KRAJINA PROMĚN A TVARY TICHA
(2X100 čtyřverší Jana Skácela)1
Čtyřverší Jana Skácela jsou jako krajina důvěrně známa, a zároveň hluboce a tajemné proměněná. Jako průhledy do vesmíru, jemuž vládnou přesné, ale skryté zákony přírody, reci a předmětu. Nebo jako krystaly dávného mytu. ztraceného, ale ne docela zapomenutého; a take jako mžikové snimky z metamorfózy probíhající kolem nas a v nás. Něco se tu stalo, stane nebo může stát, ale jadro není v jednotlivé udalosti, je v její potencialitč, v odhalení možnosti dané povahou věci. jejich uzpůsobením a urče-nim:
štíhlý jak váza pro jediné kvítko flétnička hněvu verš a křehký je a krása uvázne jak srnka za kopýtko a sama o sebe se rozbije
Nečekaná událost se objevuje v prostředí bezpečné známém, například v líbezně personifikovaném lese. který stráda oříšky pro veverku, jako ve slabikáři po babičce, najednou ,,hlad se šplhá do výšky". Hlad, který potom ..chodí a bere za rameno", který ..vyhledává nás", který se stane jedním z klíčů celého básnického vesmíru: „jiný hlad", slovo otevřené a nastavené významu, jejž nakonec člověk do one proměny vloží.
Na první pohled je krajina statická, utvořená z nehybných, v sobě uzavřených obrazů. Děj ale není ukončený ani zastavený, je jenom zhuštěný, stlačený do minimálního prostoru tak, že mění skupenství. Okamžik klidu svědčí o pohybu: ..rybníky voda obracena naznak"; to, co bylo odděleno, je v hloubi stale pevně spojeno: „na horách svislá vůle moři". Je tušit nějaký pevný a moudry rad, jc však ukryt a probleskuje jen v definicích, které zamlčuji to. co mělo být řečeno, v ironických tautologiích nebo v paradoxních pravidlech: ..a ty jenž nechceš kamenovat / bud: jako kámen v srdci svém". Cim jsou naznačené děje tajemnější, tím víc se zda, že svědčí o něčem nutném nebo nevyhnutelném:
medúzu vysvlekaji z vlasů a pevně k hrudi tisknou basu jak černé torzo jehož hoře zůstalo ležet na dně moře
Okamžik nehybnosti obsahuje obyčejně další dění: zatímco nepojmenovaní „teď tady naznak leží slepí / a v očích mají samé střepy", jejich ruce už se proměnily v „hmatni-ky těch skřipek / na které jenom vítr skřípe", Říše rostlinná, zvířecí, lidská i vesmírná se ve Skácelové krajině prostupuji a rozpouštějí jedna v druhé: vítr starne a ticho schne, čas neslyší a včely jsou předminule, holub se mění v pád; hvězdy voní, mráz je hlasitý, kámen bez očí, kukačka vězi v mosazi, les je ze železa a dešť žulový; sníh černý, andělé zčernali a havrani zbělelí. Atributy věcí se převracejí v opak, ale věci přitom neztrácejí totožnost:
Napadlo sněhu až je v polích černo mráz je tak třeskutý a 2ly že ještě za tmy dávno před úsvitem havrani oslepli a zběleli.
Oxymóra tu neznamenají ani tak popření věci. jako právě zdůraznění celé jejich potenciality.
Take človek je rozptýlen, jako by rozpuštěn v krajině personifikované či antropomorfní: leopard stavějící si sněhuláka, úmrtní lože léta, armády lesa, trávy bez dechu spící. Ještě častější je animalízace (pozviřetňování?): básníci zelení a vraní, básník včela, mraky dávící lunu, noc vydra, čas jako potkan, strom jako pták, večer přibíhající jako králík. Nerudovská zlidšťovaci kosmograťie je tu zbavena sebemenšího patosu, je však stejně zdůvěrňující a ještě více něžná. Skácelova kosmografie ale není antropocentrická. V jeho krajině je sice na každém kroku znát lidské vlastnosti, city a úkony, je však zrušena právě jejich lineárni a samozřejmá závislost na člověku. Tak ticho varuje a strach potkává strach, měsíc hubne a slova se vracejí domů, zatímco člověk tíhne k řiši rostlinné: „zakletý v jablkovém kraji / zelenou duši sadu mám". Člověk se podílí na metamorfóze krajiny především tun, že je do ní vrostlý; zejména v Chybě broskví se lidské j a prolíná co nejúžeji s koloběhem přírody:
0 nicotu:,,Pokrme ptáku / z blátivé Léthč rumu už st? nenapiješ", vyhrožuje Halas,' ale Skácel věří, že ,.i vodit v řece Léthé zamrzne / kdo dvakrát zemře bude živý". U Halase máme „rozbřesky co škrtí".J u Skácela „ráno bývá noúpro.sné". Drobné motivy i velká témata, posedlost dětstvím, kult ticha, magie hlásek: krajina-pranýř, prázdná hnízda, černé zvíře; dešť tma. něha smrt: to všechno je přirozené Halasovo dědictví, jež pripadlo Skácelovi. A Skácel na sebe vzal celé to břímě; nenadlehčuje ale marně jeho tíhu. dělu něco mnohem obtížnějšího, nadleh-čuje nicotu. Často jen tím, že k velkému halasovskému motivu hladu stavi žízeň, symbol hladu duchovního. Skácel take neumenšuje halasovskou všudypřítomnou smrt, činí ji však něčím důvěrným: jeho smrt ,se vrací domu', .soda za stuľ, .kleči na zlatém brachu' a může ,na.s postavit do kouta'. V opisech koluji dvě verze jednoho Skácelova čtyřverší: v jedné čteme ,,v noci jsme byli bohatí / k chudobkám voněli jsme r.dola". v druhé je poslední verš pozměněn: ,.a nebe páčili jsme zdola"'. Odkud se básnik probiji k hvězdám? Pravděpodobné z Halasova Hřbiwva:
I ..Zezdola k růžím pnvoni.š / až budeš smrt svou žit"."1 Ja-; ko pocta Halasovi zni potom jedno z nejkrásnějšich Ská-]  celových clyrverši.
I třeba se nedotyká kraje
basnik se jako včela brání a tomu koho poranil daruje vlastni umiráni
Skácelova zvířena, na první pohled tak rozmarně různorodá, prošla stejnou proměnou jako všechny ostatní prvky krajiny: každý tvor je tu za prve sam sebou, je živý a zoologicky či mytologický přesný jako živočichovo a rostliny v básních Marianne Moorové. a zároveň je jakousi kouzelnou schránkou, v nu jo uložena jak původní magická moc jména, tak symbolická váha znaku, tak
1 básnická tradice. Lenochod je Jiný chodit a medvědi vybírají med. dějištěm přitom ale nem prírodní idyia, uybri potopa a sen. Symbolické labuté nas od Skácela posílají k Máchovi a odtud třeba až po „labuť, divný pt ak, / zpie-va umieraje, / take ja, smutný žák, / umruť v tuhách zpieva.je . . .". jak stoji v Pism mistra Závise. O tom, že není mylne jii až ke středověké lyrice, svědčí další znak. který Skácel oživuje dokonce v barvách středověké symboliky mystické: je to ruie, na kterou basnik přísahá, již
drži v ústech atd. Zároveň ale i v tomto motivu zni jemná polemika s Halasem, pro kterého ,,i na rtech básníku růže hnijí",,; Je vidět, že Skácelův na první pohled jednoduchý slovník vracející se ustavičně k nemnoha klíčovým termínům, má ohromnou sémantickou váhu: básník místo aby použil nového rozmnožujícího slova, vždycky raději doplní, zvýši, prohloubí význam slova základního. V básnické krajině potom potkáváme laň Sládkovu a beránka biblického, pštros je zevšedněly známým přirovnáním a papoušek, pro kterého jsou oříšky, by mohl byt ten stejný papoušek, kterého kdysi Nezval v poetistickom opojení posadil na motocykl.7 Skácelův papoušek už dávno na motocyklu nesedí, j c černý a zobe oříšky v paneláku. Skácel ostatně motivy vyberu jmen co nejhlouběji ukrýva. Rozluštěni jejich tajemství je často teprve vlasl-ním sdělením básně: „a někdo tady potmě byl / rosnička nebo krokodýl". Rosa a krokodýlí slzy se můžou za úsvitu třpytit stejně — vyluštěni Skácelových hádanek muže byt novou hádankou.
Čas, prostor-, jméno, poezie, člověk, květina, rok i luna tedy žiji v téže dimenzi a vyměňuji si navzájem znamení, pod nimiž vystupuji. V prostoru, kde jsou všechny vlastnosti a atributy znovu rozděleny a rozdány tak, že se člověk rozprostraňujo, skoro rozpuuští mezi .vonícími hvězdami' a .touhou ve skřinich domova', v prostoru, kde zvuky, vůně, barvy, vlastnosti lidsko, zvi řeci, rostlinné i nebesko putuji nesčetnými oxymóry ze čtyřverší do čtyřverší, jako by předváděly metempsychózu, se smysl na chvili pozvedá nad veškeré stvoření. Básnik jako by vytvářel jakousi mezeru, volné místo mezi minulostí a přítomností, nebo spíš jako by vytvářel přítomný okamžik sahající od ráje až po konečný a skryty smysl života.
skončila vše a všechno ješté zbývá jak tenkrát v ráji znovu oslovi milence had je studeny a němý a poskvrněny slovem o krv
Couvnout do ráje znamená negovat arbitrérnost, nezávaznost, společenskou konvenčnost slova a vyvolávat misto toho jen magickou tvůrčí sílu. Skácelův čas ráje není v minulosti, rovná se rajsky smysluplnému souzněni-jména a věci. Když ,,lnu ke lnu jak jsem nikdy nelnul / a kulatý jak Urna lnu / sám do sebe jsem celý velnul" . . .
»1
a když „všechno co nemá želva ze lva / ma naštěstí . . .", a Noe musí .lenochoda' do archy nosit na zádech, dotýkáme se jistě rajského řádu zpečetěného rýmy a nezávaznými etymologiemi. A na druhé straně když slovo, místo aby s předmětem souznělo, docela chybí, když čin, jeho příčina nebo ten, kdo jedná, nemají jméno (což je případ všech čtyřverší, která vyvolávají otázku kdo, co, proč), vyvstává naléhavě potřeba najit néjaký nový smysl, třeba dosud nevyslovený nebo nevyslovitelný. Anebo ho znovu najít tam, kde se slovo vytrácí, abychom museli myslet na smrt nebo Boha mimo jazyk, v tichu. To, co je pro nás nedostupné, není nepřítomné v našem čase — je to nedostupné našemu vědomí:
ticho jsme zapomněli bez lásky nemohlo trvat za trest nepoznáme pěšinky vyšlapané bělásky na konci léta školákům tak známé
Ani nesplnitelná touha po dětství není otázkou návratnosti času: ,,od jablka se vrátit do květu / na to nám nezůstaly síly".
Jít opravdu na sám počátek, znamená pro básnika najít ticho, vymoci je na hranicích řeči, zjednat je v ohlušujícím rámusu zbytečných slov. ,,Když se navrací ticho, rodí se také řeč", napsal Hölderlin.6 Ticho patři k nejvyšším hodnotám Halasovým, ticho je posvátné i Holanovi, ,.protože boží hlas / je pouze plochou mlčení / pod útlakem našeho sluchu". Poezie, jako hudba, je vlastni sestrou ticha; a Skácel na toto téma navazuje: ,,a ty ten hlas / neslyšně slyšný uslyšíš". V Metličkách" jsou také verše: ,,Kdo učil mlčet kámen / kdo bude mlčen námi". Ticho je pravou metou Skácelových slov a je ho v jeho poezii tolik, že lze sestavit celou fenomenologii ticha: ticho zavěšené, ,ticho zhouslené', ticho, které ,mění holuba v páď, .ticho, co je navíc' a ticho, které ,,bolí svět / a hluchý chtěl by naslouchat mu / a slepý nahlas uvidět", a čtyřikrát zpečetěné ticho němých slov vypůjčených od ryb. říkaných pod vodou a utopených.
To, co zůstává nevyslovene, je tak plné významu, že váží víc nežli jakékoli vyslovitelné slovo. Podobnou důležitost má také prázdno: „včelinky předminulých včel / to prázdno uvnitř je můj plať'. Nepřítomnost něčeho nemusí
být záporná, může naopak nabýt smyslu dovršeného, dokonalého činu nebo darování: krásné jsou staré stodoly / prázdné po dávnych úrodách". To, co je přítomné, je vlastně negativem, obtiskem nepřítomného, důkazem věcí uskutečněné, prožité, věnované nebo odcizené; je to svědomí prázdných hnízd, svědectví o něčem, co naplni-telné tvary přesahuje. Čteme už v Metličkách: „co oheň vypálil v tvar / Je schránka a násilí, pojatý prostor / To vskutku skutečné prázdnem / Co čini ochranu vzácného vína / Snímáme z vědoucí tváře   /   Až zase po horách chodívá Smrt".
Negovat je někdy jediný způsob, jak označit hodnoty absolutní, jediný způsob, jak rozlomit obruče konvence, která se tváři, jako že už všechno bylo řečeno a vyřešeno. Negovat samozřejmost věcí, svlékat z kůže banalitu jednání, má týž význam jako dosahovat v řeči ticha:
okolo kulatého stolu v domě kde nikdo nebydli do smrti budou sedět spolu bez oken slov a bez židlí
~~ Jeden pól na mapě Skácelovy krajiny je tedy dán tichem a prázdnem, negativními formami, druhý tvoří formy, které mají smysl v sobě samých a vypovídají o něm s rajskou přirozeností. Jsou to formy magické:
kar ezel ež uktápzop dívka rozplétá si cop pozpátku že leze rak dá se čisti všelijak
Palindrom, obousměrné čtení, je odedávna oblíbená detská hříčka a kejklířské číslo básníků, je to ale také způsob, jímž starověcí hermetikové vyjadřovali okultní pravdy. A Skácel dovede rozehrát jediným úderem tóny ironické, hravé, magické, infantilní a metafyzické:
velbloud je bloud jenž bloudi tam kde je nouze o jabíoná
pro velblouďátko hledá žízeň hedvábnou hlavu k zemi kloně
To jo vstupní čtyřverší Chyby broskví; po strance zvukove hotové zaklínadlo, šamanská sloka, jakých je ostatně v obou sbírkách víc: udávají rytmus četby n udržuji zvláštní atmosféru. Spřádají dokonce .samostatne zvukové leit-motivy, hned pravě i) a i patří k nejopakovanějším hláskám („je v andaeh ve/ky bí/ý tom / a na dně rumu bíré lamy") a kromě toho je nej rozšířenější barvou ve Skácelové krajine bíía a k nejoblibenějšim stromům patři jabíoň. Ale to není všechno: celé toto zaříkávání je současně vyslovením básnického programu — hledat žízeň (i na poušti) je tematicky leitmotiv obou sbírek.
a jaký vyhledá nás hlad a v jaký sloup se paměť změní až budou za nás nebudou zvoničky pro nic k nezvonění
Zvuk proniká hlouběji nežli jednotlivá slova a obnažuje v podvědomí společný kořen zvoničky a ničeho, zpečoťuje nerozlučně fakt, že paměť mění atd. PŕiUikání a zápor se v takovém kontextu přestávají vylučovat a proměňuji se v pravidelné údery hrany: až budou za nás nebudou. Už na počátku století si důležitost magie pro poesii uvědomoval Alexander Blok: ,,Čas zařikani — napsal — je čas geniální jasnozřivosti, ve kterém zmizely hranice mezi písní, hudbou, slovem a pohybem, životem, náboženstvím a poezií (...) uskutečňuje se tu onen zvláštní jev. který si už ani nedovedeme představit: slovo a věc se stávají nerozlučnými a totožnými, subjekt a objekt, čaroděj a příroda, zakoušejí slast plne jednoty. Tak jedině lze vysvětlit pro nás nepochopitelnou, pro duši našich předku však zcela samozřejmou viru v slovo."1" Skácel toto dávné tajemství dobře zná a dokonale také vládne širokým repertoárem jazykové magie.
Magickou funkci mají nejen rytmus a opakované zvuky zvláštních slabik; ale také zamlčování — zatajovaní jmen: jako by pojmenovávacím principem byl často eufemismus ve své původní zažebnávací funkci, založené pravě na vire, že jméno privoláva pojmenované: ,,přijmu ji jako zlatý lem / jedinou svoji jiná není." Anebo: ..chřestítka trav a to co hoři / a bojí se a mívá strach." Zamlčující eufe-tnismus těsně sousedí s hádankou, která pramení v potřebě utajit, a přece vyslovit tajemství nebo tabu: .,není to chleba vezdejší / a ani hlad naš někdejší". Magickou atmosféru vyvolává i povera: „aby smrt u nas nesedla si za
stul / nesmělo prádlo viset do rána". Rozpočitadlo jako ..moje vina tvoje vina / vytlučena zvonovina . . ." neobnovuje jenom dětskou hříčku, ale i původní napětí rozpočitadla: strach z vyloučeni, strach z označeni, fátum. Obnovená magie slov je připomínkou, že víra v silu slova byla ztracena; nejen v sílu magickou, ale i etickou: „ať je nám nejvíc ticho / až půjdou kolem s lži". Kult ticha je podmínkou toho, aby slovo mohlo zaznít, zasáhnout, byl činem:
tém kteří vytáli by olivu a lidem učinili o slovo se báti spilatí budu toho podzimu a hlasitě a trpce odmlouvat!
Negování obvyklých obsahů a exaltace prázdna je pokynem jít za vnější tvař věci, hledat vlasině pravou krajinu za krajinou. Nejvlastnějši významový pohyb probíhá ve Skácelově poezii po vertikální ose. Tak jak se ve formálně prostých a jednoduchých výpovědích prohlubuji a vrstvi významy klíčových slov nebo jmen. tak také prime pokyny pobízejí neustále k hledání vlastního významu pod povrchem slov: „hlas neslyšně slyšný uslyšíš": ..jasné ticho za tichem / už nejasným": ,.o druhou půlnoc noc .se tříšti"; „člověk za nim jiný had"': „pták je mrtvy tak / jak nikdy nebyl", Takovéto vidění ruší mimo jiné i odlidšťující relativizování života. Vkrádá se sem vzpomínka na Orte-novy ,,oči za očima".
I hádanky, hříčky, paradoxní definice a ironické tautologie jsou gesto, jimž se smetají se stolu naučené jistoty, aby otázka po smyslu života zůstala hola a naprostá:
střevíc je pravý nebo levý člověk spiš bytost nežli věc o lidské duši nic se nevi a jezevec je jezevec
Otevřené otázky i nevyřčené pravdy ukazuji stejným směrem, ukazuji k hodnotám, které jsou také uloženy pod povrchem a které Skácel opět zamlčuje a připomíná většinou jenom skrze symptomy a důsledky nevyřčeného: lítost, něha, stud, hněv. Šifruje také hodnoty do zdánlivých paradoxu: ..malém bych plakal skoro prosil bych / o kapku žizně a zrničko pýchy". Pravdepodobné je na miste číst
za Skácelovým motivem žízně biblické: „Tomu, kdo žizní, dám napít zdarma z pramene vody živé".11 Skácel není katolický básnik a nechce být ani metafyzický. Přitom ale jeho „bůh který je a také není" odpovídá přesně hinduistické definici Boha, který nemůže prostě jenom být, protože potom by mohl být negován, zatímco když existuje a neexistuje zároveň, není popíratelný a může nás dokonce napomínat „ze zeli abychom tolik nezeli". Rým je nutný a musí být naivní, aby smích doprovodil osvícení — tak nějak tomu chce logika orientálních učeni. Však Skácelova láska k paradoxu, k hádankám, které nemají logické řešení, jako třeba „hnízdo na větvi která není ale na větvi" nebo „bez očí se divá / na kolemjdoucí kámen prahový" nebo ještě „zbytek pout / jež lze a nelze rozet-nout", připomíná hádanky mistrů Zenu, kteří ukládají svým žákům meditovat nad výrazy jako ,dvere bez dveří' tak dlouho, dokud se jim v hlavách nerozsype konvenční vidění světa a za paradoxem, za řeči, neprobleskne osvíceni. Skácelovy orientální afinity se rýsuji ještě zřetelněji, když si uvědomíme, jak důležitý je pojem prázdna právě ve východní filozofii. Našlo by se ve Skácelově díle i nemálo přímých odrazů a vyznám lásky k čínské poezii; jemný verš. který jen lehkým čeřením upozorňuje na skryte hlubiny, připomíná titul Mathesiovy sbírky japonských pětiverší — Verše psaná na vodu.1' I sám nápad psát čtyřverší jistě s klasickou formou čínské poezie z doby Tang souvisí, zatímco princip sestavovat sbírky o 100 číslech je japonský. Přitom zůstává faktem, že lidová čtyřverší a říkadla ze sbírek Erbenových a Sušilových patři k prvním, dětským, rytmickým modelům češtiny, že se jim děti učí zároveň s mateřštinou. V moderní poezii se jimi inspiroval například Nezval v Abecedě a v Básních na pohlednice; Nezval, stejně jako Halas, uživá také s oblibou hádanek. Vlivy a inspirace nejsou nikdy přímočaře a jejich pravý důvod zůstává vždycky mimo psané slovo. Nejdůležitější je, že Skácelovo čtyřverší je novou, osobitou formou, která nemá v moderní poezii obdoby. Je v nich vtip, humor, ironie i zdanlivá dětská naivita, ale ne souznéjí s nezvalovským poetistickým řikanim. Jsou duchovní, moudrá, nahlížejí do hlubin a objevují jako zázrak to, co mají všichni před očima, ale ve srovnání s orientálními pravzory jsou dynamická, dramatická, plná napětí. Stačí nakonec přečíst si ve Smuténce hanojský cyklus Víulomocnii král, aby bylo jasné, že Skácel touž poetikou a s týmiž hodnotami přistupuje ke skutečnosti blíz-
ké i vzdálené, protože krajina jeho duše je stále táž. Proměna, již Skácel ve svých čtyřverších uvedl v pohyb, je dovršena v okamžiku, kdy metaforická krajina se samozřejmostí zázraku splyne s krajem našeho skutečného života: znamená to, že způsob vidění i vědomí proměnou opravdu prošly. O takovém kroku svědčí poslední Skácelova sbírka, právě vydané Dávné proso.'s Pravidelné strofy, rým, cyklus sonetů sugerují představu světa pevného, definovaného, stabilního. Ze své cesty, ze svého díla. přinesl si sem však básník svou vlastní, dokonalou a ryzí řeč, kde každé pojmenování jistě a neomylně zjevuje věci utajené a zároveň tají věci zjevné:
Na poli kde se Fiká
na Dávném prosu
roste naše smrt a je ta marinka
Obyčejné jméno a symbol jsou jedno — jako rub a líc mince, kterou obracíme v dlani jednou tak a podruhé onak a ona pořád stejně platí.
Skácel je z rodu básníku, pro které poezie existuje mimo nás i nezávisle na nás, neposkvrněná a neposkvrnitelná; básník ji netvoří, objevuje ji „někde za", skládá ji „jako z vozu". V poezii je obsažena hodnota etická, náboženská, poznávací, společenská i estetická, je to zjevení pravdivého, v jehož záři lidský život není relativní a historie nemůže být zákonodarná. Člověk je tu sám sobě soudcem, který vidí vlastní velikost i bídu v absolútni míře věcí jedinečných jako on sám, neopakovatelných jako on sám a smysluplných jako on sám v okamžiku věčnosti svého života.
Ústřední cyklus Dávného prosa je pojmenován podle básně Krajina s hlavou obrácenou zpátky:
Nablízku někde potlouká se déšť v huralovém houští narostly strachu rohy Neslyšně nalétaji sovy na kořist
Znamení na nebi se zatím vystřídala Z vod vyšly rusalky a čekají až naskytne se chvíle utancovat Zvířata nočni žehnají se křižem
Večer až příliš zády opřený o střílnu tmy a o jabloné zarývá paty do horkého prachu
Řeky jsou téžké Došly do rovin tak dávno
(Řím 1981)
Český snář Ludvíka Vaculíka
Krajním rámcem. Českého snářc' je obklíčení, bezvýchodnost, bezmoc. Vše, co je uvnitř rámce, je těmito hranicemi určené. Mohlo by se take říct, že jsou součásti všeho a že tato kniha, vzniklá v panství totality, přerůstá právě těmito tématy taktická omezeni vnucena človeku a objevuje jejich univerzalitu. Může tak být čtena, i když dnes možná k jejímu pochopeni slouží nejlépe historický rámec současného Československa.
Dílo, které se z něho rodi, neuhýba do iluze ani do lži. Činem má být teprve ono samo. bezmoc není vlastním sdělením, ale východisko není předem dano. Obklíčeni nemaže být popřeno, ale paralýza nesmí byt jeho důsledkem. Je sazkou, pokusem, jehož součásti je i to, že odmita také po formální strance jakýkoli předem vyzkoušený tvar. Struktura Českého snňie je neobyčejně složitá a jemná diky tomu, že je to román psaný jako deník a deník psaný jako román. Jeho tkáň je také dosud tak živa, že každý pokus o interpretaci bude neúplný. Komán vyžaduje jis-i tou logiku a ukončenost děje, denik žádný děj nepotřebuje. Roman je fikce, od demku se předpokiáda, že bude autentický. Český snúř neni ani fikce, ani dokument. Vaculík vyloučil předem možnost konstruovat děj, protože příběh značí, že autor ví, jak věci mají, mohou nebo nemají dopadnout. Ale denik jako prosté a vérne svědectví o sobě a vlastním světě postrádá vnitřní, sebe sama reflektující strukturu, jejíž pohyb a směrováni by nesly vlastní smysl díla. Jenomže pravé taková struktura je nezbytná, aby kniha byla samostatným dílem. Do romanu zde vstupuji události a osoby, jaké zpravidla zachycuje deník, a deníková osnova je protkána záměrné volenými a s ohledem na účinek propracovanými prostředky. Mezi tím, co je záměrné, a tim, co je samovolné nebo nepředvídatelné, se rozpoutav á složitá hra vztahů. Otázku „jak to dopadne", si klade autor:
Ale jaká je tato knižka? Když jsem začal, v lednu, nevědě! jsem. co se stane jejim hlavním tématem, neznal jsem všecky jeji přišti postavy a neměl jsem žádný úmysl. Tak když už mě hlavni téma přišlo žrat a postavy se dostavily, mám je za-