Darwin a drama
Darwin a — drama! Mnohého snad pojme jakási lajemná, mrazivá hrůza, až bude tato dvě slova čisti bezprostředně vedle sebe, v lak úzkém spojení. Navzdor zvučné aliteraci odvrátí se od takového sestavení pojmů, jako by bylo ohavnou svatokrádeží spáchanou v posvátném chráme krásného umění. „Darwin a drama! Co/ není na tom dost, že Darwin ji/ dosavadním, zvykem i autoritou posvěceným názorům o původu nejen zvířat, ale i člověka samého zaťal mohutnou, nezhojitelnou ránu, že nás lidi přivádí v nejbližší příbuzenství s němou tváří? Musí se jeho nauka, která sebevědomí a estetický cit člověka Lak nemilosrdně ponižuje, vnášeti i na jiná pole, nežli jest čistě přírodovědecké? Má se dokonce i božské nadšení umělcovo kaliti a ochlazovali — bratříčkováním s opicemi?"
Takového as druhu námitky jsou běžné, poněvadž jsou pohodlné. A přece ke všem těm nářkům a obavám není ani nejmenší příčiny — přesvědčíme se o tom alespoň potud, pokud se to dotýká předmětu našeho. Nejmenší právo však má zajisté ten, kdo by Darwinovo učení chlěl obehnati jakousi čínskou zdí, aby se z říše přírodní vědy nijakým způsobem nedostalo do říší sousedních, zejména aby se nedostalo do žádného, ani sebevzdálenějšího styku s tak ideálními snahami ducha lidského, jako jest např. krásné umění. Vždyť právě to jest velkolepý význam ideji, jež anglický zpytatel poprvé složil ve své knize „0 povstání druhů" roku 1859 a které nyní již vládnou téměř veškerým vzdělaným světem, že z pravd dávno již tušených a kuse také poznávaných, jím však poprvé jasně a přesně vyřknutých, těžili může každá věda, jakmile má látku s přírodozpytem společnou nebo alespoň obdobnou. Darwinovo učení vztahuje se k celému názoru světovému, nejenom k botanice a zoologii. Již před ním byly v různých oborech uznány podobné zásady — nyní děje se to ovšem měrou rozsáhlejší a mnohem důsledněji. Tak jest např. velká důležitost nauky o podmínkách přibývání a ubývání jednotlivců i druhů, zejména o poměru jich
27
počtu k množství poskytnuté jim potravy, pak o vzájemném zápasení, podléhání i vítězení opět jak jednotlivců, tak i celých druhů utd., /krátka nauky o nezvratných přírodních zákonech, vládnoucích každým společenstvem živých organismů, pro vědu společenskou a národohospodářskou nabíledni. I snaha nejšlechetnějších lidumilů zjed-nati řádu společenskému takové základy, jimiž by se alespoň pokud možno přiblížil ideálu míru n štěstí, který roztoužená poetická mysl prostonárodní klade buď do dávnověké minulosti ("rajskou" nebo „zlatou dobou" zvané), buď do vzdálené budoucnosti („říše tisícileté"), buď do končin od tohoto světa prostorně oddělených (do „elysium" nebo do .,nebe"), vůbec kamkoliv jinam, jenom ne do přítomného strastiplného života pozemského — i takováto bez odporu velmi „ideální" snaha musí si pilně všímali nauky Darwinovy, aby přírodní zákony, které se jeví v lidském životě společenském, zužitkovali mohla ve svůj prospěch. A že jen tenkráte můžeme z přírodních zákonů těžiti, pakli je uznáváme a podrobujíce se jim také ovládáme, jest věcí příliš známou.
i ProČ nesměli bychom se tedy i tnm, kde se jedná o uměni, opírali
0 nové názory, plynoucí z učení Darwinovu? (7mění jest ovšem nej-ideálnější. co člověk tvoří; avšak ideálnosti té rozumný styk s vědou přírodní nepřekáží ani v nejmenším, ba jest jí spíše i naprosto nutným doplňkem teoretickým. Tak poskytuje příroda umělci zde podmínky jeho tvoření — odtud důležitost akustiky pro hudbu, optiky pro malbu, statiky pro stavbu —, onde zase přímo jeho předměty — krajinář-ství předpokládá aspoň jakousi zkušebnou znalost bylinslva i nerostů, umění figurální pak anatomie, fyziognomiky atd. Že pak všude tam. kde jde o důkladnou, vskutku vědeckou teorii umění, dlužno ke všem těmto věcem hleděti ze stanoviska nejnovějších pokroků přírodozpytu, jest patrno.TMá-li tedy některé odvětví umělecké (jako valná část umění výtvarného a básnictví) za předmět člověka, musí se obrátili přímo k oné vědecké nauce, která pojednává o člověku, a__sice o celém člověku, o jeho tělesné i duševní povaze) to jest k antropologii, arci v širším slova toho smyslu. Tať zajisté tvoří část vědy přírodní, au člověk jesl pouhým — třeba z našeho stanoviska nejvyšším a nejdokonalejším — stupněm vývoje organické přírody. iVytrhnouti člověka naprosto z jeho těsné souvislosti s přírodou znamenalo by as tolik, jako odepříti rostlině půdu. /. níž vyrůstá, v níž prospívá, do níž se vracf.f Jesti tudíž zřejmo, že, pokud podmínky a zjevy života jsou společné i člověku
1 zvířeti, platí pro oba tentýž zákon. Proto musíme si vzíti za východisko všeobecnou nauku o životě čili biologii — a tím octnuli jsme se již uprostřed onoho oboru přírodovědeckého, ve kterém se Darwin
dodělal výsledků tak skvělých. Vyhnouti se jeho uměni je zde zhola nemožné. Budiž tedy v následujících řádcích položeno několik zcela povšechných myšlenek o tom, jak lze pravého, na pevných základech spočívajícího náhledu nabyti o člověku jakoilo o látce básnictví, a sice především dramatického. Běžíť hlavně o přehledný půdorys oné kapitoly z teorie dramata, která výhradně se zabývá jeho látkou, aby vyšetřila vliv její na formu uměleckou. Jenom s nevelkými změnami mohlo by se totéž tvrditi vzhledem k ostatním odvětvím básnictví, ba i k umění výtvarnému, pokud si obírá za předmět člověka; avšak drama stává se svou mnohostranností — účinkujeť na zrak i na sluch, jeví se v prostoru i v čase, podává vedle dojmů smyslových také nej-abstraktnější myšlenky — příkladem zvláště názorným, pro náš účel nad jiné vhodným.
Tak asi souvisí „Darwin" s ..dramatem". Potřebujeme jenom trochu klidné mysli a chladné rozvahy, abychom nahlédli, že toto východisko naše není tak hrozné, jak by se na první pohled zdáti mohlo. O souvislosti tělesného ústrojí lidského s organismy zvířecími má dnešního dne již každý přesvědčení nezvratné. Souvislost co do ústrojí duševního je snad méně nápadná, není však o nic povážlivější, o nic hnusnější. O tom, že se v životě zvířat ukazují nepopiratelné stopy jakéhosi, třeba dosti začátečnického rozumného přemýšlení, rozvažování a posuzování, při němž výklad pouhým neuvědomělým „pudem" již nestačí, nebudiž zde šířeno slov; ale vzpomeňme si jenom, že nalézáme mezi „němou tváří", na niž hrdý aristokrat člověk tak rád shlíží s opovržením, i takové duševní úkazy, které zasahuji již přímo do oborů nejvyšších, nejdůstojnejších. Ci nemáme snad dojemné příklady lásky rodinné, ba i nezištného přátelství a upřímné vděčnosti? A nestává se tato náklonnost, zejména věrná příchylnost k člověku někdy až obětavou? Arci nelze zde mluviti o skutečných záslužných ctnostech, takovým způsobem príčetných, jako při jednání lidském — avšak jisté, ač velmi skromně vyvinuté zárodky vyššího života duševního neupře nikdo. Lid, jenž ve stálém styku žije s přírodou a živočíšstvo zblízka pozoruje, ví velmi dobře, že lze též u zvířete rozeznali jakousi ..dobrou" a „zlou" povahu, ano. že ji lze do jisté míry i podobným způsobem vychovávati, šlechtili nebo kaziti jako povahu dítěte. Člověk obyčejně na všechno to pohlíží jen skrze sklo zvláštními předpojatými náhledy zbarvené, považuje to za pouhý odlesk dokonalé přírody lidské, kdežto by v tom naopak spalřovati měl první její začátky a zárodky. Přenáší-li tedy naivní mysl básnická v bajce vlastnosti lidské na zvíře, musí vyšetřování vědecké jiti právě opačným směrem a stopovat! i v říši duševní vývoj z nízkých, nepatrných počátků u zvířete
28
29
až k onomu stupni dokonalosti, jemuž se obdivujeme na člověku, stojícím věděním, uměním i mravností na vzdělanosti přítomné.
Darwin poukazuje ke dvěma hlavním činitelům veškerého ruchu v živočíšstvu, které ve spojení s dědičností všelikých odchylek a zvláštností jak ústrojí tělesného, tak povahy duševní, jsou pravou příčinou proměny druhú a tím i nenáhlého postupného vyvinování se organismů dokonalejších z méně dokonalých. Oni dva činitelé, navzájem arci se pronikající, ha různé toliko stránky těchže přírodních dějů představující, jsou: přirozený výběr a boj o život. Příroda sama dbá totiž o to, aby se organismy stále zdokonalovaly. Co méně jest schopno života, co nevyhovuje dostatečně požadavkům, jež mu činí celé jeho okolí, co se nemůže přizpůsobili poměrům, k nimž jest odkázáno, to — nechť je bylinou nebo živočichem — zajisté spíše zahyne nežli individuum silnější, v tom či onom ohledu způsobilejší, života schopnější. K dalšímu zachování a rozmnožení druhu přispívají tudíž dokonalejší jednotlivci as tak, jako se to děje následkem rozumného ..výběru" při umělém chovu zvířat. Ze musí druh přirozeným výběrem právě tak získati jako plemeno výběrem umělým, ač třeba ne stejně rychle, jest nabíledni. Okolnost pak, že slabší, chatrnější organismy v zápasu s podmínkami života hynou, vede nás k druhému obou čelných zjevů, k boji o život. Kdyby nebylo nižádných překážek, vzrůstal by počet jak bylin, tak zvířat do nekonečna; avšak nepřekáží jenom jednotlivec jednotlivci, překáží také druh druhu a obmezuje další jeho množení se. Nastává tuhý boj, v němž ovšem udatnější, silnější, obratnější, vůbec jakýmkoliv způsobem výhodněji organizovaný jednotlivec nebo takovýtéž celý druh vítězí. Koukol bojuje netoliko s nepřízní po-větrnosti a celého okolí svého, ale také s pšenicí o půdu a o vláhu, o vzduch a o světlo, zvířata zase mezi sebou zápasí o pastvu, o vodu, o bydliště. Mezi bylinami jako v živočíšstvu jsou též cizopáskové, kteří se hostitelům svým odměňují krutým nevděkem, ničíce je pozvolna, což ovšem dravci činí jedním rázem. A v neustálém, s velikou převahou sil a prostředků, tudíž i s velikým úspěchem vedeném boji s bylinami i se zvířaty jest konečně sám člověk. On pleje své zahrady a role, vyhlazuje slcré druhy rostlin — aby tím výhodněji mohl pro sebe zužitkovati ostatní; on pronásleduje nemilosrdně všeliké dravce — aby sám mohl hubili lim vělší počet zvěře jemu ..užitečné"; on hájí a chrání zase jisté druhy ptactva — aby požíraly lim větší množství hmyzu . . . Ruch v přírodě panující jeví se nám z valné části jako urputný boj o život, a jelikož se podmínky života různých jednotlivců a druhů tisícerým způsobem křižují, jako boj všech proti všem.
A touto cestou máme se dostatí k nějaké látce umělecké, básnické?
Ovsem. Ale nesmíme zapomenouti, že se zde jedná o člověku, ne o kterémkoliv zvířeti, že proto formy životního ruchu1 v tomto případě budou vedle oněch všeobecných rysů míli i své zvláštní, výhradně I lidské znaky' Především dlužno uvážili, že umělci, jenž v drainatě
chce představili nějaký lidský děj, nezáleží na celku přírodních úkazů, j v němž jednotlivec ovšem nadobro mizí, nýbrž právě na jednotlivcích.
kleří se jakožto jednotlivci osvědčují. Nebude zde tedy řeč o tom boji o život,( jenž panuje mezi člověčenstvem jakožto celkem a veškerou í ostatní přírodou, o zápasu se živly, s bylinstvem, se živočišslvem, nýbrž
j o onom boji, jejž o život mezi sebou svádějí lidé, jednotlivci, rodiny,
j strany, národy, tedy o boji, v němž z obou stran účastňují se indivi-
duality. Boj len, či vlastně výsledek jeho. jest ovšem sám již přirozeným výběrem čelícím k utužení a zvelebení vítězných jednotlivců i celých společenstev, tudíž i ku prospěchu lidstva vůbec._Ayšak pro náš případ má znamenitou důležitost ještě jiný zvlášlní způsob výběru, i jejž také nečiní pěslitelka příroda sama ve svém velkém hospodářství,
i nýbrž jednotlivec člověk v kruhu nejužším, jenž však přímo, Iřcba ne-
vědomky, směřuje ku konečnému zdokonalení budoucího potomstva, ledy celého druhu: je to výběr pohlavní, abychom opel užili názvu Darwinova.] 1 výběr ten řídí se silou, obratností, krásou nebo jakoukoliv jinou předností jednotlivce, zvoleného však jednotlivcem pohlaví druhého.
Boj o život a pohlavní výběr budou ledy hlavními ci nit cli, takořka točnami životního ruchu lidského i všude lam, kde jde o jeho zobrazení v umění dramatickém. Ovšem musí zde poezie látku ozářiti leskem svým a povznesli ji tak na výši krásy. A právě zákony krásy žádají co nejrozhodněji, aby v oněch obou motivech bylo vedle všeobecného biologického základu také něco v nejužším slova smyslu lidského, tj. pro člověka jakožto člověka karakteristického.\ Vypodobuji-li lotiž jednotlivce nějakého druhu, musím především hleděti. abych hlavní váhu kladl na znaky druhové a tak z jednotlivce toho učinil opravdu typus určitého druhu, ne snad nějakou všeobecnou šablonu, která by se slejně hodila i na druhy jiné, třeba na celý rod, na celou čeleď. Zobrazuje-li malíř koně, nestačí mu zajisté pouhá postava čtvernohého savce, také ne pouhá postava jednopaznehtníka vůbec (kam po tri též osel, džigctai, zebra, kvngga), nýbrž on musí na zřeteli míti přímo postavu koně. musí tudíž dbali o to, aby všechny zvláštní znaky tobolo druhu náležitě vynikly. Kůň sám pak bude považován za tím krásnějšího, čím více budou zjevný ony zvláštnosti, jimiž kůň jest práve koněm a ode všech oslalních, třeba příbuzných zvířat podstatně se liší, jinými slovy: čím dokonalejší bude jakožto kun, čím — sit venia
31
verbo — ..koňštějším". Podobně má se to i s člověkem. Kdyby jenom ony pudy, které a pokud je má člověk společné se zvířetem, staly se předmětem tvoření uměleckého, napr. básnického, scházel by obrazu zrovna nevyhnutelně nutný karakteristický znak člověka, a to bylo by nedostatkem a vadou již ze stanoviska ryze estetického. Bude tedy v našem případě zapotřebí, aby ani boj o život, ani pohlavní výběr nepostrádal vedle svého všeobecného biologického základu i rozhodného specifického znaku lidského.'Tain, kde se (dle obecného vědomí, pro kteréž umělec tvoří) člověk počíná povznášeli nad němou tvář, ovšem aniž by sám přestal býti živottem Temže zákonům biologickým podrobeným, tam počíná také látka básníka dramatického! I kdyby tedy nebylo pražádných mravních, společenských, vůbec vzdělanosl-nícli ohledů, musili bychom na umění obírajícím sobě za předmět člověka právě tak dobře žádali znaky ryzí lidskosti, povznášející naši bytost nad zvíře, jako žádáme presné a přísné specifické znaky druhové při uměleckém podání každého živočicha, každé byliny. Vidíme tedy, že není v tom ničehož, co by hodnotu lidskou frivolně snižovalo, po-hlížíme-li i zde, v oboru teorie umění, na člověka z přírodovědeckého stanoviska Darwinova. |
Abychom však ani v nejmenším neuráželi a nezadávali příčinu ani k nejmcnšíniu nedorozumění, užívejmež vzhledem ku člověku i jiných slov k naznačení oněch dvou čelných činitelů biologických, než jsme dosud volili. Výběr pohlavní bude se nám ve své ušlechtilejší lidské formě jeviti jakožto láska, boj o život pak jakožto snaha sebezachová-ni a sebeosvědčení, neboli králce řečeno: sobectví, arci beze vší mravní příhany, jinak se slovem tím obyčejně spojované^;!
Z neohlédne smyslnosti vyrůstá láska jako lepá bylina, jejíž korunu zdobí půvabný, vonný květ čisté, nezištné náklonnosti, nevylučující ani obětování vlastního života a zakládající se na uznání jakéhokoliv způsobu hodnoty milované osoby, tedy na jakémsi estetickém soudě, ovšem v nejširším slova toho smyslu, zahrnujícím i ocenění mravní i intelcktuelní. A tak bude i sobectví čeliti k uhájení nejenom tělesného bytí, nýbrž i záměrů a zájmů duševních, a sice přímým útokem, činně zrovna tak, jako pouhou obranou trpně, a stane se tak vůbec láskou k vlastní individualitě, počínajíc od nejvážnějšího a nejšlechet-nějšího sebevědomí převahy duševní až k nejsprostší, bezohledné lakotě a závisti. Toť ony dva prameny, z nichž dramatické umění váží svoje — sympatické a idiopatické — motivy. Uvážíme-li, co zde bylo dosud naznačeno, dovedeme si snadno utvořili jakési ponětí o požadavcích, jež umělci činí sama látka.
Nemá-li v uměleckém díle nastatí zcela hladký mechanický postup,
| jenž jako jednoduchá přímka má ve své pravidelnosti sice také jistý
1estetický živel, avšak pro svou jednotvárnost sám o sobě na umělecké dílo nikterak nestačí, musí se oněm dvěma motivům, lásce n sobectví, naskytovali překážky, které způsobují příkré nebo pozvolné uchýlení se od onoho přímého směru, a tím jako lámané čáry (napr. hvězda1 nebo křivky (kruh. elipsa) již složitější, rozmanitější estetické ústroji možným činí. Žádané překážky ovšem nemohou ony motivy lidského jednání naprosto zrušili a zničili; síla překážek musela by k tomu cíli býti u porovnání se silou motivů neskonale velká, lato poslední pak neskonale malá, čímž by zajisté vznikla nesouměrnost docela neestetická. Nastává tedy vzájemné srážení a zápasení motivů s překážkami, nastává spor čili konflikt dramatický, jenž se ovšem jako každá jiná disonancc v umění náležitým, estetickému vkusu vyhovujícím způsobem urovnali, v ladný souzvuk ..rti/vésti" musí. Máme tudíž před sebou hoj jednotlivce nebo jednotlivců s prekážkami (jinými jednotlivci), jenž vede k nějakému uspokojujícímu konci, anebo jinými slovy: drama J jeví se nám z tohoto stanoviska jakožto malá, zakončená, samostatná.
[ arci též idealizovaná epizoda velkolepého boje všech proti všem, jenž
neustále vládne jak přírodou, lak lidskou společností. Ze boj len nemusí býti v dramatě vždy také hmotným zápasem, že může býti někdy výhradně duševním — ale nikdy výhradně tělesným —, o lom dle t všeho, co svrchu bylo řečeno o nevyhnutelně nutné karakterislicc člo-
věka jako člověka, nelze ani pochybovali.
Nemá-li se však spor dramatický stáli toliko zevnější srážkou sil y zcela nezávisle mimo sebe stojících, nemá-li tedy dramatický děj po-
, strádali vnitřní, organické jednoty, musí se sporné živly setkali a sra-
zili alespoň v jednom společném bodu uměleckého díla: v dramatickém rekovi. Do jeho nitra přenáší se onen soustředěný spor a stává se pak buď tragickým, buď komickým. Takovýmto sporem v útrobě re-j kove ovšem nemůže hýli než spor různých sobě se protivu jících mo-
tivů, které opět vycházejí buď z lásky, buď ze sobectví. Že motivy ly musí býti uvědomělé, plyne opět z toho, že sebevědomí jest nezbytným znakem povahy lidské. Jsou-li pak ve sporu závažné a dosažné povinnosti mravní, stává se rek tragickým, srážejí-li se však toliko zájmy malicherné, nezávazné, komickým. Oslalně v lak rozsáhlém a složitém uměleckém díle. jakým jest drama, patrně nebývá jediného toliko sporu. Povstávat množstvím stýkajících se osob a zájmů také množství rozmanitých dramatických sporů, buď stejnorodých, lj. vesměs tragických (jako ve valné části tragédií) anebo vesměs komických (jako ve velmi malém jenom počtu veseloher a frašek), buď různorodých, tj. částečně tragických, částečně komických (jako v dosti
32
I
33
značnom poctu tragédií a skoro ve všech moderních veselohrách, v nichž nalézáme hojné vážné momenty, na které bychom potřebovali klúsli pouze větší váhu, aby se z nich staly momenty opravdu tragické). Netřeba zajisté dokládali, že tragického nebo komického rázu dodává celému dramatu vždy hlavní, ústřední spor, jenž tvoří jaksi osu celého děje, a že se tiagičnost nebo komičnost tohoto sporu zakládá zase na jakosti účinných motivů (povinností a zájmů), jakož i na velikosti a závažnosti cílů. k nimž jednání rekovo směruje, nikoliv na způsobu, jakým se hotový již spor urovnává, ledy např. na tom. končí-Ii děj fyzickým zahynutím reka čili nic.
Oba zde uvedené motivy lásky a sobectví (ovšem ve smyslu svrchu vyloženém) nejsou toliko vhodnými, do očí bijícími příklady, nýbrž přímo kategoriemi, celý obor dramatických látek vyčerpávajícími. To snadněji pochopíme, vzpomeneme-li si, v jak různých tvarech a na jak různých stupních vývoje se jevili mohou. Jaké množství stupňů vede nás např. od lásky, která se zakládá na magickém účinku neodolatelné krásy smyslné, až k nadšené, třeba i blouznivé lásce platonické, jejíž, obětavost i v nejknitějším sebezapření vrcboliti může. Dále zde zajislé na lásce muže k ženě nebo ženy k muži nepřestaneme. Ta ť sama stává se bezprostředně pramenem lásky rodinné, svazky rodinné pak jsou zase základem a podmínkou v.šeho řádu společenského. Tedy i láska k rodu, ku kmenu, k národu vzrůstá z téhož kořene. Konečně lze v tutéž kategorii motivů sympatických pojinouti i ony případy přátelství, v nichž náklonnost povstává bezprostředně z příznivého dojmu cizí osobnosti samotné, a nikoliv snad z pouhého nahodilého souhlasu prospěchů, názorů, snah atd.. ve kterémžto posledním případě jeví se nám vlastně jenom spolčení se. jehož původ hledati dlužno v oboru sebeosvědčení a sebezáchovám'.
Kladou-Ii se snaze osvědčiti lásku skutkem jakékoliv překážky, nastává boj s těmito překážkami, vlastní to předmět dramata. Může to býti třeba „boj na život a na smrť' — avšak „bojem o život" ještě není. Ba naopak: v boji za lásku obětuje rek často nejen hmotný svůj život, ale i své nejdražší zájmy duševní. Skutečný ..boj o život" vzniká ze snahy zachovali a platným učinili sebe sama, ledy ze snahy původně sobecké. Snaha La patrně nemusí se vztahovali vždy k zachování nebo osvědčení celé osobnosti reka dramatického; postačuje zde třeba jediný úkon duševní, jako např. vide. klerá. je-li vyvinutá a uvědomělá, jeví se v obraně jako neústupnost, v útoku jako vlády-chtivosl. Na lom, za jakým cíleni se bere vůle, zde vlastně ani nezáleží. Pánovilý člověk žádá třeba nejlhoslejnější věc, která by mu jinak nikdy nestála za vážný boj; avšak klade-li se mu odpor, nesnáší toho
a podstupuje i nejurputnější boj, jenom aby odpor ten zničil, zlomil, a sice ne proto, že právě to neb ono chce, nýbrž proto, že vůbec něco chce a že se jiní proti jeho vůli vzpírají. V takovém případě může býti předmětem vůle i jakéhokoliv způsobu osvědčení lásky — boj z loho povstávající jest přece jenom v první řadě bojem za vůli, tedy jenom zvláštní formou boje za (duševní) život, láska pak stojí co pouhá záminka nebo příležitost teprve v řadě druhé. Podstatně jiným jest zápas, jehož jeti iným motivem jest láska, jehož jediným cílem opětování této lásky. Vidíme tedy, že se oba naše základní motivy došli určitě od sebe liší, i když se těsně navzájem proplítají.
Jest nabíledni, že sobectví v našem slova smyslu zahrnuje nejroz-manitější způsoby sebeosvědčení a sebezáchovám", péči o nejmeuší naše slatky, o hmolný majetek nebo o jakýkoliv malicherný osobní zisk právě tak, jako péči o nejvyšší zájmy mravní — sem patří např. i uni-čedlnictví ctnosti i — intelektuelní — mučedlnictví pravdy. Dále může se každý těchto způsobů sebezáchovám a sebeosvědčení vztahovali též ke kruhům širším. Může se jednali o existenci nebo o nadvládu rodiny, kmene, národnosti, o náboženské přesvědčení církevní obce, o úspěchy politických stran, o práva vrstev společenských nebo i celých států atd. To však není totožné s tím, co dříve bylo uvedeno jakožto šíření se lásky na širší a nejširší kruhy, tedy i na národ a na vlast. Tam jednalo se o to, aby jednotlivce osvědčil svou lásku k většímu celku, napi-, k národu, zde jde o sebezáchovám tohoto celku samého; lam byl onen jednotlivec vlastním rekem a národ mohl stati třeba docela klidně mimo boj, zde jest rekem celý národ a jednotlivec teprve prostředně, co část celku . . .
Tolik o motivech, které jsou vlastní látkou básníka dramatického. Pouštěli se do dalších podrobností bylo by podnikáním suchopárným a únavným, kdyby se neoživilo hojnými příklady z literatury dramatické, které by byly ovšem i to, co zde podáno, mohly učiniti názornějším a zajímavějším. To však by vyžadovalo již podrobné a obšírné rozbory jednotlivých dramat; neboť při složitosti a spletitosti děje, při množství osob. zájmů, motivů, sporů, které bedlivější pozorovatel najde i v sebemenší hře divadelní, není vytknutí zcela jednoduchých, průhledných případů — a o to by zde hlavně běželo — věcí, která by se provésti nechala několika stručnými slovy.
Zcela krátce budiž zde ještě učiněna zmínka o lom, jak na zakončení dramala hleděli lze ze stanoviska v léto rozpravě vytčeného. .)est-li děj dramatický skutečně jenom epizodou velkého boje všedi proti všem, dlužno patrně očekávali na něm lenlýž směr a leutýž úspěch, který spatřujeme na celku. Přirozený (i pohlavní) výběr, jenž
35
jest výslednicí všeobecného boje o život (i o lásku-, způsobuje u velkém proudu dějin člověčenstva nenabiv vývoj a postup od nižšího k vyššímu, od prostšího k ústrojnějšímu, od jednotvárného k rozmanitému, ledy to, co my lidé ze .svého stanovisku ovšem nazýváme ..zdokonalováním". Vždyť i v nejděsnéjší formě své. v krvavém rouchu válečném, jest boj všech proti všem uavzdor vlastní ohavnosti a nav/dor smutným následkům svým přece lidstvu valně ku prospěchu mohutným napínáním veškerých sil hmotných i duševních, ba v nejednom ohledu poskytuje všeobecnému ruchu vzdělanostnímu i hojné podněty, jež ničím jiným nahradili nelze: a z druhé strany zase již dávno přivykli si lidé spatřovali v nejkrolším. najcivilizovanejším způsobu boje o život, v „konkurenci", hlavní záruku všelikého pokroku. Červená nit zla, kterouž protkán se nám jeví celý život lidský, hraje ledy úlohu disonance dle pravidel estetických dokonale rozvedené: zlo nejenom dobru slouží, ale přímo je i rodí — pro pesimismus není v tomto vážném, ba velebném názoru místa pražádného. A proto smíme zajisté i na díle uměleckém žádati, aby spor, jenž jest jeho vlastní podstatou, neosvědčil se na konci snad zcela bezvýsledným, zbytečným, nicotným, třeba by se nám zdály býti zde onde ve skutečnosti jednotlivé příklady podobné. Budeme v zakončení dramata právem hledati jakýsi pokrok k lepšímu, k dokonalejšímu, a sice tím jasněji a patrněji vytknuly, čím ideálnějším má drama to býti, ij. čím více od něho očekáváme, že to, co ve skutečnosti jest rozptýleno, od sebe vzdáleno a někdy jen bystrozrakému pozorovateli velikého celku přírodního a dějinného přístupno, dovede soustředili v menším, těsnějším rámci a stupňovali v jasnější, živější obraz. Tím však není řečeno, že by ti. kdož v dramat o zastupují dobrý princip, museli na konci obdržeti vždy vrch, nýbrž toliko, že úhrnná bilance závěreční jakýmkoliv způsobem má býti příznivější než bilance počáteční, takže děj celkem jest pokročením, ne couvnutím. Pokud běží pouze o prospěchy jednajících osob. může ono pokročení vzlahovati se bud' k okamžitému stavu (obral ku štěstí), buď k trvalým jejich vlastnostem (polepšení, zmoudření). Ze myšlenka, za niž rok bojuje, může vítězili, i když bojovník sám umírá, jest patrno. Ztrácí-li však rek svůj živol hmotný, aniž by myšlence své byl dopomohl k vítězství, bývá ovšem spor dosti často pro okamžik rozhodnut ve prospěch živlu zlého: pak básník dává nám nějakou záruku, že zástupcové dobra nejsou obětováni marně, zbytečně, on otvírá nám do budoucnosti perspektivu, která ukazuje, že okamžitý úspěch zla nikoliv není konečným vítězstvím, že to. co budí v nás sympatii a údu, zjedná sobě dříve nebo později platnost, a sice znova přispěním oné právě vykonané šlechetné oběti. Bez lakové per-
spektivy byl by boj sice zevně dobojován, ale spor nebyl by harmonicky urovnán a usmířen, dozníval by krutým zlozvukein pesimismu. A básník přece má stupňovali a idealizovali to. co ve skutečnosti je krásného a ušlechtilého, ne to, co v ní je šeredného a ohavného. ' Darwin a — drama! Bude nás ještě pojímati tajemná, mrazivá hrůza, když slova la čisti budeme v nejbližším sousedství, v nejužším spojení? Sotva. Přesvědčili jsme se. že cesia, na niž jsme vykročili, nevede do estetického pekla, do čirého zapírání vší krásy a všeho ideálu, že teorie, která na látku dramatu hledí okem ..durwinisnin", nemusí výsledky svými hýli o nic horší nežli kterákoliv jiná. že se naopak takovouto teorií každý vážný požadavek dramatiky, pokud se tkne člověka jakožto předmětu uměleckého díla. zcela dobře vysvětlili a odůvodnili může. .Jednu nepopiratelnou důležitou přednost měla by však taková teorie (k níž zde učiněn ovšem toliko nejskromnější pokus a náběh) zajisté: spočívala by na skálopevném základě přírodní vědy — a to je také něco! >
(187;
3«
37