Hermanová, Ljuba (roz. Herrmannová), zpěvačka a herečka, narozena 23. 4. 1913, Neratovice, zemřela
21. 5. 1996, Praha.

V Neratovicích se učila hrát na housle. Díky své matce, která byla ochotnickou herečkou, měla již
od mala vztah k divadlu. V roce 1924 se odstěhovala z Neratovic do Prahy. V Praze začala
navštěvovat gymnázium a hodiny klavíru, ale po roce přešla na reálné dívčí gymnázium. V letech
1924–25 poprvé hrála v Nuslích v Divadle na Fidlovačce a mimo jiné zpívala i na kůru v nuselském
kostele Gounodovo Ave Maria. Hermanová se přihlásila na konzervatoř, ale při přijímací zkoušce si
jí všiml Ladislav Brom, který jí slíbil angažmá v divadle Aréna na Smíchově. Proto nikdy
konzervatoř nenavštěvovala. K premiéře nastudované hry Jak se dělá milion nedošlo, jelikož
Osvobozené divadlo, které pronajalo svou budovu k hraní, se nepohodlo s Bromem kvůli repertoáru. Na
to však na sebe upoutala pozornost vystoupením ve hře Tiše hučí Niagara. Poté působila ještě ve
Švandově divadle ve veselohře Slepičárna, ale ve svých 19 letech přešla do Slovenského národního
divadla, kde se v té době uvolnilo místo. Na Slovensku působila 2 roky a byla obsazována do mnoha
her a operet Polská krev, Země úsměvů, Ples v hotelu Slavoy, Hraběnka Marica. Během svého angažmá
v Bratislavě ještě hostovala v Theatre an der Wien v operetě Oscara Strausse Dvě smějící se oči.
Protože dostala nabídku hrát ve filmu Peníze nebo život, přešla pak na jednu sezonu do Osvobozeného
divadla. Zde jako jediná žena hrála i na forbíně. Hrála po boku Voskovce a Wericha v hrách Kat a
blázen, v revue Vždy s úsměvem. Po konci sezony přešla do malé operety na Vinohradech. Zde hrála
v operetě Svůdná Ljuba. V roce 1936 z operety na Vinohradech přešla ještě před válkou do Nového
divadla Oldřicha Nového, kde vytvořila mnoho rolí. V hudební komedii Další, prosím z roku 1936
zpívala svůj první šanson v životě. Nezapomenutelnou byla v Mam´zelle Nitouche v roce 1938. Hrála
v komediích Krejčí na zámku a Moje sestra a já. V divadle Oldřicha Nového působila do roku 1939.
Během 2. světové války nemohla hrát v divadle ani ve filmu, neboť její otec pocházel z židovské
rodiny. Po konci války si změnila své příjmení na Hermanová a v roce 1947 působila v divadle V+W,
kde hrála ve veselohře Přišel na večeři. Poté nastoupila do divadla Karlín, jejímž uměleckým šéfem
byli Jan Werich, Oldřich Nový a od roku 1950 také Vlasta Burian. S Janem Werichem hrála
v Divotvorném hrnci, kde zpívala píseň Nedostatek a Když z chudáka se stane boháč. S Oldřichem
Novým hrála v hudebních komediích Plukovník chce spát, Moje žena Penelopa, Mam´zelle Notouche,
zpívala v operetách Polská krev a Orfeus v podsvětí. S Vlastou Burianem v hrách Paní Marjánka,
matka pluku, Nebe na zemi, Lumpacivagabundus a Tři mušketýři. Dále hrála hudebních komediích
Akulina, Marné chytračení, Keto a kote. V padesátých letech z divadla odešla a působila na
zájezdech po boku Rudolfa Cortéze, se kterým dělala písničkové pořady. Ve druhé polovině 50. let se
v pražském divadle Reduta seznámila s Jiřím Suchým, Jiřím Šlitrem a Valdemarem Matuškou a začala po
vzniku divadla Na zábradlí v roce 1958 působit právě tam. Vytvořila zde roli ve hře Kdyby tisíc
klarinetů, z níž ji její píseň Láska, to jsou jen písmena proslavila. Ve filmové verzi hry však
nehrála. Po vytvoření divadla Semafor uvažovala o tom, že by přešla z divadla Na zábradlí, ale
nakonec setrvala a byl jí vytvořen recitál Nejlepší rocky paní Hermanové, který pro ni udělali
Václav Havel a Miloš Macourek. V roce 1964 pak hrála ještě v jednom recitálu od Dietla Kdo jste,
Ljubo Hemranová?. Hrála také v pantomimě Ladislava Fialky Devět klobouků pro Prahu, s kterou
jezdila do Německa a Maďarska. Po 7 letech působení v divadle Na zábradlí přešla na rok do
Večerního Brna. V Brně pobývala v letech 1967–68. Poté odjela znovu do Prahy, ale vystupovala již
také více za hranicemi republiky. Na půl roku působila ve Stuttgart Reunitz Theater, kde byl první
ženský kabaret. Dostala také možnost angažmá v Rusku a v Národním divadle v Praze, ale z obojího
sešlo. Je známa svými písněmi Já mám ráda Políra, Blázni z povolání, Život je jen náhoda, Praha je
Praha, Turek v Praze, Tam za mořem píva, Proč taky nejsem dáma a Jak je ta láska krásná. Vytvořila
také mnoho filmových rolí ve filmech Vražda v Ostrovní ulici, Jsem děvče s ďáblem v těle, U svatého
Antoníčka, Pán na roztrhání, Až se vrátíš, Dobrý voják Švejk, Ta naše písnička česká, Cácorka,
Nezlobte dědečka, Otec Kondelík a ženich Vejvara, Bezdětná. Měla také hrát hraběnku Stradovou ve
filmu Císařův pekař. Hermanová během svého života pořádala koncerty, estrádní vystoupení, hostovala
i v Ostravském divadle ve hře Zpívající Benátky, vystupovala v televizi a byla známá především jako
operetní subreta a šansoniérka.

Diskografie (výběrová)

Portrét Ljuby Hermanové (LP, Supraphon 1968; CD, 2009);

Český šanson 1970 (LP, Supraphon 1971; CD, 2013);

Ljuba Hermanová (LP, Supraphon 1977; CD, 2009);

Večer s Ljubou Hermanovou (LP, Supraphon 1983);

Račte vstoupit (CD, Supraphon 1993);

Já mám ráda políra (CD, B&M Music, 1996);

Český hit století 1 (CD, Radioservis 1999);

Tyátr Ljuby Hermanové (CD, Radioservis 2002);

Herci zpívající: originální nahrávky Čs. rozhlasu (CD, Radioservis 2002);

Ljuba Hermanová Gold (CD, Panther 2004);

Pop galerie (CD, Supraphon 2008);

Perličky filmového plátna 1932–1969 (CD, Supraphon 2010);

Literatura

I.                   Lexika

EJ (Hermanová, Ljuba).

II. Ostatní

Suchý, Ondřej a Dudek, Oldřich: Ljuba jako vystřižená (Praha 1986).

Suchý, Ondřej: Ljuba Hermanová … a co jsem ještě neřekla (Praha 1993).

Vašák, Vašek: Jó, to tenkrát … aneb slavní čeští senioři (Praha 1996, s. 129–140).

Rohál, Robert: Lesk a bída slavných českých žen (Praha 2002, s.109–132).

Suchý, Ondřej: Ljuba Hermanová (Praha 2003).

Kateřina Kučerová