Lubomír Doležel Mimesis a možné světy Studie ČL 6/97 1969 The French New Novel. Claude Simon, Michel Butor, Alain Robbe-Grillet (London-New York-Toronto: Oxford University Press) URMSON, J. O. 1979 ..Performative Utterances", in Contemporary Perspectives in the Philosophy of Language (Minneapolis: University of Minnesota Press), str. 260-267 WALTON, Kendall L. 1978/1979 „How Remote Are Fictional Worlds from the Real World? ", The Journal of Aesthetics and Art Criticism 37, 1978/1979, str. 11-23 WOLTERSTORFF, Nicholas 1980 Works and Worlds of Art (Oxford: Clarendon Press) WOODS, John 1974 The Logic of Fiction: A Philosophical Sounding of Deviant Logic (The Hague: Mouton) ZIMBRICH, Ulrike 1984 Mimesis bei Platon (Frankfurt/M.: Peter Lang) Umberto Eco Malé světy 1. Fikční světy Zdá se1, že nám zdravý rozum velí prohlásit: je pravda, že v Shakespearem vytvořeném fikčním světě byl Hamlet svobodný mládenec, a není pravda, že byl ženatý. Filozofové, kteří jsou připraveni namítnout, že fikční výroky postrádají referenci a proto jsou nepravdivé - nebo že oba výroky o Hamletovi by měly mít stejnou pravdivostní hodnotu (Russell 1919: 169) - neberou v úvahu fakt, že existují lidé, kteří na základě zjištěné pravdivosti nebo nepravdivosti podobných výroků riskují svou budoucnost. Každý student, který by trval na tom, že Hamlet byl ženatý s Ofélií, by propadl u zkoušky z angličtiny. Jeho učitele by nikdo nemohl rozumně kritizovat za to, že se spoléhá na takové rozumné pojetí pravdy. Ve snaze uvést do souladu zdrcwjýjrozjmi_sj5rá^^ mnozí teoretikové fikčnosti uchýlili k tomu, že si z modálni logiky vypůjčili pojeiřr^ — TTéliíMiad nesprávné prohlásit, že ve fikčním světě vymyšleném Robertem Louisem Stevensonem Dlouhý John Silver 1) chová řadu nadějí a silných přesvědčení, a tím vytváří doxický svět, ve kterém se mu podaří položit ruku (či svou jedinou nohu) na vytoužený poklad Ostrova (jehož jméno bylo odvozeno právě od skutečnosti, že se na něm poklad nalézá) a 2) koná mnoho činů s cílem přizpůsobit budoucí běh událostí ve světě skutečném stavu svého světa doxického. Může nicméně vzniknout podezření, že 1) pojem možného světa, stavěný do popředí sémantikou možných světů či modelovou teorií možných světů, nemá nic společného s oním homonymním pojmem, které vyzvědají nejrůznější teorie fikčnosti a narace; 1 Poprvé anglicky v časopisu VS/ Versus. Quaderni di studi semiotici 1989, č. 52/53, str. 53-70. 624 625 Umberto Eco Malé světy 2) nezávisle na první otázce, pojem možného světa ničím zajímavým nepřispívá k porozumění fikčním fenoménům. 2. Světy prázdné a světy zaplněné (furnished) V modelové teorii se možné světy vztahují k množinám a nikoliv-k individuím. Pokud přijmeme oba následující předpoklady: „To, o co jde, je struktura určovaná sémantikou možných syětů,' a ne výběr jednotlivého možného světa, dává-li druhá možnost-Vubec nějaký smysl" (Partee 1989: 118) a „Sémantická hra sejieuškutečňuje v rámci jediného modelu, ale v prostoru modelů definovaných vhodnými vztahy alternatívnosti" (Hintik-ka 1989:58\jpzňc'se sémantika možných světů psycholingvisticky realistickou teorjŕ'jazykového dorozumění stát nemůže. Možné světy modelové te^jjemusejí být prázdné. Byly navrženy z jednoduchého dúvodúTbýt oporou formálního logického käTkuTu^ jenž iňTěTTz"ff"pojTmá jako funkce od mraňy^rTivětů k extenzím. -~—«™_™—.-~— NápTotlTômu "se"zdá evidentní, že narativní analýza buď bere vúvahu dané zaplněné a nerxázdné světy, anebo žc neexistuje žádný roidjLmjjzi teó7i?'fitaíe~a^^ (counterfactuals)? '""Světy sémantiky možných světů a světy teorie fikčnosti však mají něco spoječneho. Pojem možného světa - v podobě, v níž o něm modelová teorie pojednává - je od samého poclfficu meťaÍOTÔ^ smyslu, že každý vysněný světJi svět vyplývající z rozrjoru s.„fakty je svět fikcnnľlvíožnýlivet je to, co popisuje rôiHnjako celek (Hintikka 1967* 2 Tato témata byla diskutována na Nobelově sympoziu o možných světech v umění a humanitních a exaktních vědách, jež se konalo v dubnu 1986 v Lindingu, na předměstí Stockholmu (Allen 1989) a na němž se sešli epistemologové, historikové vědy, logikové, analytičtí filozofové, semiotikové, lingvisté, naratologové, literární teoretikové, umělci a představitelé exaktních věd. Reflexe, které nyní předkládám, vycházejí z mnoha příspěvků, které byly na sympoziu prezentovány, a z diskuse, jež následovala. 3 Nejlepším řešením by bylo považovat možné světy teorie fikčnosti jednoduše za objekty, tj. za popisy stavů a událostí, které patří do daného narativního kontextu. V této souvislosti bychom však měli vzít v úvahu námitku B. Parteeové (1989: 94, 158) vůči Camapovým popisům stavů: popisy stavů - jakožto množiny výpovědí - nejsou možnými světy, neboť ,jsou součástí modelových struktur, v jejichž kategoriích jsou interpretovány jazyky"; možné světy nejsou popisy způsobů, jak by věci mohly existovat, ale jsou oněmi alternativními způsoby existence. V opačném případě by totiž tvrzení, že narativní text předvádí jeden či více možných světů, znamenalo pouze sofistikovanější konstatování, že každý narativní text vypráví příběhy o nereálných událostech. Studie CL 6/97 1969). A nad to vždyJJráyžjmgd.eie^ světa, pollavalíô^eToim^ « čásjt(kdýbý"tľesar1iiebyl překročil Rubikon...). y Podle Hintikky (1989: 54n.) jsou v modelové teorii možné světy nástroji @ jazyka logického kalkulu nezávislého na objektovém jazyce, který popisuje. Nemohou být použity v rámci jazyka jako univerzálního média, který může vyjadřovat pouze sebe sama. V teorii fikčnosti jsou naproti tomu možné světy stavy {states of affairs), jež jsou popisovány v lermínecŕTjäžyka totožného s jazykem jeiichd5iektu.?ak~však navrhl Eco^TO'Wf^ffm^hý? tyto_desk^cej^ světa, které - vylučujíce jakýkoliv logický kalkuly poskytují možno"sT"pomvnáy^ r^iTT"^^ odpOVíMít^fWěm^abisu& \y]zsmt, zda mohou býtvzájemně přístupné či rfíRolivav čem s^Mší..Doležel (1989:228n.) přesvědčivě ukázal, že teorie fikoiich~ôbjek*tu*se může stát mnohem plodnější tehdy, když opustí model jednoho světa a přijme rámec možných světů. Proto má teorie fikčnosti určité právo na existenci, i když nevznikne pouze mechanickým přivlastněním pojmového systému sémantiky možných světů. Připusťme, že v teorii fikčnosti musí pojem možného světa zahrnout zaplněnjsvět, a to tx>dlé~naslecfuiících principů: ~"~ Q - ^TkcnTmožný svétjejajžayyjn, stavem, kde plat^Jže-je-U-^pravdivé, pak je~non-p nepravdivé (tentojjožadayek je flex - existují i nemožné možné světy). £ -Tento stav je vytvořen individui obdařenými, vlastnostmi. - Týtó~vTáTťn~ósti jsou ovládány jistými zákonitostmi, takže určité vlastnostiHmoffou^VšT^^^y^^^^^^'^'aí>^ vlaslnosť x může předplJkíáflaFvlaštňóšt y. || í"nfidrvídúá procházejí proměnami, ztrácejí své vlastnosti nebo získávají nové, neboť tato ínäTvTdúa'm'óhou mít takovou vlastnost, která tyto procesy umožSujeJy tomto šfnyslu je možný svět také slěHerh udalostí a může být popsán jako časově uspořádaná posloupnost stavů). Možné světy mohou být nahlíženy buď jako „reálné" stavy (srov. například realistické pojetí D. Lewise, 1980), nebo jako kulturní konstrukty, konvence či semiotické výtvory. V souladu s pojetím, jež jsem rozpracoval ve své knize Role čtenáře (Eco 1979), se přidržím druhé hypotézy. J^ožný svět_-jakožto kulturnfjkonstrukt - nemůže být, ztotožňován s lineární textovou manifestací, kterájejeho popisem. Textjejižjjoj^ událostí, je jazýkowu šlrategií, která má uvádět do pohybu interpretaci ze stranjnř^ (j akýmkoli v způsobem vyjádřená) reprezentuje možný _svět y^tyofeny_jLJžrifc,ěhu kooperativní interakce mezi textem a modelovým čtenářem. 626 627 Umberto Eco Malé světy Studie ČL 6/97 Abychom mohli světy vzájemně porovnávat, musíme za kulturní konstrukty považovat dokonce i světy reálné či skutečné. Tzv. svět skutečný je svět, ke kterému odkazujeme - pravdivě či nepravdivě - např. svět, který popisuje Encyclopedia Britannica či Time Magazíne (svět," ve kterém Napoleon zemřel na ostrově Svatá Helena, kde dvě plus dvě rovná se čtyři, kde není možné být svým vlastním otcem a kde Sherlock Holmes existoval pouze jako fikční postava). Skutečný svět je ten svět, jejž známe skrze množství obrazů {world pictures)^cbgrjpD^is§^ayů. Tyto obrazy jsou epistémíčk^mi světy, které jsou často navzájem alternativní a protikladné. Celek obrazů skutečného světa je potenciálně jeho nej větší a kompJg,tní ency^lojjediiJo~cistě regulativní povaze takové poTeTíčTImTencyklopedie pojednává Eco 1979, 1984). „Možné světy nejsou odhalovány v nějakých vzdálených, neviditelných nebo transcendentních depozitářích, aTe ]sôu konstmovaříy rukama a myslTclověka. Toto vysvětlení podal explicitně KnpTčěT~TSIo1?ňT světy neobjevujeme silnými mikroskopy, ale sami je určujeme'" (Doležel 1989: 236). I když budeme reálný svět považovat za kulturní konstrukt, můžeme se přesto tázat po ontologickém statutu popisovaného univerza. Na narativní možné světy se tento problém nevztahuje. Protože možné narativní světy jsouj/ytVQřeny-.nějakým textem^xisíují vně daného textu pouze jako výsledek nějaké interpretace amají stejný ontologičký"šSťúšjako KäždyjTný dOTičKý^syět (srov. poznáa^'^7Xjo^Säíääi~a~C.'ZTtílginá o kulturní povaze každého světa, Goodman a Elgin 1988: kap.iii). Když Hintikka (1989: 55) pojednával o tom, jak jsou možné světy pojímány v modelové teorii, konstatoval, že kdykoliv popisujeme nějaký možný svět, můžeme si svobodně zvolit univerzum diskurzu, jemuž má tento svět svou výstavbou odpovídat. Možné světy jsou tedy vždy světyjnalé (small worlds), tj. „relativně krátký běh místně omezených událostí v nčiaké 'skulině či koutku skutečnéhqjsvěta". Totéž platí pro světy fikční. Jak uvidíme v dalších kapitolách (zejména kapitole 5 a 6), texCaby írToh 1 vést čtenáře k tomu, aby si o možném fikčním světě utvořili představu {to conceive ofa possible fictional world), musí čtenářům předkládat relativně snadné „kosmologické" úkoly. 3. Pojetí technické a pojetí metaforické Pojem zaplněného možného světa se ukazuje jako užitečný pro mnohé jevy spojené s uměleckou tvorbou. Nesmí však být zneužíván. Existuje mnoho případů, kdy můžeme pojem možného světa použít pouze jako metaforu. Když Keats říká, že Krása je Pravda a Pravda je Krása, vyjadřuje pouze svůj osobní pohled na skutečný svět. Můžeme jednoduše konstatovat, že má pravdu nebo že se mýlí. Jeho světovým názorem se budeme z hlediska možných světů zabývat teprve tehdy, když ho budeme muset porovnat s ideami svatého Bernarda, který věřil, že Pravdou je v tomto světě Krása boží, zatímco Krása umělecká je lživá. Dokonce i v tomto případě navrhuji rozlišit dva teoretické modely, které byly vytvořeny k tomu, aby vysvětlily skutečný svět. Entia rationis a kulturní konstrukty užívané ve vědě a filozofii možnými světy nejsou. Můžeme prohlásit, že druhé odmocniny, universalia a modus ponens náleží do Třetího světa ä la Popper. Třetí svět - i když jej budeme pojímat jako sféru platónských idejí - však světem „možným" není. Je to svět reálný a možná reálnější než svět empirický. Euklidova geometrie není portrétem nějakého možného světa. Je to abstraktní portrét světa skutečného. Portrétem světa možného se může stát jen v případě, že ji budeme pokládat za zobrazení Abbotovy Plošné země (E. Abbot: Flatland, 1884). Možné světy jsou kulturními konstrukty, avšak každý kulturní konstrukt není možným světem. Zkoušíme-li například vědeckou hypotézu - ve smyslu Peircových abdukcí -, vypočítáváme možné zákony, které, pokud by platily, by mohly vysvětlit mnoho nevysvětlitelných jevů. Ale jediným cílem těchto dobrodružství naší mysli je prokázat, že zákony, které si „představujeme", platí též pro „reálný" svět - či pro svět, který jako reálný konstruujeme. Možnost je prostředkem, není cílem sama o sobě. Můžeme zkoumat possibilia v jejich pluralitě jen proto, abychom našli vhodný model pro realia. Stejně tak se nedomnívám, že možné světy jsou vytvářeny metaforami (jak to například předpokládá Levin, 1979: 124n.). Metafora je ve své nejjednodušší formě zkrácená podobnost: „Tomáš je lev" znamená, že Tomáš má - podle určitého popisu - některé vlastnosti lva (řekněme sílu a odvahu). Samozřejmě, bereme-li tuto metaforu doslova, střetáváme se s případem nezdařené komunikace nebo přinejmenším sémantické inkonzistence, neboť ve skutečném světě není možné být současně lidskou bytostí a zvířetem. Pojímáme-li však tuto metaforu jako figuru řeči a interpretujeme-li ji důsledně, pak nám cosi sděluje, co nemůže být z hlediska našich znalostí světa zpochybněno: sděluje nám, že ve světě skutečném Tomáš (údajně) má uvedené vlastnosti. Jakmile je tato metafora zbavena své ambiguity, může se stát nepravdivým tvrzením o skutečném světě (někdo může popřít, že je Tomáš opravdu odvážný), avšak nemůže se stát pravdivým tvrzením o světě možném. Jestliže však - na straně druhé 628 629 Umberto Eco Malé světy Studie ČL 6/97 - prohlásím, že v Homérove světě je Achiles lvem, říkám tím cosi, co je v Homérove světě pravdivé, zatímco předem ponechávám nerozhodnuto, zdaje to pravda ve světě historické zkušenosti (pokud existuje). Alternativní svět nevytváří dokonce ani ta nejzáhadnější metafora: pouze nejasně naznačuje, že na určitá individua referenčního světa musíme nahlížet jako na individua, jež jsou charakterizována vlastnostmi, o jakých jsme dosud neslyšeli. Pojem možného světa je užitečné zavést tehdy, když odkazujeme k nějakému stavu, ale pouze v tom případě, že potřebujeme porovnat přinejmenším dva alternativní stavy. Prohlásíme, že kačer Donald je výmyslem Walta Disneye a že ho lze stěží potkat na Sunset Boulevard. Jistěže tím konstatujeme, že kačer Donald patří do světa fantazie, avšak k tomu, abychom objevili či prokázali takovou trivialitu, žádnou specifickou teorii možných světů nepotřebujeme. Jestliže naproti tomu analyzujeme určitý typ velmi osobitých filmů jako je Who framed Roger Rabbit? (Kdo udělal Zajíce Roggera?), v němž nakreslené postavy jednají společně s postavami údajně „reálnými", pak je legitimní diskutovat problém vzájemné přístupnosti mezi různými světy. Když Tomáš říká, že doufá, že si koupí velký člun, vyjadřuje jeho věta výpovědní postoj, který - sám o sobě - rýsuje možný svět Tomášových představ. Pojem možného světa však potřebujeme až tehdy, když musíme srovnávat přinejmenším dva výpovědní postoje. Dovolte mi, aby ocitoval jeden známý nesmyslný rozhovor (Russel 1905): Tomáš (který poprvé spatřil Janův člun): Domníval jsem se, že tvůj člun je větší než tento. Jan: Ne, můj člun není větší než tento. Tento zmatek není obtížné vysvětlit. Tomáš se ve světě svých představ (Wt) domnívá, že Janův člun (Bl) je, řekněme, deset metrů dlouhý. Poté ve skutečném světě (Wo) své zkušenosti vidí skutečný člun (B2) a povšimne si, že je dlouhý pět metrů. Následně pak porovnává B_L ze svého doxického světa s B2 ze svého světa reálného a zjišťuje, že Bije větší než B2. Jan - který nikdy nestudoval modálni logiku - směšuje svět reálný a svět doxický a o Bi a B2 pojednává, jako by oba patřily do téhož světa Wp. V tomto případě se pojem možného světa ukazuje jako užitečný pro vysvětlení konverzační dvojznačnosti, která vyplývá z kognitivní potíže. 4. Proč jsou možné světy pro teorii fíkčnosti užitečné Jestliže byl rozhovor mezi Tomášem a Janem označen za humornou ukázku fikčnosti, jeho rozbor z hlediska konceptu možných světů vysvětluje, proč zní tak zábavně: tento rozhovor inscenuje případ interakce mezi dvěma individui, z nichž jedno nedokáže rozlišovat mezi nekompatibilními světy. Předpokládejme, že Tomáš a Jan žijí ve velmi jednoduchém světě vybaveném jen několika vlastnostmi, tj. Člunem (označeným jako M) a Velikostí. Můžeme rozhodnout, že - vzhledem k určitému popisu - jsou jisté vlastnosti podstatné a jiné náhodné. Hintikka, aby ukázal, jak definovat nějakou vlastnost jako textově podstatnou, uvedl tento příklad: když mluvím o nějakém muži, kterého jsem spatřil, a nejsem si jistý, zda to byl Tomáš nebo Jan, bude tento muž týmž mužem ve všech možných světech, neboť jeho podstatnou vlastností je, že je to ten muž, kterého jsem viděl. Z tohoto hlediska můžeme příběh o Janově člunu (volně vyžívajíce podnětů Rescherových, 1973) popsat následujícím způsobem: Wt M B Wj M B x (+) + y (+) - kde Wt je svět Tomášových domněnek a Wj svět, ve kterém Tomáš a Jan žijí a vnímají Janův skutečný člun. . Jsou-li dány dva světy Wt a Wj, pro které platí tytéž vlastnosti, můžeme / říci, že x ve Wt je možným protějškem y ve Wj, protože Wt i Wj sdílejí stejné podstatné vlastnosti (v tabulce označené závorkami). Oba tyto světy jsou vzájemně přístupné. I Předpokládejme nyní, že Jan a Tomáš komunikovali takto: Tomáš: Domníval jsem se, že ta velká věc, o které sníš, je tvůj člun. Jan: Ne, člun to nebyl. V tomto případě mají matice obou světů následující podobu: Wt D M B Wj D M B xl (+) (+) + x2 (+) (-) + y - (+) - kde D = být objektem snu. 630 631 Umberto Eco Malé světy Studie ČL 6/97 V Tomášově doxickém světě Wt existuje xl, o němž se předpokládá, že je předmětem Janových snů a že je to velký člun. V Janově doxickém světě existují dvě věci, tj. malý člun y, o kterém nikdy nesnil, a velká věc x2, jež přednětem jeho snů byla a jež naneštěstí není člun; xl, x2 a y budou vzájemně jiného řádu. Mezi těmito světy by neexistovala vzájemné identita (cross-identity), ale oba by byly stejně vzájemně přístupné. Manipulací s maticí Wt můžeme vytvořit x2 i y a manipulací s maticí Wj můžeme dostat xl. Můžeme konstatovat, že oba světy jsou z pozice toho druhého „představitelné". Nyní predpokladajme, že ve světě Wt existuje vlastnost Červená (přičemž Jan je barvoslepý a nedokáže rozeznávat barvy) a že dialog zní: Tomáš: Viděl jsem tvé čluny. Já si chci koupit ten červený. Jan: Který člun? Pro Tomáše je - v tomto kontextu - Červená podstatnou vlastností xl. Tomáš chce koupit jedině červenou loď. Jan nemůže Tomášův svět vnímat právě tak, jako obyvatelé Ploché země nemohou vnímat zakřivení nebeské oblohy. Jan své čluny rozeznává jedině podle velikosti, nikoliv podle jejich barvy: Wt M B R Wj M B xl (+) + (+) yi (+) + x2 (+) - (-) y2 (+) - Jan nemůže vnímat Tomášův svět, ale Tomáš Janův Wj vnímat může jakožto svět, v němž - z hlediska matice Wt - o barvách nelze rozhodovat. Ve Wt mohou být yl a y2 popsány takto: Wt M B R yi (+) + ? y2 (+) - ? Když analyzujeme fikČní literaturu, musíme často rozhodovat, v jakém smyslu máme - na základě své znalosti skutečného světa - hodnotit individua a události imaginárních světů (rozdíly mezi romaneskním vyprávěním (romance) a románem, realismem a fantaskními příběhy, či zda je Tolstého Napoleon totožný či odlišný od Napoleona historického apod.). Jelikož v každém stádiu příběhu se události mohou ubírat různými směry, je pragmatika čtení založena na naší schopnosti předpovídat další vývoj v každém okamžiku, kdy se vyprávění ocitá na nějaké křižovatce. Uveďme zvlášť názorný případ detektivních příběhů, v nichž autor chce ve čtenáři vzbudit falešná očekávání jen proto, aby je mohl zklamat. Chceme též hodnotit pravdivá tvrzení o fikčních předmětech. Prohlásit za pravdivé, že ve světě vytvořeném Conanem Doylem byl Sherlock Holmes starý mládenec, není pouze záležitostí triviální hry: toto konstatování se stane mnohem relevantnější a důležitější, budeme-li mít co do činění s neodpovědnými případy tzv. dekonstrukce či svévolného čtení (free misreading). Fikční svět má svou vlastní ontológii, která musí být respektována. Existuje ještě jeden důvod, proč se srovnávání světů ve fikční literatuře může stát důležitým úkolem. Mnohé fikční texty jsou systémy do sebe zapuštěných doxických světů. Předpokládejme, že autor říká, že platí p. Poté dodá, že Tomáš je přesvědčen o správnosti non-p a že Jan se domnívá, že Tomáš je nesprávně přesvědčen o správnosti p. Čtenář musí rozhodnout, do jaké míry jsou tyto různé výpovědní postoje vzájemně slučitelné a přístupné. Chceme-li tomu hlouběji porozumět, musíme si uvědomit, že fikční nutnost se liší od nutnosti logické. Nutnost fikční je principem individuace. Je-li ve fikčním světě Jan synem Tomáše, musí být Jan vždy určován jako Tomášův syn a Tomáš jako Janův otec. Tento typ nutnosti jsem nazval S-vlastností (Eco 1979), tj. takovou vlastností, jež uvnitř daného možného světa nezbytně vyplývá ze vzájemných definic individuí, která jsou ve hře. Význam slova Holzje v němčině určen jeho strukturálním ohraničením vůči významu slova Wald; v narativním světě románu Madame Bovary (Wn) je jediným způsobem identifikace Emy určení, že je manželkou Charlese. Ten pak byl identifikován jako chlapec, kterého vypravěč spatřil na začátku románu. Každý jiný svět, ve kterém by paní Bovaryová byla ženou plešatého francouzského krále, by byl světem odlišným (nikoliv Flaubertovým), světem zabydleným odlišnými individui. S-vlastnost, která Emmu charakterizuje, je tedy vztah eMc (kde e = Ema, c = Charles a M = být ženatý/vdaný s...). Abychom si uvědomili všechny důsledky, které z tohoto pojetí vyplývají, prozkoumejme dva světy, které dominují v SofoklOvě dramatu Král Oidipus; Wo je svět Oidipových domněnek a Wf je svět Tyresiových znalostí. Tyresias znáfabuli, přičemž tato fabula je Sofoklem pojímánajako zpráva o skutečném průběhu událostí. Pro následující schéma navrhněme vztahy K = být něčím vrahem, S = být něčím synem, M = být něčím 632 633 Umberto Eco Malé světy j Studie i - ČL 6/97 manželem. Pro úspornost použijeme znaménko mínus pro relace opačného charakteru (být obětí, otcem, ženou někoho). Wo oKx yKl zSj zSl oMj Wf oKl oSl oSj oMj 0+ + 0 + + + + 1 - - 1 - - j - - j_- x y + z + + _ Ve Wo existují: Oidipus, který zavraždil neznámého pocestného x a oženil se s Jocastou; Laius, jenž byl zavražděn neznámým pocestným X a byl otcem ztraceného z; Jocasta, která byla matkou ztraceného z a je nyní ženou Oidipa. Ve Wf vypadlo x, y i z. Ve skutečném světě - který popisuje/aŕw/a (jejíž platnost je potvrzena Sofoklem) - bohužel vystupuje méně individuí, než v iluzorním světě Oidipových domněnek... Protože však individua jsou v obou světech charakterizována vztahovými (S-nutnými) vlastnostmi a protože se vlastnosti světa Wo liší od vlastností světa Wf, mezi individui těchto dvou světů - jejichž jména jsou homonymní - neexistuje žádná totožnost. Král Oidipus je příběhem o tragické nemožnosti přístupu. Oidipus se sám oslepí, neboť není schopen dívat se na to, že žil ve světě, do něhož není přístup ze světa reálného a z něhož naopak není možno vstoupit do reálného světa. Modelový čtenář, který chce jeho tragédii porozumět, si musí fabuli rekonstruovat (příběh o tom, co se skutečně stalo) jako časově uspořádaný sled událostí a zároveň si vyznačit různé světy, které jsou reprezentovány výše uvedenými diagramy. Pojem možného světa je pro teorii fikční literatury užitečný, neboť napomáhá rozhodnout, v jakém smyslu fikční postava není schopna komunikovat se svým protějškem ve světě skutečném. Tento problém není tak podivínský, jak se může zdát. Oidipus není schopen učinit si o světě Sofoklově představu - jinak by se neoženil se svou matkou. Fikční postavy žijí ve světě hendikepovaném. Jakmile skutečně začneme chápat jejich osud, začínáme mít podezření, že také my - obyvatelé světa skutečného - často musíme podstoupit svůj úděl jenom proto, že o svém světě uvažujeme stejným způsobem jako fikční postavy o tom jejich. Fikční literatura nás upozorňuje na to, že naše představa skutečného světa je právě tak neúplná, jako představa fikčních postav o světě jejich. Z tohoto důvodu se zdařilé fikční postavy stávají svrchovanými příklady „reálné" lidské situace. 5. Malé světy Podle Doležela (1989: 233n.) jsou fikční světy neúplné a sémanticky nehomogenní: jsou to světy hendikepované a malé. Protože je fikční svět hendikepovaný, není to maximální a úplný stav. Jestliže ve skutečném světě je pravdivé, že „Jan žije v Paříži", pak také platí, že žije v hlavním městě Francie, severně od Milána a jižně od Stockholmu, a že žije ve městě, jehož prvním biskupem byl svatý Diviš. Pro svět doxický tato série nutných předpokladů neplatí. Je-li pravda, že je Jan přesvědčen, že Tomáš žije v Paříži, pak to neznamená, že Jan věří, že Tomáš žije severně od Milána. Fikční světy jsou stejně neúplné jako světy doxické. Na začátku The spaee merchants {Kosmičtí kupci) od Pohla a Kornblutha čteme: „Natřel jsem si tvář epilačním krémem a spláchl jsem ho pramínkem z kohoutku se sladkou vodou" (srov. Delaney 1980). Ve větě, která odkazuje ke skutečnému světu, bychom slovo sladký pociťovali jako nadbytečné, neboť z kohoutků obvykle teče sladká voda. Jakmile však máme podezření, že tato věta popisuje svět fikční, uvědomíme si, že nám poskytuje nepřímou informaci o jistém světě, kde je kohoutek umyvadla se sladkou vodou protikladem kohoutku s vodou slanou (zatímco v našem světě je tento protiklad voda studená / voda teplá). Dokonce i v případě, že by příběh žádnou další informaci neposkytl, byl by čtenář podnícen k tomu, aby si dovodil, že pojednává o světě science fiction, kde je nedostatek sladké vody. V každém případě je však pro nás závazný předpoklad - pokud nám ovšem román nenabídne další informaci -, že sladká i slaná voda je H2O. Zdá se, že v tomto smyslu mají fikční světy parazitní povahu, neboť nej sou-li přímo vyjádřeny vlastnosti alternativní, pokládáme za samozřejmé, že platí vlastnosti světa reálného. 6. Podmínky pro vytváření malých světů Zdá se, že text - aby vytvořil fikční svět, ve kterém mnoho věcí musí být samozřejmě předpokládáno a mnoho jiných musí být akceptováno i přes to, 634 635 Umberto Eco Malé světy Studie ČL 6/97 že jim lze jen sotva uvěřit, - svému modelovému čtenáři říká: „Věř mi. Nebuď příliš úzkoprsý a to, co ti říkám, ber, jako by to byla pravda." V tomto smyslu má fikční svět performativní povahu: „nerealizovaný možný stay se stane fikčně existujícím tím, že jej úspěšně vykonaný literární řečový akt autentifikuje" (Doležel 1989: 237). Autentifikace tohoto typu na sebe obvykle bere formu pozvání ke spolupráci při vytváření světa, který je možno si představit {a conceivable world) za cenu určité flexibility či odhodlání setrvat na povrchu (jsuperficiality). Jsou rozdíly mezi světy možnj/mijjsyěty^ (credible worWs)T~šv£ty~p {verisimilar worlds) a_svěj:y p|c^siäiilelnýmj. Podle Barbary Hall Parteeové (1989: 118) nejsou světy představitelné stejné jako světy možné: některé představitelné stavy mohou být ve skutečnosti nemožné a některé možné světy mohou být za hranicemi naší představivosti. Obraťme nyní pozornost na následující řadu případů: 1) Existují možné světy, které vypadají jako světy pravděpodobné a jako takové, kterým je možno věřit. Tyto světy si dokážeme představit. Dokážu si například představit budoucí svět, ve kterém tento článek bude přeložen do finštiny, a umím si představit minulý svět, v němž se lord Trelawnéy a doktor Livesey společně s kapitánem Smolettem opravdu plavili na lodi, aby našli Ostrov pokladů. 2) Existují možné světy, které z hlediska naší zkušenosti se skutečným světem vypadají jako nepravděpodobné a_stčží uvčfitelné; jsou to například světy, ve kterých zvířata mluví. Takový svět si však můžeme představit tak, že flexibilně přizpůsobíme svoji zkušenost, kterou jsme nabyli ve světě, v němž žijeme: stačí si představit, že zvířata mohou mít hlasové orgány podobné lidským a komplexnější mozkovou strukturu. Tento druh spolupráce vyžaduje flexibilitu a povrchnost: pokud bych si chěl vědecky utvořit představu o zvířatech s jinými fyziologickými vlastnostmi, musel bych přehodnotit celý evoluční vývoj, a tedy zformulovat značný počet biologických zákonů odlišných od těch, které známe. Toto vše však zcela jistě nemusím podniknout, když čtu Červenou Karkulku. Abych akceptoval skutečnost, že vlk mluví s malým děvčetem, stačí, když si vytvořím představu o místním nehomogenním malém světě. Počínám si jako krátkozraký pozorovatel, který je schopný určit velké tvary, ale který nedokáže rozpoznat jejich pozadí. Jsem schopen takto jednat, neboť totéž obvykle činím ve skutečném světě své denní zkušenosti: i v tomto světě mluvím a tato skutečnost je pro mne představitelný fakt, přičemž pokládám za samozřejmé, že pro tento jev existují předpoklady dané evolucí, i když je - díky společenskému rozdělení sémantických úkolů - sám neznám. Stejným způsobem si mohu představit světy, které by se - při bližším zkoumání - mohly jevit jako světy, kterým nelze uvěřit a které jsou nepravděpodobné. 3) Existují světy nepředstavitelné (unconceivable), které - jakkoliv mohou být jak možné, tak nemožné - v každém případě přesahují schopnosti naší představivosti, protože jejich údajná individua a vlastnosti porušují naše logické či epistemologické návyky. Nedokážeme si představit svět zaplněný čtvercovými kruhy, které lze koupit za sumu dolarů odpovídající největšímu sudému číslu. Jak je však patrné z předcházejících řádků, takový svět může být zmíněn (mentioned) (proč je to možné, tj. příčinu toho, že jazyk dokáže pojmenovat neexistující a nepředstavitelné entity, však na tomto místě nemůžeme diskutovat). V podobných případech se po modelovém čtenáři požaduje, aby prokázal přehnaně velkorysou flexibilitu a odhodlání zůstat na povrchu, neboť se předpokládá, že bere jako samozřejmé něco, o čem si dokonce ani neumí udělat představu. Rozdíl mezi tím, zda něco pojímáme jako cosi, co bylo zmíněno, nebo jako cosi představitelného, nám pravděpodobně může pomoci vytyčit hranice mezi literaturou a romaneskním vyprávěním a románem, fantaskními příběhy a realismem. 4) Nepředstavitelné světy jsou pravděpodobně extrémním případem nemožných možných světů, tj. světů, v nichž je modelový čtenář veden k tomu, aby se pokusil udělal si o nich představu jenom proto, aby pochopil, že to není možné. Doležel (1989: 238n.) v tomto případě hovoří o sebevyprazdňujících světech a o sebeodhalující metafikčnosti. V těchto případech se „na jedné straně zdá, že možným entitám je propůjčena fikční existence, neboť jsou použity obvyklé postupy autentifikace; na straně druhé je statut této existence zpochybněn, protože samotný základ, o nějž se mechanismus autentifikace opíraje odhalen jako pouhá konvence". Tyto nemožné fikční světy v sobě obsahují vnitřní rozpory. Doležel uvádí příklad Robbe-Grilletova La maison de rendez-vous (Dům schůzky), kde je jedna a táž událost předvedena v několika verzích, jež jsou spolu v rozporu, kde jedno a totéž místo je a zároveň není místem děje románu, kde jsou události seřazeny v protikladných časových sekvencích, kde se jedna a táž fikční entita vyskytuje v několika existenciálních modech atd. Abychom lépe porozuměli tomu, jak sebezpochybňující (meta)fikční dílo funguje, měli bychom vzít v úvahu rozdíl mezi interpretací sémantickou a kritickou (navržený v mé práci, Eco 1988). 636 637 Umberto Eco Malé světy Sémantická interpretace je výsledkem procesu, v němž se čtenář setkává s lineární manifestací textu a vyplňuje ji daným významem. Interpretace kritická je naproti tomu aktivitou metajazykovou zaměřenou na to, aby popsala a vysvětlila, na základě jakých formálních důvodů daný text vyvolává danou reakci. V tomto smyslu se můžeme domnívat, že každý text je interpretován jak sémanticky, tak kriticky. Pouze nemnoho textů však oba druhy modelového čtenáře vědomě předpokládá. Věta typu: „they areflying planeš" (tj. „jsou letadla, která létají", ale také „(oni) právě teď pilotují letadla") potenciálně podporuje 1) naivní (sémantickou) interpretaci čtenáře, jenž bude v nejistotě, který význam si má vybrat, a jenž pravděpodobně v okolním textu či v okolnostech promluvy hledá potvrzení správného výběru, a právě tak i 2) kritickou interpretaci čtenáře, který je schopen jednoznačně a formálně vyložit syntaktické příčiny, které tuto větu činí víceznačnou. Mnoho děl fikční literatury (například detektivní romány) v podobném duchu uplatňuje rafinovanou narativní strategii k vytvoření naivního modelového čtenáře, který touží po tom, aby upadl do léček nastražených vypravěčem (aby pocítil strach, či podezříval nevinnou osobu). Tyto romány ale též předpokládají modelového čtenáře kritického, který je schopen - při druhém čtení - vychutnat jejich skvělou narativní strategii, jíž byl vytvořen prvoplánový čtenář naivní. Uveďme například rozbor Allaisova Un drame bien parisien (Eco 1979), kde je předvedeno, jak text, který na jedné straně naivního čtenáře krok za krokem láká do pasti, zároveň nabízí celou řadu náznaků, jež by mu mohly napomoci, aby do textem nastražené léčky neupadl. Totéž se děje ve fikčních výtvorech sebevyprazdňujících. Na první interpretační úrovni toto dílo současně poskytuje jak iluzi koherentního světa, tak pocit jakési nevysvětlitelné nemožnosti. Na druhé, kritické interpretační úrovni může být tento text pochopen ve své sebevyprazdňující povaze. Dobře známé Escherovy rytiny impossibilií jsou vizuálním příkladem nemožných možných světů. Při velmi povrchním pohledu vypadají tyto obrazce jako „možné". Jestliže však budeme zrakem sledovat jejich linie podle jejich prostorové orientace, zjistíme, že to fungovat nemůže: svět, v němž by mohl existovat takový objekt, je snad možný, leží však mimo naše schopnosti představivosti - i když budeme odhodláni být co možná nejvíce flexibilní a povrchní. Potěšení, které z nemožných možných světů získáváme, je potěšením z porážky našeho vnímání a logického uvažování - nebo je to potěšení ze sebezpochybňujícího textu, který k nám hovoří o své Studie GL 6/97 vlastní neschopnosti popsat impossibilia (k této problematice srov též Danto 1989 a Régnier 1989). Nemožný svět je představen diskurzem, který ukazuje, proč nějaký příběh není možný. Nemožnýji^žný Iľv^^ předstayjigíné- Tent5TsvTt vytvářf samotne podiBinřy'"švl^5Jtiíf'' rtépředstavitelnosti. Escherova rytina i Robbe-Grilletův román jsou materiálně možné jako vizuální či verbální texty. Zdá se však, že odkazují k něčemu, co nemůže existovat. Mezi nemožným možným světem verbálním a vizuálním existuje rozdíl, založený na odlišných strategiích vyzývání ke spolupráci uplatněných textovou lineární manifestací. Iluze vizuální je proces krátkodobý, neboť vizuální znaky jsou představeny všechny najednou a rozprostřeny v prostoru. U jazyka verbálního však časová (či prostorová) linearita jeho označujících způsobuje, že rozpoznat danou nekonzistenci je obtížnější. Protože je Escherův obrazec bezprostředně vnímán jako celek, povzbuzuje bezprostřední analytičtěji zaměřený kritický rozbor. Jeho nekonzistence může být zjištěna rychle. Naproti tomu text verbální - který je lineárně a časově (krok za krokem) uspořádaným představením jedné události po druhé (scanning) - globální analýzu ztěžuje, neboť předpokládá souhru paměti krátkodobé a dlouhodobé. Reprezentace nemožných možných světů - tak, jak probíhá stránku po stránce - proto může být ve verbálních textech povrchně brána jako představitelná do té doby, než si čtenář danou kontradikci uvědomí. Tyto texty využívají řadu syntaktických strategií k tomu, aby pocit zmatení posilovaly. Jako příklad dlouhodobé klamné představy (a jazykové strategie, která ji umožňuje) uveďme typickou situaci science fiction, kterou používá mnoho románů a kterou si v nedávné době vypůjčil i film Back to the Future (Zpět do budoucna). Předpokládejme tedy následující schéma příběhu: narativní postava (nazvěme ji Tomáši) cestuje do budoucnosti, kam přijíždí jako Tomáš2. Poté cestuje zpět v čase do přítomnosti a jako Tomáš3 se vrací deset minut před svým dřívějším odjezdem. Zde může Tomáš3 potkat Tomáše 1. který se právě vydává na cestu. Tomáš3 opět putuje do budoucnosti, kam se dostává jako Tomáš4 - pár minut po příjezdu Tomáše2 a potkává ho. Tomáši Tomáš2 Tomáš3 Tomáš4 — 638 639 Umberto Eco Malé světy Studie ČL 6/97 Jestliže tento příběh převedeme do vizuálního diagramu, bude se podobat Escherově obrazu. Není možné přijmout situaci, kdy se jedna a táž postava rozštěpuje do čtyř různých Tomášů. Uvedená kontradikce však v průběhu narativního diskurzu vymizí díky jednoduchému jazykovému triku: ten Tomáš, který říká „Já", je pokaždé Tomáš s vyšším indexem. V zfilmované verzi tohoto příběhu - která je stejně časově organizována jako slovní vyprávění - vždy každou situaci nahlížíme očima „vyššího" Tomáše. Text dokáže částečně skrýt podmínky své referenční nemožnosti pouze na základě takovéto jazykové či filmové procedury. Sebezpochybňující metafikční výtvor ukazuje, jak jsou nemožné světy nemožné. Science fiction naproti tomu vytváří nemožný svět, který poskytuje iluzi o tom, že je představitelný. 7. Kooperativní dobrá vůle Až dosud se zdálo, že kooperativní kvality potřebné pro vytvoření stavů, které jsou ztěží uvěřitelné, jsou flexibilita a povrchnost. Ve světle předchozích poznámek bychom však měli konstatovat, že určitá flexibilita je vždy zapotřebí též pro stavy pravděpodobné a uvěřitelné. Platí, že modelový čtenář nemá nikdy k dispozici uspokojivé informace, dokonce ani v případech, kdy je vyzván k tomu, aby vytvořil svět velmi malý. Dokonce i když je podněcován k tomu, aby extrapoloval svou údajnou zkušenost s naším skutečným světem, je taková zkušenost často postulována velmi jednoduše (za tento poznatek jsem zavázán Bas van Fraassenovi; byl mi zprostředkován během našeho osobního rozhovoru o mé knize Role of the Reader). Vezměme začátek libovolně vybraného románu (pouhou náhodou to je román Ann Radclifové The Mysteries ofUdolpho, Záhady Udolfa, 1794): Na vlídných březích Garonny v kraji Gaskoňském stál v roce 1584 zámek pana St. Auberta. Z jeho oken byl výhled na pastorální krajiny Guienny a Gaskoně táhnoucí se podél řeky, oživené bujnými lesíky, vinicemi a olivovými háji. O tom, že by anglický čtenář z konce 18. století měl dostatečné znalosti 0 Garonne, Gaskoňsku a jejich krajině, se dá pochybovat. Avšak dokonce 1 čtenář, který tyto informace neměl k dispozici, měl být schopen z lexému břehy odvodit, že Garonne je řeka. Od modelového čtenáře se pravděpodobně očekávalo, že si představí typickou krajinu v jižní Evropě s vinnou révou a olivovníky. Není však jisté, že čtenář žijící v Londýně, který nikdy neopustil Velkou Británii, byl schopen představit si onu krajinu, která je zabarvena tak světle zeleně a modře, jako je krajina Gaskoňska. To však nevadí. Modelový čtenář Radcliffové byl vybídnut k tomu, aby předstíral, že toto všecho zná. Modelový čtenář byl a je podněcován , aby se choval tak, jako kdyby byl s francouzskými kopci důvěrně obeznámen. Svět, který si vytvoří, se bude pravděpodobně lišit od světa, který měla Radcliffová na mysli, když svůj román psala. To však není na závadu. Jakékoliv klišé francouzské krajiny bude pro záměry vyprávění dostačovat. Fikční světy jsou jedinými světy, kde někdy zcela platí teorie rigidní designace {a theory of rigid designation). Jestliže vypravěč říká, že existovalo místo zvané Ostrov pokladů, je modelový čtenář vyzván k tomu, aby uvěřil v existenci jakéhosi tajemného křtu, jímž kdosi danému ostrovu toto jméno přidělil. Čtenář je pobídnut k tomu, aby všem zbylým vlastnostem ostrova připsal ty obvyklé vlastnosti, které by připsal jakémukoliv ostrovu v jižních mořích - pro účely vyprávění by to mělo stačit. Uvedl jsem výše, že v narativním textu Ema Bovaryová může být identifikována pouze na základě S-vlastností, tj. na základě faktu, že je to žena jediného individua, které je vypravěčem zmíněno na začátku románu. Tyto S-vlastnosti jsou však velmi chudé. Rozeberme si následující úryvek z Hugova románu Devadesát tři. Markýz de Lantenac posílá svého námořníka Halmala, aby zburcoval všechny stoupence povstání proti revoluci. Dává Helmalovi tyto instrukce: „Dobrá, a teď poslouchej. Znáš zdejší lesy?" „Úplně." „V celém kraji?" „Od Noirmoutieru až k Lavalu." „Víš také, jak se jmenují?" „Znám lesy, znám jejich jména, znám všecko." „Poslouchej dobře, co ti řeknu," pokračoval stařec. „Heslo zní takto: Povstaňte! Nikoho nešetřte! Tak tedy na okraji lesa Saint-Aubin třikrát zahoukáš. Po třetím zahoukání uslyšíš, jak ze země vystoupí muž." „Z díry pod stromem, vím." „Tento muž je Planchenaout, říkají mu také Královské Srdce. Ukážeš mu stužku. Porozumí už. Pak půjdeš cestami, které si sám najdeš, do lesa Astillé: najdeš tam křivonohého muže jménem Mousqueton, který nemá s nikým slitování. Řekneš mu, že ho mám rád a že ho žádám, aby vzbouřil své lidi. Pak půjdeš do lesa Couesbon na míli cesty od Ploermelu. Zahoukáš a z díry vyleze Thuaoult, starosta ploermelský, jenž bal v tom takzvaném Ústavodárném shromáždění, aleje našinec. Řekneš mu, aby ozbrojil zámek couesbonský, který patří vystěhovalému markýzi Guerovi. To je dobré místo, samé úžlabiny, lesíky, 640 641 Umberto Eco Malé světy Studie ČL 6/97 nerovný terén. Thuault je rázný a chytrý muž. Pak půjdeš do Saint-Ouen-les-Toits a promluvíš tam s Janem Chouanem, kterého považuji za skutečného vůdce. Pak půjdeš do lesa Ville-Anglose... (přel M. a J. Tomáškovi) Seznam pokračuje ještě na několika následujících stranách. Je zřejmé, že Hugovi nešlo o to, aby popsal konkrétní místa a osoby, ale pouze o to, by ukázal, jak je spiknutí proti revoluci propletené a rozsáhlé. Od modelového čtenáře se neočekává, že by cokoliv věděl o životě Planchenaultově či o tom, kde leží Saint-Aubinský les. V opačném případě by ani znalost celé Laroussovy encyklopedie nestačila k tomu, abychom rozuměli tomu, o co v Hugově románu běží. Od modelového čtenáře se očekává, že všechna tato jména bude brát jako pouhé rigidní designátory odkazující k blíže neurčeným křestním obřadům. Čtenář, který by si přál každé z nich nahradit popisem, by užíval výrazy jako „nějaké místo v severní Francii" či „nějaké individuum známé jako Lantenac". Modelový čtenář nemusí mít přesnou představu o každém místě či individuu, které jsou v románě uvedeny. Stačí, aby pouze předstíral, že věří, ze je zná. Po modelovém čtenáři se požaduje nejen to, aby uplatnil flexibilitu a odhodlání setrvat na povrchu, ale též trvalou dobrou vůli. Pokud modelový čtenář bude takto jednat, daný příběh si vychutná. V opačném případě bude odsouzen k nekonečnému encyklopedickému bádání. Avšak čtenáři, kteří by se o to pokusili, by nebyli čtenáři modelovými. Dožadovali by se maximálních světů, zatímco fikční vyprávnění může přežít jedině tehdy, když se omezí na světy malé. Universita di Bologna Přeložil Petr Kaiser LITERATURA ALLEN, Sture, ed. 1989 Possible Worlds in Humanities, Arts and Sciences. Proceedings of the Nobel Symposium 65 (Berlin: De Gruyter) DANTO, Arthur C. 1989 „Pictorial Possibility", in Allen 1989 DELANEY, Samuel 1980„Generic Protocols", in The Technological Imagination (Madison: CodaPressw.) DOLEŽEL, Lubomír 1989 ..Possible Worlds and Literary Fiction", in Allen 1989 ECO, Umberto 1979 The Role of the Reader (Bloomington: Indiana U.P.) 1984 Semiotic and the Philosophy of Language (Bloomington: Indiana U.P.) 1988 ..Intentio Lectoris", Differentia 2, Spring GOODMAN, N., C.Z. ELGIN 1988 Reconceptions in Philosophy (London: Routledge) HINTIKKA, Jaakko 1967 ..Individuals, Possible Worlds and Epistemic Logic", Nous 1, 1967, 1 1969 „On the Logic of Perception", Models for Modalitiers (Dordrecht: Reidel.) 1989 ..Exploring Possible Worlds", in Allen 1989 LEVIN, Samuel 1979 ..Standard Approaches to Metaphor and a Proposal for Literary Metaphor", in Metaphor and Thought (Cambridge: Cambridge UP) LEWIS, David 1980 On the Plurality of Worlds (Oxford: Blackwell) LINDE, Ulf 1989 ..Image and Dimension", in Allen 1989 PARTEE, Barbara Hall 1989 ..Possible Worlds in Model-Theoretic Semantics", in Allen 1989 PAVEL, Thomas G. 1986 Fictional Worlds (Cambridge: Harvard U.P.) REGNIER, Gerard 1989 ..Discussion of Ulf Linde's Paper", in Allen 1989 RESCHER, Nicholas 1973 ..Possible Individuals, Trans-World Identity, and Quantified Modal Logic", Nous 7, 1973, 4 RUSSELL, Bertrand 1905 „On Denoting", Mind 14 1919 Introduction to Mathematial Philosophy (London: Allen & Unwin) 642 643