se cizím jazykům. Usiloval v národě konservativním, noSpQj. ,: .sô v koníínací k svým dřívějším plánům literárním, V Bříšky málo vyvinutém a netečném k svému hmotnémii povzne, ,ju se titíka.1 častěji k verši. Tam byly dokončeny nebo nově šířit smysl pro otázky praktické, zvelebování zemědělství SeU'' nikly Jeno najvýznamnejší básnické skladby, myslu i obchodu odbornými školami, zakládáním obecnící! k^ľ^ Cestou do jižních Tyrol vznikla asi jeho myšlenka, že vylíčí ven, divadelních ochotnických společností. Hlásal, ze chudý n°*/zatčení v Brodě a svou deportací v básní, jak psal jíž den po rod se dá snáze udržet v porobě nežli národ zámožný. (Jím u **"jjrn příjezdu do Brixenu Palackému, Hned také určoval její národ vzdělanější a mravně povznesenější, tím že je ^ )?iže ji provede humoristicky, V Tyrolských elegíích hodnější a jeho vláda dokonalejší. Politická svoboda se nejji^" ..skytl znamenitý kus k žalářní poesií, která bývala oblíbenou zabezpečí vlastní vnitřní sílou. Celý národ chtěl sjednotil k s^'1 icinnou zbraní proti politickým útiskům vládním, Nenásledoval pomocí; proto se pokoušel založit velký všekulturní spolek „Jej ikladu proslulého spisu italského básníka a publicisty Silvia notu Komenského", Veřejnost mu byla nejbezpečnějším šti(e ;í"*ca' ^erý pro vylíčení svého věznění na Špílberku u Brna na-svobody; proto zamítal všeliké tajemnůstkářství před verejnosť idíl svou skladbu víc do mol, místy i. sentimentálně. Trpké křív-Neuznával aristokracií rodovou ani aristokracii národní. Bylřovládl Havlíček, jak bylo jíž v jeho povaze, humorem, vtipem upřímný demokrat, ale protivila se mu „demokracie sprostoty" rozmarem, Zalíbilo se mu jemné ironisování Lud, Borne, které-Snášelívost národní pokládal za „nejkrásnější ze všech občan-11 v Brixenu horlivě čítal, o úzkostlivých žalářních opatřeních ských ctností", ií jeho nočním zatčení ve Frankfurtě r, 1820. Havlíčkova ironie Havlíček žil v době našeho politického dětství, přestal poli- ='zžífavější. „Tyrolské elegíe" mají mnoho dojemné poesie, ply-tícky působit v svém třicátém roce, tedy ve věku, kdy SĽ 0by- =llcí z v€lké osobností básníkovy, pří líčení loučení s rodinou, čejně začíná teprve s činností politickou. Nemohl ovšem být naukou, ženou a malou Zdeňkou. Jak básnicky dovedl vytěžit výši politického života. Je-li někdo veliký, nutíme si jej rádi do ^u městečkem, kde se dává oslovit borovským kostelíčkem! velikosti v každém směru. Než v tom byl Havlíček nad své bu-'-ládá však i zde svůj cit mužně. Do básně vložil Havlíček svůj doučí generace větší, že domýšlíval každou otázku do posledních pý zájem politický, který v ní má vedoucí hlas, Politické po-důsledků. Všude přinášel nové myšlenky, pravou revoluci du-'-ry se mu vybavují v celkovém pojetí jeho příběhu i při bás-ševní proti potavadním ustáleným názorům, ; ákých obrazech, V Alpách na př, líčí „hory, skály ohromnější Zastavení „Slovana" v srpnu 1851 bylo předzvěstí dalsrch&tě, než je hloupost mezí národy, vedle cesty propast bezdná těžkých pronásledování nepohodlného českého žurnalisty, Pŕišel'ik držka armády". Politickou nesvobodu v Rakousku íronisuje v listopadu Í851 v Kutné Hoře před porotu, pozdní květ, kferý'-'iým výsměchem pří rozmarné příhodě, když se splašili koně občanstvu zbyl z blahé doby kvetoucí svobody. Na štěstí nebyl >eho ozbrojení průvodčí z vozu vyskákali a zajatec pak řídil národ tak zotročen, aby vládě konal pochopské služby, Havlíček nú: „Svěřítí svůj život také jednou koňům splašeným se mám byl opět jednomyslně osvobozen, jako v dubnu 1849 od prařské: bát? občan rakouský? což se mí může horšího jíž stát?" Ve poroty, když byl souzen pro kritiku okírojírky. Pomýšlel na to,i.razu a v básnické technice „Tyrolských elegií" se uplatnil vliv že si zajistí živobytí jako ekonom, Před vánocemi r, 1851 byl'sní lidových všestranněji a původněji nežli v starších sklad-o 2, hodině s půlnocí v bytě přepaden a policejním komisařem ."ach Havlíčkových, v uzavřeném povoze vedne vnocí odvážen do Brixenu v jižních Rozmarná látka „irské pohádky" s humoristickým motivem Tyrolích, Havlíček tam strádal, odtržen byv od rodiny a od svého atického Midáše — krále s dlouhýma ušima — nechávala na domácího živlu, jehož byl tepnou. Přišla tam za ním na konci -.vílí našeho básníka zapomenout na vlastní osudy. Poznal jí jara 1852 žena, která chřadla do hrobu, s dcerkou, Po dvou le-. zpracování českoněmeckého básníka Morítze Hartmanna, Katech je poslal domů. Sám setrvával, nechtěje žádat o milost ?il!'ček se ujal vděčně této látky, rozmnožil vrchovatou měrou její to, čím se na něm tolik hřešilo proti spravedlnosti. „"-"lor, složiv rozkošnou báseň Král Lavra, „veselou baladu", Když byla Havlíčkova činnost násilně doma přerušena, vra-ik ji'nazývá. Z cizí látky udělal báseň tak rázovitě českou, reali- ta stíckým podáním, postavami, smýšlením lidu, výrazem i i„n plynnou a lehkou mluvou, jakých má česká literatura u< ■■,ií,U' Sílu svého humoru Havlíček vložil zejména v charakteristik' osob; měkkého, dobrého krále, matku holičovu, pravou ženu " kého lidu, která svým energickým vystoupením zachránil s .UJ a napravila krále, české muzikanty, přicházející na bál irskéh krále s vrbovým kolíkem v base, a p. Epígramatický ostrý vli šlehne ovšem i do tohoto žertovného tónu, Pro báseň našel Havli ček formu v lidových písních, sedmiřádkovou strofu o íK-slujui-ui, verších. K stejnému cílí jako v „Epištolách kutnohorských" mířil Havlíček satirickou básní Křest s v. Vladimíra. P0 prvé se s ní odvážili na veřejnost u nás r, 1877, Za vážnou filosofii náboženskou a sociální, za kritiku zastaralých zpátečnických zří-zení, za praktické návrhy nejvážněji míněné nejoslŕcjší a nej-působivější útok na absolutismus světský i despolismus hierarchický bezohledným zesměšněním, Historický kníže Vladimír, pokřtěný 988, o kterém se Havlíček dověděl víc z ruské kroniky Nestorovy, se mu hodil jen na titul. Jinak básník postupuje uvědomělým komickým parodujícím anachronísmem: jesuiti, židé hlásí se u cara Vladimíra, když dal neposlušného starého slovanského boha Peruna ztýrat a umučit a vypsal konkurs na nové náboženství, do Ruska a všichni prohlašují svou církev za nej-církvovatější. Havlíček strhl absolutistickému despotovi :i i-diinm jeho dvoru etiketní posvátné roucho a představil je se slabostmi lidskými stupňovanými, s oporou polície a vojenských soudů, vykreslil i boha Peruna v hodně naturalistických úkonech jako strádajícího, který si zašívá své katě, propálené za poslední bouřky, kterému služba u cara vynáší jen tolik, že si muže jen C-ítlinout k pálence a šňupat „haličského"; na to si musí přivydělávat, že dává študentům kondice z fysiky. To jsou však jen zevnější prostředky, z kterých proniká hluboké jádro ideové. Je to souhrn volných názorů filosofických o náboženství, jak je zjevovalo světu osvícenství XVIII. století, helenísmus básnický i filosofický, filosofičtí vrstevníci Havlíčkovi, Feuerbach, StrausZ a j. Tento názor potíral náboženství zjevené, božství vnuknuté človeku vyšší mocí, jemu je náboženství výtvorem ducha lidského, manící se podle pokroku a vzdělaností. Havlíček byl zasazen dáli" vývojem politických ideí své doby. Současná poesie politická potírala stejně, jako všechno otroctví politické, také církevní zpá- 956 .{iiíctví, zejména církev katolickou, její hierarchii, řád jesuitský, | zatemňování lidstva, Lenau, Freilígrath, Herwegh, G. Keller, jjlftdé Německo a j. Havlíček i zde uplatnil svůj postup v potí-"jul absolutismu a jeho spojence, hierarchie: ne bouří hněvu a kleji, veršovaných, nýbrž rezavým výsměchem, nakupeným vtipem, lkavou ironií, Poznalť, že k revoluci patří vykořeňovat z ceších duší poddanský respekt k absolutním vladařům a hodno^ -sýrům duchovním. Jeho myšlenka „církevní absolutismus poduš-allsvětského" se tu vrací jako základní motiv ouverturou. Církev-r jZřízení je jen prostředkem politické moci, prostředkem, kterým řjen bezpečně ovládá lid. Tuto moc Havlíček zakusil plnou mensám na sobě. Za svého redaktorství stál před vojenským sou-líiii ve vězení na Hradčanech a za mstivého pronásledování Kutné Hoře svůj hněv vyléval do bodavých, humorem sršících jh „Křtu sv. Vladimíra", Báseň koncipoval, jak pověděl bás- sám, jíž na Rusí, piloval ji až ve vyhnanství. Dobře v svých jladbách „Epištolách Kutnohorských" a „Křtu sv. Vladimíra" fedvídal další vývoj. Nej vážnějšími záhadami „o posledních věcech člověka", o nečitelností duše se obírají dvě Havlíčkovy básně „Život věčný" „Hrob" (1854), zlomky ze zamýšleného cyklu. Racionalisticky, ! chemického stanoviska", chtěl básník žertovným způsobem Olizovat o nekonečném běhu života lidského. V „Životě věč-án": smrt je jen znamením k novému aktu. Nesmrtelný duch ■llí v nesmrtelném těle. Tato materialistická filosofie je ještě raznějí vyjádřena v druhé básni „Hrob": básník radí synkovi, lyse dal pohřbít pod lípu; ona z něho vyssaje toku medového, rely jej donesou do úlu a medem z úlu si budou sladit hezké jlky kávu. Je to humoristické podání vážné záhady života. Pořídku Havlíček v Bríxenu překládal, zejména z Míckie-íeze některá hluboká dístícha ze sbírky „Zdania i uwagí". Časem Havlíček v Bríxenu pomýšlel na obsáhlejší práce lite-irnf, pracoval o nich již usilovně, zejména o populárních dějí-ich ruských, o výboru historického čtení a o jiných pracích; než ivlíček, tak vytrvalý v každém podniknutí, zamýšlené práce neukončoval. Tížily jej těžké nesnáze vnější, časté prohlídky a ííě víc muka duše, ukované v cizí tupé prostředí, Havlíčkovo dílo literární není obsáhlé ani mnohostranné: avné satira se svými příznačnými druhy, epigramem, parodií a svestíí; v těchto druzích dosáhl Havlíček výše nejpřednějších 957 básníků světových. Jeho nadání básnické bylo jednoslrunr '■■ dařilo se mu ve směrech a v oborech, v kterých mohl uplatnil svou převažující vlastnost, rozumovost. Jeho rozumovost jej nu díla k tomu, že na př. jíž v Moskvě studoval spisy vý/.iuuiněli, filosofického racionalisty J. G, Zimmermanna v době, kd v střední Evropě —■ í u nás — ovládal myslí Hegel, že čítal osví censké básníky Blumaura, Bůrgra, Lessinga a j. Neměl básnické hloubky lyrické, onoho „arkanum" v umění, jež ,fvyznaěeno jesl jistou neomezenosíí, nespoutaností, svobodou", jak Havlíček sám charakterísoval umění v ,,Kapitole o kritice". Neuplatňoval v sví poesií cit: neskládal lyriku přírodní, nepsal s malou výjimkou básně milostné, protože se mu protivilo odhalování a rozbíráni vlastního nitra, Bránila mu v tom jeho neúchylná mužnost. Stře- * dem jeho básnění jsou velké záhady života pospolitého. Pří tvoření básnickém rozhoduje u něho ideovost a tendence. Jeho city prohledá čtenář satirou a humorem. Básní vystihoval pravdu: byl poetickým realistou, realistou střízlivě rozumovým. České literatuře však podať i vzor vnitřního verísmu, dokonalou shodu mezí duší a mezí dílem básnickým: co kdy napsal, co mluvil a jednal, plynulo z jeho plného přesvědčení. Realisticky uměl Havlíček tvořit hlavně charaktery; v tom osvědčil vzácnou místr-nost a českost. Pro své výtvory básnické uplatňoval hlavně charakteristiku typickou; často v ní karikoval. Nejvíc práce věnoval Havlíček formě. Mnoho zachovanýcli rukopisných památek nechává nahlédnout do jeho duševní dílny. Myšlenky si zpravidla zapsal napřed prozaicky, potom je v.ěsná-val teprve do veršů, opět a opět je opravuje nebo i znovu zpracovávaje. Promýšlel zevrubně své plány, vlastní činnost ovládal plným povědomím a přísnou autokrítikou spíše jako pořadatel vědecký nežli básník. Proto patří na př, komposice k nejsilněj-ším stránkám básnické tvorby Havlíčkovy, Méně byl Havlíček obdařen básnickou invencí. Přijímal podněty nejen zc života, nýbrž í z knih, látkou, pojetím, situacemi. Literární historikové se předstihovali v hledání paralel mezi Havlíčkem a mezi jeho čtenými básníky. Nelze na ty shody, často vzdálené a pochybné, klást důraz. U Havlíčka jsou podřadné a vždy samostatně upraveny k jeho účelům a pro jeho idey. Výraz umění básnického hledal Havlíček v jednoduchosti. Prostota byla mu znakem pravdivosti vnitřního života. Vzor jednoduchostí viděl v lidové písní a vůbec ve výrazu lidovém a snažil >ť je vystihnout. Čelakovský i Erben v tradicionálním básnictví galiem hledali vzory krásy básnické, Havlíček českost, vyznačit a jadrnost. Básnická řeč Havlíčkova vyrostla z téže snahy. ,|0 celý život bedlivě naslouchal lidu, aby zachytil charakterí-.jjc[íé fráze, obraty a výrazy. Smysl pro charakterístíčnost a ;,avdivost u něho převládal í v mluvě. Řeč lidovou však nechce ^editovat. Havlíčkovi se dobře hodilo zrovna to, co jeho -ásníctí předchůdcové odhazovali, co z řeči lidové ponechávali iko zbylý rmut. České ídiotísmy jsou u Havlíčka naneseny, souseděny; jeho českost výrazu je zhuštěna, jeho lidovost zmočena, sebrána z mnohých indivíduí, I v tom je lidovost Havlíčkova, že proti jiným básníkům pracoval se zásobou slovní pohrne malou. A rovněž cizí slova v lidu užívaná, výrazy obso-eírií a hrubé Havlíček jakožto charakteristické prostředky humo-■stícké a satirické rád jednostranně hromadil a zmocňoval. Jako ;ho satira je charakteristická svým obsahem životním, tak i slo-■ím; Havlíček dává přednost slovu osobitému, třeba hrubému, jfed uhlazeným, U Havlíčka nás tento naturalismus mluvy, trí-iiálnost, ač tu často šel příliš daleko, neodpuzuje pro hluboký útřní obsah. Své potomstvo zaujal Havlíček velikostí své osoby, svou bezodkladnou neohrozeností a energií, svým vznešeným stanoviskem travním, výší svých ideálů, které dovedl sblížit se životem, •flaškou k svobodě, vyvinutým citem spravedlností i svou ryzí iskostí. Havlíček byl ve všem člověk budoucností. Psal verše, éterých málo bylo možno uveřejňovat, v politice hlásal a snažil 'provádět zásady, k jakým se ještě dnes hlásí lidé nejpokroko-Ijší, v žurnalistice zůstal nám vzorem posud nedostiženým, po-ki příklad života velkého. Hlásí se k němu všecky strany, V nej širších vrstvách, kterým se stal národním světcem, žije kvlíček hlavně tragikou svého osudu, svým mučedníctvím, Pří-inilí se o to jeho malí mstiví odpůrcové, kterým bylo svěřeno iieni národů. Zamítli mu žádost, aby se směl vrátit domů. Je rpko připomínat si poslední chvíle jeho života, nejtvrdší rány, feé jej po návratu z Bríxenu na jaře r, 1855 čekaly ve vlasti: "bma našel milovanou choť zahrabánu, jmění, získané činností ^blícistíckou, v nepatrných troskách; jeho síly, cítil, že jsou vycpány zákeřnou nemocí, tuberkulosou, Nebyl ušetřen ani nej-Miho zklamání: když spěchal z vyhnanství, z těžkých myšlenek, ostaly mu v Německém Brodě tíživě starosti o existencí, byl 958 959 JAN JAKUBEC DĚJINY Knihovna FF MU Brno 2 5 7 R 0 0 0 1 1 LITERATURY O ES K É OD OSVÍCENSTVÍ PO DRUŽINU MÁJE V- 1 s 19 34 V.v'' NÁKLADEM JANA LAICHTERA PRAHA 257R000118