POSLEDNÍ ČECH
NOVELA OD JOSEFA KAJETÁNA TYLA
L   í* ŕ n y/~
Bystré, požehnané vzrůstání naší literatury povinnost nám ukládá, bychom si již přece zošklivili obyčejnou až posud kritiku, která uznává každou rýmovačku za báseň, každé vypravování, v němž se někdo ožení aneb oženiti nemůže, za novelu, a ježto vůbec každou tištěnou věc ihned milým, potěšitelným kvítkem na poli naší národní literatury nazývjl TáktívJ stav kritiky vede k mnohopisatství, které můžeme pro vlastní výstrahu pozorovati na našich závistných sousedech Němcích, přišlých skrze to v posměch u ostatních vzdělaných národů. A neučiní-li u nich se tomu nějakým způsobem přítrž, bude konečně veSkerá německá říše jedinou velikou tiskárnou a bibliotékou a všichni Němci, zanechavše jiných zaměstnání, budou toliko knihy psáti, překládati, opisovati, tisknouti, přetiskovati, prodávati, pořádali, hlidati, opraSovati — a konečně i jísti, jimi se odívati a při nich ohřívatL Pro její velikou Škodlivost považujeme tuto německou kněhmánii k svému uspokojení za dostatečný trest vScch velikých křivd, které národu naSemu učinili a ještě učiniti hodlají, a vidíme v těch nesčíslných německých knihách zase ony kobylky a žáby, kterými Bůh tak dlouho stíhal Egypťany, až propustili jeho oblíbený lid na svobodu. Poněvadž Němci všechen svůj jakýkoliv rozum do knih přendavají, zbývá jim ho málo pro život; a jestliže se jim množí Sem tam moudré knihy, ubyde jim zato pro život moudrých lidí. — Nepišme tedy pouze proto, aby nám přibývalo knih, hleďme každou knihou důkladně zakryti
299
nějakou mezeru v našf literatuře, povznesme se každým spisem o stupeň výSe k dokonalosti a k vážnosti u cizozemců. — „Nesuď, a ^nebudeš souzen ľ4 — „Div se mé velikosti, a já se budinfivítrívéľ byla posavad obyčejná pranostika v literatuře české, „Já jsem veliký novelista, ty jsi veliký básník, on je veliký humorista; my jsme velicí novelisté, vy jste velicí básníkové, oni jsou velicí humoristé/' — Ale podívejme se jeden druhému do oči\ nemusíme-liž se sami smáti jako římští augu-rové? — Každému řádnému muži více na tom záležK aby měl jeho národ důkladné spisy, než aby on sám byl obdivován co spisovatel; suďme sc tedy přísně, nesedejme již tak záhy na vavříny! Osmělujeme se míťi přesvědčení, že se máme napřed ve světě mnohému naučiti a pak teprv něco psáti; že máme do knih vložili jen ony své myšlenky a zkušenosti, které větší část našich krajanů posavad neznala, a že má být každý výtvor pěkné literatury novým, důkladné a umělecky provedeným celkem. Takovou ledy míru přiložme k svrchu udané no* vele Tylově. Tyl se pohybuje s takovou lehkostí a uhlazenosií v oboru vypravovatele, že mu zajisté tato stránka novelistiky, která by jiného mnoho potu stála, velmi snadně přichází Tím více by tedy mohl a měl vynaložiti práce na vynalezení, volení a promyšlení látky, své, čeho však v jeho novele bolestně pohřešujeme. Novost především jest v ní nejméně vyvinula "Vlastnost. Starý, tvrdohlavý otec, jenž chce, aby si syn jeho vzal Miladu; ještě tvrdohlavější syn, jenž si ji vzít nechce a miluje jinou; nesrovnalosti stavu s láskou; velikodušné, avšak bolestné odřeknutí se Ludmilino, která co první milovnice v kusu právo má, by se do ní ještě jeden (Ladislav) nevy-slyšitelně zamiloval, obyčejný žvatlavý zpěvák-komediant, jenž si často ze svatých věcí, jako jest otčina, žertíky tropí; jakési tajné tušení, kde nic tu nic; deník zamilované; všeobecný novelistský prostředek, duel, jako voda u hydropatů; děti m;« jící jiného otce, než se myslilo, atd. atd.ř ovšem každý uzná za věci nenové; zkušený však čtenář románů nazve je... oklr panymi. (sou tu arci také některé nové přídavky, jako: poslnl ní Cech, vlastenectví česká aristokracie; těm bychom vSah přáli, aby tam nebyly, nejvíce proto, poněvadž jimi Tyl dob-
4
rou starou novelu pokazil, zrušiv připletením a nalepením těchto tam nepatřících látek jednotu a důslednost celého jednání. S každou z těch nových připletených věcí měl Tyl, jak hned ukážeme, zvláštní nehody.
Pro Českou aristokracii jest novela s celou svou patrnou tendencí psána, uvádí nás hned zpočátku do salónu a pohybuje se nejvíce mezi šlechtou. Aby však na šlechtu mohla působit, musela by být napsána s větším znáním jejího života a způsobů; tak upř. nepojmenuje žádná vzdělaná dáma, v jejímž salónu (dle I, 3) i učení, i umělci přístupu mají, své hosty 1 v jejich přítomnosti nižším lidem (I, 20), netrpělo by se, aby zpěvák (třeba pařížský) smčl nazval aristokratku kamarádsky moje milostivá (I, 8), nebudou vésti šlechticové v salóně před společností hrubé řeči, jaké neslýcháme leda na poštách atd., co všechno ani citovati nebudeme. Pomocí několika ne-potřebně (vyjma jediný pád 1,66, kde se tím chladnost k Miladě projevuje) do české řeči vpletených francouzských fráz, mezi nimiž jsou ještě také dva omyly proti duchu francouzské konverzace, není vytknut charakter aristokratů, a nemůžeme jc i s tím vlaSským prohazováním Petráčkovým jinak nazvat leč koketováním, ačkoli jsou i na to tuze obyčejné. Dle mého mínění nemůžeme aristokracii jinak naklonit k naší řeči leč původností, geniálností a zanimavostí naších básnických výtvorů; nikdy však pouhými dávno známými deklamacemi o vlastenectví, kterému vůbec aristokrati, jsouce vychováni v rozličných národnostech, ani hrubě nerozumějí. Ale i nám, sprostým lidem, začíná již být nanic z těch neustálých řečí o vlastenectví, o vlastencích a vlastenkách, kterými nás veršem i prózou naši spisovatelé, a nejvíce Tyl, jíž drahně let nemilosrdně pronásledují. Byl by již čas, aby nám to naše vlastenčení ráčilo konečně z úst vjeti do rukou a do těla, abychom totiž více z lásky pro svůj národ jednali, než o té lásce mluvili, neboť pro samé povzbuzování k vlastenectví zapomínáme na vzdělávání národa Kdybychom Čas a práci, které nakládáme na přemlouvání lidu našeho, aby místo lepších cizích spisů čítal z vlastenectví naše špatnější, — kdybychom, pravím, ten čas a tu práci vynaložili raději na to, aby byly na-
300
301
še spisy lepší než cizí, moudřeji a prospěšněji bychom jednali. Já ale, co se mého osobního mínění týče, jsem přesvědčen, že jest snadněji a veseleji za vlast umřití než to množství jednotvárných spisů o vlastenectví přečisti.
Proč ale vpletl pan Tyl do své novely tu příšeru posledního Čecha?! Chtěl tím snad ubohého hraběte za domnělou vraždu potrestat?! Pošeptali bychom ovšem podstatnější příčinu, kdyby nás jen vážené obecenstvo nevyzradilo ... bezpochyby že to je kvůli trošce toho božího efektu, jen pro krásný podivný titulek;.., to musíme znát spisovatelské spády (však já také hodlám vydat, zachová-li mne bůh při zdravých prstech, Předpotopního Čecha). Ve slově „poslední" leží jakási tajná, démonská síla, a tu chtěl Tyl stůj co stůj vyčerpat, avšak se za tu maličkou marnůstku sám nejvíce potrestal, zkaziv tím jednotu novely a uvrhna se do mnohých nedůslednosti Kterak to můž býti, aby se nyní (184*) vlastenec jenž jistě z náklonnosti všechny poměry naše a všechny síly pracující o zvelebení národu znáti musí, uprostřed celých živých Čech a vedle horlivého Svobody mohl držet za posledního Čecha, nejsa bláznem (a bláznové se mi nezdají býti vhodnými reprezentanty Staročechů!). Zármutek, nevrlost a snad i pochybování o výsledcích naší práce, to je přiměřeno panu hraběti, ale poslední češství, bláznovství??... A pak dle německého přísloví „Ein Narr machl zehn", musí ještě ten chuďas Petráček dělat zas jiného posledního Čecha k pohoršení a promrzení všem, jenž komediantství nenávidí, a k veliké nesnázi Tylově, kde vezme času, aby se ten ubohý česky naučil, a sice dobře, ne-boť by si pan hrabě jistě od člověka zadrhujícího v češtině nedal namalovat, že jest ještě poslednějším Čechem než on. Přílišné bažení po efektu, a po teatrálném efektu, jest vůbci známka všech prací Tylových a též zde se jím nechal k mnu hým nedůslednostem zavěsti. Tak kupř. musel Carlo, sedící potmě v jeskyni při pochodni, kterou Bernardini v ruce dr/H. již dříve pozorovati jeho vražedný úmysl, a co by bylo jeho pozdní přispění naplat, kdyby se byl Ladislav pouhým zázm
kem nahoře neudržel? S nohama tak vyzdviženýma nespadnout!! Potom (I, 86) Jaroslav čeká v noci v zahradě na Ludmilu tak nepozorně, že zatím Svoboda, jenž dle zřejmého svého charakteru ještě pevně vykračuje, znenadále vedle něho stojí, přišed ještě k tomu z též strany, odkud Ludmilu čeká! Pan Tyl jistě nikdy večír na milenku nečekal, sice by věděl, že v takovém pádu spíše desetkrát jiné nepatrné šustění za její příchod máme, než abychom se od někoho jiného překvapit! dali. Avšak se to všechno jen proto stalo, aby mohl Svoboda Jaroslavovi s efektem do řeči vpadnout: „To bych vás, pane hrabě" atd. Sem také náleží (1, 152) pomatení v řeči, rozličná tušení atd-, nejvíce však ta řeč starce Jana (II. 112) u Černého koně, která se končí: utíkej, vrahu, utíkej! (Flieh, Mordéř, flieh!), a která nám pro veliký bombast a proto, že se zpěvák pak mezi stoly honí, parodsky připomněla jistou známou na ulicích písničku se stejným začátkem. — Co se týče bombastu a zbytečných nevýznamných adjektivu a tropů, bylo by mnoho vypočítávat Nejpodivnější se nám zdály: 1,13 „Já bych byl oblohu k sobě strhnul a zemi a nebe k prsoum přitisknut!'1, kdežto příroda přece dle všeobecné zkušenosti působí jemně; 1, 64 „otevrou se brány srdce mého a rozkoš vejde do nich S hlučným průvodem"; I, 70 P1tys krmě nesoucí havran" (proč ne ještě věže Davidova, nádoba atd.); I. 142 „jak by z něho (ze srdce!) kus po kuse drtící skalina kapala"; a kromě toho ještě nejpatrněji: I, 69, 89, 109, 116, 174, 199, 167, 194, 208; II, 12!!, 17, 19,49, 58, 183, 122. Někde Tyl i ke hrozné směšnosti zavádí: tak kupř. nemůžeme žádné slečně přáti, aby „to v ní hrálo jako sbor vesnických pacholat1', jak praví o sobě Ludmila, L 133, — Tyl má ve všech svých spisech tak čistou, příjemnou řeč, kterou bychom si mohli za vzor brati; nač si ji sám kazí takovými strakatými nalepeninami!? Pravý znak mistrovství jest jednoduchost, nehledanost, a strany tropů a jiných menších okras řeči jest naše mínění, že jest lépe viděti květy na stromč. na němž přirozeným během vyrostly, nežli odjinud natrhané a na podlaze hustě nastlanč. Také se takovými obyčejnými a zbytečnými tropy čtenáři zvykají nemysliti* O nedusí cd nostech y--chjirakterách již jsme podotkli při
302
303
starém hraběti, zde ještě jenom o mladčm Pedrazzim. — Hrabě Jaroslava chtěl nám vlastně Tyl představit! co dokonalého, vlast milujícího muže, který jenom jazyk český trpčti nechce. Co ale vypadlo? Svéhlavý, hrubý, neotesaný chlapík, necitelný, odrodilý syn, jímž žádné utrpení, žádné ponížení otcovo nepohne, ani když o vraždě mluví. Národu českému, „který přec miluje*1 (jak sám Tyl praví), dává ve zlosti urážlivé nadávky. Jeho obrácení, které jest ovšem nevyhnutelně potřebné, jest nedústatečně, nedůsledně motivováno. Kterak může býti, aby osvíceného, světem prošlého muže teprv někdo, zde upř, pan farář, nauěil, že o tom, co tvrdíme, dříve musíme vědět, je-li to — pravda!!? ChtěMi ho již pan Tyl rozumným způsobem obměkčit, měl k tomu snad jiné příležitosti ...
A nyní přicházíme k Petráčkovi, k nejmizernější a nej protivnější figuře celé npvely! Nemyslíme arci, že by kritika směla básníku předpisovat co a jak psáti a jaké oučely míti má, ěině jej tak z pána ve světě ideálů sluhou obyčejných náhledů, ovSem ale jest úkolem kritiky vy/koumati, jak důkladně se spisovatel v mezech. které sobě sám vytknul, pohybuje. Patrno jesl, že chtěl Tyl Pedrazziho vykreslit! co obstojný neb snad i pěkný, ba humorný charakter Trochu vynucených žvattavých vtipů, žamputárství, ironické a urážlivé vtípky na svou otčinu, která se velkému komediantovi malou býti zdá, paleěkovská scéna s dobrosrdečným starým sloužícím na první přibytí v cizím domě, ačkoli — jak II, 174 praví — dobře se česky vyjádřili uměl — to vSechno není humor. K humoru by se nedostávalo jen trochu velikodušnosti a dobrosrdečnosti. Dvě věci nám toho člověka zvláště zoSklivujíiJtaumd vtíravost a familiárnost, s kterou se k hraběti Jaroslavu lípá, i potom, když vl, že není malíř. To se naSemu citu nanejvýš protiví, ne snad z přílišné vážnosti před aristokraty, nýbrž z pouhé měšťanské hrdosti, pak romaničihská vlažnost k ro-dinů, kterou sám Tyl dobře cítiL a proto na několika místech vymluviti se staral. Ale býti dvacet let v cizině, býti bohatým a nevzpomenout si ani jednou na svou dost chudou rodinu! Ovšem by bylo nepoeticky domů psáti neb snad peníze posi
lati, ale mysliti, že otec, který již při naSem odchodu byl stařec, po dvaceti letech jistě ještě naživě bude, to není moudré, pane PetráČku! Arciže by Tyl na obě výčitky mohl odpovědí* ti, že Petráček Šlechtickou cizí krev v sobě tuší ... A po dvaceti letech mu najednou napadne väemu přijít na stopu... i Přitom si vysvětliti nemůžeme, v jaké vlastně řeči Petráček se všemi rozličnými osobami mluvil Německy neuměl, francouzsky zas oni ne, Česky jistě nemluvil, neb co o něm (11,174) Ludmila tvrdf, praví Tyl jen z nouze, když se Petráček musí naučit dobře česky a Tylovi na to již mnoho času nezbývá. Že ale člověk, který po dvacet let zapomněl, jak se otčina jeho jmenuje (1, 59), málo neb nic Česky uměti nebude, rozumí se. Proč se vlastně hned zpočátku do vyléčení starého hraběte plete, není laké motivováno, a vůbec jest v něm mnoho tušení a málo důslednosti... a to jest charakter, který Tyl v celé novele nejpůvodněji vypracoval. Bojíme se, že v něm vyobrazil vlastní svou ironii, která se jej dle nevývratného zákonu přírody musela zmocnit od neustálého vlastenčenu ^
O spojení událostí mezi sebou, o vyvinování celého děje J zanecháme si úsudek, až Tyl novelu tuto dokončí.
Tyto tedy a podobné věci výtvoru Tylovu se nedostávají, aby se mohl nazvat novým, umělecky a důsledně provedeným celkem a dokízati, že ním není, byl hlavní záměr celé této kritiky. —
Nerozumné bylo by mysliti, že nic chvalitebného v Tylově novele nenalézáme; vímeť ovšem, že je v ní mnoho, velmi mnoho podařilého, sice by za takové rozbírání nestála. Chvalitebná je čistota jazyku a zvláště slohu (slova šktebiti, kus nevhodně se kladou, velmi Časté pedant ské, nucené nikoli; víš, co jesíi milovati národa), divíme se zběhlosti, obratnosti, uhlazenosti Tylova pera vůbec a dialogu obzvláStě; neobyčejná je Tylova zkušenost v postoupném podávání dějů, aby se udržela zvědavost čtenářova; a s jakou delikátností umi vždy povědít osud jednající osoby, dřív než ona sama ho tuší, což velmi lahodí marnosti lidské, a tudy se líbí. Mistrovsky pracováno jest 1, 32—33, o pádu a povznesení národu, 1, 84, jnrní noc, I, 97. přemlouvání starého hraběte; scéna s děveč-
304
305
kou, deník Ludmil in, hádka mezi Svobodou a Jaroslavem (158—166), celý charakter Milady a Ludmily, rozmluva Ped-razziho s Ludmilou, II, 36 — 38; zvláště celé vypsání, jak chlapce chytrý herec z domu vylákal, jest klasické; II, 127, krásný okamžik před duelem, a jiná mnohá místa.
Že jsme dokonalosti Tylovy novely tak krátce a chyby tak obšírně vytknuli, stalo se dílem proto, že dokonalostem každý snadně uvěří, chyby však — nemají-li být pouhým nactiutrhá-ním — dokázati se musí, dílem vSak a nejvíce kvůli spravedlnosti* poněvadž již dost v časopisech našich chválena, chyby ale jej! ještě vytknuty nebyly, k čemu jsem, že se to posud jen oustně dálo, nyní své nezkušené péro propůjčil, převezma tím na sebe všelikou vinu a odpovídání. Alespoň jsem Tylovi dokázal, že jsem jeho novelu několikrát a pozorně přečetl, a sice pozorněji než on sám, poněvadž mi ani neušlo, že II, 56 místo Ladislav má být Vavřinec, Čeho si ani sám Tyl nevšimnul
OESKÁ VCľLA i. i A. 1. i 6-4 5
ODPOVĚĎ PANU HAVLU BOROVSKÉMU
NA JEHO KRITIKU POSLEDNÍHO ČECHA
S nestranností, jakou jenom si žádati můžete, přečetl jsem celou Vaši kritiku, ačkoli se mi brzy počala nelíbiti, ba konečně i protiviti. Uvážil jste, milý pane, než jste se na tak smělou práci spustil, všechny následky svého neprozřetelného, mki dicky bujného počínání? Uvážil jste, jak lehko jest hanětí a jak těžko opraviti, lépe učiniti? Víte, že snad v celém svrir není jediného Človíčka, jenž by nedovedl každou kteroukoli novelu nějak pohaněli, ale že jenom málokterý sám obstoj nou, dobrou novelu sepsati v stavu jest? Zapomněl jste, kle rak se chovati má mladý, do života vstoupilý človčk proti futt náctitetým zásli^hám v literatuře a v národnosti?! Co V;im a Vašim náhledům u mne a u veškerého citlivého obecerisiv.i nejvíce uškodilo, jest právě ona nešetrnost, nepamětlivá velí ké důstojnosti muže v celém národu velmi oblíbeného, mni
smělost, s kterou skvrníte a hanobíte knihu národu svému v nynějších jeho poměrech veleužitečnou, která též podle vnitřní ceny své tak rozsáhlé čtenářstvo má, a je i po Vaší zbrklé kritice míti bude? Vox papuli, vox Dei! — A pak ona trpká satira, ono patrné všude se snažení uvésti spisovatele v posměch, může toliko na nevzdělané, zlomyslné Čtenáře pů-sobiti, u zkušeného, krasovědecky vzdělaného obecenstva právě tím všechny své důvody v podezření uvádíte, jako by samy sebou dosti pravdy a váhy nemajíce, podobných žaha-del k platnosti své nevyhnutelně potřebovaly. Ubezpečuji Vás, že bych Vás pro tyto ousměšky a trpkosti ani odpovědi hodným býti neměl, kdybych zas z druhé strany (nechci Vám ani nejmcnSí zásluhy odepříti) v některých myšlenkách Vaší kritiky neviděl snažení o věc dobrou, ačkoliv jest zatemněno některými sice právem, mnohými ale neprávem na oblíbenou tu novelu naházenými hanami. Což myslíte, nezkušený mladíku (odpusťte mi upřímnost mou dobře s Vámi smýšlející), že kromě Vás nikdo jiný ony některé nedostatky na novele páně Tylově nepozoroval? Myslíte, že se na Vaši trošku ve mlýně čekalo? Myslíte, že teprv od Vás jsme pochytili, že žádná věc pod sluncem není ouplně dokonalá? Anebo snad myslíte, že sám pan Tyl ještě mnohem lépe než Vy své vady nezná a o některých chybných maličkostech ve své novele neví? Ba ví o nich, milý pane, jako Vy, a ještě více ví, totiž jak by se na-oraviti mohly, kdyby mu to za práci stálo, A kdyby byla Vaše tritika až do nejmensí komíny spravedlivá (ačkoli se proti ní mnoho a nevývratně namítnout může), dopustil jste se ní přece v nynějších okolnostech veliké nespravedlnosti, kterou již nikdy nenapravíte. Zapomněl jste, že veliký počet novel, které se s Posledním Čechem co do zdařilosti nikterak měřiti nemohou, přece v naší literatuře s pochvatou přijat jest, a že tedy u čtenářstva v krasovědě nezkušeného nezaslouženě a nespravedlivě proti oněm zmíněným novelám zlehčen jest Vaší ostrou, hanlivou kritikou?
306
307
Atd, atd. atd—
Tak asi měl pan Tyl odpovědít na moji kritiku, a postavil jsem onen formulář do předešlého čísla České včely jen pro ponaučení panu Tylovi, aby budoucně, kdyby se mu takový pád přihodil, věděl, jak na kritiku, kterou podstatnými důvo-dy vyvrátili nemůže, aspoň chytře odpovědíti má, aby nesoudní v estetice čtenáři třeba jen z lidské outrpnosti na jeho straně zůstali.řTakto ale i moje kritika ve Včele, i jeho odpověď v Květech, obě proti němu svědčí: moje kritika dokázala, že neuměl napsat dobrou novelu, a jeho odpověď dokázala, že umí vyvádět hrubé kouskyj Persidský básník Sa'dí ve spisu svém Khylustan praví: Welikí a hluboké moře nezahalíš jedním kamenem. Muž, kterého každá hana rozzlobí má mělké dno.. JA onen latinské hádce přítomný rolník, ačkoli ani slova latinsky (mnohému je každá kritika latinská) nerozuměl, přece poznal, která strana nepravá jest, totiž která se jako pan Tyl zlobiti počala. Pan Tyl sám převedl hádku literární na pole osobností, hrubostí a nadávek, a přesvědčil mne pevně, že o slušnosti a dobrém vychování málo ví, a pak chce salónové žití popisovat, besedy dam z vyšší společnosti! Ouvej! Duch zdvořilosti, salónovosti nevychází zmezi kulis, netronu-je na prknách! — Kdo se jen trochu v podobných kritičných hádkách zná, nevyhnutelně mi musí přisvědčit, že odpověď páně Tylova jest právě taková, jak vždycky odpovídají obyčejní umělci na zasloužené kritiky, když jejich pravdivost sami vnitřně cítí: napřed samí sebe jak náleží vychválí, pak obecenstvu za laskavé přijetí své práce poděkují a konečně bezbožného kritikastra jak se patří zneuctějí rozličnými hmotnými a vydatnými nadávkami Dle tohoto systému i pan Tyl počal také s vlastní chválou a přešel k poděkování slavnému publikum. Ovšemže každý nejlépe své dobré a zlé stránky zná a oceniti dovede (ačkoli dle známého přísloví vlasmi chvála není žádný znamenitý parfum)\ tuto bychom snad přece, třeba jen mladý literární Jakýsi", panu Tylovi, zkušenému spisovateli, nějakou užitečnou radou posloužiti mohli. Nevěřte, vysoce vážený pane Tyle, ó prosím nevěřte chválám, které se Vám samému o Vašich vlastních spisech zasílají; nemysle-
308
te, že Vaše spisy žádný nehaní, když Vám žádné hany poslány nebyly! Ó svět je zlý! Svět je bezbožný, pane Tyle, on nás do očí chválí a po straně haní. Věřte raději tomu, kdo se Vás do očí haněti nebojí! — Kritika, ta je Vaše nejvěrnější přítelkyně, Vaše milenka, ta s Vámi nejupřímněji smýšlí, ta při Vás setrvá až do konce, neopustí Vás, kdyby Vás i celé Čtenářstvo opustilo, kdyby Vaše spisy již žádný nechtěl čisti, ona je bude čisti, jednou, dvakrát, s olůvkem v ruce, s zářícím se okem mateřské lásky. Vy věčně její, ona věčně Vaše, Vy oba svoji věčně, věčně na mnohá léta, do skonání světa- — Ale málem bych byl v zápalu mateřské lásky zapomenul, že mám ještě s otcovskou vážností pana Tyla pro nějaké neslušnosti v jeho odpovědi napomenouti. Nekráčej, milý synu, po cestách nespravedlivých a chytráků! Nedělej se, milý synu, jako bys onoho svého kritika neznaL Zajisté, pravím Tobě, že jest Havel Borovský jeho literární jméno, kterého již před onou kritikou užíval a budoucně též užívati hodlá, ačkoli nikdy nebude poměry něčí neliterární nezdvořile a bez práva do tisku dávati. Pod oným jménem se nemohl před Tebou, synu můj, ukrývati, poněvadžs ho dobře znal, a tak jsi tedy ani žádného práva neměl nějaké jiné jeho jméno veřejně jmenovatL Nevíš, synu můj, příčiny, proč toho literárního jména užívá, a třeba jsi mu nedelikátností svou v privátním jeho životě uškodil. Něco jiného by bylo, kdyby byl snad někde ve Květech sám sebe pod nějakou vymyšlenou šifrou vychvaloval; to by se ovšem mohlo právem říci: Pane Tyle (chtěl jsem napsat: pane Borovský!), kdo se sám chce chválit, ať se také pod to i sám podepíše! — A pak se, synu můj, proti jiným nenadýmej! Nemysli, že literární článek teprv podpisem váhy nabývá: když je dobrý, zůstane dobrým, ať si je pod ním podepsán kdokoli, třeba Ty sám, milý synu! Kdyby jenom pověstný spisovatel kritiky psáti měl, musel bys také dle analogie špatné boty, třeba Tě tlačily, tak dlouho nositi, až by Ti je některý švec pohaněl. Nepohrdej také, milý synu, těmi, jenž mnoho nesepsali: mnohý, který by již spisovati mohl, raději se ještě dále učís a mnohý, který by se ještě učiti měl, již spisujej A onen Havel Borovský mi pravil, že ačkoli jsi ho nazval v li-
309
teratuře Jakýmsi" přece by na dvě třetiny Tvých spisů, synu
můj, za žádnou cenu své jméno nepodepsal.--
Ale žert na stranu, leží nám zde ještě něco důležitého na srdcL Všeobecné jsme našli mínění, že se žádná česká kniha hančti nemá a nesmí, jako by to naší národní věci Škodili mohlo. Což myslíte, vy dobří, ale nerozumní pánové, že žádný Čech Spatnou novelu sepsati nedovede? Má být každý Čech proto, že je Čechem, zavázán držeti Spatné spisy za dobré? Ne, kdo nemůže být v cizině prorokem, ať ním ani doma nechce býlí. Není-liž to moudřejší, když si sami dříve o svých vadách povíme, než aby se nám později cizinci vysmáli, že jsme o nich nevěděli? — A pan Tyl jmenovitě by se neměl pořád „outlinkému písernnictvľpod křídla schovávat, Dejme tomu, že je literatura naše outlinká, ale pan Tyl, narozen 1808 a patnáctiletý literát, zajisté se nebude chtít mazlit a jmenovat outlinkým literátorem; sice bychom mu na to odpověděli epigramem, který jsme kdesi našli netištěný:
Obyčejný český liíerátor vece:
Kritika ať u nás ještě nevystoupí,
by nevěděl venkov, že jsme v Praze hloupí.
Já:
Děckem jest — díš — obecenstvo naše; a tvé spisy? — Ty jsou tedy — kaše!
Konečně panu Tylovi radíme, aby ve svých replikách nikdy vtipů neužíval, které by se proti němu samému obrátiti daly. To člověka obzvláště činí u obecenstva směšným. Tak praví upř., aby si každý Čtenář, který sám nic posoudili nedovede, moji kritiku přečetl, a chytře myslí, že ji žádný nebude číst, protože žádný o sobě nemyslí, že by nic posouditi nedovedl: pan Tyl zná dobře marnost lidskou. Já ji však také znám, a proto pravím, aby si mou kritiku každý přečetl, kdo něco posouditi dovede, a jsem ubezpečen, že ji každý bude čími, poněvadž každý o sobě myslí, že něco posouditi dovede a pak, ttdle skutku poznáte jef\ čehož si velmi přeju, aby mne dle této kritiky každý poznaL — Pak zas dí pan Tyl s Falsta-
ffem, že na světě již beztoho není kusa ctnosti. Nemyslete to, milí pánové, ubezpečujú Vás oba. že jest na světě ještě ctnost, jenže o ní nevíte, sice bychom ji také častěji v novelách nalézali. — A nyní bašta: pan Tyl myslí dle svých náhledů, že je Poslední Čech dokončen, já myslím dle svých náhledů, že jest moje hádka s panem Tylem také dokončena, na důvody se vzájemně neptejme.
Sepsal a k poučení panu Tylovi vydal „jedovatě hrýzavý, nadutě jednostranný a potměšile převrácený komponista, jakýsi Havlíček, dávno očekávaný prorok a karabáč na outlé novely, jehožto kritiky přecházejí čáru všeliké přirozenosti, aneb, jak se raději podpisuje": Havel Borovsky, \
ČESKÁ VCLLA 15. a 18, 7 1845
NÁRODNÍ BÁCHORKY A POVĚSTI
OD BOŽENY NĚMCOVÉ
Kritika, ostrá hanící kritika, může, jak nepochybujeme, mnohého autora a jeho přátele uraziti a k prudkostem popuditi, o čem v nejnovějšíeh časech patrné máme důkazy* Myslíme však, že moudrého, o vzrůstání uměnf a věd opravdově pečlivého spisovatele mnohem více a spravedlivěji zarmoutí pochvalná, abychom řekli omaštěná kritika, když se z ní patrně jeví, že pan kritik ani onen spis, který vychvaluje, nečetl a jenom jako žvatlavý kolibri rozličné, bůhví kde nabrané a bůhví kam patřící všeobecné fráze, obyčejné obraty a vytřelé komplementy na ubohého spisovatele nasejpá. Přiznávám se, že by mi byla každá, i nejostřejší hana mnohem milejší a také čestnější než taková dětinská chvála. Kdo obzvláště naše kritiky pilně čítá, nepochybně mi rozumí. — Tuto vSak před námi leží kniha, kterou nepotřebuje žádný všeobecnými okolky a priori vychvalovati: může si ji pilně přečisti, bedlivě rozebrali, aniž své práce litovati bude, potěšiv se v ní na kráse skvělé poezie a přesvědčiv se, že snese ouplnou přísnou kritiku.
310
311
v obci 263: Anwendung — shrnující my&lcnka; Nutzanwendung — prospěSný závor    266: cvičený — vzdělaný.
POLITICKÉ PÍSNÉ
269: Cum liccntia superiorům — s dovolením představeních: Kolo-vraíská střída — ulice Na příkopech, kam se přestěhovalo z Hrad čan České muzeum; pan Palandu — František Palacký 270: píin Sa/áry - Pavel Josef Šafařík 271: Šmíd - |an Ferdinand Schmidt; Kolenatý — Friedrich Kolenati 272: zbyti — zbavit se; páter Štulec — Václav Štulc; špulec — pulec; Blahovési — katolický týdeník, vycházel od r. 1847; repealisté — sdružení pražských radikálních demokratů 273: Vašek z Nebe — Václav Bolemír Nebes* ký; zplodil kapra — podporoval spisovatele S. Kappcra; Korda — August Josef Corda; Hlasy — publikace Hlasové o potřebě jednoty spisovného jazyka pro Čechy, Moravany a Slováky z r. 1846, polemizující se zastánci vznikající „štúrovštiny" jako spisovného slovenského jazyka 274: Franta — |osef Franta Šumavský; Váceslavič — Václav Hanka; úu, v — v té dobé se podle oficiálního matičního pravopisu psalo ještě au a w; myší trusy — čárky a háčky 275: íandlmark — bleSÍ trh; pojí — lup; na mancáry — jako cucků 276: prý/oraný — zkoušený 278: Crha a Strachola — Cyril a Metoděj 279; jeslina leňte — spéchej pomalu; laksírka - pru* jem 281: heraus — ven 282: Dukát, ľahu - za revoluce byly zlaté dukáty vůbec staženy z občhu a stříbrné tolary byly vyhrazeny jako platidlo pro vyrovnání rakouských zahraničních dluhů 285: Schuhmachermeister — Ševcovský mistr 2H7 .Jeláček — Josip |e-lačié 289: Winda — Windischgrátz 290: svatý Duch — asi narážka na Windischgrätzovo bombardování Prahy o svatoduSních svátcích v červnu 1848 292: František — František Augustin Brau-ner    295: špiebub — darebák.
KRITIKY A POLEMIKY, RŮZNÉ ZPRÁVY 302: Ein Narr mach t zehn — z jednoho blázna desel 304: žampu-tárství — žvanilství; lípá — přilne; romaničibská — cikánská 306: Odpověď panu Havlu Borovskému — tuto polemiku Havlíček na-psal jako odpověď na Tylův Článek v Květech z 8. 7. 1845, z něhož citujeme: Posledního Čecha považuji dle svých náhledů za skončeného — tfebať by v něm osnova událostí dle obyčejného požadování ku konci přivedena nebyla; ostatně je ale tato novela jen prvni jako na zkouSku do světa poslaná část většího díla, jehož druhé oddělení pod názvem Škola mladého Čecha bohdá ještě letos na světlo
vyjde, a v němžto se lidé také — ženiti budou. Za laskavé přijmutí Posledního Čecha, o němžto se mi ze všech stran ty nejutčšenější důkazy dostaly, musím se tuto srdečně poděkovali; ono mě sílí při vzdělávání druhého dílu, a takž doufám, že komukoli jsem první částkou se zavděčil, druhou snad ještě včt&í libost způsobím. Přitom ale nechtěje nikoho stran pravé ceny práce své klamati, poukazuji každého čtenáře, jenžto sám nic posoudili neumí, na Českou včelu, kteráž tyto dny drtivý posudek o Posledním Čechu přinesla — vzor jedovaté hryzavosli, naduté jednostrannosti a potměšilé převrácenosti. Komponista jeho je jakýsi Havlíček, nebo jak se raději podpisuje: Havel Borovský. Mnohý se bude snad po literatuře ohlížet a ptát: Kdo je to? — Na to musim rameny pokrčit; avšak — „podle činu poznáte jej". Na všechen způsob musíme být ale rádi, že takový prorok mezi námi povstal. Dávno jsme už na něj čekalL Pod jeho karabáčem bude naše outlinké písemnictví samé klasiky vydávat. Bůh nás potěš! 307: Vox poptdi, vox l')ei! — Hlas lidu, hlas boží!; komma — čárka 309: sám sebe pod nějakou vymyšlenou šifrou vychvaloval — pod pseudonymem Topolovský napsal Tyl na svou knihu pochvalnou kritiku do Květů, a právě za příznivé ocenění Posledního Čecha kritikou v Časopisech obdržel Tyl cenu Matice české za nej lepší beletristický spis 311: kolibri — míněn asi papoušek, nikoliv kolibřík 312: nelíčené dívky — upřímné, prosté 313: gnómové — skřítkové 315: z Grenzhotů — německý liberální časopis Der Crenzboten, vydávaný od r, 1841 Ignazcm Kurandou v Bruselu a pak v Lipsku, orientovaný proti metternichovskému absolutismu a proti panslavismu 316: prirtcipisti a syntaxisti — žáci nižších tříd na gymnáziích starého typu 321: Vlvoí voco... — živé volám, mrtvé oplakávám, blesky lámu 325: zanětí — zaujetí, čin* nosí 326: jikavčitý — ten, kdo nosí jikavec (kvekr), kabát sc šosy 328; arkánutn — tajemství 331: Obrazy paní Němcové — Obra zy z okolí domažlického, 1846—1847 vycházely v České včele 332: mosaité — židé, lidé mojžíšského vyznání 337: Sonntags hlutter — vídeňský časopis, vycházel od r. 1842 338: Ex ungue leo-nem — po drápu poznáš Iva 339; exhortička — kázáníčko 341: Franzosenjicsser — žrout Francouzů; původce této posměšné přezdívky byl H. Heine 342: topografický slovníček — Popis králov stvj Českého, vyšel 1848 343: V Štúrových Slovenských novinách — v tomto článku i v dalších (Obchodníci, Ze Slovenska) Havlíček polemizoval se Štúrovou skupinou, která se snažila ustavit spisovný slovenský jazyk (do té doby se užívala na Slovensku jako spisovný jazyk archaická bibličtina); Havlíčkův hlavní argument proti Štúrovi
580
581