SMYSL DEKONSTRUKCE Derridovské průřezy I Zdeněk Kožmín 1998 2579900473 Smysl dekonstrukce V našem dnešním literárněvědném kontextu je problematika dekonstrukce spíše okrajová. A není ani chuť pustit se po precizní práci našeho strukturalismu a nyní neostrukturalismu do zkoumání oblastí tak tematicky nepřehledných a filozoficky rozeklaných, jaké představuje negující strukturalismus Derridův. Jestliže se pokoušíme v necelé dvacítce sond do Derridova díla o jakési obryso-vité zachycení jeho strukturace, jsme si plně vědomi torzovitosti naší práce. Avšak přesto považujeme pochopení základního smyslu Derridovy dekonstrukce za důležité pro orientaci v myšlení tohoto času. Je tedy naší nejvlastnější otázkou, jaký smysl má klást ony boční otazníky, které Derrida hlavně klade snad v každém svém díle. Jaký smysl má jeho dekonstrukce? Snad proto, že jsem skoro současně četl Beckettovy romány a poslední díla Derridova, vidím při vší rozdílnosti románové a filozofické dekonstrukce, že je v obou případech ve hře něco si velice blízkého:kvalita života tohoto času a — paradoxně řečeno — sám čas tohoto času. Připomněl mi to zvláště enigmatický závěr Derridovy knihy „Apories". Je fascinující, jak se v něm najednou ocitáme v něčem, 113 kde jako by všecky aporie, nesmiřitelné rozpory a rozdíly vplynuly do samotné velikosti skutečnosti, samotné velikosti časů a času. Beckett znovu a znovu opakuje vzrušující zaklínadlo o nesmírných časech (des temps énormes) a Derrida mluví o anachronii zvláštní superčasovosti(ďun nombre incalculable ďáges, ďheures et ďannées, ďhistoires intempestives). U Becketta i u Derridy jsme v nánosech obrovských kulturních a životních vrstev zavaleni tíhou času, tíhou života, tíhou kultury. Docela dobře by mohl napsat i Beckett, že jsme marrani jakéhosi bezčasí, že jsme marrani, ať chceme nebo nechceme, avšak je to obraz Derridův. Když jsem ještě nevěděl, co znamená slovo marran, prostě po způsobu čtenáře prózy jsem promítl neznámé slovo podle jeho hláskové skladby a celkového kontextu někam do říše dlouhověkosti, snad do říše dávných mořských živočichů či do ptačí mytologie. Ale když jsem se dověděl, že marran znamená vyznavače židovského náboženství, vyznavače, který z různých vnějších příčin „přijal" křesťanství, aby mohl zůstat věren svému přesvědčení, kupodivu se mi tato lingvistická a kulturní korigující informace vůbec nevylučuje s mou prvotní nevědeckou představou nezlomnosti, nezničitelnosti, mimočasovosti přírody. Opět jsem se také utvrdil v tom, že Derridův text umí být rovněž básnivý v tom nejhlubším slova smyslu. Derridova dekonstrukce je na jedné straně zápasem o konkrétní text, který má být odkryt ve své uvolněné soudržnosti, ale na druhé straně je její dosah univerzálnější: vede nás jakoby na tenký led vědecké i filosofické analýzy i na tenký led uměleckého textu. Je to na jedné straně situace naprosté skepse o možnosti smyslu daného řešení myšlenkového i uměleckého, ale současně jde o pokus zaktivizovať nové rezervy smyslu, které lze uvádět do pohybu novými spojeními v rozloze celé lidské kultury, veškeré možné sémantiky. Dekonstrukce je vstupováním do krajních pozic interpretace určitého problémového komplexu i s rizikem, že místo řešení budou jen položeny zatím nezodpověditelné otázky nebo že budou vytyčeny v podobě aporií rozpory, s nimiž nelze dál pracovat směrem k nějakému řešení či dokonce syntéze. Český strukturalismus zejména v koncepci Mukařovského mluvil o dialektických rozporech v moderním umění. Mukařovský ovšem viděl problémový aspekt těchto napětí, kdežto Derridova dekonstrukce je soustředěna k „neřešitelnosti" — k „aporetičnosti" — některých nastalých strukturovaných i nestruktur-ovatelných konstelací. To však neznamená, že by Derrida zaujímal jakýsi vnějškový vztah k oné významové „mezerovitosti", kterou odkryl nebo která se sama odkryla. Naopak konstatuje nutnost dostat se" co nejblíže" k textu a přímo se „oddat „ tomuto „prýštění" negativity co nejblíže k jejímu zdroji. To je v Derri-dově dekonstrukci velice podstatný aspekt, neboť umožňuje plodné vstupy do souvislostí, které slibují při veškeré aporetičnosti jakousi naději nových plodných kulturních a filosofických orientací. Tím vším se ovšem komplikují „rodokmeny" textů. Spíše se ocitáme v dekonstrukční textové univerzalitě, neboť je nutno stále překračovat tradiční textové kategorie. Jsou často překračovány i hranice jednotlivých historických období a do popředí dekonstrukčního zájmu se pak dostává zvláštní významový „záhyb", který se například vytváří mezi Platonem a Maliar-méem nebo mezi Diderotem a současností. Nebezpečí dekonstrukce je ovšem v tom, že nekonstituuje nějaká obecnější opěrná východiska pro další bádání. Je spíše vždy jednorázová, je soustředěná k něčemu, co nelze prostě dál přenášet na jiné problémy. Jsou ovšem vypracovávány 114 ly do samotné t znovu opaku -Derrida mluví es, ďheures et le v nánosech i života, tíhou iosí bezčasí, že ův. Když jsem iře prózy jsem ntextu někam ) ptačí mytolo-kéhonábožen-aby mohl zůs-lturní korigujú nezlomnos-rdil v tom, že lu. ;ní text, který ejí dosah uni-ŕzy i na tenký se o možnosti i o pokus zak-ojeními v roz-vstupováním s rizikem, že ebo že budou a k nějakému uvil o dialek-[ problémový i k „neřešitel-i nestruktur-ijímal jakýsi íebo která se ;extu a přímo To je v Derri-stupy do sou-Dlodných kul-„rodokmeny" e nutno stále hranice jed-i pak dostává em a Maliar - iká obecnější tředěná k ně -pracovávány bohaté kategorizace Derridových spíše vždy Jedinečných" a „zkusmých" řešení, ale chápu je jako pokusy svým způsobem „zpozitivnit" ony radikální negativity Derridovy. Kladu si i osobní otázku, čím mě Derridova díla nejvíce přitahovala, když vždycky každé dílo přinášelo i jakýsi pocit frustrace a pouhého přiblížení k něčemu, co nebylo zpřesněno či ani nemohlo být dál zpřesněno. Řekl bych, že to největší uspokojení z většiny Derridových děl bylo dáno vědomím, že objevit v současné době něco nového, ještě nespatřeného je spojeno s rizikem, že nám řešení unikne, že se budeme muset leckdy spokojit jen s náznakem či zábleskem poznání, který nemá pokračování. Smysl dekonstrukce není v převratných systematizovatelných odpovědích, není v zakladatelské roli nové metody, nýbrž spíše v důkazu, jak je obtížné vymaňovat se z ustálených přístupů k vědeckým, filozofickým, uměleckým otázkám a řešením. Dekonstrukční přístupy nás také varují před dvojjediným nebezpečím, jež vidím jak v sebeobdivné či udivující racionalitě, tak v irracionálních nadějích či pseudonadějích. Jestliže se v posledních létech často uvažuje o situaci lidského myšlení a lidské tvorby v aspektu fin de millénaire, není to samoúčelné pokoušení nevyzpytatelného času. Je v nás stále chuť vstupovat do nových nadějí dejinnosti člověka a neoslyšet žádné impulzy k obnovování lidských věcí. Asi tím nejhorším by byla petrifikace dosavadních metod myšlení a bádání, ale stejně tak by bylo ochuzující, kdybychom měli v jakési permanentní dekonstrukci rozleptávať plodné poznávací a tvůrčí strukturace. Derridova dekonstrukce je ovšem osobitá také tím, že z ní vyrůstá velké tvůrčí dílo, které se pohybuje stále na pomezi filosofie, vědy a umělecké tvorby a jehož geneze je spjata se zralostí francouzské myšlenkové a literární kultury. Smysl dekonstrukce lze ovšem paradoxně chápat i jako dekonstrukci smyslu. Ovšem podstatné je, o jaký smysl tu jde. „Řešení", které dekonstrukce přináší, klade nad tím či oním zafixovaným „smyslem" minimálně řadu skeptických otazníků. Opravdu například Apokalypsa neexistuje? Jsme tu jen v jakési básni víry, kdy už Kristus vládne a kdy už se vlastně není třeba žádných katastrof doopravdy bát? Anebo je právě ona hra důkazem, že se nic nezměnilo v možné hrůzyplnosti našeho času? Derrida tak klade složité otazníky nad zafixovaným smyslem. Možná je v něm také víc „starozákonnosti", než nám dosud o sobě prozradil — anebo než si troufáme v něm také přečíst. 115