Otázka sakrálního království nebo sakrálních králů1
Tato instituce je jednou z nejrozšířenějších v lidských dějinách vůbec, a proto je nutné
věnovat jí z metodologického hlediska pozornost.2
Jako sakrální náčelnictví známe
tuto instituci již z rodově-kmenové společnosti a projevovala se i v raných dějinách
naší země.3
Ve starověku nenajdeme oblast, kde by neexistovalo ( i když mu může
předcházet úloha velekněze). Sakrální král nebo království je plodem úzkého
propojení sakrální a profánní sféry ve starověkých státech nebo ve státech, které sice
podle našeho, metodologicky nepříliš šťastného, chronologického vymezení této éry
do starověku nespadají, ale stupněm vývoje společnoti jsou se starověkými státy
analogické.4
Studiem různých starověkých pramenů lze vymezit několik významných
charakteristik sakrálního království. Jejich uvedení je užitečné zejména proto, že
najdeme–li alespoň některé z těchto rysů v pramenech, lze usuzovat i na přítomnost
ostatních, a tedy na existenci sakrální vlády ve zkoumané societě.
Základní charakteristiky sakrální vlády:
I. Panovník je chápán jako:
- Vtělený bůh
- Bohy vyvolený vládce
- Syn boží
- Pověřenec nebes
II. Případně existuje víra, že království sestoupilo z nebe.5
III. V jeho narození, případně výchově hrají významnou roli zvířata nebo také
zázračná záchrana dítěte odloženého nebo jinak ohroženého.
IV. Je garant světového řádu. Jako takový přenáší na společnost vůli bohů, je spojnicí
mezi bohy a lidmi a jeho úkolem je pečovat jednak o rituál, který řád udržuje,
jednak o spravedlnost, která je jádrem řádu v prostředí lidské společnosti.
V. V rituálech, které opakují původní činy bohů, je jednou z hlavních postav. Někdy
se proto spojuje role krále a velekněze v jedné osobě.
VI. Každoročně svým rituálním jednáním znova zajišťuje úrodu a plodnost země,
zvířat i lidí. Proto mohou být jeho významnými atributy např. motyka, sekera,
pluh apod.
1
K otázce tohoto rozlišení viz např. Irfan Šahíd. Iranian History: Sasanian Dynasty. Sacral Kingship in
Sasanian Iran.www.cais. Soas. Com/Cais/History/Sasanian/sacral-kingship.htm., str, 1.
2
Nejistotu ohledně pojetí sakrálního náčelnictví či království srov, např. u W. Baetkeho, který poíral existenci
sakrálního království u Germánů, protože jejch vládcové nebyli předmětem kultu. Chyběl u nich akt
korunovace. Neměli absolutistickou moc a nedisponovali žádnými odznaky moci. (W. BAETKE: 1953). S akty
korunovace i odznaky moci se však u nich setkáváme.
3
Cosmae Chronica Bohemorum I 5nn – o Přemyslu Oráči.
4
Např. státní celky Střední a jižní Ameriky, které časově padají do našeho středověku.
5
Z mezopotámských mýtů se dovídáme, že se tak stalo nejprve v Eridu.
VII. Bojuje se silami zla, symbolizovanými démony, draky, lvy a podobně. Často je
jako bojovník se silami zla nebo s nebezpečím zobrazován (srovnejme např.
Gilgameš a lev. Héraklés a lev) Vítězí nad nimi a jeho vítězství (také nad lidskými
nepřáteli) jsou jedním ze svědectví jeho dobrého poměru s bohy.
VIII. Udržování tohoto dobrého poměru je jeho základní povinností. Pokud trvá, chrání
společnost před neúrodami, hladem, porobením nepřáteli, nemocemi a dalšími
zly. Často je jako bojovník se silami zla nebo s nebezpečím zobrazován
(srovnejme např. Gilgameš a lev. Héraklés a lev)
IX. Zodpovídá za blaho všech členů společnosti, což je vyjádřeno např. jeho častým
atributem „pastýř“.6
X. V případě, že svrchu uvedené role král neplní, je společnost pohrožena různými
katastrofami a král může být sesazen nebo i obětován bohům.
XI. Poslušnost vůči němu je zprvu chápána jako poslušnost vůči bohům, kteří jej
nastolili a jejichž vůli reprezentuje.
XII. Existuje kolem něj určitá míra posvátna (od úplně tabuizované osobnosti přes
objekt uctívání modlitbami, chrámy a obětmi až k muži či ženě, kteří jsou sice
nadáni magickou silou, ale s ostatními členy společnosti se běžně stýkají.
XIII. Mohou existovat posvátné předměty, s nimiž se panovnická moc spojuje a dědí
(nádoby, zbraně, obětní nářadí, zemědělské nářadí atd.)7
Zatímco ve státech tzv. staroorientálního typu existovala instituce sakrální vlády
stále, v antice byla nejsilnější v období před vznikem státu, dále pak v době
helénistického Řecka (v souvislosti s převzetím celé řady prvků staroorientálních
civilizací), a v epoše římského, především pozdního, císařství.
Protože pro dobu antiky se o sakrální moci nehovoří tak často, uveďme některé
příklady -- nejprve pro starší etapu zdejší sakrální vlády.
Podle řeckých mýtů bohyně Déméter, jež jako první zorala pole a také vytvořila
první zákony,8
dala oráči Triptolemovi obilná zrna.9
Triptolemos je zde tedy:
a) Pověřený vládce
b) Posvátný oráč (jako v české mytologii Přemysl), zodpovědný za úrodu a
plodnost.
Řekové často vyprávěli o sňatcích bohů a lidí, o jejich společných dětech. V čele řeckých
královských rodů stáli velmi často héroóvé, ale nechyběli tu ani bozi. Ve Spartě, kde byli
6
Srov. k tomu Epos o Gilgamešovi tab. II, verše 24n: On je teď pastýřem Uruku hrazeného, on jejich pastýř – a
přece je utlačuje! (L. MATOUŠ, o. c., str. 24). KLÍMA, J., Zákoník Chammurapiho. Praha 1951. Epilog, str. 30. Ílias.
Přel. V. Šrámek. Praha 2010: Zpěv IV, str. 111; 115; V, str. 125; 140n; X, str. 235; 246; XI, str. 256; 270; 274; 282.
7
Výčet těchto rysů považuji za otevřený, vhodný k dalšímu doplňování.
8
Srov. např. Ovid. Met, /Stiebitzův překlad, str. 148).
9
Ibid., str. 160.
doživotně ze dvou osvědčených rodů voleni každoročně dva králové (archagetové), vládli
údajně panovníci z Hérakleova rodu.10
Tento héros je typickým hrdinou, porážejícím všude
na své cestě zlo. Thésea měl zplodit Poseidón a jeho pozemský otec Aigeus mu pod velkým
balvanem zanechal meč a opánky, věci, které měli prověřit, že je povolán k vládě.11
Po smrti
se stal apotropaickým héróem – v bitvě u Marathónu r. 490 př. Kr. pomohl Athénanům
k vítězství.12
Spartský zákonodárce, kladený do 7. Století př. Kr. Lykúrkos, byl prý od Apollónovy věštkyně
Pýthie nazvám miláčkem bohů a spíše bohem než člověkem. Své zákony si dal od Apollóna
schválit. Je mu připisováni utvoření spartské ústravy a známé spartské společnosti rovných. I
on je po smrti uctíván – měl prý ve Spartě chrám a byly mu přinášeny oběti.13
Máme tu tedy
před sebou několik přírodů bohů zákonodárců nebo alespoň zákonodárců, inspirovaných
bohy. Spravedlnost jako podmínka trvání řádu se spojovala nejen se slávou řeckého vladaře,
ale i s dobrou úrodou a plodností dobytka.14
Celou řadu jasných zmínek o sakrálních králích přinášejí homérské eposy. Králové tady
pocházejí od bohů a héroů, královládu dává Zeus, jsou nazýváni pastýři svého lidu.15
Lykúrgos je napůl historickou a napůl mytickou postavou. Ze zcela historických státníků byly
poprvé stavěny oltáře, na kterých se mu obětovalo jako bohu, Sparťanu Lýsandrovi, vítězi
v peloponéské válce.16
Ještě více se pak představy o božství vladaře koncentrovaly kolem Alexandra Velikého. I jeho
otec Filippos ovšem, jak máme doloženo, konal početné obřady, které souvisejí se sakrálním
královstvím. O Alexandrovi se prý všeobecně tvrdilo, že byl potomek Hérakleův. Mnoho
k jeho božství přibylo po dobytí Egypta v r. 332. Bůh Amon, uctíváný ve Wéssetu, prý souložil
s Alexandrovou matkou v podobě hada.17
Všimněme si tu významu různých zoomorfních
představ a motivu, s nimiž se často v souvislosti se starověkými vládci setkáváme. Řecká
mytologie zná řadu příkladů, kdy bozi souložili se smrtelnicemi v zoomorfní podobě, např.
10
Plut. Bioi, Lýsandros 24; srov. např. Paneg. Lat. Paneg. V 36, 2.
11
Plut. Bioi, Theseus 3 a 6. V Theseově životopise 20) se Plútarchos zmiuje o obřadu, konaném na Kypru, při
němž mladík předstíral porodní bolesti. Interpretace tohoto obřadu není snadná, ale nejspíše souvisel s magií
plodnosti, možná s prvopočátečním samoplozením, vyskytujícím se u bohů.
12
Ibid. Theseus 35.
13
Plut. Bioi, Lykúrgos 5; 29; 31.
14
Odyss. XIV 109, 111-113.
15
Homér, Ílias.Přel. V. Šrámek. Praha 2010. Úplný výčet míst by byl příliš obsáhlý, proto se omezíme na Zpěv IV:
I, str. 35; II, str. 52; 56n; 66; 70; 75; 76n; 80; III 92n; IV 111; 115; V, str. 1233; 125; 136; 140n; 142. Pastýř lidu:
Srov. např. Ílias. Přel. V. Šrámek. Praha 2010: Zpěv IV, str. 111; 115; V, str. 125; 140n; X, str. 235; 246; XI, str.
256; 270; 274; 282.
1616
Plut.., Lýsandros 18.
17
Ibid. Alexandros 2 a 3.
Zeus v podobě býka s Európou, v podobě labutě s Lédou, apod. Amonův věštec oslovil
Alexandra v chrámu tohoto boha jako syna Amonova i jako syna Diova.18
Mezi athénskými úředníky bychom na rozdíl od Sparty potomky bohů či héroů
nenašli. (Jinak tomu bylo např. s Kadmem, Théseem a podobnými mytickými
postavami, uctívanými v Attice). Na sakrálního basilea z období před vznikem
athénské polis však upomíná titul archonta, jenž byl nazýván archón basileus.
Nesl titul odstraněného kmenového krále a měl na starosti právě to, co bylo
jednou z nejvýznamnějších charakteristik sakrálních vládců – státní kult.19
Řím
Bájný praotec římského národa Aeneas je ve Vergiliově eposu Aeneis nazván
potomkem Jova a pravým potomkem bohů. Koná očistu svého lidu, takže v jeho
rukou byly i funkce, později vydělené jako kněžské.20
I králové neřímského
obyvatelstva Itálie přitom deklarovali svůj božský původ. Král Latinus byl
prohlašován za vnuka boha slunce Hélia.21
Bozi se podobně jako v homérských
eposech účastnili zápasů mezi smrtelníky. Při souboji Aenea s latínským Turnem
držel Jupiter váhy.22
Jeden z jeho potomků, syn krále Alby Longy Numitora Romulus byl božského
původu po otci Martovi, a také po své pozemské pouti byl údajně vzat mezi bohy.
Zjevil se pak senátoru Iuliu Proculovi a prohlásil se za boha jménem Quirinus.23
Z dalších rysů sakrálního království je možno uvést:
Jeho vychování vlčicí (Dia na Krétě kojila koza Amaltheia, Džingischán byl
vychován vlkem), to, že vyorává posvátnou brázdu kolem nově zakládaného
sídliště, k pluhu přitom připevnil měděnou radlici (starobylost obřadu) a zapřáhl
do něj krávu a býka. Kopí, kterým mrštil, se zazelenalo. A také pečoval o kult. Jako
střed města dal vyhloubit jámu, která obsahovala různé prvotiny obětí.24
Livius uvádí mnohé z těchto znaků, ale zdá se, že původní symbolice už
nerozuměl.25
Druhý a nyní již skutečně historický římský král, Numa Pompilius, je římskými
historiky líčen jako zakladatel většiny římských rituálů a kněžských kolegií. Livius i
Plútarchos v jeho případě popisují proceduru, která měla potvrdit, že designovaný
18
Ibid. 27.
19
BENGTSON, (1969: 107n).
20
Verg. Aen. V 123, 231 a 322.
21
Verg. Aen. XII 164n. římané i Latinové byli ovšem ve skutečnosti blízce příbuzní a do Itálie přišli někdy kolem
12. Stol. př. Kr. s dalšími indoevropskými kmeny.
22
Verg, Aen. XII 725-727.
23
Plut. Rom. 27 a 28.
24
Plut. Rom. 11 a 20.
25
Liv. I 4, 1-6; I 6, 4; I 7, 1; I 9, 4; I 16, 1-8; I 18, 6-10; I 19, 5; I 21, 3n; I 39, 1. I 40, 3;
římský král, jenž nesl titul rex, je po vůli bohům. Po Romulově smrti nejprve
nenastoupil žádný nový rex, nastalo mezivládí, kdy správa římské obce byla
v rukou senátorů. Toto interregnum26
sloužilo k pozorování věštných znamení.
Byla-li nástupu nového krále příznivá, následovala politická procedura
v občanském sněmu, který se nazýval kurijní. Udělil králi impérium, tedy jeho moc
přikazovat, a složil mu přísahu věrnosti.27
O vládních věcech se Numa radil s bohyní (nebo nymfou) Egerií. (Takto
např.krétský Mínós odcházel do Diktyjské jeskyně). Z nebe mu spadl do rukou
posvátný štít, který byl na počátku založení kněžského kolegia Martových kněží
Saliů.28
Zajímavý je Plútarchův názor, že kruhový chrám Vesty, který měl Numa
založit, měl napodobovat vesmír.29
Vestin chrám byl totiž symbolem společného
krbu všech římských občanů, jeden ze symbolů počátků říma jako civitatis, a
určité napodobování modelu vesmíru by opět mělo paralely – tentokrát např. již
v neolitu Malé Asie.
Několikrát zde citovaná epická báseň Aeneis měla vlastně přinést doklady pro
božský původ rodu Iuliů, Caesara a jeho adoptivního syna, prvního římského
císaře Octaviana.
Již římská doba královská přinesla jistý odklon od původních ritů, dodržovaných
při nástupu krále, zejména proto, že po vlád třetího římského kmenového
panovníka, Anca Marcia, se vlády v římě jako cizorodý prvek zmocnili Etruskové
(nejprve Tarquinius Priscus).
Titul rex přešel do republiky v podobě titulu kněze obětníka, přínášejícího oběti
za stát, který se nazýval rex sacrorum. Stejně tak jako v případě athénského
archonta basilea je tato kněžská funkce svědectvím, že římský rex byl
nepominutelným činitelem veřejného kultu, jehož změny nebyly nijak žádoucí.
Jinak u republikánských Římanů panovalo odium regni, jejich ústava a zákony se
snažily bránit dalšímu nástupu královlády.30
Jak tomu tedy bylo s případnou sakralitou římských republikánských úředníků?
Nepochybně ji najdeme u tribunů lidu, kde však nesouvisela se sakralitou
královlády, ale s důvody, známými všem starověkým civilizacím, totiž s ochranou
slabších a chudých členů společnosti. Tribuni plebis, kteří měli před zvůlí
patricijských úředníků ochraňovat neplnoprávné římské občany, plebeje, požívali
někdy od 40. let 5. stol. výhod toho, že bylo takzvaně sacrosancti.
26
Liv. I 17, 5n ; I 22, 1.Plut. Numa 7.
27
Gjerstad. ( Innenpolitische und militärische Organisation in frührömischer Zeit, str. 155n. ANRW I 1, str. 136-
188.
28
Liv. I 19, 5; I 21, 3-4. I 20, 4; srov. ibid. V 54, 7;Verg. Aen. VIII, v. 664n; Plut. Numa 4 a 13.
29
Plut. Numa. 11.
30
Liv. II 8, 2.
Chránily je nejpřísnější normy božského práva (u Římanů fas). Ten, kdo tribunovi
ublížil, byl sacer a ocital zcela mimo zákony boží i lidské a bylo tedy možno jej i
beztrestně zabít. Prakticky nemohl již dál žít v římské společnosti.31
Pod touž ochranou stál vztah bohatšího a společenky významného patrona a jeho
chudšího, nevýznamného klienta, který vznikl již v době královské a za republiky
přetrvával. Patronovi, který ublížil svému klientovi, rovněž hrozila sakrace.32
Ostatní vysocí úředníci republiky museli být vždy, tak jako dříve reges, potvrzeni
věštnými znameními. Konala se jednak ve volebním setninovém sněmu, jednak se
uplatnila ve sněmu kurijním, jenž konsulům a praetorům uděloval imperium.
Procedura vybrání (zvolení) představitele státu a jeho obdaření moci přikazovat,
soudit a trestat byla od sebe oddělena podobně jako v královské době. Kurijní
sněm byl přitom pouhým reliktem, pocházejícím z doby rodově kmenové
společnosti, jehož funkce mohly být plně nahrazenu sněmem setninovým. Toto
shromáždění však silně souviselo s římskými obřady, s náboženstvím, a za
republiky tedy nebylo zrušeno.33
Ostatně i sám setninový sněm se mohl sejít jen
za příznivých auspicií.
Každý zvolený konsul, praetor nebo tribun lidu měl právo konat oběti a věštby a vykládat
věštná znamení. Jeho politická funkce zachovávala tedy některé atributy funkcí kněžských.
Soudy v období republiky jistě nevynášeli jen spravedlivá rozhodnutí, ale
povědomí o tom, že spravedlnost je nezbytnou podmínkou dobrých vztahů
společnosti s bohy u Římanů samozřejmě existovalo, a to i v lidovém povědomí.
Plautus34
v jedné ze svých komedií tvrdí, že kdo nespravedlivě jedná na soudu
eorum referimus nomina exscriptra ad Iovem. Cottidie ille scit, quis hic querat
malum.
Spojení spravedlnosti s bohy se obejvuje i přímo v některých zákonných
ustanoveních: Např. noční krádež úrody byla chápána jako zločin proti bohyni
Cereře a trestána oběšením na stromě.35
Antičtí autoři, např. Tacitus nebo Suetonius, začínají dějiny římské doby císařské
již Caesarem. Moderní historikové, dělící římské císařství na starší principát a
mladší dominát, považují za prvního císaře teprve Caesarova adoptivního syna
Octaviana Caesara. Prvků sakrality u představitelů římského státu však přibylo již
za Caesara. Byl pokládán za potomka Aeneova, a tedy Venušina. Po jeho smrti
31
Liv. III 55, 6n a srov. ibid. II 33, 3.
32
Srov. Gell. NA XX 1, 40: …sic clientem in fidem acceptum cariorem habere quam propinquos tuendumque esse
contra cognatos censuit (sc, populus Romanus), neque peius ullum facinus existimatum est, nam si qui(cui)
peobaretur clientem divisui habuisse.
33
Doklady viz v poznámkách k článku J. BEDNAŘÍKOVÉ: Přežívání některých rodových zvyklostí po tzv.
serviovských reformách. In: M. Frýdek a kol. Právní, náboženské a politické aspekty starověké římské rodiny.
Ostrava 2012. Str. 40-44, poznámky 125-165.
34
Plaut. Rud. 13-20.
35
Leges XII tab. VIII 5.
senát navrhl, aby byl uctíván jako bůh a C. Octavianus mu dal postavit chrám.36
Jeho apotheosa, přijetí mezi bohy, je oslavena i básníkem Ovidiem. Již podle něho
může zbožněný vládce vyslyšet modlitby.37
Začala takto tradice zbožšťování všech
zemřelých (nikoli ještě žijících) Caesarových nástupců. Po jeho smrti se na nebi
objevila kometa a zeslábl prý také sluneční svit.38
Motiv zatmívajícího se slunce
patří pravděpodobně k těm myšlenkovým konstantám lidstva, které kdysi
spojovaly slunce se spravedlností a nemorální jednání (Caesar byl zavražděn)
s vážným narušením světového řádu.39
Objevují se i motivy zvláštního (v podstatě „královského“ štěstí, které Caesara
provázelo. Vyděšeného kormidelníka na lodi konejšil prý Caesar slovy: „nic se
neboj, Caesar a Caesarovo štěstí pluje s tebou“.40
Octavianovi a poté každému následujícímu císaři principátu byl po smrti a po jeho
předpokládané apotheose rovněž vystavěn chrám a o jeho kult se starali kněží
zvaní
augustales.
Zemřelý císař byl označován slovem divinus, božský, od čehož se odlišovalo jiné
přídavné jméno, divus, které má sice stejný překlad, ale označovalo císaře ještě
žijícího. Byl tedy božský, ale nebyl chápán jako živoucí bůh. Octavianus své paměti
nazval Res gestae divi Augusti.41
Samo příjmení Augustus, které římský senát
udělil Octavianovi v lednu r. 27 př. Kr., znamenalo vznešený nebo požehnaný.
Zajímavé je, že císařové principátu zřejmě neodvozovali svůj původ (alespoň nikoli
přímo) od žádného římského božstva. Octavianus sice adoptoval do rodu Iuliů
Tiberia, takže se mohlo tvrdit, že jde o potomky Venušiny, ale třetí císař
principátu pocházel již z jiného rodu, Claudiů. Roli spojnice s božským původem
Caesara mohly snad ovšem hrát tituly císařů, kteří všichni byli Caesares a Augusti.
S claudiovskými císaři se poprvé objevila myšlenka, že panovník je žijící bůh, i
když se tato představa ještě neprojevila v jeho titulatuře. Za živá božstva se
považovali v této dynastii Caligulla a Nero. Kolosální socha, která Nerona
zpodobovala, byla vytvořena v podobě boha Hélia.42
Ve spojitosti s tradicí
sakrálního království nepůsobí tyto excesy zase tak nepochopitelně, nicméně
Římané nebyli na podobné chápání císaře ještě připraveni.
36
Srov. např. Plút. Caes, 57.
37
Ovid. Metamorf. Caesarova apotheosa, str. 473-475.
38
Plut Caes. 68.
39
Srov. zprávu Evangelií, podle nichž po smrti Krista na kříži nastala tma po všem světě a také českou Husitskou
kroniku (kap. 9), kde se píše o úplném zatmění slunce před odsouzením Mistra Jana Husa v Kostnici.
40
Plut. Caes. 38.
41
J. Nováková. O vlastním osudu. Praha 1973.
42
Sueton. Calig. 22; Ibid. Nero 31; Srov. Plin. NH XXXIV 45.
Císařové ovšem měli nejenom svoje chrámy a kněze, ale obyvatelé impéria se
k nim mohli i modlit, jejich sochy skýtaly azyl lidem prchajícím před trestem stejně
tak jako chrámy římských bohů.
Na svém dvoře se dal poprvé jako dominus et deus titulovat poslední vládce
z dynastie Flaviovců, Domitianus.43
Jeho předchůdci z téže dynastie byli přitom co
do božskosti císařských osob velmi umírnění.44
V římském státě s jeho prakticky moderní administrativou nebylo prohlašování
císařů za bohy tak důležité, jako v počátcích vývoje státu nebo tam, kde tato
představa měla sankcionovat moc vůdců vzájemně v podstatě rovných příslušníků
kmene. Něco jiného bylo spojení císařských osobností s římským kultem, nebot
ani římané nepřestali věřit, že rituály a oběti jsou pro stát životně důležité.
Pevnou součástí tohoto kultu se přitom už od Caesara a Octaviana stal kult
císařský. Jeho spojení se státem a obřady, které jej měly udržovat, bylo natolik
pevné, že se mu žádný z císařů nebránil a že jeho zanedbávání odmítání
vyvolávalo krvavá pronásledování křesťanů.45
Základní titul císaře zněl za principátu princeps a označoval císaře pouze jako
prvního senátora a tím i prvního mezi všemi sobě rovnými římskými občany. Boj
dvou tendencí, racionální a občanské na jedné straně, náboženské a monarchické
na straně druhé, je pro principát do jisté míry příznačný.
Vznik císařského absolutismu, Th. Mommsenem nazvaného dominát, toto váhání
sice odstranil, brzy se však objevil nový problém – kontroverze císařova božství a
křesťanského monoteismu.
Tento rozpor se pokoušel vyřešit již první známý křesťanský kronikář Eusebios.
Jeho pojetí císaře Constantina I. se ovšem v podstatě neliší od chápání
staroorientálních sakrálních vládců. Císař je podle něj Boží oblíbenec, kterého
Logos obdařil svou přízní. Je zástupcem Boha na zemi, Bůh mu dopřává vítězství
nad nepřáteli a jeho skutky přenášejí na zemi Boží vůli.46
V počátcích dominátu bylo božství císařů silně zdůrazňováno, císař byl titulován
jako dominus et deus a jeho nové pojetí bylo nyní podpořeno i novými odznaky
moci, rituálem, který probíhal při audienci u císaře a který byl převzat z Persie
(proskýnesis). Chápání císaře jako božstvaí bylo posíleno označením všeho, co
s císařem souvisí, za posvátné. Adjektivum sacer je spojeno nejen s císařovou
radou (sacrum consistorium), ale i s jeho palácem, oděvem, ložnicí. Styk veřejnosti
s císařem byl omezen na minimum.
Vděčným zdrojem dokladů pro sakralitu vládců dominátu jsou panegyriky, které
na ně byly přednášeny při různých příležitostech. Jsou to samozřejmě prameny,
43
Srov. např. Suet. Domitianus 13.
44
O zakladateli dynastie Vespasianovi se traduje, že komentoval svou smrtelnou nemoc ironickými slovy:
„Běda, zdá se mi, že se stávám bohem.“ Suet. Vespas. 23.
45
Srov. Příběhy raně křesťanských mučedníků díl I. Uspořádal P. Kitzler. Praha 2009. Díl II. Praha 2011.
46
Euseb. HE IX, 1n; VII 12n; X 9, 1.
které se snaží adresátovi řeči co nejvíce lichotit, při zjišťování sakrálního postavení
císaře to však nijak není na škodu.
Ve sbírce 12 latinských panegyriků, souborně vydané Baehrensem, je nejstarším
Mamertinův panegyrik na Maximiana, spoluvládce zakladatele dominátu, císaře
Diocletiana.
Běžné je tady, ale i v ostatních panegyricích, oslovení „nejsvětější císaři“.47
Maximianus je božská osobnost, císařové mají božský původ a pocházejí od Iova
(augustové) nebo Hercula (caesarové). Císař je bůh, přítomný mezi lidmi.48
Důležitým atributem císařské moci panovníků dominátu byla Stěstěna, tedy
známé „královské“ štěstí. Provázela jejich vládu, dopřávala jim vítězství ve
válkách.49
Za vlády prvních císařů dominátu provázela podle panegyristy říši dobrá
úroda a vrátilo se zdraví (předtím panoval mor).50
Císařové tedy zaručovali své
zemi plodnost a zdraví obyvatel.
Zcela podobné atributy nalezneme v panegyriku na císaře Constantia Chlora
(jakožto Caesara). Je vzpomínáno jejich božství a štěstěna, nově se objevuje
tvrzení, že sesílají pro spásu lidí na svět světlo a že jejich božská síla působí všude
tam, kde jsou uctívány jejich portréty a prapory.51
Anonymní chvalořeč na císaře Konstantina I. byla věnována vládci, který se
přiklonil ke křesťanství. Většina slov v panegyriku je slučitelná s křesťanskou vírou,
včetně nebeského vojska, které Konstantinovi přichází na pomoc. Toto vojsko
však vede jeho zemřelý otec Constantius.52
I Konstantinus je tuitulován numen
tuum.53
V tomto a dalších dvou panegyricích sbírky se také objevují úvahy jejich autorů o
bohu. Římskou veřejnost musel právě v této době vztah tradičních římských
božstev nebo Ježíše Krista k císaři velmi zajímat. Pozoruhodné je, že ani
v pozdějších panegyrických skladbách se Kristus ve vztahu k císařům neobjevuje.
Nazariův panegyrik na císaře Konstantina I. ukazuje, třebas ne expressis verbis,
jakýsi křestanský posun, ostatně také úvahy autora o bohu ukazují tímto
směrem.54
Rozkolísanost představ, které měly smířit nový křesťanský názor říše a božství
císaře je ovšem veliká. Za Konstantinovými činy stojí božstvo, boží moc mu
pomáhá a on bohu stále slouží. Tato tvrzení, stejně tak jako zdůraznění
Konstantinovy božské statečnosti a soucitu či charakteristika štěstěny jako
proměnlivé,55
jsou dobře slučitelné s křesťanskými představami. Stejně tak
47
Paneg. Lat. 2, 1; 2, 3; 3, 2; 5, 4; 5, 15; 6, 1; 7, 2; 8, 1; 9, 1 a jinde.
48
Ibid. 2, 2; 2, 3;2, 10; 12, 4.
49
Ibid. 3, 6; 3, 13; 3, 16 a jinde.
50
Ibid. 3, 15; srov. 10, 28.
51
Ibid. 5, 4; 5, 15.
52
Ibid. 10, 19, 10, 14.
53
Ibid. 7, 2; 9, 22.
54
Paneg. V: V 7, 3n.
55
Ibid. 13, 5; 16, 1; 17, 1; 3, 3; 7, 1.
nebeské vojsko, které Konstantinovi pomáhá. Toto vojsko však vedl podle autora
Konstantinův otec Constantius Chlorus, jenž „jako bůh stál v čele nebeských
vojsk“.56
Zajímavé jsou v tomto smyslu také panegyriky, které na křesťanského (i když nijak
bigotního) císaře Valentiniana I. napsal jeden z nejvýznačnějších obhájců starého
římského polyteismu a z největších vzdělanců pozdní antiky Q. Aurelius
Symmachus.
V prvním z nich se opětně objevuje jen císařova štěstěna.57
Druhý je na příklady,
které hledáme, bohatší. Obsahuje označení císařů za božské bytosti, ale zároveň
je císař
charakterizován i jako „bytost nejbližší bohu“.58
Císaři Gratianovi, jenž jako první z římských vládců odložil titul nejvyššího
pontifika a tím se zcela rozešel se starým římským polyteismem, děkoval
v oslavné řeči za udělení hodnosti consula významný, z Gallie pocházející pozdně
antický básník Ausonius.
Panegyrik se vyznačuje tradiční názorovou nerozhodností. Císař povznesl svého
otce mezi bohy,59
ale má vlohy, za něž vděčí bohu, bůh navrhuje a císař vykonává,
bůh je původcem jeho moci a jeho rozhodnutí.60
Cesta k obrazu císaře jako pouhého vladaře z milosti Boží však ještě zdaleka
nebyla dokončena. Svědčí o tom Pacatův panegyrik na císaře Theodosia I., který
jako první zakázal výkon „pohanského“ náboženství. Theodosius je podle autora
„roven bohu“, je božskou bytostí, ba dokonce je bůh jeho spolupodílníkem na
vládě. Ukazuje se lidu, takže lid má příležitost pohlédnout na božstvo. Jeho
návštěvy v domech soukromníků jsou komentovány slovy, že …“ svými božskými
šlépějemi posvětil i domy soukromníků“.61
Pochopitelně, v případě panegyriků musíme mít na mysli jejich svrchu již
vzpomenutý účel, kterým je pochlebování. Nicméně i Theodosius I. byl považován
zcela odlišnou, než jsou obyčejní smrtelníci. Potvrdit to mohou i slova vojenského
odborníka P. Vegetia Renata, který Theodosia rovněž považoval za boha, alespoň
na druhém místě.62
Podobný postoj k císaři Theodosiovi II., který byl od r. 408
vládcem východní části římské říše, dokládá historik Priskos. Na hostině v Serdice
(Sofii) hovořil Bigilas o císaři jako o bohu.63
I v době po sesazení posledního římského císaře Romula Augustula (r. 476), kdy se
moci v centru říše, Itálii, ujali barbarští vládcové, trvala tradice sakrální moci
56
Ibid. 14, 1; 14, 6 a srov. 29, 1.
57
Paneg. VII: VII 14.
58
Ibid. 18.
59
Ibid. Děkovná řeč císaři Gratianovi 2, 7.
60
Ibid. 4; 5; 9; 18.
61
Paneg. X: X 6, 4; 10, 1; 18, 4; 21, 2; 47, 3.
62
Veget. De re mil. II 5.
63
Priskos, frg. 8, str. 82n.
někdejších císařů dominátu. Theoderich Veliký, ostrogótský král, který panoval
v Itálii od r. 493 do r. 526, byl poctěn panegyrikem biskupa z Pavie Ennodia.
Křesťanský hierarcha zde mluví o jeho božství, jeho dědic je označen jako „svaté
dítě“.64
Ennodius ovšem také připomíná, že král ví, že výsledek jeho námah je
v rukou božích, a podle toho se chová.65
Celou řadu dokladů sakrality vládců pak
přináší severogermánské prostředí.66
Bylo by pochopitelně možno uvést i další doklady pro otázku sakrální vlády
v antice, to by byl však úkol spíše pro samostatnou studii.
II. Státy přechodného období mezi antikou a středověkem
Barbarské germánské státy
Oproti starověkému státu je můžeme definovat v podstatě jakousi negativní
charakteristikou: Jednotu náboženskou a právní nemusejí tvořit, jsou však jednotkou
politickou (vláda jednoho krále).
• Latinské pojmy natio a populus, stejně tak jako pojem gens jsou vágní
• Je tedy problematické hovořit o státech barbarských národů nebo kmenů, jako dobrá
možnost řešení se jeví označení: barbarská království
Jedním ze základních atributů politických jednotek doby tzv. velkého stěhování
národů je jejich polyetnická struktura.
Ostrogóti, kteří unikli hunskému područí, se např. spojují s Alany a Huny, a to pod vedením
společných náčelníků Alathea a Safraka. Pestrou skupinou byli i Radagaisovi barbaři. Tyto
útvary nejsou k barbarským státům počítány, podobně jako nepanuje jednotné mínění o
zařazení tzv. Odoakerovy říše mezi ně. Etnicky velmi pestrý byl ovšem i ostrogótský stát,
který tvořili Ostrogóti, Rugiové, Herulové, Skirové, Svébové, Turcilingové, Alani a původní
římské obyvatelstvo. Vandalský stát byl tvořen Vandaly, Alany a Afrořímany. K Vizigótům se
přidali také germánští Taifalové, jejich stát zahrnoval nejprve Gallořímany a poté římany
v Hispánii. Přítomnost románského elementu je dalším velmi charakteristickým rysem
těchto přechodných státních útvarů.
Hlavní metodologické otázky
• Kolem koho se kmenový svaz nebo stát tvoří?
• Kdo jsou nositelé státnosti (a k jakému vývoji ve vrstvě těchto nositelů dochází)
Ad 1)
Nová sociální, případně státní jednotka, se tvoří kolem významného náčelníka či
krále. Vzniká bud vnitřním sociálním vývojem (snižování počtu kmenových náčelníků
64
Ennod. Paneg. Theod. 1, 4; 1, 2; 2, 5; srov. 21, 93.
65
Ibid. 17, 80.
66
Bohaté doklady lze najít v díle Snorriho Strulusona Heimskringla – srov. např. zdejší kap. XV.
u Franků, Vizigótů, Alamanů) nebo z důvodů záchrany určitých skupin současníků
doby stěhování národů, kteří se sdruží kolem úspěšného vojevůdce (vzpomínaný
případ Alathea a Safraka, Theodericha Velikého, vandalských hasdingských králů,
apod.) Pro oba tyto procesy bylo stěhování národů, kdy bylo třeba zvýšené
obranyschopnosti a kdy obživu bylo často třeba získávat z válečné kořisti nebo si
vybojovat nová území k usídlení, živnou půdou.
Království a jeho opory
• Pramenná terminologie
• A) klasiké jazyky : (rex, réx, basileús). Vedle toho se pro osoby označeé právě
uvedenými termíny, může zároveň vyskytovat i označení: princeps, primas, dux,
iudex, fýlarchos, primárně používané pro náčelníky•
.
• B) Germánská terminologie a její ekvivalenty v klasických jazycích: Thiudans
(basileús), reiks (archón), kuning (konung). Území pod vládou krále, království se
nazývá reiki, vládnout reikinon.
1) Opora v sakralitě
• Podle Jordanových Getik 67
považovali Ostrogoti své předáky z rodu Amalů, za
polobohy, Anses. Králové z franského vládnoucího rodu Merovejců pokládali podle
tzv. Fredegara68
za předka svého rodu mořské božstvo, zvané Neptunus Quinotaurus
a při svých cestách po království užívali spřežení, taženého hovězím dobytkem.69
Ammianus Marcellinus popisuje sakrálního krále Burgundů, majícího titul hendinos.70
Od boha Ódina odvozovali svůj původ severogermánští Ynglingové.71
Za sakrální
podpoření královské autority lze snad považovat i zaměnění pojmu vargus za extra
sermonem regis positus, ke kterému dochází mezi dvěma ustanoveními zákoníku Lex
Ribuaria.72
2) Družina (comites, antrustiones)
O počátcích družinného prostředí v rámci germánských kmenů se dočítáme už u
Caesara,73
a jako s plně vyvinutým se s ním pak setkáváme u Tacita.74
Družina
67
Jord. Get. 78.
68
Fredegar III 11.
69
Einhard, Vita Caroli c. 1.
70
Ammian. XXVII 5, 14.
71
Řadu z nich Heimskringla Snorriho Sturlussona, např. kapitoly 15. 17, 19 a 43. Dále srov. JB SN, str. 356.
72
LRib, 87, 2 (wargus); ibid. 89: forbannitus, tj. extra sermonem regis positus.
73
Caes. Bell. Gall. VI 23, 1-7: Latrocinia nullam habent infamiam, quae extra fines cuiusque civitatis fiunt; Atque
ubi quis ex principibus in concilio dixit se ducem fore, qui sequi velint, profiteantur, consurgunt ii, qui et causam
et hominem probant…
74
Tac. Germ. 14. Tacitus, když píše, že Germáni mnohem raději bojují než obdělávají půdu, protože jim připadá
jako lenost a zbabělost získávat prací to, co mohou získat krví.
74
představovala zárodečný státní aparát. Ve franském státě byly pozice jednotlivých
členů družiny vyjádřeny jejich stabilními místy na královských hostinách, kde je
usazoval truhsas, družiníci měli v zákoníku PLS wergeld 3x vyšší než běžný
svobodný Frank.75
Z vizigótského státu máme doklady, jak se z družiny vyvíjejí
konkrétní dvorské funkce (comes scanciorum, comes spathariorum, apod.)
3) Válka
Králové byli provázeni královským štěstím, které i ostatním bojovníkům zaručovalo ochranu a
vítězství ve válkách.76
Válka jim pomáhala vytvářet a vydržovat velké družiny, které se stávaly
oporou jejich moci. V Heimskringle Snorriho Strlusona najdeme např. následující slova
(týkající se vikinské doby): Bylo tehdy mnoho ‚mořských králů‘, kteří veleli velkým vojskům,
ale nevlastnili žádné území. Za pravého ‚mořského krále‘ byl považován ten, kdo nikdy nespal
pod začazenou střechou domu a nepil v koutě u krbu.77
4) Vztahy k římské říši
Významnou roli v posilování moci jednotlivých
náčelníků a králů hrály též foederátní vztahy k římské říši (z foederátního poměru
se vytvářejí barbarské státy: vizigótský, ostrogótský, franský, a burgundský).
Foederátní poměr znamenal římské spojenectví, dary, peníze, zboží, především pak
půdu, přidělovanou podle principu hospitality. Napomáhal vytvoření vlády jediného
náčelníka/krále.
5) Legislativa
Ochrana krále samotného je v tzv. barbarských zákonících zastoupena méně.
Najdeme ji např. ve vizigótské Antikvě,78
Leges Langobardorum,79
v Lex
Baiuvariorum,80
v zákonících vydaných pro Sasy po jejich porážce Karlem Velikým.81
Zcela podobný význam jako předešlá ustanovení měla ochrana královských úředníků
vyšším wergeldem. Hoovořili jsme již o vyšším wergeldu za život královských
družiníků ve franských zákonících, stejně tomu tak ovšem bylo i v případě hrabat,
nejstarších představitelů královské teritoriální správy na území franského státu.82
Královy pravomoci byly ve franském prostředí označeny termínem bannus,
odpovídajícím římskému pojmu imperium.
75
PLS 41, 5 (wergeld za prostého svobodného Franka: ibid. 15, 1; 41, 1).
76
Srov. např. již cit. Místo z Jord. Getik (78)
77
Heimskringla I 30.
78
Chindasvindova právní norma připouští mučení příslušníků všech vrstev společnosti, jde-li o ochranu
královské moci. (VI 2, 1 a 2 – kde si král vyminuje možnost udělit provinilému člověku milost).
79
V Rothariho ediktu stanovení trestu smrti za přípravu spiknutí proti králi, za vzpouru ve vojsku, vádu a rvačku
na půd královského paláce (c. 1, 6 a 8).
80
Zvláště významný je v tomto směru paragraf II 9 (o neposlušnosti vévodů vůči králi).
81
Capitulatio de partibus Saxoniae (10 a 11) obsahuje trest smrti za „spiknutí proti králi a národů křestanů“ a za
nevěrnost králi.
82
PLS 54, 1. Bylo to také 600 solidů.
6) Ve službách královské moci působila i tradice, genealogie jejich rodů a ceremoniál
jejich investitury. Zmínili jsme se už o tradici Amalů (kterou Cassiodorus ve svých
dějinách Gótů sledoval po 17 generací), o božských předcích-zakladatelích
královských dynastií. Ve vizigótském prostředí měl slavnou minulost královský rod
Balthu. Investituru a odznaky moci máme doloženu např. v případě krále
Thorismunda, který byl po smrti svého otce na Catalaunských polích pozvednut
svými bojovníky na štítě.83
V rodě Merovejců se královská moc tradovala
předáním kopí.84
7) Další velmi významnou oporu královské moci představovala církev, a to ariánská i
katolická. V případě ariánských církví byli králové jejich hlavami, jim a nikoli
papeži podléhalo duchovenstvo, bohoslužby se konaly v germánském jazyce,
existovala do gótštiny přeložená bible. Na druhé straně v ariánských germánských
královstvích představoval značný problém náboženský dualismus, protože
původní románské obyvatelstvo bylo katolické. Ke spojování Germánů a Románů
v jednu společnost docházelo sice i za těchto okolností, král byl v každém případě
i ochráncem Románů, ale k úplné jednotě království docházelo až po konverzích
germánských králů ke katolické víře.
Chlodvík, jenž jako první z „barbarských“ králů (nepočítáme-li krátkou epizodu katolictví u
Svébů), přijal katolickou víru, zajistil svým nástupcům též určitý, třebaže méně viditelný
primát nad církví. Všichni biskupové, zvolení podle kanonického práva, museli být nutně
ještě potvrzeni franským panovníkem, který tak v biskupských úřadech budoval odnož a
oporu královské správy.85
• Nositelé státnosti
V rámci reziduí rodového zřízení, která v každém z tzv. barbarských států nalezneme,
je nositelem státnosti shromáždění ozbrojených mužů, exercitus. Jistým synonymem
pro tuto instituci je etnonym vedoucího kmene (Gótové, Vandalové, Frankové),
třebaže se pod tímto označením mohou skrývat i jiná etnika, podléhající témuž králi.
Exercitus Gothorum po smrti krále Vitigise volí Eraricha (který je původem Svéb).86
Exercitus Vandalorum volí po sesazení Hildericha králem Vandalů a Alanů Gelimera.87
Theoderich Veliký se králem svých Gótů stal po smrti svého otce Thiudimira v r. 474.
Roku 493 došlo však k jeho novému provolání králem polyetnickým celkem, do jehož
čela se postavil v Itálii.88
Jeho vnuk Athalarich byl schvalován shromážděním, které
83
Jord. Get. 214n (zde i o insigniích moci, které byly pohřbeny s králem Theoderichem I.)
84
Greg. Tur. HF VII 33.
85
Srov. k tomu: 10, kánon II. koncilu v Clermontu; Chlotharii regis praeceptio I; Chlotharii II. edictum 6; J.B.
Frankové, str. 154. K tomu wergeld za zabití biskupa v LRip, kde se poprvé objevuje, činil 900 solidů (LRib. 38, 5-
9).
86
Prokop. BG DDD.
87
Prokop. BV I, 6-21; oficiální titul krále vandalského státu v severní Africe zněl rex Vandalorum et Alanorum
(srov. Laterculus regum Wandalorum et Alanorum. Ed. Th. Mommsen. MGH AA XIII. Berolini 1898.
88
Exc. Vales. XII 57.
tvořili nejspíše už jenom výše postavení barbaři a královi barbarští úředníci.89
Dobře
je vývoj od shromáždění všech svobodných bojovníků, které rozhoduje o věcech
státu, ke stavovským sněmům, doložen u Vizigótů a Franků.90
Původní římské obyvatelstvo, stojící mimo exercitus, se na státních záležitostech
nepodílel, pokud se jeho příslušníci nestali královskými úředníky a důvěrníky, což se
ovšem stávalo velmi často. Byli pak pochopitelně účastni stavovských shromáždění.
Právní poměry
Tvoří též jednu z charakteristik barbarských germánských států. Ve větší části z nich
nenajdeme teritoriální platnost a jednotu práva, ale panuje zde tzv. právní
personalita.91
Jednotné právo měl pouze Theoderichův ostrogótský stát, ve
vizigótském dva odlišné právní systémy sjednotil král Reccesvinth v 7. stol. (r. 643).
Právní památky barbarských germánských států, s výjimkou států anglosaských, se
nazývají barbarské zákoníky.
Jsou takto nazývány kodifikace práva, vzniklé v 5. až 9. stol n. l., které jsou sepsány
latinsky92
případně latinsky s použitím doma zaužívaných právních termínů. Mísí se
v nich kmenové obyčejové právo, normy, převzaté z římského práva, a více či méně
tímto právem ovlivněné královské konstituce. Podíl domácího a římského práva je
v nich různý. Královské konstituce neměly kmenovou, ale teritoriální platnost. Místy
v těchto zákonících nalézáme zbytky rituálních právních norem (např. v PLS93
, u Frýzů,
Langobardů, ale i jinde)94
.
Attilova říše
Při zkoumání správních útvarů zemědělských a nomádských populací se objevuje jistý
metodologicky nejednotný přístup, a to v otázce posouzení významu reziduí rodového zřízení
u kočovníků (např. prokazatelné zbytky rodového zřízení ve státě Siung-nuů nebo v hunské
říši v Evropě vedou k pochybnostem o tom, zda tyto sociální útvary nazývat státy).
Tato rezidua se však vyskytují i v těch útvarech, které za státy v naší vědě bez pochybností
považujeme (např. teritoriální členění nenahradilo členění podle pokrevně příbuzenských
skupin na ostrově Samu do doby Polykratových reforem, v Attice do doby Kleisthenových
89
Jord. Get. 304: Convocans Gothos comites gentisque suae primates…
90
Srov. J. B, Stěhování národů. Str. 102-110. Stavovské sněmy zde reprezentovaly koncily konané v Toledu. Dále
srov. J. B. Frankové, str. 115-117.
91
Jiným právem se řídí např. Římané a barbaři, v rámci barbarů mohou být kodifikována jednotlivá práva
kmenoví. Největší pestrost v tomto smyslu vznikla ve franské říši. (Srov. Agobard z Lyonu, Liber adversus legem
Gundobadi 5.
92
Proto se sem nepočítají zákoníky anglosaských králů ze stejného období, které jsou sepsány v domácím
jazyku.
93
K tomu viz blíže: J. B. Sakralita práva a Pactus legis Salicae. In: Daniš, M. Vaůachovič, P. Historické štúdie:
medzi antikou a středovekom. Bratislava 2010. Str. 15-22; tatáž: BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila. Čest v Evropě
"barbarů". Acta iuridica Olomucensia, Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2014, roč. 8/2013,
supplementum, s. 39-49.
94
Srov. J. B. SN, str. 371- 387.
reforem, tedy neméně než dvě staletí po vzniku nejstarších athénských státních orgánů.95
V právu se dlouho udržovala role fratrií.96
Ve franském státě přetrvávala úloha rodových
institucí ve shromáždění bojovníků (březnový sněm) a v některých institucích soudních, vedle
nichž se brzy utvořilo i soudnictví hrabat jako královských úředníků.97
Stejně tak jako
v případě uvedených řeckých poleis nebo u Franků, jejichž politické útvary jsou nazývány
státy, přetrvávaly některé orgány rodové společnosti v kočovnických říších, jako byl. např.
vzpomenutý asijský stát Siung-nuů či evropská hunská říše.98
Určité charakteristiky nomádských říší vytýčili ve svých pracích N. Kradin a T. Barfield.99
První
z nich říši kočovníků definuje jako společnost organizovanou na vojensko-hierarchickém
principu a obývající rozsáhlé území. Věci, které neprodukuje hospodářství nomádů, získává
taková říše ozbrojenou
95
Jednoznačná není ani odpověď na otázku, co můžeme považovat za počátek, vznik antického státu. Uveďme
alespoň některé možnosti řešení: Vzniká správa, která nevychází z principu stařešinství, ale z volby. Volební
jednotkou je buď pokrevně příbuzenský kolektiv (ranější forma státu) nebo kolektiv, v němž již pokrevně
příbuzenské vztahy nehrají roli. (Velmi dobrým příkladem pro tuto vyspělejší formu je serviovská ústava
v Římě). Povinnost krevní msty přechází z rodu na stát (vznik athénského areiopagu, který má soudní funkce,
Drakontových a Lykúrgových zákonů, Zákonů XII desek, franské hraběcí a královské soudnictví). Stát se staví
jako arbiter mezi stranu pachatele a poškozeného, odbourává nejenom krevní mstu, ale i princip kolektivní viny
(jehož rezidua se i v zákonech státu mohou ještě sporadicky vyskytovat).
96
Aristotel. Athénaión politeiá. Ed. H. Oppermann. Leipzig 1028, H. BENGTSON. Grüchische Geschichte.
München 1969. Str. 107-109; Zlomky z Drakontových zákonů obsahují též ručení příbuzenského kolektivu
(androlepsia) a instituci wergeldu (aidesis).
97
Srov. J. Bednaříková, Frankové, str. 115-125.
98
Srov. J. Bednaříková, Attila, Praha 2012, str. 44-48 a ibid., str. 148-157.
99
N. Kradin. Nomadic Empires. Origins. Ruce, Decline. In: Nomadic Pathways in Social Evolution. Ed. By N. N.
Kradin, T. Bondarenko and T. Barfield. Mowcos 2003. Str. 73-87. T. Barfield. The Hsiung.nu Imperial
Confederacy. Orgaization and Foreign Policy. In: Journal of Asian Studies 41. 1981. Str. 45-61.
loupeží, válkami, nerovným obchodem, vynucováním daní a vymáháním darů od svých sousedů. Jako
charakteristické rysy nomádské society uvádí: mnohastupňový hierarchický charakter jejího vedení, prostoupenost
jejich států rodově kmenovým zřízením, teritoriální členění říše na dvě nebo tři (hlavní) části, dále je
to povinná služba jezdců při komunikaci mezi kraji a centrem, desetinný systém organizace vojska, nástupnictví
v celém rodě vládce a specifický způsob soužití se zemědělskými společnostmi.
Vznik velkých kočovnických říší podle Kradina odpovídá vzniku velkých zemědělských
států (např. država Siung-nuů a Čína doby dynastie Chan). Důležitým úkolem vládce
kočovnické říše bylo získávat různé potřeby zvnějšku. Jeho moc závisela na tom, jak se mu
tento úkol dařilo plnit. Za významnou spojnici mezi vládním centrem a kmeny považuje tzv.
„prestižní ekonomiku“ (v podobě odstupňovaných darů od vládce). Všímá si složitosti
struktury nomádských států a preferuje pro ně proto termín „supersložnoje vožděstvo“.
.
J. Barfield konkrétně stát asijských Siung-nuů nazývá „Imperial confederacy.“Domnívá se, že
vznikl, aby zprostředkoval styky mezi Čínou a kmeny ve stepi, a i on jej tedy považuje za
jakýsi produkt vývoje čínské civilizace.
Attilova říše byla vrcholným stadiem vývoje hunské říše v Evropě, proto se typu
tohoto „barbarského“ státu budeme blíže věnovat právě v této etapě. Předem je
třeba podotknout, že na rozdíl od germánských států tohoto období je zde možno
najít staroorientální prvky, které s sebou do Evropy přineslo takzvané tradiční jádro
mezi hunskými kmeny.100
K těmto prvkům patří vysoký stupeň sakrality Attilova království.101
Lze hovořit o
postavení, kdy je panovník považován za božstvo, vládnoucí na zemi. Starší tradici
mohou odpovídat i určité rysy Attilova absolutismu. Vůči svým družiníkům, a to, i vůči
nejvýznamnějšímu z nich, je pán,102
i tzv. logady smí podle vlastní vůle trestat
smrtí.103
Styk s ním je řízen propracovanými ceremoniálními pravidly.104
Družina
Attilova družina, raný státní aparát, z něhož se, podobně jako v případě Vizigótů nebo
Franků, vydělovaly jednotlivé konkrétní státní funkce, je dobře dosvědčena
historikem Priskem. Jde o ty, které nazývá logades. Jejich postavení je pevně dáno
vzdáleností, v níž jsou na hostinách usazováni od krále,105
opět zcela analogicky, jako
v případě Franků. Logades byli podle Priskových zpráv královými osobními strážci,
tajemníky, rádci, s nimiž projednával např. záležitosti mezinárodní politiky své říše,
veliteli určitých částí vojska, správci oblastí, do jejichž čela je král postavil,106
fungovali
100
K problematice ztotožnění evropských Hunů a asijských Siung-nuů srov. J. BEDNAÍKOVÁ, Attila. Praha 2012,
Str. 9-23.
101
Blíže k tomu: BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila. Bič boží-sakrální král. In Bořivoj, Marek. Visuque et auditu iuxta
venerabilis adrogantiam effugerat. Vyd. 1. Praha: Jednota klasických filologů, 2013. s. 195-204,
102
Priskos, frg. 8, str. 89 (despotés).
103
K Attilově trestní pravomoci srov. Priskos, frg , 8, str. 72 a 94n. Na druhé straně ale ještě stejně tak jako
patriarchální vládcové osobně soudil spory svých poddaných (ibid., str. 89).
104
Priskos, srov, frg. 8. Str. 85.
105
Priskos, frg. 8, str. 91.
106
To je i archeologicky doloženo nálezy zlatých luků, které sloužily jako odznaky jejich moci.
při vybírání daní a dávek i v diplomatických službách hunské říše. Jedno z hlavních
pout věrnosti družiny vůči králi představovala válečná kořist.107
Nelze bohužel přesněji zjistit, jaké postavení měl králův oinochoos,108
zda patřil
rovněž k družiníkům, logadům, a mohl by tedy být srovnán s vizigótskou funkcí comes
scantiariorum. I bez tohoto poznatku je ovšem dost zřetelně vidět, že v Attilově říši se
utvářel a prosazoval raný státní aparát, značně analogický úřednímu aparátu raně
středověkých barbarských království.
Podobné je i mísení starších rodových struktur a nově vznikajících struktur státních.
Rodově kmenovou správu u Hunů se Attila snažil svými logady, vybranými úředníky,
které král sám dosazoval i sesazoval, postupně nahradit.109
Naopak kmenové krále
poddaných germánských etnik zřejmě chápal jako své logady.110
Některé pojmy, které Priskovy fragmenty obsahují, jsou jednoznačně těžko
vyložitelné. To platí např. o tzv. archontech vesnic. Mohli by to být představitelé
jejich samosprávy, ale i jejich vlastníci.111
Obyčejové právo ani psaný zákoník této říše neznáme, písemná administrativa při
hunském královském dvoře je však doložena.112
O trestech, které zde podle historika
Priska byly uplatňovány, nevíme, zda byly součástí zvykových norem nebo závisely na
vůli vládce. Druhá varianta se zdá být pravděpodobnější (srov. např. Attilovo jednání
s tlumočníkem Bigilou).113
Attilovu říši by tedy bylo možno považovat za „barbarský stát“ s určitými rysy
staroorientálního sakrálního království, jimiž se od tzv. barbarských germánských
států, kde sakralita vladařů pramení v rodové společnosti, odlišuje.
Závěr
Za barbarské státy můžeme tedy považovat především typ států s velmi významnou
státotvornou rolí královské moci, která však není ryze monarchická. Objevují se v nich
určitá rezidua rodově kmenového zřízení v kombinaci s královskými úřady. Struktura
těchto království je polyetnická. Nositelem státnosti je zde původně ozbrojený lid,
později alespoň v některých stavovské sněmy. Vždy mají podstatný podíl římského
obyvatelstva (což částečně platí i pro Attilovu říši po odstoupení části Pannonie ve 30.
letech 5. stol.). Setkáváme se v nich (až na stát Vandalů) s kodifikovanými kmenovými
právy, v určité nejednotné míře ovlivněnými právem římským, s právní personalitou a
územní platností královských norem.
107
Srov. Priskos, frg. 8, str. 86.
108
Priskos, frg. 8, str. 91.
109
Příslušníky této starší správy Priskos nenazývá logades, lochagoi nebo epitédeoi, ale archontes nebo basileis.
(frg. 8, str. 82n).
110
Srov. Jord. Get. 197-200 a 253.
111
Vlastnictví vesnic je doloženo např. u logada Bericha (Priskos, frg. 8, str. 94.
112
Srov. Priskos frg. 8, str.80, 81 a 84.
113
Srov. ibid., frg. 8, str. 79-82 a frg. 14.