Edmond Jaběs (výběr z textů)
Na prahu knihy
První stránku knihy označ rudou
záložkou, neboť rána je
na svém počátku neviditelná.
R A K I   A UC É
- Co se déje za těito dveřmi?
- Zbavují tam jednu knihu listů.
- Oč v té knize jde?
- O uvč-doméni si křiku.
- Viděl jsem tam ale vcházet rabíny.
- Chodí po skupinkách sdělovat své připomínky privilegovaných Čtenářů.
- Oni tu knihu přečetli?
- Čtou ji.
- To mluví předem pro vlastní potešení?
- Oni tu knihu předem tuSili. Připravili se na to, )ak j[ čelit.
- Znají její postavy?
- Znají naSe mučedníky.
- Kde se ta kniha dejc?
- V tr knize.
- Kdo jsi ty?
- Strážce domu.
- Odkud přicházK?
- Různé jsem bloudil.
- Někdy se zastavím na cestě k pramenům a pátrám ve znameních, ve světě svých předků.
- Zkoumáš znovunalezená slova.
- Noci a rána slabik, které jsou mé, ano.
- Tápeš.
- Už dva tisíce let takhle chodím,
- Sotva ti stačím.
- Sám jsem to mnohokrát chtěl vzdát.
-Je to snad nějaké vyprávění?
- Můj příběh líčili už tolikrát.
- Co je to za příběh?
- Ten náš, tím, že tu není.
- Moc dobře ti nerozumím.
- Slova mě rvou vedví.
- Kde jsi?
- Ve slovech. -Jaká je tvá pravda?
- Ta, co mě drásá.
- A tvá spása?
- Zapomnění mých slov,
- Mohu vejít? Je už tma.
- V každém slově hoří lampa.
- Mohu vejít? Kolem mé duse je tma.
- I kolem mě je tma.
- Co pro mě můžeš udělat?
- Svůj podíl štěstí máš v sobě.
- Psaní, které vede jen samo k sobě, je jen projevem pohrdání.
- Člověk je psané pouto a místo.
- Nenávidím, co je vysloveno tam, kde už nejsem.
- Směnuješ budoucnost, jakmile se projeví. Zbývá ti ty bez tebe.
- Stavíš mě sama proti sobě. Z takového utkání nikdy nevyjdú jako vítěz.
- Porážka je dohodnutá cena. -Jsi Žid a jako Židé mluvíš.
- Ta ětyti písmena, která označují můj národ, jsou čtyři prsty tvé ruky. Volným palcem mě můžeš rozdrtit.
- Jsi Žid a jako Židé mluvíš. Ale je mi zima. Je tma. Nech mě vejít do domu.
- Na mém stole je lampa a ten dům je v té knize.
- Konečně budu bydlet v tom domě
- Budeš sledovat knihu, jejíž každá stránka je hlubina, kde se peruť leskne jménem.
Když jsem jako dítě poprvé napsal své jméno, uvědomil jsem si, že začínám knihu.
RABI STEIN
Kniha nepřítomného
Otisk a kniha
PíSe.
Píše pro svou ruku, pro své pero, aby utišil pohled; neboť kdyby nepsal, co by s nimi bylo? Jeho pero by dnes bylo k nepoužití, zahlceno rzí, jeho ruka by se nikde nezrcadlila, v žádném slově, v žádném písmenu; nebyla by improvizovala žádný inkoustový obraz; a jeho pohled by se utopil ve stránce, která by se za nim zavřela, neboť by nikdy nebyl vybídnut, aby pronikl skrz. - Jedine psaní udržuje spisovatelův pohled na hladině.
Znovu celou cestu prochází pohledem. Táže se. Nemá čas odpovídat. Tolik otázek se odvrací od jeho jazyka, snaží se po jeho paži dostat ke dlani. Tolik přání svírá jeho pero, dává jeho prstům sílu svírat pero.
Kde je cesta? Cestu je třeba stále hledat. Bílý list je naplněn
cestami. Víme, že bude třeba dát se zleva doprava. Víme, že budeme muset hodně chodit, hodně se namáhat. A stále zleva doprava. Víme také předem - někdy -, že jakmile bude stránka začerněná znaky, roztrháme ji. Tutéž cestu podnikneme desetkrát, stokrát; cestu svého nosu, šíje, úst; cestu svého čela a své duše. A všechny tyhle cesty mají své vlastní cesty. - Jinak by to nebyly cesty.
Čím to, že když máme před sebou svou cestu - nebo své případné cesty - vytyčeny, obvykle se vydáme tou, která nás od našeho cíle vzdaluje, která nás vede jinam, kde nejsme -ale možná tam jsme také? -, vyjma tehdy, kdy nás vede inspirace, kdy jsme ve stavu vnímavosti nebo milosti - ale to je vzácné, převelice vzácné - a ti, jichž se stav milosti dotýká, to nevědí; chci říci ve chvíli, kdy se jich dotýká. Tím spíš, že být ve stavu milosti často znamená ztratit cestu, obvyklou cestu, a sledovat cesty tajnější, tajemnější.
Všichni máme své vytyčené cesty, a ty nejdelší na rozložené mapě vědění jsou nejkratší. Nedávno se o tom zase přesvědčil. Jednoho odpoledne se odvážil vydat do pouště, která se rozkládá na východě, za hranicemi oné země Blízkého východu, kde se usadili jeho rodiče. Potřeboval nějakou krajinu pro svou samotu. Pustil se autem různými směry. Zabořil se po samý konec spásy. Vlahá noc kolem něj odkládala své náramky, své náhrdelníky. - Ten, co ho fascinoval nejvíc, byl růžový. - Divil se, že se mohla objevovat a mizet, rozšiřovat se a náhle se stát tak drobounká, že ji mohl obejmout. Obdivoval, že mohla být ženou a ženským světem, že mohla být nahá a oděná hvězdami.
V poledne se ocitl tváří v tvář nekonečnu, nepopsané stránce. Jakákoli stopa kroků a cesta zmizely. Zaváté. Z vnitřku stanu, který vztyčil při svém příchodu - Jak to, že ho vítr neodnesl? - byl svědkem složitých improvizací větru. Slyšel ho, jak se náhle směje s pískem, jak tančí s pískem; jak se baví a vzteká, jak se baví a vzteká počtem jeho zrnek, až se ve své touze stává bohem bláznivého písku, který za sebou strhává okřídlená obludná stvoření do bitvy o dobytí světa.
(Oholený rabín, který se ve svých vězeňských hadrech už rabínovi nepodobal, mi jednoho dne před smrtí řekl:
- Co je to voda v jezeře? Bílá stránka. Vlny jsou její vrásky a každá ji zraňuje.
jezero bez vlnění je zrcadlo, jezero s vráskami je obličej. Naše tváře poznamenané věkem odrážejí tvář Boží."
i Ve své zarputilosti jsem sledoval knihu, která je vyprávěním tisíce vyprávění, jako noc a den jsou přídí tisíce básní; kde den střídá noc a noc den; kde roční období jsou čtyřikrát dvě stě padesát ročních období.
Svět se utíká do jména. Uvnitř je kniha světa.
Psát, to znamená prahnout po počátku; to znamená snažit se dosáhnout hloubky. Hloubka je vždycky začátkem. I ve smrti |istě množství hloubek tvoří nejskrytéjší hlubinu; takže psát neznamená zastavit se u cíle, ale neustále jej překračovat.
Kiídí! tlfki ruíf plameni lemnm, |c ľiymiKm w lipametl na uťJiovinou paměí. Krlu (í dtr tmrl l rtcdnimu tivulu, Jby
Opustil knihu riuiíu-ji.1 míhat %e piťiuiil ŕi.i prini knihy hu douíf. 5rtnřnvcrt« sLabcn* ná» plíM|l na mívto.
Blankyt nebe te obklopen hnfidy, odkud vylrtfvjj|f ptirl, \t-|khi let |e [xii innŕ Uíawm. Hcdma pljti v ruUch ntich. Udivuje titě IQ, co mě tliJjJ. áril2 bych dal myilel tu hiju rtnu. ITL pohledu tli Krev i|Uru|l, tc jsem krvácel
Vypoiniii-lin ii 1U jedno ponáni odpoledně, kdy |rwm byl sam v pouUt j vkté-1 |vrm, klk unt poUrřli pnuior hvěnlami tehlou lak tenkou. I* |Km w ve ive naivit* tlomrtlval, ie netie je utývAiio plVkaml, letmí pli kaioŕm pirhnutl vy. kliknou ohnivým výkřikem, o n*m* vr nedi s juhrtou lít i. ofcj \t (o ktlk tmy y dítoHC f h nebo průbou" ituiŕho vesmí-m.VdkedoHlěf I t»kí vinominam, JCc iivadnoil ikctu (sem 11 púprvtr tivfdnm.il pH pohledu na tfkoucí Nil, (eboi ubli-íěnf vody mi pHpuinímly nepIctrlMau latiu icimúli mravenců nesoucích jmltmi Sadě^e dodala odvahy de-(tni. Svíi v* ^v(m dokonalém lasu tyl vím pro »ebe meter, Jjeven smrti v itejpřckvjplVviU lekci WvoLa, fctrr* Jr mu Tteprir dinlalci. A myilel |»m na to. íx krtihá mwí cuclln. vat irteři tf nulo dvěma tichy, jako « rmitl na špičce pera kfoulit kvůli ilovičkilm, kleli lide budou thl po Bohu.
Každý výraz vědění je podroben výslechu nevyzpytatelných okultních Mocností, které přivolá nějaký bezděčný pohyb či sebepokornější zaševelení myšlenek nebo rtů.
V pátrání po absolutnu, k němuž užíváme druhořadých prostředků, nás pravidelně se vracející otázky obětují své ne-pomíjejícnosti. Svědčíme o jejich odvaze, jako kameny z bujnosti vyzdvižené z jezera.
To v tomto duchu se kniha dní pomaloučku otevřela knize nekonečna let a já byl při jejím pomalém, a!e jistém zrodu. Nyní si neumím představit, že bych o to mohl přijít. Můj život provází mou smrt do knihy a bytosti a věci, které mi bude dáno poznat a ocenit, jsou bytosti a věci, které budou vybrány, pak ztraceny a znovu nalezeny v jiných bytostech a dalších předmětech.
Důkaz je předehra. Vzlet k Bohu je skokem pozpátku.
Je však zřejmé, že tento návrat k minulosti lze ospravedlnit jen vzhledem k nevyhnutelné budoucností, která za něj odpovídá; vždyť volání kořenů doléhá k rozvité růži, a nikoli k trnu nebo pupenu.
A tak je každý očekávaný den dnem, který má být prožit pozpátku, kdy se má zemřít. Tento dvojí tlak staletí se děje skrze plody ducha a kultury staletí, jejichž jsme semeno i pole.
Jak život, tak smrt touží oba stejně trvat déle. Věčnost je svazuje.
V knize přecházejí barvy moře od slonovinové prázdnoty po tiskařskou čerň. Moře omývá břehy, které mé kroky znovu nalézají. V jeho mušlích jsem naslouchal úpění ozvěny svého jména.
Středozemní moře obrodilo pohiedy, které předcházely mému; proto jsem chtěl, aby v knize bylo moře pohyblivým, tisíciletým poutem, a také proto mají mé sny ve světě drásaném odchody význam záchranné akce. Zachraň se, kdo můžeš! Někde tam je pro nás možná život.
Jsem bloudění člověka, stezka a cesta. Cožpak jsem to natolik zapomněl? Odevzdaně a klidně a s mužným vědomím jsem přijal přikázaný úděl: bloudit ve skutečnosti a ve snu skutečnosti, jejímž důvodem je každá slabika knihy.
Jsem dech svých knih, jako vílr vržený do moře. Kařda vlna je z pěny a visuté vody; každá hodnota je hodnota, již nabývá nebe; ale tím, jak zdvihá vlnu, vynalézá její tvar a její lem, se vítr opět rodí a po jejím boku pfelétá oceán až do vyčerpání. Jeho síla pochází odjinud, ale jeho vůle je mu vlastní.
Žádná kniha není dokončená. Nepředělával jsem svou knihu třikrát? V noci se slunce obklopuje hvězdami a ráno bytostmi z peří, na něž si uchováváme vzpomínku.
Čteme-li, list po listu, blikotáni nebeských těles spánku, tlukot křídel a únos ptáka, nepriznávame tím snad psaní svrchovanou moc, náležející přednostně smrti, přetvářet svět a odůvodňovat představu vesmíru v jeho nesčetných a ncpoznatelných proměnách?
- Naděje je na další stránce. Nezavírej knihu.
- Obrátil jsem všechny stránky knihy a naději jsem nepotkal.
- Naděje je možná ta kniha.
Kniha je labyrint. Myslíš, že zní vyjdeš, a dostáváš se stále hlouběji. Nemáš naději dostat se ven. Musíš dílo zničit. Nemůžeš se k tomu odhodlat. Zaznamenávám, že tvá úzkost se pomalu, ale jistě zvětšuje, Zeď po zdi. Kdo čeká na konci? -Nikdo. Kdo tebou bude listovat, luštit tě, milovat tě? - Patrně nikdo. Jsi sám uprostřed noci; sám na světě. TVá samota je samotou smrti. Ještě jeden krok. Možná někdo přijde, prorazí zeď; nalezne pro tebe cestu. Běda! Nikdo se toho neodváží. Kniha nese tvé jméno. Tvé jméno se uzavřelo do sebe, jako ruka na chladné zbrani.
Svfte mých knih, kde |ako ptri% |x>iu nj snMc hrudi jksfclí ti-HA, dokiíu iuJdflit rtrínku li napsání nd witíní,
ochladil obeztrmá (Um, IcpU ncf. křHrJlová voda?
Smrt jf hvMui |*ko siin. Žlieň se uko|l jc|ím loiem.
FISu, iltúliĽu noc w rorví|l.
Mcvldliclná torna knihy |c (cd)' (iwlftú lilo Boha.
V ohni |r slovo Jkvářúu.
zrádný motýl unu prebývali v jeho ialbŕ.
Ktlrini zi vŕtwm < zdušený klik slůvek |c Jen nwlu prachu pod mými leníky.
Kniha
Elya
Ža knihou je zákniží, za záknižím Je nesmírný prostor a v tomto nesmírném prostoru je kniha, kterou v jejím záhadném řetězení budeme psát.
VSe je přede VSím. Slovo je zítřek slova a kniha je zítřkem knihy.
Takže se navždy točíme kolem toho, co bylo a co bude a 00 k obrazu Božímu v Jeho vzneSené nepřítomnosti zůstává tím, co je, totiž tajemným poutem s vesmírem a místem, kde se nachází vesmír k objevování.
A provrtáváme se zapomněním, neboť zapomnění je tlustá kúra počátků.
Prvotní hřích je hřích paměti. Nikdy nepůjdeme až na konec času.
Knihj jo míHťi, 3ídt ipliDVJtcI v tichost) oWtu|í svů) hLai. Haldy prázdný ritn) 1c <«*y pil* jcadrííňrltó doznání, tm
Mimi břehu vrjccirď je ilava sivczjuJí své -spaflenertvj
■, muk'Eii.
Mi blblt 1t ncvoHtelni ranka.
Kniha plná hvězd z tiskařské černi je vesmírem v pohybu, který
pohled zastavuje, jako lidé z Knihy nikdy nespočineme v příbytku. Zemřeme ve
slovech.
(„Nemám jinou krev,' zaznamenal, .než tu, která je prolěvána; jiný inkoust než ten, který si ode mě vyžádala slova, mezi něž jsem zaiel tak daleko, že jsem - ô trans/iterace temněno znaku do kostěněho pisma - už jen začátkem napsaně smrti, kterou mi slovy bylo dáno sdilet.
Neviditelně dvefe! Každý příbytek je vrácen vzduchu. Věděli jste. že prázdno jsou jedny dveře za druhými osvětleně včerejSlm světlem?'
Zaznamental takě: Jakě je toto místo? Hnízdo, do něhož pták ukryl část věčnosti, již zachránila jeho křidla.
Slovo, alespoň jednou jsi bylo dravcem, nočním ptákem. Svítáni tě zastihlo mrtvě. Papír je neúprosně světlo.'
KNIHA
Minulosti knihy je světlo a minulosti jasu stín.
Ať je cesta, kudy se ubíráme, jakákoli, minulost ihne v dáli jako
poslední nedohořelý kousek knotu. Na chvilku, kdy cleme, se vracíme k opuíténé svičce. Kniha je místem tohoto druhopisněho choíeni sem a tam.
...od noci k noci, tedy od této strany minulosti až daleko za ni.
Plíu dílo, které se v mliku v knize přepisuje. Je v lom pfedívatelnosl jeho vlastního dechu i zdvojováni každého z jeho znaků.
Spořivá-lí nádech v naplňováni plic kyslíkem, při výdechu z nich tedy vypouílime život, kloužeme do prázdnoty.
Tak se udržujeme na živu jen proto, ze plédem souhlasíme s lim, 2e zemřeme.
Kdyby ul nebyla země ani nebe, byli bychom my v nahotě zaujímaných let-
Nikdy neztrácíme knihu, ztrácíme sebe.
Každá kniha je patrně jen nejasná podobnost s knihou ztracenou.
„V každém z nás je kniha, která nás přeměňuje ve slova, jako se
krev znovu tvoří v krvi," řekl. „Každému slovu, kaíelěmu výrazu odpovídá jeden úder srdce. Cena knihy je cenou úmluvy."
Nevysel jsem ze svého bydliíte. Co je dnes vlastně za den? Už na tom skoro nezáleží. Přečetl jsem si znovu stránky sepsaní po tom zločinu. Přečetl jsem si znovu svůj deník i řadu listu uchovaných - odkdy? - ve stejných deskách. Jak jsem je rovnal, polozil jsem je mechanicky na vyprávěni n svém zločinu a na svůj Deník. Dal jsem tak život knize, kterou jsem vytvořil, aniž jsem si toho všimnul, chci říci aniž jsem nn to kdy v průběhu těch měsíců strávených mimů knihu pomyslel.
Kniha nepotřebuje člověka, aby vznikla; vzniká skrze něj. Tak nás v životě hodiny postrkují jedna k druhé, do nekonečna. Kniha, která by mohla obsahovat všechna slova naSich
myšlenek a n nik h finů, ale která nakonec uchovalá jen ty, kterě si vybfili, popoHAn a úsporně, a > nimiž by byli iajedno.
Kniha, v níž by vesmír neměl místo, by nebyla knihou, protože by byla ochuzena osvénejkrásnějšístránky, o ty levé, v nichž se zrcadlí i ten nejnepatrnějŠí oblázek.
Spisovatel prchá spolu se slovy, z nichž některá, někdy jen jedno nebo dvč\ ho doprovázejí až za hrob. Slovo je nejprve ÚJ, teprve potom jméno. O mé srdce a mys] se svářila dvé slova. Nalez] jsem je v nejzazíí hlubiné sebe sama; žila životem, který jsem prožil v temnotách. Jsem na konci sil, jako ty včera. Ml minulost je obtěžkánaolupováním a pronásledováním. Máminulostsklání hlavu ke klamné opoře, k soucitnému rameni nebo k psacímu stolu.
Nemám už žádnou ctižádost. Jsem zející plynutí dne, kam jsi mě uvrhl,
„Kdo je to spisovatel?" zeptal se rabi Hod jednoho slavného vypravěče. Je to tvůrce literárních děl?" „Nikoli; je to stín, který nese človeka."