Nejspíš mi to všechno splývá, určitě jsem někdy s Annou lezla v noci po horách, to už ale bude
nějakou tu chvilku zpátky, určitě víc jak jednu noc a odpoledne. Hodí se to i k těm ostatním
nesmyslným výjevům co mám. Co si teď pomůžu s iluzí budovy bavorské lékárny, kde jsem si před
patnácti lety koupila zubní kartáček? Co chce ta černo-bílá kočka, kterou můj učitel na základní
škole nakopl před očima celé třídy? Představuje vzpomínka na nepřehledně označený úsek dálnice
nějaký skrytý smysl, který už prostě jen nedokážu rozpoznat? Možná, že se okolo mě můj život už
delší dobu jen promítá jako nějaké uspořádané a kinematograficky hodnotné ztvárnění, ale já už teď
nemám dost intelektu na to, abych dál sledovala film.

Mohlo se to seběhnout hůř. Alespoň jsem se nepokusila podělit se o můj proviant s nepřítomnou
Annou. Bylo by to o to těžší, strčit ty čtyři české sušenky do kapes Aniny bundy, a ne do mých. Ne,
tady se mi prolínají dvě myšleny, což je za těchto okolností nejspíš v pořádku a není to důvod
k dalším obavám. Musím jen rozdělit správné myšlenky od těch špatných, tak jako ty sněhové vločky
od pírek. Aniny kapsy jsou teď moje kapsy. Jsou možná nedobytné – později budu muset sdělit výrobci
mé připomínky k zipům – ale jsou to moje kapsy a moje sušenky. S nikým se o ně nemusím dělit.