„Ale já mám," odpověděl jsem. „Od předvčerejška jsem nic nejed."
„Ale nějaký to pivo jsi vypil, ne?" „To jo."
„Pivo je tekutý chléb," řekl Táta. Došli jsme pro naši malou memsahib a pro Karlíka a ohromně příjemně jsme posnídali.
O měsíc později jsme s Naší malou memsahib, s Karlem a s Karlovou ženou, která nám přijela do Haify naproti, seděli na slunci, opření o kamennou zídku u jezera Galilejského, obědvali jsme, pili láhev vína a dívali se na potápky na jezeře. Pahorky vrhaly stíny na vodu, která byla klidná a hladká a vypadala poněkud zamřele. Plavalo na ní hodně potápek, za nimi se šířily brázdy, já jsem počítal potápky a uvažoval, proč o nich není v bibli ani zmínky. Dospěl jsem k názoru, že ti lidi tenkrát nepsali o přírodě.
„Já po něm kráčet nebudu," řekl Karel a díval se na bezútešné jezero. „To už tady bylo."
„Víš," povídá Naše malá chudinka, „já už se na něj nemůžu upamatovat. Já se nemůžu upamatovat na obličej pana Phillipse. Ale je krásnej. Myslím na něj pořád a pořád, a ne a'"ne si ho vybavit. To je hrůza. On je přece úplně jinej než na fotografii. A za chvilinku se na něj nedokážu upamatovat vůbec. Už teď si ho nedovedu vybavit."
„Přece se na něj musíte upamatovat," řekl jí Karel. „Já se na něj upamatovat dovedu," řekl jsem já. „Jednou ti napíšu knížku a v té fcnížce bude."
SVĚDECTVÍ ZLOMU
Zelené pahorky.africké je možno číst jako barvité nimrodské vyprávění o požitcích lovu na divokou zvěř a jako originální cestopisnou reportáž o krásách africké krajiny. Kdo by se ovšem spokojil jenom takovýmhle čtením, bude číst špatně. Neboť tahle kniha je, víc než co jiného, výrazem hluboké myšlenkové krize autorovy, těhotné už zásadním zlomem v jeho názorech, a také výrazem vážného zamyšlení nad smyslem a možnostmi práce, bez níž si nedokáže užít zbytek života — jeho spisovatelského umění.*
Mezi líčením štvanice na kudu, podávaným, jako by autora na světě nezajímalo nikdy nic jiného, než jak velké zvíře uloví, objeví se najednou takováhle pasáž: .. .Indiáni, Španělé, Britové, Američané a všichni Kubánci a všechna vládní zřízení, veškeré bohatství, veškerá, chudoba, veškerá muka, veškeré oběti a veškerá prodejnost a krutost budou tytam, jako když se pramice vysoko naložená různobarevnými, bíle kropenatými, páchnoucími odpadky nakloní na bok a vysype svůj náklad do modrých vod, náklad se rozvalí po hladině a modré vody dostanou do hloubky čtyř nebo pěti sáhů světle zelené zabarvení, to, co klesá ke dnu, se potopí a na povrchu plavou vějíře palmových listů, zátky, láhve a staré žárovky, tu a tam oživené prezervativem nebo napůl potopenou šněrovačkou... přestože proud zdánlivě neteče, pozře pět takových nákladů denně, jde-li v Havaně všechno dobře, a když urazí patnáct kilometrů podél pobřeží, je stejně čistý, modrý a nedotčený, jako byl, než vlečná lod vytáhla pramici z přístavu; a palmy našich vítězství, vypálené žárovky našich objevů a prázdné pre-' zervativy po našich velkých láskách plavou po povrchu a nemají vůbec žádný význam vé srovnání s tou jedinou věcí, která trvá — ve srovnání s věčným proudem, (str. 112—113).
Kde se vzal tenhle fatahsticko-pesimistický příměr v proudu vyprávění o radovánkách milionárskeho sportu?
* Vyšla roku 1935 a byla inspirována loveckou výpravou, kterou Hemingway se svou druhou ženou Paulinou roz. Pfeifferovou, přítelem Charlesem Thompsonem a profesionálním lovcem Philipem Percivalem podnikl v r. 1933.
217
A proč se tam vzal? A proč ten gurmánsky lovec, ten malicherný vztekloun, který dělá scény kvůli zaseknuté uzávěrce fotoaparátu a zelená závistí nad nicotnými loveckými triumfy svého přítele, najednou, při pohledu ňa panenskou krásu africké přírody, uvažuje: Vrátím se do Afriky, ale ne abych z ní tyl. S dvěma tužkami a několika stovkami archů toho nejlacinějšího papíru bych to dokázal, jenže já se chci prostě vrátit tam, kde se mi líbí žít, kde doopravdy žiju. Kde můj život neplyne jen tak. Naši předkové odjeli do Ameriky, protože tenkrát byla Amerika to pravé místo. Byla to kdysi dobrá země, ale my jsme ji zrasovali; a já ted odjedu někam jinam, jako jsme odjakživa měli právo odjet někam jinam a jako jsme vždycky odjížděli. Vždycky je možné se vrátit. Ai si do Ameriky jezdí jiní, kteří nevědí, že už jedou pozdě. Naši předkové zažili Ameriku v nej lepší fázi a bojovali za ni, když opravdu stálo, za to za ni bojovat. Já odjedu někam jinam. Zji starých časů se pořád odjíždělo, a ještě existují místa, kam se dá jet. (str. 209)
Poslední slova téhle meditace nabudou brzy po Zelených pahorcích afrických zvláštního a zcela nového významu, ale zatím, přeloženo do suché řeči literárně-ideologického vykladače, znamenají asi tolik: velký americký sen revolucionářů osmnáctého století se nenaplnil. Americká revoluce byla něco nádherného. .. Nějakou tu chvíli. Pak se zvrhla (str\ 143). Z národa zálesáckých průkopníků se stal národ kupců a cesťáků, v žebříčku životních ideálů nastoupil na místo Johna Browna George F. Babbitt. A demokracie? Změnila tvář stejně zákonitě: z whitmanovské vize dělného bratrství mas stala se kulatým slovíčkem, jedním z těch gumových slov, jež Frederick Henry z románu Sbohem, armádo! četl už hezky dlouho na provoláních, která lepiči plakátů připlácli přes jiná provolání a nikde nebylo nic posvátného a ve věcech, které byly slavné, nebyla žádná sláva. První světová válka pohltila prostě politické iluze, s nimiž šel mladý Hemingway na italskou frontu, a ruská revoluce byla příliš daleko a.byla příliš nepochopitelná mladíkovi z viktoriánské maloburžoasní rodiny s tradicí „drsného individualismu" pionýrských předků  a s kapkami in-
218
diánské krve v žilách. Proto nabyl přesvědčení, že si svou povinnost vůči společnosti, demokracii a podobně odsloužil v mládí, a odmítal nadále čemukoli se upsat; rozhodl se stát se odpovědným pouze sám sobě (str. 112), s úporností autosugesce se odvrátil od věcí, které kdysi poznal za ústupu u Capo-retta, a oddal se cele „radostem smyslů", vzrušení lovu, okouzlení z divoké přírody posledního divokého kontinentu, tím spíš, že v Americe už vymřeli ti nádherní lidé, aké tam potkával ještě Mark Twain, a jenom tu a tam zůstala nádherná krajina. Celý svůj život jsem miloval krajinu; krajina byla vždycky lepší než. lidi. Lidí mě vždycky všude zajímalo jen velmi málo. (str. 60)
Ovšem, jestliže člověka přestanou zajímat lidé, zaky-mácející se nutně všechny hodnoty jeho spisovatelské práce. Co se zdálo samozřejmé, stává se problematickým a věci dávno vyřešené volají po novém řešení, člověk se sice snaží držet ideového postulátu, k němuž došel ve svém zatím posledním a vrcholném románu, názoru o možností jednotlivce uzavřít separátní mír se světem, ale podvědomě už cítí, že takový postulát vylučuje jakoukoliv budoucnost literatury.
Začne se proto podobat lišce v kleci. Pokusí se napsat naprosto pravdivou knihu, aby poznal, jestli tvářnost nějaké krajiny a obraz událostí jednoho měsíce obstojí, jsou-li vylíčeny podle pravdy, v soutěži s dílem, jež vytvořila fantazie. Pokusí se, krátce a dobře, uprostřed světa vrcholící hospodářské krize napsat literární experiment, knihu z pozice separátního míru, a naplní ji překrásným, v literatuře snad od dob Turgeněvových jinde nedosaženým magickým realismem přírody a afrických dešťů, které dopadají na stany a na zelenou stepní trávu a v duši vyvolávají vzpomínky na Vůni sena v dalekém Michiganu dalekého mládí, realismem slunce z leštěného zlata nad hřbety zlatavých antilop, zeleného stínu houštin, tíhy kulovnice na rameni, vysokého podrostu, v němž mizí ušlechtilá prahorní zvěř; naplní tu knihu ohňostrojem emocí kůže, chuti, čichu, zraku a sluchu — ale přes všechnu tu snahu posvěcenou takovým množstvím umění se kniha nikde nestane rousseauovskou
219
idylou, tím méně oddychovým čtením pro gentlemany holdující loveckým magazínům, pro něž byla původně objednána. Touhle prózou, vonící ohni masajské vesnice a divoce líbezným pachem zvěře, prosakuje totiž ironie, sebeironie, stylizovaná do směšnohrdinské honičky do-mýšlivého žvanivce za bájným kudu. Ale to nestačí. Zá-vistnickou, směšnohrdinskou frašku přerušují epatující a suverénní, někdy směšně zaujaté výroky o uznávaných literárních mistrech, historky, které berou slavným tvůrcům aureolu jemných velikánů ducha a předvádějí je jako obyčejné, i když výborné kumpány z mokré čtvrti; na nejnečekanějších místech se objevují šokující, nemožně generalizující poznámky o věcech vážných a nesmírně složitých, jako je revoluce nebo otázka kolektivních vztahů mezi lidmi. A ještě to nestačí. Provokující, zaujatou, nesmyslně zjednodušující ironií probleskne tu a tam ještě něco; něco, co nějak nepatří do úst p. Hemingwaye, vejtahy, jak sám sebe označil na titulním listě prvního vydání Zelených pahorků afrických: něco, v čem náhle zazní základní hluboká vážnost tohoto muže, který tu ze sebe dělá malicherného šaška, podobně jako v nejhlubší hloubce kontra -punktického pralesa bachovské fugy zazní pojednou čistá, prostá melodie prapůvodního motivu; něco, co. pod-máchovským- „lehkým smíchem na tváři" odhalí člověku, jenž čte, aby chápal a rozuměl, „hluboký v srdci žal", skrytý na dně mysli každého spisovatele toho světa, v němž jedni umírají hladem, protože druzí umírají přežráním; a není-li tomu tak, pak to asi není spisovatel.
Z ohňostroje sebeironie, provokace, zlehčování a cynismu vynoří se prostě z ničeho nic třeba věta: Spisovatele kalí bezpráví, jako se kalí meč (str. 59), která přece nepatří do kontextu. Najednou čteš slova lásky a obdivu, jaká nesluší sofistikovanému cynikovi; slova o milovaných spisovatelích, a čteš jejich jména: Tolstoj, Turgeněv, Thomas Mann, Stendhal, Flaubert a Poe, Kipling, Thoreau a Mel-ville, Stephen Crane a Mark Twain. A pak se objeví krvavě vážná slova, Svědčící o tom, jak krvavě vážně bere tento
220
člověk své povolání: „0 Čem to ted mluvíte?" — „Ô tom., jak taky mule psaní vypadat. K čemu se až může vzepnout próza, když ji někdo dělá opravdu vážně a má přitom štěstí. Tady se dá dosáhnout čtvrte' a páté dimenze."... „Ale teď máte na mysli poezii?" — „Ba ne. Tohle je mnohem těžší než poezie. To je próza, jakou ještě nikdo nikdy nenapsal. Napsat se dá, ale nesmí tam být žádné triky ani švindle. Nesmí v ní být nic, co by ji jednou mohlo znehodnotit." — „A proč takovou prózu nikdo nikdy nenapsal?" — „Protože v tom hraje roli příliš mnoho faktorů. Předně tady musí být talent, velký talent. Takový talent, jako měl Kipling. Potom kázeň. Kázeň takového Flauberta. Potom představa, co je ta próza s to obsáhnout, a absolutní soudnost, která musí být tak neměnná jako standardní metr, uložený v Paříži, aby nedošlo k překrucování. A navíc musí být spisovatel ještě inteligentní a nestranný, a především musí zůstat naživu. Ted se to všechno pokuste soustředit do jediného člověka, a ještě ho vystavte všem vlivům, které na spisovatele doléhají. A protože čas tak strašně rychle letí, je pro něj vůbec nejdůležitější, aby zůstal naživu a svoje dílo dokončil..." „...co vlastně spisovateli škodí? Co konkrétně?"— „Politika, ženské, chlast, peníze, ctižádost. A málo politiky, málo ženských, málo chlastu, málo peněz, málo ctižádosti." (str. 28-29) -
V těch posledních větách už se cynik zase vzpamatovává. Jako by se zastyděl za slova, z nichž se vytratila šokující ironie, vrací se k slovníku boxerů. Ale on přece vždycky nenáviděl slovní úplavici, slovní bastardy, nafoukaná, nabubřelá slova a měl nedůvěru k pathosu, k Myšlení s velkým M, a miloval slóva^ jakých v řeči užívají lidé a která v jazyce žiji navěky.-Nedejme se proto .mýlit hrubým tónem posledních vět citátu, ale zamysleme se, co znamenají. Je v nich přece klíč, který si můžete, cítíte-li potřebu, přeložit do jakéhokoli uhlazenějšího jazyka^ přeložíte-li jej dobře, bude znamenat totéž. Je to jeden z klíčů k pochopení podmínek, které potřebuje k práci spisovatel.
Je tedy myslím jasné, že toto zdaleka není oddychová knížka o lovecké vášni, ale především dokument vnitřního zápasu velkého spisovatele. Epatující výroky nejsou vý-
221
1
rázem povrchnosti, ale dosud nerozhodnutého boje o hloubku, o pravdu. Síly, které se v tomto zápase v autorově mysli střetaly, byly mnohotvárné a různorodé: touha utéci ze zmatku světa, v němž strašlivé odpovědi na strašlivé otázky dával fašismus, a nepotlačitelný pocit, že takový útěk je vlastně dezercí; zuřivé odhodlání prožít si svůj život krásně, a dráp svědomí, které člověku našeptává, že v ošklivém světě to nejde tak jednoduše; rozhodnutí nastavit světu záda a být odpovědný jen sám sobě, a dosud nepřiznané poznání, že světu nelze nastavit záda, protože nás obklopuje kolem dokola, že odpovědnost k sobě samému je spíše jednou z posledních nežli jednou z prvních lidských povinností, a vyplnit život jenom jí znamená proto nežít dost lidsky. A mnoho jiných sil, složitý svár protichůdných tendencí, v němž nakonec, jak to u skutečného spisovatele není ani jinak možné, zvítězily ty, které ho vedly od teorie separátního míru ke klasické odpovědi Johna Donna, od knihy Za našich časů a románu Sbohem, armádo! k Páté koloně a ke Komu zvoní hrana a které ho z příslušníka havanské yankeeské smetánky proměnily v přítele a pomáhače barbudos za té poslední nádherné revoluce, kterou ještě zažil.
Potvrzuje to, mimo známé vzplanutí jeho politické aktivity v druhé polovině třicátých let, i fakt, že první kniha,> kterou vydal po pekných pahorcích afrických, je román Mít i nemít, příběh, v němž, řečeno slovy jeho bratra Lei-cestera Hemingwaye, projevil vnitřní změnu od vychutnáváni Životní zkušenosti k ospravedlňování vlastního života, a byl to, podle jeho vlastních slov, po mnoha stránkách nej důležitější příběh, jaký kdy napsal. Do té doby se nestaral, jak jde život, jen když měl možnost tvořivě psát. Od této chvíle se opravdu po čertech začal zajímat o to, jak žijí jiní lidé.
K tomuhle zvratu muselo ovšem u spisovatele tak citlivého k základním otázkám lidského života, jako byl Hemingway, zákonitě dojít. A muselo k němu dojít, u intelektuála tak poctivého a odpovědného, po poctivém a naprosto ne lehkém zápase, jelene pahorky africkér jsou
nejlepším svědectvím jeho zápasu, třebaže i ony jsou podobny ledové, kře, z níž jen. malou část je vidět nad hladinou. Ale kdo podobný zápas prožil, porozumí tím lip. Kdo ho neprožil, neporozumí pravděpodobně nikdy ničemu, nejen této knížce.
J o s e f S k v o r e c k ý
222
S O U D O B Á SVĚT O V Á PRÓZA SVAZEK 150
Řidl Dagmar Steinova
ERNEST H E M I N GWAY ZELENÉ PAHORKY AFRICKÉ
Z anglického originálu Green Hills of Africa (Charles Scribner's Sons, New York 1953) přeložili Luba a Rudolf Pellarovi. Doslov napsal Josef Skvorecký. Obálku a vazbu navrhl Josef Istler. Graficky upravila Lud. Zapletalová. Vydalo Státní nakladatelství krásné literatury a umění, n. p., jako svou 1587. publikaci v redakci krásné literatury. Praha 1963. Odpovědná redaktorka Wanda Zámecká. Vytiskl Tisk, n. p., závod 3, Český Těšín. 11,82 autorských archů, 12,01 vydavatelských archů. D 02*30007. Vydání v SNKLU první. Náklad 20 000 výtisků.
01-073-63
13/9 - Váz. 15,50 Kčs - 63/i