Laub, Ferdinand, houslista a skladatel, narozen 19. 1. 1832, Praha, zemřel 17. 3. 1875, Gries
(Itálie)


Ferdinand Laub, syn hudebníka a opisovače noc Erasma Lauba, se hudbě věnoval od útlého dětství a
záhy získal pověst zázračného dítěte. Zpočátku chodíval hrát s otcem po hostincích, koncertně
poprvé vystoupil v šesti letech na soukromé akademii, jejíž program malý Laub zakončil Bériotovými
variacemi E dur. Od roku 1841 podnikal s otcem koncertní cesty po Čechách a Moravě a všude budil
obdiv.

V roce 1842 ho otec představil na samostatném koncertě ve Stavovském divadle, kde byl přítomný i
řiditel orchestru Stavovského divadla Mořic Mildner, houslista a pozdější učitel na Pražské
konzervatoři. Mildner nabídl, že bude bezplatně nadějného houslistu učit a roku 1843 ho přivedl na
konzervatoř. Koncertoval i během studia, např. roku 1845 na výročním koncertu konzervatoře zahrál
Ernstovu Koncertní polonézu op. 17 za přítomnosti autora. Laub se později stal největším šiřitelem
Ernstových skladeb a Ernst mu věnoval jednu ze svých nejobtížnějších etud. Roku 1846 Prahu
navštívil Hector Berlioz, po koncertě absolventů konzervatoře, kde Laub hrál, Ferdinanda Berlioz
představil Ferenci Lisztovi. Tentýž rok Ferdinand absolvoval na konzervatoři jako sólista, člen
orchestru a skladatel.

Roku 1846 se také rozhodlo o jeho odjezdu do Vídně, kde měl začít dráhu koncertujícího virtuosa.
S Prahou se rozloučil několika koncerty a získal mnoho doporučujících dopisu. Od protektora pražské
konzervatoře arcivévody Štěpány Habsburského dostal housle vyrobené italským mistrem Amatim.

Po počátečním poměrně chladném přijetí prorazil i ve Vídni a zahájil roku 1847 koncertní vystoupení
po Německu. V každém městě, kde vystupoval, se setkal s obdivem a nadšením. Roku 1848 se plánované
koncerty v několika dalších německým městech, Bruselu a Paříži neuskutečnily kvůli pařížské únorové
revoluci. Vrátil se do Vídně, kde se dál vzdělával u kontrapunktisty a varhaníka Šimona Sechtra.
Výsledkem tohoto studia se stala první věta Houslového koncertu a-moll. Ve Vídni pak přijal místo
sólisty v orchestru divadla Na Vídeňce.

Roku 1850 přišla nabídka na koncertování na světové výstavě v Londýně konaná 1851, kde byl označen
za nejlepšího světového houslistu. Zvěsti o tomto umělci se rychle rozšířily a  hlavní města a
královské dvory se snažily jej získat k sobě. Roku 1851 vlastenecky smýšlející Laub vystoupil
v Chrudimi, kde se od posluchačů snažil získat peníze na stavbu Národního divadla. Do Čech se
ostatně vracel velmi často a byl vždy přijímán s nadšením. Začal v té době působit
v českém komorním smyčcovém kvartetu.

Roku 1853 Laub přijal po Joachimovi, který odešel, místo koncertního mistra velkovévodské dvorní
kapely ve Výmaru vedené Lisztem. Odsud roku 1855 přešel do Berlína, kde se stal profesorem na tamní
konzervatoři. Roku 1856 byl jmenován do funkce prvního královského koncertního mistra dvorní opery.
V Berlíně se dále věnoval komorní hudbě.

Roku 1858 koncertoval v Čechách a Dánsku, v Berlíně pořádal večery klavírní komorní hudby a poprvé
se vypravil do Ruska. V Petrohradě vyvolal nadšení publika a kritiky jako sólista i jako hráč
v kvartetu. Od ostatních houslových virtuosů se lišil především výběrem skladeb. Před efektními ale
prázdnými díly dával přednost obsahově propracovanějším, proto zařazoval například Beethovenovy
koncerty či Bachovy skladby.

Léta 1859–65 lze považovat za vrchol Laubovy koncertní kariéry. Hrál v Německu, Belgii, Holandsku,
Rusku, Anglii, Norsku, Švédsku, Francii a Rakousko–Uhersku, při koncertech ho nejčastěji doprovázel
Alfred Jaëll, dvorní pianista hannoverského krále. V Berlíně spoluúčinkoval na koncertech
klavíristy Alexandra Dreyschocka, o jeho návštěvě v Göteborgu píše ve svém deníku zde právě
pobývající Bedřich Smetana, který na jednom Laubově koncertu také vystoupil. Roku 1861 si Laub
koupil housle z dílny Antonia Stradivaria. S těmi pravděpodobně odehrál koncert v Berlíně a
Hannoveru, kam byl pozván na přání svého rivala Josefa Joachima. Jako oddaný vlastenec vystoupil na
žádost Hlaholu na slavnostním koncertě k prvnímu sjezdu českoslovanských pěveckých spolků roku
1862. Také byl pozván do Londýna na světovou výstavu k posouzení hudebních nástrojů zde
vystavovaných. V Londýně odehrál několik koncertů, mj. společně s Joachimem na podporu těžce
nemocného Ernsta.

Po odchodu z Berlína se Laub rozhodl vrátit do Vídně, jeho umění s několika málo výhradami chválí i
tehdy nejvlivnější kritik Eduard Hanslick. Vyzdvihuje Laubovu energii a bravuru, naopak vyčítá
menší míru niternosti. Mnoha Laubovými současníky však bývá oceňována právě cituplnost jeho hry.
Ferdinand i ve Vídni pořádal komorní koncerty. Roku 1863 hrál v několika českých městech, společně
se Smetanou vystupuje na prvním veřejném koncertu hudebního odboru Umělecké Besedy. Na konci tohoto
roku byl na Lauba přenesen ze zemřelého Josefa Maysedera titul komorního virtuosa, udělený
Maysederovi císařem.

Po skončení vídeňských komorních soirée se Laub vydal roku 1864 na turné po Belgii, Německu,
Holandsku a nakonec Čechách. Při pobytu v lázních se seznámil s Nikolajem  Rubinsteinem, na jehož
podnět odcestoval do Moskvy.

Roku 1865 byl Laub uveden do moskevského Uměleckého kroužku a měl zde několik koncertů, jejichž
úspěch byl ohromný. Bylo mu nabídnuto místo profesora na nově zakládané konzervatoři a už při
odjezdu z Ruska byl téměř rozhodnutý o svém návratu.

V lednu roku 1866 se s Vídní rozloučil sólovým koncertem a odcestoval nejprve do Petrohradu, kde
upevnil své přátelství s Antonínem Rubinsteinem a dalšími velikány petrohradského hudebního života.
V únoru odjel do Moskvy, nová konzervatoř byla slavnostně otevřena 1. září. Mezi Laubovy moskevské
žáky patřili: Davydov, Villuan, Lojko, Barcewicz, Litvínov a Josif Josifovič Kotek.

V Moskvě také vykonával funkci prvního houslisty symfonického orchestru, se kterou bylo spojené
zastupování dirigenta v případě potřeby, a stal se členem Ruské hudební společnosti v Moskvě. Dále
se věnoval své oblíbené komorní hudbě, jeho soirée byla v Moskvě velmi oblíbená a žádaná. Roku 1867
vystoupil Laub na koncertě Hectora Berlioze, kde podal jeden ze svých vrcholných výkonů. Část léta
strávil v lázních v Karlových Varech, koncertoval zde i v Mariánských Lázních.

Na konci roku 1868 vystoupil ve Vídni na několika komorních a sólových koncertech a jako vždy ho
publikum s nadšením uvítalo. S kvartetem hrál i v Pešti, sólově pak ještě v Praze. Nabídky
ostatních měst na koncertování odmítl.

Roku 1869 Laub přivedl do Moskvy nadaného českého houslistu Jana Hřímalého, kterého vzdělával
v komorní i sólové hře a Hřímalý se o několik let později stal i Laubovým zetěm.

V říjnu roku 1870 navrhl impresário Ullman Laubovi koncertní turné po evropských i amerických
městech a nabídl mu za něj slušný kapitál. Koncerty měly být zčásti komorní a zčásti sólové, Laub
turné však stejně jako mnoho jiných koncertů odmítl.

O činnosti Laubova kvarteta v letech 1870–72 se nedochovalo mnoho zpráv. Laub kromě kvartet
vystoupil v řadě symfonických koncertů, na koncertech Ruské hudební společnosti  a na svém výročním
vystoupení. Mimo Moskvu koncerty spíše odmítal. Léto strávil s rodinou a chráněncem Hřímalým
v českých Volovicích a chvíli pobyl s přáteli v Baden-Badenu.

V letech 1872–74 hraje na komorních večerech a orchestrálních koncertech a vystupuje v řadě
evropských městech.

V létě 1874, které Laub strávil jako vždy v Čechách, naplno propukla jeho nemoc. Odjel na léčení do
lázní Sedmihorek, kde vystoupil na koncertu lázeňských hostů-umělců. Kvůli zhoršujícímu se zdraví
plánoval odjet do tyrolského Meranu, tam však nedojel a posledních několik měsíců svého života
strávil v Griesu u Bolzana. Podle lékařů Laub trpěl chronickou plicní chorobou a chronickým zánětem
jater, na které také zemřel. Laubovy povinnosti v Moskvě byly přeneseny na Hřímalého.

Pohřebního průvodu se zúčastnilo mnoho spolků (např. Hlahol, který zazpíval několik písní) a
Laubovi přátelé, pohřbu se však neúčastnila pražská konzervatoř, zřejmě kvůli prorakouským názorům
tehdejšího ředitele Josefa Krejčího, a širší obecenstvo.

Laubova smrt zapůsobila na celý hudební svět, obzvláště pak na jeho přátele v Rusku. Nad jeho smrtí
zde naříkalo mnoho skladatelů, především Ferdinandův dlouholetý přítel Pjotr Iljič Čajkovskij.
Laubově památce věnoval své Kvarteto es-moll, op.30. Ferdinand byl pohřben na Olšanském hřbitově,
roku 1950 jeho ostatky přenesli na Vyšehradský hřbitov. Roku 1912 mu nechal Alois Kalvoda postavit
pomník na Křivoklátě, ten byl později přenesen do Seminářské zahrady na Petříně.

Laub byl také plodný skladatel, bohužel se část jeho skladeb nedochovala. Za ztracený je pokládán i
Koncert pro housle a-moll, jenž bývá považován za Laubovo největší dílo.

Z dětí, které měl se zpěvačkou Annou, se pak hudbě nejvíce věnoval syn Váša.


Dílo (výběr)

Smyčcový kvartet cis-moll.

Koncert pro housle s průvodem orchestru a-moll.

České písně pro jeden hlas s průvodem fortepiana, op. 2.

Elegie pro housle s průvodem klavíru, op. 3.

6 Morceaux Caractéristiques, pro housle s průvodem klavíru, op. 4.

Rondo scherzoso pro housle s průvodem orchestru nebo klavíru, op.6.

Grand duo briliant sur des airs bohêmes pro housle a klavír.

Quatre Morceaux pro housle s průvodem klavíru, op.12.

Tři koncertní etudy pro sólové housle bez průvodu, op.13.

Trois Morceaux pour Alto (ou Violin ad libitum), op. 14.


Literatura

I. Lexika

ČSHS.

PHSN.

New Grove^1.

Riemann^12.^

MGG^2.


II. Ostatní

Kalvoda, Alois: O českém houslistovi Ferdinandu Laubovi (Křivoklát 1912).

Nejedlý, Zdeněk: Bedřich Smetana III (Praha 1929, s. 159).

Ginsburg, Lev Solomonovič: Ferdinand Laub (Moskva 1951).

Šich, Bohuslav: Ferdinand Laub (Praha 1951).

Budiš, Ratiboř: Slavní čeští houslisté (Praha 1966).

Žídek, František: Čeští houslisté tří století (Praha 1979).

Grochovskij, Vjačeslav: Čeští hudebníci na Rusi (Praha 2010).


Podpis? Místy příliš ukecané, celý text by měl být věcnější, důležité věci zase vynecháváte…