsou zřetelně motivicky protínávé. V určitém aspektu se sbližuje motiv hry na slepou bábu s motivem času spánku. V obou čtyřverších se ta- ké obdobné lomí forma třetího verše: gratukv vyznačené předěl v připojuji konec třetích veršů zjevné k veršům čtvrtým. A ještě něco: po předělech následuje i jiná gramatická dispozice. Po objektivní deskripci krajiny a přírody vstupuje po obou předělech do popředí pozice subjektu či subjektů: jednou upadáme v sladkost, podruhé jdeme někam s labutěmi. Čtyřverší 46 má předěl na stejném místě, ale už se změněnou sémantickou konstelací celého čtyřverší: pod stromy v sadech chladno buva z rána a o polcdnách někdy zahlédneme tmu odcházet k řece rudnou jeřabiny a země nepatří už zase nikomu První verš je rovněž expozicí přírodní situace, ale druhým veršem je akcentován opět subjekt (plurál tu plní několik funkcí). To předělu je opět nastolen objektivní obraz, krajiny, ale vše je viděno stále v akcentaci subjektu, který ho pozoruje. Poslední verš čtyřverší „a země nepatří už zase nikomu" je filozoficky vyhrocené konstatování právě vzhledem k lid skvrn subjektům, ale také vzhledem k dalšímu horizontu země samotné. Při zachování obdobné formální sťrukturace je toto čtyřverší od obou předchozích tedy v půdoryse subjektu budováno nově. Předěly v některých verších nemají ve čtyřverších jedinou funkci. Někde zjevně signalizují přiřazeni druhé Části rozděleného verše k verši následujícímu, např. ve čtyřverší 3: M úval je medvídek co míval ale už nemívá a sami víme jen málo bez větrnř/ch mh/nů nebul bi/ vítr někdo nad védami Avšak daleko podstatnější úlohu hraje v citovaném čtyřverší svou roli významové vydělení onoho aforismu „bez větrných mlýnů / nebyl by vítr někdo nad včelami", aforismu ovšem vytvořeného ad hoc a ve složité obrazné rovině. Zdá se, že každé čtyřverší má zcela individualizovanou realizaci svých předělů, Že často je akcentována právě hra s těmito předěly. Ták např. ve čtyřverší 8 by se mohlo na první pohled zdát, že předěly ve verších hrají pouze interpunkční roli: [120] [121] světlušh./ mají luceruiěki/ a křesadělka když je tma m/křešou jiskru posvítí nám ct tma je často tma nás má Avšak už srovnání napí. Části „když je tma / v y křešou jiskru" a části „posvítí nám / a tma je často", ukazuje, že toto pouze logizující hledisko se neprosazuje ve druhé citaci. Také rozdělení posledního verše předělem signalizuje zcela specifický sémantický zřetel, například oddělení objektového a subjektového aspektu. Ale je možné ještě další hledisko. Zvoleny způsob předělování veršu je tu zcela ojedinělý. Můžeme tu uplatnit i zřetel k ikoničnosťi zvolené grafiky: v básni vzniká zvláštní otevřená dráha, která konotuje místo pro průlet světlušky celou básní, má vizuální efekt. Že náš předpoklad není násilný, ukazuje například i čtyřverší 67: na nebi oblak jako krásna rpbu přeplouvá měsíc v travách ještě zní volám' cvrčků člověka to bolí jako řez napříč jako zranění Tady je v prvním verši exponován oblak jako ryba celistvou grafikou verše, zatímco od místa „přeplouvá měsíc" začíná půlení tří dalších veršů, sémantizované posledním veršem zcela evidentně „jako řez napříč". Tři mezery ve třech verších nabývají ikonického významu. Naproti tomu například kontinuit-nost celého čtyřverší může sémantizovat právě akcentovaný trvající časový blok, který' je obsahem sděleni celého čtyřverší 70: at hore nebo doleznačh/ na světě není nic tak zlé jak sedět za trest po ikoíe kdi/ž slatinou hrušky ovesňački/ Nelze z toho přirozeně udělat žádné obecné pravidlo, protože princip hry tu otevírá stále nové objevy. Tato svoboda vůči textu se přirozeně objevuje především ve hře s motivy, v jejich sbližování či naopak polarizaci, v jejich mnohotvárné aktiviza-ci prostorotvorné a časotvorné, v různých typech metatorizace. Čtyřverší jsou navzájem co nejvíce diferencována, ale současně Skácel vvtvaíi rakovy způsob formovaní světa básně, abv se v jejich úhrnu vy Kořil svět, kde NADĚJE MÁ Z BUKU KŘIDLA / A SRDCE 7. DŘEVA LIPOVÉHO, |iit Skácel už mnohokrát vu svvch ver^ifh zápasil se smrtí, přemohl smrt, přijal takt smrti. Toto hala^ovske upnuti k smrti je však Skácelovi neustale impulsem k reflexím o životni moudrosti, o statečností, o |istotě. Tvto reflexe jsou take \e čtyřverších všudypřítomné, ale nejsem nikdy fatalitou, nýbrž přirozeným řádem samotného lidského bytí- Nabývají velké odsťíněnosti, nejsou nikdy hotovou pravdou, ale výslednicí vždy zcela konkrétní životní zkušenosti. Tak je například smrt promítnuta do smyslu úrod dávného času (15): všechno íc jednou probolí na vlastní dno a zmizí strach krásné jsou staré stodoly prázdné po dávných úrodách Jindv je smrt viděna jako něco, nač máme právo, co bylo vyzá-paseno se samotným andělem (27): přijmu ji jako zlatý lem jedinou svoji jiná není přespříliš zápasil jsem s andělem a chromý ]-em a unavený Nebo je smrt viděna jako analogie času před zrozením (28): a )c to prosté jako zázrak a t o věčnost ve chvíli kdi[ zase znovu nebudeme jako jsnie předtím ueln/li Je promítnuta do kontextu matčina života (48): maminko nejsi je to dávno a my jsme malou chvíli zbyli udělali jsme toho málo a ani smrt jsme nezabili Řada čtyřverší' akcentuje jemné odstíny ve vztahu ke skutečnosti a křehkou podobu našich ztrát (64): ticho jsme zapomněli bez lásky nemohlo trvat za trest nepoznáme pěšinky vyHlapnné bělásky tm konci léta 'kolákum tak známé Skácel často vyslovuje paradoxy času sugestivními pohádkovými oxymorony (90): [120] [127] hledejme, hledejme včerejší den hledejme kámen na kterém roste vlna v lebedě zvon a na rybníku len bezedná slova po sanuj vrch plná Neidylizuje lidskou situaci ve ztraceném čase (92); june oklamáni svými tužbami všechno je úzkost porážka i sláva smrt vysmívá se našim starostem a času se nám nedostává Umí ovšem všemu navzdory vytvořit obraz ráje času i prostoru - podobně jako kdysi Holan ve svém válečném 2áhřmotí - přímým přimknutím k jednoznačné skutečnosti («>): vlaštovky hbité rovnou nití studánkíj k nebi přišívají rovnu je den a slunce svítí na rovné léto v rovném kraji. Dovede vytvořit i „záhřmotí" intimnfho prostoru domova: celý den prší déit má mnoho nuen kocouři slastné přivírají víčka psi svinuli se do klubíčka před chvílí přiložil jsem znovu do kamen Do proudu čtyřverší vstupují nepřetržitě i ta, která se váží k pravdě a lži. Uvedeme alespoň tato paralelně budovaná čtyřverší (57, 58): kéž je nám nejvíc ticho až kolem půjdou s lží a nemusíme křivě přísahat na rúži kéž nemusel bych kázat kéž nebylo by kéž a byla jenom ruče n vůbec nikdy lež [128] Všech dvě stě čtyřverší knížky Naděje s bukovými křídly má kouzlo naprosté soběstačnosti každého z nich i kouzlo mnoha spojení, která se tu realizují. A stejně tak má půvab krásné hry se slovy a s životní empirií i sílu nesmlouvavých pravd, jež tu jsou vyslovovány náznakově i zcela přímo. Působivá je velká architektura celku sbírky i miniaturní stavba jednotlivých čtyřverší. Skácelovi se podařilo něco nesmíme vzrušujícího a významného: vyslovil svůj básnický svět neustálých objevných metamorfóz, ale současně nezbytných konstant a návratů jako zvláštní harmonickou rozpornost. Mnohá čtyřverší se zcela zjevně také „vyvracejí" či vstupují do neustálého napětí smyslu. To ostatně platí i o struktuře čtyřverší samých, jejichž harmonie je často zasahována vědomě krutou disharmonií. Ve vyslovení souladů a rozporností je vykupující síla moudrosti a něhy této sbírky.