černá kočka
level i: hic sunt leqnes
také aspiraci „zasvětit" ostatní čtenáře do „skrytých tajemství literatury a umění", tedy kultivovat jejich čtenářské schopností a dovednosti tak, aby byli pro příště připraveni literární dňa sami adekvátně přijímat.
Adresáti literárních děl jsou proto znalci navigováni k jejich správné a poučené četbě, na jejímž základě mají být schopni sami přečtené konkretizovat a interpretovat. Řečeno s hermeneutiky, znalci usilují utvářet předběžné porozumění textu, jež usnadňuje odpovědi na otázky: Proč zrovna tento text? Co bych v něm měl hledat? Co bych si o něm měl myslet?
Poslední dvě otázky dávám do kondicionálu, abych vyjádřil, že součástí tohoto předporozumění je i tichý předpoklad, že optimální konkretizace a interpretace textů jsou rekonstrukcí těch významů, které do děl uložili jejich tvůrci - a to navzdory faktu, že literární historie již od časů polemik s pozitivismem tento předpoklad z těch či oněch pozic problematizuje a vyvrací.
VYMEZENÍ KLÍČOVÝCH ROLÍ A HRACÍHO POLE
Za nejdůležitějšího adresáta a recipienta literatury bývá celkem samozřejmě považován blíže nespecifikovaný čtenář, považovaný některými teoriemi i za spolutvůrce či hlavního tvůrce smyslu literárních děl. To, že se tento čtenář většinou dále neu-přesňuje, přitom navozuje představu, že jde o čtenáře „běžného a normálního": takového, jakým by měl být každý, kdo čte literaturu.
Přiznávám, že jsem „běžného" čtenáře ve svém životě už jednou viděl. Bylo to na počátku devadesátých let v londýnském metru, kde mi štěstěna popřála sedět proti krásné mulatce. Byla zcela ponořena do knihy s romantickou obálkou a bylo na ní zřetelně vidět, co právě prožívá. Během půlhodinky společné cesty jsem tak z j ejí tváře mohl vyčíst téměř celý příběh: snadno jsem poznal, kdy si postavy knihy vyznávají lásku, kdy jsou v nebezpečí, kdy si už mohou oddychnout a kdy se asi konečně obejmou a políbí.
Uvědomil jsem si tehdy, proč takovíto běžní čtenáři vůbec literární díla čtou. Nakolik úzce je jejich zájem o to, co text sděluje, provázán s dobrodružstvím, které jim přináší samotná četba, ono empatícké spoluprožívání slov, myšlenek a příběhů.
Bylo by ovšem možné oprávněně namítnout, že ona dívka není čtenářkou běžnou, ale naopak velmi zvláštní. Čtenářkou, která díky své literární naivitě zcela podléhá magii čteného, aniž by přitom vnímala literární stvořenost čteného textu. Její schopnost spoluprožívat napsané přitom odpovídá pouze určitému typu četby, pojí se s recepcí literatury spíše populární.
S touto námitkou mohu souhlasit. Neznám příslušné statistiky a nevím, nakolik je popsaný typ naivního čtenáře běžný, normální a statisticky významný, jsem si však jist, že popsaná čtenářka není totožná s tím, s čím se v teorii běžně pracuje jako s adresátem literatury v užším slova smyslu, tedy literatury umělecké a hodnotné. Její přístup k četbě neodpovídá nárokům, jež umělecká literatura na recipienta klade - za takovouto literaturu totiž považujeme především texty přístupné jen tomu, kdo je schopen vnímat, chápat a prožívat nejen jejich „první signální rovinu" (která je při znalosti abecedy a jisté otevřenosti a citlivosti vůči napsanému osvojitelná pocitově a emocionálně), ale také jejich roviny skryté a složitější. Schopnost „užít" si signály stvořenosti díla a v něm obsažené metaliterámí vazby je ovšem podmíněna čtenářovou literární zkušeností a dovedností. Ideálním obyčejným čtenářem je proto ten, kdo nejenom hodně čte, ale kdo je také věcně poučený, vychovaný k náročnější četbě a tím také - mimo jiné - zbavený původní naivní potřeby přečtené přímočaře vztahovat k životu. Čím je Čtenář umělecky náročnější, tím samozřejměji vnímá, že literární text není jen věcnou výpovědí o životě, ale má také svou poetiku a estetiku, je nějak napsán, komponován a koncipován.
Tuto skutečnost tradičně reflektovalo také školní vzdělávání, které se snažilo takové čtenáře vychovávat a za součást vzdělaní proto považovalo také rozšiřování čtenářských kompetencí žáků tak, aby se jim otevřela čtenářsky náročnější literární díla.
126
127
černá kdčka
level i: hic sunt leones
Iluze „běžného" čtenáře jako teoretického adresáta umělecké literatury tím padá: každý čtenář, jenž je schopen adekvátně vnímat umělecky hodnotnou literaturu, je totiž do určité míry znalcem: čte a posuzuje díla na pozadí paměti oboru. A naopak, znalec je jen určitým typem čtenáře: adresátem z pohledu značné části literární produkce velmi vítaným, ba optimálním. Bylo by dokonce možné tvrdit, že literatura v uměleckém slova smyslu je psána hlavně pro znalce - a nejednou také pouze pro ně.
Přesto si myslím, že hranici mezi obyčejným čtenářem a znalcem je možné a vlastně nutné vymezit, neboť nejde jen o dispozice, předpoklady, zkušeností a znalosti, ale také o rozhodnutí vztahovat se k literatuře jen jako čtenář, nebo také jako znalec.
K možným distaktivním rysům by mohl patřit již vyslovený fakt, že znalcům na rozdíl od běžných čtenářů literatura a četba literárních děl nevypovídají ani tak o životě, jako spíše o literatuře samé. Jiným rozlišovacím znamením by pak mohla být skutečnost, že znalec čte (respektive musí číst) nejen to, co se mu „líbí", ale i to, co by vůbec nečetl, pokud by nebyl právě znalcem. I on sice může za určitých okolností prožívat naivní radost spontánní četby pro potěšení, nicméně k jeho roli patří poznávat zvolený okruh a typ literatury jako celistvý předmět výzkumu. Nemůže si z něj proto vybírat jen to, co se mu zdá být dobré a špatné, zábavné a nudné. Je na tom stejně jako biolog, například odborník na motýly, který se také nemůže kochat jen exempláři s krásně vybarvenými křídly, ale musí se oblasti svého výzkumu věnovat cele. Ve znalcově přístupu k jeho předmětu výzkumu, k literatuře, je tak nepochybně mnohem méně prvotního čtenářského okouzlení a prožívání, zato však mnohem více racionality a systematičnosti, která se snaží jevy analyzovat, pojmenovat a klasifikovat.
Toto všechno jsou ovšem jen sekundární znaky. Tím skutečně hlavním, co zásadně odlišuje znalce od čtenáře, je totiž volba role znalce, k níž dojde v okamžiku, kdy se daný čtenář rozhodne, že jeho poznání literatury a nterárního života je už na takové úrovni, že s ním může (a vlastně musí) vstoupit do veřejného života. A činí
tak s přesvědčením, že pravdivost jeho názorů, postojů a konkrétních formulací mu dává právo pokoušet se jejich prostřednictvím ovlivnit literaturu, respektive literární život.
Škála rolí, které může znalec v literárním životě zaujmout, je velmi široka. Patří k nim nepochybně i role související s šířením poznatků, tedy role učitele, případně s hmotnou produkcí a distribucí knih a s jejich uchováváíúrn, tedy role autorů, nakladatelů, nakladatelských redaktorů, lektorů a cenzorů, ale také knihkupců a knihovníků. Tyto role literaturu a literární život velmi ovlivňují, neboť spolurozhodují o tom, zda dané literární dílo vůbec předstoupí před veřejnost a v jaké to bude podobě. Každá z nich by tak stála za samostatnou analýzu, předmětem mých úvah ale primárně nejsou.
Zabývaje se myšlením o literatuře pojímaným jako aktivní recepce děl a textů, které už byly veřejnosti nějakým způsobem představeny, vidím především tři základní varianty role znalce: literárního kritika, historika a teoretika.
Tyto tři role jsou s myšlením o literatuře spojovány automaticky, protože úzce souvisejí se třemi ze čtyř výše popsaných „subjektivit" a s podobou hracího pole, do něhož vstupuje člověk, jenž se rozhodne působit jako znalec. Herní prostor volby bychom si mohli schematicky představit jako čtverec tvořený stranami: literární historií - kritikou - teorií - interpretací.
Jednotlivé strany přitom v tomto schématu představují Čtyři možné ~ vzájemně piováíané - způsoby tázání se na literaturu a literární díla:
i. Z hlediska historie je důležité včlenit každý jev, dílo nebo skupinu děl do dobového kontextu. Historie se proto táže na minulost a klade si otázky typu: Kdy, jak a proč to vzniklo? Proč to vypadalo tak, jak to vypadalo? Jak to souviselo se vznikem jiných jevů či děl? Jaký to tehdy mělo význam a jak to bylo recipováno? Kdo a jaký byl původce tohoto jevu a díla? Jaké byly jeho vztahy s jinými autory? A tak podobně. Klíčovými žánry tohoto způsobu uvažování pak jsou analytické historické studie, syntetizující monografie a přehledové dějiny.
128
129
černá kocka
2. Odlišný způsob uvažování nastoluje kriňka, jejímž úkolem je vynést nad jevy a díly (a skupinami děl) hodnotový soud, vztahující je k přítomnosti a budoucnosti. Základní otázkou proto kritikovi je: je toto dílo dobré, nebo není? A v podstatě tutéž otázku si kritici kladou nad skupinami děl, nad jednotlivými literárními aktivitami i nad aktuální situací literárního života, snad jen s tím rozdílem, že tázání po kvalitě rozšiřují o obecnější otázky typu: směruj e daný literární j ev správným směrem? (Řečeno frází, která je již hodně zprofanovaná, ale ve své podstatě stále platí: nakolik dané dílo, daný jev napomáhá dalšímu rozvoji literatury a společnosti?) Jako optimální žánrový útvar se pak kritikovi jeví recenze, kritická esej, případně celá knižní monografie.
3. Pro teorii je najpodstatnejší a výchozí ptát se na nadindivi-duální souvislosti tvarové podoby literatury a její geneze a včlenit jednotlivosti do náležitého systémového celku. Zajímá ji ale také nejobecnější problematika smyslu a podoby literatury a přemýšlení o ní. Odtud tedy otázky: Jak a proč se díla „dělají"? Jak a proč jsou udělána tak, jak jsou udělána? Co má tvar tohoto díla společného s ostatními? Jakého je druhu? Proč to všechno? Typickým žánrem pak je teoretická studie či monografie.
4. Mííí-li všechny tři předchozí přístupy více či méně k zobecnění, smyslem interpretace je z mého pohledu naopak tázání se na konkrétní jednotlivosti a na zvláštnosti určitého díla či jevu. Čili: Čím se toto dílo či jev liší od jiných? Čím je jedinečné? Jak. doložit, že je dobrou a přečteníhodnou literaturou? Optimálním žánrem je pak interpretační portrét díla či autora.
Modelově si lze myšlení o literatuře představit jako hrací pole ve tvaru čtverce, daného zmíněnou čtveřicí možných tázání. Zatímco názory zcela laických čtenářů se nacházejí na pomezí tohoto pole, případně zcela mimo něj (neboť laici se primárně tážou: Co mi daná kniha vypovídá o životě a jak dobře se čte?), znalci jsou přesvědčení, že vše podstatné, co lze říci a napsat o literatuře i jednotlivých dílech či jevech, leží uvnitř něho. Každou výpověď o literatuře je proto možné chápat jako určitou kombinaci popsaných přístupů, neboť každý znalec hledá takovou individuální pozici,
level i.- hic sunt le0ne5
Historie
Kritika
která by mu umožňovala nově uvidět a především pojmenováním uchopit esenciálně existující fakta či vztahy.
Jako optimální se přitom zdánlivě může jevit situace, kdy se znalec nachází přesně uprostřed pole a může tedy ke své individuální interakci s literárními jevy využívat celou škálu otázek a přístupů. Dvourozměrné schéma ale nedokáže vyjádřit kvalitu znalcova myšlení - jinak řečeno, ve středovém průsečíku mohou být stejně tak jedinci, pro které tato pozice znamená, že mají ke všem čtyřem možným přístupům stejně blízko a umí je proto prospěšně využívat, jako ti, pro které tatáž pozice znamená, že mají ke všemu stejně daleko a produkují tedy bláboly. (Problém odborné kvality určitého znalce se ovšem tak či onak projeví, ať už se pohybuje na kterémkoliv místě pole.)
Určitá jednostrannost, tedy znalcovo přimknutí se k určitému přístupu, navíc může být a bývá přínosem, neboť zabraňuje nicne-říkají cí vágnosti a umožňuje vyhrocenější a také přesnější kladení otázek a odpovídání si na ně. Standardně se proto znalci identifikují s některým z přístupů a transformují jej tak ve svou roli - ať již pouze pro určitý konkrétní text, nebo jako celoživotní volbu.
Bylo by logické tvrdit, že každé ze subjektivit stran hracího prostoru odpovídá také jedna z rolí, které může znalec zaujmout. Laskavý čtenář již ale nepochybně postřehl, že ze čtyř stran vytyčeného schématu s konkrétními rolemi spojuji pouze tři. Je to dáno tím, že interpretace se nevyvinula ve zcela samostatnou
130
131
Černá kočka
level i: hic sunt leones
disciplínu a spíše než svébytný postoj generující určitou roli vytváří východisko či korektív dalších řfí přístupů. Důkazem budiž, že literární znalci podle své „specializace" sami sebe bez problémů titulují jako kritiky, historiky či teoretiky, nikoliv však jako interprety. Naproti tomu každá ze tří vyjmenovaných rolí je vykonávána s různou mírou interpretační úcty k jednotlivému a jedinečnému.
Identifikace znalce s některou z vyjmenovaných rolí není jen gesto, ale velmi významný a významotvomý čin. Snad nebude na škodu v této chvíli připomenout jev psychology nazvaný jako priming. Sociální psychologie slovem priming označuje druh nevědomé paměti, mechanismus, při kterém určitá informace přímo ovlivňuje následující činnost člověka. Ukázalo se totiž, že navození určité sociální role, a to třeba jen prostřednictvím slovně podané informace či výzvy, aktivizuje nejen určité stereotypy chování, ale i sám proces myšlení.
Z hlediska myšlení o literatuře jsou přitom zajímavé zejména ty pokusy, při kterých badatelé testovali, zda není možné „metodou primingu aktivovat stereotyp vzdělanosti, který by zlepšil intelektuální výkon. Účastníci se měli vcítit do osoby typického profesora nebo sekretárky a během určité doby popisovat jeho/její životní styl, chování a vzhled. Poté měli za úkol odpovídat na sadu otázek z okruhu všeobecných znalostí. Výsledky ukázaly, že priming stereotypem profesora vedl k lepším výsledkům v testu než priming stereotypem sekretářky nebo žádný priming. Další navazující experimenty publikované v této studii používaly různé varianty těchto podmínek (včetně primingu představou fotbalového výtržníka) a zjištěné výsledky potvrdily."*3
Mechanismus, jakým priming funguje, je zjevný: jedinec podvědomě přijme určitou roli a s ní rovněž určitou představu o svém chování a o adresátu svých promluv a usiluje o takovou svou
65 Franěk, Marek: Priming aktivující sociálni stereotypy o výkon v mentálním testu. E-psychclogie [online, cit. 2S.3.2012]. Dostupné na; http://a-psycholGg.gu/ pdf/franek.pdf.
prezentaci, která této roli odpovídá. Takto motivován pak - ve snaze nezklamat - aktivizuje své schopnosti a snaží se také v souladu s rolí adekvátně užívat jazyk a formulovat své názory. Připomenutí primingu je důležité proto, abychom si uvědomili, že přijetí jakékoli role není teoretický výmysl, ale akt, jenž je přirozenou součástí psychické konstituce člověka a jímž procházíme ve svém životě neustále. Jeho výsledkem je vcítění se do zvolené či přidělené role a vědomé i podvědomé přijetí aktuálních pravidel, které s ní souvisejí.
Je evidentní, že na tom, jakou konkrétní roli z možných si znalec volí, má jistý vliv jednak příležitost, jednak jeho osobní naturel. Existují například badatelé, kteří mají velmi malou schopnost rozpoznat aktuální literární hodnotu díla, zato je však vnitřně naplňuje možnost porovnávat a interpretovat i zdánlivě mrtvý historický materiál - a opačně. A jsou také znalci, pro které je potěšením zabývat se jednotlivostmi spjatými se zcela konkrétními díly a jejich dflčími složkami, a jsou naopak jiní, jež vnitřně naplňuje nadhled: konstruování abstraktních systémů bez přímé vazby na díla. To vše znalce při volbě adekvátní role určuje a limituje.
Bylo by však současně chybou domnívat se, že znalcova volba pozice je výhradně věcí jeho individuální volby. V různých dobách a různými rozhodčími jsou totiž tyto role oceňovány různě, ba dokonce jsou pociťovány jako hierarchicky uspořádané veličiny. Znalec tak může být k volbě určité role inspirován i Uterárním kontextem.
ROLE KRITIKA
Začněme rolí kritika, protože ta je pro začínajícího znalce nejjed-nodušší cestou, jak vstoupit do literárního diskursu a strhnout na sebe pozornost, a to mimo jiné i proto, že mezi předpoklady pro výkon této role nutně nepatří literárněvědné vzdělání. Zatímco literární historie a teorie vyžaduje značnou míru znalcovy
132
133
I
černá kgcka level 1: hic sunt leones
předchozí odborné přípravy, úspěšnými kritiky se mohou stávat (a stávají) i velmi mladí lidé. (V české literatuře rekord patrně drží A. M. Píša, který v necelých dvaceti publikoval knihu recenzí „za poslední dva roky".)70
Výchozí definice kritika je poměrně konvenčni a obecně přijatá. Kritik je zakotven v přítomnosti, vyjadřuje jejího „ducha". Svou roli naplňuje psaním textů vycházejících z aktuální literami a společenské situace. Jejíma očima poměřuje jak literární díla a jevy minulé, tak také a především nově vznikající, které zařazuje do kontextu a vztahuje k tradici. Má odvahu pronášet soudy a vyjadřuje se rovněž k obecnějším otázkám literárního provozu a k problematice ideálů, za nimiž by literatura měla kráčet. Na pozadí vize, jak by daná literatura (a společnost) mohla, či spíše měla vypadat a jaká díla by měla produkovat, si nárokuje právo rozhodovat o tom, co se má stát součástí paměti kolektiva (ať již jako pozitivní hodnota, nebo jako odstrašující příklad) a co má být zapomenuto a zatraceno. Jeho šance své mínění prosadit je přitom přímo úměrná prestiži, kterou si svými texty a svým vystupováním v interpretační komunitě vybojuje.
Kritik obdobně jako hrdina her typu RPG řeší jednotlivé úkoly a sbírá za to „body". Po seznámení se s výchozí literární situací má přitom možnost zvolit si cestu, po níž bude kráčet a vybírat si úkoly, které chce plnit, a nepřátelské cíle, na něž bude útočit. Je tím úspěšnější, čím lépe si tyto cíle vybírá, čím přesvědčivěji dokáže rozhodovat o tom, zda určitý text je nebo není literárním dílem, a také čím působivěji jej dokáže interpretovat a začlenit do časových souvislostí. Schopnost přesvědčivé hodnotové a věcné analýzy musí prokázat také v případě, že se rozhodne vyjadřovat k obecnější problematice, tedy k nterámímu provozu a jeho aktuálnímu stavu. V konkrétních situacích může role kritika nabývat rozmanitých podob: může být soudcem, rozhodčím, rádcem, učitelem, trenérem, nadšeným čtenářem. V optimálním případě - pokud je aktuální literární situace otevřená programovým
70 Píša, Antonín Matěj: Soudy, boje o výzvy. Z let 1920-1922. Praha: Čin 1922.
prohlášením - pak kritik může působit i jako vizionář a tvůrce nového směru, jímž by se literatura, respektive její progresivní část, měla vydat.
Geneticky je role kritika odvozena od práva každého čtenáře si něco přečíst a svobodně vyjádřit svůj názor, třeba naprosto odmítavý. Každý čtenář je tak do určité míry kritikem, byť jeho soud nad přečtenou knihou většinou nepřekračuje úroveň jednoduchého verdiktu „je to blbý - je to dobrý", nebo doporučení „nečti to - přečti si to". Kritik má ostatně se čtenářem celou řadu styčných bodů, mimo jiné to, že oba přečtené texty pocitově a hodnotově nevztahují ani tak k literatuře jako uzavřenému systému, jako spíše k aktuální osobní, sociální a politické situaci. (A to dokonce i v těch případech, kdy autonomní krásu uměleckého díla považují za jedinou pravou hodnotu oponující nudě a trapnosti společenské každodennosti.)
Kritik i čtenář si zpravidla o přečteném něco myslí. Kritik se však od čtenáře liší „jen" tím, že má potřebu své názory slovně a argumentačně rozvinout do textu a ten publikovat. Je to krok relativně malý, avšak více než významný, neboť člověk, jenž jej učiní, jím přestává být pouhým recipientem toho, co mu jiní nabízejí, a stává se aktivním Činitelem aktuálního literárního dění.
V časech tištěných médií byl krok oddělující kritika od čtenáře jednoznačný, neboť názory druhé skupiny byly tištěny maximálne v dopisových rubrikách novin a časopisů. S nástupem internetu a sociálních sítí se situace zásadně změnila, neboť se tím otevřel nový oficiální i polooficiální prostor pro zveřejňování názorů libovolného typu a formy. Tato široká škála možností - od diskusních fór přes individuální blogy až po internetové Časopisy - je přitom vnitřně diferencovaná a i uvnitř ní je tak možné vytyčit relativní hranici mezi tím, co se už bere jako vystoupení znalce a co ještě zůstává názorem čtenáře-laika. Součástí kritikovy strategie přitom nadále je snaha publikovat své názory prostřednictvím média prestižního, které má co největší vliv na literární život. Což nutně nemusí být to médium, které má největší počet čtenářů,
134
135
černá kočka
level i: hic sunt leqnes
ale také - například - respektovaný literární časopis s relativně malým nákladem, ale silným vlivem na interpretační komunitu.
Druhou součástí kritikovy publikační strategie pak je vystupovat v médiu, s nímž se cítí být názorově spřízněn, neboť si je vědom, že význam individuálního názoru posiluje, pokud je prezentován jako součást širší nadosobní programové shody.
Čtenáři jako masa, která podle svých preferencí knihy nakupuje a půjčuje si je v knihovnách, mají nepochybně na podobu literatury značný vliv, neboť spoluurčují ekonomické chování nakladatelů i autorů. Jednotlivý čtenář ovsem bere literaturu spíše takovou, jaká je: podle svého vkusu si z děl nabízených a dostupných vybírá to, co jej osobně oslovuje. Čte „knihy", aniž by měl potřebu zasahovat do procesu jejich geneze, což se projevuje i tím, že - alespoň v případě tak malého národa, jako je ten náš - svou četbu nehledá jen ve vlastní národní literatuře. Nedělá rozdíl mezi domácím a cizím-světovým, zvláště je-li mu zpřístupněno skrze překlady.
Naopak kritik je úzce spjat s literaturou, kterou považuje za „naši", tedy s tou, do které se cítí být schopen zasahovat. Činí to s přesvědčením, že je oprávněn ostatním doporučovat, co by z ní měli a neměli číst, ale i co by si o tom měli a neměli myslet. Cítí se být také schopen radit autorům, jak a co by vůbec měli psát. Pasuje se na hlavního „akčního hrdinu" příběhu, jenž je psán literárním životem, na subjekt ve svých očích přinejmenším stejně významný, jako jsou sami spisovatelé. Je si nepochybně vědom, že vyjadřuje svůj osobní názor, současně však věří, že tento názor vyjadřuje nadosobní pravdu a jako takový by měl být brán.
Základního vymezení role kritika jsem se už dotkl v kapitole věnované způsobu, jakým se formuje její subjektivita. Patří k ní především určení vztahu mezi MY a ONI. Volbou své role se totiž kritik přihlašuje k těm, kteří rozumějí literatuře a světu a jsou tedy schopni identifikovat a pojmenovat umělecké hodnoty, ale i podmínky, za nichž mohou takové hodnoty vznikat. Kritik se cítí být za podobu literatury spoluodpovědný a snaží se zaujmout v literární komunitě takové místo, aby ji mohl ovlivňovat, přesněji
snaží se svými texty ovlivnit čtenáře, spisovatele i ostatní kritiky natolik, aby respektovali jeho vidění světa a literatury.
Toto úsilí o respekt ovšem může - podle konkrétního kritikova naturelu a historické situace - nabývat různé intenzity. Zatímco některým stačí vidět své jméno a svůj text v médiu a nemají potřebu mezi ostatními publikujícími příliš vyniknout, jiní se vědomě snaží vyprofilovat se jako osobnost, jejíž názory a formulace mají čtenáře zaujmout a autory inspirovat. A další píší se záměrem přesvědčit spisovatele (a ostatní účastníky literárního života), aby už určité věci nepsali a nepublikovali: v mezním případě pak usilují dokonce o to, aby se určité věci myslet, psát a publikovat nesměly, kdežto jiné věci se myslet, psát a publikovat musely. Poslední stupeň vyjmenované škály je prakticky dosažitelný jen tehdy, je-li podporován příslušnými totalitními mocenskými prostředky, a pamětníci si snadno vzpomenou na konkrétní kritiky, kteří o takovouto moc usilovali.
Kritikův aktivismus - to, že na rozdíl od historika či teoretika nenahlíží přítomný literární život z „akademického" odstupu a nadhledu, ale chce jej svými texty a verdikty přímo ovlivňovat - je často vnímán jako nedostatek scientistní distance. Kritika se proto sice teoreticky definuje jako součást literární vědy, ale lite-rárněkritické texty se paradoxně jako věda již neberou; vnímají se jako něco, co svou neexaktností patří spíše k umění.
Další součástí paradoxní povahy kritiky je napětí mezi její vnějškovou proměnlivostí a faktickou stabilitou. Proměnlivá je role kritika proto, že její nositelé musí vždy velmi citlivě reagovat na aktuální životní pocit, na literární situaci a atmosféru a v závislosti na tom identifikovat svoji pozici.
Stejně jako každou jinou osobní a sociální roli rovněž kritiku lze vykonávat s vágní ochotou vyhovět všem a každému. Strategicky úspěšnější jsou však kritici, kteří vědí za co, s kým a proti čemu a komu bojují. A protože neexistuje jednou provždy univerzálně platná, nadčasová literární hodnota, v praxi tak kritici s plným nasazením a osobriím přesvědčením bojují jednou za romantismus či realismus, impresionismus, expresionismus,
136
137
černá kočka
level i: hic sunt leon es
avantgardu, autenticitu životního faktu či stylizovanost umění a jindy naopak proti realismu, impresionismu, expresionismu, avantgardě, autenticitě životního faktu či stylizovanosti umění... A tomuto konkrétnímu nasazení v té které chvíli odpovídá i rétorika a pragmatika textů, argumentace, použitý slovník, citační odkazy na autority atd.
Role kritika je proměnlivá také proto, že jednotliví znalci bývají svým naturelem velmi různorodí. Někteří z nich jsou múzičtí a vnímaví, jiní naopak. Někteří čtou rádi a s nadhledem, jiní literatura chápou jen jako prostředek sebeprezentace. Některým jsou dobrá díla dána uměním slov, vět, formulací a obrazů, jiní v nich vidí jen aplikaci obecných životních, politických a ideologických schémat a jiní zase třeba příležitost pro hledání věcných a pravopisných chyb. Pro některé je četba dobrodružstvím ztotožnění, pro jiné odtažitým úkolem. Někteří se spontánně oddávají příběhům, jiné unášejí neobvyklé metafory a jiní uctívají racionální konstrukce. Někteří se snaží v knize najít vždy něco pozitivního, jiní se domnívají, že poslední slušnou knihu četli naposledy ve třetí třídě. Někteří s oblibou píšou recenze na jednotlivé knihy, jiní dávají přednost obecným úvahám o neutěšené dobové literární situaci a další s chutí pěstují žánr zvaný kritika kritiky, protože více než literatuře samé rozumějí tomu, co by o ní měli psát ti ostatní.
Jestliže i přes všechny výše uvedené proměnlivé veličiny tvrdím, že role kritika je velmi stabilní, je to dáno stabilitou jeho základní pozice v rámci myšlení o literatuře jako strukturovaného systému. Ta je totiž vždy situována na pomezí mezi tím, co je, a tím, co by - alespoň podle daného kritika - správně mělo být. Rozhodnutí stát se kritikem je vždy zároveň rozhodnutím účastnit se zápasu o literaturu, její podobu a budoucnost, tedy volbou mezi tradicí, konvencia establishmentem na jedné straně a vizí změny na straně druhé. Agonáhaí charakter kritiky je tak naprosto nepopiratelný, ostatně nikoli náhodou se za vrchol literárního života často považují přímé střety jejích aktérů, tedy skryté neho zjevné polemiky, považované za klíčové okamžiky rozhodování se mezi různými pohledy, teoriemi a koncepty.
Zápasívý charakter má kritika rovněž z perspektivy individuálních „hráčů". Každý kritik totiž svádí trojí, či spíše trojjediný osobní zápas: a) se sebou samým, tedy se svou schopností přečíst, pochopit, pojmenovat, b) s literárními díly, c) s ostatoími kritiky a dalšími subjekty utvářejícími soudobý literární život.71
71 Tyto tri „zápasy" svádí nejenom kritici, ale i historici a teoretici. Mohli bychom v této souvislosti dokonce uvažovat o čtvrtém zápase, a to o zápase s textem, který každý znalec vytváří a který se posléze od něj odpoutává, stává se subjektem svého druhu a jako takový vytváfí impulsy, ale i nátlak na svého autora. U delších textů k tomu dochází téměř vždy, velmi patrné to však bývá v případě dlouhodobých kolektivních prací, zvláště těch více svazkových. Ty zpravidla vznikají podle určitého víceméně přesného rozvrhu, který se však začne v průběhu práce zákonitě proměňovat a text si začne „žít svým životem". Což může v krajním případě nabýt dvou podob. První možností je. že se celek zcela rozvolní a rozpadne, neboť jednotliví autDři nerespektují autoritu celku. Druhou, opačnou možností, která mne v tuto chvíli zajímá vfce, je tendence díla k sebezdokonalování, jež vede k tomu, že výchozí pravidla jsou zpřesňována - jak po stránce formální, tak faktografické. Toto se týká zejména dlouhodobých lexikografických projektů. Naplno jsem si to uvědomil jako hlavní redaktor dvoudílného Slovníku českých spisovatelů po roce 1945 (1995.1393). Maše práce na něm započala s velmi přesnou představou toho, co a jak by se v jednotlivých heslech mělo uvádět, nicméně ta se postupně velmi proměňovala. Ukázalo se například, že je nemožné udržet stejnou míru faktografické redukce, neboť u určitých spisovatelů „je škoda" nějakou informaci vynechat. To ale zpětně vytvářelo tlak na sjednoceni, tedy na to, aby obdobný typ informace byl registrován ve všech hesiech, kde je alespoň trochu relevantní. 5vdu roli sehrála i narůstající zkušenost autorského týmu, jeho inklinace k rozsáhlejším výkladovým pasážím, větší benevolence při sestavování hesláře, jakož i snaha vyjít vstříc uživateli a nabídnout mu například přesnější zápis bibliografie. Čím déle se totiž znalec obdobnému projektu věnuje, tím hůře se mu určitá data redukují. Při práci na druhém svazku se pak výraznou motivací pro autory a zejména redaktory stala rovněž potřeba vyhnout se všem chybám a nedostatkům ve svazku předchozím, což vedlo k další kvalitativní' i kvantitativní proměně hesel. Vizuálním důsledkem, vypovídajícím o proměně koncepce, byl výrazný narůst délky jednotlivých hesel i rozsahu druhého svazku. Nepoměr mezi oběma díly pak inicioval snahu po rovnováze: vrátit se na začátek a upravit celek tak, aby byl najedná informační rovině. To se daří díky kolegům pod vedením Michala Pfibáně; ti knihu převedli do internetové podoby (http://www.slavnikceskeliteratury.cz/), která umožňuje trvalé a optimální úpravy celku v režimu online - což ale svým způsobem ještě
138
139
(erna kočka
level [; hic sunt leones
Skryté a zjevné boje a polemiky, které kritici vedou, bývají často pojímány jako konflikty na život a smrt. Přiznejme však, že spíše než o válku jde o slovní souboje, o řečové hry odehrávající se v určitém vymezeném, herním myšlenkovém prostoru. Jejich kardinální vlastností je, že nemají podobu přímého střetu mezi duelanty, v němž by kdokoli byl schopen toho druhého porazit, aniž by k tomu nepotřeboval někoho třetího. Bojuje se v nich totiž hlavně „na dojem": jsou „divadlem", jež je adresováno někomu jinému. Kritici sice své texty obvykle stylizují, jako by chtěli o své pravdě přesvědčit především své přímé protivníky, ve skutečnosti však chtějí oslovit a na svou stranu získat především jiné znalce, neboť ti jsou rozhodujícími reprezentanty veřejného mínění.
Nedílnou složkou Hterárněkritického agónu je proto předvádění vlastní role, což Ivo Osolsobě nazývá slovem ostenze. Poukazuje jím na situace, kdy je pro mluvčího důležité nejen zprostředkovávat určité názory, poznatky či fakta, ale také předvést sebe sama.
„Sámsebeostenzimě sděluji/.../především činností, tím, co dělám ajakto dělám. Spousta toho, co děláme, máproto ostenzivnícharakter, motivaci nebo aspoň druhotný sdělovací moment /.../ Sdělovat sebe samého mohu /.../ nejen tím, co dělám, ale i tím, co mluvím a jak mluvím (i to je činnost, i to dělám); mohu se blýskat znalostmi, citáty, ochotou, zdvořilostí/.../, nebojácností, zájmy, vzděláním, soustředě-noupozomostí, vtipností, pohotovostí, nedbalou ädbalouvýslovností. Jsou okamžiky v naší činnosti nebo v našich rozmluvách, kdy si jasně uvědomíme, že naše aktivita neplatí ani tak věci, jíž se přímo obírá, jako lidem, kteří přihlížejí nebo pnposlouchávají, že naše slova nejsou vlastně určena tomu druhému, na jehož adresu byla zdánlivě pronesena, ale tomu třetímu, který naši rozmluvu sleduje."11
„Ten třetí" je pro kritika a jeho úspěšné zvládnutí vlastní role velmi důležitý. Teoreticky by jím mohli být „normální čtenáři", zvláště dnes, kdy laici díky internetu získali obrovský prostor
dále posiluje autonomii díla a jeho nadvládu nad proměňujícím se autorským týmem a jeho jednotlivými členy. 71 Dsolsobě, Ivo: Ostenze, hra, jazyk. Brno: Host 2002, s. 22-23.
pro zveřejňování svých postojů a názorů. Z pohledu kritika však takovíto čtenáři, byť i produkující rozsáhlé texty, nejsou autoritou, o jejíž přízeň by měl primárně usilovat. Považuje je totiž za tu část literární veřejnosti, jejíž názory jsou minimálně sporné, neboť jsou produktem konvence či komerce a vztahují se zejména na populární témata. Pokud tedy znalce „normální čtenáři" v rámci tradičního myšlení o literatuře vůbec zajímají, tak nikoli jako partneři, ale jako objekt výzkumu, případně jako adresát potenciální výchovy a převýchovy či jako jednorázový účelový argument zpochybňující převažující estetickou normu.
Subjektem, kterého kritici považují za rozhodčího oprávněného posuzovat jejich výkony a určovat vítěze v jejich soubojích, nejsou čtenáři, ale interpretační komunita znalců. Kritikův zdar ve hře je závislý na této komunitě, což znamená i to, že se ve svých činech a textech kritik musí vždy s jejím viděním literatury a světa vyrovnávat. Například tím, že jí svou pravdu nabídne způsobem, na který ona bude slyšet. Dobře přitom ví, že posuzovány budou nejen argumenty, ale i jejich řečnická působivost.
Huizinga poukazuje na zakotvení obdobných forem soubojů
0 pravdu v pradávném herním rozměru lidského myšlení a civilizace. Z příkladů, které uvádí, bychom naše líteráměkritické boje mohli přirovnat k eskymáckým bubnovým zápasům: tedy k soudním sporům, spočívajícím mimo jiné ve zpěvu hanlivých písní, v nichž si svářící se strany navzájem předhazují svá provinění, aniž by dělaly „rozdíl mezi důvodným obviněním, rozesmávající satirou a obyčejnou pomluvou". Takové zápasy mohou probíhat
1 několik let a cílem výkonů svářících se stran je zaujmout diváky a 2ískat tak na svou stranu veřejné mínění.73
73 .Mo-íi nějaký Eskymák stížnost no jiného Eskymáka, vyzve ho nu bubnovou soutěž nebo písňový zápas /.../. Oba soupeři zpívají střídavě za doprovodu bubnu hanlivě písně, v nichž si navzájem předhazují svá proviněni. Přitom se nedělá rozdíl mezi důvodným obviněním, rozesmávající satirou a obyčejnou pomluvou. /.../Střídavý zpěv je doprovázen tělesným trápením o týráním, jeden sopti nebo funí druhému do obličeje, naráží na něho čelem, zavírá mu ústa. přiváže ho pevně k stanovému kůlu, a to vše si „obžalovaný" musí nechat líbit naprosto klidně a dokonce s posměšným
140
141
černá kočka
level 1: hic sunt leones
V tradičním myšlení o literatuře, které stojí na adekvační teorii poznání, jsou kritické souboje zpravidla interpretovány jako rozhodování o tom, kdo vlastně má objektivně platnou pravdu, přičemž se vychází z premisy, že se rozhoduje racionálně a na základě věcných argumentů. Příklady, jako je ten Huizingův, však upozorňují na to, že věc je složitější, neboť podkladem verdiktu, k němuž interpretační komunita dospívá, nejsou jen čistá fakta, ale i těžko uchopitelné dojmy, pocity a sympatie. Přirozenou součástí kritikovy strategie proto logicky je také nezbytnost předvést svůj postoj (a sebe sama jako jeho kompetentního nositele) tak, aby to na potenciální rozhodčí adekvátně, tzn. rozumově i emocionálně zapůsobilo. Cílem pak je vyvolat v nich pocit sjednocující sounáležitosti, utvářené shodným chápáním jistot a podstat, z nichž lze vyvozovat závěry.
Jestliže tedy tradiční myšlení o literatuře věří v esencialitu zkoumaného předmětu, kritika je jeho nejslabším místem, neboť je to sféra, v níž k hodnotovému pojmenování jevů dochází na základě sociálního konsenzu. Předmětem konsenzu, jenž je v tomto způsobu myšlení vzápětí silně sakralizován, přitom nejsou ani tak konkrétní jednotlivosti, jako spíše celé významové sítě pfedporozumění, jež pak zpětně přisuzují smysl a hodnotu jednotlivým výrokům, textům i dílům.
Ohled na rozhodčí, kteří budou posuzovat výkon, nepochybně prostupuje všechnu kritikovu činnost. Sítě předporozumění je dokonce nucen respektovat už v okamžiku, kdy ještě vede souboj jen se sebou, neboť se musí rozhodnout, jaký verdikt chce a má nad určitým literárním dílem či jevem vynést.
smíchem. Divůcí zpívají refrény písni s sebou, pochvalně tleskají a ještě více vydražďují obě strany. Někteří naproti tomu sedí o spí. 0 přestávkách se strany k sobě chovají jako dobří přátelé, Takové zápasy se mohou protáhnout na léta. Strany si vymýšlejí stale nové písně a předvádějí nová proviněni. Nakonec diváci rozhodnou, kdo má být prohlášen vítězem. /.../ Důležité je tu především to, že u kmenů, které holduji tomuto zvyku, nahrazují takové zápasy soudní rozhodováni/.../představují jediný způsob, jak vyhrát spor: není žádné jiné cesty, jak vytvořit veřejné mínění." Hui zi nic a, Johan; Horno ludens. O původu kultury ve hře. Praha: Mladá fronta 1971, s. 81-82.
Soubojem nazývám tuto situaci proto, že kritikova cesta literaturou skrze plnění jednotlivých úkolů znamená - podobně jako v hrách typu RPG - jisté postupné sebezdokonalování. Zvláště v její první fázi, během postupu z úrovně naivního čtenáře na úroveň znalce, jde přitom o dosti racukální proměnu, během níž se velmi tříbí čtenářské dovednosti a hodnotová kritéria a také se částečně proměňuje „vkus": s tím, jak se čtenář stává znalcem, přestávají se mu líbit díla, která jej dříve přitahovala, a nově je schopen racionálně ocenit a také emocionálně prožít i texty, které by se mu drive jevily jako nepřístupné a nesrozumitelné. Nastupuje tak cestu nikdy nekončícího neustálého sebepoznávání a sebepřekonávání.
Připusťme však, že nejde jen o čistě spontánní proces, ale také o důsledek přijetí určité role a postupnou identifikaci s ní. Učil jsem kdysi studentku, která v prvním ročníku hovořila o tom, že preferuje především zábavnou a dobrodružnou literaturu plnou dějů. Když ale měla tuto charakteristiku konkretizovat jménem svého oblíbeného spisovatele, jmenovala Jakuba Demla, tedy tvůrce nepochybně pozoruhodného, nicméně typově dosti vzdáleného její výchozí definici ideální četby. Bylo to nedlouho po roce 1989, kdy tento dříve zakázaný autor krátce stál na vrcholu dobového hodnotového kánonu, a ona chtěla touto ostenzí demonstrovat svou kompetenci, aniž by si uvědomila, že prezentuje pravý opak, tedy neznalost autorova díla. O to zajímavější však bylo v dalších letech pozorovat, že se s tímto svým - víceméně náhodně - přijatým ideálem postupně identifikovala natolik, že jej učinila základním tématem své odborné práce a kritériem přístupu k literatuře. A obdobně si své téma a „svou literaturu" nepochybně našel mnohý znalec.
Patrně každý, kdo se věnuje literární vědě a kritice (nebo alespoň někdy stvořil a publikoval recenzi Či úvahu), si dobře uvědomuje, jak se jeho výchozí postoje v průběhu psaní a hledání adekvátních formulací a argumentů proměňují, vyostřují, nebo naopak rozvolňují, a také, jak se čtenářský zážitek mnohdy střetává s tím, co v dané chvíli je a není považováno za umění, za
142
143
černá kočka
í !
vhodné a správné. Osobní prožitek a nadosobní předporozumění
jsou totiž dvě veličiny, které nemusejí být vždy zcela identické. :
Zdánlivě ideální je případ, kdy se tyto množiny silně překrývají,
neboť kritik tak může upřímně a spontánně vyjadřovat postoje
identické s těmi, které od něj interpretační komunita očekává.
Jak však později ukážu, takové situace jsou většinou vnímány !
jen j ako neinspiratřvní nuda.
Nastávají však situace, ve kterých bychom kritika mohli metaforicky přirovnat k dvořanovi onoho pohádkového císaře, jemuž šikovný krejčík, či spíše teoretik oblékání, ušije šaty, jež možná vůbec nejsou.
Připomenuta pohádka byla napsána jako výsměch lidskému pokrytectví, které je ochotno pro kariéru či ze strachu chválit i to, co není. Nicméně fakt, že součástí našich jistot a konsenzuálně [ dohodnutých výkladů světa jsou veličiny, které nikdo nikdy neviděl a ani vidět nemohl, v které však věří, nezměnily ani novodobé exaktní vědy. Z perspektivy současného myšlení o umění a tvorbě navíc ony šaty nepochybně „existují", byť jen jako slovně stvořený koncept a sociální provokace. Krejčík možná nebyl dobrý řemeslník, byl však velký umělec, jenž o více než století předběhl umělecké trendy, jak dokazuje například americký konceptuálni j skladatel John Cage a j eho hudební skladba 4'33" tvořena tichem v délce odpovídající jejímu titulu.
Ale aťjiž tyto šaty jsou, nebo nejsou, jako metafora docela přesně vystihují situaci, kdy kritikovo individuální vidění, například jeho čtenářský prožitek určitého díla, ostře kontrastuj e s nátlakovými významovými sítěmi předporozumění a s názorem literární komunity, do níž chce patřit a již chce svým textem oslovit. Kritik kupříkladu považuje určitý text za nezajímavý, či dokonce špatný, musí se však vyrovnávat s nadosobní instrukcí, která mu oznamuje: „Toto je významné dílo!" A současně mu ukládá: „Je tvou povinností jeho hodnotu a velikost poznat!", ba dokonce mu vyhrožuje přímou sankcí: „Jestli ji nepoznáš, jsi hlupák a nepatříš do naší komunity." Případně naopak: kritik si něco docela rád přečte, kupříkladu nějakou detektivní prózu, pokud však ví, že
level i: hic sunt leones
právě tento typ literatury nepatří do nejvyšších pater umění, ani on o něm asi nebude psát v estetických superlativech.
Signálů, jejichž prostředm^tvím kritik dostává takovéto hodnotové instrukce a impulsy, je velké množství. Počínaje záležitostmi zcela „vnějšími'', jako jsou grafická úprava a ilustrace, přes jména autorů, nakladatelství či edic, která jsou vždy doprovázena určitými - pozitivními či negativními - konotacemi, až po záležitosti čistě poetické, jako je zvolený žánr, určitá témata, formy, postupy či motivy, které jsou v danou chvíli vždy nějak hodnotově označkovaný. A pokud kritik chce být dvořanem u trůnu císaře zvaného umění (a to ze své role chce), většinou musí takovéto hodnotové „nálepky" a instrukce vnímat a také na ně vhodně reagovat. Což jej může nejednou dostat do vmrřního dilematu a postavit před nutnost volby, zvláště pak v těch okamžicích, kdy se musí rozhodnout, zda doporoučení poslechne, anebo naopak půjde vědomě proti němu.
Možným řešením tohoto dilematu je, že kritik zapochybuje o svém osobním vidění a přikloní se na stranu toho, co mu diktují sítě předporozumění. Pokud se ptáme proč, jako první vysvětlení se samozřejmě nabízí, že se tak rozhodne z vědomého kon-formismu a pokrytectví, ve snaze získat určité výhody, zejména posílit svou osobní pozici v dobovém Ľterárrnm životě. Tak tomu přímočaře bývá v totalitních systémech, například v normalizačním Československu, kde rozpor mezi názory „privátními" a oficiálně prosazovaným standardem byl velmi vyhrocený, nicméně prebendy spojené s přitakáním „znormalizovanému" socialismu se mnohým zdály tak lákavé, že před Medáním vlastního názoru ochotně dávali přednost identifikaci s ideologickou a politickou normou. Jejich texty pak jsou důkazem, jak nesnadný úkol to byl, zvláště pokud chtěli propagaci a obhajobu normy propojit se zachováním zdání odbornosti.
Nenechme se však mýlit: nadindividuální normy ovlivňují literární život i v netotalitních systémech a i v nich se mohou stát pro kritika dočasným urychlovačem kariéry. Piruety spojené s prezentací něčeho, o Čem chci za každou cenu přesvědčit sám sebe, jsou stálou součástí liteiáměkritické produkce.
144
145
černá kočka
LEVEL l: HIC SUNT LEONES
Výše nastíněný příběh studentky, která určitého spisovatele zprvu vnímala jen jako prázdný znak, jehož hodnotu je povinna poznat a přijmout, ovšem poukazuje na to, že kariérismus a snaha získat výhody opravdu nejsou tím hlavním důvodem, proč účastníci literárního života, včetně kritiků, často spontánně důvěřují více tomu, co mají vidět, než tomu, co vidí. Daleko běžnější pohnutkou je, že znalec sociálně dohodnutým doporučením skutečně věří více než sám sobě. Přijímá proto kánon literárních hodnot tak, jak je mu předkládán, a vzdává se práva na jeho prověření osobním názorem. Hermeneutici ostatně vědí, že přijetí určité víry umožňuje poznání a to zase zpětně odůvodňuje víru.
Takové rozhodnutí opravdu není až tak neobvyklé, jak na první pohled vypadá. Je součástí každodenní zkušenosti všech žáků a studentů škol, kterým je literatura tradičně prezentována jako nezpochybnitelný soubor děl, autorů a souvislostí. Jak jsem už mnohokrát naznačil, jedním z důležitých úkolů literárního vzdělání je zasvěcovat příslušníky nastupujících generací do kolektivně sdílené paměti, což obvykle a přirozeně vede k tomu, že literární hodnoty jsou vnímány nikoli jako výsledek konsenzuální dohody předků, ale jako sakrální a přirozeně platná danost, jako výraz absolutní pravdy.
Naše školní seznamování se s literaturou tak je (nebo alespoň dosud bylo) určeno povinností osvojit si, které texty je nutno považovat za opravdová umělecká díla, i povinností pochopit, proč právě ona jsou tak dobrá a významná. Prózy, básnické sbírky, dramata, ale i literární historie jako celek se tak před námi tyčí jako úkol, jako hádanka, jejíž vyřešení bude odměněno tím, že si osvojíme - řečeno poněkud frázovitě - vnitřní svět umělecké tvorby a její hodnoty. A protože jde o skutečné hodnoty, považuje se za samozřejmé, že tím budeme osobně nemálo obohaceni.
A naopak: pokud určitý jednotlivec po přečtení Scikrálního díla dospěje k názoru „je to pěkná hloupost", pak je to jen a jen jeho individuální chyba a čtenářská nedostatečnost. Měl by se vydat na cestu sebenápravy, neboť schopnost dospět k pochopení obecně uznávané kvality je znakem jeho kvality vlastní. Toho jsou si
ostatně vědomi i žáci a studenti, kteří provokativní myšlenku „je to pěkná hloupost" před posuzovateli raději vyjadřují umírněnějším výrokem „je to na mé moc velký umění".
Už na školách však můžeme pozorovat potenciální kritiky, kteří mají přirozenou tendenci samozřejmost předávaného souboru hodnot problematizovat. A logicky to nejsou ani tak ti, které literatura jako celek nezajímá, jako spíše ti přemýšlivější, kteří čtou a na přečtené si také utvářejí svůj vlastní názor: začínají diferencovat mezi tím, co osobně považují za dobré a horší. Mnozí tak mohou dospět k individuálnímu poznání, že to, co jim je předkládáno jako dílo, dílem není. Některé z nich to možná od literatury odvrátí (neboť co to je za literaturu, když její součástí jsou i blbosti), jiní ale dospějí k názoru, že to pravé a dobré dílo literatuře zatím ještě chybí a odhodlají se ho napsat sami, další se pak rozhodnou pseudohodnoty demaskovat a vykřičet o nich pravdu.
Druhou zásadní možností, jak může kritik reagovat na nátlak sítí předporozumění, je proto strategická volba nepodlehnout -jít proti nim a dát na své vlastní vidění a vnímání věcí. Vrátíme--li se k Andersenově metafoře, kritik může zvolit strategii onoho malého dítěte, které v pravou chvíli zakřičelo: „Císař je nahý!"
Právo na takový výkřik je organickou a váženou součástí role znalce-kritika a zdrojem jeho sebevědomí. Dává mu totiž také oprávnění vsadit na budoucnost a jít proti aktuálnímu názoru interpretační komunity - ve víře, že se tato komunita dnes sice ještě hrubě mýlí, ale zítra už může dát kritikovým argumentům za pravdu.
Důležité přitom je, že je to pouze kritik, kdo má naději, že takovým výkřikem vzbudí náležitý ohlas a vyprovokuje reakci. Zatímco totiž názory běžných čtenářů musí interpretační komunita nutně přehlížet jako laické, v případě kritika, který je institucionální součástí literární komunikace, jde již o porušení dosavadních jistot, které musí být nějak vyřešeno. Buď musí být odmítnuto a sankcionováno, například pohrdáriím, anebo přijato jako podnětný impuls a projev možné změny orientace.
Kritik svůj názor formuluje jako verdikt. Pokud je vůbec ochoten o něm diskutovat, tak pouze v dialogu a agónu s ostatními
146
147
černá kočka
level i: hic sunt le0we5
znalci, a to pouze tehdy, pokud i oni nefsou objektem jeho soudů. Ten, kdo je poměřován a souzen, nemůže být považován za rovnocenného účastníka agónu, neboť jeho argumenty jsou účelově obranné, zatímco kritik věří ve svou schopnost být výrazem něčeho nadosobního.
Zvláště spisovatelé tuto kritikovu strategickou pozici logicky vnímají jako pozici mocenskou, neboť si uvědomují, že to nejsou oni, ale kritici (a znalci obecně), kteří mají tu moc ovlivnit, jak bude jejich tvorba literární komunitou akceptována, případně zda vůbec bude akceptována. Situaci, kdy po vydání díla ztrácejí možnost o něm dále rozhodovat, tak mnozí spisovatelé nesou velmi těžce, což mezi nimi a kritiky vytváří určitý antagonismus. Spisovatelé jsou přesvědčeni, že by kritici měli fungovat maximálně jen jako - řečeno terminologií současné informatiky - do-poručovací systém. Tedy j ako reklamní pomocník, j enž má potenciálnímu zákazníkovi umožnit orientaci v nepřeberném množství dat a údajů na internetové síti. Úkolem doporučovacího systému je každému zájemci rychle najít právě ty informace (zboží), které patrně hledá, aniž by přitom tyto informace byly utříděny podle jiného kritéria než podle statisticky odhadnutelného zájmu předpokládaného adresáta.
Kritik by podle těchto názorů měl vyjít z předpokladu, že každý jemu předložený literární text je samozřejmě zajímavé dílo a jako takové má někde své přirozené (a početné) čtenáře, kterým by ho měl nabídnout. Neměl by tedy k literatuře přistupovat s osobními a nepřiměřenými nároky a s předpoj atostí. Naopak by měl každou vydanou kruhu vždy přečíst s empatií, jež mu umožní uvědomit si kvality, které do ní autor - nepochybně - vložil, a ty pak vhodnými slovy doporučit správnému adresátu, který právě o takové dílo - nepochybně - stojí.
Nelze tvrdit, že by takto kritici za určitých okolností nemohli fungovat. Antagonismus mezi spisovatelem a kritikem se ovšem oslabuje jen za okolností v podstatě výjimečných, tedy za situace, kdy jsou oba v kontextu dobového literárního života součástí jednoho vyhraněného programového proudu a společně
se vymezují proti jiným podobám literatury. V tomto okamžiku nalézají společnou řeč i společné cíle a kritik se ze spisovatelova protihráče mění spíše v partnera, neboť oba prosazují totéž. Společným programovým jmenovatelem se jim může stát například příslušnost k národu, třídě, pohlaví či k určitému uměleckému směru. Z historického hlediska jde ovšem o spojenectví velmi krátkodobá, která se velmi rychle rozpadají, mimo jiné i proto, že kritici velmi rychle začnou uvažovat nejen o tom, zda spisovatelé naplňují program, ale i o tom, jak kvalitně jej naplňují.
Nepřekvapí proto, že snem mnoha spisovatelů, zvláště pak těch, kteří se mohou opřít o komerční úspěch u domácích i zahraničních čtenářů, se stává možnost omezit právo znalců identifikovat kvalitu literárních děl a význam jejich autorů, případně tuto interpretační komunitu zcela zrušit a rozhodování o kvalitě ponechat jen v rukách čtenářů.74 Ty, kteří se cítí být negativními kritickými ohlasy na svá díla poškozeni, to pak nejednou inspiruje k pokusům se diktátu kritiky vzepřít a proti jejímu odsudku postavit svůj vlastní text, jenž má příkré soudy korigovat nebo bagatelizovat. Vědomi si agonálního charakteru ustavování literární paměti pokoušejí se do procesu jejího vzniku aktivně zasáhnout, ať již tím, že za tímto účelem napíší zvláštní článek v žánru kritiky kritiky, nebo tím, že svůj negativní vztah ke kritikům temati-zují přímo ve svých literárních dílech. Jejich naděje na úspěch je však velmi malá, neboť interpretační komunita znalců obdobná vystoupení vnímá jako porušení nepsaných pravidel.
Oblíbeným argumentem, jenž má pacifikovat „svévoli" a přitáhnout kritiky k aktuálně převládajícímu konsenzu, je volání po objektivitě. Zapomíná se přitom, že kritik v kontextu literárního života funguje na stejném principu jako spisovatelé, o nichž píše. Také on svou roli vykonává v souřadnicích kultu novosti, v němž
71 K tomu provokativní citát z publikovaného deníku spisovatele: „Povzbudivá zpráva z novin: práce na Lexikonu české literatury se definitivně zastavily, neboť akademici se pohádali. Kéž by se nikdy neusmířili! Žádné dalšílexikonyani slovníky by nevznikly o česká beletrie by už navždy zůstala bez kritické interpretace. To by byla krása!" Viewegh, Michal: Dalšibáječný rok. Brna: Druhé město 2011.
148
149
černá kočka
level i: hic sunt leones
je více než respekt ke konvenci oceňována jinakost, překvapivost, originalita a také provokativnost. Konsenzus je za těchto okolností respektován, pokud má podobu aktuálního módního trendu. Jiné podoby paměti jsou však považovány za něco, co je snad daleko horší než omyl nebo chyba: totiž za nudu.
Nuda nesouvisí s kvalitou toho kterého vysloveného kritického názoru, s mírou osobní muzikálnosti jednotlivého kritika, ba ani s jeho smyslem pro pojmenování podstatného. Nuda je synonymem pro něco, co je zautomatizované, co udržuje stávající stav a co tudíž nepřekvapí: nevyvolává střet, zápas, polemiku. „Nudná" kritická vystoupení tvoří důležitou část literárněkritické produkce a mnohá z nich nepochybně jsou i spolehlivým indikátorem kvality vydávané produkce. Nicméně pro interpretační komunitu začne být literární provoz zajímavější teprve v okamžiku, kdy je jeho každodennost, nuda a konvence rozbita neobvyklou událostí, jež iniciuje střet, konflikt a příběh.
Jakkoli je tedy možné budovat si po desítky let pověst dobrého recenzenta, o jehož soudy se čtenáři mohou spolehlivě opřít, strategická cesta k vyvolání většího zájmu o kritikovu osobu a jeho názory vede jinudy. Událostmi literárního života a součástí paměti literatury se totiž stávají především ta kritická vystoupení, která dokázala v pravou chvíli překvapit, šokovat, polarizovat a donutit interpretační komunitu k sebereflexi. Vyhrocená jednostrannost a provokativnost kritikova názoru, využívajícího třeba i velmi sporné a účelové argumenty, se z tohoto úhlu nejeví jako něco negativního, ale naopak jako vlastnost velmi žádoucí, ba cílová, rozrušující automatismus. Neboť zaujmout účastníky literárního diskursu a donutit je k přemýšlení znamená formulovat tezi, jež je natolik provokativní, že ji není možné přehlédnout a ignorovat. Metaforicky řečeno, císař nemusí až tak být úplně nahý, nicméně výkřik, který jej za nahého prohlásí, se v naší civilizaci, a to nejen v literární kritice, vždy hodně cení.
Nikoli náhodou se takovéto gesto vzpoury proti konvenci často spojuje - vedle profesionálních polemiků, kteří mění názory podle aktuálního větru - zejména s kritiky mladými a začínajícími, tedy
se znalci bez velké odborné zkušenosti. Je to dáno jejich přirozeným mladistvým radikalismem, ale i tím, že dosud nejsou zabudováni do literárních struktur. Jejich neznalost a nezařazenost je ovšem v tomto případě komparativní výhodou, neboť jim umožňuje nahlédnout aktuální stav nezatíženýma „dětskýma očima".
Zatímco déle působící kritici berou své publikování už jako rutinu, pro začínajícího kritika jsou jeho první otištěné texty mimořádnou událostí, jíž věnuje plnou pozornost, neboť má změnit svět. A taková událost vyžaduje také razantní slova. Zatímco zkušený kritik „ví", že všechny špatné knihy jsou špatné tak nějak stejně a bylo o nich už mnoho tak nějak stejného napsáno, mladý kritik, jenž uvažuje o své první či druhé knize, je přesvědčen, že právě tato kniha je špatná úplně jinak a jedinečně, a tudíž je právě jeho povinností tento objev popsat a všem odhalit. Zatímco kritik žijící literaturou desítky let si je už jist, Že literární produkce je v průměru vždy nevýrazná a skutečná literární díla se rodí jen zřídka, začínající kritik je tím ještě pobouřen a touží, aby vycházela výhradně opravdová díla.
Méně si pamatující, méně informovaný a do systému méně zabudovaný kritík, jenž navíc přečtené poměřuje jinou, mladší generační a sociální zkušeností, je tak přirozeně ráznejší, jednoznačněji odmítá literární i literárněkritickou rutinu a umí také vyhroceněji formulovat teze, které interpretační komunitu vyprovokují a donutí k úvahám o tom, jak dál. Předpojatost a neobjek-tivita se tak může stát přímou součástí kritikovy komunikační strategie. Rozhodne-li se totiž takový kritik, že chce vystoupit způsobem, jímž na sebe strhne pozornost a vzbudí diskusi o problému, který on osobně považuje za důležitý, nemůže napsat něco, co by bylo konsenzuálně pro všechny přijatelné. Právě naopak: takový kritik musí velmi razantně zaútočit na nějakou uznávanou hodnotu a skrze ni si tak vynutit náležitou pozornost pro své názory. Význam útoku je přitom přímo úměrný velikosti napadeného nepřítele.
Nechci začínajícím kritikům radit, ale nejspolehlivějším trikem, jak vstoupit do veřejného povědomí a stát se znalcem, jehož jméno
ISO
151
černá kdčka
level i: hic sunt leones
si lidé okolo literatury zapamatují, je proto bezohledně zaútočit na nějakého spisovatele, který je v danou chvíli považován za velmi významnou autoritu, a toho pak programově a nesmlouvavě zesměšnit, představit jako hodnotu zcela falešnou,
V časech, kdy jsem jako kritik začínal, přijetí takovéto strategie bývalo o to jednodušší, že establishment představovala oficiální ideologická norma a mocensky udržovaná personální nomenklatura, kterou navíc většina interpretační komunity neakceptovala. Nepřítel a základní problémy literárního života tak byly Isritikum dány víceméně zvnějšku a stejně tak bylo zřejmé, že to jsou protivníci hodně mocní - přinejmenším stejně mocní jako pitomí. Atmosféra jasného rozdílu mezi Plus a Mínus posilovala smysl všech účastníků hry, včetně spisovatelů a čtenářů, pro kontexty a podtexty, a velmi vítán a oceňován tak byl každý, třeba nepatrný náznak útoků na mechanismy a produkty oficiálního literárního života, respektive na politický systém, jehož byl tento život produktem. Kritik, který se rozhodl neodejít do samizdatové sféry a zároveň chtěl o stávající situaci něco podstatného napsat a říci, tak stál před jedinou otázkou: Kam až mohu v překračování tabu zajít a kolik ezopského jazyka musím užít, aby to bylo ještě publikovatelné?
V normálním literárním životě, budeme-li tedy za něj považovat dnešní stav, určený názorovou pluralitou a právem každého na svůj vlastní názor, je kritikova výchozí situace složitější, neboť tam, kde panuje mnohost názorů a kde není zcela jasné, co je Plus a Mínus, neexistuje ani tabu, ani jednotný, zvnějšku přidělený nepřítel. Soudobá literárněkritická publicistika je mi ovšem důkazem, že metoda působivého útoku na autoritu nadále spolehlivě funguje a nadále získává jejím uživatelům kýženou okamžitou popularitu.
Současně se ale také ukazuje, že efektně zaútočit není tak složité - složitější je zorientovat se tak, abych ve hře bodoval nejenom krátkodobě. Kritik na válečné stezce proto nestojí jen před úkolem zaútočit, ale také před nutností dobře zvolit svůj cíl. Sám za sebe a sám pro sebe si jej identifikovat, anebo případně dokonce jej zcela „stvořit". Pojmenovat si establishment, proti němuž je nutné
jít do boj e. A učinit to způsobem, který bude znamenat skutečný pohyb na cestě, po níž kritik i literatura kráčejí.
Jedním ze základních problémů výkonu role kritika na jeho cestě ovšem také je včas si uvědomit, kdy ještě je dítětem, jež provokuje konvenci výkřikem „císař je nahý", a kdy už se stává reprezentantem konvence a de facto vystupuje jako dvořan pobouřený tím, že jiní neoslavují císařovu nahotu stejně dobře jako on.
O to zajímavější jsou však stávající zápasy o podobu paměti, jež zanedlouho bude utvářet obraz naší doby.
HISTORICKÉ INTERMEZZO: HAVLÍČEK A TYL
Následující kapitolu je možné bez problémů přeskočit, neboť jejím úkolem není nic jiného než na zcela konkrétním historickém materiálu názorně ilustrovat, co už bylo výše řečeno v obecnější rovině. Nemohu však odolat pokušení a nedoložit, že předchozí úvahy nejsou jen teoretická spekulace. A to i navzdory úvodnímu slibu, že se budu vyhýbat českému materiálu, abych nesváděl k personifikaci tématu a problémů. Aktéři slovního souboje, jenž tu hodlám popsat,75 jsou však už dlouho bezpečně mrtvi a oba mají své náležité místo v panteonu národní paměti, takže nehrozí nebezpečí, že by se některý z nich proti mým vývodům ozval. Jejich souboj je však myslím pěknou ukázkou Iiterárněkritického agónu a jeho vlivu na literaturu i společnost (alespoň v časech, kdy si literatura tento vliv pouze nenárokovala, ale reálně jej měla).
Dokud se v Česku za základ literární výchovy ještě považovala historie, patřila Havlíčkova kritika Tyla k nezbytné součásti výuky. Bývala interpretována jako doklad odvratu české literatury
" Následující text vychází ze studie: Janoušek, Pavel: Čech Poslední a První. Havlíčkova polemika s Tylem jako příklad literárněkritická komunikace. 7Vor12. ř. 15, s. 1,4-5; těž in: Komunikace a izolace v české kultuře 13. století. Praha: KLP- Koni-asch Latin Press, Ústav pro českou literaturu AV ČR 2002, s. 28S-29S.
152
153