K popisu rukopisů


V našem prostředí vypracovali pravidla pro popis rukopisů pracovníci Komise pro soupis a studium
rukopisů: Zásady popisu rukopisů. Sborník Národního muzea C 28-2, 1983, s. 49-96.

Pro kolokvium je vybráno jen několik termínů, které zařazuji do kontextu některých aspektů vnějšího
i vnitřního popisu.


Středověká kniha měla formu kodexu (špalíčku).

Složky pergamenu (posléze papíru) jsou prošity stehy, které pak obšívají vazy vedoucí napříč
hřbetem. Přečnívající konec vazů je zaklížen nebo zaklínován do desek, jež tvoří vazbu – ochranu
knižního bloku. Knižní blok (svázané složky) opatřený vazbou (desky s pokryvem a dalšími ochrannými
i výzdobnými prvky) nazýváme knižním korpusem. Vnitřní strana desek zpočátku nebyla zakrytá, ale už
u gotických vazeb se přelepovala papírem nebo pergamenem o rozměru dvoulistu dané knihy, jehož
přilepenou polovinu nazýváme přídeštím, volná polovina se nazývá předsádka.

Složky vznikly skládáním pergamenu (papíru) na větší (binia – 2 dvoulisty, ternia – 3 dvoulisty) či
menší formáty (kvaterny – 4 dvoulisty, quinterny – 5 dvoulistů, sexterny – 6 dvoulistů). Zpravidla
se psalo na volné složky, které byly svázány až po napsání textu. K tomu, aby bylo zachováno jejich
správné pořadí, slouží kustody nebo reklamanty.

Kustody: označení složek čísly (římskými i arabskými, někdy mohou být čísla vyjádřena i slovně).

Reklamanty: pod konec posledního řádku složky (někdy i hodně nízko u okraje) je napsáno další slovo
(někdy i více slov) následující složky.

Takto se složky při vazbě nepomíchaly, nicméně vazbou ztratily svůj smysl a často při ní byly
seříznuty.

Rukopisy mohly být (tak jako dnešní knihy) paginovány, kdy se číslem označovala každá strana, ale
častěji byly foliovány – jedno číslo patřilo dvoustraně rozevřeného kodexu. U foliace v dnešní době
označujeme přední stranu písmenem r (recto), zadní stranu písmenem v (verso).

Vnitřní popis rukopisu se týká obsahové stránky. Větší část rukopisů neobsahuje jediné dílo, je do
nich vepsáno více děl, mají tedy charakter sborníků.  Tato díla bývají jen málokdy opatřována
nadpisy s údajem o autorovi a o názvu. Někdy se mohou podobné údaje vyskytovat i na vazbě, na
přídeštích či předsádkách, ale tyto údaje nemusejí být přesné ani správné, a tak je nutné, aby
správné údaje byly zjišťovány (nejčastěji při katalogizaci).

K tomu je nutné sledovat incipity (prvních několik slov díla) a explicity (posledních několik slov
díla), jejichž prostřednictvím můžeme identifikovat literární dílo. Seznamy incipitů jsou součástí
moderních katalogů rukopisů.

K určení díla může napomoci i kolofón – písařův přípisek vyskytující se za explicitem. Obsahuje
např. různé sentence, údaj o osobě písaře, době vzniku, ale i údaj o autorovi a tématu nebo i názvu
díla. Kolofóny neměly pouze podobu písemnou, existuje i několik kolofónů obrazových. (V našem
prostředí je nejznámější Hildebertova kletba, v níž je písař Hildebert se svým pomocníkem Everwinem
zachycen při své práci, z níž ho vyrušila myš – ovšem podle velikosti spíše krysa –, která mu krade
oběd.)


Otázky pro kolokvium:

reklamanty, kustody, incipit, explicit, kolofón.