+ Religiozita v 1. Československé republice Farsky.jpg Masaryk.jpg kostel.jpg + Struktura přednášky 1.Hledání nové identity ü Antiklerikalismus a antikatolicismus ü Církev československá ü Náboženský indiferentismus 2.Stabilizace ü Svatováclavské milénium ü Diferenciace katolicismu + Hledání nové identity n + Hledání nové identity 800px-Old_Town_Square,_Prague nČeskoslovensko bylo přes všechny politické proklamace politickým novotvarem vzniklým spíše souhrou mnoha okolností, jehož samotná existence byla velmi křehká. Ne všichni obyvatelé nového státu byli jeho vznikem nadšeni a další významná část si s ním v jistém smyslu dokonce nevěděla rady nK těmto „rozporům“ samostatného státu patřilo rovněž to, že politická reprezentace nového státu byla výrazně antikatolická a to i přesto, že většina jeho obyvatel byli stále katolíci, jejichž počet výrazně posílilo připojení Slovenska. + Hledání nové identity nAntikatolicismus politické reprezentace a s ní i velké části obyvatel první československé republiky byl výsledkem několika faktorů: ü Objektivní faktory antikatolické animozity: katolický charakter bývalé monarchie a s ním související rozmanité vazby katolíků na vše, co monarchie představovala, a také chladný až nepřátelský postoj dohodových států ke katolické církvi ü Subjektivní faktor: postoj některých vůdčích politiků nového státu, zejména Tomáše G. Masaryka, ke katolicismu + Hledání nové identity nBez ohledu na svůj charakter měl antikatolicismus velmi klíčovou úlohu při vytváření legitimizace nově vzniklého státu a jeho politického uspořádání, jedním slovem jeho identity. nIdeový antikatolicismus liberálních a liberálně-nacionálních kruhů druhé poloviny 19. století se v tomto kontextu stává klíčem k vysvětlení nové historické situace a důležitým nástrojem legitimizace nového politického systému (viz Tábor je náš program, Řím musí být souzen a odsouzen). nVe zjednodušené podobě se antikatolicismus rovnal antirakušátství. + Hledání nové identity Paul_Huyn nNejvyšší představitelé katolické církve u nás, zejména pak pražský arcibiskup Huyn a olomoucký arcibiskup, kardinál Skrbeński, byli jednoznačně vnímáni jako čelní reprezentanti monarchie a tím i jedni z hlavních nepřátel nového režimu Pavel Maria Josef Antonín Huyn (1868 – 1946) + Hledání nové identity nDalším výrazným fenoménem, který souvisel se zpochybňováním legitimity katolické církve v prvních letech existence Československa, byla vnitřní krize uvnitř katolického duchovenstva. Kromě „národnostní“ otázky se na podílel stále ožehavý problém vztahu k tzv. modernizmu nModernistické tendence uvnitř české katolické církve vyvrcholily na konci 1. světové války a v prvních poválečných letech. V roce 1918 založili modernisticky smýšlející kněží revue Právo národa a v následujícím roce iniciovali vznik poměrně vlivné Jednoty československého duchovenstva, které měla otevřeně modernistický program a zároveň se hlásila k odkazu tzv. národní duchovní tradice reprezentované zejména cyrilometodějskou tradicí a husitstvím (sic!) + Hledání nové identity nK polarizaci ale došlo i v rámci samotné Jednoty, kde se po striktním odmítnutí Vatikánu vytvořily dvě skupiny – umírnění loajalisté snažící se nalézt kompromis a tím zachovat jednotu katolického duchovenstva a radikálové, kteří ještě v roce 1919 vytvořili Klub reformních kněží Jednoty československého duchovenstva nJejich požadavky se naopak stále stupňovaly. Objevilo se mezi nimi volání po zrušení celibátu, zavedení mše v národním jazyce, ale také odmítnutí politického angažování církve a na něm postaveného klerikalismu + Hledání nové identity nNa začátku roku 1920 se někteří představitelé Klubu vedení Karlem Farským rozhodli pro definitivní rozchod s katolickou církví a vznik nové církve, Církve československé (CČ) nNová církev však měla v prvních letech své existence značné problémy s hledáním vlastní identity, které vyvrcholily v roce 1924 odchodem části jejího duchovenstva vedené jedním z „otců zakladatelů“ Matějem Pavlíkem prosazujícím jednoznačnější orientaci směrem k pravoslaví Farsky.jpg Karel Farský (1880 – 1927) + Hledání nové identity nVznik CČ měl poměrně velkou odezvu. V relativně krátké době několika měsíců se k nové církvi hlásilo více než 200 000 věřících nPodle sčítání lidu z roku 1921 se CČ stala druhou největší denominací v české části nového státu. Hlásilo se k ní více než 5 % obyvatel, v absolutních číslech 523 000 obyvatel českých zemí. V průběhu 20. a 30. let její pozice ještě posílila a např. v roce 1930 se k ní již přihlásilo 7,3 % obyvatel a po druhé světové válce, kdy byla tato církev na vrcholu, 7,7 % obyvatel, což znamenalo téměř milion členů + Hledání nové identity Příslušnost k jednotlivým náboženským skupinám podle sčítání lidu z roku 1921 (v %) + Hledání nové identity nDůvody úspěchu CČ: ü CČ uspokojovala národnostní a emancipační tužby části českých katolických věřících a mohla se prezentovat jako národní církev ü Svým ideovým zaměřením téměř úplně korespondovala s novým obrazem československé společnosti tak, jak jej prosazovala významná část politické reprezentace ü Přihlášení se k této církvi neznamenalo úplnou náboženskou diskontinuitu jako v případě konverze k některé z protestantských denominací + Hledání nové identity nVznik CČ znamenal určitě velký problém pro katolickou církev, nicméně nevypovídal nic zásadnějšího o náboženské vlažnosti Čechů. nŠlo koneckonců jen o jednu z variant reakce na výjimečnou situaci vzniku nezávislého státu a zániku starého řádu, jejíž obdoby bychom mohli najít i v jiných evropských zemích. Mnohem zajímavější je velmi vysoký počet lidí, kteří v této době rezignovali na jakoukoli institucionalizovanou náboženskou identitu n + Hledání nové identity nPodobně jako v případě nových členů CČ šlo i zde převážně o jedince, kteří se před válkou hlásili ke katolictví. Podle údajů vyplývajících ze Sčítání lidu z roku 1921 tvořilo tuto skupinu téměř 750 000 lidí, což znamenalo asi 7 % všech obyvatel Čech a Moravy. nV některých regionech byl nicméně počet lidí, kteří sami sebe deklarovali jako „bez vyznání“, mnohem vyšší. Často šlo o etnicky české okresy s vysokou mírou industrializace, které prodělaly v předcházejících několika desetiletích zásadní demografické proměny. Výjimku tvořily okresy Most a Duchcov, které byly většinově německé, ale žila v nich poměrně silná česká komunita tvořené především horníky. + Hledání nové identity nProtestantské denominace žádný pokles členů nezaznamenaly. Na první pohled je překvapivé nicméně to, že nezaznamenaly ani významnější nárůst. V roce 1910 se k nim hlásila necelá 3 %. V roce 1921 to bylo jen zhruba o 0,5 % více. nPostavení protestantských denominací neposílilo ani to, že již na konci roku 1918 se spojily všechny české sbory Evangelické církve augsburského vyznání a Evangelické církve helvétského vyznání a završily tak unifikační proces probíhající od počátku století. Nově vzniklá církev existující pod názvem Českobratrská církev evangelická mnohem více zdůrazňovala národní reformační tradici n n n + Hledání nové identity nJednoznačně podporovala i vznik samostatného státu a měla ideově blízko k některým jeho vrcholným představitelům, zejména prezidentu Masarykovi. nPo celou dobu 1. republiky byla tato církev co do počtu věřících spíše marginální. Významnější pozici, kdy počty věřících přesahovaly 15 % všech obyvatel, měla pouze v některých soudních okresech východních a západních Čech, jihovýchodní, východní a severní Moravy nVelký vliv měla tato církev v oblasti kultury a hlásily se k ní některé významné osobnosti meziválečného intelektuálního života + Hledání nové identity + Stabilizace n + Stabilizace nVýkyv v postoji vůči náboženství, který v české společnosti nastal po vzniku republiky, se od druhé poloviny 20. let začal stabilizovat. n Jistý podíl na tom mělo i postupné utlumování antináboženských a především antikatolických postojů politické reprezentace, která si stále více začala uvědomovat, že tyto tenze oslabují křehkou stabilitu státu. Mimo jiné i proto se nakonec nepodařilo prosadit odluku státu a církví nDošlo pouze k dílčím úpravám týkajícím se školství, rodinných otázek a některých dalších záležitostí jako např. legalizace pohřbívání žehem. Nejvýznamnější byly úpravy v oblasti školství + Stabilizace nJakýmsi „psychologickým bodem obratu“ byla oslava svatováclavského milénia spojená s dobudováním Svatovítské katedrály v září 1929, během které se katolická církev prezentovala jako loajální vůči republice a akceptující vlastenectví n Postupné uklidnění situace potvrdilo Sčítání lidu, které proběhlo v následujícím roce. I když oproti předchozímu censu ztratila katolická církev necelá 4 %, ve srovnání s turbulencemi na počátku dvacátých let, je možné tuto skutečnost interpretovat jako doklad postupné stabilizace n + Stabilizace Příslušnost k jednotlivým náboženským skupinám podle sčítání lidu z roku 1930 (v %) + Stabilizace Příslušnost k jednotlivým náboženským skupinám podle sčítání lidu z roku 1930 (v %) + Stabilizace nProudy uvnitř prvorepublikového katolicismu (M. Trapl): üKonzervativní proud üTolerantní proud üKritický/antimodernistický proud + Stabilizace nKonzervativní proud: n Navazoval na tradiční formy náboženského života přetrvávající ještě z období baroka. Velmi silné zastoupení měl zejména mezi venkovským obyvatelstvem, většinou řeholních řádů, ale také u velké části kléru. Vůči nové politické situaci se chovali spíše neutrálně, i když se u nich často objevovala jistá nostalgie po monarchii. Jejich veřejný život se většinou odehrával prostřednictvím desítek náboženských nepolitických spolků, jakými byl např. Orel. Šlo zřejmě o nejpočetnější skupinu n + Stabilizace nTolerantní proud: n Jeho představitelé situaci v novém státě akceptovali a někteří z nich dokonce viděli ve vzniku Československa možnost pro nápravu církve. Situaci v Rakousko-Uhersku vnímali totiž jako naprosto demotivující, protože privilegované postavení církve bránilo jakékoli kritické reflexi a snaze po změně. V mnoha ohledech byl tento proud ovlivněn myšlenkami tzv. Katolické moderny. Protikatolickou polemiku v prvních letech existence státu většinou považovali za jakési nutné zlo období přechodu od starého k novému řádu. Jejich cílem byla plná integrace katolické církve do politického a veřejného života. Jejich konkrétní aktivity byly spojené zejména s činností lidové strany n + Stabilizace nProud kritiků n Terčem jejich kritiky byl kromě nového režimu také tolerantní směr, který byl obviňován z kolaborace a malověrnosti. Kromě duchovních v něm sehráli významnou roli laičtí intelektuálové, kteří nové poměry považovali za neslučitelné s katolickým charakterem národa. Ostře kritizovali zejména nově přijatá omezení církve ve školství a v rodinném životě. Nový režim obviňovali z mravního úpadku. Někteří představitelé tohoto proudu jako alternativu vůči stávajícímu režimu nabízeli tzv. stavovský stát, který fungoval v Rakousku či Itálii. Svého vrcholu dosáhl toto hnutí v období tzv. druhé republiky (říjen 1938 – březen 1939). Poměrně významnou roli v tomto proudu sehráli olomoučtí dominikáni a někteří jezuité a seleziáni. n + Závěry nNáboženská situace v období tzv. první Československé republiky jasně ukázala další směřování a základní trendy náboženského chování a vztahu Čechů k náboženským institucím i náboženství obecně. Jako hlavní je možné označit posilující nedůvěru v náboženské instituce, kontroverzní chápání katolické církve, tendence k privatizovanému pojetí náboženství a narůstající náboženský indiferentismus. nVývoj v tomto období také ukázal, že rozhodující roli při transformacích vztahu Čechů vůči náboženství hraje především vymezování se vůči katolické církvi.