213
ra jsou „Romeo a Julie", „Lear", ano všechny jeho kusy pouze čtením známy.
Musíme tedy z pojmu onoho vyloučil ty plody, které svého času skutečné se provozovaly, a dramatem knihovým spíše vyrozumívali ono, které už sepsáno jesl s tím vědomím, že nebude nikdy provozováno. Původce takého dramatu však nikdy nebude plod svůj na jevišlě upravovat, ano kdyby někdo jiný jej na prkna přivést i chtěl, on bude protestovat. Když se kusu vytkne, j že nehodí se pro divadlo, může vždy ještě býti básní klasickou, ale ani na základě toho nemů- ) že si osobovat pronikavý účin na divadle. Přednosti básnické neuhradí nedostatek divadelního rázu. Který básník vědom si byl prvých v díle svém, nežehral na vkus obecenstva, jež někdy v divadle kusy menší básnické hodnoty přízní svou obdařilo. i Pravé drama, jež jest básní, i na divadle účin jv má, hodí se ovšem také ku čtení, - nikoli však ] naopak: Drama knihové nehodí se louž měrou ! ku provozování. Prolo: dramaty knihovými jsou j
všechna pravá dramata též, ale mají ještě tu přednost, že jsou divadelní.
V tomto smyslu pak jsou všechny starší plody ke čtení upraveny, vyhovují-li v něčem podmínce básnickosti. Neboť může nějaký kus právě proto přestal být divadelním, že příliš velké požadavky divadlu ukládá; a zas ke čtení se hodil často drama, které i na divadle svého efektu dosáhá. Ze všech literatur máme tolik příkla-dúv, ano vzorův pro všechny zde uvedené rozdíly, že zúmysla opomíjím každý výčet.
XXIX.
Umění herecké}cs{ už. něco zcela jiného než přednášení nebo předčítání. Zde zůstanu tou osobou, kterou jsem v životě, a říkám něco svým způsobem, nechť slavnostněji a důrazněji - ale přece jsem to já. V hereckém provození však musí toto já zmizeli, musí vplynouti zcela v postavu, která představena býti má, až k tomu
slupni, že ji celou, jak žije a tyje. před sebou vidíme. Tím jest vyznačen celý ten ohromný rozdíl. Kdežto přednášející jen část osobnosti své přenáší do výkonu, hlas a sem tam nepatrný pohyb, vynaloží herec celou svou osobnost k tomu: i hlas i tělo své, podobu i pohyb, a hledí po-dati obraz, jaký as skutečnosti nejvíce odpovídá. Pohyb celého těla i proměny v tváři dojdou zde svého nejvyššího stupně, výraz jest úplný. Výtvor básníka nám se tu vtěluje se vším příslušenstvím, co si k němu mysliti můžeme; a nejen tvář a pohyb, i oděv a okolí spadá v úlohu tu. Zde hledí se dosíci přeludu úplného. V umění hereckém spojují se všechny možné prostředky přednášky, výrazu i posunu k vykouzlení nej-včrnčjší pravdivosti estetické.
Kdežto jindy se nám pouze řeči osoby čtou, zde se nám celá osoba, jak jest, představuje; čtení nemůže se nazvat provozováním. A jakž prý všechno umční hraním vzniklo, an jeden proslulý myslitel-básník všecken umělecký pud přivádí na hravost: tak významným zajisté obratem přikládá se slovo hraní dvěma nejmocnějším
uměním, totiž hudbě a umění básnickému, spojenému s provozováním. Provoda dramatické postavy hraje, a odtud nazván jest hercem. Ze pro herecké umční všecka pravidla dobrého přednášení plnou, ano zvýšenou platnost mají, rozumí se samo sebou. Herec musí znáti gramatiku svého jazyka, zákony jeho líbeznosti i správnosti. Z jeviska nechť zaznívá vždy lepý, uhlazený hovor. Ani scény z nejnižších vrstev I] nemají uvíznouti ve sprostotě. Onen pak laciný
f prostředek divadelního (!) eťektu, budili smích
* úmyslným zpotvořováním jazyka, měl by z na-
' šeho divadla neúprosně býti vyloučen. Slova
; jako: „Króde jsem ho viděl," „To je cu moc,"
„ To je ajncik" aj. už ani naši nejnižší vrstvu ne-karakterizují. Ta mluví lépe. Slyšíme také snad šnaps, štemajzn, švung, pumpa, gajst, dranžíro-1 vat, destilírovat; avšak to jest něco zcela jiného,
to jsou názvy technické, statná jména a slovesa, a překážejí nám zrovna lak málo, jako kdy se místo lučba řekne chemie, mašina místo stroj atd. Tyto názvy jsou skutečné karakterislické, a z toho ohledu jich může spisovatel na místě
i
216
příslušném užiti. Jimi se mluva neporušuje; ony náležejí zvláštním jednotlivým stavům a zaměstnáním, takže jim člověk mimo odbor stojící ani rozuměli nemusí, kdyby i české byly.
Ale v partikulích a v pojmových slovích obecné mluvy neměl by herec zkaženiny a ci-zomluvy uváděl. Ty se lýkají mluvy celé, jakožto mluvy, jimi se porušuje duch jazyka. Ze dvou dělníkův řekne-li prvý: „Ta pumpa mi jde tuze těžko," a druhý kdyby místo loho vyslovil se: „To čerpadlo mi jde cu těžko," mluví onen prvý lepší češtinou. (Viz k tomu kap. VIII.) Uvádět ve mluvu cizí název technický neb uvedeného užívali může každý, - ale zúmysla kazit ducha mluvy nejméně herec jest povolán.
Prostý Čech nechť učí se v divadle znáti lepou mluvu, vzdělaný nechťji tam radostně vítá, když jí jinde v životě bolestně postrádal.
Praví-li se dále, že herec má znáti hlavně estetiku svého umění, nemíníme tím snad jakousi filosoťicko-soustavnou známost, profesorským výkladem se projevující, nýbrž pouze vzdělanost vkusu. Lépe než suché pravidlo bude
ona vodítkem a strážným andělem. Vkusu však beze snahy se nedosáhne. A nadevše lo další úkoly hercům se vyskytují.
Umění herecké jest v jistém ohledu náramně blízké každému člověku, zdá se snadným, ale jest opět velmi obtížným, složitým a má celé nepřehledné množství pravidel. Každé hnutí mysli má svůj výraz, každá vášeň svůj zvláštní způsob, kterak se na divadle naznačili má; stáří, zaměstnání, individuální karaktery a poměry osoby vyžadují zvláštních opět ohledů. Herec má se do své úlohy vžili, na sebe i na své okolí zapomenout, a zas pamčlliv býti své hry tak, aby stávajících pravidel neurazil.
Ani nám nemůže na mysl vtanouti, rozepsali se zde o těchto pravidlech - sahajíť od jednoduchého kroku až ku překvapujícím útvarům mimiky, týkají se krásy těla, krásy zvuku, pravdy, věrnosti, oděvu, všelijakých lineš a podsko-ků — a jsou tato pravidla tak pevná, že ani žádný génius jinak je změnili nemůže, leda by je zdokonalil - -
Krátkým, skoro příkrým způsobem svým po-
dal básník krátký nástin pravidel herecké dekla-mace (Shakespeare v Hamletu, akt III., výjev 2.). Hrot její čelí zvláště proti přílišnosti, proti přepínání zevnějších prostředku; poněvadž však všeho mluvení veřejného se týká, klademe sem celou onu scénu:
Hamlet. Prosím vás, mluvte tu řeč tak, jak jsem vám ji přednesl, lehkým jazykem. Nemelte při tom hubou, jako mnozí z našich herců, sic bych si raději přál. aby moje verše přednášel jar-mareční dryáčník. - Netepejte také rukama luze do větru, nýbrž všecko s mírnosti provádějte. Právě v nejjekotnčjším proudu, v bouři, i abych tak děl, u vichřici vášně, musíte na se vzít a zachovat jakési zmírnění, ježto by jí udělovalo jemnosti. ('), mne to až do duše uráží, když slyším takového zavalitého, parukatého kolohnáta, kterak trhá vášeň na samé cucky a caparty, aby jen rozrážel sluch nedoučených floutků, kteří z. většího dílu chápali mohou jen nesrozumitelné, němé posunky a hlučení. Takovému chlapu přál bych notný výprask za jeho přepínání Tcr-
manganta a za jeho přeherodování Heroda. -Prosím, vyhněte se tomu.
První herec. To slibujeme, Osvícenosti.
Hamlet. Nebuďte tak příliš bázliví, anobrž vlastní váš rozum budiž vaším opatrovníkem. Srovnejte posunčk se slovem, slovo s posuň-kem, majíce vždy na zleteli, abyste nepřekročili meze přirozené skromnosti. Neb všecko, co takto přehnané, mine se s účelem divadelní hry, jejížto cíl, zpočátku a také nyní, byl a jest, přírodě takměř drželi zrcadlo, ctnosti ukázali vlastní její tvář, zlotě vlastní její obraz a věku i tělesnosti času jich vlastní formu a otisk. Když to pak přehnané neb příliš nudné, ačkoliv nedouk tím k smíchu ponoukán bývá, moudrého to pohorší, jchožto úsudek více váhy u vás míti musí nežli všech ostatních v celém divadle. Jsouť herci - a viděl jsem je hráti a od jiných lidí slyšel vychvalovati až do nebe, kteří, ať nedím nic horšího, neměli ni prízvuku křesťana, ni chůze křesťana ani pohana, a vůbec nic na sobě lidského, a tak si vyšlapovali a tolik toho nabečcli, až.
r
2J0
jsem myslil, že nějaký nádeník přírody stvořil lidi. kteří se mu nepovedli; tak strašlivě nápodobili člověčenstvo.
Překlad J. J. Kolára Hamletova slova týkají se skoro jen mluvy, ale mluva jest také na jevišti nejhlavnější věc. Hledívá se na toaletu, na masky, kulisy a jinč potřebnosti - na mluvu by se mělo hlcdčti nejvíc. Zvláště v pokusích ochotníků sluší na tuto stránku pozor obrátit; ti dost se natrudí pro to neb ono, ale na výslovnost zapomínají - místo milého toku slov co se nám podává? Jeden mluví šeptmo, že ho neslyšíme, druhý řve a jiný štěká, že jim oběma opět nerozumíme, - kdežto bychom všechny poklesky proti obyčejům divadelním rádi odpustili. Více než na čemkoli jiném nechť záleží herci na mluvě; pnať jest jeho chlouba, jeho pravý obor, jeho sila, mluva „činohru" drží, jen dokonalou, krásnou mluvou může drama obstáli v závodění s operou.
Ze všeho vidčti, čeho na dobrém herci vyžadují. Mimo skutečné nadání, kteréž hlavně v tom záleží, aby se vše, co v nitru mu žije, vtí-
221
ralo názorně na zevnějšek (život veskrz extenzivní), potřeba mu velikého vzdělání a cvičení. V žádném umění nestačí talent, ani zde. Velikým talentem hereckým už jest, komu od přírody dáno, že dovede význačné rysy na lidech zpozorovat, pojmout a z nich nový utvořit obraz - říká se tomu „nápodobit" -, aniž by to nadaný sám věděl - to vše mu samo sebou přichází. Velikým umělcem stane se však jen ten, kdo si prostředků svých vědom nezlomnou snahou chce kráčeti dál, studuje a vzdělává se, krok za krokem postupuje k větším výtvorům, k interpretaci ncjslavnčjších plodů básnických, aby mohl také „vypodobit", co nikdy neviděl.
Ne to jest průjevem umění hereckého, co dovede spatra (naturalismus) - ještě významnější jest, kam až se může odvážiti po dobré přípravě, kam se vznese, užívá-li všech prostředků. -Žádné pravé umění není improvizací, a jako improvizátor není vrcholový zjev básníka, lak improvizace jest i zde jen ukazatelem vlohy. Pouze vědomá snaha může pak z člověka nadaného učinili skutečného, popřípadě velikého
umelec. Ona nevylučuje umělecký, tvůrčí názor čili intuici, která jest znakem pravé vlohy, nýbrž právě intuice podporuje snahu (učení, cvik a studium), oslazujíc její lopotu.
K této obtížné, znamenité úloze jest potřeba mnoho silné vůle, mnoho sebezapření, železné píle, studia přírody i knih, jemného citu i básnické chápavosti. Že velký talent k velkému umělci nestačí, o tom dá se snadno, ba snadněji než přímý, důkaz vésti nepřímý, odkázáním ke skutečnosti. Veliký talent ovšem už jest veliká vzácnost - to jsou ti povolaní - ale mezi talenty jest opět velká vzácnost velký umělec - to jsou ti vyvolení. Veliký talent mimický vyznačuje se svou vnímavostí pro všechny dojmy, svou čilostí, snad svou sanguinickou letorou -a pro takové lidi má život tím více nástrah a nebezpečí -jen energie, jíž se sanguinik naučili musí od cholerika, vůle zrovna urputná je s to, aby si vytkla při tom jeden jasný, určitý cíl a při něm zůstala, aby se ozbrojila pilností, která jest jí pákou k nejvčtším záměrům a tajemstvím nej-rozhodnějších úspěchů. Než dostoupí herec své-
ho vrcholu, musí stále stoupati, stoupali k úkonům větším a větším, až. dosáhne přiměřeného stupně svého, jenž mu dle nadání jeho souzen a dán jest co možný cíl. Častěji ovšem vídáme pochod jiný, totiž kde herec nedbalostí svou, í neb nedostatkem pravého zápalu pro své umě-
[ ní, nebo odluzován mimotními věcmi koná ces-
tu opačnou, postupuje k úkonům menším, umění jeho zůstává za vlohou, j Herec látku úplnou dostane, maje vdechnouti
{ život tomu, co básník stvořil. Proto umění he-
| řecké jest pouze návěsne"', ale první mezi nimi.
í Fovážíme-li z druhé strany, že dílo básníkovo
j jest mu vlastně pouhým nástinem, jejž musí
I živými prostředky docelili, stává se v nejyyš-
| ších svých úkonech uměním samostatným tvůr-
\ čím. Básnické dílo kráčí z fantazie do fantazie;
j z fantazie původcovy do fantazie čtenáře; vý-
j tvor herecký stojí uprostřed léto cesty. Jím nám
| vynikne dílo dramatické v plné své dúraznosti
*) Totiž na hotový jiný plod umělecký věsí ono výtvor svůj - obdoba s ilustrováním daných rytin.
r
lit
a podporuje naši fantazii; herec musí ji povzbuzovat - a dohánět. Vedle hlasu a proměn jeho, vedle gestikulace jest ostatní zevnějšek celý zaměstnán, ba i okolí, maska i přístroj divadelní, aby bezprostředný dojem zvýšily, čili divadelní iluzi zplodily.
Ano - jen iluzi, přelud - více nesmíme žádat. Dlužno se zmínili o dvou omylech, které v té věci se páchají. Mnohá bohatá obrazivost ovšem si představí všechno lépe, než se toho muže na prknách dohlédnouti; neřku-li bitvu, ale i jednotlivé reky, postavy z historie, děje žertovné, vážné i děsné - a divadlo jí tedy nikdy nedohoní. Z toho plyne často nechuť proti divadlu a celý roj námitek proti němu. Vyvrácení jich nemůže zde býti podnikáno - ale sluší podotknouti to, že pro takové jednotlivce divadlo skutečně není. Divadlo jest ústav pro obecenstvo, tedy pro společnost, a kdo jakýmkoli způsobem stojí nad touto společností, má ze svého stanoviska v námitkách svých pravdu. Příčina této výše jeho může býti také jednostrannost, ale i v tomto případě právo jednotlivec uznáno býti musí.
225
O všech takých můžeme unat, že stojí mimo iluzi.
Více je těch, kteří stojí opět pod iluzí, žádajíce, aby byla fotograficky úplná, a činíce tak zevrubné nároky v maličkostech, že jim nikdy není možná vyhověl, co zatím hlavní dojem básnický jim uplyne. Takový člověk je s to, že při ncjpčknější scéně utkví na nějakém nahodilém nedostatku kulisy neb garderóby, a nespokojí se, pro sebe vadu posuzovat, ale upozorňuje své sousedy, vzdychá, lituje a stěžuje si; nepomní na to, že provozování má podati též jen látku jeho fantazii, jen jednu stránku skutečnosti, a povzbudit jeho vlastní obrazivou činnost k dalšímu docelování. Kdo má smysl pro básnickou krásu, ten se při provozování dramata pohrouží v ni a odpustí ochotně mnohé nedopatření v zevnějšku i herci i divadelní správě. Největší plody Shakespearovy byly dávány na divadle tak primitivním, že by mnohý z nynějších diváků tomu sotva víru dal. Pretcnciózní nároky po úplném nápodobení skutečnosti v malých věcech jsou skoro vždy známkou, že co do hlav-
226
ní věci smyslu není pro tu pravou úchvatnou dramatickou poezii. Kdo jejím dojmům jest přístupen, ten kdy slyší, nevidí, totiž kdy vnímá krásy básnické, nemá zraku, aby úzkostlivě odkrýval skvrny a nedostatky v malichernostech, a spokojí se, když mu dekorace podá hlavní nástin místa, a taktéž v ostatním.
K této náladě vztahují se slova starého sofisty Gorgie Leontinského, jenž podstatu iluze divadelní as dobře znal. Pravit', že tragédie jest takový klam, že klamající jest správnější než neklamající a oklamaný moudřejší než neoklamaný.
Máme tudíž lidi prvního druhu, o kterých praveno, že jsou mimo iluzi; jiné, kteří se malicherností chytají a samu skutečnost otrocky nápodobenou v divadle očekávají - ti jsou pod illuzí; a třetí konečně, kteří vědomi zůstávají, že výkon na divadle jest přeludem, ale užívají ho za prostředek k dosažení čehos vyššího - uměleckého dojmu. Právě proto ti se vznášejí nad iluzí.
XXX.
Abychom, co se týká významu divadla v životě národním, jedním rázem se obezřeli, připomeňme si, kterak divadlo povstalo, a sice ve které vlastnosti lidské mysli zakládalo a posud zakládá svůj mocný vliv - stránka psychologická; a jakým způsobem v dějinách skutečně se vyvinulo - stránka historická.
Všechen duševní život vzniká činností smys-lův, tyťjsou do duše brány. Čím více smyslů bychom měli, tím hojnější byl by náš duševní život, a jelikož jimi vznikl, lak by musil při ztrátě jich utuchnouti. Co má člověka nejvíce dojímali, musí působili na jeho smysly, a tudíž nejvíce se nás dotýká to, co jest bezprostředně před námi, co jest názorné. Vidět, vidět chceme, a nač jsem se díval, o tom jsem přesvědčen. Člověk sám jest konkrétní, určitý, jednající -chce též takým míti všechno kolem sebe. Ještě více dojímá mne předmět, když se pohybuje; změna, která zvyklost přerušuje, náhlá událost, která proud představ rozhojňuje a tím pocit
11S
22l)
života /vysuje. Kdy se tedy praví, že člověk má náklonnost ke všemu neobyčejnému, k novotám a k silným dojmům, nesmí se to provázeli s jakousi příhanou; neboť to jest tak přirozené, tak plyne z povahy člověka, že bez této vlastnosti přestal by býti člověkem. Život náš jest řada představ; čím více jich jest a čím silnější jsou, lim více žijeme. A my chceme žiti, a proto, když nám všední život nepodává dojmu dosti silných, uměle si je způsobujeme. To jest tajemství vší hry, zábavy, dobrodružného počínání atd. Tento pud jest tak mocný, že ani děsných dojmů se neleká. Známo, že při popravách sejde se vždy veliké množství lidí, a mezi nimi bývá větší polovice útlého pohlaví! Odtud až k názoru nej-vznešenějších věcí, jaká to řada zjevů, které člověka baví - ale vždy baví více to, co naň smy-slnčji působí. Ukázal rostlinu žákovi lépe poslouží než nejlepší popis; experiment poutá a poučuje lip než. pouhá zpráva, živá přednáška zanechá v mysli více stop, než kdybych si byl slova její v rychlosti pročetl. Za louž. příčinou
hledí se v naší době k názornosti vůbec, rozmnožují se obrazy všemi možnými prostředky.
Smyslnost zde nesmíme brati s příhanou hříšnosti, nýbrž, klidně uvážit, že slovo toto zahrnuje v sobě všechny pocity naše, tedy zrak, sluch, hmat atd... Ano jde to ještě výše: Ne marně se říká, že člověk se povznáší ku pohledu na celou historii svého plemene; že duch jeho má oko, jímž. věci dálné proniká...
Kam uprchly jste doby velkých činu!
Jen vyvolenci přáno rekem být -
Víc jest lěch nezvolených zeměsynn,
Co musí plápol v sobě utlumit!
A v zátiší se divná louha budí:
Hloub nahlédnout v ten tajný světa běh,
1 procítil, co jiná srdce trudí,
I pokochat se v slavných záměrech.
Tu náhlý prysk do temna blcskotá,
A kouzlí obraz velká života,
Tu srdce tuší, žije mocněji,
A hvězdy se mu blíže zaskvějí,
Tu sebe zírá člověk rozechvělý,
I
230
Co skutek upřel, sám doplní snem -A zván-li divadlem ten život eelý, Zas divadlo mu samo životem. -V touze člověka po bujnějším, plnějším životě a v jeho smyslnosti shledáváme psychologický podklad divadla.
Co se týče pak stránky historické, vzalo divadlo doposud vždy vznik svůj z obřadů náboženských, jakž to v nejznámějších případech nejúplněji prohlížíme na počátcích dramata řeckého, a opět moderního. Bůh spanilý Dionýsos (Bacchus) slaven byl v Řecku dvojím způsobem; jednou co patron révy, již s sebou přinesl odněkud z Indie - slavnost veselá; a podruhé světili utrpení a smrt jeho - slavnost smutečná. Poněvadž první slavnost konala se zjara, druhá v zimě, vykládá se Dionýsos za personifikaci této proměny v přírodě a jeho osudy za obraz jara a zimy a osudův vegetace vůbec. Ovšem prohodí se, že Dionýsos byl bůh vína, - ale symbol ten má širší vztah - kdybychom modernějším způsobem mluvili, on znamená také ono
231
tajemné rozčilení, kde život nitra nejvolněji plápolá, nejvčtší myšlénky se rodí.
Při slavnostech Dionýsových v ncjprudším unesení zazníval zpěv dithyrambos, který zpočátku byl čistě lyrický; ale znenáhla počali také vypravovali v něm o příbězích boha Dionýsa, unesení okamžiku se mírnilo a umělecká snaha řídila prozpěvování. Tímto způsobem se zpěv rozhojnil a upravil v jednotlivé hlasy a ve sbor, a stupeň po stupni vyvíjelo se z něho drama athénské. Dramatická představení tvořila jen jeden druh národních her; vedle toho byly zápasy a produkce o závod ve všech telocvičných zručnostech - řekl bych jako nyní cirkus; ale řecké hry měly širší program, nevylučujíce ani závodění v literním umění - všude bylo hojnost dojmuv, mnoho, co vidět i slyšet. A helénskemu národu, když stál v nejkrásnějším svém tvaru, měly hry veliký význam. K nim scházeli se všichni kmenové, nechť byli jinými ohledy jakkoli rozštěpeni; zde se ukazovala řecká sila, ladnost, vkus a krása v nejhrdějším vzdmutí, a od-
f
í I
232
tud opět proudily návaly nadšenosti v ty rozlehlé kraje, které rozrůzněný řecký národ obýval. Hry tkaly pevnější pouto kolem jednotlivých kmenů než jakékoli jiné všeobecné podniky míru a války. Ony byly nejmohútnějším výrazem národní jednoty; tam se pěstil skutečný panhclčnismus, vědomí vzájemné souvislosti se utvrzovalo. Jako Helénovi z Homéra, tak i z divadla vanul mu veskrz národní neporušený duch; on viděl své národní reky, o kterých slýchal v pověstech a bájích, ještě v důraznějších útvarech před sebou; historie i život veřejný v divadle se soustřeďovaly, takže ústav tento býval vždy nejznamenitější, právě ideální ozdobou života řeckého. U Římanův neudržely se hry veřejné v oné ideální výši, v jaké je vidíme u Řekův, ale význam jich v životě římském jest taktéž patrný, třeba by se jevil jiným, špatnějším směrem. Pověstné slovo: „Panem et circenses!" jest toho dostatečným důkazem.
Abychom však při stránce původu divadla zůstali, všimněme si ještě, kterak vzniklo divadlo moderní. -1 ono má kořeny své v intencích
233
náboženských. Aby se základní příběhy křesťanské nauky názorněji pověděly, počalo se už záhy jakýmsi plastickým provozováním. Tu máme předně lak zvané mystérie čili provozování svatých tajemství víry; příhodné scény z bible, ze Starého i Nového zákona, kupříkladu utrpení Kristovo, vybízely k jakémus dramatickému provedení. Vidíme tento první stupeň posud v obřadech na Květnou neděli; „pašije"' odříkávají se nahlas, každá vystupující osoba má svého zvláštního zástupce - ejhle, toť zárodek rolí dramatických. Zpočátku obmezovaly se mystérie jen na kruh biblický; však postoupilo se dál, vzaly se také zlomky ze života svatých, zázračné udalosti, o kterých se v legendách vypravuje, i povstaly tak zvané hry zázrakové (mi-racle plays). Konečné později pokročili ještě dál; obrali si za předmět nějakou všeobecnou mravní zásadu, kterouž znázorniti chtěli. Pojmy mravouky se zosobňovaly a v rozmanitých alegorických poměrech vystupovaly před diváka a hrály; tak kupříkladu hádala se Ctnost s Hříchem, v bujný jásot Života zahrozila Smrt atd.
Takým produkcím říkali morality, hry mravnostní. Kdy/, už počátek byl takto na základě náboženském učiněn, rozšířila se znenáhla i látka her. Vedle příběhů biblických, zázraků svatých a mravoučných prersoniťikací přibíralo se světských epizod, které navnadčné obecenstvo také poutali mohly; konečně světské látky dobyly si převahy, až bylo divadlo úplně profánním ústavem. Čím blíže 16. století, tím patrnějším jest pochod tento. Literatura západních národů v Evropě obsahuje ohromné množství her náboženského i světského obsahu. Když ale v 16. a 17. století divadlo ve své hotovosti se shledalo, byl jeho význam pro celý duševní vývoj též úplně projeven. Nemusíme se utíkati k dlouhým důkazům -pohledněme jen na literaturu, kteráž jest vždy výrazem duševního stavu národa, a z. evropských literatur vezmeme za příklad a doklad opět jednu určitou, totiž anglickou. Kdož. by neznal jméno Shakespeare? Není-liž on největší básník anglického kmene, a snad novověku? Ncmčl-liž mezi všemi básníky nové doby právě Shakespeare největší vliv na ostat-
ní krásné písemnictví? A hle, tento epochální duch tvořil svá umělecká díla pro divadlo, byl dramaturg. Podobné vidíme i v literaturách jiných, kdež také básníci osvědčili se na poli dramatickém. ()brátímc-li se však ke skutečnému provozování, mohla by nám právě doba Shakespearova posloužiti za další doklad, jak mocným činitelem v životě veřejném divadlo bývalo, ale netřeba ani hledět tak daleko, ohlédněme se kolkolem. Od nás na západ, co jest divadel v sousedním Německu, ba po celé Evropě odtud jdouce shledáme ústav divadla v nejrozma- ' nitčjších podobách a na různých stupních vývoje! Týž pohled poskytuje Amerika, a přeletíce přes moře na půdu asijskou, shledáme v Japane a v Číně opět divadelní hry.
Toto rozšíření jednoho druhu zábavy musí myslícího člověka zarazili; ono samo o sobě jest lak vážným znamením, že vybízí k hlubším úvahám, než obyčejně se vyskytují u nepřátel divadla. Musí lo míti zvláštní, hluboké a věcné důvody, založené v přirozenosti lidské, a těm sluší věnovali pozornosti.
XXXI.
Divadlo jest vůbec zvláštním, ale přirozeným zjevem vzmáhající se osvěty. Na nejnižším stupni vzdělanosti není ho, vyšší stupeň je k většímu rozvoji přivádí. Za dob dávných u starých Athčňanův a jinde po městech helénskych neb římských, kamž vzdělanost zanesla jádra neb plody své, mělo divadlo, jak svrchu podotčeno, svůj úkol i význam, divadelní hry byly rozšířeny. - Ale co je to u porovnání s moderním světem! Jako vůbec osvěta proudí v ohromné zástupy čili masy lidu (srovnej čísla z. antického světa s moderními!), tak se stalo i s divadlem. Každé město větší má své nádherné budovy, kde se hraje každý den, a v menších městech, ba vesnicích objevují se společnosti herecké nebo pokouší se spolek ochotníků. - Jaké to rozšíření herectví, jaké ohromné pole pro dramatické básnictví! Divadlo jest tedy v moderní osvětě jakýms činitelem - kde je co viděl, tam se lid hrne, jako za starověku, tak nyní, a sotva jindy jinak bude. Jednotlivec, vysoce vzdělaný, ušlechtilý duch může divadlenvopovrhovati,
r
i 23"
ano zcela určitě se vyslovili proti divadlu, muže je kaceřovati co sídla přetvářky nehodně, co zdroje nákazy, ťrivolnosti a povrchnosti - pochopíme konečně i všechny jich důvody -, avšak oni přece /ůsiďvíijí jednotlivci, - zástupy lidstva tíhnou k divadlu. Je-li loto skutkem, a odepříti se nedá, pak spíš a lépe pomůže vzíti jej v počet -, a když se už. odestáti nedá, spíše přemítal o tom, jak by se ho dalo užiti k zušlech-těníoněch zástupů.
Nechceme zde šíře doličovati známé věci, že divadlo jest střediskem všech umění; že stavitelstvím počínajíc, sochařství a malířství pečují
0 zevnější i vniternou úpravu budovy divadelní, v níž ncjmocnčjší dvě umění, básnictví & hudba, své nejvčtší výtvory vykládají; že tu všecka umění mohou býli pěstována směrem jednotným, kdežto v životě všedním po jednotlivú vystupujíce si překážejí; že uměleckého řádu, krasovědných pravidel podle možnosti šetří se
1 v ostatních potřebách; že všecka umění i řemesla dostávají z divadla hojnost nových podnětů i příležitostí ke studiím, jichž jinde konati
23S
nelze; že v divadle i společenský tón, hovor a způsoby se mění, zjemňují i upevňují; že zkrátka divadlo jest pro celé zástupy jedinou školou vkusu; že některým jest jediným ukazatelem, jenž je k básnictví a k literatuře vůbec přivádí - nechceme zde vyčerpati tuto obsáhlou látku o významu divadla ve smyslu estetickém. Byl by to nejdelší odstavec ze všech, a rázem by vzrostla z něho celá kniha. Účinky hereckého umění jsou společenské. K obecenstvu obracuje se vše, co na divadle se koná; obecenstvo pak složeno jest z jednotlivců, ale každý z. nich podléhá bezděky svému celku. Pozorujeme to i v menších společnostech; mezi veselými lidmi rozjasnčjí se naše líce, smích rodí smích a slza slzu. Proto jest působivost divadelních představení tím větší, čím větší množství diváků; účinek, jejž na mne produkce činí, sesiluje se odrážením od jiných - zábava jako nadšenost sdělují se tím snáze, čím živěji jsou zúčastněni ostatní kolem mne. Ale nejen to; i co do jakosti sc mění účinek. Obecenstvo četné, zůstane-li chladným, má týž. ochlazující vliv na jednotliv-
-3°
ce, a kus sám se jemu méně líbí než jindy, kdy bylo obecenstvo rozjařenější. Podobné vztahy opětují se uvnitř obecenstva rozmanitě; lidé, kteří se nikdy nevidí, v divadle se scházejí; každý nejen se dívá, než spolu se ukazuje: pečlivější pozornost věnuje každý svému chování, svým řečem, ba i svému šatu. Proto jest divadlo také školou společenskosti, nejen obrazem mravu ale přímo jedním činitelem vývoje jich. Nejpatrněji ukazuje se to právě v případě výslovnosti; nebol kamkoli přijdeš do větších měst v cizině, můžeš snad ku poznání jazyka navštívit soukromé kruhy i místa veřejná, školu, kostel, spolky, sněm - všude uslyšíš mluvu, jak jest, ale tážeš-li sc cizince, kde nejčistší vládne výslovnost, odkáže tě k divadlu, ono pěstuje mluvu, jak má být, a tam vždy výslovnost jest vzorná.
Divadlo ani z etického stanoviska nejenže nesmí býti podceňováno, ale přímo důležitým ústavem jest, o nějž lidumilové starali sc mají a musí. Neboť z jeviště mluví básník k lidu nejúčinněji, z jeviště ovšem i írivolnost, prázdnota a nemužná nezbednost také nejvíc roztahovati
2-tO
sc mohou. Proto zasluhuje divadlo spíše být předmětem úvah duchův spanilých a lidumi-lých, kdy? ne kvůli kráse, aspoň kvůli lidu. Proč u nás Šlechta poměrně tak málo se stará o divadlo, má hlubší příčinu než pouze estetickou ne-tečnost. Že by tuto přemoci mohla, ukazuje při divadle německém. Není také bez významu, že právě nejvyšší stupně dramatického básnictví shledáváme v státech, kde obecný lid nejpatr-nčj.ší platnost měl - slavnými byly ty doby, kdy podnět k divadlu z lidu vyšel, lidem pak hotový ústav se podpíral - jsou to Athény a Anglie. Jaký rozdíl to proti jiným případům, kde byly dramatické snahy podporovány shůry, an lid se nezúčastnil!
Co se však podrobněji týče etického čili mravního významu divadla, nechť mluví za mne někdo jiný — známý básník dramatický, dle jehož nadšené rozpravy následující odstavec XXXII sdělán jest.'*
*) Friedrich Schiller: Die Schaubühne als moralische Anstalt betrachtet (1785). Durdík svou úpravu aktualizuje odkazy k české, ruské literatuře. (Pozn. vyd.)
241
Ovšem přicházíme zde v rozpor s mnohými uznanými zásadami; umění všechno, ani básnictví dramatické nevyjímajíc, má především bavit, a jen bavit. Toť jeho první a hlavní úkol, vše ostatní jest už. tendence. Všechno namáhání, aby básník přímo působil, buď politicky, buď mravně, leží už. mimo obor umělce a spadá jinam než. v estetiku.
Však právě za tou příčinou, že mimo přísnou estetiku jest zde ještě něco jiného, nabývá věc jiné stránky. Právě kdy zábava jest tak úplná, že celého člověka zabaví, má vzápětí mnoho jino-rodých účinův. Celý člověk, jak jest, bývá zde roznícen; celá přirozenost chví se ozvěnou dojemných těchto zvukův, a tu se i stránka mravnosti klade v počet, ne co přímý estetický výsledek, ale co psychologický nutný důsledek. Na básnickém díle nesmí býti přímo znát, že chce poučovat, ale často poučuje; to mu jest dáno jakožto věno, a dostavuje se volně a nehledaně. Proto nesmíme z mravních příkazů činit požadavky a řády estetické, ale o mravním účinu di-
lil
vadla mužeme mluvit, neubližujíc v ničem estetické povaze jeho.
Z tohoto stanoviska budiž stať následující posuzována; z ní nesmí hráli pouhý kazatelský moralista důvody, že napomínání jeho máme míti za báseň, ovšem ale básník se utvrdí ve svém přesvědčení, že dílo jeho, když vyhoví všem požadavkům estetiky, když je krásné, obsahuje tím samým jádro, které mravní působivost nikdy nezapře.
XXXII.
Moudrý zákonodárce hledí, aby náklonností svého lidu užil za prostředky vyšších záměru svých a učinil z nich zdroje blaha a povznesení. I divadlo jest takovým prostředkem; ono rozevírá tvůrčímu duchu neskonalý kruh působivosti, povzbuzuje každou duševní mohutnost, aniž by kterou z nich přepínalo, a slučuje vzdělání rozumu i citu s nejkrásnčjší zábavou.
Kdo poprvé vyslovil, že státu nejpevnější
1%
257
XXXIII.
Podivné kolo osudu! Moderní divadlo vyvinulo se / obřadu církevních. Prostředek, jej/ si církev /osnovala, /mohutněl, stal se samostatným a zajisté lze jeho účel tehdejší i nynější zahmouti jedním obsažným výrazem: vštěpova-ti lidu ideje o něčem vyšším. Nemusí a nesmí se divadlo honit za kazatelskou morálkou; kouzlo krásy, pravá poesie, jež mysli poutá, dostačí -nebol zahrnuje zušlechtění v sobě.
Známa jest odpověď církevního hodnostáře, když přišli k němu žádat za podporu na Národní divadlo, že „k zušlechtění lidu církev má prostředky vydatnější." Kdyby historická okolnost, kterak divadlo naše povstalo, sama k tomu nevedla, nepodnikl bych o své újmě porovnání jeho s kostelem, poněvadž by mnohde křivě a s pohanou vykládáno bylo. Téže vlastnosti člověka, na níž. zakládá se potřeba církevních obřadu, děkuje i divadlo za svůj vznik, při vší rozdílnosti obou ústavů. Zástupové nemohou se spokojili abstraktními pojmy a holými příkazy. Ignorovat divadlo, za tou příčinou, že se ho často
zneužívá, pochodí z osudného nedorozumění. Ušlechtilé mysli měly by spíše spojití se a pů-sobiti k tomu konci, aby divadlo, klesá-li, z kalu vybředlo, nevzdávajíc sc v ničem své zábavnosti. Neboť v tom měl hodnostář úplnou pravdu, prohlásil-li se proti divadlu, kterému zmizela vyšší zušlechťující stránka, čili jak můžeme obsáhlejším slovem naznačit: hvězda pravé poezie. V tom případě cirkus s učenými oři a s akrobaty jest ústav nepoměrně ušlechtilejší a ctihodnější. Klesání divadla v ohledu etickém i básnickém jest následek toho, že se význam jeho v životě národa podceňoval; buď ani nebylo mocnějších duchův, aneb kteří byli, neujímali se tohoto důležitého ústavu.
Význam divadla však zvláště vyniká u nás, a vším právem.
Neštěstím nepojatým, skoro bez příkladu stojícím v dějinách, klesl národ náš ve spánek smrti podobný, a mezitím jazyk jeho utrpěl újmy, nejen co do území, nýbrž i co do postavení; byl a jest vyobcován z veřejného života skoro naprosto. Mluva česká posud a posud drží se jen
r
v lidu, v literatuře a v divadle. Proto nám jest divadlo víc než jiným, slastnějším národům -nám zastupuje mnoho, co oni národové mají, a co nám ovšem také náleží.
Dále nám posud potřeba jest probou/.eti pra-
*) Však nesmí se to konat přímo, zhola tendenčné, naivné vyzývavou prózou, nýbrž povždy umelecky; ano muže látka vzata byt z končin dalekých, a přece hodil se našim dejinám a touhám. Dokladem buďtež Schillcruv Telí, Sardouova Vlasť aý, které mají jádro všeobecné, zajisté hodnotu estetickou a mocné působí v případech zvláštních. Ku prvnímu provozování „Vlasti" vztahují se místa proslovu (z něhož v odstavci XXX už část uvedena jest) obsahující jinými slovy tuž narážku:
- Vážný obraz odhalí se zraku:
Déj krutý z déjů lidských překrutých,
Pln smutku, hrúz. a poroby a tlaku,
Že sotva možným zdá se taký hřích.
Myšlénky peruť pluje v dálné doby,
Kdy svatý boj se ostrou zbraní veď,
Kdy velkodušný národ nade hroby
Svých reku snášel celý příval bčd.
Nás k mučedníkům tém týž. osud víže,
A v cizích tvářích zhledném rysy své,
V nich vlastní minulost nám stoupá blíže -
Víc vytrpěli naši otcovi'!
259
vou lásku k vlasti a utužovali národní vědomí;'1 posud potřeba jest, abychom lid svůj seznamovali s historií jeho i s mohutnými zvěstmi přítomnosti, abychom statečnost, obětavost a všechny ctnosti, kterými se národové v boji o život udržují a prospívají, tím účinněji velebili, čím tužší jest boj náš. A kterak se to může díti lépe než onou přemáhavou názorností divadla? Mimoto, ještě nevyslovil národ náš duši a pod-
Však mučírnou a dlouhým katováním
Zpčv volnosti tu zahlaholí v sluch,
Co smíru tón nad hrúzami a lkaním
A vítézem se zjeví její duch,
Ten národ velkodušný v trýzni v/rosť,
Zář jistoty mu svítí v budoucnost -
A srdce ještč trnouc v poděšení
Se očistčno vzhůru pozvedá
A cítí dál - ten truchlý vzhled se mční,
Ruka se chví, krev jiným ohném plá -
Vlasť! byla heslem nizozemských reku,
Vlasť živila ty mužné zápaly,
Vlasť - slední slovo, s nímžto v bouřném vzteku
Zlých tyranu co oběť zmírali -
Vlasť! - Ozvéna to hřímá z našich hor
Jak duchův průvod v český svatý sbor! -
260
státu svou básnictvím vpravdě národním. Nestačí jen látky brati / české historie, ani opětováním slova „český, český" toho stupně nedosáhneme - v celém Shakespearu objevuje se slovo English hrozně pořídku, a jak jest on národním! Podobně se má s našimi písněmi. Tedy duch národa, - jeho způsoby a vlastnosti, cit a touhy, toť jest, co musíme pronikati - a k tomu pak přivtčliti formu uměleckou té fáze, v jaké se nyní nalézá u všech vzdělaných národu -lotě cesta k národnímu umění platné hodnoty.
Ano, lbrmu uměleckou té fáze, v jaké se nyní nalézá u všech vzdělaných národů! V té věci zavládlo u nás nedorozumění; musíme prý sobě stvořit národní umční, a "národní" se vykládá-vá, jako bychom byli s to svčsti něco zbrusu nového, co s uměleckým vývojem u jiných ná-rodův nemá pranic společného. A lidé, kteří tak mluví, jsou s to, že uměleckému výtvoru dokonalou moderní formu vytknou za vadu. Tak se mluví; ale přihlčdncme-li hloub, ke skutkům, shledáme, že tíž lidé ve svém domnělém národním umění zastávají jen nějakou starou formu,
261
ve světě nyní překonanou a odbytou, čili že kupříkladu zastávají cop. Zejména v dramatice nesmíme s takovými naivnostmi dělat hluk; původní dramatika jest něco nad obyčejné pomýšlení vzácného, že posud jen as několik nej-čelnějších národův jí se honositi mohou, přede-všemi arciťdva: Heléni a Britové. Jak skromné o ní však mluví i sami Němci! Než který slovanský národ dospěje k těmto nejzazším úlohám umční, musí ještě mnoho jiných prací vykona-ti. Studujme tedy dramatické vzory, hleďme si osvojili výsledky uměleckého postupu, formy nejnovější - ty ť zajisté, máme-li co říci, jsou dosti prostranné a schopné, aby to v sebe pojaly. Netknutá skoro pokladna látek rozstírá se nám, historie naše i přítomnost sama, vyslovujme city a tužby své, - učinímc-li to uměleckou formou, dojdou ozvěny i uznání, - ale nedomnívejme se, že, když cop v šírém světe nevládne, už proto jest nám národnějším. Vždyť zpěvák, herec, malíř musí se též zmocniti všech prostředků, kterých teď užívá technika zdokonalená vůbec, a velmi zhurta bychom vytýkali něja-
262
kou nedbalost v tom směru. Vůbec prospěje, přivolat si v pamčt častěji obdobu básnického s některým jiným uměním; to zaplaší mnohou bludnou domněnku a může míti jenom dobrý vliv na výkonnou produkci i kritiku básní. Zejména však musí zmizeti předsudek, že ti, kdo činí požadavky estetické, jak sc po celém světě uznávají, chtějí tím horliti proti umění českému.
Nevýslovně krásnou úlohu ve všech těchto důležitých účelech má divadlo, tato živá škola vkusu. Mimoto, v divadle se tvoří naše vyšší společnost. Nemáme prý salonův, nerozvito trvá naše společenské žití, a právě divadlo jest nyní prvním činitelem jeho. U nás líbezná mluva vědomě pěstovati se může skoro jen na jevišti; ono má býti pravým vzorem hovoru, jemné výslovnosti, libozvuku, správnosti a sily.
Proto pohlížíme my zcela jiným okem k budově divadelní, než jinde pohlížejí; kdežto tam nepotřebují oné ideální říše, kde smír a krása vévodí, my jí potřebujeme tím citelněji, anaťjest sídlem spravedlnosti poetické. Prkna jeviska prý
263
znamenají svět, život, však znamenají více než všední život. Tam vidíme v obraze celek, řád, ladnost, vítězství pravdy a budoucnost. Nežli kde, posvátnější jest dum ten v Praze, zde jest chrámem, - a zástupy našeho lidu instinktivně to cítí, - u nás divadlo není pouhý závod obchodní, jako každý jiný podnik k zábavě. Právě mimořádné poměry naše jsou příčinou, že otázka divadelní národovcum ukládá vážné povinnosti, a tím světější úkol každému herci. Musíť on se cílit povzneseným v pomnění, že českému lidu jest také více než cizí kolegové jeho národům svým, že bezprostředně působí spolu s jinými obětavými duchy v nejrůznčjších oborech k jednomu velkému cíli, totiž k zachování, probuzení a zvelebení svého národa.
Povědělo se už mnohokrát, co zde snad pouze jinými slovy opětováno. Končím svou celou rozpravu „o výslovnosti" zúmysla tím, že jsem vytknul význam divadla v národním životě.
Tím nechci tvrdit, že divadlo je všechno -však cokoli zbývá z uměleckých snah, většinou soustřeďuje se tam, a pokud přikládá kdo krás-
264
265
nému umění ještě jakou váhu, nemůže divadla podceňovati. Vedle umění stojí věda a výroba v celé neodbytné důraznosti své. Já zajisté nejsem ochoten jedno neb druhé níže klást, ale jako tam každou vymoženost pozdravujeme za novou známku svého života, týmž citem stopujeme rozkvět a zdar i v nejpřednějším svém ústavě uměleckém. Proto můžeme bez závady opětovati sobě slovo: „Až budeme míti své divadlo, budeme národem" - ne že by nás divadlo tím učinilo, ale zajisté v tom smyslu, že budova Národního divadla bude o jednu pádnou známku víc, že jsme co národ nezahynuli.
DOSLOV
i.
Josef Durdík (1837-1902) patří k významným osobnostem české filosofie a kultury v druhé polovině 19. století. V letech 1870-1882 působil na česko-německč Karlo-Ferdinandově universitě v Praze (od r. 1879 jako profesor), po roce 1882 pak - po rozdělení univerzity - na univerzitě české. Durdíkova činnost byla mnohostranná: byl autorem četných prací o filosofii a jejích dějinách, o filosofii přírodních věd (jeho studijním oborem na vysoké škole byla také matematika), o psychologii, logice a pedagogice, o estetice, ale též o literatuře a její teorii. Projevil se i jako básník, překladatel (zvláště z angličtiny) a náročný literární kritik širokého rozhledu, jako propagátor české literatury v cizině a organizátor kulturního života. Byl znám jako výborný, až strhující řečník.
řejné výklady pro širší kruhy; cvičení ve škole.....
..........................................................................136
XXI. Vázané přednášení; předčítání a provozování. Pravidla prvého...................................... 144
XXII. Rytmus v obecné mluvě; pravidelnost rytmu, verš; stopa - trochej, jamb, daktyl, anapesl. Časomíra.........................................................149
XXIII. Jak se mají čisti verše'.' Dvě krajnosti. Verše musí býti znát při hlasitém čtení.......... 156
XXIV. Epika, lyrika i dramatika. Zevnější forma. Pravá podstata krásy básnické. Materiál básníka jsou představy. Fantazie; básník „vysloví, co trpí". Verš v dramatě. Překladem prostým hyne zevnější forma.................................................... 165
XXV. Báseň nemá být provozována; „deklama-ce" - pěkné předčítání básní...........................179
XXVI. Posunování (gestikulace). Jeho mocný účin i umělecká hodnota. Mimika: ruka, hlava, krok - hlavní pravidlo pro obličej. Některá pravidla v posunování, „němá hra"........................184
XXVII. Čtení lyrického a epického; krátkost
a výraznost básně lyrické; „zvuky přirozené". Balada. Poučné básně. Popisy; poetické povídky; lyric-ko-epické básně; úryvky z epů........................193
XXVIII. Předčítání dramatického. Dosůhání divadla. Drama předčítej se co báseň. Píseň zpívat, drama hrál. Slovo o dramatě knihovém.........205
XXIX. Umění herecké. Hraní. Požadavky umělecké. Ohled mluvy. Vzdělanost vkusu; množství pravidel divadelních. Napomenutí Hamletovo. Mluva jest první věcí na divadle. Čeho na dobrém herci vyžadují. Postup jeho. Lidé stojící mimo, pod a nad iluzí........................................................213
XXX. Význam divadla v životě národa. Ve které vlastnosti lidské mysli se zakládá. Historický vznik her divadelních z obřadův, v Heladě, ve středověku.............................................................227
XXXI. Rozšíření divadla. Středisko všech umění. Škola vkusu mnohými směry. Lid a divadlo. Mravní význam divadla a stanovisko, jehož zde šetřiti dlužno...................................................236
XXXII. Z rozpravy Schillerovy: „Divadlo jakožto ústav mravní"........................................242
XXXIII. Divadlo a církev. Vv/nam divadla u nás; divadlo nahrazuje n.íni jiné nedostatky. Duch národní a íonna umělecká. Úloha divadla.
„Národnídivadlo" v 1'ra/c.............................256
Doslov ........................................................265
ľo/námka editora.......................................275
Josef Durdil; ♦
Kalilogiť á/i o výslovnosti
Podle I. vydi'mí u nakladatele Theodora Mourka. Praha 1873. k vydání připravil a doslov napsal Miroslav Komárek. Typografická úprava a sa/ha KOKOS. Obálku navrhl Petr Palarčík. Vydalo nakladatelství Votobia v Olomouci roku 1W7 jako 79. svazek edice Malá díla, kterou redigují Petr Mikeš a Pavel Šaradín.
ISH.N X0-7I9X-073-0