Možná se mi vzpomínky skutečně prolínají, určitě jsem s Annou jednou v zimě lezla na nějakou horu,
ale to už musí být dávno, ne jen jedna noc a jedno odpoledne zpátky. To by i odpovídalo těm
ostatním nesmyslným představám. A co si mám ve své situaci počít se vzpomínkou na průčelí oné
bavorské lékárny, ve které jsem před patnácti lety sehnala kartáček na zuby? Co chce to černobílé
kotě, které můj učitel ze základní školy před zraky celé třídy nakopl(fsp)? Je v této vzpomínce na
dálnici se špatně čitelnými značkami nějaký skrytý význam, který už nedokážu rozluštit? Možná se
můj život už dlouho ubírá uspořádanou a kinematograficky hodnotnou představou, ale nejsem schopná
tento film s rozumem sledovat.


Mohlo to být ještě horší. Aspoň jsem se nepokoušela sdílet svůj proviant s Annou, která tu teď
není. Bylo by to o to těžší, kdyby byly ty čtyři české sušenky v kapse jejího kabátu, a ne v mojí.
Ne, tady se mi pletou dvě myšlenky, což je za těchto okolností asi normální a nikoho to nemusí
znepokojovat. Musím jen rozlišit správné myšlenky od těch špatných jako sněhové vločky od peříček.
Anniny kapsy jsou teď moje kapsy. Mohli by být zavřené – později budu muset sdělit výrobci své
připomínky ohledně uzavírání na zip – ale jsou to moje kapsy a moje sušenky. Nemusím se o ně
s nikým dělit.


Otázka: Jak vysoký by měl být honorář za procento z prodeje přeloženého literárního díla?