s hlavy klobouk, hází jej na zem a dupe po něm, slyšela svůj | zlý smích, protkaný vzlykotem a provázený ošklivými na- | dávkami, před nimiž Frank ustupuje a Ann se křižuje... Nic j takového se však nestalo. Dokázala odejít zpříma a pevným j krokem z dohledu služebnictva. i
Ted to propukne, pomyslila si, když stanula v temnu po- i koje, v němž se téměř večer jak večer opájí tmou, zapalujíc j cigaretu od cigarety. Usedla, nahmatala desku nočního stol- l ku a na ní cigarety i zápalky — a čekala se zamhouřenýma J očima, až zpěněný vztek vyrazí z ní nějakým zoufalým ges- f tem, křikem nebo pláčem. Cekala dlouho. Naslouchala vlast- I nímu nitru, jeho meluzíne, jeho bouři, stenům bolesti a skře- 1 kům záští, ale oči byly suché a údy zdřevěněly. S námahou při- | nutila prsty, aby rozškrtly. Známé gesto, krátké oslnění očí a i dlouhý doušek cigaretového kouře srazily ji naráz do letargie 1 minulých měsíců a let. Vztek se ztišil, lítost přestala žhnout j a bolest se rozplývala. Po té metelici citů zbyl v nitru jen j chlad a velké prázdno. Tma kolem byla živá jen asi tak jako { zchlácholený živel v jejích prsou: drobné jiskření kolem klamných mátoh, neduživý paprsek v černošedém přívalu bez i hranic. A každé vdechnutí přilévalo kapku mrtvé vody do ' bezbolestného žalu.
Tou vnitřní i vnější tmou života prošel nedávno kolem paní Carson posel z jiného světa. Přišel a odešel. Co u ní vlastně \ pohledával, když neumí brát ani rozdávat ? Pokoj a mír ? Co je to v jeho představách? Nebo hledal něco víc, něco, co blá- 1 hově chtěla nalézt i ona ? Lásku ? |
Blázen! Blázen! Ať si hledá, nenajde! Či snad přece ? Paní Carson by jistě mohla odpovědět, kdyby věděla, kde je ona f záhadná bytost, které dr. Marek telefonoval a kterou tak I blouznivě přesvědčoval, že musí vytrvat u lidí. Nezaměňuje-li si tato záhadná duše — na rozdíl od tisíců jiných žen — sebelásku za lásku, není nemožné, že nakonec dá bláznovi, co on hledá. Jestliže jí však říkal, že ještě nesmí k ní odejít od lidí, znamená to, že ona není smrtelný člověk. Kdo je tedy ? Anděl? Sen? Bláznovství? Bože, kdo, kdo?
Ano, to jediné by chtěla paní Carson vědět, kdyby ještě vůbec byla zvědavá. > 1
KAPITOLA ŠESTÁ
JSOU PRÝ LIDÉ, kterým působí radost vydávat peníze. Ale dr. Marek onoho odpoledne pociťoval cosi víc než radost, přímo fyzickou rozkoš, když si s tlustým Řekem vyměnil pěti-dolarovou bankovku za stvrzenku. Připadalo mu, že našel to slastné, zapomenuté rozechvění, které se ho zmocnilo před dávnými roky v knihkupectví, kde hrdě položil na pult první plat, utržený za kondice (celou padesátikorunu!), čekal na drobné, přepočítával je a pak gestem knížecím sáhl po připraveném balíčku knih. Knih vpravdě vlastních, nevyproše-ných, nevypůjčených, neukradených, nýbrž poctivými penězi zaplacených. Ale co je kniha vedle pokoje s třemi okny, s psacím stolem, umyvadlem, rádiovým přijímačem, horkými kamny, širokým manželským ložem a dvěma šatníky? Knihu přečtete a uložíte, a za týden již nevíte, že jste rozmnožili své vlastnictví. Kdežto pokoj, za nějž jste právě zaplatili nájemné a který je váš, dočista váš, pro práci, spánek, přemýšlení i chytání lelků, je vlastnictví zcela jiného druhu, neboť je výhradně majetkem let dospělosti. Ach, jak málo byl dr. Marek v posledních letech mužem vskutku dospělým! Přijde-li ho teď domácí požádat, aby k němu zaskočil na kus řeči, může klidně odmítnout, napadne-li ho odejít z domu, nemusí živé duši vykládat, kam jde a kdy se vrátí, není už třeba donekonečna děkovat, vymýšlet pozornosti a dětinsky chránit právo k práci a svobodu k jakémukoli počínání. A je zde čisto, teplo, žádný luxus, vynucující ohledy, je tu ticho, přívětivě a útulno — radost se rozhlédnout!
Zapomněl na celý svět a hned se pustil do práce. I na večeři zapomněl a také na hodiny. Připomněl mu je člověk, který zaklepal na dveře a hned potom vstoupil. Udiveně k němu dr. Marek vzhlédl, byl až dosud tak pohřížen do práce a tak radostně nepřítomen, že chvíli trvalo, než si uvědomil, kde je a kdo asi k němu přišel. Povstal. Ramenatý příchozí mu podával pravici a smál se na něho jako na starého známého. Měl na sobě šat a čepici dělníka, byl mohutný a hřmotný a jeho zarostlá tvář s dobráckýma očima i pevný hlas, který zřejmě rád vybuchuje v hlučný smích, vzbuzovaly důvěru.
„Jsem John Werner, váš spoluspáč, uvidíte mě jen večer. Pěkně vás vítám! Podle úsudku několika dam a několika vašich mužských předchůdců—nechrápu. Jsem truhlář a vy jste prý doktor. A protože mi nic není—až na maďarskou nemoc—, i nemusíte mít strach, že se budu chtít dát od vás kurýrovat."
Podali si ruce. Tak tak, že doktor nezaúpěl, pan Werner trochu přepínal srdečnost.
„Co je to maďarská nemoc ?" ,   „Já mám poučovat doktora? To je nemoc, při níž se chce pacientovi hodně jíst, hodně pít, dlouho spát, s ženskými špá-sovat a nic nedělat. Kde jste večeřel?"
„Dosud jsem nejedl."
„Tak si zaskočte na roh k Číňanovi. Je to tam dobré a laciné. Ale pivo si u něho nedávejte, naproti mají Pabst, je jako plzeňské! Vy jste Čech — co ?" ^
„Ano. A vy?"
„Němec, jestli vám to nevadí."
Nějaký slušný Němec, pomyslil si dr. Marek a ještě si pomyslil, že přece jen by mu jiná národnost byla milejší. Ale co, každá nespokojenost by dnes hraničila s rouháním. Pan Wer- ^ ner je ostatně docela jistě americký občan a nutno doufat, že nebude chtít mluvit o politice. I
Obrovitý muž uhodl doktorovy myšlenky. Poškrabal se hřbetem dlaně ve svém strnisku a řekl vážným hlasem, který nepřirozeně kontrastoval s rozesmátou tváří:
„Aby hned od začátku bylo mezi námi jasno: přivezli mě do téhle země jako malého kluka a k Hitlerovi, když přišel do f módy, měl jsem asi takový respekt jako k podělaným kalhotám. Pro mne je národ jako národ a člověk jako člověk — you know what I mean ? Jen jednu lidskou čeládku cítit nemohu a zvětřím ji na tři sta honů, ale vy k ní nepatříte. Tak co? ^ Podáme si znovu ruce ?"
„Ovšem, ale nerozmačkejte mi prsty!"
Jaká je to asi čeládka ? uvažoval dr. Marek, ubíraje se k Číňanovi na večeři. Nicméně zájem o jídelní lístek zatlačil do pozadí všecko ostatní. Večeře byla laciná a opravdu znamenitá, i když poněkud vychladlá. Dr. Marek zde jedl za své peníze, nemusil bedlivě dbát americké etikety a odkládat po 9 každém ukrojení masa nůž, nemusil hlídat jazyk, aby ne-
mlaskal (od okamžiku, kdy mu mlaskání vytkla ona šílená stařena na začátku jeho hledání, má před hostiteli strach jíst), nebylo třeba vstávat a usedat podle pravidel dobře vychovaných stolovníků, nehrozilo nebezpečí, že místo cukru podá sousedu hořčici a sklidí výsměch, a horkou kávu zde mohl pít až po jídle a nikoli k příkrmu. Nuže, dr. Marek zářil uspokojením. Udělal podruhé v životě maturitu, byl opět zralý, samostatný, lidé mu byli povinni vykat a říkat pane a směl bez ptaní a bez průvodu dospělých zaskočit, kamkoli ho srdce táhlo. Táhlo ho do pivnice, o níž se pochvalně zmínil pan Werner.
Však ho tam také našel u pultu a Němec mu hned představil několik sousedů z nového bydliště. Ukázalo se, že mezi dvacíti přítomnými je dobrých dvanáct z Řekova činžáku. A tak dr. Marek poznal lidi bydlící vedle něho, nad ním i pod ním. Byli to vesměs dělníci, prodavači a drobní úředníci, mluvící mnohem hůře anglicky než nový host, ač většinou přišli do Ameriky dávno před ním. Všichni ti lidé překypovali k němu pozorností, zasypali ho spoustou otázek týkajících se Československa po stránce zeměpisné, politické, náboženské a obchodní, každý z nich se pochlubil nějakou vědomostí o této vzdálené zemi a všichni svorně přiťukli na šťastnou budoucnost osvobozené vlasti doktora Marka. Byl dojat. A pivo zde měli opravdu — studené.
Leč nebylo jen tak lehké záhy odejít z družné společnosti, jejíž každý člen chtěl užít doktora trochu pro sebe. Portugalec se ho šeptem optal, nebyl-li by ochoten za slušný honorář pomoci jedné velmi počestné vdově od nežádoucího těhotenství. A když lékař lítcstivě zavrtěl hlavou, přál si zkormoucený muž, aby s ním aspoň vypil novou sklenici na zdraví oné počestné vdovy a na její nezbytný brzký sňatek. Vzápětí se ho zmocnil jakýsi Maďar.
Zvěděl od něho, že atomovou bombu objevili učenci právě včas, aby zničila tenhle mizerný svět, že ze všech pronárodů jsou nejhorší Poláci a že je důstojně reprezentuje jeho soused z Řekova domu, pan Laškowski. Ať prý doktor tomu kurev-níkovi nic nevěří a zejména mu nic nepůjčuje, nicméně ať napodobuje Maďarovu taktiku a snaží se s tím polským holomkem vyjít v dobrém.
Talián, jemuž říkali Mario, postěžoval si na evropský šovi-nisniůs ä tvrdil, že se jasně zrcadlí v domě, do něhož se právě dr. Marek nastěhoval a kde by nejraději jeden druhého utopil na lžíci vody. A vysvětlil tuto nevraživost tou okolností, že většina nájemníků přišla do Ameriky poměrně nedávno, takže strýček Sam je dosud nepořídil převychovat. Mario je ve Spojených státech již třináct let, miluje Ameriku, nevrátil by se do Itálie za nic na světě, ale naprosto nesouhlasí s politikou Spojenců na Apeninském poloostrově, rozhořčeně odsuzuje potupnou popravu Mussotíniho a nikterak se netají s názorem, že spatřuje v diktatuře též kladné prvky. Doktoru Markovi upřímně radí, aby se domů nikdy nevracel, protože Československo je vlastně součástí bolševické veleříše, a on, Mario, z >lastní zkušenosti ví, co bolševici umějí. Znal totiž osobně jednoho italského komunistu, jmenoval se Tosoni, však sem také chodil na pivo... .
Poutavou historku přerušil jiný Italä který celou dobu pozorně naslouchal. Praštil náhle pěstí do pultu, až sklenky poskočily, zaklel, popadl svého krajana za kabát a prohlásil, že mu na místě rozbije hubu, jestliže se znovu bude snažit urážet soudruha Tosoniho. Mario srazil výhružníkovu pravici a tím způsobil, že si urval s vlastního kabátu dva knoflíky, i on zaklel, urážeje po italskú nějakého svatého, a pak spustil naplno rotačku vřeštivých slov, z nichž dr. Marek pochopil jen tolik, že Mario je ve svobodné zemi — after all — a že bude povídat, co se mu zlíbí.
Bůh suď, jak by byl spor dopadl, kdyby na druhém konci nebyla propukla jiná a vážnější rozepře. Nebylo možno uhodnout, oč jde, ale bylo možno vidět, že jakémusi hubenému muži v kostkovaném kabátě crčí z nosu krev a že mu před očima šermuje pěstí zavalitý rezoun bez kabátu a s rukávy u košile vykasanými. Kdosi poznamenal: „Hele, Irčan/se zase hněvá !" A hněval se vskutku náramně. Neboť člověku, který se ujal krvácejícího, naplil do obličeje a přispěchavšímu číšníkovi utrhl kravatu.
A najednou se místnost naplnila nepopsatelným řevem. Padaly rány, řinčelo rozbíjené sklo, bojechtiví skákali jako opice a zastánci míru se prodírali ke dveřím.
V té chvíli se osvědčil pan Werner. Vyhoupl se na pult, po-
padl dvě baňaté láhve, vztyčil je vysoko nad hlavu jako korouhve a křičel: „Kdo okamžitě  nepřestane, bude mít co  dělat se f mnou!" , i >
Přestali všichni až na Irčana. Pah Werner ještě ani nedomluvil, když rezoun s vykasanými rukávy vyťal komusi mlas-kavou facku. Ale vzápětí stál již Němec před ním. Uměl ská-, kat, jako by byl z gumy. Jednu láhev si vložil pod paži,
volnými prsty sevřel rváči hrdlo, druhou láhev měl v rozmáchlém gestu připravenu k ráně, tlačil dusícího se Irčana k létacím dveřím, tam prsty, svírající dosud krk, bleskovým pohybem chňaply po rameni, obrátil zrzouna zády k sobě, nadzvedl jej jako loutku, kopl do něho a vyhodil ho na chodník. Pak zastrčil druhou láhev pod paži, hodil na pult půldolar a pátral po svém novém spolubydlícím. Spatřil však v rozkmi-' taných dveřích jen jeho nachýlená záda. Dr. Marek nejspíš
usoudil, že pro dnešek vypil již dost piva. Pan Werner ho dohonil až na konci bloku. „Počkejte, jdu také domů." i „To bylo hrozné!"
„Co na tom vidíte tak hrozného ? Lidé se perou, možná, že v Americe víc než jinde, ale tady se aspoň umějí hned zase smířit. Já je tak trochu konejšívám." 1 „Co chcete s těmi lahvemi pod pažemi? Snad nehodláte
ještě dnes někoho konejšit?" Němec se překvapeně zastavil. k „A podívejte se! Ani jsem si v tom zmatku nepovšiml, že je
tahám s sebou. Ale hlavní věc: jsou plné!"
„Jsem u vás velmi spokojen, za týden jsem urazil větší kus ( práce než jinde za čtrnáct dní," řekl dr. Marek ťlustému Re-
kovi, vkládaje do jeho usmolené dlaně pět dolarů. „Well," odpověděl Řek ospale a poškrabal se na hlavě, do níž se nijak I nechtěla srovnat taková zhola zbytečná chvála. Jako by na
tom záleželo, je-li některý z nájemníků spokojen či nic. Lidé z lepších kruhů si potrpí na ceremonie a Řeka koneckonců neubude, když i on prohodí na oplátku cosi jako pozornost. ^ Zeptal se:
„Kočky vás neruší?"
„Kočky? Jsou tady nějaké? Já o nich nevím." „To je dobře."
Tím byla vyčerpána všechna Řekova schopnost k obřad-nosti. Ostatně neměl čas na klábosení. V druhém poschodí neteče na společném záchodě voda. Bude třeba teď hned nalézt závadu a pokud možno odstranit ji podle vlastního rozumu a vlastníma rukama, nemá-li vrážet na opravy další hříšné peníze. Záchody — to je problém! A ne spokojenost nebo nespokojenost nájemníků! See what I mean?
Pokud šlo o práci a řečené kočky, neměl si dr. Marek věru nač stěžovat. Celý boží den ho nic nerušilo, ani člověk, ani zvíře. Nesnáze a nebezpečí spíše přicházela s večery, když se jeho sousedé vraceli domů. Měl vždy pocit, že se ocitá mezi dětmi: ten žaluje, ten naříká, ten zase zbůhdarma křičí; ale kdo by se hněval na drobotínu ?
Všichni ti nedávní přistěhovalci nedokázali zatím se sebe střepat evropskou skořápku. Každý z nich četl především noviny svých krajanů, každý točil knoflíkem rádiového přijímače v té chvíli, kdy rozhlas vysílal zprávy v jeho mateřštině, a většina se čas od času snažila ukuchtit nad plynovými kamínky nějaký ten národní pokrm. Americké prostředí a anglický jazyk znali bídně a své asimilační úsilí projevovali především strašidelným komolením rodného jazyka. Jejich pospolitost byla zvláštního druhu: lnuli k sobě z nepotlačitelné touhy zasahovat si navzájem do soukromí, vidět druh druhu do kapes i do postele, trousit o sousedech klepy a rozčilovat se z klepů o sobě.
Dr. Marek nevycházel z úžasu nad historkami zlých jazyků:, soused souseda svlékal šeptaným zpravodajstvím až na košili. Přátelství se změnila přes noc v nepřátelství na život a> na smrt a naopak z nepřátel se v mžiku stali spojenci. V prvních večerech co chvíli ho některý člověk zavlekl k sobě do pokoje a tam mu otevřel své srdce. A srdce pravidelně překypovalo dětinskou zlobou a bláhovými starostmi. Také logika těch lidiček byla bizarní. Jestliže řekl Polák Francouzi: „Neotvírej, kamaráde, v koupelně okno," utrhl se hned Francouz: „Už mám právě po krk těch tvých narážek na mou ženu!" A přece se jaksi — milovali. Onemocněl-li z nich někdo, na-358   rostla večer před jeho ložem barikáda dárků.
Jakýmsi zákonodárcem, strážníkem, soudcem a učitelem zároveň byl v Řekově domě Něrňec Werner. Svého postavení dosáhl úsměvnou bodrostí, širokými rameny a mohutnými
! dlaněmi, ne nepodobnými lopatám. Nazývali ho „německý
medvěd", a nepřihlížíme-li k drobným pomluvám („Werner sice seděl jednou pro krádež, ale jinak..."), zdálo se, že on jediný nemá v domě nepřátel.
< Doktoru Markovi s ním probíhaly noci klidně. Němec spal
jako dřevo a nechrápal. Někdy ovšem jeho obří tělo přitlačilo doktora ke zdi nebo medvědí tlapy v příliš živém snu zkoušely nosnost jeho žeber, ale s tím si již spoluspáč uměl poradit: štípl vždy (podle přátelské dohody z první noci) spícího obra do tváře nebo ramene a měl vzápětí pokoj,
Za dne byl ve stavení kromě Řeka, věčně něco spravujícího, jen dr. Marek a stařičký pan ,Aron' z přízemí.
I „Pára nad hrncem," říkali o něrri sousedé. Byl už velmi, vel-
mi stár, měl na hlavě trošku bělostného chmýří, na bradě předlouhý vous, jehož stříbro rezavělo prachem a zachycenými drobečky, byl vrásčitý, vyzáblý, kulhavý, chodil jako mátoha
l a jeho skoupé věty o dvou až třech slovech zněly teskně, jako
by zpíval žalmy. Na začátku roku 1933 ho prý přivezl do Ameriky z Mnichova nejstarší syn. Ostatní děti ztratil pan Aron v koncentračních táborech. Syn usadil otce v Řekově domě a sám se rozhlížel po výdělku. Našel jej až v Texasu a odtud posílá otci pravidelně peníze. Pan Aron celý čas trochu leží a trochu sedí ve svém pokoji, jí naproti v automatu, ne-
i čte, rádio neposlouchá, každého souseda sám první pozdraví,
ale do řeči se s nikým nedává; naslouchá jen jakýmsi hlasům v sobě a hledí víc do prázdna než lidem do tváře.
Dr. Marek se s ním sblížil náhodou. Jednoho jitra, vraceje
( se od snídaně, spatřil stařečka v chodbě opřeného o zeď. Klo-
bouk měl posunutý na stranu a hůl bezvládně visela jen na jednom prstě. Byl přesvědčen, že se starému pánovi udělalo
1 nevolno, a chtěl ho odvést do jeho světnice. Sotva se však
dotkl vyschlé ruky, pan Aron ožil, škubl sebou a provinile sáhl po klobouku, zpívaje třaslavě pozdrav. „Odpusťte, myslil jsem, že vám snad není dobře."
x „Yes, yes," usmíval se dědeček a pohyboval hlavou jako
loutka. Doktor ještě něco prohodil a stařec o trochu hlučněji 359
í
— v očividných rozpacích — pískal své „yes, yes". Bylo mimo pochybnost, že nerozumí anglicky.
„Kde je váš pokoj ?" zeptal se dr. Marek německy. Teď hluboký úžas se rozlil po starcově kostlivci tváři. Přestal se usmívat, zarostlá ústa zůstala chvíli otevřena a oči už necivěly do prázdna, nýbrž utkvěly pozorně na rtech cizince, jemuž rozuměl.
„Kdopak jste?"
Znělo to naivně, se zájmem i s bázní.
„Ale bydlím tady nad vámi, přistěhoval jsem se nedávno, vy jste pan Aron, že ? Vypravovali mi o vás._ Já rozumím německy, studoval jsem kdysi ve Vídni. Jsem Čech a jmenuji se Marek."
Kmet hladově sáhl po pravici doktora Marka a křečovitě ji tiskl k prsům. Byl dojat a nemohl hned promluvit. Konečně ze sebe vyrazil:
„Pojďte!"
Vlekl usilovně doktora Marka za ruku, neustále se ohlížel a pátral v jeho tváři, neobjeví-li se na ní nelibost. Dovedl svého nového přítele k sobě, více posunky než slovy ho vyzval, aby se posadil, a vzdychaje a sténaje začal sklízet se stolu a s lože rozházené prádlo.
„Pane Arone, s tím úklidem počkejte! Chtěl jste si se mnou popovídat, viďte ? Tak nechte všeho, posaďte se pěkně naproti mně, ukažte, klobouk a hůl vám někam uložím, tak, a teď mi povězte, jak tu žijete, když nerozumíte anglicky. Kde jíte?"
„Ó, já rozumím dost anglicky," ozval se, jako by se bránil nějakému nepěknému podezření. „Ale málo s lidmi hovořím, kdopak by se bavil se starým dědkem? Nevěděl jsem, že tady v domě někdo umí německy."
„Vždyť tu bydlí Němec, jakýsi pan Werner."
„Opravdu? Ale co! Já si nenaříkám, v automatu mě znají a vědí, co mi mají dát — a jinak?"
Už poslušně seděl. S rancem zmuchlaného prádla v klíně. Drobné zachvívání hlavy a celého trupu víc než dříve měnilo pana Arona ve figurínu, které se ukrytý loutkář snaží dát zdání života. Dr. Marek se rozhlédl po neupraveném a ne-větraném pokoji, vdechl práchnivinu zabedněných věcí a
zásvětního času, soucitně nachýlil dopředu hlavu a zeptal se:
„Zůstanete trvale v New Yorku — nebo... ?"
„Kam bych odešel, když není k čemu a kam se vracet ? Přece ne do Německa! Já už jenom čekám... (nedořekl, nač čeká). A kde vy se chcete usadit, smím-li se zeptat ?"
„Těžká otázka, pane Arone! Ptejte se tuláků, kde hodlají nalézt domov, a uvedete je do rozpaků."
„Jste ještě mlád a jistě nejste na světě sám. Samota je zlá, zvláště když je obklíčena lidmi a když člověk mezi nimi nemá nač pěkného vzpomínat. V takovém případě je velké štěstí být hodně stár a jenom čekat."
„Snad nechcete říci, že nevzpomínáte? Každý z nás má přece za sebou nějaký ten ždibec pohody, třeba strašně daleké, k níž se rád vrací."
„Je příliš mnoho vražd za námi!"
Oba čemusi přikyvují a chvíli mlčí. Pojednou se stařec ptá:
„Myslíte, že někdy lidé prohlédnou?"
„Nerozumím vám dobře."
„Vám, mladý muži, nepřipadá, že většina lidí je jakoby slepá?"
A vzápětí dodal třaslavým, věšteckým hlasem větu, jež posluchače nemálo zaujala a udivila:
„Nezdá se vám, že člověk sám sobě strašlivě ubližuje, protože nevidí ze sebe?"
„Čím jste býval v Německu, pane Arone?"
„Stavěl jsem domy."
„Hezké zaměstnání!"
„Proč myslíte ? Tolik lidí umí stavět domy, ale jen málokdo domov."
„Vy jste nějak zanevřel na lidskou společnost!"
„Vůbec ne! Copak mohu zanevřít na vzduch, protože jsou v něm bacily? Ale ta slepota, ta příšerná slepota našeho pokolení ! Někdy mi připadá, že bychom měli ztratit zrak, abychom skutečně prohlédli."
„Co by se potom stalo?"
„Nikdy jste si nepovšiml, kolik láskyplné opatrnosti je v slepcově počínání?" Dr. Marek vstal.
„Pane Arone, jsem rád, že jsme se poznali. Když dovolíte, přijdu k vám častěji na besedu."
„Přijďte, přijďte, aspoň zase budou v mém kalendáři nějaké neděle a svátky."
Lékařovo seznámení se starým židovským utečencem způsobilo neštěstí. Prosté zápletky vyústily v rozuzlení málem nepochopitelné: dr. Marek upadl do těžkého podezření.
Jak se to mohlo stát, když v domě Řekově nepřibylo ani neubylo skrytých výbušnin, když stařičkého pana Arona nikdo nebral na vědomí, když nový nájemník se obloukem vyhýbal všem sporům a když Němec Werner podle zjistitelných známek daleko spíše si vyhrnoval rukávy k utišování bouří než k jejich vyvolávání ?
Ačkoliv se celá historka vlastně zběhla mezi doktorem Markem a panem Wernerem, byl jejím bezděkým strůjcem kdosi třetí. Mezi prvními dvěma se přihodilo tak málo, že to sotva stojí za zmínku, a o tom, co se přihodilo v nich, můžeme mít jen dohady. A přece podle závěru nemůžeme usuzovat, že,, neštěstí'doktora Marka způsobily jen maličkosti. Velkým maličkostem propůjčuje závažnost někdo nebo něco, co je zdánlivě mimo hru. A v našem případě až do poslední chvíle byl mimo hru nenápadný člověk, starající se o hemžení lidiček kolem sebe stejně málo, jako se stará turista o hemžení v mraveništi, když o ně náhodou zakopne. Náš nenápadný člověk také zakopl. Nikoli však náhodou, nýbrž proto, že byl takový, jaký byl. ,Stalo se toto: majitel domu, nerudný Řek, zvětřil skrze „velké maličkostí" zločin. Zločin nezřetelný, při němž nebylo zřejmého pachatele, ba ani zřejmé oběti. Ale cožpak tam, kde nejde o hru a o herce, nýbrž o život a o lidi, je třeba skutkové podstaty pro vystoupení soudcovo a pro vyřčení jeho rozsudku?
Vraťme se k Řekovi. Byl to člověk nezajímavý, viděli jste ho víc na žebříku než na zemi, pořád něco kutil mezi stropem a podlahou, málokdo znal jeho pravé jméno, neboť bylo těžko vyslovitelné. Člověk ten byl nepředstavitelně lhostejný k lidem, pokud ho neohrožovaly jejich vášně v pití, rvačkách nebo dokonce v střílení. Chtěl mít svatý pokoj na tom svém žebříku, u svého piva a na své posteli. Kdyby bylo na něm,
mohli by se lidé spánembohem uchlastat a navzájem ubít. Ale nad domácími bdí policie. Policie se bál, s policií není hra, přijde-li do domu kvůli nějakému nezvedenému nájemníkovi. Strach z policie vnutil Řekovi jakýsi názor o zákonu a společenském řádu a měl na jeho konání stejný účin jako víra v neúprosného a vševědoucího Boha, který nemá jiných starostí než slídit po našich prohřešcích, j Byl velmi hloupý a nevěřil v chytrost jiných, maje pro tuto nevíru pádné důvody: často při pivě prohodil odposloucha-nou větu, které nerozuměl. Osvojil si ji, protože hezky zněla. A zjistil, že s ní vystačí až do smrti. K takovým větám patřila třeba poznámka: „Amerika je sice kapitalistická země, alej není dotčena feudalismem." Ať řekl tato slova kdykoli a; kdekoli, byla-li řeč o Americe, vždycky dobře pochodil: Každý mu přisvědčil, protože lidé zřejmě byli stejně hloupí jako on a tlachali zpravidla o něčem, čemu nerozuměli. Řeka nikdy nenapadlo pátrat po tom, co znamená feudalismus. Asi nic.
Hloupí lidé — jiných nebylo — dělili se na hodné a zlé. Hodní nikdy neměli co dělat s policii a po zlých policie pátrala. Čím se vyznačoval zlý člověk? Podle Řekových bohatých zkušeností — laskavostí. Jakmile se někdo z nájemníků nabídl, že prokáže někomu mimořádně laskavou službu, zbystřil Řek sluch na svém žebříku. Laskavost čpěla nekalým úmyslem. Laskaví lidé se k vám chtějí vetřít, aby vás podvedli, okradli nebo zabili. Na to nikdy Řek nezapomene, jak před osmi lety podřezal u něho v prvním poschodí laskavý Armén jednu nájemnici. Domácí měl tehdy tři dny policii na krku, jako by byl spoluvrah. Nuže, bystrému Řekovi neušlo, že dr. Marek je příliš laskavý. -W
Myslil si své, když lékař při placení nájemného tak nápadně vyjadřoval spokojenost z nového bytu, ale pak zahvízdl a sykl „pěkný ptáček", když viděl a slyšel (toť se ví, že ze svého žebříku), jak se nový nájemník vetřel do přízně i do pokoje starého pana Arona.
Co však víc: o několik dní později se Němec Werner zeptal Řeka, nehledá-li náhodou dr. Marek jiného spoluspáče. Řek o ničem nevěděl a pan Werner se tvářil poněkud tajemně.
Téhož večera se ozývalo z pokoje pana Arona chrčení. Ná-
'e™n*,c* Povolali doktora Marka, a ten starému pánovi dal
nějaké prášky. Prášky nepomohly. K ránu přivolal lékař zá- 1
chrannou stanici.
Řeka by dosud nic nebylo napadlo, kdyby se nebyl na scé- 7 ně objevil poznovu pan Werner.
)Jak často mu ty prášky dával — co myslíte?"
„Jaké prášky, a komu?"
„No, dr. Marek tomu starému židovi." t „Copak já vím? Proč se ptáte?"
„Jen tak. Ten doktor chce mít stůj co stůj pokoj sám pro sebe, dáte mu byt po Aronovi?" 1
Nad Řekovým mozkem se rozhořelo matné světélko.
„Snad se, člověče, nedomníváte... ?"
„Řekl jsem něco? Pochybuji, že by starého Arona pitvali, í jestli umře. Otázka je, nebude-li se vás už teď policie vyptá-v vat na našeho doktora." '
Pan Werner odešel do práce, Řek slezl s žebříku, zlověstně přimhouřil oči a plíživě jako starý kocour zamířil do svého kumbálku, aby tam přemýšlel. V kumbálku, plném truhlářského nářadí a instalatérského harampádí, uzrávala Řekova i'
vážná rozhodnutí.
Použijeme této chvíle, abychom pověděli, co se předtím i .   přihodilo mezi doktorem Markem a Němcem Wernerem.
ľan Äron poznal svého mladého přítele ve středu, a již ' v pondělí se mu po něm zastesklo tak, že ho šel vyhledat. Bylo to navečer a v pokoji doktora Marka stál nad umyvadlem pan i Werner, do půl těla nahý, a mydlil se. Když se člověk poctivě | myje, maje mýdlo na tvářích, v nose, na uších a trochu 1 v pčích, nenadělá obyčejně tuze řečí. Nebylo se tedy čemu divit, když pan Werner reagoval na příchod starého muže krátkým zavrčením místo pozdravu. Plachý pan Aron se : dlouho nezdržel, patrně byl zapomněl, že, dr. Mařek nebydlí sam, a nyní se trochu vyplašil přítomností polonahého chlu- \ pace. Poprosil doktora Marka, aby k němu brzy zaskočil, ani j neusedl, a klopýtaje o sešlapaný koberec a rozpačité omluvy, vybelhal se chvatně z místnosti.
Hned potom dostal pan Werner mýdlo z uší, nosu i z očí, napřímil se nad umyvadlem a zeptal se nevinně: 4 364      „Kde jste si ho uhnal? Bude za vámi chodit často?" 1
„Poznali jsme se náhodou, je to velký chudák, nemá ani s kým promluvit." „Jakápak také řeč,s takovým..."
Nedopověděl. Doktorem Markem škublo, jako by pan Werner na něho šplíchl z umyvadla horkou vodu. Něco ho napadlo a na něco se rozpomněl.
„Co jste chtěl říci? Vadí vám snad nějak?"
„To se ví, že ano!"
„Směl bych vědět v čem?"
Doktor se dal unést podezřením i hněvem z toho podezření a poslední otázku vyslovil zbytečně hlasitě. Pan Werner se na něho pozorně zadíval. Usměvavě, pan Werner se pořád usmíval.
„Pomalu, pomalu, jsme ve svobodné zemi, kde právo k výslechu má jen policie a soudce!"
„Máte pravdu, odpusťte, ale mně by bylo nesmírně líto, kdybychom si z nějakého důvodu přestali trvale rozumět."
Úsměv pana Wernera se prohloubil a proslunil další slova, takže vyzněla přátelsky a něžně:
„To by bylo opravdu škoda, musil byste se zase stěhovat! Ale proč bychom si neměli rozumět?"
Dr. Marek byl zmaten. Mýlí se, nebo nemýlí ? Jaký člověk vlastně vězí pod tou usměvavou škraboškou?
„Víte, pane Wernere, mám rád lidi, mnohdy až příliš rád. A přece o některých bytostech tvrdím, že patří do karantény!"
Pan Werner si drhl ručníkem opičí prsa a horlivě přisvěd-čoval:
„Úplně s vámi souhlasím: do karantény!" „Myslím na nepřátele společnosti." „Já také."
„Na lidi, kteří způsobili, že statisíce pro nic za nic zahynuli v mučírnách, v koncentračních táborech, v ghettech (na to slovo dal důraz), že statisíce ztratili domov... Rozumíte mi?"
„Rozumím."
Drhl si krk a obličej. A znenadání se zeptal: \ „Doktore, vy byste raději bydlel sám, viďte?" \ „Hm, nevím. Možná." \
Němec již mlčel a doktorovy pochybnosti se rozšířily v němou bezradnost. Opustil pokoj, aniž pozdravil.
Šel za panem Aronem. Ale bylo v něm příliš neklidu na soustředěný rozhovor se starým poustevníkem. Jen jedna jeho věta mu utkvěla v paměti: „Qm dále tím více chodíme potmě a zapomínáme rozsvěcet." Bůh sud', v jaké souvislosti to kmet řekl. Zase bylo rozházeno prádlo po židlích a pohovce. V šeru místnosti ty pohozené košile, kabátce a spodky připomínaly zhroucené bytosti. Qd lustru visela payučinová nit a na jejím konci se houpaľCpávouk. Dr. Marek si nemohl vzpomenout, přináší-li podle pověry pavouk štěstí ráno nebo večer. Připozdívalo se. A bylo tu nevětráno a nedobře. Záhy přál starci dobrou noc a odešel.
V noci, když ho volali k chroptícímu panu Aronovi, spolu-spáč se jen obrátil na boku, ale oči neotevřel. Za rozbřesku telefonoval dr. Marek pro záchrannou stanici: pan Aron ztratil trvale vědomí. K polednímu vstoupil do lékařova pokoje Řek. Byl zachmuřený a z jeho slov vál sklepní chlad.
„Jaké prášky jste mu to dal?"
„Komu? Panu Aronovi? Proč se ptáte?"
Leknutí ho narovnalo. Opakoval:
„Proč se ptáte, proboha ?"
Sklepní chlad Řekových slov se změnil v bílý mráz: „Ještě dnes se odtud vystěhujete!" Zoufalé ruce doktora Marka hledaly nějaké spásné gesto. „Co to říkáte? Proč bych se...? Nemáte právo mě takhle...!"
„Mám právo!" „Proč? Řekněte, proč?"
„Však víte! A buďte rád, že zde ještě není policie."
Dr. Marek se zoufale rozhlédl. Jeho oči zavadily o umyvadlo. V té chvíli již opravdu věděl vše. Myšlenky i ruce se naposledy vzepjaly k jakési vzpouře. Ale umíněný krutý Řekův pohled srazil myšlenky v tůň mlhy a ruce do prázdna bez tíže.
KAPITOLA SEDMÁ
? UŽ BRZY ODPOLEDNE se newyorský vzduch zakalil
chuchvalci par a večer se srotily přízraky mlh nízko nad zemí.
Hurtě pršelo, tma byla dusná a slizká a lidé tvrdili, že nepa-
matují tak teplé únorové noci. ■ U „Páva" seděli jen tři osamělí hosté. Utkvělo na nich něco
z vnějšího nečasu, mračili se, pochrchlávali a posupně se
choulili do navlhlých šatů. 1 Václav Novák se uvelebil hned u kamen. Sušil si na nich
ponožky. Bosé nohy s protáhlými prsty udržoval v štítivé po-; zici nad zaplivanou podlahou. Hleděl před sebe, jako by četl
1 v neviditelných novinách, a zdálo se, že je velmi zaujat tím,
i co v prázdnu čte.
„To se divím, že si tady lidé taky podvlékačky nesuší," po-I znamenal beznadějně nějaký nevrlec. Ale Novák neslyšel.
| Četl a četl zakouřený vzduch, chvílemi nasliňoval palec, jako
I by se chystal obracet stránky.
f Hostinský Joe připomínal tentokráte profesora na penzi:
j jeho zevnějšek zpustl nečinností, kabát měl zmačkaný a špi-
*l navý, tvář neholenou, na bradě vyrážel zárodek plnovousu,
| vlasy padaly do čela a skřipec na nose vypadal jako trapný
zbytek luxusu uprostřed bídy. Už ani o noviny neměl zájmu. Přehrával na pultu nervózními prsty jakousi otrávenou píseň o zlém počasí a hanebné tržbě. Oči metaly blesky po dveřích, } jako kdyby ony zavinily, že dnes v lokále pošel pes.
V koutě zadrnčel telefonní zvonek a hostinský Joe zaklel. Zaklel anglicky a pokračoval česky: „Kterej vůl zaseje chce vědět, kdo zde není?" Joe měl klientelu mluvící anglicky l i klientelu mluvící česky a snažil se vyhovět oběma stranám.
Šel k telefonu. „Cože? Novák? Jo, ten tu sedí... Hej, Nováku, někdo 1 s tebou chce mluvit!"
Obličej přikrčeného Nováka se prodloužil údivem a nedůvěrou.
„Jakej to má bejt vtip! Kdo by mě volal ?" ,i „Copak vím? Zeptej se! Já mám zrovna dnes náladu na
vtipy!"