George Orwell 1984
Byl jasny, studený dubnový den a hodiny odbíjely třináctou. Winston Smith, s bradou přitisknutou k hrud,, aby unikl prouv-nému větru, rychle proklouzl skleněnými dveřmi věžáku na Sídlišti vítězství, ne však dost rychle, aby zabránil zvířenému písku a prachu vniknout dovnitř. (
Chodba páchla vařeným zelím a starými hadrovým, rohožkám,. Na stěně na jednom konci úzkého prostoru byl připíchnut barely plakát který se mu svou velikostí dovnitř nehodil. Byla na něm jen obrovská tvář muže asi pětačtvficetilctého, s hustým černým knírem, drsných, ale hezkých rysů. Winston zamířil ke schodům. Nemělo smysl zkoušet výtah. I v lepších Jasech zřídka fungoval a teel se elektrický proud přes den vypínal v rámci úsporných opatřen, y přípravách na Týden nenávisti. Byt byl v sedmém patře. Winston, kterému bylo devětatřicet a měl bércový vřed nad pravým komíken,, kráčel pomalu a několikrát si ceslou odpočinul. Na každém poschod, naproti výtahovým dveřím na něho se zdi zírala obrovská tvář z plakátů Byl to jeden z těch obrazů, které jsou udělány tak důmyslné, ze vás oči sledují, kam se hnete. Velký bratr tě sleduje, zněl náp.s pod
obrazem. ..
V bytě jakýsi zvučný hlas předčítal řadu čísel, která mela cos, společného s výrobou šedé litiny. Hlas vycházel z obdélníkové desky, jakéhosi marného zrcadla, jež bylo součástí povrchu stěny po pravé straně Winston otočil knoflíkem a hlas se trochu ztišil, ale slovům bylo stále ještě rozumět. Přístroj (ve skutečnosti televizní obrazovka) se dal zdumit, ale nebylo možné ho úplně vypnout. Popošel k oknu: malá, křehká postava, jejíž vyzáblost ještě zvýrazňovala modrá kombinéza, stejnokroj Strany. Vlasy měl velmi světlé, tvář př.rozene ru-měnou, pokožku zhrublou od drsného mýdla, tupých z.letck a chladu zimy, která právě skončila.
Ministerstvo pravdy, v newspeaku Pram.n, (Newspeak byl úředním jazykem Oceánie. O její struktuře a etymologii viz Dodatek.), se děsivě lišilo od všech ostatních objektů v dohledu. Byla to obrovská stavba tvaru pyramidy ze zářivě bílého betonu která se terasovitě vypínala do výšky 300 metrů. Z místa, kde stal Wmston. se da a na bílém průčelí přečíst ozdobným písmem vyvedená th hesla Strany:
VÁLKA JE MÍR SVOBODA JE OTROCTVÍ NEVĚDOMOST JE SÍLA
Tvrdilo se, že Ministerstvo pravdy má tři tisíce místností nad úrovní země a k lomu odpovídající prostory pod zem,.
Chystal se psát deník. To nebylo protizákonné (nic nebylo nezákonné, protože žádné zákony už dávno neplatily), ale kdyby se na to přišlo, bylo celkem jisté, že by za to dostal trest smrti nebo aspoň pětadvacet let tábora nucených prací. Winston nasadil pero do násadky a olízl špičku, aby ji zbavil mastnoty. Pero bylo zastaralý nástroj, dokonce i k podpisům se ho používalo jen zřídka, a Winston si jedno obstaral, tajně a dost obtížně, prostě proto, že měl pocit, že ten krásný smetanový papír si zaslouží, aby se na něj psalo skutečným perem a nikoli škrábalo propisovačkou. Vlastně ani nebyl zvyklý psát rukou. Kromě velmi stručných poznámek bylo obvyklé diktoval všechno do speakwritu (speak — mluvit, write — psát), což ovšem pro jeho momentální záměr bylo vyloučené. Namočil pero do inkoustu a na okamžik zaváhal. V útrobách ho zamrazilo. Až se dotkne papíru, bude to mít význam rozhodného činu. Drobným kostrbatým písmem napsal:
Narovnal se. Zalil ho pocit naprosté bezmoci. Především nevěděl s jistotou, jestli jerok 1984. Datum by mělo přibližně souhlasit, protože si byl docela jist, že je mu devětalřiccl let, a byl přesvědčen, že se narodil v roce 1944 nebo 1945, ale v současnosti nebylo vůbec možné stanovit letopočet přesněji než v rozmezí jednoho, dvou roků.
Pro koho vlastně ten deník píše, napadlo ho náhle. Pro budoucnost, pro ty, kteří se ještě nenarodili? Jeho myšlenky chvilku bloudily kolem pochybného letopočtu na stránce a potom narazily na ncwspeakové slovo douhlethink (double — dvojí, think — myslet). Poprvé si uvědomil závažnost činu, k němuž se rozhodl. Jak může člověk komunikovat s budoucností'? To je samo o sobě nemožné. Buď bude budoucnost připomínat současnost a v tom případě mu nikdo nebude naslouchal, anebo se bude od ní lišit, a polom je jeho trápení zbytečné.
Znovu pohlédl na stránku v sešité. Zjistil, že zatímco seděl a bezmocně dumal, automaticky psal dál. A nebylo lo už to křečovité neohrabané písmo jako předlím. Pero rozkošnicky klouzalo po hladkém papíře a psalo úhlednými velkými písmeny:
PRYČ S VELKÝM BRATREM! PRYČ S VELKÝM BRATREM! PRYČ S VELKÝM BRATREM! PRYČ S VELKÝM BRATREM! PRYČ S VELKÝM BRATREM!
Dole na ulici vítr povíval roztrhaným plakálem a slovo Angsoc se pokaždé objevilo a zase zmizelo. Angsoc. Posvátné zásady Angsocu Newspeak, doublethink (podvojné myšlení), měnilelnost minulosti. Měl pocit, jako by bloudil houštinami na dně moře, ztracený v obludném svítě, kde on sám byl obludou. Byl sám. Minulost byla mrtvá, budoucnost nepředstavitelná. Jakou mel jistotu, že třeba jen jediná živoucí lidská bytost je na jeho straně? A jak mohl vědět, že panství Strany nepotrvá navždy? Jako odpověď se mu vybavila tři hesla na bílém průčelí Ministerstva pravdy:
VÁLKA JE MÍR SVOBODA JE OTROCTVÍ NEVĚDOMOST JE SÍLA
Vyndal z kapsy pětadvaceticentovou minci. Také tam byla vyražena táž hesla zřelelnými písmeny, a na druhé straně mince hlava Velkého bralra. Dokonce i z té mince ho ty oči sledovaly. Na mincích, na známkách, na obálkách knih, na plakátech, na transparentech a na krabičkách cigaret — všude. Stále vás sledovaly ty oči a obklopoval ten hlas. Ať člověk spal nebo bděl, pracoval nebo jedl, uvnitř nebo venku, ve vaně nebo v posteli — nebylo úniku. Nic ne^ palřilo člověku osobně, kromě několika kubických centimelrů uvnitř jeho lebky.
Nevěděl dopodrobna, co se děje v neviditelném bludišti, do něhož vedlo pneumatické potrubí, ale to podstatné mu bylo známo. Jakmile byly všechny opravy příslušného čísla Timesů pohromadě a zkontrolovány, vytisklo se dotyčné číslo znova, původní tisk byl zničen a opraveny výtisk byl zařazen na jeho místo v archivu. Tento proces neustálého pozměňování se používal nejen v novinách, ale i v knihách, časopisech, brožurách, plakátech, letácích, filmech, zvukových záznamech, kreslených filmech, fotografiích — v každém druhu literatury nebo dokumentace, která by snad mohla mít nějaký politický nebo ideologický význam. Den po dni a téměř minutu po minutě byla minulost přizpůsobována současnosti. Tímto způsobem se dala dokumentárně dokázat správnost každého záměru Strany. Nikdy nesměly zůstat zachovány žádné zprávy nebo názory, které by byly v rozporu s potřebami přítomné chvíle. Celá historie byla palimpsest, mnohokrát oškrábaný a znovu a znovu popisovaný pergamen. Pak už nebylo v žádném případě možné dokázat, že došlo k falzifikaci. V největší sekci Oddělení záznamů, daleko větší než ta, kde pracoval Winston, byli zaměstnaní lidé, jejichž povinností bylo vystopovat a shromáždit všechny původní nepřepsané výtisky knih, novin ajiných dokumentů, jež byly určeny ke zničení.
Mnohá
čísla Timesů, která byla třeba i desetkrát přepsána proto, že se změnila politická orientace anebo že obsahovala chybná proroctví Velkého bratra, byla zařazena ve svazcích jednotlivých ročníků s původním datem a neexistovaly žádné jiné výtisky, které byjim odporovaly. Také původní vydání knih byla odstraněna a znovu a znovu přepisována, a knihy vycházely znovu a znovu bez nejmenší zmínky o tom, že v nich bylo něco změněno. Dokonce ani v psaných pokynech, které Winston doslával a kterých se zbavoval hned, jak je splnil, se nikdy neuvádělo, ba ani nenaznačovalo, že má být spáchán podvrh: vždy se jen konstatovalo, žc jde o přepsání, omyl, tiskovou chybu anebo nesprávný citát, které je v zájmu přesnosti třeba opravit.
W Stolu po Winstonové levici vzadu kdosi rychle a bez přestání mlu-Jäl; byl to nepříjemný zvuk, jako když gágá kachna, a pronikal všeobecnou vřavou v jídelně.
Jak pokračuje Slovník?" zeptal se Winston. Musel zvýšit hlas, aby ho v tom rámusu bylo slyšet.
„Pomalu," přiznal Symc. „Dělám přídavná jména. Je to fascinující."
Při zmínce o newspeaku se celý rozzářil. Odstrčil misku, do jedné Jemné ruky uchopil kus chleba, do druhé sýr a naklonil se přes stůl, aby nemusel křičet.
Jedenácté vydání je už definitivní," řekl. „Upravujeme jazyk do konečné podoby, jakou bude mít, až už nikdo jinak mluvit nebude. Až skončíme, budou se to lidé jako ty muset celé znovu učit. Ty si asi myslíš, že naše hlavní práce spočívá ve vymýšlení nových slov. Vůbec ne. My slova ničíme — moře slov, stovky denně. Otesávámc jazyk až na kost. Jedenácté vydání nebude obsahovat ani jediné slovo, které by mohlo do roku 2050 zastarat."
Hladově se zakousl do chleba, polkl několik sousl a pak mluvil dál, s vášní puntičkáře. Jeho hubená snědá tvář ožila, výsměch v očích nahradil téměř zasněný pohled.
Je to krásné ničit slova. Samozřejmě největší odpad je u sloves a přídavných jmen, ale jsou i stovky podstatných jmen, která by se dala vyřadit také. Nejde jen o synonyma, ale i o antonyma. Koneckonců, jaké oprávnění má slovo, které je jen protikladem jiného slova? Slovo obsahuje protiklad už samo v sobě. Vezmi například adjektivum .dobry" A když už máš slovo jako ,dobry", k čemu je ještě slovo .Spatný'? .Nedobrý' docela stačí —je dokonce lepší, protože je přesný protiklad, což, to druhé není.
„Chápeš, že jediným cílem newspeaku je zúžit rozsah myšlení? Nakonec dosáhneme toho, že ideozločin bude doslova nemožný, protože nebudou prostředky, kterými by se dal vyjádřit. Každý potřebný pojem bude v budoucnosti vyjadřován jen jediným slovem, jehož význam bude přesně definován a jehož vedlejší významy budou vymazány a zapomenuty. VJedenáctéin vydání už od toho nejsme daleko. Ale tento proces bude pokračovat ještě dlouho po tom, až ty i já budeme mrtví. Každým rokem bude méně a méně slov a rozsah vědomí se vždy o něco zmenší. Jistě ani teď neexistuje žádný důvod ani omluva pro páchání ideozločinů. Všechnoje otázka sebekázně a ovládaní skutečnosti. Ale nakonec ani to nebude třeba. Revoluce bude dovršená, až bude jazyk dokonalý. Newspeak je Angsoc a Angsoc je newspeak," dodal s jakýmsi tajuplným uspokojením. „Napadlo tě někdy, Winstonc, že asi v roce 2050 nejpozději nebude naživu jediná lidská bytost schopná rozumět rozhovoru, jaký právě vedeme?"
„Až na..." začal Winston nejisté, a pak toho nechal.
Už měl na jazyk u „Až na prolety", ale pak se zarazil, protože si nebyl úplně jist, zda taková poznámka není trochu nepravoverná. Syme však vytušil, co chtěl říci.
„Proléti nejsou lidi," řekl nedbale.
Strana člověka nabádá, aby odmítl svědectví vlastních očí a uší. To je její konečný a nejpodslatnější příkaz. Jeho naděje však zeslábla, když si pomyslel, jaká obrovská síla stojí proti němu, s jakou lehkostí by ho kterýkoli stranický intelektuál vyřídil v debatě tím, že by ho zahrnul pečlivě volenými argumenty, kterým by ani nerozuměl, nalož aby na ně odpověděl. A přesto je v právu! Oni se mýlí a on má pravdu. Co je zřejmé, prosté a pravdivé, to je třeba bránit. Samozřejmosti jsou pravdivé, na lom trvej! Hmotný svět existuje, jeho zákony se nemění. Kameny jsou tvrdé, voda je mokrá, volné předměty padají směrem ke středu Země. S pocitem, že to říká O'Brienovi a také žc razí významnou zásadu, napsal:
Svoboda znamená svobodně prohlásit, že dvě a dvě jsou Čtyň. Jestliže toto je dáno, všechno ostatní z toho vyplyne. „Není tu obrazovka!" neubránil se.
„Ach," řekl starý muž, „nikdy jsem nic takového neměl. Příliš drahé. A nikdy jsem jaksi necítil potřebu to mít. Tady v koutě je pékný sklápěcí stůl. Ale musel byste tam samozřejmě dál nové panty, kdybyste chtěl používal boční desky."
V druhém rohu stála knihovnička a Winston k ní okamžitě zamí-jřil. Nic než brak. Knihy byly v prolétských čtvrtích zabavovány a ničeny se stejnou důkladností jako všude jinde. V celé Oceánii pravdč-
poaormé neexistovala kniha vytištěná před rokem 1960. Stařec pořád stál s lampou v ruce před obrazem v rámu z růžového dřeva, který visel na druhé straně krbu, proti posteli.
Jestli se náhodou zajímáte o staré tisky..." začal s citem.
|Neodpustitelným zločinem byla proiniskuila mezi členy Strany. Přestože to byl jeden ze zločinů, k nimž se obžalovaní při velkých Čistkách vždy přiznávali, bylo obtížné si představil, žc by k něčemu takovému skutečně docházelo.
Cílem Strany nebylo jen předcházet tomu, aby mezi muži a ženami vznikaly vztahy, které nebylo možné kontrolovat. Pravým, i když nevyhlášeným cílem bylo odstranil ze sexuálního aktu veškerou rozkoš. Ani tak láska, ale erotika byla nepřítel, a to jak v manželství, tak mimo ně.
1 Při Dohledu na
slova Miluji těse v něm vzedmula touha zůstat naživu a podstupoval drobná rizika mu najednou p.řipadalo hloupé. Bylo už třiadvacet ho-dm, když se octl doma v posteli — ve tmě byl člověk bezpečný i před obrazovkou, pokud zůstal potichu — a mohl souvisle přemýšlet.
Musí vyřešit jeden praktický problém: jak se dostal s dívkou do; styku a domluvit si schůzku. Už neuvažoval o možnosti, žc by to mo-hla být past. Věděl, žc lomu lak není, její vzrušení, když mu v/kaz podávala, bylo příliš nepochybné. Bylo viděl, jak je vyděšená, což se dalo pochopit. Také ho ani nenapadlo její výzvu odmítnout. Před pěti dny ještě uvažoval o tom, že jí rozbije lebku dlažební kostkou; ale na tom teď nezáleželo. Myslel na její nahé mladé telo, jak je vi-děl ve snu. Předtím si představoval, žc je hloupá jako ostatní, že má v hlavě jen lži a nenávist a v útrobách led. Roztřásl se jako v horečce při pomyšlení, že by ji mohl ztratit, že by mu to bílé mladé tělo mo-hlo uniknout. Nejvíc se však bál, že si to dívka prostě rozmyslí, jestli, se s ní rychle nespojí. Setkat se s ní však bylo nesmírně obtížné. Bylo to jako pokoušet se o tah v partii šachu, když už má mat. Kam se člověk vrtl, všude ho sledovala obrazovka. Možné způsoby komunikace ho vlastně napadly v prvních pěti minutách po přečtení vzkazu; ale teď, když měl čas přemýšlet, probíral je jeden po druhém, jako kdv by si rozkládal nástroje po stole.
„Věřila byste," řekl, „že jsem do této chvíle nevěděl, jakou barvu mají vaše oěi?" Všiml si, že jsou hnědé, spíš svčtlchnědé, s tmavými řasami. „Když teď vidíte, jaký ve skutečnosti jsem, dá se to vydržet?"
„Ano, proč ne?"
Je mi devětatřicet. Mám ženu, které se nemohu zbavit, křečové žíly a pět falešných zubů."
„Na tom nesejde," řekla dívka.
V následující chvíli, bylo těžké říci čí zásluhou, se ocitla v jeho náruči. Zpočátku necítil nic, jen lomu nemohl uvěřit. Mladistvé tělo se k němu vzpínalo, do tváře mu padala záplava jejích tmavých vlasů a opravdu! to vlastně ona zvedla hlavu a on líbal její široká červená Ústa. Objala ho kolem krku a říkala mu miláčku, drahý, milovaný. Strhl jí na zem, vůbec sc nezdráhala, mohl s ní dělat, co chtěl. Ale pravda je, žc nepociťoval nic tělesného, kromě její blízkosti. Jen tomu slále nemohl věřil a byl pyšný. Byl rád, že je s ní, ale zatím po ni netoužil. Ke všemu došlo příliš rychle, její mládí a půvab ho vyděsily, už si příliš navykl žít bez žen — nevěděl proč. Dívka se nadzvedla a vytáhla si z vlasů modrý zvonek. Seděla prou němu a položila mu paži kolem pasu.
„To nevadí. Nemáme naspěch. Máme celé odpoledne. Není tohle skvělá skrýš? Našla jsem ji jednou, když jsem se ztratila na společném výletě. Kdyby někdo přišel, slyšeli bychom ho už na sto metrů."
Jak se jmenuješ?" zeptal se Winston.
Julie. Já vím, že ty se jmenuješ Winston Snůlh."
'Za starých časů, uvažoval, se mui podíval na dívčí tělo, viděl, že je žádoucí, a příběh skončil. Dncsviat člověk nemůže mít čistou lásku ani Čistou rozkoš. Žádný cit není čirý, všechno je smíšeno se strachem a nenávistí. Jejich objetí bylo bitvou, vyvrcholení vítězstvím. Úder zasazený Straně. Politický akt.
Syme zmizel. Jednoho rána nepřišel do práce, několik lehkomyslných lidí komentovalo jeho nepřítomnost. Další den už se o něm nikdo nezmínil. Třetího dne se šel Winston podíval do vestibulu v Oddělení záznamů na vývěsku. Na jedné z vyhlášek byl tištěný seznam členů Šachového kroužku, k nimž patřil i Syme. Seznam vypadal t6 měř přesně jako předtím — nic nebylo vyškrtnuto — ale byl o jedno jméno kratší. To stačilo. Syme přestal existovat; nikdy neexistoval.
„Věříme, že existuje nějaké spiknutí, tajná organizace, která pracuje prod Straně, a vy jste do ní zapojen. I my se chceme zapojil | pracovat pro to. Jsme nepřátelé Strany. Nevěříme v zásady Angsocu. Jsme ideozločinci. A navíc cizoložníci. Říkám vám to, protože se vám chceme vydat na milost. Jestli chcete, abychom uvedli další zločiny, jsme k tomu ochotní."
Jak dlouho tam dole byl, nevěděl. Od chvíle, kdy ho uvěznili, neviděl ani tmu ani denní světlo. Kromě toho nebyly jeho vzpomínky souvislé. Byly chvíle, kdy se jeho vědomí, dokonce i takové vědomí, které si člověk uchovává ve snu, zastavilo a obnovilo až po intervalu prázdnoty. Ale nemohl si ověřit, zda intervaly trvaly dny, týdny anebo jen pár vteřin.
Celá hrůza začala prvním úderem do lokte. Teprve později si uvědomil, žc to všechno byla jen předehra, rituál, jemuž byli podrobeni skoro všichni vězni. Existoval dlouhý výčet zločinů — špionáž, sabotáž a podobně — ke kterým se vlastně musel přiznat každý. Přiznání byla jen formalita, i když mučení bylo skutečné. Nemohl si vzpomenout, kolikrát ho zbili a jak dlouho bití trvalo.
„Tak kde tedy minulost existuje, pokud vůbec existuje?"
„V záznamech. Je zapsaná."
„V záznamech. A...?"
„V mysli. V lidské paměti."
„V paměti. Tak, velmi dobře. My, Strana, ovládáme všechny záznamy a my také ovládáme veškerou paměť. Takže ovládáme minulost, ne?"
„Ale jak můžete lidem zabránit, aby si pamatovali události!" vykřikl Winston, který zase na okamžik zapomněl na Číselník. „Podvědomé, i když se lomu člověk brání. Jak můžete ovládal paměť? Mou jste neovládli."
O'Brien se zatvářil přísně. Položil ruku na číselník.
„Naopak," řekl, „tys ji neovládl. To tě přivedlo až sem. Jsi tu, protože jsi nebyl dost pokorný, dost ukázněný. Nechceš se podrobit, což je cena za duševní zdraví. Dal jsi přednost tomu být šílený, být sám jako menšina. Jedině ukázněná mysl chápe realitu, Winstone. Ty věříš, že realita je něco objektivního, vnějšího, co existuje samo O sobě. Věříš rovněž, že podstata skutečnosti je samozřejmá. Když sám sebe klameš a myslíš si, že něco vidíš, předpokládáš, že každý vidí tutéž věc tak jako ty. Ale já ti řeknu, Winstone, že skutečnost není mimo nás. Realita existuje v lidském vědomí a nikde jinde. Ne ve vědomí jednotlivce, které sc může mýlit a i tak brzy zaniká; ve vědomí Strany, které je kolektivní a nesmrtelné. Cokoli Strana považuje za pravdu, je pravda. Realitu není možné viděl jinak než očima Strany. Tento fakt se budeš muset znovu naučit, Winstone. K tomu je třeba změnit své vědomí, vynaložit vůli. Nejprve se musíš pokořit, pak se uzdravíš."