Gustav René Hocke Svět jako labyrint
U Leonarda prodělává tento motiv první proměnu: abstraktní, spletitý labyrint se stává mapou mystéria, kryptografickým symbolem prastaré kosmologické představy vesmírného zauzlení, zcela v duchu Dantovy formulace ve 33. zpěvu Ráje-, forma universale di questn nodo. Jde o prastarou gnostickou představu, která se později v návaznosti na novoplato-nismus objevila ve filosoficko-metafyzických souvislostech v dobr koicm roku 1500 ve Florencii (Platonova „zlatá šňůra", Homérúv„zlatý řetěz"). Marsilio Ficino nazýval světlo „poutem světa" (vinculum universí). Podle Herma Tris-megista je kosmos utkán jako (abstraktní) roucho: quasi vestitum contexta. Slova a jména jsou „zauzliny". Coomaraswamy, z něhož tu čerpáme, upozorňuje především na indické obdoby. Indický bůh Indra řešil „tajemství záhadného uzlu" Šušnova. Tajemství! Nemá „tělesnou podobu", nemůže být nikdy uspokojivě vystiženo „přírodními" atributy. Podle Danta by se tajemství, Bůh, muselo symbolizovat „zvláštními uzly" (nodi stráni), a snad smíme říci spletitými „nepredmetnými" lineaturami, abstraktními nerozmo-tatelnými figuracemi. Obraz nejlepších labyrintů bývá vytvořen jedinou čarou (liniovou technikou). Ve vrcholném období manýrismu, v době Shakespearově, Mamnove a GóNGORovĚ, vznikla ve Španělsku dosud největší sbírka evropských kreseb pletenenvých a labyrintových motivů, Nueva arte de eserivir. Sestavil ji v letech 1616-1631 Pedro Duz Morayní a přisoudil v ní významnou roli spirále (srov. Vignolovo schodiště). Medirytec Mella_n (1598-1668) zachytil Kristovu tvář ze sudaria jednou čarou a poznamenal k tomu: „.leden vytvořil jediného" {Formatur unicus una).* Tesauro označuje věštby výrazem „zauzlené šňůry".5
Vraťme se k motivu labyrintu. Veskrze náboženský manýristický kult, jenž zobrazuje svět jako labyrint a jehož mystagogický, hieroglyfický a esotericky5 charakter i záliba v nesnadné přístupnosti, nesrozumitelnosti, v paradoxních metaforách a v absurdnostech jsou víc než nápadné, má pansofický základ. Ale jak můžeme lépe pochopit toto metakultumí zaměření než prostřednictvím stálého konfrontačního prožitku dějinných faktů? Nejstaršími labyrinty, o nichž se zmiňuje evropská literatura, jsou labyrint) z Egypta a Kréty. Jeden z nejstarších (egyptský)7 popisuje Hehodotos. Měl 3000 místností a v ústřední, takřka neobjevitelné komoře byli pochováni králové a posvátní krokodýlové.8 Pak následují Plltarchovy zprávy o skutcích Theseových,
0 vůbec nejzáhadnějším labyrintu, o minojském bludišti v Knossu na Krétě. Postavil jej geniální architekt Daidalos. (l)aidalos se nazývá hrdina v „jinoš-ském portrétu" Jamese Joyce.) V krétském labyrintu však žila nestvůra (!), Minotauros, napůl člověk, napůl býk (spojení protikladů). Daidalská labyrintová legenda se pravděpodobně vyvinula z náboženských jeskynních kultů kamenné doby. Grotty, jak už víme, daly vznik grotesce, jejíž labyrintieká „bludiště" jsme se pokusili objasnit již v Andělském hradu. V „ornamentálním" stylu, předchůdci duchovně zploštělého „abstraktního" umění, se změnila v pseudo-spekulativní lektvar.
Co tedy v podstatě představoval labyrint ve starých kulturách? „Sjednocující" metaforu pro vypočitatelný a nevypočitatelný faktor ve světě.11 Oklika vede ke středu. Jen nepřímou cestou se dojde k dokonalosti. Základ mnoha egyptských pyramid je řešen labyrinticky. Nedávno se zjistilo, že i půdorysy athénské Akropole a Augustova mauzolea v Římě byly založeny labyrinticky. Na podlaze orchestry starořeckého divadla v Athénách se našla labyrintieká mozaika.
Motiv labyrintu se přímo explozivně vynořil opět v 16. a 17. století a pak ještě mezi roky 1880 a 1930.1(1 První kresby kouzelných zahradních labyrintů uveřejnil Hans Vredemax de Vrieš v knize Hortorum viridariorum Jormae (Antverpy 1583). Labyrinticky řešené zahrady vešly záhy v celé Evropě do módy.11 Patřily k nim všelijaké zčásti ukrývané „monstrozni" sochy. Není pochyby, že kdyby se odkryl půdorys vily Orstniových v Bomarzu, objevil by se labyrint. Anglický výraz maze znamená nejen labyrint, ale také údiv (stuporé), zmatek vyvolaný něčím nepochopitelným. Angličané charakterizují barokní prózu jako „labyrintickou". Svět jako labyrint! Nejlépe jej sestavíme z „konkrétních" (uměleckých a literárních) fragmentů. Paracelsus napsal Laby-rinthus medicorum, HEiNki Ring publikoval v roce 1627 báseň, v níž srovnává křivolaký labyrint s životem a hříchem (The erooked labyrinth is lije, it is al-though sin). Teď se však již blížíme k vrcholu: roku 1631 uveřejnil Jan Amos Komenskí, v celé Evropě proslulý český polyhistor Comenilis (1592-1670), skladbu Labyrint světa a ráj srdce. Uveďme si co nejstručněji její obsah: Mladý muž se vydá poznávat svět. Připojí se k němu dva průvodci, Všudybud (Vševěd) a Mámení (Mámil) - zosobňující vypočitatelnost a ncvypočitatelnost. Poutník dostane brýle, jimiž vidí všechno „jinak". Když sc tyto brýle sundají, ukáže sc pravá podoba svčta. Trojlístek dorazí do města sc šesti hlavními ulicemi. Vc všech těch ulicích i v zapadlých uličkách „labyrintu" se poutník setkává s lidmi ve všech myslitelných - ale vždy „převrácených" - sociálních
1 psychologických situacích. Nikde, ani na hradě Fortuny (štěstí), ani na hradě Moudrosti (vědění), nenajde uspokojení. Nakonec odhodí brýle mámení a poklekne před Bohem: absolutně nezvratným.12
Až se budeme zabývat Prahou Rudolfa II. a Giuseppa Arcimbolda, budeme mít příležitost zmínit se o Kafkovi a jeho románech, o jeho záhadných, „jasně a zřetelné" nedefinovatelných labyrintických eposech. Nyní si však připomeňme jiného korunního svědka někdejšího manýristického období, Španě-la Bai.tasaraGraciána. Napsal alegorický román El eritieón (Nelítostný soudce neboli o obecných lidských nepravostech). Dílo vyšlo poprvé v letech 1651-1657. Hrdina přichází do velkého města, bezpochyby Madridu, tehdy již upadající metropole světové říše. Graclán líčí tedy vlastní prostředí, když píše: „Byl to hotový labyrint, pravé Minotaurovo sídlo. Velké náměstí bylo rozlehlé, bez perspektivy a souměrnosti. Všechny jeho brány byly jen napodobené, ani jedna nebyla otevřená; hojnost věží, více než v Babylóně, a všechny silné vystavené větru." „Zmatek připomínal Babylon, špína Lutetii, tj. Paříž, proměny Řím, vnikány Palermo, zatemnénost ducha Konstantinopol, morová epidemie Londýn a zajatci Alžír." „Nezabluďme v tom dvorském labyrintu. Nevěř ničemu, co se ti říká, nepřistup na nic, co se od tebe žádá, nedělej nic, co se ti nařizuje." „Věř mně, vlk, lev, tygr ani bazilišek se nevyrovná člověku." „Celý vesmír se skládá z protikladů a jeho souladnost sestává z neshod." „Jedno období stojí proti druhému, dokonce i hvězdy mezi sebou bojují a navzájem se potírají." „Na všechny věci na světě se musíme dívat obrácené, abychom je viděli správně." Proto volí Parmigianino konvexní zrcadlo, Komenský brýle, Grauan kouzelné zrcadlo, v němž se vše zdánlivě přirozené mění v přelud. Toto zrcadlo odhaluje rubovou stránku šálivé přírodní skutečnosti, vlastně světa, který není nic jiného než „labyrint pletich, nepravd a přeludů".1' V Norimberku (abychom uvedli alespoň dva příklady z této doby), domově vrcholně manýristického Pegnitzského pastýřského a květinového řádu a působišti Marinova žáka IIarsdOrffera, vzniklo roku 1676 proslulé „zahradní bludiště", nazývané též „bludný háj" nebo „bludný les" - obdoba Bomarza. Daniel Caspkrvon Lohenstein, Marinúv a Graciánlv překladatel, zbásnil „Nápis na labyrintu". V prvních verších se říká: „Jak se mýlíte, smrtelníci, majíce bludiště za bludnou cestu, která vás má jen zmást." A dává typicky manýristickou dobrou radu: „Kdo však bloudí bludištím rozumně, najde cestu spásy a pravdy." „Labyrint" připomínají ještě více dva další verše: „Neboť náš mrtvý duch oživne a pozvedne se k Bohu teprve při pohledu na zanikáni svého zdánlivého Nic." Co je Bůh? „Nekonečné bytí."